Čím je báseň velká? Zdeněk Kožmín ve své knize Umění básně na tuto otázku nalézá odpovědi z různých stran, aby se dopracoval k celistvému pohledu a závěru.
První je pohled Henriho Bremonda, který soudí, že básní se člověk musí nechat okouzlit. Šalda to pojmenovává jako láska. Musíme se do básně zamilovat, dát jí vlastně také každý sám sebe.
Dalším pohledem je racionalistická myšlenka Mukařovského, který interpretoval Bremonda tak, že podstatu básně chápe jako jednosměrný pohyb nesený všemi složkami básně. Později Mukařovský posouvá tento motorický pohyb na pohyb významů. Všechno je v básni proto, aby se podílelo na jejích výsledných významech. Báseň je tak velká tím, jak dokáže využít své možnosti ke změně konvencí v nové aktualizace.
Jak například dokáže Nezval starý literární motiv opuštěné tajemné vesnice jako v pohádce ve své básni využít pro novou aktuální podobu. Využívá se tak významových přesahů. Báseň dělá ze starého nové – aktualizuje.
Další odpověď poskytuje Seifert, který tvrdí, že báseň musí zasáhnout, mít v sobě něco bezprostředního, co se dotkne nejniternějších citů, nejodlehlejších oblastí člověka. Báseň proto musí vycházet ze skutečnosti, být skutečná, nasycena živou zkušeností.
Zdeněk Kožmín ještě dodává myšlenku o uzavřenosti a otevřenosti básně. Báseň je uzavřená tím, že je celistvým kompletním dílem a má jistou samoreferenci. Zároveň je však provázána s autorem, s jeho zkušenostmi jak životními tak literárními, odráží básníkův svět. To vykresluje celkový pohled na jeho veškeré dílo. Báseň je proto velká tím, jak je včleněna do geneze celého básnického světa svého autora.
Velká báseň dokáže z běžného vykouzlit něco jedinečného a upozornit na nepovšimnuté; nabízí sama principy, jimiž chce být interpretována. Každý básník vlastně směřuje ke své nejlepší básni.
Zdroj: Zdeněk Kožmín: Umění básně. Brno, 1990.