Neil Gaiman: Sníh, zrcadlo, jablka

Sníh, zrcadlo, jablka

Nevím, co byla zač. Nikdo z nás to neví. Svou matku zabila při narození, ale z toho dítě nikdy neobviňují.
Nazývají mne moudrou, ale k moudrosti mám daleko, protože jsem nedokázala nic než předpovědět drobné střípky toho všeho, zahlédnout zmrazené okamžiky v tůni nebo v chladném sklu svého zrcadla. Kdybych byla skutečně moudrá, nepokoušela bych se změnit, co jsem viděla. Kdybych byl moudrá, zabila bych se dřív, než jsem se s ní vůbec setkala, než jsem ho polapila.
Moudrá a čarodějnice, nebo tak to alespoň říkají, a jeho tvář jsem vídala ve snech a odrazech po celý svůj život: šestnáct let jsem o něm snila ještě předtím, než toho rána zastavil koně u mostu a zeptal se mne na jméno. Pomohl mi nasednout a pak jsme spolu ujížděli k mé malé chaloupce, až mi tvář hořela ve zlatě jeho vlasů. Požádal mne o to nejlepší, co jsem měla; to bylo právo krále.
Vousy měl v ranním světle narudlé jako bronz a já jsem ho neznala jako krále, protože o králích jsem tehdy ještě nic nevěděla, ale jako svou lásku. Vzal si ode mne všechno, co chtěl – to je právo krále – ale příštího dne se vrátil a stejně tak večer poté: vousy měl tak rudé, vlasy tak zlaté, oči modré jako letní nebe a pleť snědou jako zralé obilí.
Jeho dcera tehdy byla pouhé dítě; bylo jí pět let, když jsem přišla do paláce. Portrét její matky visel v princeznině komnatě ve věži: vysoké ženy s vlasy barvy tmavého dřeva a oříškově hnědýma očima. Byla jiné krve než její bledničkovitá dcera.
Dívka s námi nejedla.
Nevím, kde v paláci vlastně jedla.
Měla jsem své vlastní komnaty. Můj manžel, král, měl také svoje vlastni komnaty. Když mne chtěl, mohl pro mne poslat a já jsem přišla a potěšila jsem ho, a přitom jsem si z něj vzala i svou rozkoš.
Jedné noci, několik měsíců poté, co si mne přivedl do paláce, přišla do mé komnaty. Bylo jí šest. Vyšívala jsem při světle lampy a mhouřila jsem oči před jejím kouřem a pološerem. Když jsem vzhlédla, byla tam.
„Princezno?“
Neřekla nic. Oči měla černé jako uhly, stejně černé jako vlasy; rty měla rudější než krev. Dívala se na mne a usmívala se. Její zuby vypadaly ve světle lampy ostré a špičaté.
„Proč nejsi ve svých komnatách?“
„Mám hlad,“ řekla, jako to malé děti říkávají.
Byla zima, kdy je čerstvé jídlo jen vzpomínkou na teplo a sluneční světlo, ale měla jsem zásobu oloupaných a usušených jablek zavěšenou na šňůře na stropním trámu ve své komnatě a jedno z nich jsem utrhla a podala jsem jí ho.
„Tu máš.“
Podzim je čas sušení, konzervování, čas česání jablek a vykrmování hus. Zima je čas hladu, sněhu a smrti a je to čas zimních svátků, kdy vtíráme husí sádlo do kůže celého prasete nadívaného podzimními jablky, pak ho pečeme nebo opékáme na rožni, abychom si mohli pochutnat na jeho křupavém masu.
Vzala si ode mne jablko a začala ho chroupat ostrými zažloutlými zuby.
„Chutná?“
Přikývla. Vždycky jsem se malé princezny bála, ale v tu chvíli jsem zjihla a prsty jsem ji něžně pohladila po tváři. Podívala se na mne a usmála se – smála se tak zřídka – pak se mi zakousla do dlaně u kořene palce a sála mou krev.
Vykřikla jsem bolestí a překvapením, ale ona se na mne jen podívala a já jsem zmlkla.
Malá princezna sevřela rty kolem mého palce a lízala, sála a chlemtala. Když skončila, odešla z mé komnaty. Ranka, kterou mi způsobila, se přímo před mýma očima uzavřela, zajizvila se a zahojila. Druhý den jsem tam měla jen starou jizvu, jako bych se někdy v dětství řízla ka­pesním nožíkem.
Ochromila mne, vlastnila mě a ovládala. Děsila mě víc než krev, kterou se živila. Od toho večera jsem vždy za soumraku svou komnatu zamykala, zajišťovala jsem dveře dubovou závorou a přikázala jsem kováři, aby má okna opatřil železnými mřížemi.
Můj manžel, moje láska, můj král pro mne posílal stále méně a méně, a když jsem k němu přišla, byl jako omámený, nepokojný a zmatený. Už se se mnou nemiloval jako milují muži, ani mi nedovolil, abych ho potěšila svými ústy: když jsem se o to jednou pokusila, vyděšeně sebou trhl a pak se rozplakal. Okamžitě jsem toho nechala a pak jsem ho svírala v náručí tak dlouho, až se uklidnil a usnul jako malé dítě.
Zatímco spal, hladila jsem ho prsty po těle. Měl ho pokryté množstvím starých jizev. Z doby, kdy se mi dvořil, jsem si ale žádné nepamatovala – až na jednu na boku, kde ho v mládí zranil divočák.
Brzy z něho byl jen stín muže, kterého jsem potkala a do něhož jsem se zamilovala tam u mostu. Pod kůží mu prosvítaly bílé a namodralé kosti. Byla jsem s ním až do úplného konce: ruce měl studené jako kámen, oči mléčně modré, vlasy a vousy bez lesku a zplihlé. Zemřel bez rozhřešení, tělo pokryté od hlavy k patě drobounkými starými jizvami.
Tehdy už skoro nic nevážil. Země byla zmrzlá na kámen a nemohli jsme mu vykopat hrob, proto jsme nad jeho tělem navršili mohylu z kamení jako pomník i na ochranu před dravou zvěří a ptáky.
Tak jsem se stala královnou.
Byla jsem hloupá a mladá – osmnáct let přišlo a odešlo od chvíle, kdy jsem poprvé spatřila světlo světa – proto jsem neudělala, co bych udělala teď.
Kdybych věděla to, co vím dnes, také bych jí nechala vyříznout srdce. Ale potom bych jí ještě nechala useknout hlavu, ruce a nohy. Nechala bych ji vyvrhnout. Pak bych se na náměstí dívala, jak katovi pacholci rozdmýchávají oheň na hranici, bez mrknutí oka bych se dívala, jak ji plameny stravují kousek po kousku. Kolem bych nechala rozmístit lučištníky, aby zastřelili jakéhokoliv ptáka nebo zvíře, které by se přiblížilo k hranici, ať už by to byl havran, pes, sokol nebo krysa. A nezavřela bych oči, dokud by se princezna neproměnila v popel, který by vítr rozfoukal po sněhu.
To všechno jsem neudělala a za svoje omyly platíme.
Říkají, že jsem byla oklamána, že to nebylo její srdce. Že to bylo srdce nějakého zvířete – možná srny nebo divočáka. Ti, co to říkají, se mýlí.
A jíní tvrdí (ale je to její lež, ne moje), že jsem dostala její srdce a snědla jsem ho. Lži a polopravdy padají jako sněhové vločky a zakrývají pravdy, které si pamatuji, a věci, které jsem viděla. Krajinu změněnou po sněžení k nepoznání: to je to, co udělala z mého života.
Když moje láska – její otec – umíral, měl drobnými jizvami pokrytá stehna, šourek s varlaty i svůj mužský úd.
Nešla jsem s nimi. Chopili se jí ve dne, když spala a byla nejslabší. Odvedli ji do hloubi lesa, tam jí roztrhli blůzku a vyřízli jí srdce; její mrtvolu pak nechali ležet v dolíku, aby ji pohltil les.
Les je temné místo, hranice mnoha království; nikdo nemůže být tak pošetilý, aby si myslel, že mu vládne. V lese žijí psanci. Žijí tam lupiči a také vlci. Lesem můžete jet tucet dní a nepotkat živou duši, ale
po celý ten čas vás budou pozorovat tucty očí.
Přinesli mi srdce. Věděla jsem, že je její – srdce prasnice nebo laně by nebilo i poté, co bylo vyříznuto z těla, jako tohle.
Odnesla jsem si ho do své komnaty.
Nesnědla jsem ho: pověsila jsem si jej na trám nad postel, na šňůru vedle sušených jeřabin rudých jako hruď červenky a paliček česneku.
Venku padal sníh a zakrýval stopy lovců, zakrýval drobné tělo, které leželo v lese.
Nařídila jsem kováři, aby odstranil železné mříže z mých oken, a pak jsem každé odpoledne těch krátkých zimních dnů trávila nějaký čas pozorováním lesa, jak jej pomalu zahaluje tma.
Jak už jsem řekla, v lese žili lidé. Někteří z nich vycházeli ven na Jarní trh, chamtiví, divocí, nebezpeční lidé, někteří znetvoření – trpaslíci, liliputáni a hrbáči, jiní měli velké zuby a prázdné pohledy idiotů, další zase ruce jako ploutve nebo krabí klepeta. Každý rok se vyplížili z lesa na Jarní trh, který se pořádal vždycky, když sníh začal tát.
Jako mladé děvče jsem na trhu pracovala a vždycky jsem se jich hrozně bála, těch lidí z lesa. Věštila jsem návštěvníkům osud z vodní hladiny místo křišťálové koule a později, když jsem byla o trochu starší, z kotouče vyleštěného a postříbřeného skla – byl to dárek od kupce, jehož zatoulaného koně jsem uviděla v loužičce inkoustu.
Prodejci na trhu měli z lesních lidí strach a přitloukali svoje zboží k drsnému dřevu pultů hřebíky – perníky nebo kožené řemeny byly přibité velkými železnými hřeby. Kdybychom si zboží nepřibíjeli, říkali vždycky, lesní lidé by ho popadli a utekli by s ním, žvýkajíce v běhu ukradený perník a mávajíce kolem sebe novými řemeny.
Lesní lidé ovšem měli peníze: minci sem, jinou tam, někdy zezelenalé časem a zemí, s ražbou, kterou nepamatovali ani ti nejstarší z nás. Měli i věci, které mohli směnit, a tak mohl trh pokračovat a sloužit i psancům a trpaslíkům, lupičům (když byli opatrní), kteří číhali na pocestné z krajů za lesem, na cikány a na vysokou. (To byl v očích zákona zločin. Vysoká patřila královně.)
Roky pomalu míjely a mí lidé tvrdili, že jim vládnu moudře. Srdce stále viselo nad mou posteli a lehce tlouklo do noci. Pokud někdo po tom dítěti truchlil, nic tomu nenasvědčovalo: tehdy ho považovali za stvůru a věřili, že bylo dobré se ho zbavit.
Jeden Jarní trh střídal druhý: pět jich bylo, každý z nich smutnější, ubožejší a chudší než ten předchozí. Stále méně lesních lidí na ně chodilo, aby něco koupili. Ti, kteří přišli, se zdáli být vystrašení a podivně zkrotlí. Trhovci přestali přibíjet zboží k pultům svých stánků. A pátého roku vyšla z lesa jen hrstka lidí – zarputilá skupinka malých chlupatých mužíčků a nikdo jiný.
Když trh skončil, přišel ke mně majitel tržnice a jeho pomocník.
Znala jsem ho od vidění ještě z dob, kdy jsem nebyla královnou.
„Nepřišel jsem za tebou jako za svou královnou,“ řekl.
Neodpověděla jsem mu. Čekala jsem.
„Přišel jsem, protože jsi moudrá,“ pokračoval. „Když jsi byla malá holčička, našla jsi zatoulané hříbě v loužičce inkoustu, jako mladé děvče jsi ve svém zrcadle našla ztracené dítě, které se zaběhlo matce. Znáš tajemství a dokážeš odhalovat věci, jež jsou skryté. Má královno,“ zeptal se mne, „co se děje s lesním lidem? Příští rok už žádný Jarní trh nebude. Poutníků z jiných království stále ubývá a v lese už skoro žádní lidé nežijí. Ještě jeden rok, jako byl tento, a budeme hladovět.“
Přikázala jsem své kom orné, aby mi přinesla zrcadlo. Byl to obyčejný výrobek, kotouč postříbřeného skla, který jsem uchovávala zabalený v jelenici na dně truhly ve své komnatě.
Přinesli mi ho a já jsem do něj pohlédla:
Bylo jí dvanáct a už nevypadala jako dítě. Její pleť byla stále bledá, oči a vlasy uhlově černé a rty rudé jako krev. Na sobě měla šaty, ve kterých ji odvedli z hradu – blůzku a sukni – ačkoliv teď byly značně obnošené a spravované. Přes ně nosila kožený plášť a místo bot měla jen jakési kožené pytlíky přivázané k drobným nožkám řemínky.
Stála uprostřed lesa vedle stromu.
Zatímco jsem ji pozorovala svým vnitřním zrakem, bleskově přebíhala od úkrytu k úkrytu, kličkovala a krčila se za stromy jako zvíře – netopýr nebo vlk. Někoho pronásledovala.
Byl to mnich. Na sobě měl hrubou kutnu a nohy měl bosé, strupovité a mozolnaté. Vousy měl dlouhé a tonzura už mu zarůstala vlasy.
Pozorovala ho zpoza stromu. Konečně se zastavil na noc a začal rozdělávat oheň; z větviček dělal malou hraničku a na podpal rozcupoval hnízdo červenky. V kutně měl křesadlo a tak dlouho škrtal křemenem o ocílku, až vyskočily jiskry a hranička vzplála. V hnízdě byla dvě vejce a on je snědl syrová. Pro tak velkého muže to nebyla bůhvíjaká večeře.
Seděl tam ve světle plamenů, když vyšla ze svého úkrytu. Dřepla si na druhé straně ohně a upřeně na něj hleděla. Zašklebil se, jako by to bylo už hodně dlouho, co naposledy viděl jiného člověka, a kývl na ni, ať jde blíž.
Zvedla se, obešla oheň a pak zůstala stát na vzdálenost natažené paže a čekala. Mnich zalovil v kutně a našel minci – malý měďáček a hodil jí ho. Ona ho chytila ve vzduchu, kývla a přistoupila k němu blíž. Mnich zatahal za konec provazu, který měl kolem pasu, a kutna se mu rozevřela. Byl chlupatý jako medvěd. Opřela se o něj vší silou a svalila ho do mechu. Jedna její ruka slídila jako pavouk v jeho chlupech, až se sevřela na jeho mužství; druhou ho přitom lechtala na levé bradavce. Mnich zavřel oči a zašátral jí rukou pod sukní. Sklonila se k bradavce, se kterou si hrála, její bledá pleť ostře kontrastovala s hnědým porostem na mnichově hrudi.
Pak mu zabořila zuby do prsou. Překvapeně otevřel oči, ale po chvíli je zase zavřel a ona hltavě pila.
Zatímco se krmila, obkročmo se na něj posadila. Z rozkroku jí začala vytékat načernalá tekutina…
„UŽ víš, proč do našeho města nepřicházejí žádní poutníci? Co se stalo s lesními lidmi?“ zeptal se majitel tržnice.
Zakryla jsem zrcadlo jelenici a řekla jsem mu, že se osobně postarám, aby byl les zase bezpečný.
Musela jsem, přestože jsem z ní měla strach. Byla jsem královna.
Hloupá žena by se pak vypravila do lesa a snažila se tu stvůru vyslídit; já už jsem však jednu hloupost udělala a neměla jsem v úmyslu dopustit se další.
Dlouho jsem pročítala staré knihy. Určitý čas jsem strávila s cikánkou (která přišla do naší země přes hory na jihu, aby se vyhnula lesům na severu a západě).
Připravovala jsem se a obstarávala jsem si věci, které budu potřebovat, a když začal padat první sníh, pustila jsem se do práce.
Byla jsem sama a nahá v nejvyšší věži paláce, v horní místnosti otevřené nebi. Vítr byl mrazivý a na rukou, na stehnech i na prsou jsem měla husí kůži. Měla jsem stříbrné umyvadlo a koš, do kterého jsem vložila stříbrný nůž, kovářské kleště, šedou kutnu a tři zelená jablka.
Stála jsem neoděná na vrcholku věže a krčila jsem se před nočním nebem a větrem. Kdyby mě tam nějaký muž viděl stát, určitě by ze mne nespustil oči, ale žádný slídil tam nebyl. Mraky se honily po obloze a přitom zakrývaly a zase odkrývaly zářící měsíc.
Vytáhla jsem stříbrný nůž a řízla jsem se do levé ruky – jednou, dvakrát, třikrát. Krev skanula do umyvadla; karmín se ve světle měsíce zdál být černí.
Přidala jsem prášek z flakonku, který jsem měla pověšený na krku. Byl to hnědý prach vyrobený ze sušených bylin, z kůže jistého druhu ropuchy a ještě jiných ingredienci. Zahustil krev a přitom jí zabránil, aby se srazila.
Vzala jsem tři jablka, jedno po druhém, a stříbrným špendlíkem jsem do nich napíchala dírky. Pak jsem jablka položila do stříbrného umyvadla a nechala jsem je tam, zatímco se první letošní vločky pomalu usazovaly na mé kůži, na jablcích i na krvi.
Když obloha na východě zbledla nadcházejícím úsvitem, oblékla jsem si šedý plášť, opatrně jsem vyndala jablka ze stříbrného umyvadla kleštěmi a přitom jsem si dávala dobrý pozor, aby se nedotkly mé holé kůže. Z krve nebo hnědého prášku nezbylo na dně umyvadla vůbec nic, až na černou sraženinu připomínající patinu.
Umyvadlo jsem zakopala do země. Pak jsem jablka očarovala (kdysi, před lety u mostu jsem podobným kouzlem očarovala sebe), takže to teď nade vší pochyby byla nejkrásnější jablka na světě, rudá jako čerstvá krev.
Obličej jsem si zakryla kapucí pláště, pak jsem vzala stužky a blyštivé cetky, narovnala jsem je na jablka v košíku a vydala jsem se do lesa. Šla jsem, dokud jsem nedorazila k jejímu příbytku, vysokému pískovcovému útesu provrtanému jeskyněmi.
Na úpatí útesu rostly stromy a povalovaly se tam balvany a já jsem se k němu blížila pomalu a opatrně, od úkrytu k úkrytu, aniž by mou přítomnost prozradilo křupnutí zlomené větvičky nebo zašustění suchého listu. Konečně jsem si našla skrýš a v té jsem pak zůstala a čekala.
Po několika hodinách se z ústí jedné z jeskyň vynořilo několik trpaslíků – ošklivých, znetvořených mužíků porostlých chlupy, dávných obyvatel tohoto kraje. Dnes už je člověk zahlédne zřídka.
Odešli do lesa a nikdo z nich si mne nevšiml, přestože se jeden vymočil na balvan, za kterým jsem se ukrývala.
Čekala jsem. Nikdo jiný se už neobjevil.
Přistoupila jsem ke vchodu do jeskyně a zahalekala jsem chraptivým
stařeckým hlasem.
Jizvička u kořene mého palce svědila a pulzovala, když ke mně přicházela z temnoty, nahá a sama.
Bylo ji teď třináct, mé nevlastni dceři, a nic se nevyrovnalo dokonalosti její bílé pleti, narušené jen nezhojenou jizvou na levé straně hrudi, kudy jí před léty vyřízli srdce.
Vnitřní stranu stehen měla potřísněnou vlhkou černou špínou.
Podívala se na mne, schoulenou v šedém plášti. Prohlédla si mě hladovýma očima. „Pentličky, slečinko,“ zakrákala jsem. „Hezké pentličky do vlasů…
Usmála se a pokynula mi. Škubla jsem sebou; jizva na mé ruce mne k ní sama táhla. Pokračovala jsem v tom, co jsem si naplánovala, ale dělala jsem to ochotněji, než jsem měla v úmyslu: upustila jsem koš, zaječela jsem jako stará, vyděšená trhovkyně, za kterou jsem se vydávala, a dala jsem se na útěk.
Můj šedý plášť měl barvu lesa a byla jsem rychlá, takže mě nechytila.
Vrátila jsem se do paláce.
Neviděla jsem to. Nebylo ovšem těžké si domyslet, jak se dívka vrátila vzteklá a hladová po marné honičce zpátky do jeskyně a našla tam můj odhozený košík.
Co udělala?
Představuji si, že si nejprve hrála s pentličkami, zaplétala si je do vlasů, vázala si je kolem bledé šíje nebo úzkého pasu.
Potom ze zvědavosti nahlédla do košíku, co se tam ještě skrývá, a uviděla krvavě rudá jablka.
Samozřejmě voněla jako čerstvá jablka, ale zároveň voněla i krví. A ona byla hladová. Představuji si, že jedno jablko zvedla a přitiskla si ho ke tváři, aby cítila jeho chladnou hladkost.
Pak otevřela ústa a zakousla se do něj…
Než jsem dorazila do svých komnat, srdce, které viselo na trámu vedle sušených jablek, šunky a klobás, přestalo bít. Viselo tam náhle tiché, bez pohybu a bez života a já jsem se zase cítila v bezpečí.
Tu zimu napadlo hodně sněhu a roztál pozdě. Než přišlo jaro, všichni jsme měli hlad.
Jarní trh byl oproti loňskému jen malým zlepšením. Lesních lidi přišlo málo, ale přišli, stejně jako poutníci ze zemí za lesem.
Viděla jsem chlupaté trpaslíky z lesních jeskyní, jak smlouvají a nakupují kousky skla a úlomky křišťálu a křemene. Za sklo platili stříbrnými mincemi, pocházejícími bezpochyby z loupeží mé nevlastní dcery. Když vesničané zjistili, o co mají zájem, rozběhli se domů a vrátili se se svými šťastnými křišťály a v několika případech i s celými tabulkami skla.
Chvíli jsem uvažovala, jestli bych neměla nechat trpaslíky zabít, ale neudělala jsem to. Dokud její srdce viselo tiché, nehybné a studené na trámu v mé komnatě, byla jsem v bezpečí já i lesní lid a nic už nehrozilo ani vesničanům.
Bylo mi dvacet pět let a od chvíle, kdy moje nevlastní dcera snědla otrávené ovoce, uplynuly už dva roky, když do mého paláce přijel princ. Byl vysoký, velice vysoký a měl zelené oči a snědou kůži lidí žijících za horami.
Přijel i s vojenským doprovodem: dost velkým, aby ho ochránil, ale příliš malým na to, aby ho jiný monarcha – například já – považoval za vážnou hrozbu.
Jednala jsem prakticky: myslela jsem na spojení našich zemí, na království, které by se táhlo přes les až k moři na jihu, myslela jsem na svého zlatovlasého, vousatého milence, který zemřel už před osmi lety – proto jsem v noci prince navštívila v jeho komnatě.
Nejsem nevinná, přestože můj bývalý manžel, který byl kdysi mým králem, byl bez ohledu na to, co se povídá, skutečně mým prvním milencem.
Zprvu se princ zdál být vzrušený. Požádal mne, abych se svlékla, a pak mne nechal stát před otevřeným oknem, daleko od krbu, dokud jsem nebyla celá promrzlá. Potom po mně chtěl, abych ulehla na záda s rukama složenýma na prsou, oči otevřené dokořán – avšak strnule upřené do stropu. Řekl mi, abych se nehýbala a dýchala tak málo, jak je to jen možné. Prosil mne, abych nemluvila. Nohy mi roztáhl od sebe.
Potom do mne vnikl.
Když se ve mně začal ukájet, prohnula jsem se, abych mu pomohla, vyrazila jsem mu vstříc, třela jsem se klínem o jeho klín a přirážela jsem boky proti jeho pohlaví. Zasténala jsem – nedokázala jsem se ovládnout.
Jeho mužství ze mne vyklouzlo. Natáhla jsem ruku a dotkla jsem se jej, té drobounké, kluzké věci.
„Prosím,“ řekl tiše. „Nesmíš se hýbat ani mluvit. Jen lež nehybně na kamenné podlaze, chladná a nádherná.“
Zkusila jsem to, ale veškerá mužná síla už ho opustila a krátce na to jsem z jeho komnaty odešla. V uších mi přitom stále zněly jeho kletby i pláč.
Můj palác opustil časně ráno i se všemi svými muži; odjeli do lesa.
Představila jsem si jeho bedra, která teď musela být palčivým ohniskem zklamání. Představila jsem si jeho bledé, těsně sevřené rty. Pak jsem si představila jeho malý oddíl ujíždějící lesem, až konečně narazili na skleněnou a křišťálovou mohylu mé nevlastní dcery. Tak bledé. Tak chladné. Nahé pod sklem, mladinké a mrtvé.
Ve svých představách jsem skoro cítila náhlou tvrdost mužství v jeho kalhotách, vášeň, která jej zaplavila, modlitby, které tiše šeptal z vděčnosti za své štěstí. Představuji si, jak smlouval s chlupatými mužíky a nabízel jim zlato a koření výměnou za tu báječnou mrtvolu pod náhrobkem z křišťálu.
Vzali si jeho zlato dobrovolně? Nebo se podívali na jeho oddíl mužů s ostrými meči na koních a pochopili, že nemají na výběr?
Nevím. Nebyla jsem tam ani jsem nenahlížela do zrcadla. Mohu si to jen představit…
Jeho ruce, horečně odstraňující kusy skla a křemene z jejího studeného těla. Ruce, něžně hladící její ledové tváře, beroucí do dlaní její ledové ruce, radující se, že objevily mrtvolu tak čerstvou a poddajnou.
Vzal si ji přímo tam, přede všemi? Nebo si ji odnesl někam do ústraní, než do ní vstoupil?
To nedokážu říct.
Vytřásl přitom jablko z jejího hrdla? Nebo se její oči pomalu otevřely, zatímco se ukájel na jejím studeném těle; otevřela se její ústa, ty rudé rty se roztáhly, její ostré nažloutlé zuby se mu zaťaly do krku a kus mého jablka, mého jedu, spláchla jeho krev? Jen si to představuji; nevím.
Tohle však vím: uprostřed noci mne probudil zvuk jejího srdce, které opět bilo. Na obličej mi skanula slaná krev. Posadila jsem se. Ruka mě pálila a pulzovala bolestí, jako bych se do ní udeřila.
Ozvalo se bušení na dveře. Polekala jsem se, ale jsem královna a nesmím dát najevo strach. Otevřela jsem.
Nejprve do mé komnaty vešli jeho muži a rozestavili se s tasenými meči a dlouhými kopími kolem mne.
Pak přišel on a plivl mí do tváře.
Nakonec vstoupila do mé ložnice ona, stejně jako když jsem se stala královnou a ona byla šestileté dítě. Vůbec se nezměnila. Ne doopravdy.
Strhla provázek, na kterém viselo její srdce. Jednu po druhé otrhala jeřabiny, odstranila paličku česneku – nyní už vyschlého – pak vzala svoje pulzující srdce – maličké, ne větší než srdíčko kůzlete nebo medvíděte – které okamžitě vzkypělo a začalo jí čerpat krev do dlaně.
Nehty musela mít ostré jako sklo; rozevřela si jimi hruď v místech, kde stále ještě měla jizvu. Uvnitř byla bledá a bezkrevná. Olízla své srdce, jen jednou, zatímco jí krev stékala po ruce, a pak si ho strčila do hrudi.
Viděla jsem ji, jak to dělá. Viděla jsem, jak se kůže na jejích prsou zaceluje. Rudá jizva, která jí na nich zůstala, rychle bledla.
Její princ se tvářil poněkud znepokojeně, ale stejně ji objal rukou kolem ramen a pak tam stáli bok po boku a čekali.
Ona zůstala studená jako led a na rtech jí kvetl květ smrti, takže jeho vášeň pro ni nezeslábla.
Řekli mi, že se vezmou a naše království se samozřejmě spojí. Řekli mi, že v jejich svatební den budu s nimi.
Už tady začíná být horko.
Namluvili o mně lidem spoustu ošklivých věcí: částečně pravdivých pro zvýšení věrohodnosti, ale promíchaných spoustou lží.
Spoutali mne a zavřeli do malé vězeňské kobky pod palácem, kde jsem zůstala až do podzimu. Dnes mne z mé cely vyvedli, strhali ze mne cáry a smyli špínu, pak mi oholili hlavu a klín a celou mne natřeli husím sádlem.
Sníh padal, když mne nesli – dva muži za ruce, dva za nohy – úplně obnaženou, roztaženou a promrzlou davem, jenž se sešel na zimní svátky, a přinesli mne k této cihlářské peci.
Moje nevlastní dcera tam stála se svým princem. Dívala se na mne v mém ponížení, ale neřekla nic.
Když mě házeli dovnitř, lid jásal a smál se. Všimla jsem si, že jí na tvář dopadla sněhová vločka a zůstala tam, aniž se roztopila.
Pak za mnou zavřeli dveře pece. Je tady čím dál větší vedro a venku zpívají a radují se a buší na stěny pece.
Ona se nesměje, nejásá ani nemluví. Nepošklebovala se mi ani se neodvrátila. Ale podívala se na mě a na malý okamžik jsem v jejích očích uviděla vlastní odraz.
Nebudu křičet. To uspokojení jim nedopřeji. Mohou mít mou mrtvolu, ale moje duše a můj příběh patří jen mně a zemře se mnou.
Husí sádlo se na mně už začíná roztápět. Nevydám ze sebe ani hlásku.
Už na to nebudu myslet.
Místo toho myslím na sněhovou vločku na její tváři.
Myslím na její vlasy černé jako uhlí, na rty rudější než krev a na její sněhobílou pleť.

 

 

Neil Gaiman: „Někdy mám pocit, že ta povídka je jako virus. Jakmile ji jednou přečtete, už nikdy nedokážete číst ten původní příběh stejnýma očima. Mám z toho radost.“

Záskok

ZÁSKOK

ČÁST A

(předehra)

Výstup 1.

(Principál, Vypich, Vlasta, Vogeltanz)

Principál (volá za zavřenou oponou): Roberte, otevři oponu. Na scénu! Všichni na scénu!(Opona se otevře. Na jeviště postupně vejdou Vypich, Vlasta a Vogeltanz, herci kočovné společnosti. Označujeme je již jmény postav, které budou hrát v dramatu VLASTA. Na scéně je už čeká Principál v invalidním vozíku opatřeném držákem-pultíkem na divadelní text. Herci jsou už v kostýmech, byť neúplných či rozepnutých. Scéna – selská světnice – je již postavena, chybí jen postel s peřinami.)

Principál: Tak, přátelé, večer hrajeme. Představení je zachráněno.

Všichni: No, sláva! Díky bohu!

Principál: A koho byste řekli, že jsem sehnal na záskok?

Vypich: Na matku nevím, ale na Vavrocha bych tipoval Krámskýho z Příbrami.

Principál: Vejš.

Vogeltanz: Macháčka od Sedláčkovejch?

Principál: Vejš. Mnohem vejš!

Vypich: Na takovou glancroli by si moh troufnout…

Principál: Stejně byste to neuhádli. Přijede sám Karel Infeld Prácheňský!

Všichni: Ne! To není možný! No tohle! Vážně?

Principál: Přijede teď ve dvě vlakem z Plzně.

Vypich: Tak já si zahraju se samotným Prácheňským.

Vogeltanz: A kolik za to chce?

Principál: To víte, zadarmo to nebude. Každej mu dáme polovinu ze svýho dílu. To by mu mělo stačit.

Vlasta: Tak hrajeme jenom za polovic?

Principál: Za polovic. Ale když vezmete v úvahu, že bude vyprodáno, tak je ta polovička docela slušnej peníz.

Vypich: To je pravda. A potom: vždyť si zahrajeme se samotným Prácheňským. S ním by člověk rád hrál možná i zadarmo.

Principál: Jistě. Taky ta dálka. Harcuje se z Plzně až sem a zase zpátky, to taky něco stojí.

Vlasta: To je pravda.

Principál: A na to právě praskne druhá půlka těch vašich honorářů.

Vypich: To znamená, že…

Principál: Ano, Karle, to znamená, že se ti splní ten tvůj sen hrát s Prácheňským zadarmo.

Vogeltanz: Abych se přiznal, já bych radši hrál s někým jiným za peníze.

Principál: Víte, jak je pro nás to představení existenčně důležitý? Já přece nemůžu říct, pane starosto, ta premiéra k vašim narozeninám se ruší, protože nám utekli herci Bittner a Bittnerová! Ale to jim nezapomenu. To je zrada. To je kudla do zad.

Vypich: V tom má prsty hlavně Bittnerka. Bittner sám by neodešel.

Vlasta: A máme někoho za Bittnerovou?

Principál: Nemáme, ale to nevadí. Budete dělat, jako že tam je, i když tam nebude.

Vypich: Moment, Jeníku, panímáma přece mluví, píše závěť!

Principál: Mluvit nebude, psát bude.

Vlasta: To chci vidět.

Vogeltanz: Ale Prácheňský na to má jen pár hodin. Naučí se to?

Principál: Prácheňský? Viděls ho někdy hrát?

Vogeltanz: Ne.

Principál: To je machr, přátelé! To je možná největší… Jen vejde na jeviště – potlesk. Ani nemusí nic říkat.
Bárta (ze zákulisí): Tudy, mistře, račte dál.

Výstup 2.

(Prácheňský = Vavroch, Bárta a předešlí)

(Na scénu vejde mistr v širokém uměleckém klobouku a se špacírkou v ruce, za ním Bárta s jeho zavazadlem. Herecká společnost přivítá vzácného kolegu potleskem.)

Prácheňský: Nazdar, kolegáčkové! (Smekne klobouk a suverénním krokem projde jevištěm až na rampu, odkud pohlédne do „prázdného“ sálu.) Tady už jsem myslím hrál. Kolik je tu míst?

Principál: Sto dvacet.

Prácheňský: Je to prodaný?

Principál: Našlapáno, mistře.

Prácheňský (zkusí akustiku, až se lekneme): Ale té lípy se nevzdám! Je našeho rodu od nepaměti! Mň, mň, mň… V prázdném sále to zní dutě, ale až přijdou lidi, ono to bude lepší. Heleďte, všimli jste si, jak si který lidi kam sedaj? Tak tady vprostředku v první řadě místní honorace, to je jasný. Ale tady vlevo (ukáže příslušný prostor v hledišti), to je zajímavý, tady vždycky seděj blbci. Uvidíte večer. Já nevím, proč se stahujou zrovna do těchhle míst. Tak co to dáváme? Říkal mi tady kolegáček (ukáže na Bártu), že nějakou novotu.

Principál: Je to moje vlastní hra, mistře.

Prácheňský: To je myslím velká, velká chyba. Proč psát nový hry, když lidi chtějí starý a osvědčený? Co byste říkali Maryše? Jed v kafi. To je drámo.

Principál (pokyne Bártovi a ten přistaví mistrovi doprostřed scény židli): Na Maryšu je nás málo, mistře.

Prácheňský: Nebo Lucerna. To se taky líbí. Ovšem kněžna nesmí bejt těžká. Já jsem jednou přenášel přes močál Musilovou-Vébrovou… Znáte Musilovou-Vébrovou? Ona je jak dvě: Musilová, Vébrová!

Principál: Mistře, vy jste ale souhlasil, že zaskočíte v té naší novince.

Prácheňský: Jistě, jistě, já vím. Ale poslyšte, my teď dáváme u Budila jednoho Ostrovského. To vám je zajímavý. Už ty jména: Pankratěvna Praskovna. Nebo Lazar Jelizarič Podchaljuzin. To má jeden co dělat, aby si zapamatoval, jenom jak se jmenuje. (Herci nad těžkými jmény účastně kroutí hlavami.) 

Principál (k Bártovi): Jozífku, seznámil jsi mistra zhruba s dějem?

Bárta: Ano.

Prácheňský: Nebo Sysoj Psojič Rispoloženskij!(Celá herecká společnost kromě principála opět vděčně sdílí s mistrem podiv nad ruskými jmény.)

Principál: Mistře, abyste se seznámil s figurama…

Vlasta (opožděně žasne): Sysoj Psojič!

Principál (ho zpraží): Drž hubu! (K Prácheňskému.) Tak předně Vavroch.

Prácheňský: Vavrocha dělá kdo?

Principál: Vavroch jste vy.

Prácheňský: No jistě. Vavroch. Ano.

Principál: Já myslím, že je to váš obor, ne? Ten charakter. Tohle je vaše dcera, ovšem nevlastní…

Prácheňský: Aha. Kdo napovídá?

Principál: Napovídám já. Tohle je doktor Vypich, rodinný přítel, a tady Jozífek hraje Bártu, to je podruh na vašem statku. Tedy on ten statek vlastně ještě není váš…

Prácheňský: Kde budete?

Principál: Budu napovídat z této strany. (Ukáže do zákulisí.) A tohle je důstojník (ukáže na Vogeltanze), který soupeří tady s Bártou o Vlastu.

Prácheňský: A uslyším vás? Zkuste mi něco hodit.

Principál (odjede na vozíku do zákulisí a napovídá): V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.

Prácheňský: Cože?

Principál (přidá na hlase, takže ho i publikum zřetelně slyší): V Českých Budějovicích by chtěl žít každý!

Prácheňský: To jsem blázen, člověče… Zkuste to z druhý strany.

Principál (přejede přes jeviště a opakuje z druhé strany): V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.

Prácheňský: Že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý?(Všichni mistra s úlevou chválí, jak přesně to řekl.)

Prácheňský: Co je to za blbost? Byl jste někdy v Budějovicích?

Principál: To je replika, mistře. Namátkou jsem vybral…

Prácheňský: To já slyšel, už když jste byl támhle, ale nechtělo se mi věřit, že byste říkal takovej nesmysl. Panstvo, na Budějovice já mám ty nejhorší vzpomínky. Bude potom večeře?

Vypich: Bude. Po představení, mistře, bude slavnostní večeře. Starosta města to pořádá.

Prácheňský: Tak mi připomeňte, abych vám vyprávěl o Budějovicích. No, já to slyším z obou stran prakticky stejně, čili vy mi to házejte z tý strany, jak jste byl prve. a tohle bude můj plac. (Vymezuje prostor u boční kulisy.) Sem mi nikdo nelezte. Mimochodem. kdy přijdou dámy?

Vypich: Které dámy myslíte?

Prácheňský: Myslím dámskou část ansámblu.

Principál: Tak v té mé hře jsou jen dvě dámské role. Panímámu bohužel nemáme, ale bez ní se hra obejde. A vaši nevlastní dceru, jak jsem říkal, hraje tady Čeněk.

Prácheňský (si Vlastu prohlédne): Aha. No, konec konců proč ne. Když si oholí ten knír, proč ne.

Vlasta: V žádným případě se neholím! Kvůli jedný pitomý roli… Nota bene když u divadla končím.

Prácheňský: Vy končíte s divadlem, mladý muži? A proč?

Principál: To je tak. Čeněk s námi hraje pátým rokem a celou tu dobu si lámeme hlavu, proč on nemá na jevišti v žádné roli úspěch. A teprve před týdnem jsme na to konečně kápli: Čeněk nemá talent.

Prácheňský: Jděte! To se mi nechce věřit. Trochu hereckého talentu má přece každý. Pojďte, chlapče, zkusíme si něco. Talent já poznám po dvou třech slovech. Řekněte třeba: (zvolá vlevo) Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči?

Vlasta (zvolá úplně stejně, jenže opačným směrem): Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči?

Prácheňský: Hm. Nemá talent. Kuzma je tamhle. (Ukáže vlevo.) A dneska s námi ještě musí hrát?

Principál: Bohužel.

Prácheňský: Ten konec, ten se vám poved. To už umím zpaměti: Tak končí naše komedie, zlo prohrává a dobro žije…

Principál: To jsem rád, že se vám to finále líbí…

Prácheňský: Já mám rád verše. Ona je to většinou pitomost, ale jak se to dá do veršů, tak to úplně jinak vyzní.

Principál: Mistře, když dovolíte, vzali bychom tu zkouštičku od vašeho nástupu. Přátelé, výstup čtvrtý: Vavroch a předešlí!

Prácheňský Kdo začíná?

Vypich: Vy, mistře.

Prácheňský: To vím, ale momentálně nevím jak.

Principál: Vidím před vraty doktorský sáně.

Prácheňský: Vidím před vraty doktorský sáně… (jde se podívat principálovi do textu)… a říkám si: že on je u nás doktor! A taky jo!

Principál: Krásně, mistře, krásně! Kam se hrabe Bittner,to se nedá srovnat.

Prácheňský (deklamuje v domnění, že mu principál napovídá): Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat.

Principál: Ne, prosím vás, to tam nepatří, to já jen chválím váš přednes.

Prácheňský: Heleďte se, taková zásada: neříkejte mi nic, co nepatří do role. Protože já mám děsnýho pamatováka. A já to pak z tý hlavy nedostanu. Co je tam dál? (Nahlédne do textu.) Jak se daří nebožce, pane doktore? (Zarazí se.) Poslechněte, to je nějakej renonc, ne? Jak se daří nebožce? Jak se jí může dařit, je tuhá, ne?

Principál: Tím jsem chtěl vyjádřit, že Vavroch si přeje…

Prácheňský: Jakej Vavroch zase? Člověče, vy tam máte figur jak na orloji.

Bárta: Vavrocha hrajete vy, mistře.

Principál: Vy jako Vavroch už si přejete, aby panímáma zemřela, a tak už o ní mluvíte jako o nebožce. A taky máte něco upito. Byl jste v hospodě s Helgou.

Prácheňský: Helgu hraje taky chlap?

Bárta: Ne, ta se tam vůbec nevyskytuje v té hře.

Prácheňský: Žádná Helga tam není? A s kým teda budu v tý hospodě?

Všichni: S Helgou.

Prácheňský: Aha. Poslyšte, kolegáčkové, známe přece společně celou řadu osvědčených kusů. Co kdybychom večer sehráli třeba Slepého mládence? Nebo Šumařovo dítě. A bylo by po starostech. Co říkáte?

Principál: Mistře, Šumařovo dítě i Slepého mládence bychom jistě svedli, ale zdejšímu starostovi byla slíbena premiéra nové české hry. Tu hru jsem mu dedikoval a on si toho velice považuje.

Prácheňský: No, jak myslíte… (Vzdychne a nahlédne principálovi přes rameno do textu.)… Co ty tu děláš, Bárto? Víš dobře, že nesnáším čeládku ve světnici. Zuj mi boty, když už jsi tady.

Principál: Chcete si zkusit to zouvání, mistře?

Prácheňský: To je zbytečný. – Víte, co bude myslím vůbec nejlepší, kolegáčkové? Když mi ukážete, kde bydlím, já si s tou úlohou vlezu do postele, párkrát si ji přelousknu a ono to půjde.

Principál: Dobře. A myslíte, že ani pohybově… to aranžmá si neprojedeme?

Prácheňský: Jakýpak aranžmá, prosím vás? Já budu stát tady. (Zabodne ukazovák do prostoru, který si pro sebe vymezil.) Když dělám takovou kládu ze štégrajfu, nemůžete po mně chtít nějaký riskantní toulky po jevišti… Jo, když jsem si jistej, to já si klidně vyšlápnu až sem. (Přejde na forbínu.) Ale dneska s tím nepočítejte.

Principál: Jistě. A pro vaše uklidnění, mistře: když bude nejhůř, my praktikujeme takový osvědčený trik – roli zvědavého invalidy. V případě, že se drama na scéně nedejbože rozklíží, víte, kdyby nám to úplně vykolejilo, já sem vjedu a nasadím to zpátky na koleje. Ale to jen skutečně v nejkrajnějším případě.

Prácheňský: Jo, jo. (Zamyšleně hledí z rampy do „prázdného“ sálu.) Hlavně aby večer seděli blbci jenom tady vlevo…(Opona)

ČÁST B

VLASTA

vesnický obrázek o jednom dějství

Osoby: 
Vlasta
Vavroch – její otčím
Bárta – podruh
Vypich – rodinný lékař
Vogeltanz – Šikovatel
Invalida

(Před oponou.)

Vypich: Vážený pane starosto, páni radní, velevážené publikum! Naše divadelní společnost má tu čest hostovati ve vašem městě právě v den, kdy zde přítomný pan starosta slaví životní jubileum. Kus, který dnes uvidíte, nechť je kyticí podanou českými herci českému starostovi českého města. A v této kytici, uvité z prostého lučního kvítí… českého, skví se dnes květ nejvzácnější: jako host tohoto slavnostního večera vystoupí přední člen slavné divadelní společnosti Vendelína Budila z Plzně. Není to nikdo menší než sám Karel Infeld Prácheňský!(Z magnetofonu zazní potlesk. Vavroch vyjde před oponu, ukloní se a přijme kytici umělých květin, kterou mu podá Vypich, a společně odejdou.)

Výstup 1.

/Vlasta a Bárta/(Světnice bohatého statku. Dominantou selského nábytku je postel se dvěma řádně nacpanými pruhovanými peřinami a polštáři. Vlasta žehlí.)

Vlasta (zpívá ráčkujíc):Žehlení, žehlení konce tomu není Vše je třeba nakropiti, pak se prádlo pěkně svítí. Žehlení, žehlení…

Bárta (vejde): Dobré jitro, Vlasto!

Vlasta: Dobré jitro, podruhu Bárto!

Bárta: Tak to má být. Písničkou vítáš nový den jako pěnice.

Vlasta: Dnes nezpívám z radosti, podruhu Bárto. Zpívám, abych zahnala chmury.

Bárta: Já vím, otčím Vavroch, viď. Zase se k tobě dobýval?

Vlasta: Kdyby jen to.

Bárta: Cože?

Vlasta: Nedbale jsem zastrčila závoru a on… (Skryje tvář do kapesníku, který právě vyžehlila.)

Bárta: Probůh! On tě…?

Vlasta: Ne, ubránila jsem se.

Bárta: Tomu nevěřím. Jak by ses mohla takovému zuřivci ubránit?

Vlasta: Zvláštní věc. Sápal se na mne jako býk, a když jsem se s poctivostí už už loučila, náhle jako by se v něm něco zlomilo, přestal dotírat, otočil se a byl ten tam.

Bárta: Asi se v něm hnulo svědomí.

Vlasta A: Bojím se, že to nebylo svědomí. Že to bylo něco jiného.

Bárta: Jak to myslíš?

Vlasta: Ale nic. To mě jen tak něco napadlo.

Bárta: Vidíš, Vlasto, kdybychom byli svoji…

Vlasta: Dals koním?

Bárta: Dal… nesměl by se tě ani dotknout.

Vlasta: Dals kravám?

Bárta: Dal. Ale to je tím, že jsem jen podruh…

Vlasta: Dals prasatům?

Bárta:… a ty dcera ze statku.

Vlasta: Dals?

Bárta: Dal! Všem jsem dal! Kozám, slepicím, holubům, psům! A ty to dobře víš a jenom tak odvádíš řeč. Ale kdyby žil tvůj otec, ten by našemu svazku nebránil.

Vlasta: Dals kytku na jeho hrob?

Bárta: Dal. Mach měl zlaté srdce a měl mě rád.

Vlasta: Bárto, já tě mám taky ráda. Ale jenom jako kamaráda. My se nikdy nemůžeme vzít.

Bárta (přiklekne k posteli a hovoří do peřin): Panímámo, přimluvte se za mne. Vy jste mi byla vždycky nakloněna. (Přiloží ucho k polštáři.)

Vlasta: Co říká?

Bárta: Chce napít. (Vlasta mu podá hrnek, ze kterého předtím kropila prádlo, a Bárta ho zasune do peřin.)

Vlasta: Poslyš, podruhu Bárto, chtěla bych se ti s něčím svěřit. Dnes ráno přinesl otčím matce kozí mléko. Že prý ho sám nadojil. Něco mi říkalo, abych matce to mléko nedávala. Když odešel, dala jsem ho kočce.

Bárta: A co? Co Micka?!

Vlasta: Zakopala jsem ji pod jabloní.

Bárta: Tak proto! Chtěl jsem jí také dát, ale nebyla k nalezení.

Vlasta: Víš, když jsem matce řekla…

Bárta: Volal jsem čičí, čičí, ale Micka nikde.

Vlasta: Když jsem matce řekla…

Bárta: Říkám si, co to s tou kočkou dneska je, že nejde? Tak volám: Micko? Zase nic. Pes jo, ten tam byl hned. Ale kočka nikde. Kde vona může bejt, povídám si, a ona byla pod jabloní.

Vlasta: Bárto, víš, proč si tě taky nemůžu vzít? Protože jsi tak hloupej. Ale to není ten hlavní důvod. Ted, prosím tě mlč a poslouchej. Když jsem matce řekla, jaké mléko jí to Vavroch přinesl, rozhodla se, že změní svou závěť.

Bárta: Ona už, chudera, sepsala poslední vůli?

Vlasta: Ano, donutil ji k tomu. Musela mu odkázat všechno: statek, polnosti, les, rybník i cihelnu.

Bárta: Cihelny je mi obzvlášť líto. Jaké cihly může pálit takový necita.

Vlasta: Bože, Bárto, ty jsi tak hloupej, až je mi tě někdy líto. Dávej pozor: poslala jsem pro doktora Vypicha, našeho dávného rodinného lékaře a přítele. Sepíšeme novou závěť a ty budeš svědek. Rozumíš?

Bárta: Rozumím.

Výstup 2.

/Vypich a předešlí/

Vypich (prudce, bez zaklepání vejde; při řeči také ráčkuje): Tam je sněhu! Chtěl jsem jet bryčkou, ale pak jsem přepřáhl do saní. Tak rychle: pero, papír, inkoust, ať jsme s tím hotovi, než se Vavroch vrátí. (Zatímco Vlasta s Bártou přinášejí žádané psací potřeby, Vypich sáhne do peřin, vytáhne umělou ruku a měří puls.) Jakpak se daří naší nemocné? No, puls nám odminula sakramentsky zeslábl, ale pero ještě udržíme. Mám pravdu, panímámo? (Vypich uchopí list papíru a zastrčí ho do peřin.) Tady máte papír, vezměte si pero a pište, šupito presto.(Vlasta vezme matce z ruky hrnek a místo něho jí vklíní do prstů násadku s perem. Pak zastrčí matčinu bezvládnou ruku mezi polštář a peřinu.)

Vypich: Poslední vůle, dvojtečka: odkazuji… ne, ať je to úplně jasné, neodkazuji veškerý majetek…(Vlasta sedící na pelesti musí matce občas pero smočit v kalamáři, který drží doktor Vypich. Násadku však z matčiny ruky nevyndává, ale přibližuje ji ke kalamáři i s rukou. Technicky jde o kašírovanou ruku s našitým rukávem, kterým je protažena široká guma přichycená k pelesti postele.)

Vypich:… svému druhému muži Vavrochovi, ale právě naopak odkazuji obytná i hospodářská stavení, dobytek, polnosti, les, rybník a cihelnu…(Vlasta opět namočí pero.)… své jediné dceři jménem Vlasta.

Vlasta: Pane doktore, maminka něco chce.

Vypich (nakloní se nad postel): Cože? A jejímu otci? Ale vždyť ten už nežije, panímámo. Mach je dávno po smrti! Cože? (Nakloní se ještě blíž, pak se narovná a pokrčí rameny.) Chce to tam. Tak jí to tam dáme, i když je to irelevantní. Prakticky jedinou dědičkou jste vy, Vlastičko.(Diktuje dál.) A jejímu otci. Tuto závěť jsem napsala při plném vědomí a ruším tím svou závěť předchozí. V Brtnici na Svatého Martina 1876. Podpis – Anastázie Vavrochová, dříve Machová, rozená Rathouská. A teď se podepíšeme my jako svědkové… (Doktor vyjme z peřin popsaný list a dá ho na stůl. Dcera přitáhne matčinu dlouhou ruku s násadkou až nad stůl. Její rukou se Bárta podepíše a předá ji jako psací komplet doktorovi. Ten si při psaní polohlasně diktuje.) Doktor Vypich vlastní rukou.

Vlasta (páčí z umělé ruky násadku): Pusť, maminko, už ho nebudeš potřebovat.(Ruka s rukávem se prudce smrští zpátky do postele, doktor závěť složí a schová ji do kapsy.)

Vypich: Tak a je to. Vavroch bude koukat, až se to doví. Ale zaslouží si to, nevděčník. (Tlumeně k Vlastě.) Viděl jsem ho zase ve městě s tou jeho.

Vlasta: Chudák maminka.

Vypich: Měl by se stydět. Tady nebožka je ještě naživu, a on se chová, jako by už byl vdovcem.

Bárta: A přitom: nebýt tady panímámy, čím by byl?

Vypich: Jistě. Byl by to dodneška prachobyčejný smradlavý podruh. Něco jako ty, Bárto.

Výstup 3.

/Vogeltanz a předešlí/(Na scénu rázně vstoupí šikovatel Vogeltanz ve slušivé uniformě.)

Vogeltanz: Dobrý den! Jsem tu dobře na statku u Vavrochů, dříve u Machů?

Bárta: Jste, pane.

Vogeltanz (podá mu ruku): Jsem šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích.

Bárta: Bárta. Pracuji zde jako podruh.

Vogeltanz (podá ruku doktorovi): Šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích.

Vypich: Doktor Vypich.

Vogeltanz: Šikovatel Vogeltanz, posádkou… (Chce stejným způsobem podat ruku Vlastě, ale uprostřed gesta se zarazí a zůstane na dívku užasle hledět.) Ne! Je to možné? To snad nemůže být pravda.

Vypich: Vy se znáte?

Vogeltanz: Právě že ne. Ale tohle se mi ještě nestalo. A že jsem navštívil něco statků a chalup. Ale za celou dobu své služby jsem se s tím nesetkal. Četl jsem o tom, to ano, ale že bych to někdy na vlastní kůži zažil, to ne. To by mě ani ve snu…

Vypich: A co? Co se stalo?

Vogeltanz: Láska na první pohled! Jak jsem ji uviděl, okamžitě jsem se zamiloval. Ale nemyslete si, že je to něj aká povrchní známost. To je na celý život. To je hluboký, trvalý vztah. Fuj, to mě to vzalo! (Šikovatel konečně podá pravici i Vlastě.) Šikovatel Vogeltanz, posádkou v tom… No, vidíte! Vy jste mi tak zamotala hlavu, že nevím, kde jsem posádkou.

Bárta: V Českých Budějovicích jste říkal. Ale dovolte, pane šikovateli, abych vás upozornil, že my s Vlastou se máme už léta rádi.

Vogeltanz: No, vidíte, a teď do toho přijdu já a je konec. To máte jako blesk z čistýho nebe. S tím se nedá nic dělat.

Vypich: Poslyšte, šikovateli, jestli tomu dobře rozumím, vy jste znal Vlastičku z doslechu a teď jste ji prvně uviděl?

Vogeltanz: Ale ne! Vždyť já vůbec nevěděl, že tu nějaká ženská je. Chodím po chalupách a hledám chlapy. Na vojnu. Armáda potřebuje doplnit stavy. No, to je tedy situace. Taky vás to, Vlastičko, tak vzalo?

Vlasta: Já nevím. On už tady Bárta mě chvíli před tím, než jste přišel, žádal o ruku…

Vogeltanz: Ale s Bártou si nedělejte starosti. Ten už je mimo hru. Jde na vojnu. Teď zrovna rukuje.

Bárta: Počkejte… rukuje, rukuje… Já přece nemůžu rukovat!

Vogeltanz: Byls na vojně?

Bárta: Nebyl.

Vogeltanz: No vidíš. Tak pomašíruješ. (Pohlédne na Vlastu.) Hergot, ale že budu mít hezkou ženu, co doktore? A na první pohled!

Vypich: A to vy často, pane šikovateli, takhle prudce vzplanete?

Vogeltanz: Ne. Já jsem dodneška neměl o ženy zájem. A přijdu sem a lejtka, kdybych se vám zul, úplně spálený. V Budějovicích se vám bude líbit, Vlastičko.

Vypich: Tak na tom to asi ztroskotá. Vlastička do Budějovic nemůže.

Vogeltanz: Ale proboha proč? Budějovice, takové hezké město! Dva pivovary, Masné krámy…

Vypich: Chvíli před tím, než jste přišel a zamiloval se, tady nebožka – tedy ona zatím stále ještě trochu žije – změnila závěť. Vlastička je nyní dědičkou celého statku a musí se o něj starat. Takže s těmi Budějovicemi… Neříkám, svatební cesta, líbánky, prosím. Ale nějaký trvalý pobyt, nechci vám do toho mluvit, to nepřipadá v úvahu.

Bárta: Mně zůstává rozum stát. Vlastičky se nikdo nezeptá, mě se nikdo nezeptá, a už se tady plánuje nějaká svatební cesta.

Vogeltanz (k doktorovi): Tiše! Neslyšel jste? Jako by tu někdo mluvil.

Vypich: Jak to někdo? Tady Bárta vám přece říká…

Vogeltanz: Bárta? Myslíte toho podruha, co narukoval? Ale ten je přece na vojně. Ten už nemůže do ničeho mluvit.

Bárta: Pane doktore, neříkejte tady před Vlastičkou naplno, co mi je, ale vysvětlete mu, že nejsem schopen vojenský služby.

Vypich: Je to tak. Bárta má vadu.

Vogeltanz: Jakou vadu?

Vypich: Když on nechce, abych to tady před Vlastičkou říkal.

Vlasta: Mně žádná vada nevadí. Stejně si Bártu nevezmu. Bárto, jestli tě to zachrání před vojnou, ven s tím.

Bárta: Dobrá, když ven s tím, tak ven s tím. Mám skleněné oko. Podívejte. (Sáhne si na levé oko, „vyjme“ ho z důlku a podá ho šikovateli. Stojí tu s levým okem zavřeným.)

Vogeltanz (se zájmem si prohlíží atrapu skleněného oka na své dlani): Pěkná věcička. Takový kousek skla, a člověka to zachrání od vojny. (Podává oko doktorovi.)

Vypich: Já to oko znám. Dal jsem mu ho vybrousit v Jablonci. Na míru.

Vlasta: Můžu se také podívat? (Šikovatel jí ho podá.) Hezké. Takové upřímné. (Vlasta se nakloní nad duchny.) Maminko, podívejte. Bártovo oko! (K ostatním:) Líbí se jí. (Vrátí oko Bártovi, ten na ně dýchne, vyleští ho o kalhoty a zase si ho nasadí.)

Výstup 4.

/Vavroch a předešlí/(Vejde Vavroch a „obecenstvo“ přivítá slavného herce potleskem. Ten zazní z magnetofonového pásu a pravděpodobně přiměje živé publikum, aby se přidalo.)

Vavroch: Vidím před vraty doktorský sáně a říkám si, že on je u nás doktor. A taky jo. Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat. (Otočí se směrem k Bártovi.) Tak co, jak se daří nebožce, pane doktore?(Vypich významně pokašlává, aby na sebe upozornil.)

Vavroch: Ty mi tu nechrchlej, Bárto. A co tu vůbec děláš? Víš, že nesnáším čeládku ve světnici. Zuj mi boty, když už jsi tady. (Sedne si a natáhne před sebe nohu v holínce.)

Vypich: Hospodáři, já ale nejsem…

Vavroch: Neodmlouvej, podruhu líná! Otoč se a drž. (Vypich se postaví zády k Vavrochovi a nohu s holínkou sevře mezi stehny. Vavroch ho svou druhou nohou odtlačuje. Při tom poznamená směrem k Bártovi.)

Vavroch: Pomocné síly v zemědělství jsou den ode dne drzejší, pane doktore. On si myslí: já pán, ty pán. Ale kdo má peňauze, je ešče větší pán. Co ty na to, Maryšo?

Vlasta: Pantáto, že vy jste zase pil? Spletl jste si pana doktora Vypicha s obyčejným podruhem Bártou.

Vavroch: Ano? Tak vy jste doktor Vypich a ty jsi ten můj podruh. Pravda, popil jsem. Víno, ženy, zpěv… Ať koluje nám v žilách polská krev! Ech, dolej mi číši, Bolo!(Nastane trapná pauza.)

Principál (napovídá ze zákulisí): Co tu dělá ten člověk!

Vlasta: Otčíme, jistě je vám divné, co tu dělá ten člověk v uniformě

Vavroch: To je pravda. Co tu dělá ten člověk v uniformě?

Vogeltanz: Jsem šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích. Osud si se mnou pěkně zahrál. Verbuju na vojnu. Přijdu sem, hledám chlapa, a najdu ženu. Teď se jenom nemůžeme dohodnout, kde budeme po svatbě žít. Co byste říkal tomu, že bychom se s Vlastičkou usadili v Českých Budějovicích?

Vavroch: Poslyšte, pane šikovateli, ty České Budějovice, to je v pořádku. V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. (Zakroutí nad tou větou hlavou.) Kromě mě teda. (Do zákulisí.) Co?

Principál (napovídá): Ale prohlédl jste si?!

Vavroch: Ale prohlédl jste si naši Noru dobře?

Vlasta: Otčíme! Jsem přece Vlasta.

Vavroch: Pravda. Prohlédl jste si naši Vlastu dobře?

Vogeltanz: Ano.

Vavroch: A nic vám na ní nevadí?

Vogeltanz: Ne. Láska na první pohled.

Vavroch: A takové to tmavší pod nosem, co má, to vám nevadí?

Vogeltanz: Ne. To se mi na ní právě nejvíc líbí.

Vavroch: A jste si jist, že ani později vám to nebude vadit?

Vogeltanz: Naprosto.

Vypich: Myslím, že vám rozumím, pane šikovateli. Taková věc u ženy může být znakem jisté vášnivosti.

Vavroch: Jenomže ono to nemusí končit pod nosem, víte? Ono to pak postupuje třeba i níž. Brada, prsa… a co já vím, kde se to zastaví.

Vlasta: Já si pana šikovatele stejně nemůžu vzít, tak co.

Bárta: Správně to říká. Vlasta dobře ví, že ona a já…

Vlasta: Dals krůtám?

Bárta: Dal. Vždyť my na sebe myslíme už od dětství.

Vlasta: Dals husám?

Bárta: Dal.

Vavroch: No jo, šikovateli. Vy už tady ruka v rukávě, a ona vás Nora nechce.

Vogeltanz: Ale to jsou jenom takový holčičí řeči. Nemůžu vzít, nemůžu vzít… Prostě na první pohled.(Nastane ticho a je zjevné, že se čeká na Vavrochovu repliku.)

Principál (napovídá ze zákulisí): Helga!!! Helga!!!

Vavroch: Volga! Ano, Volga, Volga… Širá řeka, rovný kraj. Potapyči, padesát let se dívám na Volgu a nemohu se vynadívat. Někdo řekne: Ech, co! Třeba Kudrjaš. Oči má, ale k přírodě je slepý. Zato Lomonosov, moudrý vědec. Přírodu zkoumal, zápisky dělal… A taky jeden z nás, holoubku. Prostý člověk…(Na scénu vjede na invalidním vozíku principál a zakrouží kolem deklamujícího Vavrocha.)

Invalida: Dobrý den vespolek! Jsem zvědavý invalida Jirka Karásek.

Vypich (očividně rád): Vítej, Karásku! Přátelé, kdo neznáte Jirku Karáska, to je vám tak zvídavý člověk. Všechno ho zajímá. Viď, Jirko?

Invalida: Ano. Poslouchal jsem tady pod okny, co si povídáte…

Vypich: To on dělá. Poslouchá pod okny, a když něčemu nerozumí, přijede se zeptat do chalupy. Tak copak bys chtěl, Jirko, dneska vědět?

Invalida: Dneska by mě zajímalo, kdo sem na statek přijde, až vyprovodíte nebožku. A řekne mi to… třeba… tady Vavroch!

Vavroch (se chytí): Jo. Jo. Jen co tady nebožku vyprovodíme, přijde sem Helga. Čili mně by se docela hodilo, kdyby šla Vlastička z domu.

Invalida: To jsem chtěl vědět. (Odjede do zákulisí.)

Vavroch: Říkal jsem vám, doktore, že mám Helgu?

Vypich: Neříkal, ale od jiných jsem leccos slyšel. A sám jsem ji s vámi několikrát viděl.

Vavroch: Tak vy jste ji viděl? Co jí říkáte? Fešanda. Co? Už se na ni těším. Ovšem, co si budeme namlouvat, Helga a Vlasta, to by nedělalo dobrotu. Ono stačí, že jsem otčím. Ještě aby tu byla macecha… I když Helga by byla krásná macecha. Jedna z nejkrásnějších macech, co znám.

Vlasta: Vám nevadí, otčíme, takhle mluvit před maminkou? Třeba ještě trochu slyší. Co my víme?

Vavroch (k Vypichovi): Ona Helga je taková… hezky se strojí, nehty si lakuje, i u nohou, takový síťovaný punčochy nosí. A kdybyste viděl, jak to umí s pánama… Ovšem nevím, jestli bude do zemědělství. To jsem se jí zapomněl zeptat. Jestli by ji bavily takové ty naše věci jako dojit, kydat…

Vlasta: Ať to tedy víte, pantáto! Marně jste mamince míchal do mléka jedu. Dost měla ještě síly, aby vaše plány překazila!

Vavroch: Jedu říkáš? Do kávy! A mně se zdála jakási ztuchlá. Proč seš na mě taková zlá, Maryšo? Co nemůže bét u nás jináč? Tak jsem si sliboval, že až budeš mó ženó, všechno pro tebe udělám. A zatím, podívé se na mě, podívé se na sebe. Na hromech líháme, na hromech vstáváme. Musí to bét, Maryšo?(Publikum z magnetofonového pásu odmění monolog potleskem. Na jeviště opět vjede principál.)

Vypich (s úlevou): Á, Jirka Karásek! Chyběls nám tu, chlapče zvědavá.

Invalida: Víte, co by mě zajímalo, Vavrochu? Zajímalo by mě, co máte v kapse.

Vavroch (k Vypichovi): No, tak mu ukažte, co máte v kapse, Vavrochu.

Vlasta: Vavroch jste vy, otčíme. Vy jak se napijete…

Vavroch: Jo, co mám v kapse? (Konečně mu svitne.) Dobře, že jste mi připomněl. (Buší se do prsou.) Tady v kapse mám závěť a ta jasně říká, že dědím vše.(Invalida Karásek vrátil rozteklou hru do koryta a odjíždí.)

Vlasta (k Vypichovi): Pane doktore, řekněte mu to.

Vypich: Věc se má tak, Vavrochu: nebožka napsala novou závěť.

Vavroch: Cože? Vždyť ta už ani neudrží pero v ruce. Ta už je jednou rukou v hrobě.

Vypich: To byste koukal,jak pevně ho držela! Poslouchejte! (Vypich vytáhne z kapsy závěť a čte.) Neodkazuji veškerý majetek svému druhému muži Vavrochovi, ale odkazuji ho své jediné dceři jménem Vlasta a jejímu otci. – Ten už nežije, takže je to irelevantní.

Vavroch: Ježíš, to je výborný! Já dostal nápad. Doktore, až přivedu Helgu, byl byste ochoten tak, jak jste to teď čet tím vážným hlasem to před ní přečíst? Víte, na tom by se nejlíp poznalo, jestli mě má opravdu ráda. Poněvadž já jsem teď vlastně žebrák, jestli jsem to dobře pochopil?!

Vypich: Pochopil jste to velice dobře.

Vavroch: To je úžasný. Něco takovýho bych sám nevymyslel. Už ji slyším, jak říká: no tedy Vypichu…

Vlasta: Vavrochu! Vypich je tady pan doktor.

Vavroch: Pravda. Já když se napiju… Už ji slyším, jak říká: no tedy Vavrochu, tohle jsme si nedomluvili. Tvrdil jsi, že máš statek, rybník, les, cihelnu, a zatím jsi holá prdel. To ona takhle mluví. V tý hospodě mezi chlapama se to snese. A kouří z dlouhý špičky cigarety. To se mi na ní taky líbí.

Vypich: S údivem zjišťuji, Vavrochu, že se vás to moc netklo, co jste se dověděl z nové závěti.

Vavroch: Ta závěť je v podstatě dobrá… jak bych to řekl… (Nastaví ucho k nápovědě.) Je dobrá tak akorát na zátop. Rozumíte, zmuchlat ji ráno do kamen, na to pak třísky a pak teprve to větší dřevo… Ale ne abyste to pálili hned. Nejdřív to musíme na Helgu vyzkoušet.

Vogeltanz: Trochu jsme zamluvili tu naši svatbu v Českých Budějovicích. Já musím ještě do dalších chalup a potřeboval bych vědět, kolik nás bude, abych podle toho objednal salónek.

Vypich (pročítá si znovu závěť): Ať to čtu, jak to čtu, nevidím tady nic, kvůli čemu by se ta závěť měla pálit v kamnech. Machová-Vavrochová vlastní rukou, svědkové Vypich, Bárta, všechno štymuje.

Vogeltanz: Co byste říkali hotelu Zvon? V prvním patře nad lokálem měl svatební hostinu poručík Pihrt a nemoh si to vynachválit. Co říkáte, Vlastičko?Bárta: Vlastičko, něco ti chci říct.

Vlasta: Dals prasatům?

Bárta: A předem hlásím, že jsem veškerej dobytek i drůbež nakrmil. – Když jsme byli děti, hráli jsme si spolu na svatbu. A tys už tehdy řekla ano.

Vogeltanz: Dětské svatby se nepočítají, přátelé. Jsme dospělí lidé. Ten obřad je třeba zajistit, pochopte to. Salónek se musí objednat hodně dopředu, poněvadž v Budějovicích je denně spousta svateb. A teď kostel taky. Já jsem římský katolík. A vy, Vlastičko?

Vlasta: Také římská katolička.

Vogeltanz: Takže to bude v jednom kostele. Viděl bych to tak na leden. Ať je čas na přípravu. Něco jiného by bylo, kdyby byla nevěsta v jiném stavu, to bychom museli svatbu uspíšit… Nejste, Vlastičko, v jiném stavu?(Vlasta zavrtí hlavou.)

Vogeltanz: Čili to bude stačit v lednu. Oznámení včas rozešlu, takže budete přesně vědět kdy a kde. Tak spánembohem, já už běžím. (Má se k odchodu. U dveří se zastaví a rozloučí se hlasitěji.) Tak spánembohem… (Vavroch, který ho má zadržet, nereaguje.)

Vogeltanz: Tak spánembohem!

Vavroch: Spánembohem, vždyť už jste zdravil.

Vogeltanz: Ale já odejdu!

Vavroch: A kdo vám brání, člověče? Jděte si po svých.

Vypich: Já myslím, Vavrochu, že byste neměl nechat pana šikovatele odejít.

Vavroch: Ne? (Zpozorní.) Vy mě matete, doktore. Proč jako myslíte, že by tady měl zůstat?

Vogeltanz: Třeba mi chcete ještě něco důležitého povědět.

Vavroch: Aha. To je docela možné. Ale jestli je to důležitá věc, to já si to budu muset řádně rozmyslet. Počkejte tady, hned jsem zpátky.(Když Vavroch zmizí v zákulisí, spoluhráči jsou očividně zaskočeni. Bezradně vyplňují vlekoucí se čas.)

Vypich: On si to rozmyslí a za chvíli ho tu máme.

Bárta: Za chvíli je tu jako na koni.

Vlasta: Bude tu co by dup.

Vypich: No, ono… důležité věci je třeba dobře promyslet. (Pauza.) Pojď sem, Bárto. Co ty o tom soudíš?

Bárta: Já? Já myslím… že se půjdu podívat, jestli se mu něco nestalo. (Zamíří zbaběle do zákulisí.)

Vypich: Ne, ne, jen tu pěkně zůstaň. To by mohl říci každý, že se za ním půjde podívat. Ve čtyřech se daleko lépe povídá než ve třech. Viďte, šikovateli.

Vogeltanz: Čím víc nás tady je, tím lépe se nám povídá.

Vlasta: Ale zase když je lidí moc, tak si tak nepopovídáte. Jeden mluví přes druhého…

Vypich: Ve čtyřech je to ideální. Ani málo, ani moc. (Po trapné pauze, kdy už herci nabrali ze dna svých improvizačních schopností, se Vavroch konečně vrátí. Uvítá ho opět potlesk publika ze zvukového záznamu.)

Vavroch: To jsem vám chtěl říct, pane šikovateli… (Zarazí se.) Ještě okamžik, ještě to nemám úplně promyšlené. (Znovu odejde. Bárta se zadívá z okna.)

Bárta: Letošní léto se opravdu vydařilo. Obilí zlátne.

Vypich: Až na ten sníh. Koně měli se saněmi co dělat.

Bárta: Ano, ano. Bude se těžko sklízet. V těch závějích.

Vypich: Bude možná přece jenom lepší, Bárto, když se půjdeš podívat, jestli se Vavrochovi něco nestalo.(Bárta s chutí vykročí, ale vtom už se Vavroch vrací, vítán tradičním potleskem.)

Vavroch: To jsem vám chtěl říct, pane šikovateli: nechoďte ještě. Počítám, že v tý nový závěti bude i vás něco zajímat. Přečtěte, doktore, komu že se ten majetek vlastně odkazuje.

Vypich: Stojí to tu černé na bílém:… své jediné dceři jménem Vlasta.

Vavroch (loví uchem nápovědu): Jděte k němu a přečtěte to znovu.

Vypich (rozpačitě uposlechne): Své jediné dceři…

Vavroch: Vy jděte k němu… (Svitne mu.) Jo, já k němu! (Přejde konečně k Vypichovi a přečte:) Své jediné dceři jménem Vlasta. No, vidíte, pane šikovateli. Vy si možná tady Vlastu přece jen odvedete.

Vogeltanz: O tom já nepochybuji.

Vavroch: Jenomže ne jako ženu, ale jako rekruta.

Vlasta: Proboha, otčíme, mlčte!

Vavroch (před velkým textovým špalkem si stoupne na svůj „plac“, odkud nemilosrdně vyžene Bártu): Co bych to nepřiznal, přátelé,jsem kanec. Vlasta je nevlastní, urostlá, co je na tom zlého, když takový otčím, ještě plný síly, prakticky bez ženy, co si budeme vykládat, dostane jednou takhle v noci zálusk. Pravda, zamykala se, ale včera zapomněla. To bylo překvapení, doktore, když najednou zjistíte, že nemáte nevlastní dceru…

Vlasta: Otčíme!!!

Vavroch:… ale nevlastního syna!

Vlasta (přiklekne k matce a volá do peřin): Maminko, slyšíte? Vše je prozrazeno. Darmo jste mě před vojnou chránila, darmo jste mě do dívčího oblékala. Místo vařečky šavlička, místo sukničky rajtky!

Bárta: Vlasto, co to říkáš? Ty nejsi Machová? Ty jsi Mach? Ty nejsi Vlasta? Ty jsi Vlasta?!

Vlasta: Ba právě. Proto jsem tvou věrnou lásku nemohla opětovati, podruhu Bárto. Proto jsem se na to krmení stále vyptávala, ačkoli mi to bylo u prdele, co bych to neřekla, když jsem chlap. A přitom jsem tě tolik, tolik chtěla. Teda chtěl. Br, to je ošklivé, budu si muset zvykat.

Bárta: To je konec…

Vavroch (v domnění, že je konec hry, vstane a deklamuje): Tak končí naše komedie… Zlo prohrává… (Vypich ho zarazí.)

Bárta: To je konec. Odejdu na jiný statek, někam hodně daleko, abych zapomněl. (Otočí se zády k publiku a rozpláče se, škubaje rameny.)

Vypich (pohlédne mu do očí): Bárto, podruhu, ty se směješ? (Podívá se lépe.) Ne, ty pláčeš! Jedno oko nezůstalo suché. Ale i pro mne je to poučné. Vidíte, jak se nevyplácí, když vás k tomu pacientu zavolají a vy ho důkladně neprohlédnete celého. Od dětství Vlastičce léčím nastydlé vaječníky. Ale to vždycky tady panímáma: poslechněte si jen na zádíčkách, pane doktore…

Vavroch: To jsou věci, Vogeltanz! Kde jsi? Máš utrum, co?

Vogeltanz: Proč? Mně to nevadí. Jak se jednou zamilujete na první pohled, tak tu vyvolenou musíte brát jak stojí a leží. Budeme žít v Budějovicích, teď je to jasný.

Vavroch: No, počkejte, vy teď vykonáte svou povinnost a odvedete Vlastu na vojnu.

Vogeltanz: Jistě. Ale do Budějovic. Budeme tam spolu. To já už si zařídím, aby mi ji nedali někam na Slovensko. U jednoho pluku budeme. A zatímco jste tady klábosili, mě napad svatební dar: lustr. Přece nebudeme v parádním pokoji svítit nějakou lucerničkou.

Vavroch (z pohledů ostatních usoudí, že má mluvit): Ano. Lucernou, ano. Tou vám, paní kněžno, posvítím.

Vypich: Počkejte, Vavrochu…

Vavroch (ho odstrčí a nebojácně se vydá na rampu): Ale té lípy se nevzdám! Je našeho rodu od nepaměti. Rostla staletí, a jak bych mohl dopustit, aby padla její koruna, kde ptactvo nocuje a zpívá.(Do potlesku, kterým je oblíbený monolog odměněn, rychle vjede dosti naštvaný invalida Karásek.)

Invalida: Jedu se podívat, jestli vám nevyhaslo v kamnech. No jo, vyhaslo. Co s tím budeš dělat, Vavrochu?

Vavroch: Asi by se mělo zatopit, ne?

Invalida: A čím by se asi tak mělo zatopit?

Vavroch: Novinama?

Invalida: No, novinama by to jistě šlo. Ale co takhle nějaký úřední dokument. Myslíte, že by hořel?

Vavroch (se plácne do čela a už ví): Koukám, že vyhaslo v kamnech. Kde máte tu závěť?

Vypich: Počkejte, počkejte, Vavrochu. V té závěti stačí změnit jediné slůvko, a Vlasta zdědí všechno i jako muž. Jen když to panímáma vlastní rukou opraví.

Vavroch (přistoupí k posteli a vytáhne zpod peřiny bezvládnou paži): Touhle vlastní rukou? (Pustí ji a paže klesne.) Myslím, že vám sklaplo, doktore Vypichu!

Vypich (uchopí kalamář a pero): To se ještě ukáže. (Vezme visící ruku a vloží jí mezi prsty násadku.) Panímámo, škrtněte „dceři“ a místo toho napište „synovi“. Vavroch: Kdepak, ani se vám nepohne.

Vypich: Á, vy na to asi špatně vidíte. Půjdeme blíž ke světlu. (Vypich vytáhne matčinu ruku až na rampu a kryje zády své počínání před Vavrochem.) A už to škrtá a sama píše. Správně: s, tvrdé y… Má krásný rukopis ještě. Teď en… Ta píše.

Vavroch: Prosím vás, to vám nikdo neuzná, tohle. Vždyť vy jí vedete ruku!

Vypich: Nikoli. Panímáma sama! (Násadka spadne na podlahu.) Vidíte? Teď sama upustila násadku. My vám ji zase podáme, nevysilujte se… A píšeme dál.

Vavroch: To vám nikdo neuzná, to je jasnej podfuk.

Vypich: Mám na to svědky. Viď, podruhu Bárto?

Bárta: Mě už do toho netahejte. Já jdu na jinej statek, někam hodně daleko…

Vogeltanz: Já Vám to rád dosvědčím. Při lásce na první pohled nehraje sice to bohatství takovou roli, ale bohatá nevěsta je vždycky lepší než chudá.

Vavroch: To je tedy zklamání. A já ji tak miloval. To neříkáte vy, to říká Bárta. (Uvědomí si, co se stalo, a rozčiluje se na principála napovídajícího za kulisou.)

Bárta: To je teda zklamání. A já ji tak miloval. Kvůli ní jsem krmil jako blbec, když ji to furt tak zajímalo…

Vogeltanz: Vidíte? To je pořád, jak ji miluje, už od dětství, pak se Vlastičce přihodí taková maličkost, a je po lásce.

Vypich: Tak a je to. Synovi. Ano, -ovi měkké i. A vy pořád, že není čilá. A jak si pamatuje pravopis ještě. A máme to:… své jediné synovi jménem Vlasta. No, tak slohově je to trošku kostrbaté, ale nemůžeme po panímámě chtít, aby z ní byla ze dne na den spisovatelka.

Vavroch: To vám nikdo neuzná. Podívejte se, ta ruka je úplně mrtvá. (Vezme Vypichovi panímáminu ruku do své a demonstruje, jak je bezvládná.)

Vypich (mu ruku vytrhne): Mrtvá ruka, říkáte? Mrtvá ruka??? (Políčkuje ho panímáminou rukou.) Tomuhle vy říkáte mrtvá ruka?!

Vogeltanz: No, já si ještě Vlastičku změřím… (Bere jí krejčovským metrem míry.) Oni to po nás ve výstrojním skladu chtějí. Sto sedmdesát centimetrů! Voják jako panna. A v pase jenom šedesát! To budeme muset nadělat do opasku nové dírky, Vlastičko. Jako vosa. To sako bych popustil pod zadeček, ne? A tady v podpaždí to uděláme volnější, aby nás to neškrtilo. Ovšem kalhoty by neměly plandat. Přiléhavá kalhota… V které nohavici jste zvyklá?

Vlasta: Já nevím. Já jsem nikdy kalhoty nenosila.

Vogeltanz: Tak ho šoupnem do levé.

Vavroch (se popadne za srdce): Tak končí naše komedie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští…

Invalida (vjede na jeviště a dotírá na Vavrocha): Nemá Helga náhodou nějaké kamarády? Nějakého advokáta třeba?!

Vavroch: Advokáta? Má! Samozřejmě že má. Helga, přátelé, má spoustu kamarádů. A mezi nima taky jednoho advokáta. A ten právě na vás podá žalobu pro falšování závěti.

Vlasta (se po změření posadila k matce na pelest): Pane doktore, maminka s vámi chce mluvit.

Vypich (skloní se opět nad duchny): Copak, panímámo? (Přiblíží ucho až k polštáři a vzápětí se prudce vztyčí.) Cože?! (Znovu se skloní a vztyčí.) Ne!!! Opravdu? To je neuvěřitelné! Tenkrát v červnu o senách? A jste si jista? Je si jista. – Přátelé, to, co jsem se právě dověděl, úplně mění situaci a rodinné vztahy.

Vlasta: Co vám řekla, pane doktore? Nenapínejte nás. (Vypich udělá před svou promluvou dramatickou pauzu, což Vavrocha zmate, takže převezme od nápovědy Vypichův text.)

Vavroch: Jako mladý, začínající lékař jezdil jsem na tento statek… (Ze zákulisí ho principál přetáhne smetákem přes záda a Vavroch zmlkne.)

Vypich: Jako mladý, začínající lékař jezdil jsem na tento statek častěji, než mi velela lékařská povinnost. Panímáma, tedy Stázička, byla tehdy opravdovou krasavicí. Červen, na lukách voněla sena, Mach smrděl v hospodě a my dva… Stručně řečeno, Vlastičko, jsem tvůj otec.

Vlasta: Pane doktore… Tatínku!

Vypich: Ale mohlo mě to napadnout, že nejsi jeho dítě. Mach měl, přátelé, tak nízkou hemživost, že mě to nad mikroskopem až rozesmálo.

Vlasta: Tak proto maminka trvala na té irelevantní větě!

Vypich: No jo: „své dceři a jejímu otci“. Takže já dědím půl statku! To jsou věci…

Vavroch: Počkejte, počkejte, to bych uměl taky, tohleto. Koukněte… (Stejně jako před chvílí doktor přistoupí k posteli a zopakuje jeho hru.) Copak, panímámo? Cože? Ne!!! Tenkrát v červnu? Na slámě ve chlívě? A jste si jista? Je to sichr? Je to sichr, dědím půl statku.

Vogeltanz: Už jsem chtěl odejít, ale teď vidím, že tu musím ještě počkat, abych věděl, který tady z pánů otců povede Vlastičku k oltáři.

Vavroch: (se popadne za srdce): Tak končí naše komedie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím…

Invalida: (naštvaný na nejvyšší míru vyjede z kulis a honí Vavrocha po jevišti): My zvědaví invalidi vydržíme hodně, ale co je moc, to je moc. Taková krásná hra, a on ji úplně zničí! Ty šmíráku šmírácká, za to chceš ty krvavý peníze?! (S těmi slovy invalida vyžene Vavrocha ze scény.)

Vypich: (za ním volá do kulis): Vavrochu, to je tvrzení proti tvrzení. (Na útěku před invalidou vletí Vavroch na jeviště z druhé strany, než kam Vypich volá. Je přivítán potleskem publika.) Vy tvrdíte, že jste otec, já tvrdím, že jsem otec. Rozhodující jsou ovšem dědičné znaky. Podruhu Bárto, ty jsi nestranný pozorovatel. Upři na nás své oko. (Vypich se postaví vedle Vlasty.) Pozoruješ u prvního nebo u druhého nějaký společný rys?

Vlasta: Bárto, drahý podruhu, tvůj zrak teď rozhodne, jestli budu doktorova, nebo Vavrochova!

Bárta: Já nevím, já mám jen jedno voko a kromě toho odcházím na jinej statek. (Marně hmatá po klice namalovaných dveří.)

Vogeltanz: Doktore, ta stará paní v posteli, vlastně moje tchýně, vám něco chce.

Vypich: (opět naslouchá peřinám a hlásí ostatním): Cože? Měla jste permanentní strach, že se to prozradí? A co že se prozradí? Jaké ráčkování? O čem to propánakrále brebtáte? Chuděra, už ztrácí rozum.

Vlasta: Tatínku doktore, maminka má pravdu, teprve teď mě to trklo. Vždyť my oba ráčkujeme jako vejce vejci!

Vypich: Opravdu? Prubneme to. Řekni Rumburk.

Vlasta: Rumburk.

Vypich: Hurrrá! Je to můj syn! Ostrouhal jsi, Vavrochu. Řekni Rumburk, srabe!

Vavroch: Zabiju učitele Janderu! Až do čtvrtý třídy jsem obstojně ráčkoval. Ale to bylo pořád: tdám, tdenky, tdumpeta… a dědictví je v pdachu.
(Popadne se za srdce a tázavě pohlédne mezi boční sufity, kde tušíme invalidu, zda se opět nepouští do kýženého závěru hry předčasně. Ten vjede k ostatním na scénu a souhlasně kývá.) Tak končí – aspoň doufám – naše komedie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští, že chodí to tak pouze na jevišti. V životě našem opáčně to bývá – tam dobrák úpí, vrch má duše křivá. Jak ale říkám na každičké štaci: svět bude lepší, dáme-li si práci. Je marné žehrat, modliti se zdrávas. Vše záleží jen na vás, na nás (Pohlédne do řad vlevo.) a hlavně teda na vás.

(Konec)

Blaník

CIMRMAN

SMOLJAK / SVĚRÁK

BLANÍK

(Jevištní podoba českého mýtu)

 

Osoby:

Rytíř Hynek Z Michle, přednosta svatováclavské kanceláře

Rytíř Smyl Flek Z Nohavic, kronikář

Veverka Z Bitýšky, velitel 2. jízdní od Lipan

Josef Bohuslav Chvojka, učitel dějepisu

Šlupka, zřízenec

Jeskyňka

 

(Otevře se opona. Šerá sluj v nitru hory. Kamenný nábytek je ozářen sporým svitem olejové lampy. Z reproduktoru zazní recitátorův hlas.)

Vypravěč: Nad řekou Blanicí tyčí se hora,

chudé tam políčko sedláček orá.

Hlouběji zatlačil do země radlici,

kov na kov narazil, vyoral přilbici.

Tak pověst nelhala! Jsou tam a čekají.

Děti mé, neplačte, nezoufej, můj kraji!

Ruce pryč, cizáku, zde domov tvůj není!

Z hory se ozývá zlověstné dunění…

(Zvolna se rozsvítí. Rozeznáváme tři postavy: Dvě spí u kamenného stolu vsedě, jak to známe z ilustrací, třetí se choulí na podlaze. Od stropu visí konopný provaz. Ve stěně nad hromadou dělovych koulí je vetknut železný držák se zvoncem. Když se obecenstvo rozkouká, zvonec se slabě rozezní.)

Šlupka (leží na zemi, probudí se): Hej, páni rytíři! Něco se děje! (Spáči nereagují, a tak jimi po řadě zatřese.) Pane Hynku, zvonec! Pane Smyle! Vypadá to na něco většího.

Hynek: Co je? (Zívá, jako když vyje šakal.)

Šlupka: Celá hora se chvěje. Tak abych vyrazil, ne?

Hynek: Počkej, počkej. Bůhvíco se ti zdálo.

Šlupka: Poslouchejte, pane Hynku… (Zvonec znovu zaklinká.)

Smyl: Má pravdu. A zní to dost silně. (Také si řádně zívne.)

Šlupka: Tak já běžím. (Hodí si přes rameno vak.)

Hynek: Pomalu, Šlupko, pomalu. Vis, co máš dělat?

Šlupka: Vím, pane přednosto, vždyť tam nejdu prvně.

Smyl: A jak se něco dozvíš, hned se vrať.

Šlupka: Zajdu do hospody, poslechnu si cvrkot a mažu zpátky.

Smyl: Ale zajímej se jen o podstatné věci. Abych tu zase nezapisoval takové prkotiny jako posledně, že pijou kafe nebo že vynalezli cvikr…

Šlupka: Rozumím, rozumím, jen ty důležitý věci, pohyby vojsk, prolévání krve, Braniboři v Čechách, Turci na Moravě a tak dále… Už můžu jít?

Hynek: Jdi.

(Šlupka chutě odkvačí. Hynek se Smylem ještě chvilku dvojhlasně zívají.)

Hynek: Probudím vojsko. Přilbici! (Smyl mu ji podá, Hynek si ji nasadí.)

Pucvol! (Smyl mu podá dva chomáče cupaniny a Hynek si je nacpe mezi uši a přilbici.)
Řekni něco.

Smyl: Co?

Hynek: Co… to je jedno. Jde o to, jestli tě slyším.

Smyl: Tak třeba… nebo… Když mě nic nenapadá.

Hynek: Tak řekni… já nevím… bože můj, máme tolik slov… Jakýkoli slovo řekni.

Smyl: Těžký slovo?

Hynek: No, třeba.

Smyl: Olovo.

Hynek: To je špatný. Slyším. (Přidá pod přilbu další chuchvalce.) Jiný slovo řekni.

Smyl: Kráva.

Hynek: Pořád slyším. (Přidá cupaniny.)

Smyl: Tetřev hlušec. (Hynek nereaguje.) Tetřev hlušec. Tetřev hlušec. Jak mě slyšíte?

Hynek: Je to dobrý, neslyším.

Smyl: Opravdu neslyšíte?

Hynek: Říkáš něco?

Smyl: Blboune blbá, hluchá, nadřízená…

Hynek: Prima! Ani slovo neslyším. Jdeme na to. (Ve skalní stěně jsou tři otvory zakryté dřevěnymi poklopy. Hynek jeden otevře a zavolá do hlubin hory.)

Vojsko z Moravského pole, vojsko z pole, vojsko! Probuďte se a buďte pohotově.

(Z poklopu se začne ozývat zívání, Hynek nechá poklop odkrytý a zavolá do druhého, pak do třetího.) Vojsko z lipanské pláně, vojsko z pláně, vojsko! Probuďte se a buďte pohotově.

Vojsko z Bílé hory, vojsko z hory, vojsko! Tak pohyb, pohyb, vstáváme!

(Zívání ze všech tří otvorů sílí, až propukne v neuvěřitelnou zívací vřavu. Hynek, jehož uši jsou dobře chráněny přilbou, se zeptá Smyla:)

Už jsou vzhůru? Můžu to zavřít?

(Smyl mu gesty naznačí, že ano, a Hynek tedy otvory přiklopí. Hluk ztichne. Hynek odloží přilbu a ucpávky.)

Smyl: Jako hyeny.

Hynek: A to sedíš hodný kus od toho. Já jim koukám rovnou do chřtánů. Hrozný. Nezapomněli jsme na nic?

Smyl: Podívám se do knih. (Začne listovat v knize.) Už to mám. Velký malér, pane přednosto. Druhá jízdní ód Lipan je bez velitele.

Hynek: Jak to?

Smyl: Veverka z Bitýšky je v šatlavě.

Hynek: Prosím tě, proč? Já to všechno zaspal.

Smyl (zalistuje v knize): Veverka z Bitýšky – kritizování velitelského sboru pro pasivitu, opakované bezdůvodné buzení vojska a jedno svévolné vyjetí z hory.

Hynek: Ano, už si vzpomínám. Veverka. Toho musíme rychle vrátit k útvaru. (S těmi slovy otevře dveře vězení, vrátí se a posadí se za stůl.) Vězeň Veverka z Bityšky, vězeň z Bityšky, vězeň!

Veverka (přišourá se na scénu): Co je?

Hynek: Je pohotovost a tvůj oddíl je bez velitele.

Veverka: Takovejch pohotovostí už bylo… Jede se, nebo nejede! To mě zajímá.

Hynek: Čekáme na zprávy zvenčí a na rozkazy shora.

Veverka (odchází): Tak to si můžu jít zase lehnout.

Hynek: Vězeň Veverka z Bityšky, vězeň z Bityšky, vězeň! (Veverka se zastaví.) Nedostal jsi povel k odchodu. Podívej, Veverko, ty jsi taková naše horká hlava, viď. Přejede ti nad ní naložený žebřiňák a ty už sedláš koně. Hr na ně! Bijte je! Mor ho! Nebo tenkrát… co nám to udělal v tom sedmnáctém století?

Smyl (nahlédne do knihy): 1695 vpád na Chodsko, obklíčení trhanovského zámku.

Veverka: Kdybyste nás byli nechali, tak jsme z toho Kozinu vysekali!

Hynek: Podívej, Veverko. Rozebereme si tvůj případ. Nám se líbí tvoje bojovnost. To my u bojovníků potřebujeme. Proto jsi také velitelem Lipanské druhé jízdní. Ale ta tvoje bojovnost vede k tomu, že kritizuješ nadřízené. A dokonce i svatého Václava, nejvyššího velitele. Takže abychom tě mohli poslat zpátky k útvaru, musíš tu svou bojovnost napřít správným směrem. A leccos budeš taky muset odvolat.

Veverka: Co bych měl odvolat?

Hynek: Co by měl odvolat?

Smyl: Tady toho je: velitelské stanoviště označuje hanlivým názvem „Vác­lavák“, opakovaně pronáší „já se z toho zvencnu“. Blaníku říká noclehárna…

Hynek: A o mně co říkal, přečti.

Smyl: Rytíř Hynek z Michle je politická mrtvola.

Hynek: My tu všechno slyšíme. Co tam ještě máš?

Smyl: Vojsko, které nevyjelo ani roku 1620, se může jít vycpat.

Hynek: Co ty na to, Veverko?

Veverka: Ano, to všechno jsem řek.

Hynek: A to všechno musíš odvolat, chlapče. Jinak nemůžeš být velitelem druhé jízdní.

Veverka: Podívejte se, ten Václavák bych odvolat moh, že se zvencnu, to říkat nemusím, politickou mrtvolu, to si ještě rozmyslím, ale Bílou horu neodvolám. Tam je to úplně jasny. A nikdy nám to taky nevysvětlil. (Veverka ukáže vzhůru.) Nikdy.

Smyl (který všechno zapisoval): Já bych to shrnul. Teď se nám to hezky rozdělilo do tří částí: na věci, které jsi ochoten odvolat, to je ten Václavák a tak dále, na věci, o kterych budeš ještě přemýšlet, to je tady rytíř politická mrtvola (ukáže na Hynka) a konečně ta Bílá hora, na které zatím trváš.

Hynek: Co kdybychom, Veverko, udělali takovou vyměnu. Ty nám odvoláš Bílou horu a my ti necháme Václavák.

Veverka: A politická mrtvola?

Hynek: To si ještě rozmyslím.

Veverka: A pak se můžu vrátit k druhé jízdní?

Hynek: Okamžitě.

Veverka: Já nevím. Tak já chci vyjet národu na pomoc, poněvadž je mu zle. Ale kvůli tomu musím prohlásit, že když mu je zle, tak se vyjíždět nemá. Dává to smysl?

Smyl (k Hynkovi): Dává to smysl?

Hynek: Nedobře se na to díváš, Veverko. Národu se má vyjet na pomoc, když je mu nejhůře. Tak zní zákon hory. Ale to neznamená, hochu, že budeme sedlat koně při každé lapálii.

Veverka: Bílá hora byla podle vás lapálie!

Hynek: Tak byla to, pravda, větší lapálie, ale zřejmě nebylo ještě nejhůře. Smyle, vysvětli mu to, já musím jít zkontrolovat stráže. (Odejde.)

Veverka: A co už by se podle vás mělo stát? Taková pohroma! Dodneška se z toho nevzpamatovali!

Smyl: Také musíš vzít v úvahu, že jsme tenkrát neměli dostatek zpráv. Co jsme o bitvě věděli? Šlupka přived Moraváka a ten pořád jenom opakoval: Zle, matičko, zle! Víc jsme z něho nedostali.

Veverka: To není pravda. Ještě volal: Včíl jsme v řiti! A to jste Václavovi zatajili.

Smyl: Uznáš snad, Veverko, že jsou slova, která se do svatého ucha říkat nedají. Včíl jsme v řiti! To prostě nešlo.

Veverka: Jak se má velitel správně rozhodnout, když se mu tají, kde jsme.

Smyl: Veverko, co sem pořád taháš tu Bílou horu? Přednosta to nemá rád. S tím už jsme se jednou provždy vypořádali. Poučili jsme se z toho, jakou má cenu pořád se v tom patlat?

Veverka: Měli jsme rozbor bitvy na Moravském poli? Měli. Měli jsme rozbor Lipan? Měli. A po Bíly hoře ticho po pěšině.

(Shora spadne kámen zabaleny v papíru.)

Veverka: Konečně! (Rozbalí papír a podá ho Smylovi.)

Smyl (čte): Dnes 15. června léta Páně 1848 vydávám tento rozkaz…

(Hynek se vrací a usedá na svůj balvan.)

Pane Hynku, zrovna když jste byl kontrolovat stráže, přišel nový rozkaz.

Hynek: Výborně, Čti.

Smyl (čte): Celá naše země prožívá dnes vzrušené chvíle. Není divu. Slavíme v tento den svátek významného světce – svatého Víta. Také v našem blanickém vojsku je jistě řada Vítů. Nezapomeňme jim poblahopřát. Ovšem tak, aby nebyla narušena spánková pohotovost. Představuji si to tak: příslušného Víta šetrně probudíme, poblahopřejeme mu a poté ho opět uložíme k spánku. Provede přednosta kanceláře. Pozor! Množí se dotazy, co v případech, kdy je v jednom oddíle více Vítů. Mají si všichni probuzení Vítové blahopřát také navzájem? Mohou. V takovém případě je však třeba dohlédnout, aby mladší Vít blahopřál staršímu Vítu jako první, a ne naopak, jako se to stalo loni. Zároveň vás chci důrazně upozornit, abyste neucpávali větrací šachty pytli se senem. Váš Václav.

Tak já to třikrát opisu a originál založím, ne? Jako vždycky.

Hynek: Ano, ano. Moudrý rozkaz. Sám jsem neměl v těch gratulacích jasno.

Veverka: Rozkaz! Tomu oni říkají rozkaz. Víte, jak vypadá rozkaz? (Začne velet.) Druhá jízdní na můj povel, do sedel, na cizáky, útokem, hr… !

Hynek (zacpe mu pusu): Neřvi, prosím tě! Zbláznil ses? Uslyší to vojsko, a bude zmatek.

Veverka: To je vrchní velitel! Hora se chvěje v základech, národ venku možná krvácí, a on nám sdělí, že si Vítové můžou gratulovat.

Hynek: Podívej, Veverko, ten rozkaz se pravda přímo nevyslovuje k tomu, co se venku děje, ale jsou tam cenné myšlenky. Vezmi si například, že díky tomu rozkazu víme, kolikátého je. Kolikátého, Smyle?

Smyl:15. června 1848. (Dopíše poslední řádku a podá tři listy Hynkovi.)

Hynek: No vidíš. (Otevře po řadě poklopy, listy zmuchlá a do každého otvoru jeden hodí.) Mrknu se dolů, jestli to vůbec čtou, jestli zase nechrápou. (Odejde.)

Smyl: Veverko… (Dlouze se na něj zadívá.) Já tě mám rád.

Veverka: Ale, pane Smyl, víte, že je to tady zakázaný.

Smyl: Ale ne. Já tě mám rád jako chlap chlapa.

Veverka: No právě…

Smyl: Podívej, o Hynkovi víme svoje. Ale chceš zpátky na velitelské místo? Chceš. Tak mu tady podepiš, že to s tou Bílou horou tak nemyslíš, a můžeš jít.

Veverka: Ale já to tak myslím.

Smyl: Mysli si, co chceš, ale tady mu podepiš, že to tak nemyslíš. Copak je to tak složitý?

(Hynek se vrátí.)

Hynek: Je to v pořádku, už to čtou. Tak co? Podepsal?

Veverka: Vážení páni rytíři, Bílá hora, to byla národní katastrofa. A já se dodneška stydím, že jsme tenkrát nevyjeli. Když už jsme nezasáhli do vlastní bitvy, tak aspoň pozdějc jsme mohli, toho 21. června 1621, představte si tu krásu, když ten Mydlář napřáh meč, kdyby Václav zvolal: Zadrž, kate Mydláři! A teď všichni na tom Malostranském náměstí by se otočili a tam bychom stáli v plné zbroji my, blaničtí rytíři!

(V té chvíli se v pozadí objeví muž se svíčkou. Oděv nám prozradí, že přichází zvenčí, z 19. století. Přes rameno má torbu. )

Učitel: Promiňte pánové, že se vám vměšuji do debaty, ale ta poprava sedmadvaceti českých pánů nebyla na Malostranském náměstí, nybrž na náměstí Staroměstském. To jen pro přesnost. Jinak s tím vaším hodnocením bitvy bělohorské vřele souhlasím.

Hynek: Kde ses tu vzal, člověče?

Učitel: Dovolte, abych se představil. Jsem Josef Bohuslav Chvojka, učitel dějepisu.

Hynek: A co tu pohledáváš?

Učitel: Víte, ona je teď v Čechách taková napjatá doba a vedou se znovu spory, jestli v Blaníku někdo je, nebo jestli jste jenom pověst. Kolega Vlasák, on je přírodozpytec, když se dověděl, že chci pátrat zde v hoře, tvrdil, že tu naleznu jen rulu a svor. Ten bude koukat.

Smyl: Pojď sem blíž, otoč se… To je zvláštní odění, co tam nahoře nosíte. Já jsem Smyl Flek z Nohavic.

Učitel: Já jsem si teď taky zrovna umazal kalhoty, jak jsem se prodíral tím houštím.

Smyl: Já jsem Smyl Flek z Nohavic.

Učitel: A čím vám to pustilo?

Smyl: R y t í ř Smyl Flek z Nohavic!

Učitel (obrátí se k Veverkovi): Tak to tady pan rytíř se pokecal!

Veverka: Já ho vemu naplocho mečem, ne?

Smyl: Klid, Veverko. Kantore, zde rytíř přednosta ti položí několik otázek.

Učitel: Přednosta Blaníku! Tak vy jste svatý Václav?

Hynek: Jsem rytíř Hynek z Michle. Dle jistých znamení usuzujeme, že se venku něco děje. Pověz, co víš.

Učitel: V celé Evropě to letos vře. U nás to začalo v březnu na schůzi ve Svatováclavských lázních.

Hynek: Svatováclavské lázně, to zapiš, Smyle, to velitele potěší.

Učitel: Poslali jsme odtamtud císaři do Vídně ostrou petici, že chceme…

Smyl: Pomalu, pomalu! Co je to petice?

Učitel: To je z latiny. Česky bychom řekli prosba.

Smyl:… poslali z lázní ostrou prosbu… a dál?

Učitel: Že chceme svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání, že si chceme sami volit vládu…

Hynek: Volit vládu! Já bych vás hnal! Od čeho je panovník?

Učitel: Představte si, že císař souhlasil a slíbil konstituci. To bylo slávy! Tančili jsme konstituční polku, pekly se konstituční rohlíky a tenhle klobouk, co mám na hlavě, ten je také konstituční, jelikož je mnohem nižší, než kdyby nebyl konstituční.

Smyl: To všechno mám psát? Ty klobouky, ty rohlíky?

Hynek: To nepiš.

Veverka: Poslouchej, kantore. Tady je vojenský ležení. Co se v Praze tancuje, nás nezajímá. Řekni, jestli nás potřebujete nebo ne.

Učitel: Potřebujeme. Moc. Ten Windischgrätz! Svolali jsme na Žofín Slovanský sjezd. A on hned zesílil v Praze hlídky. A to víte – jak začnou chodit ulicemi stráže po dvou po třech, tak to Pražáky znervózní. V Celetné se něco semlelo a začalo se střílet. Windischgrätzová vykoukla z okna, a nějaká zbloudilá kulka – pic! a bylo po ní. Umíte si představit, jak to Windischgrätze dopálilo. Vojsko hned do ulic a naši začali stavět barikády.

Veverka: Co začali stavět?

Učitel: Barikády! To je taková hromada všeho možného: kostky dlažební, kredence, pytle s pískem, povozy…

Veverka: Vozová hradba.

Učitel: No, jsou to spíš krámy. K nám taky přišli, studenti, a vzali nám na barikádu prádelník. Krásný kousek, s mým vlastním monogramem. To jsem poznal, že jde do tuhého, a mazal jsem na Vlašim a rovnou k vám.

Hynek: Ty tedy myslíš, že je ten pravý čas, že je nouze nejvyšší?

Učitel: No, císaři pánu se to mele ve Vídni, teď kdyby se mu to sesypalo ještě v Praze…

Veverka: Kolik má Windischgrätz mužů?

Učitel: Deset tisíc.

Veverka: A kolik je našich?

Učitel: To je právě to. My Češi vlastně žádné vojsko nemáme. Včera jsem se díval z okna, kdo je na barikádě: čtyři studenti, hostinský Kaněra a krejčí Suchánek s učedníkem. Mohu se zeptat, jestli to ovšem není vojenské tajemství, kolik vás je tady v Blaníku?

Veverka: Není to vojenské tajemství. Je nás tu nepočítaně.

Učitel: Tak to budeme v přesile.

Hynek: No, podklady máme, pošlete to nahoru a uvidíme. Já půjdu zkontrolovat stráže.

(Smyl dopíše poslední slovo a podá list Veverkovi. Ten udělá z listiny ruličku a za napjatého ticha ji přiváže k motouzu visícímu shora doprostřed scény. Chvíli všichni čekají. Když se nic neděje, Veverka za provázek šetrně, téměř zdvořile zatahá. Provázek nehybně visí.)

Smyl: Nechce to.

Veverka: Možná spí.

(Veverka znovu provázkem zaškube. Po chvíli se provázek pohne a rulička pomalu vystoupá vzhůru).

Smyl: Vzal to!

(Všichni se pohodlně usadí. Učitel se zvědavě dívá vzhůru, kam motouzek zmizel.)

Učitel: Kam to šlo?

Veverka: Nahoru. Nestůj tam. Stoupni si jinam.

Učitel (poodstoupí): Kdo tam je?

Veverka: Nejvyšší velitel.

Učitel: Přímo svatý Václav? (Nedá mu to a znovu se vrátí na místo pod motouzkem v naději, že by mohl knížete zahlédnout.)

Smyl: Zase tam stojí.

Veverka: Tam nesmíš stát. Je to nebezpečné. (Učitel tomu sice nerozumí, ale ustoupí. Chvíli všichni mlčí.)

Učitel: Co bude teď?

Veverka: Teď musíme čekat.

Učitel (po chvilce): Stejně vás obdivuju. Takovych let tady trpělivě čekat. Chladno je tu, vlhko je tu. Co celý ten dlouhý čas děláte?

Smyl: Většinou spíme.

Učitel: Takhle nepohodlně na kamenech?

Smyl: Já ležím v knihách. Ale to ještě jde. Horší to mají Slováci.

Učitel: Oni jsou tu také bratři Slováci?

Veverka: Tady ne. Mají svou horu. Sitno. Ti mají pohotovost, pane! S jednou nohou ve třmeni, s hlavou takhle dozadu otočenou k veliteli (předvádí to), aby byli připraveni, až řekne: Teraz!

Smyl (nahlíží do knihy): To je sice nepohodlné, ale je tu psáno, že „vojsko trpezlivo čaká v pivnici“. To zas nemají tak špatné. V pivnici.

Učitel: Ale pivnice, pánové, to není hostinec. To znamená slovensky obyčejný sklep.

Smyl: Aha. Tak to jsou na tom hůř než my.

Učitel: A to by mě ještě zajímalo: jsou v Blaníku také ženy?

Smyl: No, ženy přímo ne, ale něco podobného tady máme.

Učitel: Sůvy? Ochechule? Myši?

Smyl: Máme tady jeskyňky.

Učitel: Opravdu?

Smyl: Bohužel. Jsou sice tak ošklivé, že málokterý voják by si s nimi něco začal, ale najdou se takoví. To víte, je tu tma… A přitom je to tak nebezpečné.

Učitel: Kouzla, čáry?

Smyl: Ne, ale mohly by se přemnožit. A co my tady potom? (Hynek se vrátí a neviděn poslouchá.)

Smyl (přivolá učitele blíž): Přednosta se s jednou spustil.

Učitel: Tady pan přednosta?

Smyl: Ano. Tady. V kanceláři. Má s ní dítě.

Učitel: Prosím vás! Chlapečka nebo holčičku?

Smyl: Přednosta umí jenom holky.

Učitel: A jak je to děvčátko staré?

Smyl: Asi sto padesát let.

Učitel: Tak to už je velká slečna.

Smyl: Ne. Ještě je v peřince. Ty rostou hrozně pomalu. Ale neříkej přednostovi, že to víš. Tady se to tají. Kdyby se to dověděl Václav, tak by Hynek letěl.

Učitel: A kde je… paní Jeskyňka?

Smyl: Někde je zalezlá. Přijde sem za ním tak jednou za uherskej rok.

Hynek: Jen vytáhnu paty, už si vymejšlí. Jeskyňky! Slyšel jsi někdy, že by v Blaníku byly jeskyňky?

Učitel: Ne, to jsem slyšel dneska prvně.

Hynek: Prosím, v pohádkách, dejme tomu. Ale v pověstech? Řekni mi, Smyle, proč to děláš. Proč takhle plácáš?

Smyl: To mám asi z těch knih. Člověk toho přečte, a pak už neví, co je pravda a co je výmysl.

Hynek: Co si tady pan učitel o tobě řekne? Já s jeskyňkou stopadesátilety dítě! Ty by ses měl léčit. Rozkaz nejde a nejde, půjdu zatím zkontrolovat stráže. (Odejde.)

Učitel: Poslyšte, pánové, co je na tom pravdy, že když sem někdo zabloudí a stráví tady den, nahoře mezitím uplyne celý rok?

Smyl: Říká se to.

Učitel: Já se ptám jenom proto, že jsem třídním v druhé bé, takže až přijdu do školy, že musím jít do třetí bé. Ve druhé bé budou totiž úplně jiní žáci, tak abych nebyl pro smích. Jestli si ovšem za mě nenajdou náhradu, když se tam celý rok neukážu. Na to je náš ředitel pes. Jak někdo rok chybí, už hledá náhradu. A páni rytíři, co je pravdy na tom, že se tady třeba oves nebo koňsky trus mění ve zlato?

Veverka: Nejen koňsky.

Učitel: Tak to bych si potom, jestli dovolíte, něco malého na památku vzal.

(Učitele, který se v tu chvíli bezděčně dostal pod velitelskou šachtu, zasáhne kámen s rozkazem do hlavy. Zaduní o dýnko jeho konstitučního klobouku a učitel se skácí na zem.)

Veverka: Vida, první padlý! (Podá Smylovi rozkaz, odtáhne učitele stranou a opře ho o stěnu bělohorského poklopu.)

(Hynek se vrátí.)

Smyl: Pane Hynku, zrovna když jste byl kontrolovat stráže, přišel nový rozkaz. (rozbalí rozkaz a čte) Dnes 16. června léta Páně 1848 vydávám tento rozkaz: Národ prožívá těžké chvíle. V mnohých krajích se neurodilo, a tak venkovský lid doplňuje jídelníček sběrem lesních plodů. Začínají se sbírat i podřadnější houby. (Veverka, kterého první slova rozkazu naplnila nadějí na brzky boj, při zmínce o houbách zvadne.) Doneslo se mi, že na Pelhřimovsku se jistým houbám říká václavky. S tím nemohu souhlasit. Něco jiného je, když se jedné odrůdě švestek dostalo názvu karlata. Karel IV. je skutečně z Francie do Čech přivezl, a vědomě tady podstoupil riziko, že švestky ponesou jeho jméno. Ale co já mám společného s houbou, která se živí shnilým dřevem? Jestli si Pelhřimovští myslí, že mě tím pojmenováním poctili, pak jsou na omylu. Naopak. Pěkně mě naštvali. Váš Václav.

Hynek: Vidíte, pořád že jsou rozkazy našeho knížete bezzubé! A jak jim to, panečku, dal!

Smyl: Tak já to třikrát opíšu a originál založím, ne?

Veverka: A dej tomu nadpis „Rozkaz na houby“. Jsem skoro rád, že nebudu u toho, až to dole rozbalej. My husiti máme tu smůlu, že většinou umíme číst, takže to vidíme černý na bílým. Líp jsou na tom tady ty starší, z Moravskýho pole třeba. Ty jsou negramotný, tak to jenom slyšej!

Smyl (dopíše a podá zase tři listy Hynkovi): Hotovo.

Hynek: (Znovu trojici papírů zmuchlá a postupně je vhazuje do jednotlivych děr. Třetí poklop mu však blokuje omdlelý učitel. Hynek ho tedy probudí.) S dovolením…

Učitel: (Otevře oči a sleduje, jak Hynek zvedne poklop a hodí papír do hlubiny. Vyloží si to po svém a vstane.) Zrovna jsem se chtěl zeptat, kde to tady máte. Mohu? (Vezme ze Smylova stolu čistý list, položí ho vedle přiklopeného otvoru, poklop sejme a začne si svlékat kšandy. Když si rozepne první knoflík u kalhot, všimne si toho Smyl.)

Smyl: Podívejte, co dělá!

Hynek: Člověče, co tě to napadlo? Víš, co je tam dole? Vždyť je to plné našich…

Učitel: Pardon, ono je to plné. (Jde k druhému poklopu.) A sem mohu?

Veverka: Sedni si, kam chceš. Našim vojákům už může každej klidně…

Hynek: Neurážej blanické vojsko. (Odstrčí učitele od poklopu.)

Veverka: To je pravda. Vojsko za to nemůže. Tam! (Ukáže nahoru.) Tam je chyba. Dokud nevyměníme velitele, budeme tu jenom hnít. Žižku na vás! To by byl velitel Blaníku.

Hynek: Tak tohle jsem neslyšel.

Veverka: Neslyšel? Tak já ti to řeknu ještě jednou. Pryč s Václavem! Žižka na jeho místo.

Hynek: Vůbec nic neslyším.

Smyl: Mám to psát? Tady je slyšet dobře.

Hynek: Ne. Co neslyším, nepiš.

Veverka: Tak já nevím… Já mám pocit, že řvu. (Dojde až k Hynkovi a křičí mu do ucha.) Povídám! Já! Václava! Tam (ukáže nahoru) nechci! Tam! Já! (přikryje si levé oko) Žižku chci! Změna!

Hynek: Sám sis o to řekl. Smyle, přečti článek 13.

Učitel: Pánové, já už to nevydržím. (Odběhne do kulis.)

Smyl (čte): Napadne-li kdokoli, byť i slovně, vrchního velitele hory, je povinností přednosty kanceláře ztrestali ho mečem.

Hynek: Smyle, vydej soubojové meče. (Smyl vyjme zpod kamenného stolu dlouhý meč a podá ho Veverkovi.)

Smyl: Zde je meč provinilců a zde (podá Hynkovi krátký mečík) je meč pro pana přednostu.

Hynek: Víš jistě, že to nemá být obráceně?

Smyl: Bohužel. Takhle to tu stojí.

Hynek: Smyle, ty zneužíváš toho, že špatně vidím.

Smyl: Nezneužívám, takhle to tu je.

Hynek: Braň se!

(Přednosta se na Veverku vrhne a rozpoutá se neohrabaný šerm. Po chvilce zápolení se Hynek dostane do výhodné situace a chystá se odkrytého Veverku svým mečíkem probodnout. Smyl mu to však překazí svým povelem.)

Smyl: Přestávka!

Hynek: Proklatě! To je smůla! Teď přestávka! A já byl zrovna… Viděli jste to?

Smyl: Přestávky jsou nutné. Tělo není uvyklé pohybu. Léta spíme…

Učitel (vrací se a na papíře nese zlaté lejno): Tak pověst nelhala! (Uloží poklad do torby.) To bude doma radosti. Pane přednosto, ne že bych maloval čerty na zeď, ale v případě, že byste v souboji padl, vydal by mi někdo potvrzení, že jsem vás žádal o pomoc? To by mi ve vlasteneckých kruzích moc pomohlo a byla by to pro mne také omluvenka, že jsem zameškal tolik hodin.

Smyl: Omluvenky nepíšeme. Pouze potvrzujeme.

Učitel: Ano, tak já bych si to napsal sám. Kdybyste mi laskavě půjčil brk.

(Smyl mu ho půjčí a učitel se dá do psaní.)

Smyl: Konec přestávky.

(Souboj pokračuje, a když je Veverka se svým těžkopádným mečem v úzkých, Smyl boj znovu přeruší.)

Smyl: Přestávka!

Hynek: Já mám takovej pech! Už podruhý mohlo bejt po něm. A víte, že jsem docela rád, že mám tenhleten kratší? Člověk je mrštnější. Líp se to ovládá.

Smyl: Výměna mečů!

Hynek: Jak to? To nemyslíš vážně.

Smyl: No jo. Je to tady v pravidlech. Po druhém kole vyměna mečů.

Hynek: To není možný! Ty, Chvojka, pojď sem. Přečti, co tam je.

Smyl (čte): Pozemšťanům je zakázáno nahlížet do blanických knih.

Hynek: To tam taky je? (K učiteli:) Podívej se, jestli to tam je.

Smyl: To má právě zakázany.

Hynek: Smyle, já si opatřím cvikr, Šlupka říkal, že už ho vynalezli, a pak si mě nepřej. (Neochotně si vymění s Veverkou meč.) Ale třetí kolo uděláme způsobem nedáš-dostaneš.

Veverka: To je co?

Hynek: Já si stoupnu sem a ty máš právo na jeden výpad. Když mě zasáhneš, je po boji. Když ne, budu mít to právo zase já.

Veverka: Dobře.

(Hynek se postaví před otevřené dveře šatlavy a Veverka se proti němu rozeběhne s napřaženým mečíkem. V poslední chvíli Hynek uhne, a když Veverka skončí svůj výpad v cele, zavře za ním dveře na závoru.)

Hynek: Tak to by bylo. (Vrátí meč Smylovi.)

Veverka (buší na dveře): Co je? Mě tu někdo zamk!

Hynek: Konec souboje.

Veverka: Jak to?

Smyl: Ale pravidla nic takového…

Hynek: Je takové pravidlo: zaběhne-li kdokoli při souboji do cely a někdo ho tam zamkne, znamená to, že souboj vzdává a dobrovolně nastupuje vykon trestu. Smyl: Ale žádný takový paragraf tady není.

Hynek: Tak tam odedneška bude. Kdo je pro? Já. Kdo je proti? Nikdo. Zdržel se někdo hlasování? Není tomu tak. Děkuji vám.

Učitel: Pánové, jak dlouho může ještě trvat, než vydá kníže rozhodnutí?

Smyl: Rozhodnutí už padlo.

Učitel: Padlo? Tak to mi uniklo.

Hynek: Kníže se na vás hněvá, Chvojko.

Učitel: Přímo na mne?

Hynek: Na vás smrtelníky. Zejména pelhřimovský kraj ho zarmoutil.

Učitel: Ano, ano. Venkov vysloveně zaspal. Některé jejich národní gardy do Prahy ani nedorazily.

Hynek: Chvojko, ty jako učitel bys v té věci mohl hodně udělat.

Učitel: Já vím, inteligence by měla přesvědčovat, burcovat.

Hynek: Ale nepouštět lehkomyslně do větru slova. Nějaky učitýlek si vyjde do lesa, něco tam najde, přinese to domů, neví ani, co to je, dá to na plotnu a řekne si, budeme tomu říkat tak a tak, někdo se toho chytí, a už je malér.

Učitel: A co jako konkrétně bychom měli… například na mé úrovni, přímo ve třídách…

Smyl: Klidně si to sbírejte, když vám to chutná, ale proboha neříkejte tomu václavky!

Učitel (zcela dezorientován): Jo takhle… Jo, jo, jo. Takže o eventuálním výjezdu na pomoc Praze…?

Hynek: Čekáme na další rozkazy.

Veverka (z cely za scénou): Ano, čekáme. Venku zuřej bitvy, Moravský pole, Lipany, Bílá hora, a tady se furt čeká.

Hynek: Ticho v cele!

Učitel (po chvilce rozmýšlení): Páni rytíři, promiňte, ne že bych chtěl přímo souhlasit tady s panem kriminálním živlem, ale ta Bílá hora… Víte, já když probírám to povstání českých stavů, to vám jsou kolikrát pro učitele horké chvilky. Moji žáci vědí, že tu jste. Já vás normálně probírám, na rozdíl od kolegy Bláhy, ktery se zbaběle drží osnov. A mám tam jednoho nadaného žáka, jmenuje se Havránek, on je to takový šťoura, a já se vám vždycky až bojím té chvíle, kdy on zase zvedne tu svou protivnou ručičku a zeptá se: A pane učiteli, proč nevyjeli, proč nám nepřijeli na pomoc? Co já mám tomu dítěti odpovědět?

Hynek: To je pořád Bílá hora, Bílá hora… Ale, co my tu věděli? Nejdřív nám to tady dvakrát cinklo…

Učitel: Kdy to bylo?

Smyl (zalistuje): Dvojitý cink, 23. května 1618.

Učitel: Tak ten první cink byl Slavata a ten druhý Martinic. Jak vyletěli z okna do hradního příkopu.

Hynek: No, a pak dva roky nic. A ta bitva potom? Kde bylo české vojsko, když přitáhl nepřítel k Bílé hoře? Válelo se v pražských krčmách.

Učitel: Ono to ani české vojsko nebylo. Byli to většinou cizí žoldáci.

Hynek: Za dvě hodiny bylo po boji.

Učitel: Dvě hodiny rozhodly o osudu země na staletí.

Hynek: Do takovych krátkych bitev my nemáme možnost ani zasáhnout. Vždyť jenom než my to všechno probudíme, než se to nahoře rozhodne… Teď do Vlašimi to máš nejmíň půl hodiny a do Prahy pak musíš počítat dobré tři čtyři hodiny. A to mluvím o jízdě. Pěchota by dorazila až druhý den.

(Během Hynkova monologu se ve škvíře vězeňskych dveří objeví čepel meče, jejíž držitel se zřejmě snaží nazdvihnout závoru. Jediný, kdo si toho všimne, je učitel. Rád by na to rytíře upozornil, ale právě když ukazuje prstem na meč, rozhovoří se Smyl.)

Smyl: S těmi bitvami to máš těžké. Některé bitvy… Co chceš?

Učitel: Ne, já počkám. Mluvte, mluvte.

Smyl: Některé bitvy jsou pro nás moc krátké a některé zase moc dlouhé. Bělohorská byla krátká a příkladem takové neúměrně dlouhé je třicetiletá válka. Ta byla hned potom. (Zatímco Smyl medituje, Veverkovi se podaří zvednout závoru. Nepozorovaně vyjde z cely, zvedne „lipansky“ poklop a nasouká se nohama napřed do otvoru. Ještě než za sebou přibouchne, neodpustí si patetické rozloučení.)

Veverka: Shnijte si tady, zbabělci! Já a moje druhá jízdní jedeme matičce Praze na pomoc. Myslíte si, že až se pustím, dopadnu natvrdo, ale to jste na omylu. Spadnu rovnou do sedla své věrné kobyly Máni!

(Ozve se žuchnutí, koňské zaržání a pak dusot kopyt rychle se vzdalujícího jízdního oddílu.)

Hynek: Co dělají stráže? Jen je chvíli nekontroluju… (Odejde.)

Smyl (zapisuje a diktuje si): Druhé svévolné vyjetí z hory.

Učitel (oslněn): Vyjet jen tak na vlastní pěst s hrstkou věrnych, to je odvážné.

Smyl: A trestné…

Učitel: Kolik má ten oddíl jezdců?

Smyl: Třicet sedm.

Učitel: No, není to mnoho, ale mohlo by to Windischgrätze přinejmenším vylekat.

(V té chvíli dopadne na scénu třetí Václavův rozkaz. Učitel ho zvedne a podá ho Smylovi.)

Učitel: Už je to tady!

Smyl (čte): Dnes 20. června 1848 vydávám tento bezodkladný rozkaz… (Hynkovi, který se vrací z kontroly stráží): Pane Hynku, zrovna když jste byl kontrolovat stráže…

Hynek: Čti, Čti!

Smyl: Dlouho jsem mlčel a vyčkával, avšak liknavost a nerozhodnost Pražanů volá do nebe. Každý ví, že na takzvaném Koňském trhu, se dávno koně neprodávají. Co tedy ještě brání Pražanům, aby už konečně pojmenovali toto nejvyznamnější pražské náměstí jinak? Při té příležitosti bych rád připomenul, že dosud žádné náměstí v Praze nenese mé jméno. Pokud se tak stane, bylo by vhodné postavit místo mé malé sochy sochu podstatně větší a instalovat ji na vhodnějším místě, nejlépe v horní, nejživější části náměstí. Váš Václav.

(Když Smyl dočte, Hynek vyčítavě kyvá na učitele hlavou. )

Hynek: Vidíš, vidíš. Prodávají se tam koně?

Učitel: Neprodávají.

Hynek: Ano. A svatý Václav si o to musí říci sám.

Učitel: Hned jak se vrátím, tak to navrhnu. Jenom bych rád upozornil, že ta nejživější část náměstí není nahoře, ale uprostřed.

Hynek: No tak to zařiďte, ať je nahoře živo. Hlavní průjezd Prahou tam udělejte. Každý, kdo naší zemí projíždí, ať tu sochu vidí.

Učitel: Já to navrhnu. Ale, pane přednosto, víte, co mi vrtá hlavou? Vždycky když odejdete kontrolovat stráže, spadne rozkaz. Není to zajímavé?

Smyl: To já ti řeknu něco ještě zajímavějšího: vždycky když pan přednosta neodejde kontrolovat stráže, žádný rozkaz nespadne.

Učitel: Ano, vidíte! To také.

(Smyl s učitelem se tázavě dívají na Hynka.)

Hynek: Co se na mě tak koukáte? Je to zajímavé, samozřejmě. Mám zkrátka smůlu. Nikdy jsem neviděl, jak to padá. Vidíš, Smyle, to jsi mi nikdy neřek, jak to vypadá, když to padá.

Smyl: No, jak to vypadá, když to padá. Normálně. Najednou to žuchne. Když kontrolujete stráže.

Hynek: Ty máš něco proti kontrole stráží?

Smyl: Nemám.

Hynek: No tak. Nic tady prakticky neděláme, ještě kdybychom nekontrolovali stráže, to by ta morálka vypadala. (Zatímco se Hynek rozčiluje, v pozadí se objeví postava zahalená od hlavy až k patě do zelenych cárů. V náručí drží dítě – loutku – zavinuté do podobnych hadrů. Smyl s učitelem si ji všimnou, ale čekají, až Hynek domluví.)

Smyl: Pane Hynku, máte tu návštěvu.

Hynek: Návštěvu?

Smyl: Vaše paní přišla.

Hynek (otočí se): Co tady zase chceš? Domluvili jsme se přece, že budeš chodit jednou za uherský rok! (Jeskyňka přikývne.)

Smyl: No jo, ono to utíká. Člověk se ani nenaděje a uherák je pryč.

Hynek: Tak ukaž (Vezme od jeskyňky dítě.) No, hezká je, hezká. (Dívá se na dítě poněkud štítivě.)

(Jeskyňka šťastně přikyvuje a zdvihne ruku se dvěma vztyčenými prsty.)

Učitel: Pane předsedo, vaše paní se hlásí.

Hynek: Ne, to ona se nehlásí.

Učitel: Aha, že zvítězíme.

Hynek: Ale ne.

Učitel: Aha, já vím, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme!

Hynek: Ale ne. To ona chce druhý dítě. (K jeskyňce): Je hezká, ale další už nechci. Bylo by vás moc. (Vrátí dítě matce.)

Učitel: S dovolením, mladá paní, mohl bych se také podívat? (Jeskyňka bez upozornění hodí dítě učiteli. Ten je nezachytí a loutka dopadne na zem.) Pro pána krále, promiňte prosím!

Hynek: Ty se nic nestalo. (Zvedne panenku.) Viď, že se ti nic nestalo? Jeskyňky jsou strašně odolny. S tou můžeš třeba třískat o stůl, a nic se jí nestane. Podívej. (Začne mlátit dítětem o stůl.) A nic. Ještě se tomu směje. To je sranda, viď? Ještě chceš? (Znovu potěší dcerušku několika údery o kamenny stůl. Jeskyňka – matka šťastně pokyvuje hlavou a zvedne tři prsty.) Ne, ne, je hezká, ale jedna úplně stačí.

Učitel: Mohu si ji pochovat? (Převezme dítě, přemáhaje odpor.) Celý tatínek.

Hynek: Nech si to. ( Vezme dítě a vrátí je matce. K učiteli): Ale něco ti ukážu. Chceš vidět, jak zmizí? Ona umí mizet.

Učitel: To by mě zajímalo.

Hynek: Zmiz.

(Jeskyňka normálně odejde z jeviště. Slyšíme dusot koní.)

Hynek: Á, lipanská jízdní se nám vrací. Stráže! Veverka z Bitýšky do kanceláře! Smyle, připrav mučidla!

Smyl: Dáme mu španělskou botu nebo albánskou rukavici?

Hynek: Albánskou rukavici.

(Smyl vyjme zpod stolu něco mezi zouvákem a napínákem na lyže. V té chvíli je nešetrně strčen na scénu Veverka. Zůstane stát se sklopenou hlavou.)

Smyl: Tak pojď, Veverko. Dej sem ruku…

Veverka (s pohledem na mučidlo): Á, Tirana!

(Smyl mu začne upínat prsty do mučidla.)

Hynek: Tak jsme se zase projeli, co? Vybojovali zase nějakou rozhodnou bitvu, co? Pomohli jsme národu. No, co mlčíš! Přitáhni mu to, Smyle.

Smyl: Já už to mám na doraz, a furt nic. Bolí to?

Veverka: Ne.

Hynek: To není možný. V týhle poloze by měl řvát jako tur. Opravdu to nebolí?

Veverka: Vůbec. Jestli tady nejsou třeba stržený vinty. Mně to připadá v tomhle místě takovy vožižlaný.

Smyl: Teď to musí bolet, to mi neříkej!

Veverka: Nebolí, namouduši. To já bych řek.

Hynek: Veverko, nelži, tebe to bolí, a ty nás chceš nasrat!

Veverka: Nezlobte se na mě, ale nebolí.

Smyl: Nic tady nefunguje.

Veverka: Tak já se přiznám bez mučení. Vyjel jsem svévolně z hory. Na Zbraslavi jsme přebrodili Vltavu, že vpadneme do Prahy ze směru, odkud nás nečekají. Hynek: A jakpak vás Pražané přivítali? No, povídej, nestyď se. Dostali Habsburkové na frak?

Šlupka (vejde): Pánové, to budete koukat!

Hynek: No, je to dost.

Šlupka: To budete koukat, co nesu.

Hynek: Tak hezky zvolna a zřetelně, ať to Smyl stačí psát.

Šlupka: Dobře. Já to vemu od začátku. V Louňovicích u hospody na dvoře zbourali chlívky…

Učitel: A postavili barikády. Tak už to přeskočilo i na venkov.

Šlupka: Vy jste kdo?

Učitel: Chvojka Bohumil, učitel.

Šlupka (k Hynkovi): Von je dnešní?

Učitel: Ano, já jsem dnešní.

Šlupka: Tak pro vás to možná nebude taková novina, ale já jsem z toho celej divej.

Učitel: Tak už nás nenapínejte. Jak je na tom Praha?

Šlupka: Praha to nevím, ale v Louňovicích zbourali ty chlívky a na jejich místě postavili krásnej kuželník.

Učitel: Počkejte, kuželník… Co Windischgrätz? Co naši?

Šlupka: Jo, v Praze už je po všem. Tam už je klid. Já jsem si řek: koulí tady máme dost, tahle chodba, ta je pro to jako stvořená, takže šlo jen o ty kuželky.

Hynek: Tak, Šlupko, hrome, na co tě tam posíláme? Kde všude se bojuje?

Šlupka: Počítám, že nikde, pane přednosto. V hospodě říkali, že generál Windischgrätz začal střílet na Prahu z kanonů, na Vltavě chytly mlejny, a tak toho povstání radši nechali. Ty peníze, co vybrali Louňovicky na povstání, dali na ten kuželník.

Těch kuželek je devět… (Vytáhne jednu z pytle na ukázku.)… já je postavím a zkusíme si to. (S těmi slovy zmizí s pytlem v pravém portálu.)

Učitel (volá za ním): A zatýká se v Praze?

Šlupka (ze zákulisí): No jéjej. A jak!

Učitel: Tak to je konec. Teď oni budou vyšetřovat, kdo jak se choval, budou šmejdit po barikádách… Jestli poznají ten můj prádelník, mám na něm ten monogram, tak jsem v pěkné bryndě. Pánové, já bych tu omluvenku trochu přeformuloval. (Čte:) Potvrzujeme, že tu jmenovaný byl – to bych nechal – a vyzýval blanické vojsko – vidíte, ještě že jsem to nedopsal! Já bych to neviděl jako pozvání vojsk.

Teď bych to viděl takhle: vyzyval blanické vojsko, aby nikam nejezdilo, že si s tím císař pán poradí sám. Kdybyste byl, pane přednosto, tak laskav a podepsal mi to… (Hynek list podepíše.)

Šlupka (se vrací): Tak je to postavený a teď se dívejte. (Vezme do ruky dělovou kouli.)

Hynek: Šlupko, nejdřív povinnost, potom zábava. Noviny máš?

Šlupka: Jo, noviny jsem vzal. (Vyndá z vaku Pražského kurýra.) Heleďte, nevyjel někdo z hory? V hospodě to četli a říkali, jestli to náhodou nebylo od nás.

Smyl: Ukaž. Aha, tady: (čte) Nezvyklá podívaná se naskytla tuto neděli pražským výletníkům. Nedaleko obce Velká Chuchle na louce u Vltavy přehnala se skupina historicky krojovaných jezdců a několikrát zakroužila lučinou. Pak se sešikovali a hleděli upřeně ku Praze.

Veverka: Chtěl jsem Windischgrätze vylákat z hradeb.

Smyl (čte dále): Zřejmě čekali, až se sejde víc publika. Když se tak nestalo, jezdci otočili a nadšeně povzbuzováni dětmi i dospělymi vyrazili k zbraslavskému brodu.

Hynek (k Veverkovi): Měli Pražané zbraně?

Veverka: Jen mávátka. Vyjeli jsme zbytečně.

Smyl: No, úplně zbytečné to nebylo. Poslouchejte: (čte) I když účast byla zřejmě menší, než účinkující čekali, neměla by vtipná myšlenka zapadnout. Kdyby se tu koně objevovali pravidelně, dejme tomu každou neděli, mohla by se státi Velká Chuchle oblíbenym dostaveníčkem mnohých Pražanů.

Hynek: No, vidíš, Veverko, jaký jsi zanechal dojem.

Veverka (vezme mučidlo): Já to vezmu do cely a dám to do richtiku. Pilník tam mám… (Odejde.)

Šlupka: Tak, pánové, rozeběhnete se a kouli musíte poslat tak, aby neštrejchla vo stěnu, to by byl neplatnej hod. A kdo jich porazí nejvíc, ten vyhrává.

Učitel: A já abych šel. Páni rytíři, že vás ještě ruším, ale až já přijdu zase do školy a až se mě budou žáci zase ptát: jsou tam? A přijedou někdy? Co jim mám o tom Blaníku říci?

Veverka (volá z cely): Řekni jim, že je to noclehárna.

Hynek: Veverka z Bitýšky dalších sto let nepodmíněně!

Učitel: Já bych to tedy shrnul asi takhle: Máme své české vojsko, je dobře vyzbrojeno a vycvičeno, je stále v pohotovosti, bedlivě sleduje, co se v Čechách děje, a čeká, až bude národu nejhůře. Říkám to dobře?

Smyl: Dobře to říkáš. A ještě jim řekni, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Šlupka: Tak, pane Hynku. Házíte první.

Učitel: Jestli dovolíte, já bych rychle proběhl, abych pak nerušil. Sbohem, páni rytíři, a děkuji za to zlato! (Ukazuje na torbu.)

Smyl: Vždyť sis ho vydělal sám!

Hynek: Uhni, Šlupko, já to zkusím. (Hodí koulí a ozve se dunivý běh kuželníkem zakončený třeskem kácených kuželek.)

Šlupka: Čtyři, výborně! Hej! Postavte nám je, pane učiteli.

Učitel (z dálky): Ano. Hned to bude.

(Šlupka hází jako druhý, scéna se zatmívá.)

Hynek: Veverko, pojď si taky hodit.

(Když scéna potemní úplně, z reproduktoru znovu zazní recitace.)

Vypravěč: Nad řekou Blanicí tyčí se hora,

chudé tam políčko sedláček orá.

Hlouběji zatlačil do země radlici,

kov na kov narazil, vyoral přilbici.

Tak pověst nelhala! Jsou tam a čekají!

Děti mé, neplačte, nezoufej, můj kraji!

Ruce pryč, cizáku, zde domov tvůj není!

Z hory se ozývá zlověstné dunění…

(Ve tmě je slyšet jen zvuky kuželníkové hry.)

 

(Konec)

Božena Němcová: Chytrá horákyně

Byli dva bratři. Jeden z nich byt bohatý statkář, neměl žádných dětí a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dat ji k bratru za husopasku. Dvě léta sloužila za stravu, po dvou letech zesílila a nastoupila za děvečku.

„Služ jen, Manko, spravedlivě,“ řekl ji strýc, „až vystoupíš, dám ti místo mzdy jalovici. Právě mám čtyrnedělní tele, to dochovám, a tobě to bude jistě milejší než peníze.“

„To víte,“ odpověděla Manka, a od té chvíle byla do práce jako oheň a krejcaru strýci neumařila. Ale strýc byl šelma. Manka sloužila tři léta poctivě a bez reptání, otec ale churavěl a stárnul, a ona musela domů, žádala tedy jalovici, z které už byla hodná kráva. Tu obrátil milý strýc kolečka, řka kdesi cosi, že jí tolik nedá, že jí to neslíbil, a chtěl ubohou Manku několika groši odbýti. Ta však nebyla hloupá, aby byla peníze přijala, ale doma s pláčem otci všecko povídala, usilujíc, aby šel panu prokurátorovi žalovat. Otec, jsa zlostí popuzen na nesvědomitého bratra, šel bez meškání do města a žalobu přednesl. Pan prokurátor ho vyslechl a poslal pro sedláka. Sedlák ale dobře tušil, jestli to pan prokurátor nějak nespraví, že musí jalovici dát, proto hleděl, jak by ho na svou stranu dostal. Pan prokurátor byl v rozpacích. Bohatého by si nerad byl rozhněval, a chudý měl přece právo na své straně. Rozsoudil tedy chytrým způsobem. Zavolal si každého zvlášť a dal jim hádačky: „Co je nejbystřejšího, co je nejsladšího a co nejbohatšího?“ s tím doložením, kdo to uhodne, že dostane jalovici.

Mrzuti odešli bratři domů, celou cestu rozvažujíce, co by to asi bylo, ale ani jeden ani druhý nemohl se pravdy domakat.

„No jak?“ ptala se žena bohatého sedláka, když přišel domů.

„Čert aby ty soudy vzal, teď jsem v bryndě,“ řekl sedlák a hodil tchořovkou o stůl.

„No a proč, co se ti stalo, prohrál jsi?“

„Co prohrál! Neprohrál, ale co nejspíše teprv prohraju. Prokurátor mně dal hádačku: ‚Co je nejbystřejšího, co nejsladšího a co nejbohatšího?‘ Jestli to uhodnu, zachovám jalovici.“

„To jsou věci s hádačkou. Já ji sama uhodnu. Co by mohlo být bystřejšího nad našeho černého špicla, co sladšího nad náš sud medu, co bohatšího nad naši truhlu tolarů?“

„Dobře máš, ženo, tys to uhodla, jalovice je naše.“ Tak se uspokojil milý sedlák a nechal si chutnat, co mu žena přistrojila.

Chalupník přišel domů celý smutný, pověsil klobouk na hřeb a sedl za stůl.

„No, Jak jste pořídil, táto?“ ptala se Manka.

„Ba pořídil. Jsou to páni, ti by člověka div nezbláznili.“

„Nu a co, povídejte pak.“

Táta povídal, co mu pan prokurátor uložil.

„Nu a co víc? To já sama uhodnu, jen nebuďte smuten, ráno vám to povím.“

Chalupník ale proto přece celičkou noc oka nezamhouřil. Ráno přijde Manka do sednice a povídá: „Až se vás bude prokurátor ptát, řekněte, nejsladší že je spaní, nejbystřejší že je oko a nejbohatší že je zem, z níž všecko pochází. Ale to vám pravím, ať neříkáte, od koho jste se to dověděl.“ Chalupník šel k panu prokurátorovi, žádostiv, zdali ta odpověď bude dobrá.

Nejdříve zavolal prokurátor sedláka a ptal se ho na rozluštění hádaček.

„Inu, já myslím,“ odpověděl sedlák, „že nemůže být nic bystřejšího nad mého špicla, který všecko vyčmuchá a vyslídi, nic sladšího nad můj sud medu, který již čtyři léta leží, nic bohatšího než moje truhla tolarů.“

„Milý sedláku,“ řekl pan prokurátor a pokrčil rameny, „to se mi nezdá, ale vyslechnu, s jakou bratr přišel.“

„Milostivý pane, já myslím, nejbystřejší že je oko, které mžikem všecko přehlídne, nejsladší že je spaní, neboť ať je člověk jak chce zarmoucen a utrmácen, když spí, neví o ničem a někdy se i ve snu potěší, a nejbohatší že je zem, z níž všecko naše bohatství pochází.“

„Tys uhodl, a dostaneš jalovici. Ale pověz mi, kdo ti to řekl, neboť vím, že se to z tvé hlavy neurodilo!“

Dlouho nechtěl chalupník povědět, ale když pán na něho naléhal, spletl se a vyjel s barvou ven.

„Dobře tedy, když je tvá dcera tak chytrá, ať přijde zítra ke mně, ale ať to není ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na voze.“

To byl chalupníkovi zase kámen na srdce.

„Milá Manko,“ řekl, když přišel domů, „tys to pěkné spravila, prokurátor nechtěl věřit, že to mám ze své hlavy, já musel povědět, co jsem věděl, a nyní máš k němu přijít, ale nemá to být ani ve dne ani v noci, nemáš být ani nahá ani ustrojená a nemáš přijít ani pěšky ani na voze!“

„Nu, to je toho, jen nechte, však já to vyvedu.“

O dvou hodinách s půlnoci Manka vstala, vzala režný, velmi řídký žok, oblékla ho na sebe, na jednu nohu vzala punčochu, na druhou naboso střevíc, a když bylo ke třetí hodině, mezi dnem a nocí, sedla na kozu a napolo pěšky, napolo po jezdecku do města se dostala. Pan prokurátor se koukal z okna a chytrou horákyni již očekával. Uviděv, že tak dobře svou úlohu provedla, vyšel ji naproti a pravil: „Nyní vidím, že jsi vtipné děvče, chceš-li, vezmu si tě za ženu.“

„Proč ne, chci,“ odpověděla Manka, přeměřivši pana prokurátora od hlavy k patě. Ženich si vzal hezkou nevěstu pod paždí a vedl ji do pokoje. Nato poslal pro tátu, pro krejčíře, a dal ušít šaty pro nastávající paní prokurátorovou.

Den před svatbou přikázal ženich nevěstě, aby se nikdy do jeho věcí nepletla, do žádného soudu ani do čeho jiného, sice že se musl tu chvíli k otci navrátit.

„Učiním po tvé vůli,“ odpověděla nevěsta.

Druhý den byla svatba, a z Manky se stala velká paní. Než ona se dobře do všeho hodila, ke každému byla vlídná a manžela milovala, za to ji také každý měl u veliké vážnosti. Jedenkráte přišli k panu prokurátorovi dva sedláci, jeden měl hřebce, druhý kobylu. Oba koně ale měli dohromady. Když kobyla dostala hříbě, nastala otázka, komu náleží. Sedlák, co měl hřebce, tvrdil, že vším právem jemu hříbě patří; sedlák, jemuž kobyla patřila, dokazoval, že má k hříběti ještě větší právo. Tak se hádali, až se dostali k panu prokurátorovi. Sedlák, jehož byl hřebec, měl velké bohatství, i dal panu prokurátorovi dobré slovo po straně, a hřebec dostal hříbě.

Zatím ale paní prokurátorová všecko ve vedlejším pokoji vyslechla, i nelíbil se ji nespravedlivý rozsudek pana manžela. Když vyšel chudší sedlák ven, zakývala na něho a pravila mu stranou:

„Vy hloupý, pročpak jste se nechal tak napálit? Kdopak to jakživ slyšel, aby měl hřebec hříbě?“

„Inu, jáť ovšem myslím, že se mi velká křivda stala, ale když to milostpán tak spravil, co mám dělat?“

„Věřím vám, ale poslechněte, co vám řeknu, pod tou výminkou, jestli se žádný nedoví, kdo vám tu radu dal. Zítra okolo poledního vezměte sítě, vylezte na vrch Skarman a dělejte, jako byste chytal ryby. Můj muž půjde s několika pány v tu dobu okolo. Až vás uhlídají, budou se vás ptát, co tam děláte, vy jim odpovězte, když mohou mít hřebci hříbata, že mohou také na vrchu ryby růst.“

Sedlák se paní poděkoval a slíbil, že se podle rady zachová. Druhý den si vyšel pan prokurátor s několika pány na lov. Tu vidí již zdaleka na Skarmanu sedláka sítě roztahovat. Pustili se všichni do smíchu, a když přišli až k samému vrchu, ptali se sedláka, co na vrchu dělá. „Chytám ryby,“ odpověděl sedlák.

„Ty bláznivý!“ křičel pan prokurátor, „kdo to jakživ slyšel, aby na vrchu ryby rostly?“

„Když mohou mít hřebci hříbata, mohou také na vrchu ryby růst,“ odpověděl sedlák.

Pan prokurátor zůstal jako pivoňka; hned si ale zavolal sedláka dolů, vzal ho na stranu a řekl: „To hříbě je tvoje, ale dříve mi povíš, kdo ti tu radu dal.“

Sedlák zapíral co mohl, ale konečně přece paní prokurátorovou vyzradil.

Navečer přijde pan prokurátor domů, ale paní si ani nevšímaje chodí po pokoji, nemluví ani slova a na žádnou otázku neodpovídá. Paní si hned pomyslila, jaký škvor mu v mozku vrtá, nicméně trpělivě očekávala, k jakému konci se to schýlí.

Po hodné chvíli zůstal pan manžel se zamračenou tváří před ni stát a pravil: „Víš-li pak, co jsem ti před svatbou přikazoval?“

„Vím to, vím.“

„Pročpak jsi tedy sedlákovi radila?“

„Protože nespravedlnost snésti nemohu. Ubohý sedlák byl ošizen.“

„Aťsi byl ošizen, nebo ne, tobě do toho nic nebylo. Nyní se navrať, odkud jsi přišla; abys však neřekla, že jsem i s tebou nespravedlivě naložil, dovolím ti odtud vzít, co tobě nejmilejšího.“

„Děkuji, milý muži, za tvou dobrotu, a když jinak být nemůže, poslechnu. Dovol, abych ještě naposled s tebou povečeřela, a to tak vesele, jako by se nebylo pranic mezi námi událo.“

Manka běžela hned do kuchyně, dala dobrou večeři přistrojit a to nejlepší vino uchystat.

Když byla jídla na stole, sedli oba za stůl, jedli, pili a hovořili jako o hodech. Pani připíjela panu manželu dost a dost, a když viděla, že je trochu zpitý, poručila služebníku, aby jí ještě tu nalitou sklenici vína podal.

„Milý muži! Tu sklenici vína vypij na moje zdraví a na rozloučenou. Jak to učiníš, půjdu domů.“

Pan manžel vzal víno a jedním lokem je vypil na zdraví manželčino; ale již ledva jazykem vládnul. Po chvilce mu hlava sklesla a on tvrdě usnul. Paní všecko zamkla, služebnici pána uložili, potom ho vzali i s posteli na ramena a šli za paní. Otec spínal ruce, vida pozdě v noci podivný průvod k chalupě přicházet. Teprv když mu dcera všecko vysvětlila, byl spokojen.

Slunce stálo hezky vysoko, když se pan prokurátor probudil. Kouká, mne si oči, a nemůže se vzpamatovat, co se to s ním stalo. Tu vejde do dveří jeho paní v prosté, ale čisté selské sukni, s černým čepcem na hlavě. „Ty jsi tu ještě?“ ptá se jí.

„Nu, proč bych nebyla? Vždyť jsem doma.“

„A co já tu dělám?“

„Což jsi mně nedovolil, abych si vzala s sebou, co mi je nejmilejšího? Tys mi nejmilejší, tedy jsem si vzala tebe.“

Pan prokurátor se dal do smíchu, řka: „Budiž ti odpuštěno! Vidim však zřejmě, že jsi nade mne chytřejší, proto budeš také od dnešního dne ty soudit, a ne já.“

Paní prokurátorová byla tomu ráda a od toho dne soudila ona, a bylo všude dobře.

I’m the Urban Spaceman

I’m the urban spaceman, baby
I’ve got speed
I’ve got everything I need
I’m the urban spaceman, baby
I can fly
I’m a supersonic guy

I don’t need pleasure
I don’t feel pain
If you were to knock me down
I’d just get up again
I’m the urban spaceman, baby
I’m makin‘ out
I’m all about

I wake up every morning with a smile upon my face
My natural exuberance spills out all over the place

I’m the urban spaceman
I’m intelligent and clean
Know what I mean?
I’m the urban spaceman
as a lover second to none
It’s a lot of fun

I never let my friends down
I’ve never made a boob
I’m a glossy magazine
an advert in the tube

I’m the urban spaceman, baby
here comes the twist–
I don’t exist.

Mamko Tatič: Jak život chode

Mamko Tatič: Jak život chode

Slonce vychoda na vychoda
i cvětlem proleva cely cvět.
Tmavy kapradi v lese
zachvěje se,
male koře se probodže,
zobačkem si peře grobe.
Kurica se pusti vice
do palice kukurice.

Slepka slepa nemotora
zaklope tam vo podvora.

Jak je slepa tak je glupa.
Dupa, dupa, dupa,
i glovou naraža do pluta.

To zabude kokrhele.
Kokrhel vyleta,
vyleta do pluta
i kokrha kokrha,
div si grdelko nestrga.

To v cjatnice Pižďucha probeře.
Pižďuch sa probeře
i cely svět proklije.
Skokem flinty nabije
i prask prask
kokrhela doraže.
Jaj, to doda mu kuraže.

I v chlopske svoje paže
dropne slepku
i kosty jej spreraže
i smekne krke
i kruče, kruče
i peře jej druje.
Slepka pepa, ovca beče, koza meče, peře leta!

V tu tym žena jego Pižďuchova vrace se z nakupe
i vide jak Pyžďuch slepce druje peře!

Pyžďuchova dropne šrab
i šrabem krapne Pyžďucha
rovno do břucha.

Jaj, z břucha nador se naduře
i plujny, strujny, hnujny šlem
vypluje ven.

I tu ta Pyžďuch vide,
chetne Pyžďuchovu za glove
i smekne ju do zeme
i dupe, dupe, dupe, dupe
ju do glave.
Dupe dupe
Pyžďuchova křeče, křeče, křeče
i gryže mu do noge.
Gryže, gryže, gryže.
Pyžďuch dupe, dupe, dupe.
Pyžďuchova křeče, gryže, gryže, křeče, křeče.
Pyžďuch vytagne pero za naj
i moče, moče, moče
ju do glave.
Pyžďuchova gryže, gryže, gryže,
křeče, křeče až dokřeče.

Jak tu to Pyžďuch vide,
chytne se za glove
i beže beže lesam, polami, lukami,
Bosnami, Hercegovinami,
až tam do gory.

Do gory, kde stary mudry mudřec,
taky bledě mudry,
sedě.
I myšle i myšle i mudruje i mudruje i myšle.
Tam Pyžďuch vsany a pravi,
kak tu tam teraz Pyžďuchova v krve leže!
I mudřec vstane i prave:
Ech leže tak leže.

Slonce zapadže, zapadže
i světlo cvěta tu ta raz odlije.
I tam v goře spolu Pyžďuch i mudřec sedě i myšle i myšle
i mudruje i mudruje.
Bo tak život chode.

Jiří Šlitr: Tři tety

Mám jednu tetu v Bechyni,
jezdí k nám na návštěvu
a hrabě se nám ve skříni
a na dráze má slevu.
Druhou tetu mám v Kolíně,
má na náměstí dům,
v něm sedí s kočkou na klíně
a při tom pije rum.

Nejpodivnější ze všech tet
je ale teta třetí,
má jeden žaludeční vřed
a asi sedm dětí.
Ta pije whisky se sodou
a někdy taky bez
a tahle teta náhodou
má hrozně ráda jazz.

Sousedi, když jdou do kina,
tak teta světlo zhasíná
a do vzpomínek potichu se noří
potom se chápe trumpety,
na kterou strýček před lety
hrávával při požárech svoje „hoří“.

A v melodii teskné
se pokoj rozplyne,
jak s ta trubka leskne
a teta v kombiné.

Sousedi, když se vrací zpět,
nejpodivnější že všech tet
přestane hrát a tváří se zas přísně
a v pokoji s ní zavřená
zůstává tichá ozvěna
tý její smutný opuštěný písně.

Dobytí severního pólu

CIMRMAN

SMOLJAK / SVĚRÁK

DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU

Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909

 (severské drama)

Režie: Ladislav Smoljak

Scéna a kostýmy: Jaroslav Weigel

Hudba: Petr Skoumal

 

Osoby a nynější obsazení:

náčelník Karel Němec – Bořivoj Penc nebo Jan Hraběta

pomocný učitel Václav Poustka – Zdeněk Svěrák nebo Jaroslav Weigel

lékárník Vojtěch Šofr – Miloň Čepelka nebo Petr Brukner

Varel Frištenský – Jan Hraběta nebo Ladislav Smoljak

americký Čech – Genadij Rumlena nebo Pavel Vondruška

 

V jednotlivých rolích se od premiéry vystřídali:

náčelník: Jan Kašpar

lékárník: Jaroslav Vozáb

americký Čech: Jaroslav Vozáb

 

Premiéra 25.10.1985 v divadle Solidarita, Praha 10

 

Osoby:

Náčelník Karel Němec

Pomocný učitel Václav Poustka

Lékárník Vojtěch Šofr

Varel Frištenský

Americký Čech

 

Obraz 1

(Prázdná scéna. Zvuk zastavujícího vlaku, bouchání vagónových dveří. Vejde Frištenský s kufrem, položí ho a napřáhne paže za portál do výše okna vozu, odkud mu někdo podává další zavazadla. Pak vejdou ostatní členové výpravy: učitel, lékárník a náčelník. Pomáhají s vykládáním zavazadel a výstroje. A tak se na scéně u hromady kufrů a ranců octnou i sáně a čtvery lyže s holemi. Z portálu začne také foukat pára oddychující lokomotivy. Členové výpravy se loučí a konverzují s cestujícími ve vlaku.)

Učitel: Tak šťastnou cestu a děkujeme za všechno!

Lékárník: Na shledanou, blahorodí! Cože? Ano, na severní točnu. Tak. Pěšky. U nás lyže. Tak. Cože? Ano, náčelník ten.

Učitel: Sabáky? Nemáme. My místo psů máme tohohle. On silák. On jako (ukazuje na prstech) deset sabák.

Náčelník: Z Prahy. Österreich, Austria. Ale my také Slované. Češi.

Lékárník: Jídlo máme. Tri husy, špek, chleba, všechno. Prodat? Nemůžeme. Nám treba. My musíme daleko.

(Vlak odjíždí.)

Všichni: Sbohem, na shledanou, nazdar!

Náčelník: Tak, přátelé, možná, že to byli poslední lidé, které jsme viděli. Máme všechno?

Učitel: Všechno. Lyže, potraviny, kompas, lékárnička, vařič, rezervní prádlo…

Lékárník: Míč! Já zapomněl ve vlaku míč.

Náčelník: Co?

Lékárník: Nafukovací míč. Mě to mrzí, náčelníku, ale snad se bez něj obejdeme.

Náčelník: To to pěkně začíná.

Lékárník: Mě to opravdu mrzí, náčelníku.

Frištenský: Čert vem míč. Hlavně že máme co jíst.

Náčelník: Ten míč, uvidíte, nám bude setsakramentsky chybět. Víte, jak dlouho trvá polární noc?

Lékárník: Sto dní.

Náčelník: Ano! Sto dní šera, mrazu a samoty. Vy si myslíte, že ta trudomyslnost je sranda, co? Copak jsme stokrát nečetli, co to s lidma dělá? Ze šestatřiceti polárních výprav zahynulo osm hladem, šest mrazem, čtyři vysílením a – sedmnáct trudomyslností! Sedmnáct!

Lékárník: Promiň, náčelníku, ale to je pětatřicet. Jedna výprava chybí.

Náčelník: Jak to? Osm hladem, šest, čtyři, sedmnáct, to je…

Lékárník: Pětatřicet.

Učitel: Pravdu má náčelník. Náčelník správně neuvedl americkou výpravu profesora Mac Donalda, která zmizela neznámo proč.

Náčelník: To není sranda! Chci to vidět! Bez míče.

Učitel: Náčelníku, nechával jsem si to jako překvapení, ale když teď víme, že jsme bez míče, řeknu to hned. Zatímco jste ve vlaku spali, složil jsem píseň do nepohody. A myslím, že se povedla. Kromě toho jsem si připravil jeden komický převlek, ale to nebudu prozrazovat. Já myslím, že se trudomyslnosti nemusíme bát.

Náčelník: Chci to vidět. Amundsen, chlap z ocele, a plakal jako kluk. Ale už tu kvůli blbýmu míči stojíme dost dlouho. Do lyží!

(Všichni si připnou dlouhé lyže a uchopí hole.) Zapřahat!

(S holemi v rukou a s lyžemi na nohou, překážejíce jeden druhému, nasadí Frištenskému postroj, jeho druhý konec upevní k saním a na saně naloží zavazadla. Lyžařská prkna a bodce holí rachotí o podlahu jeviště.)

Lékárník (tiše k učiteli): Nechci náčelníka kritizovat, ale nejdřív měl dát povel „Zapřahat“, a teprve potom „Do lyží“. Tak bych to viděl já.

(Konečně stojí všichni v klidu připraveni vyrazit k levému portálu.)

Náčelník: Určím sever. Směr sever… (pohlédne na kompas) bohužel, jednotlivě, levotočivě, stoosmdesát stupňů – vzad!

(Zmatek s lyžemi a holemi se opakuje.)

Lékárník: Nerad bych vypadal jako kverulant, ale já bych ze všeho nejdřív určil sever.

Náčelník: Polární výpravo, v pořadí náčelník Karel Němec…

Učitel: Náčelníku! Faktická poznámka. Mohu? Nevadí ,že je tam pešuňk a koleje?

Náčelník: Vím o nich. Lyže sejmout!

Lékárník (k učiteli): Možná, že vám bude připadat, že stále kritizuji, ale já bych nejdřív…

Učitel: Já vím.

Náčelník: Polární výpravo! V pořadí náčelník Karel Němec – zde! Potah Varel Frištenský…

Frištenský: Zde! (Zařadí se za náčelníka.)

Náčelník: Lékárník Vojtěch Šofr…

Lékárník: Zde! (Zařadí se.)

Náčelník: Pomocný učitel Václav Poustka…

Učitel: Zde! (Uzavře zástup.)

Náčelník: Směr Severní ledový pól… hajdy VPŘED!

Před oponou 1

Učitel: Jako učiteli připadl mi přirozeně úkol vést deník naší polární výpravy. Přečtu vám prvních třicet sedm stran:

Kapitola první: Zrod velkého projektu.

S nápadem dobýt severní pól přišel minulé úterý magistr Šofr. Když jej na schůzce naší Jednoty podolských otužilců přednesl, byli všichni návrhem nadšeni. Ale nikdo se nechtěl výpravy zúčastnit. Většinou z rodinných důvodů. Nakonec se přece jen tři odvážlivci našli: náčelník Jednoty Karel Němec, ledař branického pivovaru Varel Frištenský a já, učitel Václav Poustka. Všichni staří mládenci bez rodinných důvodů.

Datum odjezdu bylo stanoveno na 9. prosince 1908. Dopoledne jsme ještě lehce trénovali ve vltavské ledové tříšti u Národního divadla a ve 13 hodin unášel nás již vlak z druhé koleje nádraží Františka Josefa směrem na sever.

Do slavnostní nálady odjezdu padl i stín. Téhož dne měl totiž pohřeb bratr Janouch, a tak nám Praha dala sbohem bez hudby, neboť hudba, která měla hrát u vlaku, musela hrát u hrobu.

Vyprovodil nás vlastně jen Frištenského bratranec Gustav. Tento světový šampión v řecko-římském zápase, který v Německu porazil Schichtla, porazil doma prase a přinesl nám k vlaku bohatou výslužku.

Když už hovoříme o Frištenských, nemohu smlčet jednu obavu. Člen naší výpravy Varel Frištenský silou sice nahradí osm až deset tažných psů, ale nevím, zda jeho duševní schopnosti stačí na náročný úkol polárníka. Zatím se chová, jako bychom jeli na odpolední výlet do Průhonic. Již od Náchoda se neustále ptá, kdy už tam budeme, a ze všeho nejvíc se těší, jak se v oblasti věčného sněhu zkoulujeme. Často, když ho poslouchám, napadá mě, že jsme přece jen měli vzít psy.

Na cestě z nejsevernějšího sibiřského nádraží k pobřeží Ledového oceánu se nestalo nic mimořádného, a proto přečtu pouze názvy kapitol:

Kapitola 5. – Slavnostní překročení 70. rovnoběžky.

Kapitola 6. – Frištenskému omrzly obě nohy.

Kapitola 7. – Vrátíme se?

Kapitola 8. – Simulant dostal na pamětnou.

Kapitola 9. – Ztratili jsme kompas.

Kapitola 10. – Vlci.

Kapitola 11. – Bloudíme v mlze.

Kapitola 12. – Prohlídka petrohradské Ermitáže.

Kapitola 13. – Další překročení 70. rovnoběžky.

Kapitola 14. – Frištenský simuluje zánět slepého střeva.

Kapitola 15. – Zdařilá operace.

Kapitola 16. – Frištenský simuluje pooperační slabost.

Kapitola 17. – Táhni a srůstej.

Kapitola 18. – Konečně moře.

Obraz 2

(Členové polární expedice stojí na jevišti a hledí do bočních kulis. Učitel si vstoje čte Učitelské noviny, náčelník se opírá o svázané lyže, lékárník sedí na saních. Skupinka působí dojmem, jako by jela v tramvaji. Dlouho nikdo z nich nepromluví ani slovo.)

Frištenský: Poslyš, náčelníku, a víš to jistě?

Náčelník: To je dokázaný.

(Frištenský se nedůvěřivě ušklíbne a zase nastane ticho.)

Lékárník: Kolik je hodin?

Náčelník (pohlédne na oblohu): Za deset minut půl třetí. (Znovu chvilka mlčení.)

Učitel: Představte si, tady čtu, že na všech školách v Rakousku má být lázeň… To si nedovedu představit. To tam budou mít sprchy? Nebo vany?

(Zakroutí nad tím hlavou a znovu se ponoří do čtení.)

Lékárník: Je to pohodlné, to driftování. Ale vleče se to.

Učitel: Nějaký inspektor Hruška to tady píše. To jsou nápady.

Lékárník: Ale proč ne? Hygiena je důležitá i na školách.

Učitel: Tak ne! Já už na to nevidím. Kázeň! Má být na všech školách. Já to čet jako lázeň. No proto. Kázeň. To jo. To je pravda. To ani nemusel psát. To každý ví.

Frištenský: Heleďte, já tomu stejně nevěřím. Kdybysme jeli, tak by to muselo drncat. Nebo by se to pohupovalo. Nebo vzduch bysme cejtili, že rozrážíme. A krajina by ubíhala dozadu. To mi nevykládejte!

Náčelník: Ten Varel je jak sedmiletý dítě! (k učiteli) Václave, prosím tě, ty jako pomocnej učitel mu to snad budeš umět vysvětlit!

Učitel.: Náčelníku, já myslím, že tady na severu se nemusíme oslovovat plnými tituly. Stačí, když mi budeš říkat učitel.

Náčelník: Dobře. Tak to Varlovi vysvětli.

Učitel: Varle! Celý tenhle ledový krunýř, na kterém stojíme, se vlivem mořského proudu pohybuje k severu. Odborně se tomu říká drift. To jsme si nevymysleli, to je popsáno v literatuře. Takže nic nedrncá, nic neubíhá dozadu, všechno, co tady je, lékárník, zavazadla, sníh, ledy, všechno driftuje k severu.

Frištenský: A já?

Učitel: Taky driftuješ.

Frištenský: Takže podle tebe já tady stojím, nic nedělám a driftuju, jo?

Učitel: Správně.

Frištenský: V životě jsem nic takovýho nedělal a nikdo mě k tomu nedonutí.

Lékárník: Václave, a jak dlouho budeme ještě driftovat?

Učitel: Deset až jedenáct dní.

Frištenský: To vám teda nezávidím.

Lékárník: Pravda, vleče se to. Kamarádi, já nevím, co to se mnou je, ale já bych to nejradši otočil a driftoval zpátky. K nám. Domů. Do Prahy. Po Podolí. Do lékárny. Do prdele, to je mi smutno!

Učitel (zaraduje se): A je to tady! Trudomyslnost! (Jde k saním a přehrabuje se v zavazadlech.)

Náčelník: Vidíte, kdybysme měli míč, pinkli bysme si, a hned by byla nálada.

Učitel: Nic se neděje, náčelníku, zazpívám tu píseň, kterou jsem složil ve vlaku pro tyhle případy. Dobře poslouchejte, ať se ji naučíte a můžete zpívat se mnou.

(Zpívá za doprovodu kytary:)

Polární noc
má zvláštní moc
každého přepadne smutek

Němec i Brit
křesťan i žid
každý by nejradši utek

Ba i ti šikovní Žaponci
se silami jsou na konci
Jen jeden z národů neskoná
hrůzy severu slavně překoná

Tam, kde hynou vlci tam,
kde hynou sobi
Čech se přizpůsobí
Čech se přizpůsobí

Tak to je celé. A teď se ji naučíme. Opakujte po mně, děti… totiž opakujte po mně, kamarádi: Polární noc má zvláštní moc…

Frištenský: Hele, Vašku, dej tam ňákou jinou.

Učitel: Ale proč? Ta je na tu trudomyslnost.

Frištenský: Dej pokoj. Já žádnou trudomyslnost nemám. Zmáčkni třeba Chceš píseň severu znát, chceš se mnou tiše naslouchat. Ta je pěkná. A nebo tu, ta je taky pěkná, Když táhne bílý losos peřejí.

Učitel: Prosím, kdo nechce, nemusí. Ale my ostatní si ji teď s chutí zazpíváme. Tak ta slova: Polární noc…

Lékárník A Náčelník: Polární noc…

Učitel: Má zvláštní moc…

Lékárník A Náčelník: Má zvláštní moc…

Učitel: Každého přepadne smutek.

Lékárník A Náčelník: Každého přepadne smutek.

Učitel: Němec i Brit…

Náčelník: Člověče, Vašku, mně nic nebylo, a po tý tvý písničce se mi dělá nanic.

Lékárník: Mně taky. Mně je tak těžko. A jaké mám chmurné představy. Mně vám se pořád honí hlavou, že jdu k magistru Boučkovi jako každou středu na šachy. Zazvoním, otevře mi jeho bytná, já povídám, je pan magistr doma, a ona vám takhle zakroutí hlavou a říká: Není. Tak já povídám, že se chvilku projdu parkem, snad se do té doby vrátí. Asi za půl hodinky přijdu, znovu zvoním a bytná povídá, ještě se nevrátil. Tak řekněte mi, je to normální? Ví, že k němu každou středu chodím na šachy. On mě nechá jít pěšky z Podolí na Smíchov. V dešti! To jsem vám neřek. A není doma. Kdyby vzkaz nechal!

Frištenský: Někde se zakecal, no.

Náčelník: Bouček! Není doma! (Mávne opovržlivě rukou.) Ty představy, co mám já, ty bych vám nepřál.

Učitel (jakoby pro sebe zanotuje): Jen jeden z národů neskoná, hrůzy severu…

Náčelník: Nech toho, buď tak hodnej. Tady jde o vážnou věc. Devětkrát za sebou jsem byl zvolen náčelníkem Jednoty. A teď, po Novém roce, jako vždycky valná hromada, já jsem přítomen, navržen a nezvolen. Ani jeden z vás, jak tu sedíte, jste pro mě nezvedli ruku.

Učitel.: Ale Karle, to jsou jenom chmurné představy, desátá valná hromada ještě nebyla. Jak jsme tě mohli zvolit?

Náčelník: To vám nezapomenu. Koukali jste se do země, abyste se mi nemuseli podívat do očí. A já vás doved až za polární kruh. To mám za všechno. Výpravo, balíme! Jde se domů!

Frištenský: Nejdřív to vypadalo, náčelníku, že mluvíš z cesty, ale tohle jsi řek dobře. Co tady, ne?

(Náčelník, lékárník a Frištenský se začnou chystat na zpáteční cestu, zatímco učitel vezme ze saní raneček a odejde za scénu.)

Lékárník: Domů! Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do…

Náčelník: To stačí, Vojtěchu! Už jsme to slyšeli. Bývalá polární výpravo, v pořadí náčelník Karel Němec, zde, lékárník Vojtěch Šofr…

Lékárník: Zde!

Náčelník: Potah Varel Frištenský…

Frištenský: Zde!

Náčelník: Pomocný učitel Václav Poustka…

Frištenský: Chybí!

Náčelník: Kam šel?

Lékárník: Vzal si své věci a šel na sever.

Náčelník: Blázen! Chce dobýt točnu! V takovém počasí! Zima jak v psírně! Chápete to? Ale my trudomyslní se nesmíme nechat jedním šílencem zviklat.

Lékárník: Nerad to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat.

Náčelník: Správně.

Frištenský: Heleďte, nepočkáme chvilku? Třeba se šel jenom vymočit.

Náčelník: Kdo chvíli močil, již močí opodál!

Tak tedy za mnou, směr jih, hajdy… DOMŮ!

(Všichni vykročí do kulis, odkud se však nečekaně vynoří tučňák veliký jako dospělý chlap. Zakolébá se na svých krátkých nožičkách a zamává pahýly křídel. Stojí na místě a přátelsky výpravu pozoruje. Než se kdo vzpamatuje, houkne výstřel. To Frištenský se hbitě chopil pušky, aby výpravě zajistil potravu.)

Učitel (v tučňáckém): Au! (Chytí se za loket.) Frištenský, ty seš takovej vůl. Copak nevidíš, že to je legrace? Komickej převlek? Já se s tím tejden šiju a von to do mě našije. Kretén!

Frištenský: No promiň, Václave, to já nemoh tušit! Vidím ptáka, tak střílím.

(Mezitím lékárník přinese obvaz a učitele ošetří.)

Náčelník: Nezlob se, Václave, ale to bylo od tebe nedomyšlený. Kdyby ses převlík za opici, prosím, dá se poznat, že to je legrace. Ale tučňák – mě to taky zmejlilo, natož pak takovýho primitiva, jako je tady Frištenský.

Frištenský: Děkuji ti, náčelníku, že ses mě zastal.

Učitel.: To mohla bejt taková legrace. Já mám po náladě.

Lékárník: Sláva! Vítám tě, Václave, mezi trudomyslné. Jsme zase v plném počtu, můžeme vyrazit.

Náčelník: Bývalá polární výpravo, v pořadí náčelník Karel Němec, zde, pomocný učitel Václav Poustka…

Učitel: Zde!

Náčelník: Lékárník Vojtěch Šofr…

(Zazní velebná hudba a předvede se scénický efekt polární záře. Všichni jsou zaskočeni nevídanou podívanou. Když dozní obdivné výkřiky a záře pohasne, je trudomyslnost ta tam.)

Učitel,: To byl zážitek, přátelé, co? A to jsme teprve na osmdesátém šestém stupni. Což teprve na pólu. Já osobně jsem plný optimismu. Co ty, Vojtěchu?

Lékárník: Já taky. Já jsem úplně nový člověk. Na pól, kamarádi! Vstříc novým zážitkům!

Frištenský: Tak… bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát…

Učitel: Co ty na to, náčelníku? Proč mlčíš?

Náčelník: Půjdeme na sever. O tom nemůže být sporu. Ale nejdřív musíme zamést před vlastním prahem. Proto se ptám: Kdo to byl, kdo zasel do našich řad semeno pochybnosti? Kdo nás to chtěl otočit o stoosmdesát stupňů zpět? Kdo to volal domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny?

Lékárník: Promiň, náčelníku.

Náčelník: Mimochodem, kdo to tady mluvil o popravách optimistů?

Lékárník: Ale to mi jen tak ujelo, Karle.

Frištenský: No jo, tady se volalo hajdy domů…

Náčelník: Ano. Správně. Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?

Lékárník: Náčelníku, já potáhnu s Varlem saně.

Náčelník: A dva dny nedostaneš jíst. Polární výpravo, směr sever, za mnou jednotlivě, po četách, příčně k praporečníkům, za krajníky levotočivě, dozadu hajdy vpřed! (Nastane opět zmatené otáčení a do rachotu holí a lyží se zavře opona.)

Před oponou 2

Učitel (čte z deníku):

Poslední týden nás pronásleduje smůla. Lékárník uklouzl a hnul si s plotýnkou. Náčelníkovi se spustila rýma, mně se ozval žlučník a Frištenský ztratil obojek. Zpočátku se nám dařilo zahánět trampoty mou písní do nepohody, ale teď jako by už ztrácela na účinnosti. Kdykoli si ji cestou začnu notovat, některý z kamarádů mi nastaví nohu.

Málem bych zapomněl na další nepříjemnou okolnost, která nám také ztrpčuje cestu: nemáme již vůbec nic k jídlu.

Na 87° 54´ severní šířky svolal náčelník důležitou poradu.

Obraz 3

(Varel Frištenský se vypřáhne ze saní a všichni přisednou k náčelníkovi.)

Náčelník: Pánové! Hrozí nám smrt hladem. Přemýšlel jsem o tom celou noc a nevidím jiné východisko. Navrhuji sníst psy.

(Přítomní si vymění nechápavé pohledy.)

Učitel: Psy?

Lékárník: Vždyť my přece žádné psy… Aha, už rozumím!

(Pohlédne na Frištenského, který s vyplazeným jazykem dýchá jako pes.)

Frištenský (v úleku schová jazyk a přestane hlasitě dýchat): Jaký psy?

Učitel: Je to smutné, když člověk musí vztáhnout ruku na svého věrného přítele, ale asi skutečně nebude jiné východisko.

Lékárník: A bylo by možná lepší nesníst je všechny najednou. Jíst je po částech. Víte, aby byl zbytek spřežení schopen tahu.

Frištenský: Co to tady blábolíte? Vy snad máte vidiny nebo co. Kde vidíte jaký psy?

Náčelník: S tím nesouhlasím. Když utratit, tak najednou. A hned. Dřív než zhubnou.

Frištenský: Už je to tady. Zešíleli. Pánové, vzpamatujte se. My žádný psy nemáme. Vzpomeňte si. Vy jste původně chtěli vzít psy. Ale já jsem vám to rozmluvil. Ještě jsem říkal, vzpomeňte si, vemte radši silnýho chlapa, jako jsem já. Ty sáně utáhne a ještě zastane jinou práci. Může například naštípat dříví, jsem říkal. A taky, vzpomeňte si, jak jsem krásně rozštípal naše lyže. To bylo bohužel poslední dříví, co jsme měli, takže teď už jsem vám vlastně dobrej jenom k tomu tahu, ale táhnu pořád dobře, pořád jsem ještě silnej.

Učitel: No právě. Já bych to neodkládal.

Frištenský: Jo, kdybysme ty psy měli, tak bych rozuměl tomu, že by se dali sníst. Já už psa.jed. To není špatný maso. Ale když máte místo psů mě… Náčelníku, cos to navrhoval?

Náčelník: Sníst psy.

Frištenský: I když je nemáme.

Náčelník: I když je nemáme.

Frištenský: Vy všichni, jak jste tady, tomu rozumíte?

Učitel: Ano.

Lékárník: Rozumíme.

Frištenský: Já teda ne.

Učitel: Ono je to možná lepší, Varle. Tady pan lékárník ti dá nějaké prášky, usneš…

Frištenský: Ne, počkejte, o spaní se teď nebudeme bavit, já spím dobře, ale teď mě něco napadlo. Je to taková hloupost. Možná, že se vás to dotkne. Ale ono to vypadá… můžu to říct?

Náčelník: Vypovídej se, Frištenský.

Frištenský: No, víte, když vy říkáte, že jako sníte psy, a žádný psi tady nejsou, jestli tím nemyslíte – neurazíte se? Ono to totiž vypadá, jako byste chtěli sníst mě. Že jo?

Náčelník: No jo.

Frištenský: Nezlobíte se, že jsem to řek?

Lékárník: To víš, že ne. Kdo by se na tebe zlobil – v takové chvíli.

Učitel: Náčelníku. Já myslím, že by bylo vhodné aspoň několika slovy zhodnotit, poděkovat a tak.

(Náčelník kývne.)

Učitel: Milý kamaráde, drahý bratře! Jménem celé naší české polární expedice ti chci poděkovat za tvou osobní statečnost, za tvou obětavost a za vytrvalost, s jakou jsi to dotáh až sem. Byl jsi nám dobrým kamarádem. Všichni, kdo jsme tě znali… (přemožen dojetím) Já nemůžu. Vemte to někdo za mě.

Lékárník: Já bych řekl snad už jen tolik: Byl jsi nám nejen dobrým kamarádem, ale i dobrým manželem, otcem, strýcem a tchánem. Nikdy na tebe nezapomeneme, zůstaneš dlouho v nás… tedy alespoň po nějaký čas.

Frištenský (dojat): Kamarádi, já nevím, ale já myslím, že na tyhle řeči je eště čas, podívejte, eště na tom pólu nejsme. Nechte to, až tam budem. Zatím jsem byl dobrej, ale eště se můžu zkazit.

Náčelník: Toho se neboj, Varel. Tady na chladném severu se nic nezkazí.

Frištenský: Ale stejně, jaký my Češi jsme. Doma, to se pereme, hádáme, zkrátka nežereme se. A tady bysme se samou láskou snědli.

Náčelník: No. Prosím tě, Frištenský, kde je ta sekera? Ty jsi s ní naposledy štípal.

Frištenský (sáhne do pytle na saních a vyndá sekeru): Tady.

Náčelník: Půjč mi ji, chlapče.

(Frištenský mu podá sekeru.)

Učitel (zvedne se): Tak na tohle já se nemůžu dívat.

Lékárník: Já taky ne.

Frištenský (jde za nimi): Já taky ne. Vás jsem viděl štípat dříví jenom jednou a úplně mi to stačilo.

Učitel (strká ho zpátky): Ty ne, Varle, ty tu musíš zůstat.

Frištenský: Tak ukažte (bere náčelníkovi sekeru z ruky), já je rozštípu sám. A když se na to nemůžete dívat, počkejte tady, já s nima pudu kousek dál. (Sundává věci ze saní.) Byly to pěkný sáně. Až to bude z kopce, možná že budeme litovat. (Odtáhne saně ze scény.)

Učitel: Ještě že je to taková čistá, bezelstná duše.

Lékárník: Je to dobrák.

Učitel: Od kosti. Já kdybych neměl takovej hlad… Všimli jste si, on je přece jenom proti nám pořád ještě frajer.

Lékárník (uvažuje): A on bude možná i libovej. (Z pozadí se ozývá štípání dříví.)

Učitel: Včera jsem ho pozoroval, když táhl saně. On je skutečně dobře vyvinutý.

Lékárník: Třeba ty jeho hýždě. Tuhle jsem to nevydržel, a když jsem ho vypřahal ze saní, tak jsem si ho poplácal.

Náčelník: Pánové, jak tady mluvil o tom češství, neměli bychom přece jen zapomínat na ideály humanismu. Víte, když jsem držel v ruce tu sekeru, najednou jsem se vám zastyděl. Pojďte ho nechat zmrznout.

Učitel: To je pravda.

Lékárník (k učiteli): Jen aby to dlouho netrvalo, náčelníku.

Učitel: Náčelník je tady, co se koukáš na mě?

Lékárník: Promiň, já už hlady šilhám.

Frištenský (vejde): No, a je po sáních.

(Nikdo neodpoví, všichni se na něj mlčky dívají.) Tak teď ale opravdu nevím, k čemu vám budu dobrej. (Opět je podivné ticho.)

Náčelník: Ale zahřál ses při tom štípání, viď, Varle?

Frištenský: Jo, jo, to jo.

Učitel: Rozvaž si šálu.

Frištenský (poslechne): Vidíš, to bych moh.

Lékárník: A rozepni si košili u krku. To ti taky udělá dobře.

(Frištenský znovu poslechne.)

Učitel: Taky kabát by sis měl rozepnout.

Frištenský: Abych to nepřehnal, on zas takovej hic není. (Ale přesto si kabát rozepne. Nastane znovu chvilka ticha.)

Učitel: Tak co, jak se cítíš?

Frištenský: Už mi kapku zalejzá za nehty.

Učitel: Nemáš ty děravé podrážky, člověče? Zuj si boty, já se ti na to podívám.

(Frištenský si je zuje a podá mu je.)

Učitel (prohlíží boty): No jo, je tady dírka. To si je radši ani neber. Než děravé boty, to je lepší být bos.

Frištenský: Myslíte? A víte že jo? Ono to skoro až pálí.

Náčelník: Poslyš, Frištenský, nepůjčil bys mi na chvilku kalhoty?

Frištenský: Kalhoty? Ale opravdu jenom na chvilku, poněvadž já mám ty spodky už dost řídký.

(Frištenský tu stojí bez bot a ve spodkách. Ostatní ho pozorují.)

Lékárník: No a jak je ti teď, chlapče?

Frištenský: Řeknu vám, docela frišno. Tohle až budu doma vyprávět, jak jsem stál kousek od severní točny jen tak nalehko… Ještě že mě hřeje to peří.

Učitel: Slyšíte? Už blouzní. Má husí kůži a zřejmě se mu zdá, že mu vyrážejí i brka.

Lékárník: Možná, že ten pocit drůbeže mu to všechno usnadní.

Učitel: Frištenský, ještě mě vnímáš?

Frištenský: Jo. Já všechno slyším.

Učitel: A to peří, jak jsi říkal. to cítíš po celém těle? I na nohách?

Frištenský: Ne. Jenom tady na boku.

(Frištenský rozevře chlopeň kabátu. Na háčku zaklesnutém do náprsní kapsy mu tam visí husa.)

Náčelník: Co to máš?! Ty máš husu?

Frištenský: Housera.

Náčelník: Jak to, žes nic neřek?! My tady umíráme hlady, málem vztáhneme ruku na svého nejlepšího kamaráda, a ty máš krysu, huso! Husu, kryso!

Učitel: Styď se, Frištenský. Fuj!

Frištenský,: Zač bych se měl stydět? Tejden vám to melduju. V pondělí povídá tady lékárník, že mu kručí v břiše. Já na to, že mám housera. A ty, náčelníku, jsi sám řek, to nevadí, zatni zuby a táhni. V úterý zase učitel, že by jed hřebíky. Já povídám: Mám housera. Zase jste mě vodbyli. Ve středu jste všichni kňučeli hlady. Já na to: Ještě pořád mám toho housera. A co řek náčelník? No, vzpomeň si. Ještě slovo, jsi řek, a zapíšem tě do deníku, bačkoro.

Náčelník: Oblíkni se, hňupe, a rozdělej oheň. (Hodí Frištenskému jeho kalhoty a boty.)

Frištenský (na odchodu si mumlá): Bačkoro, bačkoro. Mám vlka například. A nestěžuju si.

Před oponou 3

Učitel (čte z deníku):

Včera jsem ztratil červenou tužku, takže od této chvíle již nemohu podtrhávat názvy kapitol červeně. Deník tím ovšem ztrácí na přehlednosti.

Jak se blížíme k pólu, sužuje nás stále větší a větší mráz. Dnes ráno klesl teploměr tak hluboko, že jsme nemohli najít rtuť. Teprve po patnáctiminutovém usilovném zahřívání trubice dechem vylezla na minus padesát stupňů Celsia. Takový mráz je pro Středoevropana přímo vražedný. Proto jsme dalším dýcháním vyhnali teplotu na -42°, což už se dalo vydržet.

Není divu, že za takové situace uchyluje se člověk alespoň v myšlenkách do tepla a pohody. Náčelník vzpomněl proslulého vedra 88. roku, kdy se v jeho rodné Třeboni vypařily tři rybníky. Lékárník vyprávěl zase, co se mu nezřídka stávalo v létě mezi druhou a čtvrtou hodinou odpoledne. V tu dobu se mu prý do výkladní skříně opíralo slunce tak, že se v lékárně potil. Varel Frištenský se rozhodl, že nám také podobnou příhodu poví, ale nemohl si na žádnou vzpomenout.

Následujícího dne klesla teplota tak hluboko, že se nám vyhnat rtuť z baňky do trubice už vůbec nepodařilo.

Obraz 4

(Z holé pláně vystupují dva terénní pahorky, jeden nízký, druhý vyšší. Před nimi sedí tři čeští polárníci a dojídají zbytek husy. Kosti občas odhodí Frištenskému, který leží opodál u zavazadel. Během rozhovoru polárníků je slyšet, jak Frištenský drtí v čelistech kosti.)

Náčelník: Dobrý kamna jsou taky musgrávky. Trvá poměrně dlouho, než se rozhicujou, ale pak zase dlouho hřejou.

Učitel (jako by se hovorem o kamnech zahříval): Nebo americká kamna. Na těch je krásné, že to teplo člověk vychutná nejen pokožkou, ale i očima. Jak ten oheň skrz tu slídu nádherně svítí.

Lékárník (drkotaje zuby): On by stačil, pánové, i bubínek. My jsme jednou hráli s magistrem Boučkem šachy a já jsem ho roztopil úplně doruda. A magistr Bouček povídá: Ty kamna jsou nějaký malý. A já povídám: No jo, to jsou nejmenší kamínka, který jsou k mání. Ale magistr říká: Mně se zdá, že jsou pořád menší a menší. Tak já se podívám a vidím, že ten bubínek se těma rozpálenejma nožičkama propálil do podlahy.

Učitel: To je krásné. Já až přijdu domů, tak si dám do pokoje čtvery kamna. Ty, co jsme říkali, a k tomu ještě piliňáky.

Lékárník: Promiň, Václave, nerad bych sýčkoval, ale aby ti to utáh komín.

Učitel.: Dám postavit v každém rohu jeden komín. Na komínech se nesmí šetřit.

(Frištenský se během jejich řeči postaví k portálu způsobem, který připouští jak zírání do dálky, tak močení. Když své místo opustí, klene se od země do výše jeho pasu tenký žlutý oblouček. Frištenský si toho na odchodu všimne.)

Frištenský: To je mráz. Pánové, až pudete příště na nějakej pól, tak se mnou už nepočítejte. Já jsem tím zájezdem vysloveně zklamanej. Co tady je? Sníh, led, zima, rampouchy. Tady je jeden velikej jako prase.

(Kopne do vyššího terénního pahorku a povalí ho.)

Učitel (vyskočí): Počkej! Ukaž! (Sehne se k ledové hmotě.) Do čeho to kopeš? Víš, do čeho to kopeš?! Ještě jednou se opovaž! (Postaví ledový sloup do původní polohy. ) Přátelé, pojďte sem. Nerad bych se mýlil, ale… Ano! Stojíme tváří v tvář… (Pootočí rampouch do správné polohy.) Ano, teď. Stojíme tváří v tvář americké polární výpravě profesora Mac Donalda.

Lékárník (zblízka si sněhuláka prohlíží): To je přímo pan profesor?

Učitel: Ano, je tomu bezmála rok, co tento obdivuhodný vědec a milionář vyrazil ze severního cípu Grónska směrem k pólu. Od té doby o něm není zpráv. Byl to velký polárník.

Frištenský: A co že je tak malej?

Učitel: Mrazem. Posaďte se, pánové. (Ostatní se posadí na menší pahorek.)

Je to úžasná náhoda, že jsme ho tu potkali. Četl jsem o něm nedávno v Učitelských novinách. Profesor Mac Donald zdědil jako chlapec obrovské jmění. Rozhodl se, že je celé věnuje vědě. Na odborářském sjezdu milionářů ve Washingtonu, D. C., řekl jednu krásnou myšlenku. Řekl – nevím, jestli vás teď budu citovat přesně, pane profesore – věda má chudým dávat a bohatým brát. Nebo bohatým dávat a chudým brát. No, jedno z toho to bylo. Jako čtrnáctiletý chlapec se ponořil do studia biologie, aby se po osmi letech vynořil jako autor světoznámé knihy Člověk a mráz. Uskutečnil bezpočet odvážných pokusů na vlastním těle, aby zjistil, jaké podchlazení lidský organismus vydrží.

Frištenský: Koukám, že to tady kapku přeťáp.

Učitel.: Pro nás není bez zajímavosti, že profesor Mac Donald zavítal také do naší vlasti, kde konal pokusy na zámku Lednice. Vzal si s sebou do Spojených států českého sluhu Berana, a ten dosáhl v jeho službách hodnosti poručíka biologie. Ale teď mě napadá, výprava profesora Donalda byla dvoučlenná, čili poručík Beran by tu měl být. Ten se nemohl jen tak ztratit, byl to chlap jako hora. Pánové, vstaňte!

(Členové výpravy vstanou z nižšího pahorku a učitel se k němu sehne, očistí mumii od sněhu a postaví vedle mumie profesorovy.)

Učitel: Poručík Beran!

Frištenský: Ten je taky pěkně přešlej mrazem.

Náčelník: Pánové, mám návrh. Statečná výprava profesora Mac Donalda by si zasloužila, aby dobyla Severní točny alespoň posmrtně. Bude to pro nás, pravda, obrovské břemeno. Vždyť jsme sami na pokraji sil. Ale podstupme tuto oběť. Pojďte, svážeme je k sobě, ať se Frištenskému dobře nesou.

Před oponou 4

Učitel (čte z deníku): Dnes byl vydán zákaz hovorů o kamnech, teplých krajích, peřinách, spále a podobně. Náčelník správně usoudil, že nás takové představy oslabují, a pro následující dny vydal seznam témat povolených k rozhovorům.

Téma na pondělí: Význam mrazu v boji proti infekčním chorobám.

Úterý: Zimní krása okenních skel.

Středa: Zážitky z bruslení.

Čtvrtek: Medvědi – vyzvedněte přednosti ledního.

Pátek: Holomrazy.

Sobota: Mráz – nejlepší děda.

Jak vidno, je skutečně o čem hovořit. Zajímavé je, že v našem kolektivu, jindy tak hovorném, od vydání témat vládne většinou ticho. Jen onehdy, když náčelník usnul, slezli jsme se s Frištenským a Šofrem pod jednu deku a vyprávěli si o požáru Národního divadla.

Obraz 5

(Učitel jde v čele, hlavu zakloněnou, jak sleduje hvězdy.)

Učitel: Ještě dál, ještě kousek… (Zkusí krok vpravo, krok vlevo, až najde přesné místo.) Tady je to! Polárka je přímo v nadhlavníku. Přátelé, teď stojím přesně v místě, kde zemská osa protíná povrch naší planety. Severní pól je dobyt!

Lékárník: Ukaž, pusť mě tam taky!

Frištenský: Teď já! Teď já!

Učitel: Tak, a teď tam pusťte náčelníka.

(Náčelník si stoupne na severní pól.)

Náčelník: Přátelé, kamarádi, bratři! Po měsících útrap a strádání nadešla konečně vytoužená chvíle, kdy na tomto nejsevernějším bodě naší zeměkoule stanul Čech. Je to sice poněkud zkaleno tím, že jsem Němec. Ale jen jménem. Srdcem, hlavou i těmato nohama jsem Čech.

Frištenský (napovídá): A rukama taky, Karle…

Náčelník (odbude ho mávnutím ruky): Jsme to my, pražští otužilci, kteří jsme stanuli na vysněném místě všech otužilců světa.

Lékárník: Karle, zkrať to, je tu zima.

Náčelník: Není pro muže hanbou, když zde, v místě věčného mrazu, uroní kroupu. Nechť tedy do rachotu našich slzí zazní naše sokolské „Nazdar!“

Všichni: Zdar!

Učitel: A teď vás musím, přátelé, upozornit na jednu zeměpisnou zajímavost. Jestliže se postavím k náčelníkovi a půjdu od něho kterýmkoli směrem, půjdu vždycky na jih.

Lékárník: Ne!

Učitel: No jo! Podívejte se! (Postaví se k náčelníkovi a vykročí.) Jdu na jih. (Vrátí se a vydá se jiným směrem.) A teď jdu zase na jih. A teď – zase na jih.

Lékárník: To je neuvěřitelné!

Učitel: To ještě nic není. Frištenský, postav se zády k náčelníkovi. A teď vykročte oba vpřed.

(Náčelník a Frištenský kráčejí od sebe.)

Vidíte? Oba jdou na jih!

Lékárník: To jsou věci!

Učitel: A to nejlepší jsem si nechal na konec. Teď něco uvidíte! Vojtěchu, udělej na pólu značku a ustup stranou. (Stane se. Učitel vykročí směrem ke značce.)

Podívejte se – jdu na sever (překročí značku a pokračuje v chůzi), a teď jdu na jih! A zpátky: na sever, a na jih.

Lékárník: To není možné!

Učitel: Můžeš si to zkusit.

Lékárník: To jsem tedy zvědav. (Vykročí k pólu a v okamžiku, kdy ho překračuje, rozjasní tvář.) No jo!!! Kamarádi! To stálo za to. Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!

Frištenský: Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám třeba s tím výletem na Kokořín…

Lékárník: Prosím tě, to se přece vůbec nedá srovnávat!

Frištenský: No ne, aspoň tam byly ty skály pískovcový, občerstvení… Co je tady? Prd.

Lékárník: Mlč radši, buď tak hodný. To je přece zážitek na celý život. Já si to musím ještě jednou zkusit. (Jde přes pól.) Na sever… na jih. To je nádhera! To nikde jinde na světě nezažiješ.

Učitel: Tak pozor, ještě bys to mohl zažít na jižním pólu. Ovšem obráceně.

Frištenský: Hlavou dolů.

Lékárník: Tohle až budu vyprávět magistru Boučkovi. Už ho slyším, jak říká: Ech, ty tvoje bulíky! Už je mám zase na nose.

Frištenský: Já mám hlad.

Učitel: Prosím tě, jak můžeš v takovéhle chvíli myslet na jídlo? Já jsem tak plný dojmů… Ty ne, Vojtěchu?

Lékárník: Ano, já jsem také plný dojmů, ovšem něco malého by se do mě vešlo.

Náčelník: Železná zásoba je nedotknutelná. A kromě toho jsme ji včera snědli.

Učitel: Jak to? Železnou zásobu jsme přece měli na cestu zpátky.

Náčelník: To jsem vám chtěl právě říct, abyste si na to dali pozor, kdybyste někdy plánovali nějakou takovou cestu, aby se vám nestalo, jako nám teďko, že já jsem ty zásoby přesně propočet a pořád jsem si říkal, až to sečteš, nezapomeň to znásobit dvěma. A v tom zmatku, jak jsme balili a vy jste mi do toho pořád mluvili, tak jsem na to zapomněl. Takže vypočtený to bylo správně, ale falíruje nám v tom jenom to násobení. To jen tak pro příště.

Učitel: Ano, příště si na to dáme pozor, ale teď, náčelníku, jestli tomu rozumím, nemáme vůbec nic k jídlu?

Náčelník: No, vždyť to říkám. Krát dvě to mělo bejt. Ty tomu nerozumíš, nebo co? To jsou otázky…

Frištenský: Víte co? Sníme Berana.

Lékárník: Ty máš berana? To je naše spása! Ty se vždycky s něčím vytasíš… Kde ho máš?

(Frištenský ukáže přes rameno, kde má na zádech zmrzlé polárníky.)

Učitel: Jo, ty myslíš poručíka Berana? Krajana?

Frištenský: Taky bysme mohli sníst profesora, ale ten mi přijde takovej drobnější.

Učitel: To jsme to dopracovali. To jsme na tom tak špatně, že bychom jedli ostatky?

Náčelník: Heleďte, nejsme žádný slečinky. Konec konců, byly tu tendence sníst vlastního kamaráda…

Frištenský: Kterýho?

Učitel: Toho neznáš.

Náčelník:… kterýho jsme znali a kterej byl živej. Beran je zmrzlej na kost a nikdo z nás ho neznal.

Lékárník: Ano, a možná že měl v osobním životě i nějaké charakterové vady.

Frištenský: Tak co? Ještě máme ty hole, že bych pod ním zatopil?

(Všichni mu odevzdají své hole.)

Lékárník: Tu jednu nelámej, Frištenský, na té ho budeme rožnit.

(Frištenský shodí svůj náklad.)

Frištenský: Nejdřív ho trochu vobděláme, aby rozmrz, a pak teprve bych ho porcoval.

(Připevní mumii na hůl, ostatní zatím zapálí oheň.)

Učitel: Já osobně ho budu jíst jen s krajním odporem.

Lékárník: Maminka mi vždycky říkala: Neošklíbej se nad žádným jídlem. Jez doma, co máš, a v cizině, co ti dají.

(Dva polárníci drží mumii na holi, dva si hřejí ruce nad ohněm.)

Náčelník: Už krásně rozmrzá.

Lékárník: Mně pomáhá to jeho jméno. Pečený Beran, to nezní tak špatně. Horší by bylo, kdyby se jmenoval třeba Kratochvíl.

Frištenský: Já bych sněd i Kratochvíla.

Učitel (otočí se): To já nesnesu. On se na mě dívá.

Frištenský: Nebylo by tady ještě nějaký dřevo na přiložení?

Lékárník (vezme kytaru): Kytara! Ta bude dobře hořet.

Učitel (vytrhne mu ji): Ne, kytaru ne! Co až nám bude zase úzko?

Náčelník: Hele, Václave, když je hlad, musí umění stranou. Naposledy si na ni zahraj a pak s ní zatopíme.

Učitel (začne smutně zpívat):

Polární noc
má zvláštní moc
každého přepadne smutek
(Ostatní se přidají.)

Němec i Brit
křesťan i žid
každý by nejradši utek

Ba i ti šikovní Žaponci
se silami jsou na konci
Jen jeden z národů neskoná
hrůzy severu slavně překoná

Tam, kde hynou vlci tam,
kde hynou sobi
Čech se přizpůsobí
Čech se přizpůsobí

(Během písně opékaný poručík Beran vstane. Ze šatů mu ještě stoupá dým a za krkem mu zpod saka vyčuhuje lyžařská hůl. Protáhne se a rozhlédne se po zkoprnělých polárnících.)

Beran: Hallo, boys! Good evening everybody! (Jde od jednoho k druhému a potřásá jim rukama.) My name is George Beran. I’m very glad to see you.

Lékárník: Magistr Šofr.

Beran: Mister Šofr!

Učitel: My name is Václav Poustka. Teacher. Under… underground teacher.

Beran: Václav Pustka! It is a Czech name, isn’t it?

Učitel: Já jsem začátečník. Takže od teďka už nevím, co říkáte.

Beran: Češi! Snad nejste Češi?

Náčelník: Ano. My jsme česká polární výprava. Já jsem Němec.

Beran: Německý Čech! Já jsem americký Čech. Beautiful!

(Vyjme ze záňadří zlatou tabatěrku a z ní pak papírek. ) Vy četli a rozmrazili?

Lékárník: My rozmrazili, ale nečetli.

Beran: Vy nečetli, a přesto rozmrazili? Wonderful! Bystrý národ. V tom případě já přeložím do češtiny:

Drazí lidé budoucích generací. Dvě těla, která jste našli, patří výzkumníkům v oboru zimní spánek. Zahřejete-li naše tělesné boxy na teplotu 37 stupňů Celsia, my opět obnovíme naše životní pochodování a vydáme ze sebe svědectví o přešlých stoletích. Děkujeme vám. (Složí papírek.) Mimochodem, kde je profesor?

Učitel: Pan profesor? Kde je? Teď tady byl!

Beran (volá): Mr. Mac Donald! Where are you? (k ostatním) On furt někde courá.

Lékárník: Frištenský, kams ho dal? Vždyť tady před chvílí ležel. Sám jsem ho hodil mezi zavazadla.

Učitel: Tady je! (Zvedne mumii.)

Beran: Jo tak, on ještě nerozmrazen… Půjčte mi ho. Pane profesore, bože, vy jste cvrklý! Já byl taky tak cvrklý?

Frištenský: No, nebylo tě moc, ale byl jsi lepší kousek. Proto jsme tě vzali prvního.

Beran (protáhne se): Cítím se dobře, po těch staletích. Ale cože mám tak ohořelé boty? (Chce se ohnout, ale tyč za krkem mu v tom zabrání.) A páteř není v pořádku. Já mám zcela neohebnou páteř!

Učitel: S dovolením! (Vytáhne mu zpod šatů hůl.)

Beran: To jsem měl za krkem? Proč to?

Frištenský: Na tý jsme vás vobdělávali.

Beran: Obdělávali?

Učitel: Oživovali.

Beran: Aha. Profesor předpokládal složité přístroje, a Češi tyč. Beautiful! Tak teď dáme pana profesora na tyč.

Frištenský (vezme profesora do náruče jako hračku, kterou mu chtějí brát): Ne! V žádným případě. To byla blbost, co jsme udělali. Nejdřív ho naporcujem a pak teprv vobděláme.

Beran: Nerozumím?

Náčelník: Varel chce říci, že musíme v oživování pana profesora postupovat opatrněji než ve vašem případě.

Lékárník (zalaškuje): Vždyť my jsme vás skoro připálili!

Frištenský: Nezapomeňte, že jinýho už nemáme!

Učitel: Pane poručíku, tady Frištenského neberte vážně, je to primitiv.

Beran: On domorodec? On není Čech?

Frištenský: Ne, já jsem Čech. Ale primitiv.

Beran: Primitiv Czech, wonderful. Tak Češi mají kolonie! Tak přátelé, vypravujte! Jaký je ten váš nový svět? Který se píše rok?

Lékárník: Máme už devátý rok nového století.

Beran: 2009? Nebo 2109?

Lékárník: Kdepak! 1909.

Beran: Vy ze mě děláte šoufek. Vždyť my zamrzli 1908.

Učitel: Ano, my víme. Vloni jste vyrazili a zmizeli beze stopy.

Beran: A Vy mě oživili za jediný rok? Za to já vám neděkuju! Vy mě otrávili. Jeden rok zimní spánek! Jako nějaké zvíře! Vy se mě nelíbíte za tohle. Vy blbci.

Náčelník: Podívej, bratře Berane. Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš zase zmrznout. To tady není problém.

Beran: Copak to jde? To je složitá procedura, kterou umí jen profesor! Ale opovažte se ho rozmrazit! Ten by vám dal. Jeden rok u ledu! Proto on celý život pracoval? Na to on odtrhoval od huby milióny dolarů?

On mi říkal: George, až nás jednou rozmrznou, až my oba budeme zase teplí, jako jsme vždycky byli, my uvidíme jiný svět. Tvoje vlast už nebude úpět pod Rakouskem a ty vrátíš domů.

Lékárník: Tak pravda, pod Rakouskem ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet.

Náčelník: Hele, Beran, nám jde teď o holej život. Jdeš s námi na jih, nebo nejdeš?

Beran: Co mi zbývá? Když vy mě takhle zvorali! Ale profesora necháme tu. Ten ať dočká aspoň sto let.

Náčelník: Bratře Berane, to není rozumná myšlenka. Podívej, tady na pólu by neměl klid. Sem teď míří jedna výprava za druhou: Amundsen, Nansen, Peary…

Učitel: Tady bude hrozně rušno.

Lékárník: Každou chvíli by ho někdo ohříval.

Frištenský: To si ho radši ohřejeme cestou. Viď, křížalo!

Náčelník: Vítězná polární výpravo, na můj povel, směr jih, za mnou v pořadí náčelník Karel Němec, zde! Pomocný učitel Václav Poustka…

Učitel: Zde!

Náčelník: Lékárník Vojtěch Šofr…

Lékárník: Zde!

Náčelník: Krajan bratr Jiří Beran…

Beran: Zde!

Náčelník: Nosič primitiv Varel Frištenský plus profesor Mac Donald…

Frištenský: Všichni zde!

Náčelník: Hajdy… DOMŮ!

(Všichni šlapou na místě proti zuřící vichřici. Světlo se zatmívá až do úplné tmy a do toho zní z reproduktoru hlas:)

Česká polární výprava opustila dne 5. dubna 1909 Severní ledový pól. Teprve den nato dorazil k pólu Američan Robert Edwin Peary. Stateční Čechové se k prvenství nepřihlásili, aby vítězství nebylo připsáno nenáviděnému Rakousku. Teprve po letech, v roce 1918, jediný žijící člen výpravy Varel Frištenský vyjevil lékařskému konsiliu v Kosmonosích u Mladé Boleslavi pravdu. Jeho výpověď byla zaprotokolována a vynesla mu prodloužení pobytu v ústavu o dalších deset let.

(Scéna se znovu ozáří. Všichni účinkující pózují v živém obraze Dobytí severního pólu. Náčelník drží nad nimi na žerdi českou vlajku.)

 

(Konec)