Jak Neználek skládal verše

Nikolaj Nosov: Neználkovy příhody – Kapitola 4

Když se z Neználka nestal malíř, rozhodl se, že bude básníkem a že bude skládat básně. Měl jednoho známého básníka, bydlel v Pampeliškové ulici a jmenoval se správně Žejdlíček. Ale jak známo, všichni básníci mají rádi krásná jména, a proto když Žejdlíček začal psát básně, vybral si jiné jméno a říkal si Květík. Jednou k němu Neználek přišel a povídá: „Poslyš, Květíku, nauč mě skládat básně. Chtěl bych být taky básníkem.“

Přečíst celý článek »

Básničky pro děti

Princeznička na bále

František Hrubín

Princeznička na bále,
poztrácela korále.
Její táta, mocný král,
Honzíka si zavolal.

Honzíku, máš namále,
přines nám ty korále!
Honzík běžel za horu
nakopal tam bramborů.

Vysypal je před krále:
Nesu vám ty korále!
Větší už tam neměli,
ty už snědli v neděli.

Perníková chaloupka

František Hrubín

„Odkud ten náš holub letí?“
„Letím z lesa, milé děti,
vrkú, vrkú, vrkú.“
„Cos tam viděl, holoubku?“
„Perníkovou chaloupku
u černého smrku.“
„Viděls také Mařenku?“
„Jakpak by ne, holenku!
Viděl jsem ji s Jeníkem,
krmili se perníkem.“
„A když z okna na zahradu
vystrčila baba bradu,
nebáli se, holoubku?“
„Kdepak! Zamkli chaloupku
na cukrový klíč
- a už byli pryč!“

Smolíček a jeskyňky

František Hrubín

Prší, prší, celý les
ve vodě se topí dnes.
„Ťuk, ťuk, ťuky, Smolíčku,
otevři nám světničku!“

„Jeskyňky, jen pojďte dál,
jelen před chvilinkou vstal.“
„A co snídal, Smolíčku?“
„Snídal čerstvou travičku.“
„A co ještě?“
„Vodu z deště“
„A co víc?“
„Pak už nic.“

„To se dobře nasnídal.
My zas půjdem o dům dál.“
„Kampak byste chodily?
Sluníčko si popílí
a jelen vás, těšte se,
bude vozit po lese.“

Prší, prší, celý les
ve vodě se topí dnes.
Jeskyňky jdou v dešti dál.
Kdopak by jim otvíral.

Červená Karkulka

František Hrubín

„Kam, Karkulko malá, kam?“
„Chodím lesem sem a tam.
Co ty, vlku, tady chceš?“
„Sháním na zub kousek trávy,
po trávě se dobře tráví.“

„Vlku, vlku, to je lež,
vlci trávu nejedí!“
„To holčičky nevědí!“
„Vědí, pane vlku, vědí,
ale odkud, nepovědí.
Náš pes také trávu nejí,
kosti on má nejraději.“
„Já jsem vlk, ne pes,
budu – li chtít, sežeru tě!“
„Trávu si jez, máš-li chutě,
je jí plný les !“

„Copak máš v tom košíčku?“
„Bábovku a kytičku.“
„A kam neseš košíček?“
„K svátku babičce jej nesu.
Už jsem přešla sedm lesů,
bydlí támhle – kousíček. “

„Chceš-li, já tě doprovodím.“
,,I ne! Ráda sama chodím.“
„Čímpak je tvůj tatínek?“
„Hádej ! Dělá ohýnek,
ten ohýnek rudě šlehne,
kam dopadne, nic se nehne.
Tatínek je myslivec.“

„Aha, to je jiná věc!
A kdepak je v tuhle chvíli?“
„Kousek odtud vlky střílí,
támhle u těch velkých stromů.
Počkej na něj chviličku!“
„Už nemám čas, musím domů.
A pozdravuj babičku!“

Paci paci pacičky

Paci, paci, pacičky,
to jsou moje ručičky,
ťapi, ťapi, ťapičky,
to jsou moje nožičky.
Ručky, aby dělali,
nožky, aby ťapkali,
očka, aby viděla,
ouška, aby slyšela,
pusinka je na hamání
a nosánek na čmuchání.