Kdy Zeman jmenuje vládu?

Jak dlouho ještě potrvá, než prezident Zeman jmenuje novou vládu a ukončí tak působení vlády svých přátel, která nikdy nedostala důvěru sněmovny?

94 dní a 20 hodin

Zeman se nejprve pokusil rozbít současnou ČSSD. Když se mu to nepovedlo, dává si podmínky koho jmenuje nebo nejmenuje ministrem. Přitom odpovědnost a tedy i rozhodování zůstává v rukou předsedy vlády Bohuslava Sobotky. Toho ale Zeman nemá rád, protože ho Sobotka údajně nepodpořil ve volbě prezidenta v roce 2003 (viz iDNES.cz: Zeman hrozí: Mám seznam zrádců, 27. 4. 2004).

O Sobotkově názoru na Zemana čtěte zde: Lidovky.cz: Zeman na Hradě? To by byl návrat marasmu, tvrdil Sobotka, 14. 1. 2013.

Aktualizováno 23. 1. 2014: Prezident údajně jmenuje vládu 29. ledna, informoval o tom tiskový odbor prezidenta. Od voleb tak uběhne 94 dní a 20 hodin.

Vlády České republiky

jmenování demise premiér dní = roků = měsíců
2. 7. 1992 4. 7. 1996 Václav Klaus 1463 4,01 48,77
4. 7. 1996 30. 11. 1997 Václav Klaus  514 1,41 17,13
2. 1. 1998 17. 7. 1998 Josef Tošovský 196 0,54 6,53
22. 7. 1998 12. 7. 2002 Miloš Zeman 1451 3,98 48,37
15. 7. 2002 2. 7. 2004 Vladimír Špidla  718 2,06 25,03
4. 8. 2004 25. 4. 2005 Stanislav Gross 264 0,72 8,80
25. 4. 2005 16. 8. 2006 Jiří Paroubek 478 1,31 15,93
4. 9. 2006 11. 10. 2006 Mirek Topolánek 32 0,09 1,07
9. 1. 2007 24. 3. 2009 Mirek Topolánek 805 2,21 26,83
8. 5. 2009 25. 6. 2010 Jan Fischer 413 1,13 13,77
13. 7. 2010 17. 6. 2013 Petr Nečas 1070 2,93 35,67
10. 7. 2013 13. 8. 2013 Jiří Rusnok 35 0,10 1,17
29. 1. 2014 - Bohuslav Sobotka

Poznámka: Funkční období začíná jmenováním vlády a končí podáním demise. Poté bývá odstupující vláda pověřena dočasným vykonáváním funkce do jmenování další vlády. Doba ve funkci je tedy počítána od jmenování do demise. Přepočet na měsíce znamená na 30 dní.

Důvěra a politická kultura

Obraz politické kultury

Obraz politické kultury

Obraz české politiky není hezký již dlouho, situaci ale rozhodně nezlepšila současná aféra kolem premiéra Nečase. Ten byl nucen rezignovat na svou funkci. Zahraniční deníky nás označují za banánovou republiku. Není divu.

Ze zpravodajství se dovídáme postupně odhalené části skládačky, kterou můžeme shrnout: Premiér nechal sledovat svou manželku prostřednictvím své milenky, za použití Vojenského zpravodajství. Sekretářka předsedy vlády řídí Vojenské zpravodajství. Generálové AČR se bojí odporovat jedné úřednici a sledují manželku premiéra. Stát má rozvědku, která ani sama neví, že je sledována. Její velitelé netuší, že budou zatčeni, zatímco vůdci mafie to ví předem a užívají si na připravených jachtách na Jadranu. Policie zabavuje kila zlata a stovky milionů ukryté v bankovních schránkách. Část sněmovny již úřaduje z vězení. Premiér tvrdí, že uplácet pomocí lukrativních pozic není nic špatného.

Takové chování státních představitelů je nepochybně špatné, mělo by však být postihováno nejvyššími možnými tresty. Největší škody totiž nejsou materiální, ale společenské. V krátkých intervalech mezi jednotlivými aférami nemají lidé šanci nabýt špetky důvěry v politiky a tedy i ve stát. Často se proto můžeme setkat s názory blízkými anarchizmu, zejména u mladých lidí. Neplatit daně se ale často jeví jako jediné řešení v takto fungujícím státu i pro podnikatele nebo živnostníky. Lidé nechtějí být spojeni se státem a vnímají ho jako svého nepřítele. Politici pak marně přemýšlejí nad mechanizmy, které by zajistily odvody daní a konec zadlužování státu. Hlavním předpokladem je ale důvěra občanů ve stát. Ta se však stále snižuje – je-li to vůbec ještě možné.