Splněný sen a Choděra z Mochova

Jan Werich napsal v roce 1960 knihu humorných pohádek Fimfárum. To je docela známo. Jednou z těch pohádek je i Splněný sen, pohádka o hledání a nalezení pokladu, o snu splněném i nesplněném. Málokdo si ale vzpomene, že hlavní hrdina Loudal při své patálii, kdy je odveden a vyslýchán pražskou policií, udává falešné jméno: „Loudal, aby nedělal ostudu ženě, a obci, povídá, žže se jmenuje Jan Choděra a žže je z Mochova. Ani nevěděl, jak ho to napadlo.“

Ihned jsem si vybavil moje předky z Čelákovic a okolí, kteří se jmenovali stejně: Choděrovi. Nejstarší vypátraný z této větve rodiny je Jakub Choděra, hospodský z Toušeně. Jeho manželka, ale i další příbuzní byli z Mochova.

Rodokmen ChoděraProč zmínil Werich ve své pohádce zrovna jméno Choděra je docela zřejmé. Je to jistý protiklad jménu Loudal. Komiku vyvolává spojení pana Loudala a cesty do Prahy, a zvlášť vydává-li se navíc za Choděru. Proč je ale právě z Mochova, nevíme. Možná se s nějakým Jan Werich znal a rozhodl se ho v pohádce zvěčnit. A je docela možné, že to byl Jan Choděra z Mochova, pachtýř (podnikající nájemník) hospody v Mochově č. 42. Zmínka o něm je v mochovské matrice z roku 1869 u příležitosti narození jeho syna Františka, viz zde.

(Fimfárum můžete stáhnou tady.)

Cestička k domovu

Cestička k domovu
Karel Václav Rais

Cestička k domovu
známě se vine.
Hezčí je krásnější
než všecky jiné.

Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.

A kdybych na světe
bůhví kam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.

A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval.

(Z křišťálové studánky)

Umberto Eco: Vcházíme do fikčních lesů

Umberto Eco se jako literární vědec mimo jiné zabývá přístupem čtenáře k literárnímu dílu. Věnuje se tomu i ve své sbírce přednášek Šest procházek literárními lesy v kapitole Vcházíme do lesů. Čtenář je podle něj nedílnou součástí literárního díla. Každé vyprávění je samo o sobě neúplné, protože nikdy nemůže obsáhnout celý svět, který zobrazuje. Literární dílo je komunikace, která vzniká mezi autorem a čtenářem.

Přečíst celý článek »

Narativ, jak ho vidí Culler

Culler se ve své knize Krátký úvod do literární teorie mimo jiné zabývá základy teorie vyprávění – naratologií. Dokládá, že narativ je nám velmi blízký a chápeme pomocí něj své okolí. Již u dětí lze vysledovat základní narativní kompetenci. Naratologie tak může být chápána jako výklad intuitivního kulturního vědění či rozumění. Již podle Aristotela je vyprávění děleno na tři části, které dávají dohromady osnovu – základní rys příběhu. Podstatnou vlastností je také souvztažnost začátku a konce příběhu. Culler upozorňuje na tři odlišné roviny narativu: události, osnova (příběh) a diskurs (prezentace).

události X osnova
příběh X diskurs

Události jsou zformovány do příběhu, který je vyjádřen prostřednictvím diskursu – na základě určitého hlediska. Prezentace je ovlivněna především vypravěčem (já, on) a obecenstvem, ke kterému promlouvá (narratee). Vyprávění může být formováno i časem, do níž je sitouováno, vůči příběhu, charakter prezentace vytváří í jazyk a stanovisko vypravěče (nespolehlivý, sebereflexivní).

Otázka, z jakého pohledu je příběh orientován, nemusí vždy směřovat k vypravěči. Fokalizace příběhu je ovlivněna časem, distancí (detailnost) a rychlostí líčení děje. Zaostření probíhá také skrz perspektivu: od nechápajícího pozorovatele po vševědoucí vyprávění (i myšlenky postav…). Zaostření skrz mysl jedné postavy bývá v první osobě i ve třetí (omezené hledisko třetí osoby, nespolehlivé vyprávění). Všechny tyto možnosti vyprávění a její fokalizace se významně podílejí na celkovém účinku díla. Složitější struktura narativu vzniká vkládáním příběhů do jiných dějů.

Primární funkcí narativu je dát posluchači to, po čem touží – potěšit. Příběh napodobuje život a baví posluchače nějakým zvratem. Fokalizace příběhu přináší možnost podívat se očima někoho jiného a tím  mu porozumět. Stejným způsobem nás příběh přivádí do jiného prostředí, společnosti.

Tento pohled na narativ je dozajista správný, o čemž svědčí i doklady jeho teorií, ale ve své podstatě neříká nic nového, nic co by změnilo můj pohled na vyprávění. Uplatnění pro mě najde jen jako osnova pro rozbor nějakého příběhu.

  • Zdroj: Culler, Jonathan. Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host 2002.

 

Čím je báseň velká?

Čím je báseň velká? Zdeněk Kožmín ve své knize Umění básně na tuto otázku nalézá odpovědi z různých stran, aby se dopracoval k celistvému pohledu a závěru.

První je pohled Henriho Bremonda, který soudí, že básní se člověk musí nechat okouzlit. Šalda to pojmenovává jako láska. Musíme se do básně zamilovat, dát jí vlastně také každý sám sebe.

Dalším pohledem je racionalistická myšlenka Mukařovského, který interpretoval Bremonda tak, že podstatu básně chápe jako jednosměrný pohyb nesený všemi složkami básně. Později Mukařovský posouvá tento motorický pohyb na pohyb významů. Všechno je v básni proto, aby se podílelo na jejích výsledných významech. Báseň je tak velká tím, jak dokáže využít své možnosti ke změně konvencí v nové aktualizace.
Jak například dokáže Nezval starý literární motiv opuštěné tajemné vesnice jako v pohádce ve své básni využít pro novou aktuální podobu. Využívá se tak významových přesahů. Báseň dělá ze starého nové – aktualizuje.

Další odpověď poskytuje Seifert, který tvrdí, že báseň musí zasáhnout, mít v sobě něco bezprostředního, co se dotkne nejniternějších citů, nejodlehlejších oblastí člověka. Báseň proto musí vycházet ze skutečnosti, být skutečná, nasycena živou zkušeností.

Zdeněk Kožmín ještě dodává myšlenku o uzavřenosti a otevřenosti básně. Báseň je uzavřená tím, že je celistvým kompletním dílem a má jistou samoreferenci. Zároveň je však provázána s autorem, s jeho zkušenostmi jak životními tak literárními, odráží básníkův svět. To vykresluje celkový pohled na jeho veškeré dílo. Báseň je proto velká tím, jak je včleněna do geneze celého básnického světa svého autora.

Velká báseň dokáže z běžného vykouzlit něco jedinečného a upozornit na nepovšimnuté; nabízí sama principy, jimiž chce být interpretována. Každý básník vlastně směřuje ke své nejlepší básni.

Zdroj: Zdeněk Kožmín: Umění básně. Brno, 1990.

Estetická zkušenost podle Mukařovského

V současné době není úlohou estetiky stanovit, jestli existuje nějaká univerzální krása, ale spíše zkoumá, jak se estetično projevuje v lidských výtvorech, a jak je estetično obsaženo v lidské přirozenosti. Ve strukturalistické estetice nastupuje podle Mukařovského na místo pojmu krása pojem funkce. Neptá se co je krásné, nebo co je to krásno, ale co esteticky působí. Předpokládá, že výtvor se stává uměleckým dílem tehdy, když v něm estetická funkce zásadně převládá nad jinými spolupřítomnými funkcemi.

Přečíst celý článek »

Jan Mukařovský: Místo estetické funkce mezi ostatními

Estetická funkce se někdy jeví jako nevýznamná, ale provází nás a zjevuje se na každém kroku. Je nedílnou součástí umění. Otázkou je jak se estetično projevuje v lidském konání. Jde o jeho energickou složku.
Estetická funkce je jednou ze čtyř základních funkcí každého subjektu. Společně s funkcí symbolickou tvoří skupinu funkcí znakových. Do kategorie funkcí bezprostředních potom patří funkce praktická a teoretická. Estetická působivost díla je bytostně spjata j jeho formou, tvarem. Struktura je celistvostí, která není pouhou sumou jednotlivých částí, ale dynamickou výslednicí jejich vzájemného napětí. Osobitou strukturou jsou také nadřazené znakové systémy: poetika žánru či druhu, literatury, případně umění jako takového.
Estetickou funkce je aktivní vztah mezi věcí a cílem, ke kterému se tato věc používá. Estetická hodnota je užitelnost věci k tomuto cíli. Estetická funkce zanechává určitý zážitek. Nejedná se ale o krátkodobý pocit libosti či nelibosti, ale o komplikovaný a částečně i vědomý proces. Je to schopnost díla navodit nové postoje ke skutečnosti, nové prožívání a porozumění.
Estetické funkce má dynamickou povahu. Jde o funkci nesubstancionální, „prázdnou“, jejíž vlastní náplní a smyslem je jedinečné, experimentální uspořádání hodnot a funkcí mimouměleckých.
Z hlediska individuálního je základním kritériem umělecké hodnoty díla jeho estetický účinek na pozorovatele (čtenáře). Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami.
Estetická norma je množina pravidel regulujících oblast jisté kategorie hodnot, soubor závazných pravidel. Norma je chápána jako základní jednotka struktur vyššího řádu působících v kolektivním povědomí normu estetickou pak jako způsob nakládání s normami jinými, jejichž je specifickým protikladem, reorganizací a přehodnocením, tedy s normami jazykovými, tematickými, etickými apod. Estetická norma se chová jako energie, fakt kolektivního vědomí. Její působení si uvědomujeme až v okamžiku, kdy je porušena, překročena autorem pomocí estetické funkce.
O skutečnou normu se jedná pouze tehdy, jde-li o obecně uznávané cíle objektivní hodnoty, jako faktu tzv. kolektivního vědomí.
Touhou umělce by mělo být překonání stávajících estetických norem a vytvoření nových (kdyby estetickou normu slepě přejímal, jednalo by se o pouhé napodobování). To je klíčem k vnitřnímu vývoji umění.

Autor ——— Literární dílo ——— Čtenář
| | |
život způsob podání přijímání (čas)
záměr prostředky percepce

Básničky pro děti

Princeznička na bále

František Hrubín

Princeznička na bále,
poztrácela korále.
Její táta, mocný král,
Honzíka si zavolal.

Honzíku, máš namále,
přines nám ty korále!
Honzík běžel za horu
nakopal tam bramborů.

Vysypal je před krále:
Nesu vám ty korále!
Větší už tam neměli,
ty už snědli v neděli.

Perníková chaloupka

František Hrubín

„Odkud ten náš holub letí?“
„Letím z lesa, milé děti,
vrkú, vrkú, vrkú.“
„Cos tam viděl, holoubku?“
„Perníkovou chaloupku
u černého smrku.“
„Viděls také Mařenku?“
„Jakpak by ne, holenku!
Viděl jsem ji s Jeníkem,
krmili se perníkem.“
„A když z okna na zahradu
vystrčila baba bradu,
nebáli se, holoubku?“
„Kdepak! Zamkli chaloupku
na cukrový klíč
- a už byli pryč!“

Smolíček a jeskyňky

František Hrubín

Prší, prší, celý les
ve vodě se topí dnes.
„Ťuk, ťuk, ťuky, Smolíčku,
otevři nám světničku!“

„Jeskyňky, jen pojďte dál,
jelen před chvilinkou vstal.“
„A co snídal, Smolíčku?“
„Snídal čerstvou travičku.“
„A co ještě?“
„Vodu z deště“
„A co víc?“
„Pak už nic.“

„To se dobře nasnídal.
My zas půjdem o dům dál.“
„Kampak byste chodily?
Sluníčko si popílí
a jelen vás, těšte se,
bude vozit po lese.“

Prší, prší, celý les
ve vodě se topí dnes.
Jeskyňky jdou v dešti dál.
Kdopak by jim otvíral.

Červená Karkulka

František Hrubín

„Kam, Karkulko malá, kam?“
„Chodím lesem sem a tam.
Co ty, vlku, tady chceš?“
„Sháním na zub kousek trávy,
po trávě se dobře tráví.“

„Vlku, vlku, to je lež,
vlci trávu nejedí!“
„To holčičky nevědí!“
„Vědí, pane vlku, vědí,
ale odkud, nepovědí.
Náš pes také trávu nejí,
kosti on má nejraději.“
„Já jsem vlk, ne pes,
budu – li chtít, sežeru tě!“
„Trávu si jez, máš-li chutě,
je jí plný les !“

„Copak máš v tom košíčku?“
„Bábovku a kytičku.“
„A kam neseš košíček?“
„K svátku babičce jej nesu.
Už jsem přešla sedm lesů,
bydlí támhle – kousíček. “

„Chceš-li, já tě doprovodím.“
,,I ne! Ráda sama chodím.“
„Čímpak je tvůj tatínek?“
„Hádej ! Dělá ohýnek,
ten ohýnek rudě šlehne,
kam dopadne, nic se nehne.
Tatínek je myslivec.“

„Aha, to je jiná věc!
A kdepak je v tuhle chvíli?“
„Kousek odtud vlky střílí,
támhle u těch velkých stromů.
Počkej na něj chviličku!“
„Už nemám čas, musím domů.
A pozdravuj babičku!“

Paci paci pacičky

Paci, paci, pacičky,
to jsou moje ručičky,
ťapi, ťapi, ťapičky,
to jsou moje nožičky.
Ručky, aby dělali,
nožky, aby ťapkali,
očka, aby viděla,
ouška, aby slyšela,
pusinka je na hamání
a nosánek na čmuchání.