Neil Gaiman: Sníh, zrcadlo, jablka

Sníh, zrcadlo, jablka

Nevím, co byla zač. Nikdo z nás to neví. Svou matku zabila při narození, ale z toho dítě nikdy neobviňují.
Nazývají mne moudrou, ale k moudrosti mám daleko, protože jsem nedokázala nic než předpovědět drobné střípky toho všeho, zahlédnout zmrazené okamžiky v tůni nebo v chladném sklu svého zrcadla. Kdybych byla skutečně moudrá, nepokoušela bych se změnit, co jsem viděla. Kdybych byl moudrá, zabila bych se dřív, než jsem se s ní vůbec setkala, než jsem ho polapila.
Moudrá a čarodějnice, nebo tak to alespoň říkají, a jeho tvář jsem vídala ve snech a odrazech po celý svůj život: šestnáct let jsem o něm snila ještě předtím, než toho rána zastavil koně u mostu a zeptal se mne na jméno. Pomohl mi nasednout a pak jsme spolu ujížděli k mé malé chaloupce, až mi tvář hořela ve zlatě jeho vlasů. Požádal mne o to nejlepší, co jsem měla; to bylo právo krále.
Vousy měl v ranním světle narudlé jako bronz a já jsem ho neznala jako krále, protože o králích jsem tehdy ještě nic nevěděla, ale jako svou lásku. Vzal si ode mne všechno, co chtěl – to je právo krále – ale příštího dne se vrátil a stejně tak večer poté: vousy měl tak rudé, vlasy tak zlaté, oči modré jako letní nebe a pleť snědou jako zralé obilí.
Jeho dcera tehdy byla pouhé dítě; bylo jí pět let, když jsem přišla do paláce. Portrét její matky visel v princeznině komnatě ve věži: vysoké ženy s vlasy barvy tmavého dřeva a oříškově hnědýma očima. Byla jiné krve než její bledničkovitá dcera.
Dívka s námi nejedla.
Nevím, kde v paláci vlastně jedla.
Měla jsem své vlastní komnaty. Můj manžel, král, měl také svoje vlastni komnaty. Když mne chtěl, mohl pro mne poslat a já jsem přišla a potěšila jsem ho, a přitom jsem si z něj vzala i svou rozkoš.
Jedné noci, několik měsíců poté, co si mne přivedl do paláce, přišla do mé komnaty. Bylo jí šest. Vyšívala jsem při světle lampy a mhouřila jsem oči před jejím kouřem a pološerem. Když jsem vzhlédla, byla tam.
„Princezno?“
Neřekla nic. Oči měla černé jako uhly, stejně černé jako vlasy; rty měla rudější než krev. Dívala se na mne a usmívala se. Její zuby vypadaly ve světle lampy ostré a špičaté.
„Proč nejsi ve svých komnatách?“
„Mám hlad,“ řekla, jako to malé děti říkávají.
Byla zima, kdy je čerstvé jídlo jen vzpomínkou na teplo a sluneční světlo, ale měla jsem zásobu oloupaných a usušených jablek zavěšenou na šňůře na stropním trámu ve své komnatě a jedno z nich jsem utrhla a podala jsem jí ho.
„Tu máš.“
Podzim je čas sušení, konzervování, čas česání jablek a vykrmování hus. Zima je čas hladu, sněhu a smrti a je to čas zimních svátků, kdy vtíráme husí sádlo do kůže celého prasete nadívaného podzimními jablky, pak ho pečeme nebo opékáme na rožni, abychom si mohli pochutnat na jeho křupavém masu.
Vzala si ode mne jablko a začala ho chroupat ostrými zažloutlými zuby.
„Chutná?“
Přikývla. Vždycky jsem se malé princezny bála, ale v tu chvíli jsem zjihla a prsty jsem ji něžně pohladila po tváři. Podívala se na mne a usmála se – smála se tak zřídka – pak se mi zakousla do dlaně u kořene palce a sála mou krev.
Vykřikla jsem bolestí a překvapením, ale ona se na mne jen podívala a já jsem zmlkla.
Malá princezna sevřela rty kolem mého palce a lízala, sála a chlemtala. Když skončila, odešla z mé komnaty. Ranka, kterou mi způsobila, se přímo před mýma očima uzavřela, zajizvila se a zahojila. Druhý den jsem tam měla jen starou jizvu, jako bych se někdy v dětství řízla ka­pesním nožíkem.
Ochromila mne, vlastnila mě a ovládala. Děsila mě víc než krev, kterou se živila. Od toho večera jsem vždy za soumraku svou komnatu zamykala, zajišťovala jsem dveře dubovou závorou a přikázala jsem kováři, aby má okna opatřil železnými mřížemi.
Můj manžel, moje láska, můj král pro mne posílal stále méně a méně, a když jsem k němu přišla, byl jako omámený, nepokojný a zmatený. Už se se mnou nemiloval jako milují muži, ani mi nedovolil, abych ho potěšila svými ústy: když jsem se o to jednou pokusila, vyděšeně sebou trhl a pak se rozplakal. Okamžitě jsem toho nechala a pak jsem ho svírala v náručí tak dlouho, až se uklidnil a usnul jako malé dítě.
Zatímco spal, hladila jsem ho prsty po těle. Měl ho pokryté množstvím starých jizev. Z doby, kdy se mi dvořil, jsem si ale žádné nepamatovala – až na jednu na boku, kde ho v mládí zranil divočák.
Brzy z něho byl jen stín muže, kterého jsem potkala a do něhož jsem se zamilovala tam u mostu. Pod kůží mu prosvítaly bílé a namodralé kosti. Byla jsem s ním až do úplného konce: ruce měl studené jako kámen, oči mléčně modré, vlasy a vousy bez lesku a zplihlé. Zemřel bez rozhřešení, tělo pokryté od hlavy k patě drobounkými starými jizvami.
Tehdy už skoro nic nevážil. Země byla zmrzlá na kámen a nemohli jsme mu vykopat hrob, proto jsme nad jeho tělem navršili mohylu z kamení jako pomník i na ochranu před dravou zvěří a ptáky.
Tak jsem se stala královnou.
Byla jsem hloupá a mladá – osmnáct let přišlo a odešlo od chvíle, kdy jsem poprvé spatřila světlo světa – proto jsem neudělala, co bych udělala teď.
Kdybych věděla to, co vím dnes, také bych jí nechala vyříznout srdce. Ale potom bych jí ještě nechala useknout hlavu, ruce a nohy. Nechala bych ji vyvrhnout. Pak bych se na náměstí dívala, jak katovi pacholci rozdmýchávají oheň na hranici, bez mrknutí oka bych se dívala, jak ji plameny stravují kousek po kousku. Kolem bych nechala rozmístit lučištníky, aby zastřelili jakéhokoliv ptáka nebo zvíře, které by se přiblížilo k hranici, ať už by to byl havran, pes, sokol nebo krysa. A nezavřela bych oči, dokud by se princezna neproměnila v popel, který by vítr rozfoukal po sněhu.
To všechno jsem neudělala a za svoje omyly platíme.
Říkají, že jsem byla oklamána, že to nebylo její srdce. Že to bylo srdce nějakého zvířete – možná srny nebo divočáka. Ti, co to říkají, se mýlí.
A jíní tvrdí (ale je to její lež, ne moje), že jsem dostala její srdce a snědla jsem ho. Lži a polopravdy padají jako sněhové vločky a zakrývají pravdy, které si pamatuji, a věci, které jsem viděla. Krajinu změněnou po sněžení k nepoznání: to je to, co udělala z mého života.
Když moje láska – její otec – umíral, měl drobnými jizvami pokrytá stehna, šourek s varlaty i svůj mužský úd.
Nešla jsem s nimi. Chopili se jí ve dne, když spala a byla nejslabší. Odvedli ji do hloubi lesa, tam jí roztrhli blůzku a vyřízli jí srdce; její mrtvolu pak nechali ležet v dolíku, aby ji pohltil les.
Les je temné místo, hranice mnoha království; nikdo nemůže být tak pošetilý, aby si myslel, že mu vládne. V lese žijí psanci. Žijí tam lupiči a také vlci. Lesem můžete jet tucet dní a nepotkat živou duši, ale
po celý ten čas vás budou pozorovat tucty očí.
Přinesli mi srdce. Věděla jsem, že je její – srdce prasnice nebo laně by nebilo i poté, co bylo vyříznuto z těla, jako tohle.
Odnesla jsem si ho do své komnaty.
Nesnědla jsem ho: pověsila jsem si jej na trám nad postel, na šňůru vedle sušených jeřabin rudých jako hruď červenky a paliček česneku.
Venku padal sníh a zakrýval stopy lovců, zakrýval drobné tělo, které leželo v lese.
Nařídila jsem kováři, aby odstranil železné mříže z mých oken, a pak jsem každé odpoledne těch krátkých zimních dnů trávila nějaký čas pozorováním lesa, jak jej pomalu zahaluje tma.
Jak už jsem řekla, v lese žili lidé. Někteří z nich vycházeli ven na Jarní trh, chamtiví, divocí, nebezpeční lidé, někteří znetvoření – trpaslíci, liliputáni a hrbáči, jiní měli velké zuby a prázdné pohledy idiotů, další zase ruce jako ploutve nebo krabí klepeta. Každý rok se vyplížili z lesa na Jarní trh, který se pořádal vždycky, když sníh začal tát.
Jako mladé děvče jsem na trhu pracovala a vždycky jsem se jich hrozně bála, těch lidí z lesa. Věštila jsem návštěvníkům osud z vodní hladiny místo křišťálové koule a později, když jsem byla o trochu starší, z kotouče vyleštěného a postříbřeného skla – byl to dárek od kupce, jehož zatoulaného koně jsem uviděla v loužičce inkoustu.
Prodejci na trhu měli z lesních lidí strach a přitloukali svoje zboží k drsnému dřevu pultů hřebíky – perníky nebo kožené řemeny byly přibité velkými železnými hřeby. Kdybychom si zboží nepřibíjeli, říkali vždycky, lesní lidé by ho popadli a utekli by s ním, žvýkajíce v běhu ukradený perník a mávajíce kolem sebe novými řemeny.
Lesní lidé ovšem měli peníze: minci sem, jinou tam, někdy zezelenalé časem a zemí, s ražbou, kterou nepamatovali ani ti nejstarší z nás. Měli i věci, které mohli směnit, a tak mohl trh pokračovat a sloužit i psancům a trpaslíkům, lupičům (když byli opatrní), kteří číhali na pocestné z krajů za lesem, na cikány a na vysokou. (To byl v očích zákona zločin. Vysoká patřila královně.)
Roky pomalu míjely a mí lidé tvrdili, že jim vládnu moudře. Srdce stále viselo nad mou posteli a lehce tlouklo do noci. Pokud někdo po tom dítěti truchlil, nic tomu nenasvědčovalo: tehdy ho považovali za stvůru a věřili, že bylo dobré se ho zbavit.
Jeden Jarní trh střídal druhý: pět jich bylo, každý z nich smutnější, ubožejší a chudší než ten předchozí. Stále méně lesních lidí na ně chodilo, aby něco koupili. Ti, kteří přišli, se zdáli být vystrašení a podivně zkrotlí. Trhovci přestali přibíjet zboží k pultům svých stánků. A pátého roku vyšla z lesa jen hrstka lidí – zarputilá skupinka malých chlupatých mužíčků a nikdo jiný.
Když trh skončil, přišel ke mně majitel tržnice a jeho pomocník.
Znala jsem ho od vidění ještě z dob, kdy jsem nebyla královnou.
„Nepřišel jsem za tebou jako za svou královnou,“ řekl.
Neodpověděla jsem mu. Čekala jsem.
„Přišel jsem, protože jsi moudrá,“ pokračoval. „Když jsi byla malá holčička, našla jsi zatoulané hříbě v loužičce inkoustu, jako mladé děvče jsi ve svém zrcadle našla ztracené dítě, které se zaběhlo matce. Znáš tajemství a dokážeš odhalovat věci, jež jsou skryté. Má královno,“ zeptal se mne, „co se děje s lesním lidem? Příští rok už žádný Jarní trh nebude. Poutníků z jiných království stále ubývá a v lese už skoro žádní lidé nežijí. Ještě jeden rok, jako byl tento, a budeme hladovět.“
Přikázala jsem své kom orné, aby mi přinesla zrcadlo. Byl to obyčejný výrobek, kotouč postříbřeného skla, který jsem uchovávala zabalený v jelenici na dně truhly ve své komnatě.
Přinesli mi ho a já jsem do něj pohlédla:
Bylo jí dvanáct a už nevypadala jako dítě. Její pleť byla stále bledá, oči a vlasy uhlově černé a rty rudé jako krev. Na sobě měla šaty, ve kterých ji odvedli z hradu – blůzku a sukni – ačkoliv teď byly značně obnošené a spravované. Přes ně nosila kožený plášť a místo bot měla jen jakési kožené pytlíky přivázané k drobným nožkám řemínky.
Stála uprostřed lesa vedle stromu.
Zatímco jsem ji pozorovala svým vnitřním zrakem, bleskově přebíhala od úkrytu k úkrytu, kličkovala a krčila se za stromy jako zvíře – netopýr nebo vlk. Někoho pronásledovala.
Byl to mnich. Na sobě měl hrubou kutnu a nohy měl bosé, strupovité a mozolnaté. Vousy měl dlouhé a tonzura už mu zarůstala vlasy.
Pozorovala ho zpoza stromu. Konečně se zastavil na noc a začal rozdělávat oheň; z větviček dělal malou hraničku a na podpal rozcupoval hnízdo červenky. V kutně měl křesadlo a tak dlouho škrtal křemenem o ocílku, až vyskočily jiskry a hranička vzplála. V hnízdě byla dvě vejce a on je snědl syrová. Pro tak velkého muže to nebyla bůhvíjaká večeře.
Seděl tam ve světle plamenů, když vyšla ze svého úkrytu. Dřepla si na druhé straně ohně a upřeně na něj hleděla. Zašklebil se, jako by to bylo už hodně dlouho, co naposledy viděl jiného člověka, a kývl na ni, ať jde blíž.
Zvedla se, obešla oheň a pak zůstala stát na vzdálenost natažené paže a čekala. Mnich zalovil v kutně a našel minci – malý měďáček a hodil jí ho. Ona ho chytila ve vzduchu, kývla a přistoupila k němu blíž. Mnich zatahal za konec provazu, který měl kolem pasu, a kutna se mu rozevřela. Byl chlupatý jako medvěd. Opřela se o něj vší silou a svalila ho do mechu. Jedna její ruka slídila jako pavouk v jeho chlupech, až se sevřela na jeho mužství; druhou ho přitom lechtala na levé bradavce. Mnich zavřel oči a zašátral jí rukou pod sukní. Sklonila se k bradavce, se kterou si hrála, její bledá pleť ostře kontrastovala s hnědým porostem na mnichově hrudi.
Pak mu zabořila zuby do prsou. Překvapeně otevřel oči, ale po chvíli je zase zavřel a ona hltavě pila.
Zatímco se krmila, obkročmo se na něj posadila. Z rozkroku jí začala vytékat načernalá tekutina…
„UŽ víš, proč do našeho města nepřicházejí žádní poutníci? Co se stalo s lesními lidmi?“ zeptal se majitel tržnice.
Zakryla jsem zrcadlo jelenici a řekla jsem mu, že se osobně postarám, aby byl les zase bezpečný.
Musela jsem, přestože jsem z ní měla strach. Byla jsem královna.
Hloupá žena by se pak vypravila do lesa a snažila se tu stvůru vyslídit; já už jsem však jednu hloupost udělala a neměla jsem v úmyslu dopustit se další.
Dlouho jsem pročítala staré knihy. Určitý čas jsem strávila s cikánkou (která přišla do naší země přes hory na jihu, aby se vyhnula lesům na severu a západě).
Připravovala jsem se a obstarávala jsem si věci, které budu potřebovat, a když začal padat první sníh, pustila jsem se do práce.
Byla jsem sama a nahá v nejvyšší věži paláce, v horní místnosti otevřené nebi. Vítr byl mrazivý a na rukou, na stehnech i na prsou jsem měla husí kůži. Měla jsem stříbrné umyvadlo a koš, do kterého jsem vložila stříbrný nůž, kovářské kleště, šedou kutnu a tři zelená jablka.
Stála jsem neoděná na vrcholku věže a krčila jsem se před nočním nebem a větrem. Kdyby mě tam nějaký muž viděl stát, určitě by ze mne nespustil oči, ale žádný slídil tam nebyl. Mraky se honily po obloze a přitom zakrývaly a zase odkrývaly zářící měsíc.
Vytáhla jsem stříbrný nůž a řízla jsem se do levé ruky – jednou, dvakrát, třikrát. Krev skanula do umyvadla; karmín se ve světle měsíce zdál být černí.
Přidala jsem prášek z flakonku, který jsem měla pověšený na krku. Byl to hnědý prach vyrobený ze sušených bylin, z kůže jistého druhu ropuchy a ještě jiných ingredienci. Zahustil krev a přitom jí zabránil, aby se srazila.
Vzala jsem tři jablka, jedno po druhém, a stříbrným špendlíkem jsem do nich napíchala dírky. Pak jsem jablka položila do stříbrného umyvadla a nechala jsem je tam, zatímco se první letošní vločky pomalu usazovaly na mé kůži, na jablcích i na krvi.
Když obloha na východě zbledla nadcházejícím úsvitem, oblékla jsem si šedý plášť, opatrně jsem vyndala jablka ze stříbrného umyvadla kleštěmi a přitom jsem si dávala dobrý pozor, aby se nedotkly mé holé kůže. Z krve nebo hnědého prášku nezbylo na dně umyvadla vůbec nic, až na černou sraženinu připomínající patinu.
Umyvadlo jsem zakopala do země. Pak jsem jablka očarovala (kdysi, před lety u mostu jsem podobným kouzlem očarovala sebe), takže to teď nade vší pochyby byla nejkrásnější jablka na světě, rudá jako čerstvá krev.
Obličej jsem si zakryla kapucí pláště, pak jsem vzala stužky a blyštivé cetky, narovnala jsem je na jablka v košíku a vydala jsem se do lesa. Šla jsem, dokud jsem nedorazila k jejímu příbytku, vysokému pískovcovému útesu provrtanému jeskyněmi.
Na úpatí útesu rostly stromy a povalovaly se tam balvany a já jsem se k němu blížila pomalu a opatrně, od úkrytu k úkrytu, aniž by mou přítomnost prozradilo křupnutí zlomené větvičky nebo zašustění suchého listu. Konečně jsem si našla skrýš a v té jsem pak zůstala a čekala.
Po několika hodinách se z ústí jedné z jeskyň vynořilo několik trpaslíků – ošklivých, znetvořených mužíků porostlých chlupy, dávných obyvatel tohoto kraje. Dnes už je člověk zahlédne zřídka.
Odešli do lesa a nikdo z nich si mne nevšiml, přestože se jeden vymočil na balvan, za kterým jsem se ukrývala.
Čekala jsem. Nikdo jiný se už neobjevil.
Přistoupila jsem ke vchodu do jeskyně a zahalekala jsem chraptivým
stařeckým hlasem.
Jizvička u kořene mého palce svědila a pulzovala, když ke mně přicházela z temnoty, nahá a sama.
Bylo ji teď třináct, mé nevlastni dceři, a nic se nevyrovnalo dokonalosti její bílé pleti, narušené jen nezhojenou jizvou na levé straně hrudi, kudy jí před léty vyřízli srdce.
Vnitřní stranu stehen měla potřísněnou vlhkou černou špínou.
Podívala se na mne, schoulenou v šedém plášti. Prohlédla si mě hladovýma očima. „Pentličky, slečinko,“ zakrákala jsem. „Hezké pentličky do vlasů…
Usmála se a pokynula mi. Škubla jsem sebou; jizva na mé ruce mne k ní sama táhla. Pokračovala jsem v tom, co jsem si naplánovala, ale dělala jsem to ochotněji, než jsem měla v úmyslu: upustila jsem koš, zaječela jsem jako stará, vyděšená trhovkyně, za kterou jsem se vydávala, a dala jsem se na útěk.
Můj šedý plášť měl barvu lesa a byla jsem rychlá, takže mě nechytila.
Vrátila jsem se do paláce.
Neviděla jsem to. Nebylo ovšem těžké si domyslet, jak se dívka vrátila vzteklá a hladová po marné honičce zpátky do jeskyně a našla tam můj odhozený košík.
Co udělala?
Představuji si, že si nejprve hrála s pentličkami, zaplétala si je do vlasů, vázala si je kolem bledé šíje nebo úzkého pasu.
Potom ze zvědavosti nahlédla do košíku, co se tam ještě skrývá, a uviděla krvavě rudá jablka.
Samozřejmě voněla jako čerstvá jablka, ale zároveň voněla i krví. A ona byla hladová. Představuji si, že jedno jablko zvedla a přitiskla si ho ke tváři, aby cítila jeho chladnou hladkost.
Pak otevřela ústa a zakousla se do něj…
Než jsem dorazila do svých komnat, srdce, které viselo na trámu vedle sušených jablek, šunky a klobás, přestalo bít. Viselo tam náhle tiché, bez pohybu a bez života a já jsem se zase cítila v bezpečí.
Tu zimu napadlo hodně sněhu a roztál pozdě. Než přišlo jaro, všichni jsme měli hlad.
Jarní trh byl oproti loňskému jen malým zlepšením. Lesních lidi přišlo málo, ale přišli, stejně jako poutníci ze zemí za lesem.
Viděla jsem chlupaté trpaslíky z lesních jeskyní, jak smlouvají a nakupují kousky skla a úlomky křišťálu a křemene. Za sklo platili stříbrnými mincemi, pocházejícími bezpochyby z loupeží mé nevlastní dcery. Když vesničané zjistili, o co mají zájem, rozběhli se domů a vrátili se se svými šťastnými křišťály a v několika případech i s celými tabulkami skla.
Chvíli jsem uvažovala, jestli bych neměla nechat trpaslíky zabít, ale neudělala jsem to. Dokud její srdce viselo tiché, nehybné a studené na trámu v mé komnatě, byla jsem v bezpečí já i lesní lid a nic už nehrozilo ani vesničanům.
Bylo mi dvacet pět let a od chvíle, kdy moje nevlastní dcera snědla otrávené ovoce, uplynuly už dva roky, když do mého paláce přijel princ. Byl vysoký, velice vysoký a měl zelené oči a snědou kůži lidí žijících za horami.
Přijel i s vojenským doprovodem: dost velkým, aby ho ochránil, ale příliš malým na to, aby ho jiný monarcha – například já – považoval za vážnou hrozbu.
Jednala jsem prakticky: myslela jsem na spojení našich zemí, na království, které by se táhlo přes les až k moři na jihu, myslela jsem na svého zlatovlasého, vousatého milence, který zemřel už před osmi lety – proto jsem v noci prince navštívila v jeho komnatě.
Nejsem nevinná, přestože můj bývalý manžel, který byl kdysi mým králem, byl bez ohledu na to, co se povídá, skutečně mým prvním milencem.
Zprvu se princ zdál být vzrušený. Požádal mne, abych se svlékla, a pak mne nechal stát před otevřeným oknem, daleko od krbu, dokud jsem nebyla celá promrzlá. Potom po mně chtěl, abych ulehla na záda s rukama složenýma na prsou, oči otevřené dokořán – avšak strnule upřené do stropu. Řekl mi, abych se nehýbala a dýchala tak málo, jak je to jen možné. Prosil mne, abych nemluvila. Nohy mi roztáhl od sebe.
Potom do mne vnikl.
Když se ve mně začal ukájet, prohnula jsem se, abych mu pomohla, vyrazila jsem mu vstříc, třela jsem se klínem o jeho klín a přirážela jsem boky proti jeho pohlaví. Zasténala jsem – nedokázala jsem se ovládnout.
Jeho mužství ze mne vyklouzlo. Natáhla jsem ruku a dotkla jsem se jej, té drobounké, kluzké věci.
„Prosím,“ řekl tiše. „Nesmíš se hýbat ani mluvit. Jen lež nehybně na kamenné podlaze, chladná a nádherná.“
Zkusila jsem to, ale veškerá mužná síla už ho opustila a krátce na to jsem z jeho komnaty odešla. V uších mi přitom stále zněly jeho kletby i pláč.
Můj palác opustil časně ráno i se všemi svými muži; odjeli do lesa.
Představila jsem si jeho bedra, která teď musela být palčivým ohniskem zklamání. Představila jsem si jeho bledé, těsně sevřené rty. Pak jsem si představila jeho malý oddíl ujíždějící lesem, až konečně narazili na skleněnou a křišťálovou mohylu mé nevlastní dcery. Tak bledé. Tak chladné. Nahé pod sklem, mladinké a mrtvé.
Ve svých představách jsem skoro cítila náhlou tvrdost mužství v jeho kalhotách, vášeň, která jej zaplavila, modlitby, které tiše šeptal z vděčnosti za své štěstí. Představuji si, jak smlouval s chlupatými mužíky a nabízel jim zlato a koření výměnou za tu báječnou mrtvolu pod náhrobkem z křišťálu.
Vzali si jeho zlato dobrovolně? Nebo se podívali na jeho oddíl mužů s ostrými meči na koních a pochopili, že nemají na výběr?
Nevím. Nebyla jsem tam ani jsem nenahlížela do zrcadla. Mohu si to jen představit…
Jeho ruce, horečně odstraňující kusy skla a křemene z jejího studeného těla. Ruce, něžně hladící její ledové tváře, beroucí do dlaní její ledové ruce, radující se, že objevily mrtvolu tak čerstvou a poddajnou.
Vzal si ji přímo tam, přede všemi? Nebo si ji odnesl někam do ústraní, než do ní vstoupil?
To nedokážu říct.
Vytřásl přitom jablko z jejího hrdla? Nebo se její oči pomalu otevřely, zatímco se ukájel na jejím studeném těle; otevřela se její ústa, ty rudé rty se roztáhly, její ostré nažloutlé zuby se mu zaťaly do krku a kus mého jablka, mého jedu, spláchla jeho krev? Jen si to představuji; nevím.
Tohle však vím: uprostřed noci mne probudil zvuk jejího srdce, které opět bilo. Na obličej mi skanula slaná krev. Posadila jsem se. Ruka mě pálila a pulzovala bolestí, jako bych se do ní udeřila.
Ozvalo se bušení na dveře. Polekala jsem se, ale jsem královna a nesmím dát najevo strach. Otevřela jsem.
Nejprve do mé komnaty vešli jeho muži a rozestavili se s tasenými meči a dlouhými kopími kolem mne.
Pak přišel on a plivl mí do tváře.
Nakonec vstoupila do mé ložnice ona, stejně jako když jsem se stala královnou a ona byla šestileté dítě. Vůbec se nezměnila. Ne doopravdy.
Strhla provázek, na kterém viselo její srdce. Jednu po druhé otrhala jeřabiny, odstranila paličku česneku – nyní už vyschlého – pak vzala svoje pulzující srdce – maličké, ne větší než srdíčko kůzlete nebo medvíděte – které okamžitě vzkypělo a začalo jí čerpat krev do dlaně.
Nehty musela mít ostré jako sklo; rozevřela si jimi hruď v místech, kde stále ještě měla jizvu. Uvnitř byla bledá a bezkrevná. Olízla své srdce, jen jednou, zatímco jí krev stékala po ruce, a pak si ho strčila do hrudi.
Viděla jsem ji, jak to dělá. Viděla jsem, jak se kůže na jejích prsou zaceluje. Rudá jizva, která jí na nich zůstala, rychle bledla.
Její princ se tvářil poněkud znepokojeně, ale stejně ji objal rukou kolem ramen a pak tam stáli bok po boku a čekali.
Ona zůstala studená jako led a na rtech jí kvetl květ smrti, takže jeho vášeň pro ni nezeslábla.
Řekli mi, že se vezmou a naše království se samozřejmě spojí. Řekli mi, že v jejich svatební den budu s nimi.
Už tady začíná být horko.
Namluvili o mně lidem spoustu ošklivých věcí: částečně pravdivých pro zvýšení věrohodnosti, ale promíchaných spoustou lží.
Spoutali mne a zavřeli do malé vězeňské kobky pod palácem, kde jsem zůstala až do podzimu. Dnes mne z mé cely vyvedli, strhali ze mne cáry a smyli špínu, pak mi oholili hlavu a klín a celou mne natřeli husím sádlem.
Sníh padal, když mne nesli – dva muži za ruce, dva za nohy – úplně obnaženou, roztaženou a promrzlou davem, jenž se sešel na zimní svátky, a přinesli mne k této cihlářské peci.
Moje nevlastní dcera tam stála se svým princem. Dívala se na mne v mém ponížení, ale neřekla nic.
Když mě házeli dovnitř, lid jásal a smál se. Všimla jsem si, že jí na tvář dopadla sněhová vločka a zůstala tam, aniž se roztopila.
Pak za mnou zavřeli dveře pece. Je tady čím dál větší vedro a venku zpívají a radují se a buší na stěny pece.
Ona se nesměje, nejásá ani nemluví. Nepošklebovala se mi ani se neodvrátila. Ale podívala se na mě a na malý okamžik jsem v jejích očích uviděla vlastní odraz.
Nebudu křičet. To uspokojení jim nedopřeji. Mohou mít mou mrtvolu, ale moje duše a můj příběh patří jen mně a zemře se mnou.
Husí sádlo se na mně už začíná roztápět. Nevydám ze sebe ani hlásku.
Už na to nebudu myslet.
Místo toho myslím na sněhovou vločku na její tváři.
Myslím na její vlasy černé jako uhlí, na rty rudější než krev a na její sněhobílou pleť.

 

 

Neil Gaiman: „Někdy mám pocit, že ta povídka je jako virus. Jakmile ji jednou přečtete, už nikdy nedokážete číst ten původní příběh stejnýma očima. Mám z toho radost.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>