Ekonomická nerovnost v zemích světa

Poslední dobou se často mluví o rostoucí příjmové nerovnosti u nás. Nechme na chvíli stranou dohady, jestli je ekonomická rovnost žádoucí nebo naopak nesmí nastat. Podívejme se na fakta. Jak velká je tedy propast mezi chudými a bohatými v Česku? To je vidět na mapě Giniho koeficientu, která zobrazuje míru rovnosti příjmů v jednotlivých zemích. Tmavě modré země mají nejvíce nerovné příjmy, světlé země mají nejblíže k celostátní ekonomické rovnosti.

Jak je vidět, řadíme se do druhé ekonomicky nejrovnější skupiny. Samozřejmě to neznamená, že by se na toto téma mělo zapomenout. Je jen vidět, že u nás nejsou tak velké rozdíly mezi bohatými a chudými, jak se u nás mnozí tváří.

Zdroje: CIA Factbook, The Atlantic, Wikipedia

Hledá se pravice, již od roku 1989

Současná politická situace a volební výsledek zamávaly zbytky původní pravice naší země. Od ODS se dokonce odštěpila její pravicová frakce. Je to však dlouhodobý vývoj, který určil osud ODS, údajně pravicové strany. Po Sametové revoluci se volalo po ideálech jako svoboda a spravedlnost. Pravice, která se začala formovat po roce 1989, následně zničila sama sebe množstvím pololevicových kroků, ve snaze zachovat přízeň velkého množství voličů. Naše pravice si zkrátka nevěřila.

Současný stav našeho státu není výsledkem vlády pravice, je naopak výrazně ovlivněn sérií levicových ústupků. Dosavadní vlády nakonec vedly plytkou levicovou politiku, ať už slibovali cokoli. Ideály svoboda a spravedlnost ale nemůžeme ztotožňovat s levicí. Vždyť co je spravedlivější než rovná daň? Co je spravedlivější, než odměna za práci přiměřená její poptávce? Co je svobodnější než minimální stát? Levice je synonymem závislosti a závazku, pravice znamená svobodu a zodpovědnost jednotlivce. Levice učí lidi pasivitě a neúčasti, pravice má šanci přivést člověka k aktivnímu přístupu.

Viz též:  Finmag.cz: Jak a proč volíme: Odpovědný přístup k volbám zničil českou pravici

Sobotko, vydrž!

Miloši Zemanovi nevyšel ve volbách jeden trumf, strana jeho apoštolů SPOZ, ale má v záloze ještě jeden. Chce ovládnout ČSSD a vyšachovat z ní ty, kteří s ním nejsou zadobře. A tak začal s Bohuslavem Sobotkou. Zaúkoloval na tajné schůzce členy vedení ČSSD, kteří ho bohužel poslechli.

Předsednictvo ČSSD se začalo chovat, jako by mu vůbec nezáleželo na tom, že ČSSD dostala důvěru voličů a že by měla sestavit vládu. Zodpovědná strana nemůže odstavit svého předsedu po vyhraných volbách. ČSSD v čele se Sobotkou dostala přes milión hlasů, sám Sobotka získal 22 175 preferenčních hlasů, to je 16,8 % hlasů v kraji. Zodpovědná strana řeší své vedení před volební kampaní, nikoli po vyhraných volbách. Zodpovědní politici nejednají tajně s prezidentem za zády svého předsedy i voličů. Zodpovědní politici netvrdí, že stojí za svým předsedou, když ho chtějí druhý den odvolat. Zodpovědní politici nezdržují sestavení vlády vnitrostranickými boji o koryta. Lidé volili ČSSD v čele se Sobotkou, nikoli Zemanem, tedy s jeho spojencem Haškem. Doufejme, že v ČSSD zvítězí demokracie nad autoritativním vlivem prezidenta, který má být nestranným.

Co je rovná a progresivní daň

Měli bychom si udělat pořádek v názvech daní. Současné pojmenování progresivní a rovné daně z příjmu totiž moc neodpovídá o jejich podstatě.Výběrčí daní z roku 1426 Tento článek se nesnaží vysvětlit pojmy, ale naopak kritizovat jejich pojmenování.

Když se skupina lidí dohodne, že si budou šetřit a přispívat všichni stejně, dá se říct, že jsou si v placení příspěvků rovni. Bez ohledu na to, kolik má kdo našetřeno nebo kolik kdo vydělává. Stejně tak, pokud všichni občané státu přispívají stejně (to skutečně znamená stejnou sumou peněz), jsou si v placení rovni. Říkejme tomu rovná daň.

Pokud ale v zájmu solidarity platí přímo úměrně více ti, kteří jsou schopni vydělat více peněz, už nejde o rovnou daň. Jejich daňové odvody rostou s jejich příjmy, a proto jde o daň růstovou, vzestupnou. Mělo by se jí proto říkat progresivní. Říká se jí ale manipulativně rovná (jako když se o cestě do kopce prohlásí, že je to rovina, jen nakloněná).

Další, méně spravedlivou variantou výpočtu daní je jejich růst nepřímo úměrný, kdy s daňovým základem roste nikoliv daň, ale její procentuální sazba. To znamená, že člověk, který vydělává víc, platí větší procento ze svého příjmu. Platí tedy víc, než u daně rostoucí přímo úměrně. Taková daň by se měla nazývat daní hyperprogresivní.

Samozřejmě ještě existuje daň, která se blíží k zmíněné rovné dani, totiž degresivní. Ta funguje opačně, procenta s rostoucím daňovým základem klesají a rozdíly v sumách placených daní se zmenšují. Odvody jsou tak u bohatších větší, ale ne zas o tolik.

Je jasné, že používané názvy jen tak změnit nejde, je ale dobré si uvědomit, co se pod nimi skrývá.

Sedm divů komunismu

Sedm divů komunismu

  1. Každý měl práci.
  2. I když měl každý práci, nikdo nic nedělal.
  3. I když nikdo nic nedělal, plán se plnil na 120%.
  4. I když se plán plnil na 120%, nikde nic nebylo.
  5. I když nikde nic nebylo, tak měl každý všechno.
  6. I když měl každý všechno, tak všichni kradli.
  7. I když všichni kradli, nikdy to nikde nechybělo.

Proč není státní majetek v dobrých rukou krále Miroslava

V dobrých rukou krále Miroslava

Říká se, střežit jako oko v hlavě, jako by to byl můj vlastní. Už dávno se totiž ví, že nejlépe se každý postará o to, co je jeho. Svoje auto si řídí každý nejraději sám, rozhodně nesvěří řízení náhodnému stopaři. Kdo se ale stará o státní majetek? Nejsou to volení zástupci, jsou to jimi pověření „náhodní stopaři“.

Hmotnou zodpovědnost za státní majetek však nemá nikdo. Ani volení zástupci, ani „náhodní stopaři“ nemají žádný finanční zájem na tom, spravovat státní majetek dobře. Voliči na něj totiž moc nehledí. České dráhy? Co na tom že loni prodělaly 1,6 miliardy Kč, hlavně, že občas jede vlak. Státní majetek je v podstatě jako auto, které nemá stálého majitele a podle toho se s ním zachází. Takovému autu je tedy potřeba najít majitele. Státní majetek je potřeba privatizovat. Transparentně, samozřejmě. Jistě se hned vyrojí spousta argumentů, že by si měl stát udržet vliv, aby se „zlí kapitalisté nespikli proti lidu“. Ale od toho jsou přece zákony. Každé odvětví se nějak reguluje a je-li to veřejný zájem, regulace je vhodná. Ani s ní se to ale nesmí přehánět.

Státní „podnikání“ není nikdy tak produktivní jako soukromé. Provozovatel státního podniku má totiž mnohem menší motivaci, aby usiloval o prosperitu jemu svěřené společnosti (naivní sny komunistů o budovatelích vlasti nevyšly). Státní podnik je navíc snadno tunelovatelný, protože v něm není žádný jeho majitel, který by si podnikový majetek hlídal a jeho manažeři mohou snadnou podlehnout a začít se podílet na „odklánění“ peněz ze státního podniku (v dobách, kdy nic nebylo ničí, se naučila krást půlka Česka).

Bohužel nemáme krále Miroslava, nežijeme v pohádce, takže bude lepší, když se bude stát starat o co nejméně podniků a majetku.

Lživá předvolební kampaň

Ještě si strana Zemanovců ani nepřičichla k poslanecké sněmovně a už lže, jako když tiskne. A nebojí se to dělat nahlas. Na svých billboardech hrdě lže: Zastavili jsme Kalouska. Jak se ho ale tato strana zbavila, když nemá žádnou moc, není vládnoucí stranou, protože máme nestrannou vládu odborníků. Není ani v poslanecké sněmovně, nikdo ji do ní nikdy nezvolil. Není ani na Hradě, prezident je nestranný a není členem Zemanovců. Jediné spojení s prezidentem se dá vypozorovat jako podezřele zaslepené uctívání Miloše Zemana.

I když se strana hlásí k názorům našeho alkoholem se opájejícího prezidenta, jeho činy nejsou v žádném případě zásluhou Zemanovců. Drze se tak chlubí cizím peřím. Nevadí jim ani tuto lež tisknout jako svoje předvolební heslo. Nemají problém takto lhát na veřejnosti.

Bla bla nevolím!

BlaBlaNevolim.cz

Řekněme politikům, ať se písemně zavážou, že prosadí 8 konkrétních protikorupčních zákonů. Potom zkontrolujeme, jestli závazek dodrží. Můžeme jim to říct velmi jasně – ve volbách. Na stránce BlaBlaNevolím.cz bude zveřejněn seznam kandidátů, kteří se nechtějí zavázat anebo sliby nedrží.

Ještě váháte? Krásná Bára Poláková vás jistě přesvědčí.

Proč nevolím levici

Proč nevolím levici? Volba levice do poslanecké sněmovny, tedy vítězství  ČSSD a komunistů, případně účast Zemanovců ve vládě, způsobí pravděpodobně vyšší nezaměstnanost. Proč? A co to znamená? Čtěte níže.

Hrozící vyšší nezaměstnanost zasáhne zejména občany s nižšími příjmy, což jsou paradoxně spíše voliči levice. Předpokládaný úbytek nových pracovních míst bude způsoben nedůvěrou investorů v dobré podnikatelské prostředí u nás. Hrozí i rušení stávajících míst, protože podnikatele a živnostníci budou mít zhoršené podmínky tyto místa udržovat. To samozřejmě způsobí i snížení jejich zisku a tím i odvedených daní státu. Špatná finanční situace v podnikání může vest i k daňovým únikům. Tím se sníží příjem do státní kasy. S růstem nezaměstnaných vzrostou i náklady na sociální dávky. Výsledkem toho bude neodvratné vyšší zadlužování státu a hrozící bankrot České republiky, podobně jako se to stalo v Řecku. Krach státu tam způsobil zhoršení životní úrovně obyvatel a mnoho nezaměstnaných. To vyústilo v množství demonstraci a pouličních nepokojů. Proto nevolím levici.

Program levicových stran je zaměřen na podporu lidí, kteří svoje peníze neinvestují. Sociální otázky jsou samozřejmě důležité a neměly by se opomíjet. Jejich přímá finanční podpora je ale řešením důsledku, nikoli příčiny (na její vyplácení navíc stát potřebuje peníze, které nemá). Zhoršené životní podmínky způsobuje totiž zejména nezaměstnanost. Buď přímo tím, že nezaměstnaní nedostávají plat, nebo nepřímo, nezaměstnaní nepracují a tak nevytváří žádnou hodnotu, neodvádí daně a pobírají dávky. Jediným rozumným řešením je podpora podnikání v Česku, aby vznikl dostatek pracovních míst. Dalším důležitým krokem by měla být i podpora stěhování lidí za prací. Mnoho lidí totiž žije v místech, kde není práce a jen čekají, jestli se tam náhodou nějaká neobjeví.

Dostatek pracovních míst je předpokladem k ukončení zadlužování a dobrému fungování státu. Levice však chystá kroky, které povedou k úbytku pracovních míst, je to např. zvýšení daně z příjmu právnických osob a  zvyšování minimální mzdy. To vše povede k horším podmínkám pro podnikání, k úbytku pracovních míst, k chudšímu státu a tím i ke zhoršení života nás všech.

Proto nevolím levici.

Investice a utrácení

Investovat znamená vložit do něčeho peníze, práci nebo majetek za účelem zhodnocení. Nejčastější investice jsou do inovací a rozšiřování určité činnosti. Pekař si třeba koupí lepší pec, aby pekl rychleji, nebo rozšíří pekárnu, aby mohl péct více pečiva. Tím může vydělat více peněz a příště jich může investovat víc.

Ten samý pekař má ale na vybranou, jestli peníze takto investuje, nebo je utratí za cokoli neinvestičního. Zaplatí třeba dovolenou, koupí si pohodlnější gauč nebo bude chodit do dražší restaurace. Takto použité peníze se mu ale oproti investici nijak nevrátí. Prostě je utratí.

Stejně tak má na výběr i stát, jak použije svoje peníze. Buď je investuje, podpoří podnikání, živnostníky a firmy, a to i nepřímo, třeba rozvojem infrastruktury, nebo peníze utratí: rozdá je nezaměstnaným nebo třeba důchodcům.

Je jasné, že obě dvě složky, tedy investiční i neinvestiční, jsou potřeba. Jde ale o to, do jaké míry se jakou složku vyplatí rozvíjet dříve. Jedna se totiž vrátí a může se znásobit, druhá nikoliv.

Přímá demokracie není řešení

Zastupitelská demokracie vychází z toho, že ne každý člověk rozumí všemu a není schopen se ve všem orientovat. Proto si lidé volí několik zástupců, kteří to dělají spolu s jejich poradci za ně. Je to docela chytré. Méně chytré je tenhle systém zahodit a udělat referendum. Nebo přímou volbu prezidenta (všichni vidíme jak to dopadlo, někteří ostřeji).

Ano, zní to krásně, když se lidumilsky prohlásí, že si budou lidé rozhodovat sami za sebe. Já se ale přiznám, že toho nejsem vždycky schopen. Bouřlivě bylo prosazováno například referendum o radaru protiraketové obrany. Vyznáte se někdo např. v protiraketové obraně, mezinárodních vztazích a radiolokaci? A ještě natolik, abyste mohli rozhodnout o výstavbě radaru v Brdech? Já tedy ne.

Stejně tak si nejsem zcela jist, je-li většina obyvatel schopna rozhodnout, kdo by měl být českým prezidentem. Základy diplomacie se nevyučují ani na většině vysokých škol. Navíc málokdo dokáže vyjmenovat, co všechno takový prezident dělá a jaký by mě být rozsah jeho moci (to neví ani Zeman). Navrhované přímé volby hejtmanů a starostů jsou na tom stejně.

Od toho se volí parlament a krajští a obecní zastupitelé. Vybereme si naše zástupce, kteří se tomu budou věnovat a rozhodnou za nás. Jejich důležitým krokem by také mělo být vysvětlení jejich rozhodnutí zpět voličům. Třeba proč je dobrý nápad platit u lékaře. Většina lidí to totiž neví a myslí si, že je jen chtějí zlí politici obrat. Už jen to ukazuje, že přímá demokracie by selhala.

Pokud se vám nelíbí, jak rozhodují poslanci, rozhodně není moudrou cestou rozhodovat za ně, ale zvolit si příště jiné, důvěryhodnější. Samozřejmě jsou případy, kdy je referendum vhodné. Jedná se ale o lokální témata, kterým rozumí každý, třeba nové jméno ulice. Pro složitější problémy si volíme a platíme někoho jiného. Koho, to už je na nás.