Charles Baudelaire

Albatros

Aby čas na moři za plavby krátilo si,
tu mužstvo posádky si chytá v dlouhých dnech
své němé průvodce na cestách, albatrosy,
spějící za lodí po hořkých propastech.

Ti vládci blankytu, jen postaveni na zem,
hned neohrabaní a plni ostychu,
svá křídla veliká jak vesla spustí rázem
a zplihlá po bocích je vlekou potichu.

Jak nemotorný je ten poutník okřídlený!
On, prve krásný tak, jak směšný, chudák, je!
Ten zobák dráždí mu svou lulkou z mořské pěny,
ten po něm, bezmocném, zas chodí kulhaje.

A Básník také je jak tento kníže výší,
jenž létá bouřemi a z šípů má jen smích;
když stojí na zemi, kde posměch v tvář mu čiší,
při chůzi vadí mu pár křídel olbřímích.

Přeložil Svatopluk Kadlec

 

Spojitosti

Příroda, to je chrám s živým sloupovím,
jímž se čas od času změť tichých hlasů nese,
a lidé chodí tu v tom symbolovém lese,
bdělými pohledy se sklánějícím k nim.

Tak jako ozvěny, jež z dálek melodicky
se spojí v hlubokou a temnou jednotu,
objemnou jako ta tma a jako to světlo tu,
též barvy, parfumy a zvuky splynou vždycky.

Jsou vůně čerstvé tak jako líčko dítěte,
s libostí hoboje a se svěžestí trávy,
a jiné, vítězné, mdlé, těžké, prokleté,

s rozpínavostí drog, jež pranic nezastaví,
tak ambra, kadidlo a různé silice,
kterými pějí duch a smysly žíříce.

Přeložil Svatopluk Kadlec

 

Jedné kolemjdoucí

Kol mne se vzdouvala a řvala ulice.
Tu náhle, ve smutku, jak pyšná bolest sama,
mě přešla veliká a štíhlá krásná dáma,
houpajíc festonem své dlouhé suknice.

Šla, s nohou sochy, vpřed, jas vznešenosti v líci,
a já jí rozčilen, jak blázen touhou štván,
pil jí z očí, nebes v tmách, jde klíčí uragan,
okouzlující slast a rozkoš zničující.

Blesk, světla… potom noc! – Ó krásko mizící,
ty, která pohledem můj život vzkřísila jsi,
snad tě již nespatřím, leč ve věčnosti, rci!

Kdes jinde! Daleko! Již pozdě! Nikdy asi!
Vždyť neznám přec tvůj cíl, ty neznáš můj cíl zas,
ty, kterou bych měl rád, jak jistě tušilas!

Přeložil Svatopluk Kadlec

 

Jedné kolemjdoucí

Ulice kolkolem hřímala se stonem,
když, majestátná strast, vhalená v róbu černou,
mne žena míjela a rukou přenádhernou
tlumivě houpala vlečkou i festónem.

Na noze sochy šla se vznešeností svou
a já jsem pil a pil, jak blázen hnaný biči,
v sinavém oku tom, kde uragány klíčí,
fascinující žal a rozkoš vražednou.

Blesk… a pak tmoucí noc! Prchavá kráso bledá,
jež jsi mne vzkřísila pohledem létavic,
cožpak tě uzřím zas až ve věčnosti leda?

Jinde! A daleko! Pozdě! Snad nikdy víc!
Vždyť nevíš, kamže jdu, – já, kam tvůj únik vlá,
ty, již bych miloval, ty, jenžs to věděla!

Přeložil Vladimír Holan

Fráňa Šrámek: Splav

Splav

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín…

Chtěl bych tě potkati v lukách, šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas…

Splav (1916)

Na kopečku v Africe

Na kopečku v Africe, píseň o legendárním loupežníkovi Václavu Babinském.

Babinskej

Na kopečku v Africe,
stojí stará věznice, ach ouvej.
Na kopečku v Africe,
stojí stará věznice, ach jo!

Vězni se tam tetelí,
že maj blechy v posteli, ach ouvej.
Vězni se tam tetelí,
že maj blechy v posteli, ach jo!

Mezi nima Babinskej,
starej lotr mexickej, ach ouvej.
Mezi nima Babinskej,
starej lotr mexickej, ach jo!

Běž Babinskej, běž dolů,
máš tam dole návštěvu, ach ouvej.
Běž Babinskej, běž dolů,
máš tam dole návštěvu, ach jo!

Šel Babinskej, šel dolů,
uviděl tam svou ženu, ach ouvej.
Šel Babinskej,šel dolů,
uviděl tam svou ženu, ach jo!

Bež má milá, běž domů,
já mám zejtra popravu, ach ouvej.
Běž má milá, běž domů,
já mám zejtra popravu, ach jo!

Když to milá slyšela,
škytla, prdla, vomdlela, ach ouvej.
Když to milá slyšela,
škytla, prdla, vomdlela, ach jo!

Když ho vedli uličkou,
praštil kata paličkou, ach ouvej.
Když ho vedli uličkou,
praštil kata paličkou, ach jo!

Když ho vedli k popravě,
dal katovi po hlavě, ach ouvej.
Když ho vedli k popravě,
dal katovi po hlavě, ach jo!

Když mu hlavu sekali,
trenky se mu klepaly, ach ouvej.
Když mu hlavu sekali,
trenky se mu klepaly, ach jo!

Když mu hlavu usekli,
dali mu tam fusekli, ach ouvej.
Když mu hlavu usekli,
dali mu tak fusekli, ach jo!

Na fusekli petržel,
aby dlouho vydržel, ach ouvej.
Na fusekli petržel,
aby dlouho vydržel, ach jo!

A na petržel hrneček,
protože byl blbeček, ach ouvej.
A na petržel hrneček,
protože byl blbeček, ach jo!

Na svatýho Silvestra,
hlava mu zas přirostla, ach ouvej.
Na svatýho Silvestra,
hlava mu zas přirostla, ach jo!

Když se znova narodil,
na nočníku závodil, ach ouvej.
Když se znova narodil,
na nočníku závodil, ach jo!

Mamko Tatič: Jak život chode

Mamko Tatič: Jak život chode

Slonce vychoda na vychoda
i cvětlem proleva cely cvět.
Tmavy kapradi v lese
zachvěje se,
male koře se probodže,
zobačkem si peře grobe.
Kurica se pusti vice
do palice kukurice.

Slepka slepa nemotora
zaklope tam vo podvora.

Jak je slepa tak je glupa.
Dupa, dupa, dupa,
i glovou naraža do pluta.

To zabude kokrhele.
Kokrhel vyleta,
vyleta do pluta
i kokrha kokrha,
div si grdelko nestrga.

To v cjatnice Pižďucha probeře.
Pižďuch sa probeře
i cely svět proklije.
Skokem flinty nabije
i prask prask
kokrhela doraže.
Jaj, to doda mu kuraže.

I v chlopske svoje paže
dropne slepku
i kosty jej spreraže
i smekne krke
i kruče, kruče
i peře jej druje.
Slepka pepa, ovca beče, koza meče, peře leta!

V tu tym žena jego Pižďuchova vrace se z nakupe
i vide jak Pyžďuch slepce druje peře!

Pyžďuchova dropne šrab
i šrabem krapne Pyžďucha
rovno do břucha.

Jaj, z břucha nador se naduře
i plujny, strujny, hnujny šlem
vypluje ven.

I tu ta Pyžďuch vide,
chetne Pyžďuchovu za glove
i smekne ju do zeme
i dupe, dupe, dupe, dupe
ju do glave.
Dupe dupe
Pyžďuchova křeče, křeče, křeče
i gryže mu do noge.
Gryže, gryže, gryže.
Pyžďuch dupe, dupe, dupe.
Pyžďuchova křeče, gryže, gryže, křeče, křeče.
Pyžďuch vytagne pero za naj
i moče, moče, moče
ju do glave.
Pyžďuchova gryže, gryže, gryže,
křeče, křeče až dokřeče.

Jak tu to Pyžďuch vide,
chytne se za glove
i beže beže lesam, polami, lukami,
Bosnami, Hercegovinami,
až tam do gory.

Do gory, kde stary mudry mudřec,
taky bledě mudry,
sedě.
I myšle i myšle i mudruje i mudruje i myšle.
Tam Pyžďuch vsany a pravi,
kak tu tam teraz Pyžďuchova v krve leže!
I mudřec vstane i prave:
Ech leže tak leže.

Slonce zapadže, zapadže
i světlo cvěta tu ta raz odlije.
I tam v goře spolu Pyžďuch i mudřec sedě i myšle i myšle
i mudruje i mudruje.
Bo tak život chode.

K. J. Erben: Kytice

Kytice

Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateří-douškou nazvaly. -

Mateří-douško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti!
Natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!

Ze sbírky Kytice z pověstí národních Karla Jaromíra Erbena

Cestička k domovu

Cestička k domovu
Karel Václav Rais

Cestička k domovu
známě se vine.
Hezčí je krásnější
než všecky jiné.

Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.

A kdybych na světe
bůhví kam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.

A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval.

(Z křišťálové studánky)

Čím je báseň velká?

Čím je báseň velká? Zdeněk Kožmín ve své knize Umění básně na tuto otázku nalézá odpovědi z různých stran, aby se dopracoval k celistvému pohledu a závěru.

První je pohled Henriho Bremonda, který soudí, že básní se člověk musí nechat okouzlit. Šalda to pojmenovává jako láska. Musíme se do básně zamilovat, dát jí vlastně také každý sám sebe.

Dalším pohledem je racionalistická myšlenka Mukařovského, který interpretoval Bremonda tak, že podstatu básně chápe jako jednosměrný pohyb nesený všemi složkami básně. Později Mukařovský posouvá tento motorický pohyb na pohyb významů. Všechno je v básni proto, aby se podílelo na jejích výsledných významech. Báseň je tak velká tím, jak dokáže využít své možnosti ke změně konvencí v nové aktualizace.
Jak například dokáže Nezval starý literární motiv opuštěné tajemné vesnice jako v pohádce ve své básni využít pro novou aktuální podobu. Využívá se tak významových přesahů. Báseň dělá ze starého nové – aktualizuje.

Další odpověď poskytuje Seifert, který tvrdí, že báseň musí zasáhnout, mít v sobě něco bezprostředního, co se dotkne nejniternějších citů, nejodlehlejších oblastí člověka. Báseň proto musí vycházet ze skutečnosti, být skutečná, nasycena živou zkušeností.

Zdeněk Kožmín ještě dodává myšlenku o uzavřenosti a otevřenosti básně. Báseň je uzavřená tím, že je celistvým kompletním dílem a má jistou samoreferenci. Zároveň je však provázána s autorem, s jeho zkušenostmi jak životními tak literárními, odráží básníkův svět. To vykresluje celkový pohled na jeho veškeré dílo. Báseň je proto velká tím, jak je včleněna do geneze celého básnického světa svého autora.

Velká báseň dokáže z běžného vykouzlit něco jedinečného a upozornit na nepovšimnuté; nabízí sama principy, jimiž chce být interpretována. Každý básník vlastně směřuje ke své nejlepší básni.

Zdroj: Zdeněk Kožmín: Umění básně. Brno, 1990.

Básničky pro děti

Princeznička na bále

František Hrubín

Princeznička na bále,
poztrácela korále.
Její táta, mocný král,
Honzíka si zavolal.

Honzíku, máš namále,
přines nám ty korále!
Honzík běžel za horu
nakopal tam bramborů.

Vysypal je před krále:
Nesu vám ty korále!
Větší už tam neměli,
ty už snědli v neděli.

Perníková chaloupka

František Hrubín

„Odkud ten náš holub letí?“
„Letím z lesa, milé děti,
vrkú, vrkú, vrkú.“
„Cos tam viděl, holoubku?“
„Perníkovou chaloupku
u černého smrku.“
„Viděls také Mařenku?“
„Jakpak by ne, holenku!
Viděl jsem ji s Jeníkem,
krmili se perníkem.“
„A když z okna na zahradu
vystrčila baba bradu,
nebáli se, holoubku?“
„Kdepak! Zamkli chaloupku
na cukrový klíč
- a už byli pryč!“

Smolíček a jeskyňky

František Hrubín

Prší, prší, celý les
ve vodě se topí dnes.
„Ťuk, ťuk, ťuky, Smolíčku,
otevři nám světničku!“

„Jeskyňky, jen pojďte dál,
jelen před chvilinkou vstal.“
„A co snídal, Smolíčku?“
„Snídal čerstvou travičku.“
„A co ještě?“
„Vodu z deště“
„A co víc?“
„Pak už nic.“

„To se dobře nasnídal.
My zas půjdem o dům dál.“
„Kampak byste chodily?
Sluníčko si popílí
a jelen vás, těšte se,
bude vozit po lese.“

Prší, prší, celý les
ve vodě se topí dnes.
Jeskyňky jdou v dešti dál.
Kdopak by jim otvíral.

Červená Karkulka

František Hrubín

„Kam, Karkulko malá, kam?“
„Chodím lesem sem a tam.
Co ty, vlku, tady chceš?“
„Sháním na zub kousek trávy,
po trávě se dobře tráví.“

„Vlku, vlku, to je lež,
vlci trávu nejedí!“
„To holčičky nevědí!“
„Vědí, pane vlku, vědí,
ale odkud, nepovědí.
Náš pes také trávu nejí,
kosti on má nejraději.“
„Já jsem vlk, ne pes,
budu – li chtít, sežeru tě!“
„Trávu si jez, máš-li chutě,
je jí plný les !“

„Copak máš v tom košíčku?“
„Bábovku a kytičku.“
„A kam neseš košíček?“
„K svátku babičce jej nesu.
Už jsem přešla sedm lesů,
bydlí támhle – kousíček. “

„Chceš-li, já tě doprovodím.“
,,I ne! Ráda sama chodím.“
„Čímpak je tvůj tatínek?“
„Hádej ! Dělá ohýnek,
ten ohýnek rudě šlehne,
kam dopadne, nic se nehne.
Tatínek je myslivec.“

„Aha, to je jiná věc!
A kdepak je v tuhle chvíli?“
„Kousek odtud vlky střílí,
támhle u těch velkých stromů.
Počkej na něj chviličku!“
„Už nemám čas, musím domů.
A pozdravuj babičku!“

Paci paci pacičky

Paci, paci, pacičky,
to jsou moje ručičky,
ťapi, ťapi, ťapičky,
to jsou moje nožičky.
Ručky, aby dělali,
nožky, aby ťapkali,
očka, aby viděla,
ouška, aby slyšela,
pusinka je na hamání
a nosánek na čmuchání.

Pravé lidové písně

Na Pankráci, na malym vršíčku,
stojí pěkný stromořadí.
Měl jsem holku jak tříkolku,
ale jinej mně na ní jezdí.

Teče voda proti vodě,
po kamení šustí,
slíbil mi můj milej,
že to do mě pustí.
(viz)

Na tom Bošileckým mostku

Nevěř, holka, chlapci nevěř,
na říčici vodu neměř,
voda ti uteče,
chlapec ti vyteče,
bude lásky konec.
(viz)

Švec visí u Lysý na hrachovině,
přežral se, vožral se, schlamstla ho svině.
Ševcová běžela k panu faráři,
aby ho pochoval mezi Maďaři.
Pan farář povídá, že to nesmí být,
že musí za plotem, jak ta svině shnít.“

/pan farář povídal, že není hoden,
že totiž spravoval boty od hoven./