Němý Bobeš

Smoljak / CIMRMAN / Svěrák

Němý Bobeš

aneb Český Tarzan

Osoby:

Bobeš, vesnický chlapec

lékař

farář

hajný

baron Walter von Grünbach

Wassermann

Marta

hostinský

Papoušek

sluha                                                                                            

Seminář s ukázkami

dramatu Járy Cimrmana,

zničeného v r. 1911 Josefem Padevětem

a obnoveného po 60 letech

A

Dobrý večer, vážení přátelé, vítám vás na představení hry Němý Bobeš. Rád bych vám úvodem přečetl dopis, který nám poslala paní Marie Kozáková z Přelouče:

„Milé divadlo, zúčastnila jsem se dvoudenního zájezdu k Máchovu jezeru. Protože bylo pěkné počasí půjčili jsme si loďky. V naši loďce jsme byli tři: moje kamarádka Růžena Málková, Jitka Nechanická a já. Jitka Nechanická na jezeře neustále houpala loďkou, ačkoli věděla, že ani já ani Růžena Málková neumíme plovat. Růžena Málkova ztratila náhle rovnováhu a z loďky vypadla. Nevím, jak by to bylo dopadlo, kdyby kolem náhodou neplul pan Ludvík Dusil se svým přítelem. Jeho přítel (na jméno jsem se bohužel v tom chaosu zapomněla zeptat, vzpomínám si jen, že mu pan Dusil říkal Stando) okamžitě skočil do vody a Růženku vytáhl. Vím, že k Vám do divadla chodí mnoho lidí. Povězte jim všem o tomto statečném činu pana Stanislava (nevím bohužel jeho celé jméno). Druhý den“ pokračuje paní Kozáková, a tady se dostáváme k tomu, proč tento dopis vlastně čtu, „Druhý den jsme měli na programu Jizerské hory. Navštívili jsme umrlčí domek Járy Cimrmana v obci Liptákov. Viděli jsme zčernalou světničku, kde vybuchla truhla s Cimrmanovými spisy. Když nám průvodce ukázal, na jaké třísky se rozletěla a z jakých malých kousku slepujete pro náš národ jeho hry, říkala jsem si, že to musí být skoro dobrodružství.

Myslela jsem na to celou cestu do Přelouče a úplně to v mé mysli zatlačilo dramatickou příhodu na Máchově jezeře. Ale panu Standovi přesto poděkujte, stále ho vidím, jak se celý mokrý třásl na hrázi.

S pozdravem Vaše Marie Kozáková. Přelouč.“

Podobných dopisu dostáváme celou řadu. Máme z takového zájmu o naši práci radost, a rozhodli jsme se proto alespoň v jednom představení postupovat jinak než dosud. Obvykle jsme po úvodním semináři předvedli celý dramatický kus. Tentokrát budete svědky toho, jak vědec-restaurátor slepuje z dochovaných zlomku alespoň přibližný obrys původního díla. Takže úkol máme, čili pusťme se do díla, a to, jak se říká, od Adama.

V roce 1891 napsal Cimrman pro svou kočovnou společnost „Lipany“ divadelní hru „Němý Bobeš“. Společnost měla hru na repertoáru až do 5. prosince téhož roku. kdy se  herci rozešli po okolních vesnicích dělat Mikuláše. Cimrman jim zapomněl sdělit místo srazu, a tak se společnost s příznačným názvem „Lipany“ po tomto datu již nesešla.

Rukopis hry Němý Bobeš nebyl uložen v truhle s ostatní pozůstalostí, a ušel tedy výbuchu. Postihla ho však jiná pohroma. Těsně před smrtí půjčil jej Cimrman sousedu Josefu Padevětovi. Ten ho totiž několikrát žádal, zda by mu mohl půjčit nějaké noviny. Cimrman noviny neodebíral, četbu tehdejšího bulvárního tisku považoval za mrhání časem a půjčil proto svému sousedu četbu hodnotnější: svou hru. Netušil ovšem, že Padevětova prosba o papír nebyla motivována touhou číst…, ale záměrem sušit houby.

Nevím, přátelé, jestli někdo z vás zkoušel přečíst něco z papíru, na němž se sušily houby. My jsme takový pokus udělali a po dvojím trojím sušení, na slunci, je jakýkoliv text zhola nemožný. A teď si představte, že Josef Padevět si půjčil od Cimrmana rukopis v roce 1911. Možná, že vám tento letopočet nic neříká, ale tady pan doktor inženýr (B) náš čelný ochranář zbytků přírody, dosvědčí, co tento rok pro Cimrmanův rukopis znamenal.

B

Krátce řečeno: rok 1911 znamenal z tohoto hlediska úplnou katastrofu. Mám tu několik čísel, která mnohé napoví. Tak například Jizerské hory:

Hřib obecný – 120 tun, kdežto o rok dříve 13 tun.

Hřib borovák – 90 tun, o rok dříve 3 tuny.

Křemenáč osikový – 50 tun, předtím 7 kg!

Nevím, jestli mám hovořit o liškách. Ty se pochopitelně nesušily…

A

Tak pokud se nesušily, tak vám děkuji, pane doktore.

B

Jen pro zajímavost: lišek se urodilo tolik, že pokrývaly v tlustých vrstvách celé stráně. A například nad obcí Kušlov se v červenci celý pás lišek utrhl a zasypal usedlost rolníka Mrázka…

A

Nuže, přátelé, tato houbová kalamita dokázala Cimrmanovo drama takřka zničit. Naštěstí pro nás je v obci Liptákov většinou větrno. takže Padevět byl nucen každý list papíru něčím zatížit. A právě pod těmito zátěžemi zůstal rukopis čitelný.

A některé části textu se zachovaly dokonce celé, a to díky Padevětově nedbalosti. Někdy si totiž nevšiml, že bere místo jednoho listu dva, takže jejich vnitřní strany se nám zachovaly celé. Vcelku lze říci. že jsme měli k dispozici asi 5 % předpokládaného textu.

Chtěli bychom vám předvést, jak svědomitá vědecká práce může i z tak malé hromádky stavebního materiálu postavit solidní budovu dramatu. Tedy nezastíráme, že tu a tam chybí cihla či trám. Kde si nejsme jisti, neimprovizujeme. Nechceme totiž – a to říkáme otevřeně – postupovat jako profesor Fiedler z Vídně, který se také do rekonstrukce této hry pustil, dokonce ji jako celosvětovou premiéru uvedl. Pravda, předběhl nás. Ale když jsme to jeho představení ve Vídni zhlédli, všichni jsme se shodli, že o tak úchvatné prvenství není co stát.

Ale přikročme nyní k naší rekonstrukci. Můžeme se podívat na první obraz hry. Patří k těm šťastným místům na slepených listech, a zachoval se tedy celý. Cimrmanova scénická poznámka zní:

Náves. Zprava přichází lékař, zleva farář. V průběhu rozhovoru přeběhne v pozadí vesnický chlapec, žena obruč.

Otevře se opona.

Lékař: Buďte zdráv, pane faráři.

Farář: Až na věky, doktore.

Lékař: Pěkně nám to dnes připaluje.

Farář: Není divu. vždyť máme červenec.

Lékař: Jakou jste měl účast na mši?

Farář; Ale šlo to. Jen se mi tam všichni v lavicích vrtěli, drbali a ošívali. Zdá se, že se to vaše očkování pěkně ujímá.

Lékař: A jak se to ujalo vám?

Farář: Nemůžu si stěžovat. Svědí to jako čert.

Farář se podrbe na zadku.

Lékař: Řeknu vám, pane faráři, udělal jste pro zdravotnickou osvětu pěkný kus práce.

Farář: Nezveličujte mé zásluhy, doktore.

Lékař: Ne, ne, bez vašeho kázaní by se zvláště mladá děvčata očkovat nedala.

V pozadí přeběhne chlapec s obručí.

Farář: Poslyšte, doktore, už jsem se vás chtěl několikrát zeptat, nemohl byste nás očkovat proti neštovicím někam jinam? Třeba

Drbe se na zadku.

do pravě paže, jako to dělá doktor Petiška z Brandýsa?

Lékař: Aha, aha, tak to ne, pane faráři, jak jste to řekl v neděli z kazatelny: Děvčata, kam nemůže slunce, tam musí lékař.

Opět přeběhne chlapec s obručí.

Farář: Tak už jste s tím očkováním hotov?

Lékař: Hotov, až na jediný případ.

Farář: Já vím, neviděl jsem ji na mši dobrých sedmnáct let. Do města nechodí. A když přijdete do hájovny, vždycky je na malinách. A taková to byla krásná žena.

Lékař: Opravdu?

Farář: Velmi krásná.

Lékař: To by se ovšem měla očkovat!

Farář: Bylo by škoda, kdyby ji to podobalo.

Lékař: Poslyšte, pane faráři, chtěl jsem jít dnes odpoledne se starým Papouškem na zmije. Co kdybyste šel s námi a stavili bychom se v hájovně?

Farář: Inu, jak myslíte, doktore, ale obávám se, že bude zase na malinách.

 

Zavře se opona.

 

A

To byl tedy první obraz. Možná, že by vás zajímalo, jak ho interpretovali ve Vídni. Domníváte se, že se od naší verze nemohli odlišit – vždyť text se zachoval v plném znění. Profesor Fiedler však dokázal že to možné je. Totiž Cimrman používal pro psaní svých děl starou zásobu čistých úředních papírů firmy Hurych a synové, parní mlýny. Což je skutečnost, kterou my v Čechách dobře známe, ovšem pro prof. Fiedlera to byla taková novinka, že ho to dovedlo k neuvěřitelné deformaci Cimrmanova textu. My jsme schválně zkrácenou verzi jeho pojetí nastudovali, abyste měli možnost posoudit to sami.

Takže ještě jednou scénická poznámka:

Náves. Zprava přichází lékař, zleva farář. V průběhu rozhovoru přeběhne v pozadí vesnický chlapec, žena obruč.

Otevře se opona.

Lékař: Buďte zdráv, pane faráři.

Farář: Až na věky, doktore.

Lékař: Pěkně nám to dnes připaluje. Hurych a synové, parní mlýny.

Farář: Není divu, vždyť máme červenec. Tanvald, Lipová 13.

Lékař: Jakou jste měl účast na mši?

Farář; Ale šlo to. Jen se mi tam všichni v lavicích vrtěli, drbali a ošívali. Zdá se, že se to vaše očkování pěkně ujímá.

Lékař: A jak se to – naše značka, vaše značka – ujalo vám?

Farář: Nemůžu si stěžovat. Svědí to jako čert. Vyřizuje Štruncová.

Proběhne chlapec, žena, obruč.

Opona se zavře.

A

Sám ostatně v divadelním programu píše, že ho práce strhla natolik, že s ní byl hotov -jak doslova říká – „ein, zwei.“

Ještě bych vás chtěl upozornit na jednu inscenační zvláštnost: v dramatu Němý Bobeš vystupuje celkem 15 postav. Do finančního rozpočtu na jedno představeni se však vejde nejvýše 5 účinkujících. Někteří z vědeckých pracovníků budou proto nuceni pokrýt dvě až čtyři role. Upozorňujeme vás na to proto, aby vás tato okolnost nemátla, abyste se snad – jako někteří diváci v předchozích představeních – nedomnívali, že se kupříkladu   hajný Mikovec přestrojí za pruského důstojníka s úmyslem přistihnout svou ženu při nevěře. Nic takového. Hajný a pruský důstojník jsou dvě zcela rozdílné postavy, hrané ovšem jediným hercem. Pro zajímavost: kdybychom nasadili oněch 15 účinkujících – a my bychom je, přátelé, sehnali – tak byste místo vaším dobrovolné, dejme tomu, dvacetikoruny, museli dát trojnásobek… A teď si představte, že sem přijde celá rodina, která má například 8 členů… to je 480 korun. A jsou také případy, že si sem divák pozve přátele a známé a musí za ně dobrovolně zaplatit třeba 15 míst… to už je, přátelé,… hodně peněz…za jeden mizerný večer. Takže nakonec chráníme jenom vaši kapsu.

Ale pokračujme v ději. Zachoval se ještě začátek druhého obrazu.

Je uveden touto scénickou poznámkou:

V hájovně. Světnice je sice uklizena, ale několik maličkostí pozornému oku prozradí, že tu již delší dobu chybí ženská ruka. Okna jsou pokryta pavučinami a na klikách je asfalt. V rohu místnosti stojí nové krmítko pro zvěř. Vstupují farář, lékař a Papoušek.

Pro zajímavost nejprve přehrajeme verzi profesora Fiedlera.

Otevře se opona.

Farář buší:

Hej hola, Mikovče! Jsi doma?

Hajný: No jo, už jdu.

Farář: Hola, Mikovče! Otevři!

Hajný: Vždyť nehoří!

Hajný jde otevřít

Koho to sem čerti nesou?

Vejde farář s lékařem.

Farář: Až na věky. Mikovče.

Lékař: Vyšli jsme si tady se starým papouškem

Ukáže klec v ptákem.

na zmije a řekli jsme si, že se u tebe zastavíme.

Farář: Copak jsi to tady vyřezal?

Papoušek: Cos to udělal. Pepiku?

Lékař: Hezký!

Hajný: Ale vyřezal jsem pro srny krmelec.

Farář: A kdepak máš ženu, Mikovče?

Hajný: Je na malinách.

Lékař: Měla se dostavit k očkování.

Postaví klec s papouškem na stůl.

Hajný: Je na malinách.

Lékař: Mikovče, všichni už byli…

Hajný: Je na malinách.

Farář: Mikovče, ruku na srdce, že tys Martu k tomu očkováni nepustil? Přiznej se, že je tomu tak?

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Lékař: Hezký!

Hajný: Hoďte na něj deku. nebo ho zabiju! Kdo to má pořád poslouchat.

Lékař přikryje klec dekou.

Farář: Podívej, Mikovče, já ti to řeknu otevřeně. Mně je tu plno věcí podezřelých. Tak například: Byl jsem na tvém záchodě. Je plný bobků.

Hajný: Chodí mi tam srny.

Farář: A tvou ženu od prusko-rakouské vojny nikdo neviděl. Přiznej se, Mikovče, že tys ji zabil?

Hajný: Je na malinách.

Papoušek: Cos to udělal. Pepiku?

Opona se zavře.

A

Toto bylo tedy pojetí profesora Fiedlera. Podle našeho názoru vysloveně falešné. My se totiž domníváme, že postavu papouška je třeba interpretovat zcela jinak. Klíčem k našemu výkladu je lékařova věta z prvního obrazu: „Chtěl jsem jit dnes odpoledne se starým Papouškem na zmije.“ Pravý smysl této věty nám pomůže opět objasnit náš ochranář doktor inženýr (B)…

Vejde Dr. Ing. (B) s rozštěpeným klackem v ruce.

B: Tak ke zmiji se blížíme tak, že…

A: Pane docente, buďte tak laskav a povězte nám jako člověk s dlouholetou praxí něco o lovu zmijí.

B: Tak ke zmiji se blížíme tak, že lehce našlapujeme. Víte, ona totiž zmije neslyší. To se málo ví. Ona se orien­tuje jenom podle otřesů půdy. Takže lovec si tedy muže třeba zpívat, ale nesmí dupat.

A: Promiňte, že přerušuji, ale já když jdu s dětmi do lesa, tak zpravidla tleskám a dělám takové to kššc! Abych případné zmije zaplašil.

B: Tak to děláte úplně zbytečně.

A: Ale já to tak dělám už dvacet let a celkem se mi to osvědčilo.

B:

Ano. To je úplně zbytečné. K vlastnímu lovu používáme tohoto celkem primitivního nástroje. Jak vidíte, na konci je rozštěpen a do rozštěpu je vložena rozporka opatřená motouzem. Ke zmiji se blížím zezadu. Namířím klacek (ukazuje) a potom rychlým pohybem…(jako že se nemůže trefit, až napotřetí se mu to povede), to se stane… přitisknu zmiji vidlicí k zemi těsně za hlavičkou. Současně zatáhnu za provázek. Ten uvolní rozporku a vidlice zmiji stiskne. Pak už je zmije naprosto bezmocná. Vidíte, že celkem bez obav klacek zvedám, ona se sice mrská, ale kousnout už nemůže.

A: Ano, tak to je, myslím, dostatečně názorné. Teď vám položím, pane docente, takovou neobvyklou otázku. Bylo by možné vzít si na lov zmijí nějakého ptáka? Dejme tomu papouška?

B: … Jistě, proč ne. Řekli jsme si, že zmije neslyší, papoušek nikterak nedupe… pravda. Já nevidím překážek.

A: …Tak, my si asi nerozumíme. Otázka přesně formulovaná by měla znít takto: Bylo by možné použít přímo k lovu, k odchytu zmijí, papouška?

B: To je zajímavý nápad. Papouška…

A: Co myslíte, šlo by to?

B: Papoušek? Vidíte, to mě nikdy ani nenapadlo.

A: Ano. Tak to jsme chtěli slyšet. Vidíte, tady doktor inženýr je odborník a jak jste teď slyšeli, nikdy by ho ani nenapadlo použít k lovu zmijí papouška.

B: Myslíte, že by jako zobákem…

A: To nám stačí, pane docente, pro naši věc je vaše odpověď naprosto dostačující.

B: Papoušek… Chm!

A: Na shledanou, pane doktore.

B: Na shledanou.

Na odchodu se ještě zastaví.

A jak je ten váš ptáček asi velký?

A: Ale tak, pane doktore… Otázku PAPOUŠKA můžeme tedy uzavřít. V lékařově replice „Chtěl jsem jít dnes odpoledne se starým Papouškem na zmije“ se nejedná o ptáka, ale nade vši pochybnost o vesničana Papouška, zběhlého v lovu zmijí. A tak si nyní můžeme pasáž přehrát tak, jak má opravdu vypadat.

Otevře se opona.

Farář buší:

Hej hola, Mikovče! Jsi doma?

Hajný: No jo, už jdu.

Farář: Hola, Mikovče! Otevři!

Hajný: Vždyť nehoří!

Hajný jde otevřít

Koho to sem čerti nesou?

vejde farář s lékařem a s vesničanem Papouškem.

Farář: Až na věky. Mikovče.

Lékař: Vyšli jsme si tady se starým papouškem

Ukáže na Papouška.

na zmije a řekli jsme si, že se u tebe zastavíme.

Farář: Copak jsi to tady vyřezal?

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Lékař: Hezký!

Hajný: Ale vyřezal jsem pro srny krmelec.

Farář: A kdepak máš ženu, Mikovče?

Hajný: Je na malinách.

Lékař: Měla se dostavu k očkování.

Posadí Papouška na stůl.

Hajný: Je na malinách.

Lékař: Mikovče, všichni už byli…

Hajný: Je na malinách.

Farář: Mikovče, ruku na srdce, že tys Martu k tomu očkováni nepustil? Přiznej se, že je tomu tak?

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Lékař: Hezký!

Hajný: Hoďte na něj deku. nebo ho zabiju! Kdo to má pořád poslouchat.

Lékař přikryje klec dekou.

Farář: Podívej, Mikovče, já ti to řeknu otevřeně. Mně je tu plno věcí podezřelých. Tak například: Byl jsem na tvém záchodě. Je plný bobků.

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Hajný: Chodí mi tam srny.

Farář: A tvou ženu od prusko-rakouské vojny nikdo neviděl. Přiznej se, Mikovče, že tys ji zabil?

Hajný: Je na malinách.

Papoušek: Cos to udělal. Pepiku?

Opona se zavře.

Co dramatičnosti je v této scéně, že? Ani naše neškolené podání jí nemohlo ubrat na působivosti. Je skutečně třeba notné dávky svévole k tomu, aby člověka napadlo svěřit tak jímavě lidskou postavu vřeštícímu opeřenci. Ještě štěstí, že se profesor Fiedler nepustil do inscenování Cimrmanovy hry „Afrika,“ v níž je hlavní postavou český cestovatel Holub.

Že se ještě zdržuji u vídeňské úpravy Němého Bobše: Když jsme představení viděli my, neměl cvičený pták roli ještě zafixovanou a pletl do předepsaného textu i jiné výkřiky jako „Kurt, du alter Trottel!“ nebo „Richtig, Herr Schneider,“ což samozřejmě do hry vůbec nepatřilo. Ale vraťme se k naší práci.

Po úvodních dvou obrazech opouštíme, pevnou půdu Cimrmanova dochovaného textu a nastává nám vlastní práce rekonstrukční. Tu však už s vámi bude sledovat profesor (C).

C:

Vážení přátelé, při rekonstrukci hry Němý Bobeš jsme se mohli opřít o několik dobových svědectví. K nejdůležitějším patří divadelní kritika uveřejněná v Národních listech v květnu r. 1891 a podepsaná trojúhelníkem.

Položme si otázku, kdo se pod touto podivnou šifrou skrývá. My se domníváme, že autorem této kritiky, a to vás možná překvapí, je sám Jan Neruda. Předložili jsme svou domněnku znalci Nerudova díla profesoru Kamilu Máchovi, a ten byl naším objevem doslova ohromen. Řekl dokonce, jistě s trochou nadsázky, že jsme objevili nový světadíl. Tuším, že jmenoval Ameriku.

Nerudova kritika nese název „S vraným koněm do Vra­ného.“ Přečtěme si ji:

- Jako mladík chodíval jsem pěšky až do Štěchovic. Letošního jara však už mi nohy tuze neslouží, i uvítal jsem nabídku svého přítele doktora Šavrdy k vyjížďce fiakrem. V Oujezdské bráně málem jsme se srazili s kočárem polské hraběnky Klotowské. Včas jsem ji však zahlédl a zvolal na vozku: „Polka jede! Polka jede!“ Již na Zbraslavi byli jsme jízdou tak vytřeseni, že doktor Šavrda navrhoval strávit zbytek dne v místním hostinci. Mým cílem byl však hostinec jiný. Totiž restaurace U Plechatých ve Vraném. kde se toho večera mělo konati představení kočující herecké společnosti pana Jaroslava Cimrmana. Proto jsem zastávku odmítl a kočího jsem pobídl: „Dál! Jen dál!“

Divadelní sál byl slušně obsazen, zvláště poté, co se příchodem nás dvou počet diváku zdvojnásobil. Kus nesl název Němý Bobeš a sestavil ho sám principál. Jeho děj vyprávět bych nesvedl. Autor vracel jej hned do minulosti a hned zase zpátky, takže jsem brzy nevěděl, kde vlastně jsem. Hvězdou celého dramatu je Bobeš. Jsou tam však i malé hvězdičky, například pan farář a lékař, kol nichž se velké točí. Největším zážitkem uměleckým byl pro mne výkon pana Živného. Říká se, že doušek vína dodá herci jistoty. Nevím. Pan Živný nebyl schopen udržeti své potácení v mezích jeviště a co chvíli nám zmizel v kulisách. Jeho „Kuš!“ kterým se obracel do nápovědní budky, ostane v mé paměti provždycky. Nesmím zapomenouti ani na paní E. K. G. v roli údajně krásné paní hajné. Nechtěl bych ji věru potkati sám v lese. Skutečnost, že s ní pruský důstojník baron Walter sdílí lože, jen znovu ukazuje, kam až člověka může dohnat válka.

Těsně před koncem, při výkřiku „Pomoc! Zloději!“ čtvrtina diváků odešla. Byl to ponocný, kterému začínala služba. Nakonec pan Živný na scéně definitivně usnul, Bobeš konečně nalezl, co hledal, a nebylo tedy již o čem hrát. Ještě že inspicient včas oponou trhnul a my mohli jít k šatně. Tam však pro mne drama teprve začalo. Seznal jsem totiž, že mi ukradli svršky. Všechno jsem oplakal, zase se osvěžil a vyjeli jsme ku Praze. Cestou mi doktor Šavrda sdělil, že společnost, jejíž umění jsme právě zhlédli, hodlá prý napřesrok uvést mé aktovky „Prodaná láska“ a „Ženich z hladu.“ To mi dodalo. „Ukradli klobouk, hůl i převlečník,“ řekl jsem svému příteli, „všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, ale tohle bych, Šavrdo, tohle bych nepřežil!“ -

Tolik tedy Národní listy. Vidíte sami, přátelé, že ani tak velký duch, jakým byl Jan Neruda, Cimrmana nepochopil. Jeho kritika nám však pomohla objasnit řadu temných míst zničené hry, například úlohu pruského důstojníka barona Waltra. nebo to, že Cimrman používal na tehdejší dobu neobvyklého retrospektivního postupu, a to dokonce několi­kanásobného.

Kromě citované kritiky byla pro nás vodítkem ona čitelná místa textu pod zátěžemi, a to pod klíčem na utahováni matek 14 a 16 mm věta „Již to v sobě nebudu dusit,“ pod brouskem na kosu věta „Mikovec vrací se z pole a svalí s mohutným žuchnutím na stůl svůj…“ a pod jakýmsi předmětem eliptického tvaru slova „základ státu.“ Pokračujme ledy v ději tam, kde končí Cimrmanův text.

Opona se otevře.

Farář:… A tvou ženu od prusko-rakouské vojny nikdo neviděl. Přiznej se, Mikovče, že tys ji zabil?

Hajný: Je na malinách.

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Farář: Mikovče, řekni pravdu. Nám můžeš zalhat, ale Jemu…

Ukáže palcem vzhůru.

… Jemu lhát nesmíš.

Hajný: Jak to víte, že je na půdě?

Farář: Ten je přece všude, Mikovče.

Hajný: Tak už o něm víte… Pouštěl jsem ho jen na noc, aby se napásl, ale je to divoká krev.

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Lékař: Zavři zobák, Papoušku. Poslyš, hajnej, řekni nám podle pravdy od začátku, jak se to všechno sběhlo. Uvidíš, jak ti odlehne.

Hajný: Dobrá tedy. Již to v sobě nebudu dusit. Víte, to bylo tak…

Opona se zavře a hnal zase otevře. Na scéně je hajného žena  Marta. Mikovec vrací se z pole a svalí s mocným žuchnutím na stul svůj batoh.

Hajný: Tak mě tady zase máš, Marto.

Marta: Proboha, můj muž!

Hajný: Ano, jsem to já, Marto. Bitvu u Hradce Králové jsme prohráli. Pruská armáda byla jednak lépe vyzbrojena, jednak si zajistila podporu Itálie. Nu což? Ani mě neobejmeš?

Marta: Vítej, Josefe.

Chce ho obejmout.

Hajný: Strachoval jsem se, nejsi-li tu o hladu, a teď vidím,že jsi dokonce ztloustla.

Marta: To se ti zdá, Josefe. Byl jsi celý rok pryč a za tu dobu jsi zapomněl, jak vypadám.

Hajný: Ba, ba. Baba. Byla to dlouhá a těžká doba. Kdybych ti měl vyprávět.

Marta: Vypravuj, Josefe.

Hajný: Zrovna teď jsem vyprovodil kus cesty kamaráda. Kule mu chudákovi utrhla nohy. A představ si, dobelhal se domů, myslel, že ho žena bude čekat, nechal ji tam samojedinou, a našel ji tam samodruhou. Spustila se, poběhlice, s rytmistrem od pruské pěchoty.

Marta: To je hrozné.

Hajný: Že? S nepřítelem. Řeknu ti, kdyby se mně něco takového mělo stát, tak to bych si asi něco udělal. Udělal bych si ze dřeva kyj a zabil bych tě.

Marta: Josefe, odpusť mi to!

Vrhá se mu s pláčem k nohám.

Hajný: Bože! Cože? Snad nechceš říci…?!

Marta: Ano, Josefe!

Hajný: Mluv. Co se stalo?

Marta: Víš, to bylo tak…

Opona se zavře a hned zase otevře. Na scéně Marta a pruský důstojník Walter, který si během řeči skládá svršky do tornistry.

Walter: Škoda, že válka již skončila. Ale rakouská armáda měla zastaralé zbraně a my jsme si zajistili podporu Itálie. Nevíš, kde mám ponožky? Aha, tady jsou. Budeme se muset rozloučit. Ne, nehořekuj, Marto. Nic mě tak nedojímá jako ženský plač.

Marta vyjeveně kouká, o jakém pláči je řeč.

Walter: Pomoz mi utáhnout ten řemínek. Víš, mnoho jsem o naší lásce přemýšlel. Pomoz mi zahnout tady ten řemínek…

Marta si klekne, aby mu zapnula pod zády řemínek.

Walter: …mnoho jsem o naší lásce přemýšlel, ale Marto, nekleč mi u nohou. Tím, že mi klečíš u nohou, mi loučení jen ztížíš. Často jsem si tam v bitevní vřavě říkal: Co když ty kulky, které mi sviští nati hlavou, co když jsou právě z pušky Martina muže?

Marta: To nebyly kulky mého muže.

Walter: To přece nemůžeš vědět.

Marta: Josef je nejlepší střelec v polesí. Jeho střely nikdy neminou cíl.

Walter: Vidíš, tím spíše se musíme rozloučit!

Marta: Waltře, nech mi tu na památku nějakou svou daguerrotypii.

Walter: K čemu by ti byla?

Marta:  Chci vědět, jestli ti bude podobné.

Walter: Kdo?

Marta: Tvé dítě.

Walter: Dítě! To je krása!  Bezděky mě napadají verše našeho básníka Schillera v překladu vašeho básníka Vrch­lického:

Když tvůj milý opustí tě,

neplač, máš tu po něm dítě.

Nevadí, že nemá tátu,

je to pořád základ státu.

Marta: Ach, Waltře, vzpomínáš na naše první setkání? Nikdy mi nevymizí z paměti. Víš, to bylo tak…

Opona se zavře a hned zase otevře. Vejde Walter a rozhlíží se po prázdné světnici.

Walter: Hej hola, kde jste kdo? Je tu vůbec někdo? Jsem pruský intendanční důstojník baron Walter von Grünbach. Haló, nebojte se! Jsem intendant. To není voják – to je vedoucí výstrojního skladu. Nu, sednu si a počkám.

Opona se zavře, otevře. Na scéně opět Marta s Waltrem.

Marta: Byla jsem tenkrát na malinách.

Walter: Nu, hezky jsme si zavzpomínali, Marto, ale moje marškumpačka už je na pochodu. Tož sbohem, holka!

Marta: Sbohem, Waltře.

Opona se zavře, otevře. Na scéně je Marta a hajný Mikovec.

Hajný: Tak takové to tedy bylo…

Opona se zavře, otevře. Na scéně farář, lékař, hajný a Papoušek pod dekou.

Farář: Tak takové to tedy bylo…

Opona se zavře. Vyjde prof. (C) s narychlo přehozeným sakem přes Martino poprsí.

C:

Vidíte, přátelé, že některé postavy Cimrmanovy hry dostávají pevné obrysy.

Jen tak na okraj – snad vás bude zajímat, jak si s těmito scénami poradil profesor Fiedler. Nebudeme je ani předvádět. Stačí, když si řekneme, že větu „Mikovec vrací se z pole“ nepochopil rakouský restaurátor jako návrat z války, ale přivádí na scénu hajného zmoženého polní prací, předmět, který má Mikovec podle dochovaného textu mohutným žuchnutím svalit na lavici, je v jeho verzi bič. Mikovec, jenž byl podle profesoru Fiedlera zorat pole u lesa, a nemohl být tedy mimo domov déle než několik hodin, se přesto po návratu podivuje, že mu za tu dobu žena ztloustla, a zakáže jí chodit na maliny.

Zdálo by se, že do takové frašky nelze dosti dobře vmontovat dochovaná slova „základ státu.“ Profesor Fiedler to však vyřešil jednoduše. Hajný prostě vezme bič, počne honit ženu kolem stolu a vykřikuje: „Rozvedu se, rozvedu se!“ zatímco ona mu odpovídá: „Nerozvedeš, nerozvedeš, rodina je základ státu!“

Ale vy jste jistě zvědavi především na to, jak jsme v rekonstrukci děje postupovali my. Předám proto slovo doktoru (D).

D:

Nebylo lehké zjistit, kterým směrem asi Cimrman děj své hry rozvíjel. Stáli jsme například před otázkou, jak hajný nevěrnou ženu potrestal. Naše názory se podle osobních zkušeností různily. Jedni jako třeba prof. A ji chtěli zabít. Profesor (C) soudil, že zabít je málo. Mně například by bylo stačilo nevěrnou ženu vyhnat. Kolega (B) ji chtěl dokonce odpustit… Nejmladší z nás, kolega (E), vůbec netušil o čem se bavíme… Nu, názory mohou být různé, ale vědecký pracovník se musí držet taktu. A protože jsme se již mnohokrát přesvědčili, že do své tvorby promítal Cimrman převážně vlastní zážitky, obrátili jsme se i tentokrát k jeho bohatému životopisu. Podívejte se se mnou do r. 1907.

K 60. výročí vlády Františka Josefa I. připravovala rakouská diplomacie v tichosti jubilantovi milý dárek: anexi Bosny a Hercegoviny. Aby byl dárek pro panovníka opravdu překvapením, odbývaly se všechny přípravy mimo Vídeň, a to na českém zámku Konopiště. Protože i stěny mají uši, trval arcivévoda Ferdinand d’Este, aby se nejdůležitější jednání odbývala v lese při lovu. Přes tato důmyslná opatření byl o celé akci okamžitě informován anglický král Eduard VII. V rakouských diplomatických kruzích nastal poplach. Hrozilo totiž nebezpečí, že Eduard VII, známý pletichář mezinárodní politiky – jubilantovi anexi prozradí, aby mu zkazil radost.

Rakouská protišpionážní služba dlouho hledala kanál, kterým proudí informace z Konopiště do Buckinghamského paláce. Kdo mohl naslouchat tajným poradám nejvyšších diplomatu v mlází konopišťské obory? Sledování lesních dělníků a hajných nevedlo k cíli. A tak nakonec padlo podezření na osoby, od nichž by se špionážní činnost očekávala nejméně na babky kořenářky. Tři sta myslivců provedlo zátah lesa. V jejich síti uvízlo dvanáct vyplašených stařenek s uzlíčky léčivých bylin. Otázka, před kterou stala rakouská kontrarozvědka, zněla takto: která z nich je trhala s úmyslem uzdravit nemocné a která z nich s úmyslem poškodit monarchii?

A tu se dostává do této velké mezinárodní aféry náš Jára Cimrman, který působil tehdy nedaleko Konopiště, v Benešově, což je pár kilometrů; přesně dva; jako přírodní lékař. O této jeho činnosti se dosud málo vědělo. My sami jsme byli překvapeni, jakých úspěchů na tomto poli dosáhl. Já se bohužel nemohu příliš dlouho u tohoto tématu zastavit, ale jenom abyste měli představu. Cimrman především veškeré bylinné léčení zjednodušil jak to jen šlo. Jen tak namátkou: zácpa, tak je to hezky vidět. Zácpa se tehdy léčila směsi řepíku, pampelišky, zeměžluče a hořce. Kdežto Cimrmanovi stačil na zácpu rozrazil. Vidím, že vás to zajímá. Tak například na ženskou sexuální frigiditu ordinoval potměchuť. Sám si nasazoval vstavač polní. A to by stačilo,asi. Není tedy divu, že to byl právě on, koho rakouská kontrarozvědka požádala o odbornou expertízu. Cimrman se podíval každé stařence do ranečku. Ve všech nalezl běžné léčivé byliny. Z jednoho se však vysypaly pouze lopuchové listy hustě popsané neviditelným písmem. Což bylo nápadné. Cimrman, kterého lopucha zajímala jen z lékařského hlediska, se ženy zeptal: „To je proti uhrům?“ A stařena, hrdě pozvednuvši hlavu, odpověděla: „Jak proti Uhrům, tak proti Rakušákům!“

To už k ní přistoupil jeden ze špionážních důstojníků, sňal jí z obličeje falešné vrásky, otrhal falešné bradavice, jednu pravou, a řekl: „Kuncová, vaše hra již skončila.“ Teď teprve si Cimrman s hrůzou uvědomil, že nešlo o žádnou zdravotnickou akci. Pamětníci vzpomínají, že bez ohledu na četnické bodáky, za eskortovanou ženou neohroženě zvolal: „Nezoufejte, Kuncová, napíši o vás hru!“ Což ji po cestě do vězení jistě povzbudilo; dostala doživotí. Nemůže být pochyb, že měl na mysli právě hru Němý Bobeš.

Špiónka Kuncová má totiž příliš mnoho společných rysů s postavou manželky hajného Mikovec. Ostatně poslechněte si, co o ní říká policejní archiv:

- Kuncová pracovala původně jako hotelová pokojská v Mariánských Lázních, kde ji poznal anglický král Eduard VII., který se tam léčil. Bystrá a přičinlivá dívka upoutala brzy královu pozornost. Jednoho dne ji vzal stranou a řekl jí, že služba obyčejné pokojské nemůže tak chytré děvče uspokojit. Naznačil, že by se svými schopnostmi mohla vykonávat nějakou inteligentní službu (doslova řekl „Intelligence Service“). Mladá dívka se nenechala dlouho přemlouvat a po krátkém výcviku v zahradě anglického vyslanectví byla nasazena do konopišťské obory. Tam se záhy seznámila s mladým lesníkem Průchou – ve hře se jmenuje Mikovec – a stala se jeho ženou. Pod záminkou, že chodí na maliny – jak nám to pěkně sedí – trávila většinu času v oboře v blízkosti dvorské společnosti a získávala cenné informace. Když odjel její muž s následníkem trůnu na lov do Salcburku, navázala intimní styk s důstojníkem pěchoty Grünbachem. A když se pak manžel po roce vrátil, byla právě v devátém měsíci těhotenství. V hájovně došlo k drsné hádce, během niž žena porodila – tuto scénu jsme na rozdíl do prof. Fiedlera vypustili. Hajný Průcha, vyhlášený dobrák, se všemožnou péčí snažil, aby se po porodu rychle zotavila. Jakmile se mohla postavit na nohy, okamžitě ji vyhnal.

Pro Špiónku Kuncovou bylo dítě nežádoucí přítěží. Uložila je proto do krmítka pro lesní zvěř nedaleko hájovny. Aby mohla dál pokračovat ve výzvědné činnosti, zůstala v oboře přestrojena za starou kořenářku. Nás zajímalo jak mohla posílat zprávy do Anglie. No prostřednictvím svého dalšího milenec, telegrafisty benešovského nádraží Karla Mráčka. Mráček dával informacím nevinnou podobu běžných železničních hlášení a odesílal je služebním telegrafem z benešovského nádraží až na vlečku do Buckinghamského paláce.

Jeho šifrovací klíč byl jednoduchý ale zřejmě praktický. Tak například „salonní vůz Františka Josefa“ byl šifrován jako „vagón s francovkou, první třída.“ Nebo sděleni „mašina pod parou“ znamenalo ve skutečnosti „císařovna se na plese dobře bavila.“

Další osudy obou agentu britské Inteligentní služby nemají pro naši rekonstrukci význam. My už máme dostatek materiálu pro to, abychom mohli v ději Cimrmanovy hry pokračovat.Velice nám pomohly i dva zlomky textu, čitelné díky zátěžím. Lžíce na boty zachránila větu „je to šestnácterák“ a pod zavřeným kapesním nožem se uchovala vůbec klíčová slova celého dramatu „podá ho faráři“ (nebo „dodá ho v trakaři,“ o tom jsou spory). S tím už se dalo něco podniknout. Navažme tedy tam, kde jsme v předchozí scéně skončili. Jenom tedy ještě upozornění: po slovech „Vzhůru do Grünbachu,“ následuje přestávka.

Otevře se opona.  V hájovně. Na scéně Mikovec, farář, lékař a Papoušek pod dekou.

Farář: Tak takové to tedy bylo.

Hajný: Vařil jsem jí oukrop. To hodně posiluje. A jak se jen mohla postavit na nohy, vyhnal jsem ji.

Farář: I s dítětem?

Hajný: I s dítětem.

Farář: Ubožačka. Jak se o ně mohla starat?

Hajný: Nestarala se o ně. Dala dítě do jeslí. A sama utek­la kdovíkam.

Lékař: Jak to, že dítě, v lese, bez matky, neumřelo hlady?

Hajný: Postaraly se o ně srny. Když jsem chlapce našel, bě­hal s nimi po čtyřech a okusoval listí.

Lékař: Tak je to tedy, je to vlastně takový náš Český Tarzan. Naučil se zřejmě od těch srn úplně všemu. Proto ty bobky na tvém záchodě.

Hajný: Však jsem mu také, protože tak tvaruje, dal jmé­no Bobeš.

Farář: Poslyš, Mikovče, to už je nějakých let, co se to stalo. Vždyť tomu chlapci musí být nejmíň takových…

Hajný: Je to šestnácterák. Byla to práce, než jsem ho na­učil lidským způsobům.

Farář: Do školy jsi ho neposílal, v kostele nikdy nebyl…

Hajný: Bál jsem se lidských řečí.

Lékař: A očkován také není, co?

Farář: Víš co? Zavolej ho, Mikovče.

Hajný: Cože? Inu, jak myslíte.

Volá na půdu.

Bobši, pojď dolů!

Chvíli všichni čekají.  Pak se na scénu zvolna vysunou parohy.

Hajný: No, jen pojď dál. Neboj se.

Parohy se posunou ještě dále do jeviště a ukáže se, zeje Bobeš drti v ruce.

Hajný: Vidíte, už si zase hraje s parohama. Je to jeho nejmilejší hračka. Jen pojď blíž, tady pan farář a pan doktor by si s tebou chtěli popovídat.

Bobeš váhavě přistoupí ke skupině hostů.

Lékař: Tak safra, chlapče, tako­vý statný jonák, skály by to mohlo lámat. Vousy už ti raší, vlasy též.

Rozpřáhne bodře ruce.

Jak to, že ještě nejsi očkován?

Bobeš se lekne lékařova pohybu a prchne za scénu.

Hajný: Ale to nesmíte.

Lékař: Nesmí se na něj mluvit?

Hajný: Mluvit ano, ale nesmíte z ničeho nic hýbat rukama. Bobši, pojď sem. Ne­boj se, to jsou hodní pánové.

Dojde pro něj za scénu.

Posaď se, chlapče, a očuchej si je.

Bobeš se přihlíží ke stolu, nakloní se k farářově ruce a očichá ji. Stejné očichá i paži lékařovu. Teprve pak se plaše posadí.

Lékař: Tentokrát si dá pozor, aby se nepohnul.

Tak safra, chlapče, takový statný jonák, skály by to mohlo lámat. Vousy už ti raší, vlasy též. Jak to že ještě nejsi očkován?

Hajný: Nic vám neřekne, je němý. Vychovaly ho srny.

Farář: Mikovče, Bobeš ví všechno?

Hajný: Všechno jsem mu řek, pane faráři. Bobši, ukaž mu tu daguerrotypii!!! Slyší špatně na levý slech.

Bobeš vyjme z kapsy obrázek a podá ho faráři.

Farář: Jako bys mu z oka vypadl, chlapče

Lékař: Opravdu. Baron von Grünbach.

Farář: Zřejmě bohatý pán.

Lékař: Chce zvednout ruku.

Poslyšte, přátelé, něco mě napadá. Mikovče jak dalece na tom chlapci lpíte?

Hajný: Já? Já ho mám plný zuby. Viď, Bobši?!

Bobeš přikývne.

Lékař: Tleskne si do rukou a tím Bobeš uteče…

Tak to je výborné. Napadlo mě totiž, že bychom měli vyhledat jeho otce.

Farář: Co si od toho slibujete, doktore?

Lékař: Dějiny lékařství znají radu případů…

Všimne si. že vesničan Papoušek s dekou na hlavě nebezpečně vy­kročil až k samému okraji jeviště.

Necourej mi tady, Papoušku, za­se někam spadneš!  Běž na dvorek! Mikovče, to nebyl dobrý nápad, dát mu přes hlavu deku…

Nasměruje ho do zákulisí.

Známe řa­du případů, že silný citový otřes…

Ze zákulisí, kde zmizel Papoušek, se ozve zlověstný hřmot. Lékař si rychle nasadí fonendoskop a odběhne. Vzápětí se vrátí a rezignovaně sejme přístroj z uší.

To je pro vás, pane faráři.

Farář odejde a vrátí se s Papouškovou dekou, pietně pře­hozenou přes ruku.

Farář: Chudák starý Papoušek.

Hajný: A je po ptákách.

Lékař: Ale abychom se nezdržovali maličkostmi: Silný citový otřes může němému vrátit řeč! No, pojď sem Bobši. Co by mohlo být pro toho chlapce silnějším otřesem než setkání s vlast­ním otcem?

Farář: To je pravda. A jistě by se také o chlapce dobře po­staral.

Hajný: Ten by ho leda zapřel, mizera.

Lékař: Zapírat by mohl, ale dnes již máme prostředky, jak mu otcovství dokázat. Kdybych šel s chlapcem napří­klad já, těžko by se mi po krevní zkoušce vykroutil.

Farář: To byste svedl, doktore?

Lékař: O tom nepochybuji. Chcete-li, můžete jet do Grünbachu s námi, pane faráři. Já ho přitisknu ke zdi a vy mu promluvíte do duše.

Farář: Co říkáš, Bobši?

Hajný: Je němý. Vychovaly ho srny.

Farář: Co tedy říkáš ty, Mikovče?

Hajný: Pro mě za mě…

Lékař: Tak tedy vzhůru…

Hajný:…jděte si třeba do prdele.

Lékař:…do Grünbachu!

Opona se zavře.

Přestávka

A:

Vážení přátelé, v první půli dnešního večera jsme na přání Jaroslavy Kozákové z Přelouče předvedli, jak po­stupuje krok za krokem vědec-restaurátor. My zde ovšem nebudeme takto detailně rekonstruovat celý text Cimr­manova dramatu, na to by nám nestačil čas. Proto se ve druhé půli večera soustředíme jen na nejdůležitější dějo­vé úseky. Nejprve co vynecháme:

Především  zdlouhavou  pasáž  cesty  našich   tří   přátel – faráře,  lékaře  a  Bobše – do  Grünbachu. Nebudeme jako profesor Fiedler nutit diváky, aby poslouchali sáhodlouhé promluvy obchodního cestujícího Jeřábka, kterými krátí spolucestujícím několikahodinovou jízdu vlakem. Nevíme, proč prof. Fiedler považoval za nutné seznámit diváky s celou řadou bezvýznamných příhod z Jeřábkova života. Tak např. Jeřábek vypráví, že brzy po narození osiřel a byl vzat na vychování do rodiny zedníka Říhy, který záhy poté skončil na popravišti. Zedník Říha byl již delší dobu podezřelý úřadům tím, že se mu ztráceli učňové. Jeřábek líčí, jak jednoho dne sestoupil do sklepa, kde objevil řadu zazděných výklenků výšky dospívajícího chlapce. Navíc si prý všiml, že se z jednoho výklenku, na němž malta ještě neoschla, ozývá tlumené kvílení. Počkal, až mistr usne, a pak začal tiše sekat do zdi. Jeřábek to popisuje do všech detailů. Jak vyboural první cihlu, jak vsunul ruku do otvoru, co tam nahmatal, co se stalo, když se Říha probudil a sešel za ním se sekerou do sklepa, a tak dále, a tak dále.

Ještě zdlouhavější je Jeřábkovo vyprávění o jeho službě u dragounů. Přitáhli prý po manévrech k jakémusi klášteru, kde se celý oddíl ubytoval. Na Jeřábka vyšla té noci strážní služba. Jak tak chodil po nádvoří, všiml si, že se v jednom okně dosud svítí. Přistoupil blíže a nahlédl dovnitř. V místnosti spatřil sedm mladých novicek. První, třetí, pátá a sedmá ležely na postelích, zatímco druhá, čtvrtá a šestá… no prostě bezbarvé, nic neříkající tlacháni upovídaného strýce.

Pravou zkouškou trpělivosti však divák podstoupí, když se Jeřábek rozpovídá o svém kamarádu z vojny, koželuhu Tomanovi. Ten měl prý zase čtrnáctiletou dceru, která byla na svůj věk neobyčejně vyspělá. Toman ji sice úzkostlivě hlídal, ale přesto nemohl zabránit, aby si zvrhlé děvče nepozvalo jednoho dusného odpoledne Jeřábka do své podkrovní světničky. Jeřábek vypravuje, jak tam přišel, co všechno dívka neměla na sobě, jak se její poživačnost projevovala, vysvětluje, proč měla k posteli připevněný řetěz, co s ním musel dělat – no prostě: nuda, nuda, šeď, šeď.

Nás na celé jízdě vlakem zaujala jiná věc: totiž, jak Cimrman nenásilnou formou poskytuje divákovi zajímavé vlastivědné poznatky. Tak například, když projížděli Pelhřimovem, vysvětlil farář Bobšovi, že je to Pelhřimov, významné průmyslové středisko s krásnou raně barokní kaplí sv. Anny a s děkanským kostelem sv. Bartoloměje z počátku 14. století. Zdá se nám to daleko podstatnější než několikastránkový monolog nějakého cesťáka. Samozřejmě jiná věc by byla, kdyby Jeřábek, když už se mu věnuje tolik místa, sehrál v další části dramatického děje nějakou podstatnější roli. Nic takového. Svým vystoupením z vlaku ve stanici Pacov vystupuje Jeřábek definitivně i z Cimrmanovy hry.

Sledujme však naše tři přátele. Ti po dlouhé cestě dorazili konečně do Grünbachu, kde se ubytovali v malé hospůdce.

Přestože se scéna z grünbašského hostince dochovala téměř celá, vznikly mezi Prahou a Vídní opět spory o její interpretaci. Myslíme si proto, že nebude na škodu nahlédnout do Mistrovy biografie, kde má německé městečko Grünbach své významné místo. Prosím doktora Životského.

B:

Na ohmatané mapce, která byla Cimrmanovi  nezbytným průvodcem při cestách Evropou, najdeme u městečka Grünbach červeny vykřičník s poznámkou „nůž.“ Poznámka souvisí s dnes již legendární cestou Járy Cimrmana s hrabětem Zeppelinem na palubě vzducholodi Karel. Při přeletu zmíněné obce oba přátelé svačili a Cimrmanovi vypadl z ruky kapesní nuž, v jehož vybavení byla kromě vývrtky a malého šroubováčku i vidlička. Cimrman nechtěl kvůli noži přistávat, ale rozhodl se, že se do Grünbachu příležitostně vrátí. Dostal se tam o tři léta později. Správně předpokládal, že otevřený nůž, spadnuvší z výše jednoho tisíce metru, je nutno hledat 70 až 120 cm pod povrchem. A skutečně po dvou dnech kopáni nalezl nejen nožík, ale i mocnou sloj černého uhlí. A tak se návštěvou Járy Cimrmana ospalé lázeňské městečko přes noc proměnilo v překrásnou uhelnou pánev. Cimrman sám se stal majitelem dolu Marcela, a ten svým technickým vybavením brzy zastínil všechny ostatní.

Přišel totiž na velice jednoduchý ale vtipný nápad, jak dopravovat horníky pod zem i na povrch, aniž k tomu potřeboval jakýkoli motorový pohon. Dobře to uvidíte na schématu, které jsem si pro tuto příležitost připravil.

Rozloží nákres

A

Já myslím, pane docente, že není třeba zacházet do takových technických podrobností.

B

Jistě, já to vezmu jen v hrubých rysech. Tak: princip spočíval v tom, že do klece směřující dolů nastoupilo o jednoho horníka víc než do klece směřující nahoru. Tím byla horní klec těžší a vytáhla vlastní vahou první směnu nahoru. Bylo-li kolo těžní věže řádně promazáno, fungoval systém bezvadně. Ovšem po několika týdnech těžby Cimrman zjistil, že se mu v dole hromadí horníci.

Chyba byla pravě v tom horníku navíc. Bylo tedy nutné dopravovat nahoru i dolů stejný počet horníku. Jak ale zařídit, aby i v tomto případě horní klec vytáhla vlastní vahou klec dolní? V řešení tohoto problému spatřuji hlavní ekonomický přinos Cimrmanovy myšlenky. Cimrman umístil do každé klece podobný náčrt, jaký máme zde, a pod něj toto upozorněni: „Kamarádi! V zájmu svých kamarádů přicházejte do práce řádně najedeni. Vítána jsou zejména vajíčka, houby a jiná těžká jídla. Rubat pak musíte ze všech sil, abyste nějaké to kilo shodili. Jinak se nahoru nedostanete.“

Po tomto opatřeni produktivita dolu Marcela prudce stoupla. Teď bych se rád zastavil u otázky, zda Cimrman jako majitel dolu byl…

A: To už snad není nutné, pane doktore.

B:…nebo nebyl kapitalista.

A: Tak to ano

B: Na otázku si odpovíte sami, přátelé, když vám řeknu, že Jára Cimrman po celou dobu svého pobytu v Grünbachu bydlel v podnájmu, v prostém domku hornického předáka Wassermanna, a že snídal totéž, co se snídalo u Wassermannů: ve všední dny chleb s máslem či se sádlem a cibulkou, v neděli housku. A jestliže paní Wassermannová něco upekla, pak samozřejmě nepohrdl ani buchtičkou.

A: To už by ale opravdu stačilo, pane doktore.

B: Vždyť já už jsem  také skončil.

Balí nákres.

Myslel jsem sice, že by diváky zajímalo, co dělal Cimr­man s nadhodnotou, ale když není zájem, prosím…

Poněkud dotčen odchází.

A

Děkuji za opravdu zajímavý a zasvěcený pří­spěvek. A teď už se můžeme přenést do hostince v Grünbachu.

Otevře se opona. V hostinci stojí farář, lékař a Bobeš.

Lékař: O našem posláni ani slovo. Budou-li se nás na ně­co ptát, raději se vždycky poradíme.

Hostinský: Vejde s pivem.

A jakpak se vám líbí v našem kraji, pánové?

Farář se s  lékařem se  šeptem poradí, jak odpovědět:

Pěkné to tu máte.

Lékař: Všimli jsme si cestou toho krásného zámku. Kdo v něm bydlí?

Hostinský: Kdo jiný než pan baron.

Farář: Velký zámek. To on tam jistě není sám. Zřejmé má ženu, děti…

Vstoupí havíř Wassermann.

Wassermann: Zdař Bůh.

Položí kahan na zem, usedne a začte se do novin „HLAS HLUBINY.“

Hostinský: Děti mu pánbů nedopřál, ale na ženě mu to vynahradil. To je panečku komandýr. Podle ní musí celý zámek tancovat.

Farář: To se podívejme.

Hostinský: No jo. On náš pan baron býval zamlada podařené kvítko. Která před ním neutekla na strom, s tou on šup do postele. Tak ona si ho teď paní baronka hlídá a ženská noha jí do zámku nesmí.

Wassermann: Tak tak. Do služby na zámek berou je­nom mužské. Kuchařka, pokojská, služka, všechno samý chlap.

Lékař: Vy pracujete také na zámku?

Wassermann: Kdežpak. Tak vysoko našinec ani nepomýšlí. Já pracuji dole, v hlubině.

Hostinský: Dáš si taky pivo, Wassermanne?

Wassermann: Dám. Vždyť jsem celý den pil jenom vo­du.

Hostinsky odejde pro pivo.

Promiňte mi mou zvědavost, pánové, vy jste tu u nás jako turisté? .

Lékař se s farářem se šeptem radí:

Jako turisté.

Wassermann: Chcete-li, vezmu vás s sebou dolů. Je to tam zajímavé.

Farář: Děkujeme za laskavost, ale raději bychom si prohlédli zámek.

Hostinský přinese Wassermannovi pivo.

Wassermann: A kdepak máš Haničku?

Hostinský: Ale jela do Míšně pro porculán.

Wassermann: Taky  už bych  potřeboval  nové hrníčky. Škoda, že Haničku neznáte, pánové. Ona je takové naše sluníčko.

Hostinský: Poslyšte, pánové, nic mi do toho není. ale pročpak si ten chlapec nesedne?

Napřáhne k Bobšovi ruku a ten zase prchne. Farář s lé­kařem se poradí.

Lékař se s farářem poradí: Je to neposeda.

Opona se zavře.

 C

Tak to byla naše verze scénky z grünbašské hospůdky. Ještě než vám předvedeme, jak si s tímto – zdůrazňuji – dochovaným textem poradil prof. Fiedler ve Vídni, dovolte mi, abych jménem  svým a  jménem  všech  svých kolegů předeslal několik upřímně míněných slov. Vážení přátelé, byli bychom opravdu neradi, kdyby ve vás vznikl dojem, že snad v našich polemikách s prof. Fiedlerem jde o nějakou osobní zaujatost. My například oceňujeme, s jakou péčí prof. Fiedler opatřil věcným rejstříkem pře­klad naší knihy „Cimrman und Kindergarten.“ Ale to zá­roveň ukazuje, kam by měl prof. Fiedler příště napřít své síly: k drobné, mravenčí faktografické práci. Jakmile se totiž pustí do úkolu, na nějž jeho síly nestačí, dopadá to tak, jak ukazuje následující scéna.

V hostinci stojí jako prve farář, lékař a Bobeš. Hostinský přináší pivo.

Lékař: O našem posláni ani slovo. Budou-li se nás na ně­co ptát, raději se vždycky poradíme.

Hostinský: Vejde s pivem.

A jakpak se vám líbí v našem kraji, pánové?

Farář se s  lékařem se  šeptem poradí, jak odpovědět:

Pěkné to tu máte.

Lékař: Všimli jsme si cestou toho krásného zámku. Kdo v něm bydlí?

Hostinský: Kdo jiný než pan baron.

Farář: Velký zámek. To on tam jistě není sám. Zřejmé má ženu, děti…

Vstoupí vodník, jakého známe z Jiráskovy Lucerny.

Wassermann: Brekeke.

Usedne na židli a rozhlíží se kolem;  začte se do novin „HLAS HLUBINY.“

Hostinský: Děti mu pánbů nedopřál, ale na ženě mu to vynahradil. To je panečku komandýr. Podle ní musí celý zámek tancovat.

Farář: To se podívejme.

Hostinský: No jo. On náš pan baron býval zamlada podařené kvítko. Která před ním neutekla na strom, s tou on šup do postele. Tak ona si ho teď paní baronka hlídá a ženská noha jí do zámku nesmí.

Wassermann: Tak tak. Do služby na zámek berou jenom muž­ské.

Lékař: Vy pracujete také na zámku?

Wassermann: Kdepak, já pracuji dole v hlubině.

Hostinský: Dáš si taky pivo, vasrmane?

Wassermann: Dám. Vždyť jsem celý den pil jenom vodu.

Hostinský odejde pro pivo.

Chcete-li, vezmu vás s se­bou dolů. Je to tam zajímavé.

Farář: Děkujeme za laskavost, raději bychom si prohléd­li zámek.

Hostinský přináší vodníkovi pivo.

Wassermann: A kdepak máš Haničku?

Hostinský: Ale, jela do Míšně pro porculán.

Wassermann: Hm, taky už bych potřeboval nove hrníčky.

Obrátí půllitr dnem vzhůru.

Škoda, že Haničku neznáte, pánové. Ona je takové naše sluníčko, Haničko, brekeke.

Opona se zavře.

C

Ale omyly nejsou ještě tím nejhorším, co nás ve Fiedlerově verzi může potkat. S blížícím se závěrem jako by mu z toho mála dramatické síly, kterou má, ještě ubývalo a dochází k naprosté sterilitě. Pro ilustraci alespoň jednu ukázku. Bude to scéna, kterou my jsme vynechali, neboť k ní nebyly jiné podklady než soupis osob. Prof. Fiedler však pouze na základě údaje, že spolu mají hovořit chalupníci Kruge, Schmied a Wolf, napsal tento dialog:

Kruge: Včera jsem se byl podívat u švagra. Má to tam hezký.

Schmied: Já jsem si zašel včera do mlejna.

Wolf: Já ani nevím, kde jsem včera byl.

Kruge: A co dělá vaše žena?

Schmied: Je doma.

Kruge: Moje je taky doma.

Wolf: Moje žena je taky doma.

A tak to pokračuje další čtyři stránky. Jistě nám proto nebudete mít za zlé, když se s verzí prof. Fiedlera defini­tivně rozloučíme. Až dosud se totiž prof. Fiedler od Cimr­manova, a tedy i od našeho textu jen odlišoval. Ale od stránky 46 píše již úplně jinou hru. Výhybkou, která ho odchýlila ze směru, se stala nevinná věta: „První kolo, a hned premiér,“ kterou řekl farář bezprostředně po­tom, co koupili Bobšovi nové kolo. Prof. Fiedler, jako by nevěděl, že Premiér byla vyhlášená značka velocipédů, vyložil si větu po svém. Podle něho vyhrál Bobeš první kolo zemských voleb a stává se předsedou vlády. Pan fa­rář je v důsledku toho povýšen na arcibiskupa, z lékaře se stává ministr zdravotnictví a z heřmanické myslivny je povolán i hajný Mikovec a přijímá úřad ministra lesního a vodního hospodářství. Němý ministerský předseda Bobeš je obletován ženami, z nichž si na něho největší nároky osobuje dcera generála Strunze. Bobeš je však nejvíce přitahován mladičkou baronkou Jelenou – vždyť ho vychovaly ho srny. Tu ale odradí nechutné výstupy Strunzovy žárlivé dcery. V Bobšově milostném životě zazáří i perla nevšední krásy, maďarská herečka Elén Horvátová, která předtím odmítla i Hurycha a jeho syny i s jejich parními mlýny. I tuto soupeřku nakonec vyřizuje Strunzová.

Co tedy říci souhrnně k vídeňskému představení Cimrmanovy hry „Der stumme Bobesh“: Prof. Fiedler svévolnými úpravami doslova zničil ideu Cimrmanova dramatu. Vy, ačkoli jste ještě neviděli závěr hry, jste už jistě poznali, že Cimrman podrobil svým „Němým Bobšem“ zdrcující kritice agrární politiku rakouské vlády. Ve Fiedlerově plytkém podání není však po tomto ideovém záměru ani stopy. A tak můžeme svůj dojem z vídeňského představení vyjádřit slovy: Škoda času a deviz.

Dámy a pánové, já vám děkuji za pozornost a předávám slovo profesoru Blažkovi.

A

Milí přátelé, dříve než uvidíte závěrečnou scénu, v níž se osudy našich hrdinů uzavírají, vyslechnete, doufám, se zájmem několik slov o herecké práci na hře Němý Bobeš. Koho jiného požádal o rozhovor než představitele titulní role. Je jim odborný asistent (E).

A: Já bych vám rád položil několik otázek. Kdy jste se dozvěděl, že budete hrát titulní roli ve hře Němý Bobeš?

E: Dozvěděl  jsem se to v pálek a hned v sobotu jsme jeli s panem režisérem X do Sokolnic.

A: Vysvětlete, proč jsme jeli do Sokolnic.

E: Potichu prof. Blažkovi.

V Sokolnicích je velká obora.

A: Nahlas!

E: V Sokolnicích je velká obora.

Čte:

Chtěl bych touto cestou poděkovat vedení DD v Sokolnicích. že se nás ujali a dovolili nám pozorovat v jejich zahradě srny.

A: Jak vám toto pozorování pomohlo ve studiu role?

E: Tak pozorovali jsme srny tři noci a na vlastni oči jsme se přesvědčili, jak jsou  plaché. Například do míst, kde jsme čekali, vůbec nepřišly.

A: Takže jsme je neviděli.

E: Neviděli.

A: Ale i tak to byla cenná zkušenost. E: Ano.      Čte:

Chtěl bych touto cestou poděkovat vedou­címu filmového archivu Praha-Žižkov panu Jaromíru Kučerovi za to, že nám umožnil zhlédnout krátký film Tatranský národní park, část druhá – Srny a kamzíci.

A: Jak vám film pomohl při studiu role?

(E) neví, co by řekl.

A: Mohl byste uvést nějaký konkrétní případ ze hry? Nějaký svůj pohyb, nebo grimasu?

E: Grimasu?

Začichá.

A Nemyslím předvádět, stačí popsat

E: Tak jestli jste si všimli, jak ve scéně v hájovně očichávám doktora (D), tak toho jsem si všiml právě ve filmu Tatranský národní park, část druhá – Srny a kamzíci, že takhle srny očichávají, když něco podobného najdou na zemi.

Poodhrne se opona a vystrčí hlavu dr. C.

A: Takže jste ten postřeh uplatnil v roli.

E: Ano. A také jsem si všiml, že srny, jakmile se něčeho leknou, tak se okamžitě rozprchnou. A to jsem také použil. Že když se něčeho leknu, tak se také rozprchnu. Schovám.

A: Co vám činilo v roli němého Bobše největší potíže?

E: Největší potíže mi činila plachost.

Potichu.

Já jsem totiž svým založením spíš hlučný.

A: Ale nahlas to řekněte!

E: Že jsem svým založením spíš hlučný, takže jsem se musel na jevišti neustále ovládat, abych nevynikal.

A: Tak to se vám, myslím, povedlo. A teď bych se vás rád zeptal na jednu maličkost. Když se máte objevit poprvé na scéně, vidí diváci nejprve jen parohy, takže vznikne dojem, že na scénu vstoupí jelen. Pak se ale ukáže, zeje držíte v ruce. Na to jste přišel sám?

E: Ne… To byl nápad… To byl přece váš nápad.

A: Ano. Tak děkuji za rozhovor. A nyní už tedy nic nebrání tomu, abychom si předvedli finále Cimrmanova dramatu Němý Bobeš. Ještě dochovaná slova: „sluha odejde,“ „včelička“ a „pojď sem, Bobši.“

Milí přátelé, závěrečné slovo by asi patřilo až na samý konec večera, ovšem verše, kterými se Cimrmanovo drama uzavírá, patří k těm dramatickým místům, po nichž, jak se říká, nelze již cokoli dodávat. Volíme proto pro rozloučení právě tuto chvíli. Takže jménem všech účinkujících vám děkuji za milou pozornost.

Otevře se opona. Jsme na zámku v Grünbachu. Sluha přivádí faráře, lékaře a Bobše do salónu.

Sluha: A teď, když jste vykoupaní, mohu vás panu baronovi ohlásit.

Lékař: Řekněte mu, že přicházíme v záležitosti velké zdravotnické akce týkající se odběru šlechtické krve.

Sluha: Tak to nepůjde. Tohle by si pan baron nezapamatoval. Nešlo by to říci nějak stručněji?

Lékař: Řekněte mu tedy, že za ním přišla takzvaná Modrá trojka.

Sluha: Modrá trojka. To by mohl pochopit. Víte, pánové, pan baron sice ještě není tak stár, ale mnoho prožil. A tak s ním bývá někdy rozhovor poněkud obtížný. Budete na to muset brát ohled.

Odejde.

Farář: Co to má znamenat, doktore?

Lékař: Vzhledem k tomu, co jsme slyšeli o baronově nezřízeném životě v mládí, myslím, že se jedná o únik paměťových buněk do pohlavních žláz. My lékaři tomu říkáme genitální meliorace. Bude-li to takové první druhé stadium, pak by s ním mohla být ještě roztomilá řeč.

Vejde baron a sluha.

Baron: Vítejte v Grünbachu. Jsou vykoupaní?

Sluha: Jsou, pane barone.

Baron Potřese faráři a lékaři rukou:

Víte, musíme tu dbát o hygienu. V kraji nám tu řádí horečka omladnic. Co máte na srdci?

Lékař Vyjme list a čte:

Vážený pane barone. Mohutný rozmach dopravy a vzrůstající počet dopravních nehod způsobují, že lékařská věda musí stále častěji sahat k transfúzím. A tu je třeba pamatovat i na zásobu šlechtické krve. Jistě by nebylo vhodné, aby urozený člověk dostal do žil krev nějakého podomka.

Baron: Ano, ano. Rozumím.

Ohřáti se k sluhovi.

Toho podomka zavřít. To by nešlo, tohleto. To by nám za chvíli všechno rozkradli.

Otočí se znovu k hostům a zarazí se, jako by je viděl poprvé.

Co tu chtějí ti lidé?

Sluha: Modrá trojka, pane barone.

Baron: Vítejte v Grünbachu. Jsou vykoupaní?

Sluha: Jsou, pane barone.

Baron Potřese faráři a lékaři rukou:

Co máte na srdci?

Lékař: Takové třetí čtvrté stadium.

Opět čte:

Vážený pane barone. Mohutný rozmach…

Sluhovi:

Slyší?

Sluha: Slyší, ale neudrží.

Lékař: Tak já ho rovnou píchnu.

K baronovi:

Přišli jsme vám vzít krev, pane barone. Představte si to. Pan baron si laskavě vyhrne rukáv.

Baron ho nechá ochotně vykasat.

Máte nějaké děti, pane barone?

Lékař vyjme z brašny stahovalo a obtočí je kolem baronovy paže.

Baron: Ani nevím, pánové. V mládí jsem létal z květu na květ jako včelička. Nazdár, nazdár.

Lékař vezme zkumavku a zabodne do barona jehlu – dvakrát se mu to nepovede

Lékař: Á, suchá jehla.

Olízne jehlu a zabodne ji do ruky.

A už je tam. To se pozná voják. Ani nehlesne. Je zvyklý prolévat krev.

Baron: Tak, tak, pánové. Já jsem byl statečný už jako dítě v peřince. Však moje maminka také vždycky říkávala…

Opona se zavře a hned zase otevře. Na scéně matka s dítětem v povijanu.

Matka: Kdepak náš Walter! To je pašák!

Opona se zavře a hned zase otevře. Na scéně lékař, farář, Bobeš, sluha a baron.

Baron: A měla pravdu.

Farář: A nebyl jste jako voják ubytován v heřmanické myslivně?

Baron Obrátí se k sluhovi:

Kdo je ten člověk?

Sluha: Stále Modrá trojka, pane barone.

Baron: Aha! Vítejte v Grünbachu! Jsou vytento…

Sluha: Jsou, pane barone. Sama jsem je mydlil.

Baron Potřese faráři rukou:

To mám radost! Stále se setkávám s novými a novými namydlenými lidmi. Co máte na srdci?

Farář: Ptal jsem se na tu heřmanickou myslivnu.

Baron: Heřmanická myslivna! Ach ano! Tam jsem poznal Martu, pánové.

Farář: Tak jste si přece jenom vzpomněl! Kde je té ubožačce konec?

Baron: Konec?

Nakloní se tajemně k faráři.

Marta je tady u mne na zámku.

Farář: Opravdu?

Baron: Tak. takhle – paní baronka o tom nesmí vědět!

Ozve se zabušení na zámecká vrata.

Jdi se podívat,  kdo to k nám jde.

Sluha odejde.

Lékař: Pane barone, Martě se po vašem odchodu narodilo dítě.

Baron: Základ státu.

Lékař: Přesněji řečeno syn. Není těžké uhodnout. kdo je jeho otcem. Ale krevní zkouška nám to poví s naprostou jistotou.

Podívá se do zkumavky proti světlu.

Ano, je to váš syn!

Baron: Ukažte.

Bere si zkumavku a prohlíží si ji také proti světlu.

Namouduši! Můj syn! Má krev! Marto, pojď se podívat!

Tímto zvoláním se obrací k sluhovi, který právě přichází a nese na ramínku myslivecky oděv.

Náš syn!

Sluha Také se podívá do zkumavky:

Skutečně. Ach, Waltře, já jsem tak šťastná.

Baron Stále ještě s pohledem na zkumavku:

Koupíme mu kolo…Dáme ho studovat… Plavat už umí…

Lékař: Cože? Tento sluha v pumpách že je Marta, žena hajného Mikovce?

Sluha: Ano, pane doktore. Musela jsem se přestrojit za muže, abych mohla žít Waltrovi po boku.

Baron: Kdo to přišel?

Sluha: Waltře, ještě se celá chvěji. Je zde hajný Mikovec.

Baron: Sapristi! Cos mu řekla?

Sluha: Poslala jsem ho do koupelny. Waltře, promluv s ním.

K šatům na ramínku:

Josefe, nedělej nám těžkosti.

Baron Ťuká na dveře koupelny:

Vítejte v Grünbachu!

Z reproduktoru zní už chvíli šumění sprchy. Do toho hlas Mikovce.

Hajný: Chlapec mi přirostl k srdci, je mi bez něho těžko.

Baron: Je mu bez něho těžko?

Sluha: Nemohl by u nás dělat lesníka?

Baron: Já se ho zeptám. Heleďte, nemohl byste u nás dělat lesníka? Co? My bysme vám zaplatili? Možná.

Hajný: To bych mohl. Je tu někde mýdlo?

Sluha: Na polici, Josefe! Tak vás tu budu mít všechny.

Farář: Nuže, Bobši, teď můžeš předstoupit před své rodiče.

Sluha: Chlapče, pojď k mamince!

Ozve se bušení na zámecká vrata.

Počkej chvilku, musím jít otevřít.

Odejde.

Lékař: Pane barone, ten chlapec je němý, vychovaly ho srny.

Baron: Inu, vysoká.

Lékař: Ale silný otřes, jakým je bezesporu setkání s vámi, by mu mohl vrátit řeč.

Sluha se vrátí a nese šaty hostinského a Wassermanna.

Sluha: Pane barone, přišel pan hostinský a horník Wassermann. Chtějí vám blahopřát k návratu syna.

Baron: Na to zase praskne mýdla…

Farář: Nuže, Bobši, teď můžeš předstoupit před své rodiče.

Sluha: Chlapče, pojď k mamince!

Ozve se bušení na zámecká vrata.

Bože! Dneska se tu dveře netrhnou!

Baron: No a já si půjdu lehnout.

Farář: Ale to snad ne, pane barone,vždyť jste se s tím chlapcem ještě nepřivítal!

Sluha přináší na ramínku vodnický kostým.

Sluha: Přišel takový mužíček a hned se hnal do koupelny.

Farář: Pane barone, pohleďte, toto je Bobeš, váš syn.

Baron: Ten mládenec se mi libí.

Lékař: Ne, tamten.

Baron: Ten mládenec se mi také libí. Kdo to je?

Farář: Bobši, vidíš, tohle je tvůj tatínek.

Bobeš K údivu všech promluví:

Tatínek…

Lékař: Mluví! Přátelé? Kdo to říkal? Co jsem říkal? Já to říkal!

Farář: Díky bohu!

Lékař: Tiše! Chce něco říci! No, Bobši, neboj se, zatlač!

Bobeš: Ta tí nek je blbec.

Baron: Poznal mě!

Farář Do hudby:

Dojemné to shledání!

Kdo se slzám ubrání?

Vám, doktore, patří dík

za ten šťastný okamžik.

Bobeš po všech bědách, zmatku

našel otce, řeč…

Bobeš: Tatínek…

Farář ho pohybem ruky umlčí

…i matku.

Šlechtický ho titul věnčí,

dej Bůh, ať se neponěmčí!

 

konec

Záskok

ZÁSKOK

ČÁST A

(předehra)

Výstup 1.

(Principál, Vypich, Vlasta, Vogeltanz)

Principál (volá za zavřenou oponou): Roberte, otevři oponu. Na scénu! Všichni na scénu!(Opona se otevře. Na jeviště postupně vejdou Vypich, Vlasta a Vogeltanz, herci kočovné společnosti. Označujeme je již jmény postav, které budou hrát v dramatu VLASTA. Na scéně je už čeká Principál v invalidním vozíku opatřeném držákem-pultíkem na divadelní text. Herci jsou už v kostýmech, byť neúplných či rozepnutých. Scéna – selská světnice – je již postavena, chybí jen postel s peřinami.)

Principál: Tak, přátelé, večer hrajeme. Představení je zachráněno.

Všichni: No, sláva! Díky bohu!

Principál: A koho byste řekli, že jsem sehnal na záskok?

Vypich: Na matku nevím, ale na Vavrocha bych tipoval Krámskýho z Příbrami.

Principál: Vejš.

Vogeltanz: Macháčka od Sedláčkovejch?

Principál: Vejš. Mnohem vejš!

Vypich: Na takovou glancroli by si moh troufnout…

Principál: Stejně byste to neuhádli. Přijede sám Karel Infeld Prácheňský!

Všichni: Ne! To není možný! No tohle! Vážně?

Principál: Přijede teď ve dvě vlakem z Plzně.

Vypich: Tak já si zahraju se samotným Prácheňským.

Vogeltanz: A kolik za to chce?

Principál: To víte, zadarmo to nebude. Každej mu dáme polovinu ze svýho dílu. To by mu mělo stačit.

Vlasta: Tak hrajeme jenom za polovic?

Principál: Za polovic. Ale když vezmete v úvahu, že bude vyprodáno, tak je ta polovička docela slušnej peníz.

Vypich: To je pravda. A potom: vždyť si zahrajeme se samotným Prácheňským. S ním by člověk rád hrál možná i zadarmo.

Principál: Jistě. Taky ta dálka. Harcuje se z Plzně až sem a zase zpátky, to taky něco stojí.

Vlasta: To je pravda.

Principál: A na to právě praskne druhá půlka těch vašich honorářů.

Vypich: To znamená, že…

Principál: Ano, Karle, to znamená, že se ti splní ten tvůj sen hrát s Prácheňským zadarmo.

Vogeltanz: Abych se přiznal, já bych radši hrál s někým jiným za peníze.

Principál: Víte, jak je pro nás to představení existenčně důležitý? Já přece nemůžu říct, pane starosto, ta premiéra k vašim narozeninám se ruší, protože nám utekli herci Bittner a Bittnerová! Ale to jim nezapomenu. To je zrada. To je kudla do zad.

Vypich: V tom má prsty hlavně Bittnerka. Bittner sám by neodešel.

Vlasta: A máme někoho za Bittnerovou?

Principál: Nemáme, ale to nevadí. Budete dělat, jako že tam je, i když tam nebude.

Vypich: Moment, Jeníku, panímáma přece mluví, píše závěť!

Principál: Mluvit nebude, psát bude.

Vlasta: To chci vidět.

Vogeltanz: Ale Prácheňský na to má jen pár hodin. Naučí se to?

Principál: Prácheňský? Viděls ho někdy hrát?

Vogeltanz: Ne.

Principál: To je machr, přátelé! To je možná největší… Jen vejde na jeviště – potlesk. Ani nemusí nic říkat.
Bárta (ze zákulisí): Tudy, mistře, račte dál.

Výstup 2.

(Prácheňský = Vavroch, Bárta a předešlí)

(Na scénu vejde mistr v širokém uměleckém klobouku a se špacírkou v ruce, za ním Bárta s jeho zavazadlem. Herecká společnost přivítá vzácného kolegu potleskem.)

Prácheňský: Nazdar, kolegáčkové! (Smekne klobouk a suverénním krokem projde jevištěm až na rampu, odkud pohlédne do „prázdného“ sálu.) Tady už jsem myslím hrál. Kolik je tu míst?

Principál: Sto dvacet.

Prácheňský: Je to prodaný?

Principál: Našlapáno, mistře.

Prácheňský (zkusí akustiku, až se lekneme): Ale té lípy se nevzdám! Je našeho rodu od nepaměti! Mň, mň, mň… V prázdném sále to zní dutě, ale až přijdou lidi, ono to bude lepší. Heleďte, všimli jste si, jak si který lidi kam sedaj? Tak tady vprostředku v první řadě místní honorace, to je jasný. Ale tady vlevo (ukáže příslušný prostor v hledišti), to je zajímavý, tady vždycky seděj blbci. Uvidíte večer. Já nevím, proč se stahujou zrovna do těchhle míst. Tak co to dáváme? Říkal mi tady kolegáček (ukáže na Bártu), že nějakou novotu.

Principál: Je to moje vlastní hra, mistře.

Prácheňský: To je myslím velká, velká chyba. Proč psát nový hry, když lidi chtějí starý a osvědčený? Co byste říkali Maryše? Jed v kafi. To je drámo.

Principál (pokyne Bártovi a ten přistaví mistrovi doprostřed scény židli): Na Maryšu je nás málo, mistře.

Prácheňský: Nebo Lucerna. To se taky líbí. Ovšem kněžna nesmí bejt těžká. Já jsem jednou přenášel přes močál Musilovou-Vébrovou… Znáte Musilovou-Vébrovou? Ona je jak dvě: Musilová, Vébrová!

Principál: Mistře, vy jste ale souhlasil, že zaskočíte v té naší novince.

Prácheňský: Jistě, jistě, já vím. Ale poslyšte, my teď dáváme u Budila jednoho Ostrovského. To vám je zajímavý. Už ty jména: Pankratěvna Praskovna. Nebo Lazar Jelizarič Podchaljuzin. To má jeden co dělat, aby si zapamatoval, jenom jak se jmenuje. (Herci nad těžkými jmény účastně kroutí hlavami.) 

Principál (k Bártovi): Jozífku, seznámil jsi mistra zhruba s dějem?

Bárta: Ano.

Prácheňský: Nebo Sysoj Psojič Rispoloženskij!(Celá herecká společnost kromě principála opět vděčně sdílí s mistrem podiv nad ruskými jmény.)

Principál: Mistře, abyste se seznámil s figurama…

Vlasta (opožděně žasne): Sysoj Psojič!

Principál (ho zpraží): Drž hubu! (K Prácheňskému.) Tak předně Vavroch.

Prácheňský: Vavrocha dělá kdo?

Principál: Vavroch jste vy.

Prácheňský: No jistě. Vavroch. Ano.

Principál: Já myslím, že je to váš obor, ne? Ten charakter. Tohle je vaše dcera, ovšem nevlastní…

Prácheňský: Aha. Kdo napovídá?

Principál: Napovídám já. Tohle je doktor Vypich, rodinný přítel, a tady Jozífek hraje Bártu, to je podruh na vašem statku. Tedy on ten statek vlastně ještě není váš…

Prácheňský: Kde budete?

Principál: Budu napovídat z této strany. (Ukáže do zákulisí.) A tohle je důstojník (ukáže na Vogeltanze), který soupeří tady s Bártou o Vlastu.

Prácheňský: A uslyším vás? Zkuste mi něco hodit.

Principál (odjede na vozíku do zákulisí a napovídá): V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.

Prácheňský: Cože?

Principál (přidá na hlase, takže ho i publikum zřetelně slyší): V Českých Budějovicích by chtěl žít každý!

Prácheňský: To jsem blázen, člověče… Zkuste to z druhý strany.

Principál (přejede přes jeviště a opakuje z druhé strany): V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.

Prácheňský: Že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý?(Všichni mistra s úlevou chválí, jak přesně to řekl.)

Prácheňský: Co je to za blbost? Byl jste někdy v Budějovicích?

Principál: To je replika, mistře. Namátkou jsem vybral…

Prácheňský: To já slyšel, už když jste byl támhle, ale nechtělo se mi věřit, že byste říkal takovej nesmysl. Panstvo, na Budějovice já mám ty nejhorší vzpomínky. Bude potom večeře?

Vypich: Bude. Po představení, mistře, bude slavnostní večeře. Starosta města to pořádá.

Prácheňský: Tak mi připomeňte, abych vám vyprávěl o Budějovicích. No, já to slyším z obou stran prakticky stejně, čili vy mi to házejte z tý strany, jak jste byl prve. a tohle bude můj plac. (Vymezuje prostor u boční kulisy.) Sem mi nikdo nelezte. Mimochodem. kdy přijdou dámy?

Vypich: Které dámy myslíte?

Prácheňský: Myslím dámskou část ansámblu.

Principál: Tak v té mé hře jsou jen dvě dámské role. Panímámu bohužel nemáme, ale bez ní se hra obejde. A vaši nevlastní dceru, jak jsem říkal, hraje tady Čeněk.

Prácheňský (si Vlastu prohlédne): Aha. No, konec konců proč ne. Když si oholí ten knír, proč ne.

Vlasta: V žádným případě se neholím! Kvůli jedný pitomý roli… Nota bene když u divadla končím.

Prácheňský: Vy končíte s divadlem, mladý muži? A proč?

Principál: To je tak. Čeněk s námi hraje pátým rokem a celou tu dobu si lámeme hlavu, proč on nemá na jevišti v žádné roli úspěch. A teprve před týdnem jsme na to konečně kápli: Čeněk nemá talent.

Prácheňský: Jděte! To se mi nechce věřit. Trochu hereckého talentu má přece každý. Pojďte, chlapče, zkusíme si něco. Talent já poznám po dvou třech slovech. Řekněte třeba: (zvolá vlevo) Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči?

Vlasta (zvolá úplně stejně, jenže opačným směrem): Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči?

Prácheňský: Hm. Nemá talent. Kuzma je tamhle. (Ukáže vlevo.) A dneska s námi ještě musí hrát?

Principál: Bohužel.

Prácheňský: Ten konec, ten se vám poved. To už umím zpaměti: Tak končí naše komedie, zlo prohrává a dobro žije…

Principál: To jsem rád, že se vám to finále líbí…

Prácheňský: Já mám rád verše. Ona je to většinou pitomost, ale jak se to dá do veršů, tak to úplně jinak vyzní.

Principál: Mistře, když dovolíte, vzali bychom tu zkouštičku od vašeho nástupu. Přátelé, výstup čtvrtý: Vavroch a předešlí!

Prácheňský Kdo začíná?

Vypich: Vy, mistře.

Prácheňský: To vím, ale momentálně nevím jak.

Principál: Vidím před vraty doktorský sáně.

Prácheňský: Vidím před vraty doktorský sáně… (jde se podívat principálovi do textu)… a říkám si: že on je u nás doktor! A taky jo!

Principál: Krásně, mistře, krásně! Kam se hrabe Bittner,to se nedá srovnat.

Prácheňský (deklamuje v domnění, že mu principál napovídá): Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat.

Principál: Ne, prosím vás, to tam nepatří, to já jen chválím váš přednes.

Prácheňský: Heleďte se, taková zásada: neříkejte mi nic, co nepatří do role. Protože já mám děsnýho pamatováka. A já to pak z tý hlavy nedostanu. Co je tam dál? (Nahlédne do textu.) Jak se daří nebožce, pane doktore? (Zarazí se.) Poslechněte, to je nějakej renonc, ne? Jak se daří nebožce? Jak se jí může dařit, je tuhá, ne?

Principál: Tím jsem chtěl vyjádřit, že Vavroch si přeje…

Prácheňský: Jakej Vavroch zase? Člověče, vy tam máte figur jak na orloji.

Bárta: Vavrocha hrajete vy, mistře.

Principál: Vy jako Vavroch už si přejete, aby panímáma zemřela, a tak už o ní mluvíte jako o nebožce. A taky máte něco upito. Byl jste v hospodě s Helgou.

Prácheňský: Helgu hraje taky chlap?

Bárta: Ne, ta se tam vůbec nevyskytuje v té hře.

Prácheňský: Žádná Helga tam není? A s kým teda budu v tý hospodě?

Všichni: S Helgou.

Prácheňský: Aha. Poslyšte, kolegáčkové, známe přece společně celou řadu osvědčených kusů. Co kdybychom večer sehráli třeba Slepého mládence? Nebo Šumařovo dítě. A bylo by po starostech. Co říkáte?

Principál: Mistře, Šumařovo dítě i Slepého mládence bychom jistě svedli, ale zdejšímu starostovi byla slíbena premiéra nové české hry. Tu hru jsem mu dedikoval a on si toho velice považuje.

Prácheňský: No, jak myslíte… (Vzdychne a nahlédne principálovi přes rameno do textu.)… Co ty tu děláš, Bárto? Víš dobře, že nesnáším čeládku ve světnici. Zuj mi boty, když už jsi tady.

Principál: Chcete si zkusit to zouvání, mistře?

Prácheňský: To je zbytečný. – Víte, co bude myslím vůbec nejlepší, kolegáčkové? Když mi ukážete, kde bydlím, já si s tou úlohou vlezu do postele, párkrát si ji přelousknu a ono to půjde.

Principál: Dobře. A myslíte, že ani pohybově… to aranžmá si neprojedeme?

Prácheňský: Jakýpak aranžmá, prosím vás? Já budu stát tady. (Zabodne ukazovák do prostoru, který si pro sebe vymezil.) Když dělám takovou kládu ze štégrajfu, nemůžete po mně chtít nějaký riskantní toulky po jevišti… Jo, když jsem si jistej, to já si klidně vyšlápnu až sem. (Přejde na forbínu.) Ale dneska s tím nepočítejte.

Principál: Jistě. A pro vaše uklidnění, mistře: když bude nejhůř, my praktikujeme takový osvědčený trik – roli zvědavého invalidy. V případě, že se drama na scéně nedejbože rozklíží, víte, kdyby nám to úplně vykolejilo, já sem vjedu a nasadím to zpátky na koleje. Ale to jen skutečně v nejkrajnějším případě.

Prácheňský: Jo, jo. (Zamyšleně hledí z rampy do „prázdného“ sálu.) Hlavně aby večer seděli blbci jenom tady vlevo…(Opona)

ČÁST B

VLASTA

vesnický obrázek o jednom dějství

Osoby: 
Vlasta
Vavroch – její otčím
Bárta – podruh
Vypich – rodinný lékař
Vogeltanz – Šikovatel
Invalida

(Před oponou.)

Vypich: Vážený pane starosto, páni radní, velevážené publikum! Naše divadelní společnost má tu čest hostovati ve vašem městě právě v den, kdy zde přítomný pan starosta slaví životní jubileum. Kus, který dnes uvidíte, nechť je kyticí podanou českými herci českému starostovi českého města. A v této kytici, uvité z prostého lučního kvítí… českého, skví se dnes květ nejvzácnější: jako host tohoto slavnostního večera vystoupí přední člen slavné divadelní společnosti Vendelína Budila z Plzně. Není to nikdo menší než sám Karel Infeld Prácheňský!(Z magnetofonu zazní potlesk. Vavroch vyjde před oponu, ukloní se a přijme kytici umělých květin, kterou mu podá Vypich, a společně odejdou.)

Výstup 1.

/Vlasta a Bárta/(Světnice bohatého statku. Dominantou selského nábytku je postel se dvěma řádně nacpanými pruhovanými peřinami a polštáři. Vlasta žehlí.)

Vlasta (zpívá ráčkujíc):Žehlení, žehlení konce tomu není Vše je třeba nakropiti, pak se prádlo pěkně svítí. Žehlení, žehlení…

Bárta (vejde): Dobré jitro, Vlasto!

Vlasta: Dobré jitro, podruhu Bárto!

Bárta: Tak to má být. Písničkou vítáš nový den jako pěnice.

Vlasta: Dnes nezpívám z radosti, podruhu Bárto. Zpívám, abych zahnala chmury.

Bárta: Já vím, otčím Vavroch, viď. Zase se k tobě dobýval?

Vlasta: Kdyby jen to.

Bárta: Cože?

Vlasta: Nedbale jsem zastrčila závoru a on… (Skryje tvář do kapesníku, který právě vyžehlila.)

Bárta: Probůh! On tě…?

Vlasta: Ne, ubránila jsem se.

Bárta: Tomu nevěřím. Jak by ses mohla takovému zuřivci ubránit?

Vlasta: Zvláštní věc. Sápal se na mne jako býk, a když jsem se s poctivostí už už loučila, náhle jako by se v něm něco zlomilo, přestal dotírat, otočil se a byl ten tam.

Bárta: Asi se v něm hnulo svědomí.

Vlasta A: Bojím se, že to nebylo svědomí. Že to bylo něco jiného.

Bárta: Jak to myslíš?

Vlasta: Ale nic. To mě jen tak něco napadlo.

Bárta: Vidíš, Vlasto, kdybychom byli svoji…

Vlasta: Dals koním?

Bárta: Dal… nesměl by se tě ani dotknout.

Vlasta: Dals kravám?

Bárta: Dal. Ale to je tím, že jsem jen podruh…

Vlasta: Dals prasatům?

Bárta:… a ty dcera ze statku.

Vlasta: Dals?

Bárta: Dal! Všem jsem dal! Kozám, slepicím, holubům, psům! A ty to dobře víš a jenom tak odvádíš řeč. Ale kdyby žil tvůj otec, ten by našemu svazku nebránil.

Vlasta: Dals kytku na jeho hrob?

Bárta: Dal. Mach měl zlaté srdce a měl mě rád.

Vlasta: Bárto, já tě mám taky ráda. Ale jenom jako kamaráda. My se nikdy nemůžeme vzít.

Bárta (přiklekne k posteli a hovoří do peřin): Panímámo, přimluvte se za mne. Vy jste mi byla vždycky nakloněna. (Přiloží ucho k polštáři.)

Vlasta: Co říká?

Bárta: Chce napít. (Vlasta mu podá hrnek, ze kterého předtím kropila prádlo, a Bárta ho zasune do peřin.)

Vlasta: Poslyš, podruhu Bárto, chtěla bych se ti s něčím svěřit. Dnes ráno přinesl otčím matce kozí mléko. Že prý ho sám nadojil. Něco mi říkalo, abych matce to mléko nedávala. Když odešel, dala jsem ho kočce.

Bárta: A co? Co Micka?!

Vlasta: Zakopala jsem ji pod jabloní.

Bárta: Tak proto! Chtěl jsem jí také dát, ale nebyla k nalezení.

Vlasta: Víš, když jsem matce řekla…

Bárta: Volal jsem čičí, čičí, ale Micka nikde.

Vlasta: Když jsem matce řekla…

Bárta: Říkám si, co to s tou kočkou dneska je, že nejde? Tak volám: Micko? Zase nic. Pes jo, ten tam byl hned. Ale kočka nikde. Kde vona může bejt, povídám si, a ona byla pod jabloní.

Vlasta: Bárto, víš, proč si tě taky nemůžu vzít? Protože jsi tak hloupej. Ale to není ten hlavní důvod. Ted, prosím tě mlč a poslouchej. Když jsem matce řekla, jaké mléko jí to Vavroch přinesl, rozhodla se, že změní svou závěť.

Bárta: Ona už, chudera, sepsala poslední vůli?

Vlasta: Ano, donutil ji k tomu. Musela mu odkázat všechno: statek, polnosti, les, rybník i cihelnu.

Bárta: Cihelny je mi obzvlášť líto. Jaké cihly může pálit takový necita.

Vlasta: Bože, Bárto, ty jsi tak hloupej, až je mi tě někdy líto. Dávej pozor: poslala jsem pro doktora Vypicha, našeho dávného rodinného lékaře a přítele. Sepíšeme novou závěť a ty budeš svědek. Rozumíš?

Bárta: Rozumím.

Výstup 2.

/Vypich a předešlí/

Vypich (prudce, bez zaklepání vejde; při řeči také ráčkuje): Tam je sněhu! Chtěl jsem jet bryčkou, ale pak jsem přepřáhl do saní. Tak rychle: pero, papír, inkoust, ať jsme s tím hotovi, než se Vavroch vrátí. (Zatímco Vlasta s Bártou přinášejí žádané psací potřeby, Vypich sáhne do peřin, vytáhne umělou ruku a měří puls.) Jakpak se daří naší nemocné? No, puls nám odminula sakramentsky zeslábl, ale pero ještě udržíme. Mám pravdu, panímámo? (Vypich uchopí list papíru a zastrčí ho do peřin.) Tady máte papír, vezměte si pero a pište, šupito presto.(Vlasta vezme matce z ruky hrnek a místo něho jí vklíní do prstů násadku s perem. Pak zastrčí matčinu bezvládnou ruku mezi polštář a peřinu.)

Vypich: Poslední vůle, dvojtečka: odkazuji… ne, ať je to úplně jasné, neodkazuji veškerý majetek…(Vlasta sedící na pelesti musí matce občas pero smočit v kalamáři, který drží doktor Vypich. Násadku však z matčiny ruky nevyndává, ale přibližuje ji ke kalamáři i s rukou. Technicky jde o kašírovanou ruku s našitým rukávem, kterým je protažena široká guma přichycená k pelesti postele.)

Vypich:… svému druhému muži Vavrochovi, ale právě naopak odkazuji obytná i hospodářská stavení, dobytek, polnosti, les, rybník a cihelnu…(Vlasta opět namočí pero.)… své jediné dceři jménem Vlasta.

Vlasta: Pane doktore, maminka něco chce.

Vypich (nakloní se nad postel): Cože? A jejímu otci? Ale vždyť ten už nežije, panímámo. Mach je dávno po smrti! Cože? (Nakloní se ještě blíž, pak se narovná a pokrčí rameny.) Chce to tam. Tak jí to tam dáme, i když je to irelevantní. Prakticky jedinou dědičkou jste vy, Vlastičko.(Diktuje dál.) A jejímu otci. Tuto závěť jsem napsala při plném vědomí a ruším tím svou závěť předchozí. V Brtnici na Svatého Martina 1876. Podpis – Anastázie Vavrochová, dříve Machová, rozená Rathouská. A teď se podepíšeme my jako svědkové… (Doktor vyjme z peřin popsaný list a dá ho na stůl. Dcera přitáhne matčinu dlouhou ruku s násadkou až nad stůl. Její rukou se Bárta podepíše a předá ji jako psací komplet doktorovi. Ten si při psaní polohlasně diktuje.) Doktor Vypich vlastní rukou.

Vlasta (páčí z umělé ruky násadku): Pusť, maminko, už ho nebudeš potřebovat.(Ruka s rukávem se prudce smrští zpátky do postele, doktor závěť složí a schová ji do kapsy.)

Vypich: Tak a je to. Vavroch bude koukat, až se to doví. Ale zaslouží si to, nevděčník. (Tlumeně k Vlastě.) Viděl jsem ho zase ve městě s tou jeho.

Vlasta: Chudák maminka.

Vypich: Měl by se stydět. Tady nebožka je ještě naživu, a on se chová, jako by už byl vdovcem.

Bárta: A přitom: nebýt tady panímámy, čím by byl?

Vypich: Jistě. Byl by to dodneška prachobyčejný smradlavý podruh. Něco jako ty, Bárto.

Výstup 3.

/Vogeltanz a předešlí/(Na scénu rázně vstoupí šikovatel Vogeltanz ve slušivé uniformě.)

Vogeltanz: Dobrý den! Jsem tu dobře na statku u Vavrochů, dříve u Machů?

Bárta: Jste, pane.

Vogeltanz (podá mu ruku): Jsem šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích.

Bárta: Bárta. Pracuji zde jako podruh.

Vogeltanz (podá ruku doktorovi): Šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích.

Vypich: Doktor Vypich.

Vogeltanz: Šikovatel Vogeltanz, posádkou… (Chce stejným způsobem podat ruku Vlastě, ale uprostřed gesta se zarazí a zůstane na dívku užasle hledět.) Ne! Je to možné? To snad nemůže být pravda.

Vypich: Vy se znáte?

Vogeltanz: Právě že ne. Ale tohle se mi ještě nestalo. A že jsem navštívil něco statků a chalup. Ale za celou dobu své služby jsem se s tím nesetkal. Četl jsem o tom, to ano, ale že bych to někdy na vlastní kůži zažil, to ne. To by mě ani ve snu…

Vypich: A co? Co se stalo?

Vogeltanz: Láska na první pohled! Jak jsem ji uviděl, okamžitě jsem se zamiloval. Ale nemyslete si, že je to něj aká povrchní známost. To je na celý život. To je hluboký, trvalý vztah. Fuj, to mě to vzalo! (Šikovatel konečně podá pravici i Vlastě.) Šikovatel Vogeltanz, posádkou v tom… No, vidíte! Vy jste mi tak zamotala hlavu, že nevím, kde jsem posádkou.

Bárta: V Českých Budějovicích jste říkal. Ale dovolte, pane šikovateli, abych vás upozornil, že my s Vlastou se máme už léta rádi.

Vogeltanz: No, vidíte, a teď do toho přijdu já a je konec. To máte jako blesk z čistýho nebe. S tím se nedá nic dělat.

Vypich: Poslyšte, šikovateli, jestli tomu dobře rozumím, vy jste znal Vlastičku z doslechu a teď jste ji prvně uviděl?

Vogeltanz: Ale ne! Vždyť já vůbec nevěděl, že tu nějaká ženská je. Chodím po chalupách a hledám chlapy. Na vojnu. Armáda potřebuje doplnit stavy. No, to je tedy situace. Taky vás to, Vlastičko, tak vzalo?

Vlasta: Já nevím. On už tady Bárta mě chvíli před tím, než jste přišel, žádal o ruku…

Vogeltanz: Ale s Bártou si nedělejte starosti. Ten už je mimo hru. Jde na vojnu. Teď zrovna rukuje.

Bárta: Počkejte… rukuje, rukuje… Já přece nemůžu rukovat!

Vogeltanz: Byls na vojně?

Bárta: Nebyl.

Vogeltanz: No vidíš. Tak pomašíruješ. (Pohlédne na Vlastu.) Hergot, ale že budu mít hezkou ženu, co doktore? A na první pohled!

Vypich: A to vy často, pane šikovateli, takhle prudce vzplanete?

Vogeltanz: Ne. Já jsem dodneška neměl o ženy zájem. A přijdu sem a lejtka, kdybych se vám zul, úplně spálený. V Budějovicích se vám bude líbit, Vlastičko.

Vypich: Tak na tom to asi ztroskotá. Vlastička do Budějovic nemůže.

Vogeltanz: Ale proboha proč? Budějovice, takové hezké město! Dva pivovary, Masné krámy…

Vypich: Chvíli před tím, než jste přišel a zamiloval se, tady nebožka – tedy ona zatím stále ještě trochu žije – změnila závěť. Vlastička je nyní dědičkou celého statku a musí se o něj starat. Takže s těmi Budějovicemi… Neříkám, svatební cesta, líbánky, prosím. Ale nějaký trvalý pobyt, nechci vám do toho mluvit, to nepřipadá v úvahu.

Bárta: Mně zůstává rozum stát. Vlastičky se nikdo nezeptá, mě se nikdo nezeptá, a už se tady plánuje nějaká svatební cesta.

Vogeltanz (k doktorovi): Tiše! Neslyšel jste? Jako by tu někdo mluvil.

Vypich: Jak to někdo? Tady Bárta vám přece říká…

Vogeltanz: Bárta? Myslíte toho podruha, co narukoval? Ale ten je přece na vojně. Ten už nemůže do ničeho mluvit.

Bárta: Pane doktore, neříkejte tady před Vlastičkou naplno, co mi je, ale vysvětlete mu, že nejsem schopen vojenský služby.

Vypich: Je to tak. Bárta má vadu.

Vogeltanz: Jakou vadu?

Vypich: Když on nechce, abych to tady před Vlastičkou říkal.

Vlasta: Mně žádná vada nevadí. Stejně si Bártu nevezmu. Bárto, jestli tě to zachrání před vojnou, ven s tím.

Bárta: Dobrá, když ven s tím, tak ven s tím. Mám skleněné oko. Podívejte. (Sáhne si na levé oko, „vyjme“ ho z důlku a podá ho šikovateli. Stojí tu s levým okem zavřeným.)

Vogeltanz (se zájmem si prohlíží atrapu skleněného oka na své dlani): Pěkná věcička. Takový kousek skla, a člověka to zachrání od vojny. (Podává oko doktorovi.)

Vypich: Já to oko znám. Dal jsem mu ho vybrousit v Jablonci. Na míru.

Vlasta: Můžu se také podívat? (Šikovatel jí ho podá.) Hezké. Takové upřímné. (Vlasta se nakloní nad duchny.) Maminko, podívejte. Bártovo oko! (K ostatním:) Líbí se jí. (Vrátí oko Bártovi, ten na ně dýchne, vyleští ho o kalhoty a zase si ho nasadí.)

Výstup 4.

/Vavroch a předešlí/(Vejde Vavroch a „obecenstvo“ přivítá slavného herce potleskem. Ten zazní z magnetofonového pásu a pravděpodobně přiměje živé publikum, aby se přidalo.)

Vavroch: Vidím před vraty doktorský sáně a říkám si, že on je u nás doktor. A taky jo. Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat. (Otočí se směrem k Bártovi.) Tak co, jak se daří nebožce, pane doktore?(Vypich významně pokašlává, aby na sebe upozornil.)

Vavroch: Ty mi tu nechrchlej, Bárto. A co tu vůbec děláš? Víš, že nesnáším čeládku ve světnici. Zuj mi boty, když už jsi tady. (Sedne si a natáhne před sebe nohu v holínce.)

Vypich: Hospodáři, já ale nejsem…

Vavroch: Neodmlouvej, podruhu líná! Otoč se a drž. (Vypich se postaví zády k Vavrochovi a nohu s holínkou sevře mezi stehny. Vavroch ho svou druhou nohou odtlačuje. Při tom poznamená směrem k Bártovi.)

Vavroch: Pomocné síly v zemědělství jsou den ode dne drzejší, pane doktore. On si myslí: já pán, ty pán. Ale kdo má peňauze, je ešče větší pán. Co ty na to, Maryšo?

Vlasta: Pantáto, že vy jste zase pil? Spletl jste si pana doktora Vypicha s obyčejným podruhem Bártou.

Vavroch: Ano? Tak vy jste doktor Vypich a ty jsi ten můj podruh. Pravda, popil jsem. Víno, ženy, zpěv… Ať koluje nám v žilách polská krev! Ech, dolej mi číši, Bolo!(Nastane trapná pauza.)

Principál (napovídá ze zákulisí): Co tu dělá ten člověk!

Vlasta: Otčíme, jistě je vám divné, co tu dělá ten člověk v uniformě

Vavroch: To je pravda. Co tu dělá ten člověk v uniformě?

Vogeltanz: Jsem šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích. Osud si se mnou pěkně zahrál. Verbuju na vojnu. Přijdu sem, hledám chlapa, a najdu ženu. Teď se jenom nemůžeme dohodnout, kde budeme po svatbě žít. Co byste říkal tomu, že bychom se s Vlastičkou usadili v Českých Budějovicích?

Vavroch: Poslyšte, pane šikovateli, ty České Budějovice, to je v pořádku. V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. (Zakroutí nad tou větou hlavou.) Kromě mě teda. (Do zákulisí.) Co?

Principál (napovídá): Ale prohlédl jste si?!

Vavroch: Ale prohlédl jste si naši Noru dobře?

Vlasta: Otčíme! Jsem přece Vlasta.

Vavroch: Pravda. Prohlédl jste si naši Vlastu dobře?

Vogeltanz: Ano.

Vavroch: A nic vám na ní nevadí?

Vogeltanz: Ne. Láska na první pohled.

Vavroch: A takové to tmavší pod nosem, co má, to vám nevadí?

Vogeltanz: Ne. To se mi na ní právě nejvíc líbí.

Vavroch: A jste si jist, že ani později vám to nebude vadit?

Vogeltanz: Naprosto.

Vypich: Myslím, že vám rozumím, pane šikovateli. Taková věc u ženy může být znakem jisté vášnivosti.

Vavroch: Jenomže ono to nemusí končit pod nosem, víte? Ono to pak postupuje třeba i níž. Brada, prsa… a co já vím, kde se to zastaví.

Vlasta: Já si pana šikovatele stejně nemůžu vzít, tak co.

Bárta: Správně to říká. Vlasta dobře ví, že ona a já…

Vlasta: Dals krůtám?

Bárta: Dal. Vždyť my na sebe myslíme už od dětství.

Vlasta: Dals husám?

Bárta: Dal.

Vavroch: No jo, šikovateli. Vy už tady ruka v rukávě, a ona vás Nora nechce.

Vogeltanz: Ale to jsou jenom takový holčičí řeči. Nemůžu vzít, nemůžu vzít… Prostě na první pohled.(Nastane ticho a je zjevné, že se čeká na Vavrochovu repliku.)

Principál (napovídá ze zákulisí): Helga!!! Helga!!!

Vavroch: Volga! Ano, Volga, Volga… Širá řeka, rovný kraj. Potapyči, padesát let se dívám na Volgu a nemohu se vynadívat. Někdo řekne: Ech, co! Třeba Kudrjaš. Oči má, ale k přírodě je slepý. Zato Lomonosov, moudrý vědec. Přírodu zkoumal, zápisky dělal… A taky jeden z nás, holoubku. Prostý člověk…(Na scénu vjede na invalidním vozíku principál a zakrouží kolem deklamujícího Vavrocha.)

Invalida: Dobrý den vespolek! Jsem zvědavý invalida Jirka Karásek.

Vypich (očividně rád): Vítej, Karásku! Přátelé, kdo neznáte Jirku Karáska, to je vám tak zvídavý člověk. Všechno ho zajímá. Viď, Jirko?

Invalida: Ano. Poslouchal jsem tady pod okny, co si povídáte…

Vypich: To on dělá. Poslouchá pod okny, a když něčemu nerozumí, přijede se zeptat do chalupy. Tak copak bys chtěl, Jirko, dneska vědět?

Invalida: Dneska by mě zajímalo, kdo sem na statek přijde, až vyprovodíte nebožku. A řekne mi to… třeba… tady Vavroch!

Vavroch (se chytí): Jo. Jo. Jen co tady nebožku vyprovodíme, přijde sem Helga. Čili mně by se docela hodilo, kdyby šla Vlastička z domu.

Invalida: To jsem chtěl vědět. (Odjede do zákulisí.)

Vavroch: Říkal jsem vám, doktore, že mám Helgu?

Vypich: Neříkal, ale od jiných jsem leccos slyšel. A sám jsem ji s vámi několikrát viděl.

Vavroch: Tak vy jste ji viděl? Co jí říkáte? Fešanda. Co? Už se na ni těším. Ovšem, co si budeme namlouvat, Helga a Vlasta, to by nedělalo dobrotu. Ono stačí, že jsem otčím. Ještě aby tu byla macecha… I když Helga by byla krásná macecha. Jedna z nejkrásnějších macech, co znám.

Vlasta: Vám nevadí, otčíme, takhle mluvit před maminkou? Třeba ještě trochu slyší. Co my víme?

Vavroch (k Vypichovi): Ona Helga je taková… hezky se strojí, nehty si lakuje, i u nohou, takový síťovaný punčochy nosí. A kdybyste viděl, jak to umí s pánama… Ovšem nevím, jestli bude do zemědělství. To jsem se jí zapomněl zeptat. Jestli by ji bavily takové ty naše věci jako dojit, kydat…

Vlasta: Ať to tedy víte, pantáto! Marně jste mamince míchal do mléka jedu. Dost měla ještě síly, aby vaše plány překazila!

Vavroch: Jedu říkáš? Do kávy! A mně se zdála jakási ztuchlá. Proč seš na mě taková zlá, Maryšo? Co nemůže bét u nás jináč? Tak jsem si sliboval, že až budeš mó ženó, všechno pro tebe udělám. A zatím, podívé se na mě, podívé se na sebe. Na hromech líháme, na hromech vstáváme. Musí to bét, Maryšo?(Publikum z magnetofonového pásu odmění monolog potleskem. Na jeviště opět vjede principál.)

Vypich (s úlevou): Á, Jirka Karásek! Chyběls nám tu, chlapče zvědavá.

Invalida: Víte, co by mě zajímalo, Vavrochu? Zajímalo by mě, co máte v kapse.

Vavroch (k Vypichovi): No, tak mu ukažte, co máte v kapse, Vavrochu.

Vlasta: Vavroch jste vy, otčíme. Vy jak se napijete…

Vavroch: Jo, co mám v kapse? (Konečně mu svitne.) Dobře, že jste mi připomněl. (Buší se do prsou.) Tady v kapse mám závěť a ta jasně říká, že dědím vše.(Invalida Karásek vrátil rozteklou hru do koryta a odjíždí.)

Vlasta (k Vypichovi): Pane doktore, řekněte mu to.

Vypich: Věc se má tak, Vavrochu: nebožka napsala novou závěť.

Vavroch: Cože? Vždyť ta už ani neudrží pero v ruce. Ta už je jednou rukou v hrobě.

Vypich: To byste koukal,jak pevně ho držela! Poslouchejte! (Vypich vytáhne z kapsy závěť a čte.) Neodkazuji veškerý majetek svému druhému muži Vavrochovi, ale odkazuji ho své jediné dceři jménem Vlasta a jejímu otci. – Ten už nežije, takže je to irelevantní.

Vavroch: Ježíš, to je výborný! Já dostal nápad. Doktore, až přivedu Helgu, byl byste ochoten tak, jak jste to teď čet tím vážným hlasem to před ní přečíst? Víte, na tom by se nejlíp poznalo, jestli mě má opravdu ráda. Poněvadž já jsem teď vlastně žebrák, jestli jsem to dobře pochopil?!

Vypich: Pochopil jste to velice dobře.

Vavroch: To je úžasný. Něco takovýho bych sám nevymyslel. Už ji slyším, jak říká: no tedy Vypichu…

Vlasta: Vavrochu! Vypich je tady pan doktor.

Vavroch: Pravda. Já když se napiju… Už ji slyším, jak říká: no tedy Vavrochu, tohle jsme si nedomluvili. Tvrdil jsi, že máš statek, rybník, les, cihelnu, a zatím jsi holá prdel. To ona takhle mluví. V tý hospodě mezi chlapama se to snese. A kouří z dlouhý špičky cigarety. To se mi na ní taky líbí.

Vypich: S údivem zjišťuji, Vavrochu, že se vás to moc netklo, co jste se dověděl z nové závěti.

Vavroch: Ta závěť je v podstatě dobrá… jak bych to řekl… (Nastaví ucho k nápovědě.) Je dobrá tak akorát na zátop. Rozumíte, zmuchlat ji ráno do kamen, na to pak třísky a pak teprve to větší dřevo… Ale ne abyste to pálili hned. Nejdřív to musíme na Helgu vyzkoušet.

Vogeltanz: Trochu jsme zamluvili tu naši svatbu v Českých Budějovicích. Já musím ještě do dalších chalup a potřeboval bych vědět, kolik nás bude, abych podle toho objednal salónek.

Vypich (pročítá si znovu závěť): Ať to čtu, jak to čtu, nevidím tady nic, kvůli čemu by se ta závěť měla pálit v kamnech. Machová-Vavrochová vlastní rukou, svědkové Vypich, Bárta, všechno štymuje.

Vogeltanz: Co byste říkali hotelu Zvon? V prvním patře nad lokálem měl svatební hostinu poručík Pihrt a nemoh si to vynachválit. Co říkáte, Vlastičko?Bárta: Vlastičko, něco ti chci říct.

Vlasta: Dals prasatům?

Bárta: A předem hlásím, že jsem veškerej dobytek i drůbež nakrmil. – Když jsme byli děti, hráli jsme si spolu na svatbu. A tys už tehdy řekla ano.

Vogeltanz: Dětské svatby se nepočítají, přátelé. Jsme dospělí lidé. Ten obřad je třeba zajistit, pochopte to. Salónek se musí objednat hodně dopředu, poněvadž v Budějovicích je denně spousta svateb. A teď kostel taky. Já jsem římský katolík. A vy, Vlastičko?

Vlasta: Také římská katolička.

Vogeltanz: Takže to bude v jednom kostele. Viděl bych to tak na leden. Ať je čas na přípravu. Něco jiného by bylo, kdyby byla nevěsta v jiném stavu, to bychom museli svatbu uspíšit… Nejste, Vlastičko, v jiném stavu?(Vlasta zavrtí hlavou.)

Vogeltanz: Čili to bude stačit v lednu. Oznámení včas rozešlu, takže budete přesně vědět kdy a kde. Tak spánembohem, já už běžím. (Má se k odchodu. U dveří se zastaví a rozloučí se hlasitěji.) Tak spánembohem… (Vavroch, který ho má zadržet, nereaguje.)

Vogeltanz: Tak spánembohem!

Vavroch: Spánembohem, vždyť už jste zdravil.

Vogeltanz: Ale já odejdu!

Vavroch: A kdo vám brání, člověče? Jděte si po svých.

Vypich: Já myslím, Vavrochu, že byste neměl nechat pana šikovatele odejít.

Vavroch: Ne? (Zpozorní.) Vy mě matete, doktore. Proč jako myslíte, že by tady měl zůstat?

Vogeltanz: Třeba mi chcete ještě něco důležitého povědět.

Vavroch: Aha. To je docela možné. Ale jestli je to důležitá věc, to já si to budu muset řádně rozmyslet. Počkejte tady, hned jsem zpátky.(Když Vavroch zmizí v zákulisí, spoluhráči jsou očividně zaskočeni. Bezradně vyplňují vlekoucí se čas.)

Vypich: On si to rozmyslí a za chvíli ho tu máme.

Bárta: Za chvíli je tu jako na koni.

Vlasta: Bude tu co by dup.

Vypich: No, ono… důležité věci je třeba dobře promyslet. (Pauza.) Pojď sem, Bárto. Co ty o tom soudíš?

Bárta: Já? Já myslím… že se půjdu podívat, jestli se mu něco nestalo. (Zamíří zbaběle do zákulisí.)

Vypich: Ne, ne, jen tu pěkně zůstaň. To by mohl říci každý, že se za ním půjde podívat. Ve čtyřech se daleko lépe povídá než ve třech. Viďte, šikovateli.

Vogeltanz: Čím víc nás tady je, tím lépe se nám povídá.

Vlasta: Ale zase když je lidí moc, tak si tak nepopovídáte. Jeden mluví přes druhého…

Vypich: Ve čtyřech je to ideální. Ani málo, ani moc. (Po trapné pauze, kdy už herci nabrali ze dna svých improvizačních schopností, se Vavroch konečně vrátí. Uvítá ho opět potlesk publika ze zvukového záznamu.)

Vavroch: To jsem vám chtěl říct, pane šikovateli… (Zarazí se.) Ještě okamžik, ještě to nemám úplně promyšlené. (Znovu odejde. Bárta se zadívá z okna.)

Bárta: Letošní léto se opravdu vydařilo. Obilí zlátne.

Vypich: Až na ten sníh. Koně měli se saněmi co dělat.

Bárta: Ano, ano. Bude se těžko sklízet. V těch závějích.

Vypich: Bude možná přece jenom lepší, Bárto, když se půjdeš podívat, jestli se Vavrochovi něco nestalo.(Bárta s chutí vykročí, ale vtom už se Vavroch vrací, vítán tradičním potleskem.)

Vavroch: To jsem vám chtěl říct, pane šikovateli: nechoďte ještě. Počítám, že v tý nový závěti bude i vás něco zajímat. Přečtěte, doktore, komu že se ten majetek vlastně odkazuje.

Vypich: Stojí to tu černé na bílém:… své jediné dceři jménem Vlasta.

Vavroch (loví uchem nápovědu): Jděte k němu a přečtěte to znovu.

Vypich (rozpačitě uposlechne): Své jediné dceři…

Vavroch: Vy jděte k němu… (Svitne mu.) Jo, já k němu! (Přejde konečně k Vypichovi a přečte:) Své jediné dceři jménem Vlasta. No, vidíte, pane šikovateli. Vy si možná tady Vlastu přece jen odvedete.

Vogeltanz: O tom já nepochybuji.

Vavroch: Jenomže ne jako ženu, ale jako rekruta.

Vlasta: Proboha, otčíme, mlčte!

Vavroch (před velkým textovým špalkem si stoupne na svůj „plac“, odkud nemilosrdně vyžene Bártu): Co bych to nepřiznal, přátelé,jsem kanec. Vlasta je nevlastní, urostlá, co je na tom zlého, když takový otčím, ještě plný síly, prakticky bez ženy, co si budeme vykládat, dostane jednou takhle v noci zálusk. Pravda, zamykala se, ale včera zapomněla. To bylo překvapení, doktore, když najednou zjistíte, že nemáte nevlastní dceru…

Vlasta: Otčíme!!!

Vavroch:… ale nevlastního syna!

Vlasta (přiklekne k matce a volá do peřin): Maminko, slyšíte? Vše je prozrazeno. Darmo jste mě před vojnou chránila, darmo jste mě do dívčího oblékala. Místo vařečky šavlička, místo sukničky rajtky!

Bárta: Vlasto, co to říkáš? Ty nejsi Machová? Ty jsi Mach? Ty nejsi Vlasta? Ty jsi Vlasta?!

Vlasta: Ba právě. Proto jsem tvou věrnou lásku nemohla opětovati, podruhu Bárto. Proto jsem se na to krmení stále vyptávala, ačkoli mi to bylo u prdele, co bych to neřekla, když jsem chlap. A přitom jsem tě tolik, tolik chtěla. Teda chtěl. Br, to je ošklivé, budu si muset zvykat.

Bárta: To je konec…

Vavroch (v domnění, že je konec hry, vstane a deklamuje): Tak končí naše komedie… Zlo prohrává… (Vypich ho zarazí.)

Bárta: To je konec. Odejdu na jiný statek, někam hodně daleko, abych zapomněl. (Otočí se zády k publiku a rozpláče se, škubaje rameny.)

Vypich (pohlédne mu do očí): Bárto, podruhu, ty se směješ? (Podívá se lépe.) Ne, ty pláčeš! Jedno oko nezůstalo suché. Ale i pro mne je to poučné. Vidíte, jak se nevyplácí, když vás k tomu pacientu zavolají a vy ho důkladně neprohlédnete celého. Od dětství Vlastičce léčím nastydlé vaječníky. Ale to vždycky tady panímáma: poslechněte si jen na zádíčkách, pane doktore…

Vavroch: To jsou věci, Vogeltanz! Kde jsi? Máš utrum, co?

Vogeltanz: Proč? Mně to nevadí. Jak se jednou zamilujete na první pohled, tak tu vyvolenou musíte brát jak stojí a leží. Budeme žít v Budějovicích, teď je to jasný.

Vavroch: No, počkejte, vy teď vykonáte svou povinnost a odvedete Vlastu na vojnu.

Vogeltanz: Jistě. Ale do Budějovic. Budeme tam spolu. To já už si zařídím, aby mi ji nedali někam na Slovensko. U jednoho pluku budeme. A zatímco jste tady klábosili, mě napad svatební dar: lustr. Přece nebudeme v parádním pokoji svítit nějakou lucerničkou.

Vavroch (z pohledů ostatních usoudí, že má mluvit): Ano. Lucernou, ano. Tou vám, paní kněžno, posvítím.

Vypich: Počkejte, Vavrochu…

Vavroch (ho odstrčí a nebojácně se vydá na rampu): Ale té lípy se nevzdám! Je našeho rodu od nepaměti. Rostla staletí, a jak bych mohl dopustit, aby padla její koruna, kde ptactvo nocuje a zpívá.(Do potlesku, kterým je oblíbený monolog odměněn, rychle vjede dosti naštvaný invalida Karásek.)

Invalida: Jedu se podívat, jestli vám nevyhaslo v kamnech. No jo, vyhaslo. Co s tím budeš dělat, Vavrochu?

Vavroch: Asi by se mělo zatopit, ne?

Invalida: A čím by se asi tak mělo zatopit?

Vavroch: Novinama?

Invalida: No, novinama by to jistě šlo. Ale co takhle nějaký úřední dokument. Myslíte, že by hořel?

Vavroch (se plácne do čela a už ví): Koukám, že vyhaslo v kamnech. Kde máte tu závěť?

Vypich: Počkejte, počkejte, Vavrochu. V té závěti stačí změnit jediné slůvko, a Vlasta zdědí všechno i jako muž. Jen když to panímáma vlastní rukou opraví.

Vavroch (přistoupí k posteli a vytáhne zpod peřiny bezvládnou paži): Touhle vlastní rukou? (Pustí ji a paže klesne.) Myslím, že vám sklaplo, doktore Vypichu!

Vypich (uchopí kalamář a pero): To se ještě ukáže. (Vezme visící ruku a vloží jí mezi prsty násadku.) Panímámo, škrtněte „dceři“ a místo toho napište „synovi“. Vavroch: Kdepak, ani se vám nepohne.

Vypich: Á, vy na to asi špatně vidíte. Půjdeme blíž ke světlu. (Vypich vytáhne matčinu ruku až na rampu a kryje zády své počínání před Vavrochem.) A už to škrtá a sama píše. Správně: s, tvrdé y… Má krásný rukopis ještě. Teď en… Ta píše.

Vavroch: Prosím vás, to vám nikdo neuzná, tohle. Vždyť vy jí vedete ruku!

Vypich: Nikoli. Panímáma sama! (Násadka spadne na podlahu.) Vidíte? Teď sama upustila násadku. My vám ji zase podáme, nevysilujte se… A píšeme dál.

Vavroch: To vám nikdo neuzná, to je jasnej podfuk.

Vypich: Mám na to svědky. Viď, podruhu Bárto?

Bárta: Mě už do toho netahejte. Já jdu na jinej statek, někam hodně daleko…

Vogeltanz: Já Vám to rád dosvědčím. Při lásce na první pohled nehraje sice to bohatství takovou roli, ale bohatá nevěsta je vždycky lepší než chudá.

Vavroch: To je tedy zklamání. A já ji tak miloval. To neříkáte vy, to říká Bárta. (Uvědomí si, co se stalo, a rozčiluje se na principála napovídajícího za kulisou.)

Bárta: To je teda zklamání. A já ji tak miloval. Kvůli ní jsem krmil jako blbec, když ji to furt tak zajímalo…

Vogeltanz: Vidíte? To je pořád, jak ji miluje, už od dětství, pak se Vlastičce přihodí taková maličkost, a je po lásce.

Vypich: Tak a je to. Synovi. Ano, -ovi měkké i. A vy pořád, že není čilá. A jak si pamatuje pravopis ještě. A máme to:… své jediné synovi jménem Vlasta. No, tak slohově je to trošku kostrbaté, ale nemůžeme po panímámě chtít, aby z ní byla ze dne na den spisovatelka.

Vavroch: To vám nikdo neuzná. Podívejte se, ta ruka je úplně mrtvá. (Vezme Vypichovi panímáminu ruku do své a demonstruje, jak je bezvládná.)

Vypich (mu ruku vytrhne): Mrtvá ruka, říkáte? Mrtvá ruka??? (Políčkuje ho panímáminou rukou.) Tomuhle vy říkáte mrtvá ruka?!

Vogeltanz: No, já si ještě Vlastičku změřím… (Bere jí krejčovským metrem míry.) Oni to po nás ve výstrojním skladu chtějí. Sto sedmdesát centimetrů! Voják jako panna. A v pase jenom šedesát! To budeme muset nadělat do opasku nové dírky, Vlastičko. Jako vosa. To sako bych popustil pod zadeček, ne? A tady v podpaždí to uděláme volnější, aby nás to neškrtilo. Ovšem kalhoty by neměly plandat. Přiléhavá kalhota… V které nohavici jste zvyklá?

Vlasta: Já nevím. Já jsem nikdy kalhoty nenosila.

Vogeltanz: Tak ho šoupnem do levé.

Vavroch (se popadne za srdce): Tak končí naše komedie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští…

Invalida (vjede na jeviště a dotírá na Vavrocha): Nemá Helga náhodou nějaké kamarády? Nějakého advokáta třeba?!

Vavroch: Advokáta? Má! Samozřejmě že má. Helga, přátelé, má spoustu kamarádů. A mezi nima taky jednoho advokáta. A ten právě na vás podá žalobu pro falšování závěti.

Vlasta (se po změření posadila k matce na pelest): Pane doktore, maminka s vámi chce mluvit.

Vypich (skloní se opět nad duchny): Copak, panímámo? (Přiblíží ucho až k polštáři a vzápětí se prudce vztyčí.) Cože?! (Znovu se skloní a vztyčí.) Ne!!! Opravdu? To je neuvěřitelné! Tenkrát v červnu o senách? A jste si jista? Je si jista. – Přátelé, to, co jsem se právě dověděl, úplně mění situaci a rodinné vztahy.

Vlasta: Co vám řekla, pane doktore? Nenapínejte nás. (Vypich udělá před svou promluvou dramatickou pauzu, což Vavrocha zmate, takže převezme od nápovědy Vypichův text.)

Vavroch: Jako mladý, začínající lékař jezdil jsem na tento statek… (Ze zákulisí ho principál přetáhne smetákem přes záda a Vavroch zmlkne.)

Vypich: Jako mladý, začínající lékař jezdil jsem na tento statek častěji, než mi velela lékařská povinnost. Panímáma, tedy Stázička, byla tehdy opravdovou krasavicí. Červen, na lukách voněla sena, Mach smrděl v hospodě a my dva… Stručně řečeno, Vlastičko, jsem tvůj otec.

Vlasta: Pane doktore… Tatínku!

Vypich: Ale mohlo mě to napadnout, že nejsi jeho dítě. Mach měl, přátelé, tak nízkou hemživost, že mě to nad mikroskopem až rozesmálo.

Vlasta: Tak proto maminka trvala na té irelevantní větě!

Vypich: No jo: „své dceři a jejímu otci“. Takže já dědím půl statku! To jsou věci…

Vavroch: Počkejte, počkejte, to bych uměl taky, tohleto. Koukněte… (Stejně jako před chvílí doktor přistoupí k posteli a zopakuje jeho hru.) Copak, panímámo? Cože? Ne!!! Tenkrát v červnu? Na slámě ve chlívě? A jste si jista? Je to sichr? Je to sichr, dědím půl statku.

Vogeltanz: Už jsem chtěl odejít, ale teď vidím, že tu musím ještě počkat, abych věděl, který tady z pánů otců povede Vlastičku k oltáři.

Vavroch: (se popadne za srdce): Tak končí naše komedie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím…

Invalida: (naštvaný na nejvyšší míru vyjede z kulis a honí Vavrocha po jevišti): My zvědaví invalidi vydržíme hodně, ale co je moc, to je moc. Taková krásná hra, a on ji úplně zničí! Ty šmíráku šmírácká, za to chceš ty krvavý peníze?! (S těmi slovy invalida vyžene Vavrocha ze scény.)

Vypich: (za ním volá do kulis): Vavrochu, to je tvrzení proti tvrzení. (Na útěku před invalidou vletí Vavroch na jeviště z druhé strany, než kam Vypich volá. Je přivítán potleskem publika.) Vy tvrdíte, že jste otec, já tvrdím, že jsem otec. Rozhodující jsou ovšem dědičné znaky. Podruhu Bárto, ty jsi nestranný pozorovatel. Upři na nás své oko. (Vypich se postaví vedle Vlasty.) Pozoruješ u prvního nebo u druhého nějaký společný rys?

Vlasta: Bárto, drahý podruhu, tvůj zrak teď rozhodne, jestli budu doktorova, nebo Vavrochova!

Bárta: Já nevím, já mám jen jedno voko a kromě toho odcházím na jinej statek. (Marně hmatá po klice namalovaných dveří.)

Vogeltanz: Doktore, ta stará paní v posteli, vlastně moje tchýně, vám něco chce.

Vypich: (opět naslouchá peřinám a hlásí ostatním): Cože? Měla jste permanentní strach, že se to prozradí? A co že se prozradí? Jaké ráčkování? O čem to propánakrále brebtáte? Chuděra, už ztrácí rozum.

Vlasta: Tatínku doktore, maminka má pravdu, teprve teď mě to trklo. Vždyť my oba ráčkujeme jako vejce vejci!

Vypich: Opravdu? Prubneme to. Řekni Rumburk.

Vlasta: Rumburk.

Vypich: Hurrrá! Je to můj syn! Ostrouhal jsi, Vavrochu. Řekni Rumburk, srabe!

Vavroch: Zabiju učitele Janderu! Až do čtvrtý třídy jsem obstojně ráčkoval. Ale to bylo pořád: tdám, tdenky, tdumpeta… a dědictví je v pdachu.
(Popadne se za srdce a tázavě pohlédne mezi boční sufity, kde tušíme invalidu, zda se opět nepouští do kýženého závěru hry předčasně. Ten vjede k ostatním na scénu a souhlasně kývá.) Tak končí – aspoň doufám – naše komedie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští, že chodí to tak pouze na jevišti. V životě našem opáčně to bývá – tam dobrák úpí, vrch má duše křivá. Jak ale říkám na každičké štaci: svět bude lepší, dáme-li si práci. Je marné žehrat, modliti se zdrávas. Vše záleží jen na vás, na nás (Pohlédne do řad vlevo.) a hlavně teda na vás.

(Konec)

Blaník

CIMRMAN

SMOLJAK / SVĚRÁK

BLANÍK

(Jevištní podoba českého mýtu)

 

Osoby:

Rytíř Hynek Z Michle, přednosta svatováclavské kanceláře

Rytíř Smyl Flek Z Nohavic, kronikář

Veverka Z Bitýšky, velitel 2. jízdní od Lipan

Josef Bohuslav Chvojka, učitel dějepisu

Šlupka, zřízenec

Jeskyňka

 

(Otevře se opona. Šerá sluj v nitru hory. Kamenný nábytek je ozářen sporým svitem olejové lampy. Z reproduktoru zazní recitátorův hlas.)

Vypravěč: Nad řekou Blanicí tyčí se hora,

chudé tam políčko sedláček orá.

Hlouběji zatlačil do země radlici,

kov na kov narazil, vyoral přilbici.

Tak pověst nelhala! Jsou tam a čekají.

Děti mé, neplačte, nezoufej, můj kraji!

Ruce pryč, cizáku, zde domov tvůj není!

Z hory se ozývá zlověstné dunění…

(Zvolna se rozsvítí. Rozeznáváme tři postavy: Dvě spí u kamenného stolu vsedě, jak to známe z ilustrací, třetí se choulí na podlaze. Od stropu visí konopný provaz. Ve stěně nad hromadou dělovych koulí je vetknut železný držák se zvoncem. Když se obecenstvo rozkouká, zvonec se slabě rozezní.)

Šlupka (leží na zemi, probudí se): Hej, páni rytíři! Něco se děje! (Spáči nereagují, a tak jimi po řadě zatřese.) Pane Hynku, zvonec! Pane Smyle! Vypadá to na něco většího.

Hynek: Co je? (Zívá, jako když vyje šakal.)

Šlupka: Celá hora se chvěje. Tak abych vyrazil, ne?

Hynek: Počkej, počkej. Bůhvíco se ti zdálo.

Šlupka: Poslouchejte, pane Hynku… (Zvonec znovu zaklinká.)

Smyl: Má pravdu. A zní to dost silně. (Také si řádně zívne.)

Šlupka: Tak já běžím. (Hodí si přes rameno vak.)

Hynek: Pomalu, Šlupko, pomalu. Vis, co máš dělat?

Šlupka: Vím, pane přednosto, vždyť tam nejdu prvně.

Smyl: A jak se něco dozvíš, hned se vrať.

Šlupka: Zajdu do hospody, poslechnu si cvrkot a mažu zpátky.

Smyl: Ale zajímej se jen o podstatné věci. Abych tu zase nezapisoval takové prkotiny jako posledně, že pijou kafe nebo že vynalezli cvikr…

Šlupka: Rozumím, rozumím, jen ty důležitý věci, pohyby vojsk, prolévání krve, Braniboři v Čechách, Turci na Moravě a tak dále… Už můžu jít?

Hynek: Jdi.

(Šlupka chutě odkvačí. Hynek se Smylem ještě chvilku dvojhlasně zívají.)

Hynek: Probudím vojsko. Přilbici! (Smyl mu ji podá, Hynek si ji nasadí.)

Pucvol! (Smyl mu podá dva chomáče cupaniny a Hynek si je nacpe mezi uši a přilbici.)
Řekni něco.

Smyl: Co?

Hynek: Co… to je jedno. Jde o to, jestli tě slyším.

Smyl: Tak třeba… nebo… Když mě nic nenapadá.

Hynek: Tak řekni… já nevím… bože můj, máme tolik slov… Jakýkoli slovo řekni.

Smyl: Těžký slovo?

Hynek: No, třeba.

Smyl: Olovo.

Hynek: To je špatný. Slyším. (Přidá pod přilbu další chuchvalce.) Jiný slovo řekni.

Smyl: Kráva.

Hynek: Pořád slyším. (Přidá cupaniny.)

Smyl: Tetřev hlušec. (Hynek nereaguje.) Tetřev hlušec. Tetřev hlušec. Jak mě slyšíte?

Hynek: Je to dobrý, neslyším.

Smyl: Opravdu neslyšíte?

Hynek: Říkáš něco?

Smyl: Blboune blbá, hluchá, nadřízená…

Hynek: Prima! Ani slovo neslyším. Jdeme na to. (Ve skalní stěně jsou tři otvory zakryté dřevěnymi poklopy. Hynek jeden otevře a zavolá do hlubin hory.)

Vojsko z Moravského pole, vojsko z pole, vojsko! Probuďte se a buďte pohotově.

(Z poklopu se začne ozývat zívání, Hynek nechá poklop odkrytý a zavolá do druhého, pak do třetího.) Vojsko z lipanské pláně, vojsko z pláně, vojsko! Probuďte se a buďte pohotově.

Vojsko z Bílé hory, vojsko z hory, vojsko! Tak pohyb, pohyb, vstáváme!

(Zívání ze všech tří otvorů sílí, až propukne v neuvěřitelnou zívací vřavu. Hynek, jehož uši jsou dobře chráněny přilbou, se zeptá Smyla:)

Už jsou vzhůru? Můžu to zavřít?

(Smyl mu gesty naznačí, že ano, a Hynek tedy otvory přiklopí. Hluk ztichne. Hynek odloží přilbu a ucpávky.)

Smyl: Jako hyeny.

Hynek: A to sedíš hodný kus od toho. Já jim koukám rovnou do chřtánů. Hrozný. Nezapomněli jsme na nic?

Smyl: Podívám se do knih. (Začne listovat v knize.) Už to mám. Velký malér, pane přednosto. Druhá jízdní ód Lipan je bez velitele.

Hynek: Jak to?

Smyl: Veverka z Bitýšky je v šatlavě.

Hynek: Prosím tě, proč? Já to všechno zaspal.

Smyl (zalistuje v knize): Veverka z Bitýšky – kritizování velitelského sboru pro pasivitu, opakované bezdůvodné buzení vojska a jedno svévolné vyjetí z hory.

Hynek: Ano, už si vzpomínám. Veverka. Toho musíme rychle vrátit k útvaru. (S těmi slovy otevře dveře vězení, vrátí se a posadí se za stůl.) Vězeň Veverka z Bityšky, vězeň z Bityšky, vězeň!

Veverka (přišourá se na scénu): Co je?

Hynek: Je pohotovost a tvůj oddíl je bez velitele.

Veverka: Takovejch pohotovostí už bylo… Jede se, nebo nejede! To mě zajímá.

Hynek: Čekáme na zprávy zvenčí a na rozkazy shora.

Veverka (odchází): Tak to si můžu jít zase lehnout.

Hynek: Vězeň Veverka z Bityšky, vězeň z Bityšky, vězeň! (Veverka se zastaví.) Nedostal jsi povel k odchodu. Podívej, Veverko, ty jsi taková naše horká hlava, viď. Přejede ti nad ní naložený žebřiňák a ty už sedláš koně. Hr na ně! Bijte je! Mor ho! Nebo tenkrát… co nám to udělal v tom sedmnáctém století?

Smyl (nahlédne do knihy): 1695 vpád na Chodsko, obklíčení trhanovského zámku.

Veverka: Kdybyste nás byli nechali, tak jsme z toho Kozinu vysekali!

Hynek: Podívej, Veverko. Rozebereme si tvůj případ. Nám se líbí tvoje bojovnost. To my u bojovníků potřebujeme. Proto jsi také velitelem Lipanské druhé jízdní. Ale ta tvoje bojovnost vede k tomu, že kritizuješ nadřízené. A dokonce i svatého Václava, nejvyššího velitele. Takže abychom tě mohli poslat zpátky k útvaru, musíš tu svou bojovnost napřít správným směrem. A leccos budeš taky muset odvolat.

Veverka: Co bych měl odvolat?

Hynek: Co by měl odvolat?

Smyl: Tady toho je: velitelské stanoviště označuje hanlivým názvem „Vác­lavák“, opakovaně pronáší „já se z toho zvencnu“. Blaníku říká noclehárna…

Hynek: A o mně co říkal, přečti.

Smyl: Rytíř Hynek z Michle je politická mrtvola.

Hynek: My tu všechno slyšíme. Co tam ještě máš?

Smyl: Vojsko, které nevyjelo ani roku 1620, se může jít vycpat.

Hynek: Co ty na to, Veverko?

Veverka: Ano, to všechno jsem řek.

Hynek: A to všechno musíš odvolat, chlapče. Jinak nemůžeš být velitelem druhé jízdní.

Veverka: Podívejte se, ten Václavák bych odvolat moh, že se zvencnu, to říkat nemusím, politickou mrtvolu, to si ještě rozmyslím, ale Bílou horu neodvolám. Tam je to úplně jasny. A nikdy nám to taky nevysvětlil. (Veverka ukáže vzhůru.) Nikdy.

Smyl (který všechno zapisoval): Já bych to shrnul. Teď se nám to hezky rozdělilo do tří částí: na věci, které jsi ochoten odvolat, to je ten Václavák a tak dále, na věci, o kterych budeš ještě přemýšlet, to je tady rytíř politická mrtvola (ukáže na Hynka) a konečně ta Bílá hora, na které zatím trváš.

Hynek: Co kdybychom, Veverko, udělali takovou vyměnu. Ty nám odvoláš Bílou horu a my ti necháme Václavák.

Veverka: A politická mrtvola?

Hynek: To si ještě rozmyslím.

Veverka: A pak se můžu vrátit k druhé jízdní?

Hynek: Okamžitě.

Veverka: Já nevím. Tak já chci vyjet národu na pomoc, poněvadž je mu zle. Ale kvůli tomu musím prohlásit, že když mu je zle, tak se vyjíždět nemá. Dává to smysl?

Smyl (k Hynkovi): Dává to smysl?

Hynek: Nedobře se na to díváš, Veverko. Národu se má vyjet na pomoc, když je mu nejhůře. Tak zní zákon hory. Ale to neznamená, hochu, že budeme sedlat koně při každé lapálii.

Veverka: Bílá hora byla podle vás lapálie!

Hynek: Tak byla to, pravda, větší lapálie, ale zřejmě nebylo ještě nejhůře. Smyle, vysvětli mu to, já musím jít zkontrolovat stráže. (Odejde.)

Veverka: A co už by se podle vás mělo stát? Taková pohroma! Dodneška se z toho nevzpamatovali!

Smyl: Také musíš vzít v úvahu, že jsme tenkrát neměli dostatek zpráv. Co jsme o bitvě věděli? Šlupka přived Moraváka a ten pořád jenom opakoval: Zle, matičko, zle! Víc jsme z něho nedostali.

Veverka: To není pravda. Ještě volal: Včíl jsme v řiti! A to jste Václavovi zatajili.

Smyl: Uznáš snad, Veverko, že jsou slova, která se do svatého ucha říkat nedají. Včíl jsme v řiti! To prostě nešlo.

Veverka: Jak se má velitel správně rozhodnout, když se mu tají, kde jsme.

Smyl: Veverko, co sem pořád taháš tu Bílou horu? Přednosta to nemá rád. S tím už jsme se jednou provždy vypořádali. Poučili jsme se z toho, jakou má cenu pořád se v tom patlat?

Veverka: Měli jsme rozbor bitvy na Moravském poli? Měli. Měli jsme rozbor Lipan? Měli. A po Bíly hoře ticho po pěšině.

(Shora spadne kámen zabaleny v papíru.)

Veverka: Konečně! (Rozbalí papír a podá ho Smylovi.)

Smyl (čte): Dnes 15. června léta Páně 1848 vydávám tento rozkaz…

(Hynek se vrací a usedá na svůj balvan.)

Pane Hynku, zrovna když jste byl kontrolovat stráže, přišel nový rozkaz.

Hynek: Výborně, Čti.

Smyl (čte): Celá naše země prožívá dnes vzrušené chvíle. Není divu. Slavíme v tento den svátek významného světce – svatého Víta. Také v našem blanickém vojsku je jistě řada Vítů. Nezapomeňme jim poblahopřát. Ovšem tak, aby nebyla narušena spánková pohotovost. Představuji si to tak: příslušného Víta šetrně probudíme, poblahopřejeme mu a poté ho opět uložíme k spánku. Provede přednosta kanceláře. Pozor! Množí se dotazy, co v případech, kdy je v jednom oddíle více Vítů. Mají si všichni probuzení Vítové blahopřát také navzájem? Mohou. V takovém případě je však třeba dohlédnout, aby mladší Vít blahopřál staršímu Vítu jako první, a ne naopak, jako se to stalo loni. Zároveň vás chci důrazně upozornit, abyste neucpávali větrací šachty pytli se senem. Váš Václav.

Tak já to třikrát opisu a originál založím, ne? Jako vždycky.

Hynek: Ano, ano. Moudrý rozkaz. Sám jsem neměl v těch gratulacích jasno.

Veverka: Rozkaz! Tomu oni říkají rozkaz. Víte, jak vypadá rozkaz? (Začne velet.) Druhá jízdní na můj povel, do sedel, na cizáky, útokem, hr… !

Hynek (zacpe mu pusu): Neřvi, prosím tě! Zbláznil ses? Uslyší to vojsko, a bude zmatek.

Veverka: To je vrchní velitel! Hora se chvěje v základech, národ venku možná krvácí, a on nám sdělí, že si Vítové můžou gratulovat.

Hynek: Podívej, Veverko, ten rozkaz se pravda přímo nevyslovuje k tomu, co se venku děje, ale jsou tam cenné myšlenky. Vezmi si například, že díky tomu rozkazu víme, kolikátého je. Kolikátého, Smyle?

Smyl:15. června 1848. (Dopíše poslední řádku a podá tři listy Hynkovi.)

Hynek: No vidíš. (Otevře po řadě poklopy, listy zmuchlá a do každého otvoru jeden hodí.) Mrknu se dolů, jestli to vůbec čtou, jestli zase nechrápou. (Odejde.)

Smyl: Veverko… (Dlouze se na něj zadívá.) Já tě mám rád.

Veverka: Ale, pane Smyl, víte, že je to tady zakázaný.

Smyl: Ale ne. Já tě mám rád jako chlap chlapa.

Veverka: No právě…

Smyl: Podívej, o Hynkovi víme svoje. Ale chceš zpátky na velitelské místo? Chceš. Tak mu tady podepiš, že to s tou Bílou horou tak nemyslíš, a můžeš jít.

Veverka: Ale já to tak myslím.

Smyl: Mysli si, co chceš, ale tady mu podepiš, že to tak nemyslíš. Copak je to tak složitý?

(Hynek se vrátí.)

Hynek: Je to v pořádku, už to čtou. Tak co? Podepsal?

Veverka: Vážení páni rytíři, Bílá hora, to byla národní katastrofa. A já se dodneška stydím, že jsme tenkrát nevyjeli. Když už jsme nezasáhli do vlastní bitvy, tak aspoň pozdějc jsme mohli, toho 21. června 1621, představte si tu krásu, když ten Mydlář napřáh meč, kdyby Václav zvolal: Zadrž, kate Mydláři! A teď všichni na tom Malostranském náměstí by se otočili a tam bychom stáli v plné zbroji my, blaničtí rytíři!

(V té chvíli se v pozadí objeví muž se svíčkou. Oděv nám prozradí, že přichází zvenčí, z 19. století. Přes rameno má torbu. )

Učitel: Promiňte pánové, že se vám vměšuji do debaty, ale ta poprava sedmadvaceti českých pánů nebyla na Malostranském náměstí, nybrž na náměstí Staroměstském. To jen pro přesnost. Jinak s tím vaším hodnocením bitvy bělohorské vřele souhlasím.

Hynek: Kde ses tu vzal, člověče?

Učitel: Dovolte, abych se představil. Jsem Josef Bohuslav Chvojka, učitel dějepisu.

Hynek: A co tu pohledáváš?

Učitel: Víte, ona je teď v Čechách taková napjatá doba a vedou se znovu spory, jestli v Blaníku někdo je, nebo jestli jste jenom pověst. Kolega Vlasák, on je přírodozpytec, když se dověděl, že chci pátrat zde v hoře, tvrdil, že tu naleznu jen rulu a svor. Ten bude koukat.

Smyl: Pojď sem blíž, otoč se… To je zvláštní odění, co tam nahoře nosíte. Já jsem Smyl Flek z Nohavic.

Učitel: Já jsem si teď taky zrovna umazal kalhoty, jak jsem se prodíral tím houštím.

Smyl: Já jsem Smyl Flek z Nohavic.

Učitel: A čím vám to pustilo?

Smyl: R y t í ř Smyl Flek z Nohavic!

Učitel (obrátí se k Veverkovi): Tak to tady pan rytíř se pokecal!

Veverka: Já ho vemu naplocho mečem, ne?

Smyl: Klid, Veverko. Kantore, zde rytíř přednosta ti položí několik otázek.

Učitel: Přednosta Blaníku! Tak vy jste svatý Václav?

Hynek: Jsem rytíř Hynek z Michle. Dle jistých znamení usuzujeme, že se venku něco děje. Pověz, co víš.

Učitel: V celé Evropě to letos vře. U nás to začalo v březnu na schůzi ve Svatováclavských lázních.

Hynek: Svatováclavské lázně, to zapiš, Smyle, to velitele potěší.

Učitel: Poslali jsme odtamtud císaři do Vídně ostrou petici, že chceme…

Smyl: Pomalu, pomalu! Co je to petice?

Učitel: To je z latiny. Česky bychom řekli prosba.

Smyl:… poslali z lázní ostrou prosbu… a dál?

Učitel: Že chceme svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání, že si chceme sami volit vládu…

Hynek: Volit vládu! Já bych vás hnal! Od čeho je panovník?

Učitel: Představte si, že císař souhlasil a slíbil konstituci. To bylo slávy! Tančili jsme konstituční polku, pekly se konstituční rohlíky a tenhle klobouk, co mám na hlavě, ten je také konstituční, jelikož je mnohem nižší, než kdyby nebyl konstituční.

Smyl: To všechno mám psát? Ty klobouky, ty rohlíky?

Hynek: To nepiš.

Veverka: Poslouchej, kantore. Tady je vojenský ležení. Co se v Praze tancuje, nás nezajímá. Řekni, jestli nás potřebujete nebo ne.

Učitel: Potřebujeme. Moc. Ten Windischgrätz! Svolali jsme na Žofín Slovanský sjezd. A on hned zesílil v Praze hlídky. A to víte – jak začnou chodit ulicemi stráže po dvou po třech, tak to Pražáky znervózní. V Celetné se něco semlelo a začalo se střílet. Windischgrätzová vykoukla z okna, a nějaká zbloudilá kulka – pic! a bylo po ní. Umíte si představit, jak to Windischgrätze dopálilo. Vojsko hned do ulic a naši začali stavět barikády.

Veverka: Co začali stavět?

Učitel: Barikády! To je taková hromada všeho možného: kostky dlažební, kredence, pytle s pískem, povozy…

Veverka: Vozová hradba.

Učitel: No, jsou to spíš krámy. K nám taky přišli, studenti, a vzali nám na barikádu prádelník. Krásný kousek, s mým vlastním monogramem. To jsem poznal, že jde do tuhého, a mazal jsem na Vlašim a rovnou k vám.

Hynek: Ty tedy myslíš, že je ten pravý čas, že je nouze nejvyšší?

Učitel: No, císaři pánu se to mele ve Vídni, teď kdyby se mu to sesypalo ještě v Praze…

Veverka: Kolik má Windischgrätz mužů?

Učitel: Deset tisíc.

Veverka: A kolik je našich?

Učitel: To je právě to. My Češi vlastně žádné vojsko nemáme. Včera jsem se díval z okna, kdo je na barikádě: čtyři studenti, hostinský Kaněra a krejčí Suchánek s učedníkem. Mohu se zeptat, jestli to ovšem není vojenské tajemství, kolik vás je tady v Blaníku?

Veverka: Není to vojenské tajemství. Je nás tu nepočítaně.

Učitel: Tak to budeme v přesile.

Hynek: No, podklady máme, pošlete to nahoru a uvidíme. Já půjdu zkontrolovat stráže.

(Smyl dopíše poslední slovo a podá list Veverkovi. Ten udělá z listiny ruličku a za napjatého ticha ji přiváže k motouzu visícímu shora doprostřed scény. Chvíli všichni čekají. Když se nic neděje, Veverka za provázek šetrně, téměř zdvořile zatahá. Provázek nehybně visí.)

Smyl: Nechce to.

Veverka: Možná spí.

(Veverka znovu provázkem zaškube. Po chvíli se provázek pohne a rulička pomalu vystoupá vzhůru).

Smyl: Vzal to!

(Všichni se pohodlně usadí. Učitel se zvědavě dívá vzhůru, kam motouzek zmizel.)

Učitel: Kam to šlo?

Veverka: Nahoru. Nestůj tam. Stoupni si jinam.

Učitel (poodstoupí): Kdo tam je?

Veverka: Nejvyšší velitel.

Učitel: Přímo svatý Václav? (Nedá mu to a znovu se vrátí na místo pod motouzkem v naději, že by mohl knížete zahlédnout.)

Smyl: Zase tam stojí.

Veverka: Tam nesmíš stát. Je to nebezpečné. (Učitel tomu sice nerozumí, ale ustoupí. Chvíli všichni mlčí.)

Učitel: Co bude teď?

Veverka: Teď musíme čekat.

Učitel (po chvilce): Stejně vás obdivuju. Takovych let tady trpělivě čekat. Chladno je tu, vlhko je tu. Co celý ten dlouhý čas děláte?

Smyl: Většinou spíme.

Učitel: Takhle nepohodlně na kamenech?

Smyl: Já ležím v knihách. Ale to ještě jde. Horší to mají Slováci.

Učitel: Oni jsou tu také bratři Slováci?

Veverka: Tady ne. Mají svou horu. Sitno. Ti mají pohotovost, pane! S jednou nohou ve třmeni, s hlavou takhle dozadu otočenou k veliteli (předvádí to), aby byli připraveni, až řekne: Teraz!

Smyl (nahlíží do knihy): To je sice nepohodlné, ale je tu psáno, že „vojsko trpezlivo čaká v pivnici“. To zas nemají tak špatné. V pivnici.

Učitel: Ale pivnice, pánové, to není hostinec. To znamená slovensky obyčejný sklep.

Smyl: Aha. Tak to jsou na tom hůř než my.

Učitel: A to by mě ještě zajímalo: jsou v Blaníku také ženy?

Smyl: No, ženy přímo ne, ale něco podobného tady máme.

Učitel: Sůvy? Ochechule? Myši?

Smyl: Máme tady jeskyňky.

Učitel: Opravdu?

Smyl: Bohužel. Jsou sice tak ošklivé, že málokterý voják by si s nimi něco začal, ale najdou se takoví. To víte, je tu tma… A přitom je to tak nebezpečné.

Učitel: Kouzla, čáry?

Smyl: Ne, ale mohly by se přemnožit. A co my tady potom? (Hynek se vrátí a neviděn poslouchá.)

Smyl (přivolá učitele blíž): Přednosta se s jednou spustil.

Učitel: Tady pan přednosta?

Smyl: Ano. Tady. V kanceláři. Má s ní dítě.

Učitel: Prosím vás! Chlapečka nebo holčičku?

Smyl: Přednosta umí jenom holky.

Učitel: A jak je to děvčátko staré?

Smyl: Asi sto padesát let.

Učitel: Tak to už je velká slečna.

Smyl: Ne. Ještě je v peřince. Ty rostou hrozně pomalu. Ale neříkej přednostovi, že to víš. Tady se to tají. Kdyby se to dověděl Václav, tak by Hynek letěl.

Učitel: A kde je… paní Jeskyňka?

Smyl: Někde je zalezlá. Přijde sem za ním tak jednou za uherskej rok.

Hynek: Jen vytáhnu paty, už si vymejšlí. Jeskyňky! Slyšel jsi někdy, že by v Blaníku byly jeskyňky?

Učitel: Ne, to jsem slyšel dneska prvně.

Hynek: Prosím, v pohádkách, dejme tomu. Ale v pověstech? Řekni mi, Smyle, proč to děláš. Proč takhle plácáš?

Smyl: To mám asi z těch knih. Člověk toho přečte, a pak už neví, co je pravda a co je výmysl.

Hynek: Co si tady pan učitel o tobě řekne? Já s jeskyňkou stopadesátilety dítě! Ty by ses měl léčit. Rozkaz nejde a nejde, půjdu zatím zkontrolovat stráže. (Odejde.)

Učitel: Poslyšte, pánové, co je na tom pravdy, že když sem někdo zabloudí a stráví tady den, nahoře mezitím uplyne celý rok?

Smyl: Říká se to.

Učitel: Já se ptám jenom proto, že jsem třídním v druhé bé, takže až přijdu do školy, že musím jít do třetí bé. Ve druhé bé budou totiž úplně jiní žáci, tak abych nebyl pro smích. Jestli si ovšem za mě nenajdou náhradu, když se tam celý rok neukážu. Na to je náš ředitel pes. Jak někdo rok chybí, už hledá náhradu. A páni rytíři, co je pravdy na tom, že se tady třeba oves nebo koňsky trus mění ve zlato?

Veverka: Nejen koňsky.

Učitel: Tak to bych si potom, jestli dovolíte, něco malého na památku vzal.

(Učitele, který se v tu chvíli bezděčně dostal pod velitelskou šachtu, zasáhne kámen s rozkazem do hlavy. Zaduní o dýnko jeho konstitučního klobouku a učitel se skácí na zem.)

Veverka: Vida, první padlý! (Podá Smylovi rozkaz, odtáhne učitele stranou a opře ho o stěnu bělohorského poklopu.)

(Hynek se vrátí.)

Smyl: Pane Hynku, zrovna když jste byl kontrolovat stráže, přišel nový rozkaz. (rozbalí rozkaz a čte) Dnes 16. června léta Páně 1848 vydávám tento rozkaz: Národ prožívá těžké chvíle. V mnohých krajích se neurodilo, a tak venkovský lid doplňuje jídelníček sběrem lesních plodů. Začínají se sbírat i podřadnější houby. (Veverka, kterého první slova rozkazu naplnila nadějí na brzky boj, při zmínce o houbách zvadne.) Doneslo se mi, že na Pelhřimovsku se jistým houbám říká václavky. S tím nemohu souhlasit. Něco jiného je, když se jedné odrůdě švestek dostalo názvu karlata. Karel IV. je skutečně z Francie do Čech přivezl, a vědomě tady podstoupil riziko, že švestky ponesou jeho jméno. Ale co já mám společného s houbou, která se živí shnilým dřevem? Jestli si Pelhřimovští myslí, že mě tím pojmenováním poctili, pak jsou na omylu. Naopak. Pěkně mě naštvali. Váš Václav.

Hynek: Vidíte, pořád že jsou rozkazy našeho knížete bezzubé! A jak jim to, panečku, dal!

Smyl: Tak já to třikrát opíšu a originál založím, ne?

Veverka: A dej tomu nadpis „Rozkaz na houby“. Jsem skoro rád, že nebudu u toho, až to dole rozbalej. My husiti máme tu smůlu, že většinou umíme číst, takže to vidíme černý na bílým. Líp jsou na tom tady ty starší, z Moravskýho pole třeba. Ty jsou negramotný, tak to jenom slyšej!

Smyl (dopíše a podá zase tři listy Hynkovi): Hotovo.

Hynek: (Znovu trojici papírů zmuchlá a postupně je vhazuje do jednotlivych děr. Třetí poklop mu však blokuje omdlelý učitel. Hynek ho tedy probudí.) S dovolením…

Učitel: (Otevře oči a sleduje, jak Hynek zvedne poklop a hodí papír do hlubiny. Vyloží si to po svém a vstane.) Zrovna jsem se chtěl zeptat, kde to tady máte. Mohu? (Vezme ze Smylova stolu čistý list, položí ho vedle přiklopeného otvoru, poklop sejme a začne si svlékat kšandy. Když si rozepne první knoflík u kalhot, všimne si toho Smyl.)

Smyl: Podívejte, co dělá!

Hynek: Člověče, co tě to napadlo? Víš, co je tam dole? Vždyť je to plné našich…

Učitel: Pardon, ono je to plné. (Jde k druhému poklopu.) A sem mohu?

Veverka: Sedni si, kam chceš. Našim vojákům už může každej klidně…

Hynek: Neurážej blanické vojsko. (Odstrčí učitele od poklopu.)

Veverka: To je pravda. Vojsko za to nemůže. Tam! (Ukáže nahoru.) Tam je chyba. Dokud nevyměníme velitele, budeme tu jenom hnít. Žižku na vás! To by byl velitel Blaníku.

Hynek: Tak tohle jsem neslyšel.

Veverka: Neslyšel? Tak já ti to řeknu ještě jednou. Pryč s Václavem! Žižka na jeho místo.

Hynek: Vůbec nic neslyším.

Smyl: Mám to psát? Tady je slyšet dobře.

Hynek: Ne. Co neslyším, nepiš.

Veverka: Tak já nevím… Já mám pocit, že řvu. (Dojde až k Hynkovi a křičí mu do ucha.) Povídám! Já! Václava! Tam (ukáže nahoru) nechci! Tam! Já! (přikryje si levé oko) Žižku chci! Změna!

Hynek: Sám sis o to řekl. Smyle, přečti článek 13.

Učitel: Pánové, já už to nevydržím. (Odběhne do kulis.)

Smyl (čte): Napadne-li kdokoli, byť i slovně, vrchního velitele hory, je povinností přednosty kanceláře ztrestali ho mečem.

Hynek: Smyle, vydej soubojové meče. (Smyl vyjme zpod kamenného stolu dlouhý meč a podá ho Veverkovi.)

Smyl: Zde je meč provinilců a zde (podá Hynkovi krátký mečík) je meč pro pana přednostu.

Hynek: Víš jistě, že to nemá být obráceně?

Smyl: Bohužel. Takhle to tu stojí.

Hynek: Smyle, ty zneužíváš toho, že špatně vidím.

Smyl: Nezneužívám, takhle to tu je.

Hynek: Braň se!

(Přednosta se na Veverku vrhne a rozpoutá se neohrabaný šerm. Po chvilce zápolení se Hynek dostane do výhodné situace a chystá se odkrytého Veverku svým mečíkem probodnout. Smyl mu to však překazí svým povelem.)

Smyl: Přestávka!

Hynek: Proklatě! To je smůla! Teď přestávka! A já byl zrovna… Viděli jste to?

Smyl: Přestávky jsou nutné. Tělo není uvyklé pohybu. Léta spíme…

Učitel (vrací se a na papíře nese zlaté lejno): Tak pověst nelhala! (Uloží poklad do torby.) To bude doma radosti. Pane přednosto, ne že bych maloval čerty na zeď, ale v případě, že byste v souboji padl, vydal by mi někdo potvrzení, že jsem vás žádal o pomoc? To by mi ve vlasteneckých kruzích moc pomohlo a byla by to pro mne také omluvenka, že jsem zameškal tolik hodin.

Smyl: Omluvenky nepíšeme. Pouze potvrzujeme.

Učitel: Ano, tak já bych si to napsal sám. Kdybyste mi laskavě půjčil brk.

(Smyl mu ho půjčí a učitel se dá do psaní.)

Smyl: Konec přestávky.

(Souboj pokračuje, a když je Veverka se svým těžkopádným mečem v úzkých, Smyl boj znovu přeruší.)

Smyl: Přestávka!

Hynek: Já mám takovej pech! Už podruhý mohlo bejt po něm. A víte, že jsem docela rád, že mám tenhleten kratší? Člověk je mrštnější. Líp se to ovládá.

Smyl: Výměna mečů!

Hynek: Jak to? To nemyslíš vážně.

Smyl: No jo. Je to tady v pravidlech. Po druhém kole vyměna mečů.

Hynek: To není možný! Ty, Chvojka, pojď sem. Přečti, co tam je.

Smyl (čte): Pozemšťanům je zakázáno nahlížet do blanických knih.

Hynek: To tam taky je? (K učiteli:) Podívej se, jestli to tam je.

Smyl: To má právě zakázany.

Hynek: Smyle, já si opatřím cvikr, Šlupka říkal, že už ho vynalezli, a pak si mě nepřej. (Neochotně si vymění s Veverkou meč.) Ale třetí kolo uděláme způsobem nedáš-dostaneš.

Veverka: To je co?

Hynek: Já si stoupnu sem a ty máš právo na jeden výpad. Když mě zasáhneš, je po boji. Když ne, budu mít to právo zase já.

Veverka: Dobře.

(Hynek se postaví před otevřené dveře šatlavy a Veverka se proti němu rozeběhne s napřaženým mečíkem. V poslední chvíli Hynek uhne, a když Veverka skončí svůj výpad v cele, zavře za ním dveře na závoru.)

Hynek: Tak to by bylo. (Vrátí meč Smylovi.)

Veverka (buší na dveře): Co je? Mě tu někdo zamk!

Hynek: Konec souboje.

Veverka: Jak to?

Smyl: Ale pravidla nic takového…

Hynek: Je takové pravidlo: zaběhne-li kdokoli při souboji do cely a někdo ho tam zamkne, znamená to, že souboj vzdává a dobrovolně nastupuje vykon trestu. Smyl: Ale žádný takový paragraf tady není.

Hynek: Tak tam odedneška bude. Kdo je pro? Já. Kdo je proti? Nikdo. Zdržel se někdo hlasování? Není tomu tak. Děkuji vám.

Učitel: Pánové, jak dlouho může ještě trvat, než vydá kníže rozhodnutí?

Smyl: Rozhodnutí už padlo.

Učitel: Padlo? Tak to mi uniklo.

Hynek: Kníže se na vás hněvá, Chvojko.

Učitel: Přímo na mne?

Hynek: Na vás smrtelníky. Zejména pelhřimovský kraj ho zarmoutil.

Učitel: Ano, ano. Venkov vysloveně zaspal. Některé jejich národní gardy do Prahy ani nedorazily.

Hynek: Chvojko, ty jako učitel bys v té věci mohl hodně udělat.

Učitel: Já vím, inteligence by měla přesvědčovat, burcovat.

Hynek: Ale nepouštět lehkomyslně do větru slova. Nějaky učitýlek si vyjde do lesa, něco tam najde, přinese to domů, neví ani, co to je, dá to na plotnu a řekne si, budeme tomu říkat tak a tak, někdo se toho chytí, a už je malér.

Učitel: A co jako konkrétně bychom měli… například na mé úrovni, přímo ve třídách…

Smyl: Klidně si to sbírejte, když vám to chutná, ale proboha neříkejte tomu václavky!

Učitel (zcela dezorientován): Jo takhle… Jo, jo, jo. Takže o eventuálním výjezdu na pomoc Praze…?

Hynek: Čekáme na další rozkazy.

Veverka (z cely za scénou): Ano, čekáme. Venku zuřej bitvy, Moravský pole, Lipany, Bílá hora, a tady se furt čeká.

Hynek: Ticho v cele!

Učitel (po chvilce rozmýšlení): Páni rytíři, promiňte, ne že bych chtěl přímo souhlasit tady s panem kriminálním živlem, ale ta Bílá hora… Víte, já když probírám to povstání českých stavů, to vám jsou kolikrát pro učitele horké chvilky. Moji žáci vědí, že tu jste. Já vás normálně probírám, na rozdíl od kolegy Bláhy, ktery se zbaběle drží osnov. A mám tam jednoho nadaného žáka, jmenuje se Havránek, on je to takový šťoura, a já se vám vždycky až bojím té chvíle, kdy on zase zvedne tu svou protivnou ručičku a zeptá se: A pane učiteli, proč nevyjeli, proč nám nepřijeli na pomoc? Co já mám tomu dítěti odpovědět?

Hynek: To je pořád Bílá hora, Bílá hora… Ale, co my tu věděli? Nejdřív nám to tady dvakrát cinklo…

Učitel: Kdy to bylo?

Smyl (zalistuje): Dvojitý cink, 23. května 1618.

Učitel: Tak ten první cink byl Slavata a ten druhý Martinic. Jak vyletěli z okna do hradního příkopu.

Hynek: No, a pak dva roky nic. A ta bitva potom? Kde bylo české vojsko, když přitáhl nepřítel k Bílé hoře? Válelo se v pražských krčmách.

Učitel: Ono to ani české vojsko nebylo. Byli to většinou cizí žoldáci.

Hynek: Za dvě hodiny bylo po boji.

Učitel: Dvě hodiny rozhodly o osudu země na staletí.

Hynek: Do takovych krátkych bitev my nemáme možnost ani zasáhnout. Vždyť jenom než my to všechno probudíme, než se to nahoře rozhodne… Teď do Vlašimi to máš nejmíň půl hodiny a do Prahy pak musíš počítat dobré tři čtyři hodiny. A to mluvím o jízdě. Pěchota by dorazila až druhý den.

(Během Hynkova monologu se ve škvíře vězeňskych dveří objeví čepel meče, jejíž držitel se zřejmě snaží nazdvihnout závoru. Jediný, kdo si toho všimne, je učitel. Rád by na to rytíře upozornil, ale právě když ukazuje prstem na meč, rozhovoří se Smyl.)

Smyl: S těmi bitvami to máš těžké. Některé bitvy… Co chceš?

Učitel: Ne, já počkám. Mluvte, mluvte.

Smyl: Některé bitvy jsou pro nás moc krátké a některé zase moc dlouhé. Bělohorská byla krátká a příkladem takové neúměrně dlouhé je třicetiletá válka. Ta byla hned potom. (Zatímco Smyl medituje, Veverkovi se podaří zvednout závoru. Nepozorovaně vyjde z cely, zvedne „lipansky“ poklop a nasouká se nohama napřed do otvoru. Ještě než za sebou přibouchne, neodpustí si patetické rozloučení.)

Veverka: Shnijte si tady, zbabělci! Já a moje druhá jízdní jedeme matičce Praze na pomoc. Myslíte si, že až se pustím, dopadnu natvrdo, ale to jste na omylu. Spadnu rovnou do sedla své věrné kobyly Máni!

(Ozve se žuchnutí, koňské zaržání a pak dusot kopyt rychle se vzdalujícího jízdního oddílu.)

Hynek: Co dělají stráže? Jen je chvíli nekontroluju… (Odejde.)

Smyl (zapisuje a diktuje si): Druhé svévolné vyjetí z hory.

Učitel (oslněn): Vyjet jen tak na vlastní pěst s hrstkou věrnych, to je odvážné.

Smyl: A trestné…

Učitel: Kolik má ten oddíl jezdců?

Smyl: Třicet sedm.

Učitel: No, není to mnoho, ale mohlo by to Windischgrätze přinejmenším vylekat.

(V té chvíli dopadne na scénu třetí Václavův rozkaz. Učitel ho zvedne a podá ho Smylovi.)

Učitel: Už je to tady!

Smyl (čte): Dnes 20. června 1848 vydávám tento bezodkladný rozkaz… (Hynkovi, který se vrací z kontroly stráží): Pane Hynku, zrovna když jste byl kontrolovat stráže…

Hynek: Čti, Čti!

Smyl: Dlouho jsem mlčel a vyčkával, avšak liknavost a nerozhodnost Pražanů volá do nebe. Každý ví, že na takzvaném Koňském trhu, se dávno koně neprodávají. Co tedy ještě brání Pražanům, aby už konečně pojmenovali toto nejvyznamnější pražské náměstí jinak? Při té příležitosti bych rád připomenul, že dosud žádné náměstí v Praze nenese mé jméno. Pokud se tak stane, bylo by vhodné postavit místo mé malé sochy sochu podstatně větší a instalovat ji na vhodnějším místě, nejlépe v horní, nejživější části náměstí. Váš Václav.

(Když Smyl dočte, Hynek vyčítavě kyvá na učitele hlavou. )

Hynek: Vidíš, vidíš. Prodávají se tam koně?

Učitel: Neprodávají.

Hynek: Ano. A svatý Václav si o to musí říci sám.

Učitel: Hned jak se vrátím, tak to navrhnu. Jenom bych rád upozornil, že ta nejživější část náměstí není nahoře, ale uprostřed.

Hynek: No tak to zařiďte, ať je nahoře živo. Hlavní průjezd Prahou tam udělejte. Každý, kdo naší zemí projíždí, ať tu sochu vidí.

Učitel: Já to navrhnu. Ale, pane přednosto, víte, co mi vrtá hlavou? Vždycky když odejdete kontrolovat stráže, spadne rozkaz. Není to zajímavé?

Smyl: To já ti řeknu něco ještě zajímavějšího: vždycky když pan přednosta neodejde kontrolovat stráže, žádný rozkaz nespadne.

Učitel: Ano, vidíte! To také.

(Smyl s učitelem se tázavě dívají na Hynka.)

Hynek: Co se na mě tak koukáte? Je to zajímavé, samozřejmě. Mám zkrátka smůlu. Nikdy jsem neviděl, jak to padá. Vidíš, Smyle, to jsi mi nikdy neřek, jak to vypadá, když to padá.

Smyl: No, jak to vypadá, když to padá. Normálně. Najednou to žuchne. Když kontrolujete stráže.

Hynek: Ty máš něco proti kontrole stráží?

Smyl: Nemám.

Hynek: No tak. Nic tady prakticky neděláme, ještě kdybychom nekontrolovali stráže, to by ta morálka vypadala. (Zatímco se Hynek rozčiluje, v pozadí se objeví postava zahalená od hlavy až k patě do zelenych cárů. V náručí drží dítě – loutku – zavinuté do podobnych hadrů. Smyl s učitelem si ji všimnou, ale čekají, až Hynek domluví.)

Smyl: Pane Hynku, máte tu návštěvu.

Hynek: Návštěvu?

Smyl: Vaše paní přišla.

Hynek (otočí se): Co tady zase chceš? Domluvili jsme se přece, že budeš chodit jednou za uherský rok! (Jeskyňka přikývne.)

Smyl: No jo, ono to utíká. Člověk se ani nenaděje a uherák je pryč.

Hynek: Tak ukaž (Vezme od jeskyňky dítě.) No, hezká je, hezká. (Dívá se na dítě poněkud štítivě.)

(Jeskyňka šťastně přikyvuje a zdvihne ruku se dvěma vztyčenými prsty.)

Učitel: Pane předsedo, vaše paní se hlásí.

Hynek: Ne, to ona se nehlásí.

Učitel: Aha, že zvítězíme.

Hynek: Ale ne.

Učitel: Aha, já vím, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme!

Hynek: Ale ne. To ona chce druhý dítě. (K jeskyňce): Je hezká, ale další už nechci. Bylo by vás moc. (Vrátí dítě matce.)

Učitel: S dovolením, mladá paní, mohl bych se také podívat? (Jeskyňka bez upozornění hodí dítě učiteli. Ten je nezachytí a loutka dopadne na zem.) Pro pána krále, promiňte prosím!

Hynek: Ty se nic nestalo. (Zvedne panenku.) Viď, že se ti nic nestalo? Jeskyňky jsou strašně odolny. S tou můžeš třeba třískat o stůl, a nic se jí nestane. Podívej. (Začne mlátit dítětem o stůl.) A nic. Ještě se tomu směje. To je sranda, viď? Ještě chceš? (Znovu potěší dcerušku několika údery o kamenny stůl. Jeskyňka – matka šťastně pokyvuje hlavou a zvedne tři prsty.) Ne, ne, je hezká, ale jedna úplně stačí.

Učitel: Mohu si ji pochovat? (Převezme dítě, přemáhaje odpor.) Celý tatínek.

Hynek: Nech si to. ( Vezme dítě a vrátí je matce. K učiteli): Ale něco ti ukážu. Chceš vidět, jak zmizí? Ona umí mizet.

Učitel: To by mě zajímalo.

Hynek: Zmiz.

(Jeskyňka normálně odejde z jeviště. Slyšíme dusot koní.)

Hynek: Á, lipanská jízdní se nám vrací. Stráže! Veverka z Bitýšky do kanceláře! Smyle, připrav mučidla!

Smyl: Dáme mu španělskou botu nebo albánskou rukavici?

Hynek: Albánskou rukavici.

(Smyl vyjme zpod stolu něco mezi zouvákem a napínákem na lyže. V té chvíli je nešetrně strčen na scénu Veverka. Zůstane stát se sklopenou hlavou.)

Smyl: Tak pojď, Veverko. Dej sem ruku…

Veverka (s pohledem na mučidlo): Á, Tirana!

(Smyl mu začne upínat prsty do mučidla.)

Hynek: Tak jsme se zase projeli, co? Vybojovali zase nějakou rozhodnou bitvu, co? Pomohli jsme národu. No, co mlčíš! Přitáhni mu to, Smyle.

Smyl: Já už to mám na doraz, a furt nic. Bolí to?

Veverka: Ne.

Hynek: To není možný. V týhle poloze by měl řvát jako tur. Opravdu to nebolí?

Veverka: Vůbec. Jestli tady nejsou třeba stržený vinty. Mně to připadá v tomhle místě takovy vožižlaný.

Smyl: Teď to musí bolet, to mi neříkej!

Veverka: Nebolí, namouduši. To já bych řek.

Hynek: Veverko, nelži, tebe to bolí, a ty nás chceš nasrat!

Veverka: Nezlobte se na mě, ale nebolí.

Smyl: Nic tady nefunguje.

Veverka: Tak já se přiznám bez mučení. Vyjel jsem svévolně z hory. Na Zbraslavi jsme přebrodili Vltavu, že vpadneme do Prahy ze směru, odkud nás nečekají. Hynek: A jakpak vás Pražané přivítali? No, povídej, nestyď se. Dostali Habsburkové na frak?

Šlupka (vejde): Pánové, to budete koukat!

Hynek: No, je to dost.

Šlupka: To budete koukat, co nesu.

Hynek: Tak hezky zvolna a zřetelně, ať to Smyl stačí psát.

Šlupka: Dobře. Já to vemu od začátku. V Louňovicích u hospody na dvoře zbourali chlívky…

Učitel: A postavili barikády. Tak už to přeskočilo i na venkov.

Šlupka: Vy jste kdo?

Učitel: Chvojka Bohumil, učitel.

Šlupka (k Hynkovi): Von je dnešní?

Učitel: Ano, já jsem dnešní.

Šlupka: Tak pro vás to možná nebude taková novina, ale já jsem z toho celej divej.

Učitel: Tak už nás nenapínejte. Jak je na tom Praha?

Šlupka: Praha to nevím, ale v Louňovicích zbourali ty chlívky a na jejich místě postavili krásnej kuželník.

Učitel: Počkejte, kuželník… Co Windischgrätz? Co naši?

Šlupka: Jo, v Praze už je po všem. Tam už je klid. Já jsem si řek: koulí tady máme dost, tahle chodba, ta je pro to jako stvořená, takže šlo jen o ty kuželky.

Hynek: Tak, Šlupko, hrome, na co tě tam posíláme? Kde všude se bojuje?

Šlupka: Počítám, že nikde, pane přednosto. V hospodě říkali, že generál Windischgrätz začal střílet na Prahu z kanonů, na Vltavě chytly mlejny, a tak toho povstání radši nechali. Ty peníze, co vybrali Louňovicky na povstání, dali na ten kuželník.

Těch kuželek je devět… (Vytáhne jednu z pytle na ukázku.)… já je postavím a zkusíme si to. (S těmi slovy zmizí s pytlem v pravém portálu.)

Učitel (volá za ním): A zatýká se v Praze?

Šlupka (ze zákulisí): No jéjej. A jak!

Učitel: Tak to je konec. Teď oni budou vyšetřovat, kdo jak se choval, budou šmejdit po barikádách… Jestli poznají ten můj prádelník, mám na něm ten monogram, tak jsem v pěkné bryndě. Pánové, já bych tu omluvenku trochu přeformuloval. (Čte:) Potvrzujeme, že tu jmenovaný byl – to bych nechal – a vyzýval blanické vojsko – vidíte, ještě že jsem to nedopsal! Já bych to neviděl jako pozvání vojsk.

Teď bych to viděl takhle: vyzyval blanické vojsko, aby nikam nejezdilo, že si s tím císař pán poradí sám. Kdybyste byl, pane přednosto, tak laskav a podepsal mi to… (Hynek list podepíše.)

Šlupka (se vrací): Tak je to postavený a teď se dívejte. (Vezme do ruky dělovou kouli.)

Hynek: Šlupko, nejdřív povinnost, potom zábava. Noviny máš?

Šlupka: Jo, noviny jsem vzal. (Vyndá z vaku Pražského kurýra.) Heleďte, nevyjel někdo z hory? V hospodě to četli a říkali, jestli to náhodou nebylo od nás.

Smyl: Ukaž. Aha, tady: (čte) Nezvyklá podívaná se naskytla tuto neděli pražským výletníkům. Nedaleko obce Velká Chuchle na louce u Vltavy přehnala se skupina historicky krojovaných jezdců a několikrát zakroužila lučinou. Pak se sešikovali a hleděli upřeně ku Praze.

Veverka: Chtěl jsem Windischgrätze vylákat z hradeb.

Smyl (čte dále): Zřejmě čekali, až se sejde víc publika. Když se tak nestalo, jezdci otočili a nadšeně povzbuzováni dětmi i dospělymi vyrazili k zbraslavskému brodu.

Hynek (k Veverkovi): Měli Pražané zbraně?

Veverka: Jen mávátka. Vyjeli jsme zbytečně.

Smyl: No, úplně zbytečné to nebylo. Poslouchejte: (čte) I když účast byla zřejmě menší, než účinkující čekali, neměla by vtipná myšlenka zapadnout. Kdyby se tu koně objevovali pravidelně, dejme tomu každou neděli, mohla by se státi Velká Chuchle oblíbenym dostaveníčkem mnohých Pražanů.

Hynek: No, vidíš, Veverko, jaký jsi zanechal dojem.

Veverka (vezme mučidlo): Já to vezmu do cely a dám to do richtiku. Pilník tam mám… (Odejde.)

Šlupka: Tak, pánové, rozeběhnete se a kouli musíte poslat tak, aby neštrejchla vo stěnu, to by byl neplatnej hod. A kdo jich porazí nejvíc, ten vyhrává.

Učitel: A já abych šel. Páni rytíři, že vás ještě ruším, ale až já přijdu zase do školy a až se mě budou žáci zase ptát: jsou tam? A přijedou někdy? Co jim mám o tom Blaníku říci?

Veverka (volá z cely): Řekni jim, že je to noclehárna.

Hynek: Veverka z Bitýšky dalších sto let nepodmíněně!

Učitel: Já bych to tedy shrnul asi takhle: Máme své české vojsko, je dobře vyzbrojeno a vycvičeno, je stále v pohotovosti, bedlivě sleduje, co se v Čechách děje, a čeká, až bude národu nejhůře. Říkám to dobře?

Smyl: Dobře to říkáš. A ještě jim řekni, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Šlupka: Tak, pane Hynku. Házíte první.

Učitel: Jestli dovolíte, já bych rychle proběhl, abych pak nerušil. Sbohem, páni rytíři, a děkuji za to zlato! (Ukazuje na torbu.)

Smyl: Vždyť sis ho vydělal sám!

Hynek: Uhni, Šlupko, já to zkusím. (Hodí koulí a ozve se dunivý běh kuželníkem zakončený třeskem kácených kuželek.)

Šlupka: Čtyři, výborně! Hej! Postavte nám je, pane učiteli.

Učitel (z dálky): Ano. Hned to bude.

(Šlupka hází jako druhý, scéna se zatmívá.)

Hynek: Veverko, pojď si taky hodit.

(Když scéna potemní úplně, z reproduktoru znovu zazní recitace.)

Vypravěč: Nad řekou Blanicí tyčí se hora,

chudé tam políčko sedláček orá.

Hlouběji zatlačil do země radlici,

kov na kov narazil, vyoral přilbici.

Tak pověst nelhala! Jsou tam a čekají!

Děti mé, neplačte, nezoufej, můj kraji!

Ruce pryč, cizáku, zde domov tvůj není!

Z hory se ozývá zlověstné dunění…

(Ve tmě je slyšet jen zvuky kuželníkové hry.)

 

(Konec)

Jděte do divadla Orfeus

Kdo neuvidí, nepochopí. Neváhejte a navštivte zcela ojedinělé a originální divadlo Orfeus v prostorách bývalého protiatomového krytu v Praze na Smíchově, kde hra probíhá hned jak vstoupíte do masivních železných dveří a kde vás jistě uchvátí komediantská atmosféra i komorní podzemní prostor.

Možná vás při příchodu poctí milá slečna uvítacím proslovem, do společnosti vás uvede Miloš Rotter ve fraku (pod vámi zvoleným jménem, buďte originální) a večerem vás provede principál Radim Vašinka. Možná uvidíte hru Je svět opravdu báječné místo k narození, kde se dají dělat legrační kousky a milostné kousky a psí kusy…a vonět ke kytkám a okukovat sochy a dokonce i myslit a líbat lidi…a tancovat a chodit plavat do řeky a na pikniky…?, která je českou adaptací Ferlinghettiho hry Čekárna, doplněnou jeho pražskými rozhovory z 90. let. Možná si pak dáte v literárním salónu pivo a polívku. Ale určitě se tam budete chtít zas brzo vrátit.

Divadlo najdete v Praze kousek od Anděla. Více se dozvíte na www.orfeus.cz.

Dobytí severního pólu

CIMRMAN

SMOLJAK / SVĚRÁK

DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU

Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909

 (severské drama)

Režie: Ladislav Smoljak

Scéna a kostýmy: Jaroslav Weigel

Hudba: Petr Skoumal

 

Osoby a nynější obsazení:

náčelník Karel Němec – Bořivoj Penc nebo Jan Hraběta

pomocný učitel Václav Poustka – Zdeněk Svěrák nebo Jaroslav Weigel

lékárník Vojtěch Šofr – Miloň Čepelka nebo Petr Brukner

Varel Frištenský – Jan Hraběta nebo Ladislav Smoljak

americký Čech – Genadij Rumlena nebo Pavel Vondruška

 

V jednotlivých rolích se od premiéry vystřídali:

náčelník: Jan Kašpar

lékárník: Jaroslav Vozáb

americký Čech: Jaroslav Vozáb

 

Premiéra 25.10.1985 v divadle Solidarita, Praha 10

 

Osoby:

Náčelník Karel Němec

Pomocný učitel Václav Poustka

Lékárník Vojtěch Šofr

Varel Frištenský

Americký Čech

 

Obraz 1

(Prázdná scéna. Zvuk zastavujícího vlaku, bouchání vagónových dveří. Vejde Frištenský s kufrem, položí ho a napřáhne paže za portál do výše okna vozu, odkud mu někdo podává další zavazadla. Pak vejdou ostatní členové výpravy: učitel, lékárník a náčelník. Pomáhají s vykládáním zavazadel a výstroje. A tak se na scéně u hromady kufrů a ranců octnou i sáně a čtvery lyže s holemi. Z portálu začne také foukat pára oddychující lokomotivy. Členové výpravy se loučí a konverzují s cestujícími ve vlaku.)

Učitel: Tak šťastnou cestu a děkujeme za všechno!

Lékárník: Na shledanou, blahorodí! Cože? Ano, na severní točnu. Tak. Pěšky. U nás lyže. Tak. Cože? Ano, náčelník ten.

Učitel: Sabáky? Nemáme. My místo psů máme tohohle. On silák. On jako (ukazuje na prstech) deset sabák.

Náčelník: Z Prahy. Österreich, Austria. Ale my také Slované. Češi.

Lékárník: Jídlo máme. Tri husy, špek, chleba, všechno. Prodat? Nemůžeme. Nám treba. My musíme daleko.

(Vlak odjíždí.)

Všichni: Sbohem, na shledanou, nazdar!

Náčelník: Tak, přátelé, možná, že to byli poslední lidé, které jsme viděli. Máme všechno?

Učitel: Všechno. Lyže, potraviny, kompas, lékárnička, vařič, rezervní prádlo…

Lékárník: Míč! Já zapomněl ve vlaku míč.

Náčelník: Co?

Lékárník: Nafukovací míč. Mě to mrzí, náčelníku, ale snad se bez něj obejdeme.

Náčelník: To to pěkně začíná.

Lékárník: Mě to opravdu mrzí, náčelníku.

Frištenský: Čert vem míč. Hlavně že máme co jíst.

Náčelník: Ten míč, uvidíte, nám bude setsakramentsky chybět. Víte, jak dlouho trvá polární noc?

Lékárník: Sto dní.

Náčelník: Ano! Sto dní šera, mrazu a samoty. Vy si myslíte, že ta trudomyslnost je sranda, co? Copak jsme stokrát nečetli, co to s lidma dělá? Ze šestatřiceti polárních výprav zahynulo osm hladem, šest mrazem, čtyři vysílením a – sedmnáct trudomyslností! Sedmnáct!

Lékárník: Promiň, náčelníku, ale to je pětatřicet. Jedna výprava chybí.

Náčelník: Jak to? Osm hladem, šest, čtyři, sedmnáct, to je…

Lékárník: Pětatřicet.

Učitel: Pravdu má náčelník. Náčelník správně neuvedl americkou výpravu profesora Mac Donalda, která zmizela neznámo proč.

Náčelník: To není sranda! Chci to vidět! Bez míče.

Učitel: Náčelníku, nechával jsem si to jako překvapení, ale když teď víme, že jsme bez míče, řeknu to hned. Zatímco jste ve vlaku spali, složil jsem píseň do nepohody. A myslím, že se povedla. Kromě toho jsem si připravil jeden komický převlek, ale to nebudu prozrazovat. Já myslím, že se trudomyslnosti nemusíme bát.

Náčelník: Chci to vidět. Amundsen, chlap z ocele, a plakal jako kluk. Ale už tu kvůli blbýmu míči stojíme dost dlouho. Do lyží!

(Všichni si připnou dlouhé lyže a uchopí hole.) Zapřahat!

(S holemi v rukou a s lyžemi na nohou, překážejíce jeden druhému, nasadí Frištenskému postroj, jeho druhý konec upevní k saním a na saně naloží zavazadla. Lyžařská prkna a bodce holí rachotí o podlahu jeviště.)

Lékárník (tiše k učiteli): Nechci náčelníka kritizovat, ale nejdřív měl dát povel „Zapřahat“, a teprve potom „Do lyží“. Tak bych to viděl já.

(Konečně stojí všichni v klidu připraveni vyrazit k levému portálu.)

Náčelník: Určím sever. Směr sever… (pohlédne na kompas) bohužel, jednotlivě, levotočivě, stoosmdesát stupňů – vzad!

(Zmatek s lyžemi a holemi se opakuje.)

Lékárník: Nerad bych vypadal jako kverulant, ale já bych ze všeho nejdřív určil sever.

Náčelník: Polární výpravo, v pořadí náčelník Karel Němec…

Učitel: Náčelníku! Faktická poznámka. Mohu? Nevadí ,že je tam pešuňk a koleje?

Náčelník: Vím o nich. Lyže sejmout!

Lékárník (k učiteli): Možná, že vám bude připadat, že stále kritizuji, ale já bych nejdřív…

Učitel: Já vím.

Náčelník: Polární výpravo! V pořadí náčelník Karel Němec – zde! Potah Varel Frištenský…

Frištenský: Zde! (Zařadí se za náčelníka.)

Náčelník: Lékárník Vojtěch Šofr…

Lékárník: Zde! (Zařadí se.)

Náčelník: Pomocný učitel Václav Poustka…

Učitel: Zde! (Uzavře zástup.)

Náčelník: Směr Severní ledový pól… hajdy VPŘED!

Před oponou 1

Učitel: Jako učiteli připadl mi přirozeně úkol vést deník naší polární výpravy. Přečtu vám prvních třicet sedm stran:

Kapitola první: Zrod velkého projektu.

S nápadem dobýt severní pól přišel minulé úterý magistr Šofr. Když jej na schůzce naší Jednoty podolských otužilců přednesl, byli všichni návrhem nadšeni. Ale nikdo se nechtěl výpravy zúčastnit. Většinou z rodinných důvodů. Nakonec se přece jen tři odvážlivci našli: náčelník Jednoty Karel Němec, ledař branického pivovaru Varel Frištenský a já, učitel Václav Poustka. Všichni staří mládenci bez rodinných důvodů.

Datum odjezdu bylo stanoveno na 9. prosince 1908. Dopoledne jsme ještě lehce trénovali ve vltavské ledové tříšti u Národního divadla a ve 13 hodin unášel nás již vlak z druhé koleje nádraží Františka Josefa směrem na sever.

Do slavnostní nálady odjezdu padl i stín. Téhož dne měl totiž pohřeb bratr Janouch, a tak nám Praha dala sbohem bez hudby, neboť hudba, která měla hrát u vlaku, musela hrát u hrobu.

Vyprovodil nás vlastně jen Frištenského bratranec Gustav. Tento světový šampión v řecko-římském zápase, který v Německu porazil Schichtla, porazil doma prase a přinesl nám k vlaku bohatou výslužku.

Když už hovoříme o Frištenských, nemohu smlčet jednu obavu. Člen naší výpravy Varel Frištenský silou sice nahradí osm až deset tažných psů, ale nevím, zda jeho duševní schopnosti stačí na náročný úkol polárníka. Zatím se chová, jako bychom jeli na odpolední výlet do Průhonic. Již od Náchoda se neustále ptá, kdy už tam budeme, a ze všeho nejvíc se těší, jak se v oblasti věčného sněhu zkoulujeme. Často, když ho poslouchám, napadá mě, že jsme přece jen měli vzít psy.

Na cestě z nejsevernějšího sibiřského nádraží k pobřeží Ledového oceánu se nestalo nic mimořádného, a proto přečtu pouze názvy kapitol:

Kapitola 5. – Slavnostní překročení 70. rovnoběžky.

Kapitola 6. – Frištenskému omrzly obě nohy.

Kapitola 7. – Vrátíme se?

Kapitola 8. – Simulant dostal na pamětnou.

Kapitola 9. – Ztratili jsme kompas.

Kapitola 10. – Vlci.

Kapitola 11. – Bloudíme v mlze.

Kapitola 12. – Prohlídka petrohradské Ermitáže.

Kapitola 13. – Další překročení 70. rovnoběžky.

Kapitola 14. – Frištenský simuluje zánět slepého střeva.

Kapitola 15. – Zdařilá operace.

Kapitola 16. – Frištenský simuluje pooperační slabost.

Kapitola 17. – Táhni a srůstej.

Kapitola 18. – Konečně moře.

Obraz 2

(Členové polární expedice stojí na jevišti a hledí do bočních kulis. Učitel si vstoje čte Učitelské noviny, náčelník se opírá o svázané lyže, lékárník sedí na saních. Skupinka působí dojmem, jako by jela v tramvaji. Dlouho nikdo z nich nepromluví ani slovo.)

Frištenský: Poslyš, náčelníku, a víš to jistě?

Náčelník: To je dokázaný.

(Frištenský se nedůvěřivě ušklíbne a zase nastane ticho.)

Lékárník: Kolik je hodin?

Náčelník (pohlédne na oblohu): Za deset minut půl třetí. (Znovu chvilka mlčení.)

Učitel: Představte si, tady čtu, že na všech školách v Rakousku má být lázeň… To si nedovedu představit. To tam budou mít sprchy? Nebo vany?

(Zakroutí nad tím hlavou a znovu se ponoří do čtení.)

Lékárník: Je to pohodlné, to driftování. Ale vleče se to.

Učitel: Nějaký inspektor Hruška to tady píše. To jsou nápady.

Lékárník: Ale proč ne? Hygiena je důležitá i na školách.

Učitel: Tak ne! Já už na to nevidím. Kázeň! Má být na všech školách. Já to čet jako lázeň. No proto. Kázeň. To jo. To je pravda. To ani nemusel psát. To každý ví.

Frištenský: Heleďte, já tomu stejně nevěřím. Kdybysme jeli, tak by to muselo drncat. Nebo by se to pohupovalo. Nebo vzduch bysme cejtili, že rozrážíme. A krajina by ubíhala dozadu. To mi nevykládejte!

Náčelník: Ten Varel je jak sedmiletý dítě! (k učiteli) Václave, prosím tě, ty jako pomocnej učitel mu to snad budeš umět vysvětlit!

Učitel.: Náčelníku, já myslím, že tady na severu se nemusíme oslovovat plnými tituly. Stačí, když mi budeš říkat učitel.

Náčelník: Dobře. Tak to Varlovi vysvětli.

Učitel: Varle! Celý tenhle ledový krunýř, na kterém stojíme, se vlivem mořského proudu pohybuje k severu. Odborně se tomu říká drift. To jsme si nevymysleli, to je popsáno v literatuře. Takže nic nedrncá, nic neubíhá dozadu, všechno, co tady je, lékárník, zavazadla, sníh, ledy, všechno driftuje k severu.

Frištenský: A já?

Učitel: Taky driftuješ.

Frištenský: Takže podle tebe já tady stojím, nic nedělám a driftuju, jo?

Učitel: Správně.

Frištenský: V životě jsem nic takovýho nedělal a nikdo mě k tomu nedonutí.

Lékárník: Václave, a jak dlouho budeme ještě driftovat?

Učitel: Deset až jedenáct dní.

Frištenský: To vám teda nezávidím.

Lékárník: Pravda, vleče se to. Kamarádi, já nevím, co to se mnou je, ale já bych to nejradši otočil a driftoval zpátky. K nám. Domů. Do Prahy. Po Podolí. Do lékárny. Do prdele, to je mi smutno!

Učitel (zaraduje se): A je to tady! Trudomyslnost! (Jde k saním a přehrabuje se v zavazadlech.)

Náčelník: Vidíte, kdybysme měli míč, pinkli bysme si, a hned by byla nálada.

Učitel: Nic se neděje, náčelníku, zazpívám tu píseň, kterou jsem složil ve vlaku pro tyhle případy. Dobře poslouchejte, ať se ji naučíte a můžete zpívat se mnou.

(Zpívá za doprovodu kytary:)

Polární noc
má zvláštní moc
každého přepadne smutek

Němec i Brit
křesťan i žid
každý by nejradši utek

Ba i ti šikovní Žaponci
se silami jsou na konci
Jen jeden z národů neskoná
hrůzy severu slavně překoná

Tam, kde hynou vlci tam,
kde hynou sobi
Čech se přizpůsobí
Čech se přizpůsobí

Tak to je celé. A teď se ji naučíme. Opakujte po mně, děti… totiž opakujte po mně, kamarádi: Polární noc má zvláštní moc…

Frištenský: Hele, Vašku, dej tam ňákou jinou.

Učitel: Ale proč? Ta je na tu trudomyslnost.

Frištenský: Dej pokoj. Já žádnou trudomyslnost nemám. Zmáčkni třeba Chceš píseň severu znát, chceš se mnou tiše naslouchat. Ta je pěkná. A nebo tu, ta je taky pěkná, Když táhne bílý losos peřejí.

Učitel: Prosím, kdo nechce, nemusí. Ale my ostatní si ji teď s chutí zazpíváme. Tak ta slova: Polární noc…

Lékárník A Náčelník: Polární noc…

Učitel: Má zvláštní moc…

Lékárník A Náčelník: Má zvláštní moc…

Učitel: Každého přepadne smutek.

Lékárník A Náčelník: Každého přepadne smutek.

Učitel: Němec i Brit…

Náčelník: Člověče, Vašku, mně nic nebylo, a po tý tvý písničce se mi dělá nanic.

Lékárník: Mně taky. Mně je tak těžko. A jaké mám chmurné představy. Mně vám se pořád honí hlavou, že jdu k magistru Boučkovi jako každou středu na šachy. Zazvoním, otevře mi jeho bytná, já povídám, je pan magistr doma, a ona vám takhle zakroutí hlavou a říká: Není. Tak já povídám, že se chvilku projdu parkem, snad se do té doby vrátí. Asi za půl hodinky přijdu, znovu zvoním a bytná povídá, ještě se nevrátil. Tak řekněte mi, je to normální? Ví, že k němu každou středu chodím na šachy. On mě nechá jít pěšky z Podolí na Smíchov. V dešti! To jsem vám neřek. A není doma. Kdyby vzkaz nechal!

Frištenský: Někde se zakecal, no.

Náčelník: Bouček! Není doma! (Mávne opovržlivě rukou.) Ty představy, co mám já, ty bych vám nepřál.

Učitel (jakoby pro sebe zanotuje): Jen jeden z národů neskoná, hrůzy severu…

Náčelník: Nech toho, buď tak hodnej. Tady jde o vážnou věc. Devětkrát za sebou jsem byl zvolen náčelníkem Jednoty. A teď, po Novém roce, jako vždycky valná hromada, já jsem přítomen, navržen a nezvolen. Ani jeden z vás, jak tu sedíte, jste pro mě nezvedli ruku.

Učitel.: Ale Karle, to jsou jenom chmurné představy, desátá valná hromada ještě nebyla. Jak jsme tě mohli zvolit?

Náčelník: To vám nezapomenu. Koukali jste se do země, abyste se mi nemuseli podívat do očí. A já vás doved až za polární kruh. To mám za všechno. Výpravo, balíme! Jde se domů!

Frištenský: Nejdřív to vypadalo, náčelníku, že mluvíš z cesty, ale tohle jsi řek dobře. Co tady, ne?

(Náčelník, lékárník a Frištenský se začnou chystat na zpáteční cestu, zatímco učitel vezme ze saní raneček a odejde za scénu.)

Lékárník: Domů! Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do…

Náčelník: To stačí, Vojtěchu! Už jsme to slyšeli. Bývalá polární výpravo, v pořadí náčelník Karel Němec, zde, lékárník Vojtěch Šofr…

Lékárník: Zde!

Náčelník: Potah Varel Frištenský…

Frištenský: Zde!

Náčelník: Pomocný učitel Václav Poustka…

Frištenský: Chybí!

Náčelník: Kam šel?

Lékárník: Vzal si své věci a šel na sever.

Náčelník: Blázen! Chce dobýt točnu! V takovém počasí! Zima jak v psírně! Chápete to? Ale my trudomyslní se nesmíme nechat jedním šílencem zviklat.

Lékárník: Nerad to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat.

Náčelník: Správně.

Frištenský: Heleďte, nepočkáme chvilku? Třeba se šel jenom vymočit.

Náčelník: Kdo chvíli močil, již močí opodál!

Tak tedy za mnou, směr jih, hajdy… DOMŮ!

(Všichni vykročí do kulis, odkud se však nečekaně vynoří tučňák veliký jako dospělý chlap. Zakolébá se na svých krátkých nožičkách a zamává pahýly křídel. Stojí na místě a přátelsky výpravu pozoruje. Než se kdo vzpamatuje, houkne výstřel. To Frištenský se hbitě chopil pušky, aby výpravě zajistil potravu.)

Učitel (v tučňáckém): Au! (Chytí se za loket.) Frištenský, ty seš takovej vůl. Copak nevidíš, že to je legrace? Komickej převlek? Já se s tím tejden šiju a von to do mě našije. Kretén!

Frištenský: No promiň, Václave, to já nemoh tušit! Vidím ptáka, tak střílím.

(Mezitím lékárník přinese obvaz a učitele ošetří.)

Náčelník: Nezlob se, Václave, ale to bylo od tebe nedomyšlený. Kdyby ses převlík za opici, prosím, dá se poznat, že to je legrace. Ale tučňák – mě to taky zmejlilo, natož pak takovýho primitiva, jako je tady Frištenský.

Frištenský: Děkuji ti, náčelníku, že ses mě zastal.

Učitel.: To mohla bejt taková legrace. Já mám po náladě.

Lékárník: Sláva! Vítám tě, Václave, mezi trudomyslné. Jsme zase v plném počtu, můžeme vyrazit.

Náčelník: Bývalá polární výpravo, v pořadí náčelník Karel Němec, zde, pomocný učitel Václav Poustka…

Učitel: Zde!

Náčelník: Lékárník Vojtěch Šofr…

(Zazní velebná hudba a předvede se scénický efekt polární záře. Všichni jsou zaskočeni nevídanou podívanou. Když dozní obdivné výkřiky a záře pohasne, je trudomyslnost ta tam.)

Učitel,: To byl zážitek, přátelé, co? A to jsme teprve na osmdesátém šestém stupni. Což teprve na pólu. Já osobně jsem plný optimismu. Co ty, Vojtěchu?

Lékárník: Já taky. Já jsem úplně nový člověk. Na pól, kamarádi! Vstříc novým zážitkům!

Frištenský: Tak… bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát…

Učitel: Co ty na to, náčelníku? Proč mlčíš?

Náčelník: Půjdeme na sever. O tom nemůže být sporu. Ale nejdřív musíme zamést před vlastním prahem. Proto se ptám: Kdo to byl, kdo zasel do našich řad semeno pochybnosti? Kdo nás to chtěl otočit o stoosmdesát stupňů zpět? Kdo to volal domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny?

Lékárník: Promiň, náčelníku.

Náčelník: Mimochodem, kdo to tady mluvil o popravách optimistů?

Lékárník: Ale to mi jen tak ujelo, Karle.

Frištenský: No jo, tady se volalo hajdy domů…

Náčelník: Ano. Správně. Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?

Lékárník: Náčelníku, já potáhnu s Varlem saně.

Náčelník: A dva dny nedostaneš jíst. Polární výpravo, směr sever, za mnou jednotlivě, po četách, příčně k praporečníkům, za krajníky levotočivě, dozadu hajdy vpřed! (Nastane opět zmatené otáčení a do rachotu holí a lyží se zavře opona.)

Před oponou 2

Učitel (čte z deníku):

Poslední týden nás pronásleduje smůla. Lékárník uklouzl a hnul si s plotýnkou. Náčelníkovi se spustila rýma, mně se ozval žlučník a Frištenský ztratil obojek. Zpočátku se nám dařilo zahánět trampoty mou písní do nepohody, ale teď jako by už ztrácela na účinnosti. Kdykoli si ji cestou začnu notovat, některý z kamarádů mi nastaví nohu.

Málem bych zapomněl na další nepříjemnou okolnost, která nám také ztrpčuje cestu: nemáme již vůbec nic k jídlu.

Na 87° 54´ severní šířky svolal náčelník důležitou poradu.

Obraz 3

(Varel Frištenský se vypřáhne ze saní a všichni přisednou k náčelníkovi.)

Náčelník: Pánové! Hrozí nám smrt hladem. Přemýšlel jsem o tom celou noc a nevidím jiné východisko. Navrhuji sníst psy.

(Přítomní si vymění nechápavé pohledy.)

Učitel: Psy?

Lékárník: Vždyť my přece žádné psy… Aha, už rozumím!

(Pohlédne na Frištenského, který s vyplazeným jazykem dýchá jako pes.)

Frištenský (v úleku schová jazyk a přestane hlasitě dýchat): Jaký psy?

Učitel: Je to smutné, když člověk musí vztáhnout ruku na svého věrného přítele, ale asi skutečně nebude jiné východisko.

Lékárník: A bylo by možná lepší nesníst je všechny najednou. Jíst je po částech. Víte, aby byl zbytek spřežení schopen tahu.

Frištenský: Co to tady blábolíte? Vy snad máte vidiny nebo co. Kde vidíte jaký psy?

Náčelník: S tím nesouhlasím. Když utratit, tak najednou. A hned. Dřív než zhubnou.

Frištenský: Už je to tady. Zešíleli. Pánové, vzpamatujte se. My žádný psy nemáme. Vzpomeňte si. Vy jste původně chtěli vzít psy. Ale já jsem vám to rozmluvil. Ještě jsem říkal, vzpomeňte si, vemte radši silnýho chlapa, jako jsem já. Ty sáně utáhne a ještě zastane jinou práci. Může například naštípat dříví, jsem říkal. A taky, vzpomeňte si, jak jsem krásně rozštípal naše lyže. To bylo bohužel poslední dříví, co jsme měli, takže teď už jsem vám vlastně dobrej jenom k tomu tahu, ale táhnu pořád dobře, pořád jsem ještě silnej.

Učitel: No právě. Já bych to neodkládal.

Frištenský: Jo, kdybysme ty psy měli, tak bych rozuměl tomu, že by se dali sníst. Já už psa.jed. To není špatný maso. Ale když máte místo psů mě… Náčelníku, cos to navrhoval?

Náčelník: Sníst psy.

Frištenský: I když je nemáme.

Náčelník: I když je nemáme.

Frištenský: Vy všichni, jak jste tady, tomu rozumíte?

Učitel: Ano.

Lékárník: Rozumíme.

Frištenský: Já teda ne.

Učitel: Ono je to možná lepší, Varle. Tady pan lékárník ti dá nějaké prášky, usneš…

Frištenský: Ne, počkejte, o spaní se teď nebudeme bavit, já spím dobře, ale teď mě něco napadlo. Je to taková hloupost. Možná, že se vás to dotkne. Ale ono to vypadá… můžu to říct?

Náčelník: Vypovídej se, Frištenský.

Frištenský: No, víte, když vy říkáte, že jako sníte psy, a žádný psi tady nejsou, jestli tím nemyslíte – neurazíte se? Ono to totiž vypadá, jako byste chtěli sníst mě. Že jo?

Náčelník: No jo.

Frištenský: Nezlobíte se, že jsem to řek?

Lékárník: To víš, že ne. Kdo by se na tebe zlobil – v takové chvíli.

Učitel: Náčelníku. Já myslím, že by bylo vhodné aspoň několika slovy zhodnotit, poděkovat a tak.

(Náčelník kývne.)

Učitel: Milý kamaráde, drahý bratře! Jménem celé naší české polární expedice ti chci poděkovat za tvou osobní statečnost, za tvou obětavost a za vytrvalost, s jakou jsi to dotáh až sem. Byl jsi nám dobrým kamarádem. Všichni, kdo jsme tě znali… (přemožen dojetím) Já nemůžu. Vemte to někdo za mě.

Lékárník: Já bych řekl snad už jen tolik: Byl jsi nám nejen dobrým kamarádem, ale i dobrým manželem, otcem, strýcem a tchánem. Nikdy na tebe nezapomeneme, zůstaneš dlouho v nás… tedy alespoň po nějaký čas.

Frištenský (dojat): Kamarádi, já nevím, ale já myslím, že na tyhle řeči je eště čas, podívejte, eště na tom pólu nejsme. Nechte to, až tam budem. Zatím jsem byl dobrej, ale eště se můžu zkazit.

Náčelník: Toho se neboj, Varel. Tady na chladném severu se nic nezkazí.

Frištenský: Ale stejně, jaký my Češi jsme. Doma, to se pereme, hádáme, zkrátka nežereme se. A tady bysme se samou láskou snědli.

Náčelník: No. Prosím tě, Frištenský, kde je ta sekera? Ty jsi s ní naposledy štípal.

Frištenský (sáhne do pytle na saních a vyndá sekeru): Tady.

Náčelník: Půjč mi ji, chlapče.

(Frištenský mu podá sekeru.)

Učitel (zvedne se): Tak na tohle já se nemůžu dívat.

Lékárník: Já taky ne.

Frištenský (jde za nimi): Já taky ne. Vás jsem viděl štípat dříví jenom jednou a úplně mi to stačilo.

Učitel (strká ho zpátky): Ty ne, Varle, ty tu musíš zůstat.

Frištenský: Tak ukažte (bere náčelníkovi sekeru z ruky), já je rozštípu sám. A když se na to nemůžete dívat, počkejte tady, já s nima pudu kousek dál. (Sundává věci ze saní.) Byly to pěkný sáně. Až to bude z kopce, možná že budeme litovat. (Odtáhne saně ze scény.)

Učitel: Ještě že je to taková čistá, bezelstná duše.

Lékárník: Je to dobrák.

Učitel: Od kosti. Já kdybych neměl takovej hlad… Všimli jste si, on je přece jenom proti nám pořád ještě frajer.

Lékárník (uvažuje): A on bude možná i libovej. (Z pozadí se ozývá štípání dříví.)

Učitel: Včera jsem ho pozoroval, když táhl saně. On je skutečně dobře vyvinutý.

Lékárník: Třeba ty jeho hýždě. Tuhle jsem to nevydržel, a když jsem ho vypřahal ze saní, tak jsem si ho poplácal.

Náčelník: Pánové, jak tady mluvil o tom češství, neměli bychom přece jen zapomínat na ideály humanismu. Víte, když jsem držel v ruce tu sekeru, najednou jsem se vám zastyděl. Pojďte ho nechat zmrznout.

Učitel: To je pravda.

Lékárník (k učiteli): Jen aby to dlouho netrvalo, náčelníku.

Učitel: Náčelník je tady, co se koukáš na mě?

Lékárník: Promiň, já už hlady šilhám.

Frištenský (vejde): No, a je po sáních.

(Nikdo neodpoví, všichni se na něj mlčky dívají.) Tak teď ale opravdu nevím, k čemu vám budu dobrej. (Opět je podivné ticho.)

Náčelník: Ale zahřál ses při tom štípání, viď, Varle?

Frištenský: Jo, jo, to jo.

Učitel: Rozvaž si šálu.

Frištenský (poslechne): Vidíš, to bych moh.

Lékárník: A rozepni si košili u krku. To ti taky udělá dobře.

(Frištenský znovu poslechne.)

Učitel: Taky kabát by sis měl rozepnout.

Frištenský: Abych to nepřehnal, on zas takovej hic není. (Ale přesto si kabát rozepne. Nastane znovu chvilka ticha.)

Učitel: Tak co, jak se cítíš?

Frištenský: Už mi kapku zalejzá za nehty.

Učitel: Nemáš ty děravé podrážky, člověče? Zuj si boty, já se ti na to podívám.

(Frištenský si je zuje a podá mu je.)

Učitel (prohlíží boty): No jo, je tady dírka. To si je radši ani neber. Než děravé boty, to je lepší být bos.

Frištenský: Myslíte? A víte že jo? Ono to skoro až pálí.

Náčelník: Poslyš, Frištenský, nepůjčil bys mi na chvilku kalhoty?

Frištenský: Kalhoty? Ale opravdu jenom na chvilku, poněvadž já mám ty spodky už dost řídký.

(Frištenský tu stojí bez bot a ve spodkách. Ostatní ho pozorují.)

Lékárník: No a jak je ti teď, chlapče?

Frištenský: Řeknu vám, docela frišno. Tohle až budu doma vyprávět, jak jsem stál kousek od severní točny jen tak nalehko… Ještě že mě hřeje to peří.

Učitel: Slyšíte? Už blouzní. Má husí kůži a zřejmě se mu zdá, že mu vyrážejí i brka.

Lékárník: Možná, že ten pocit drůbeže mu to všechno usnadní.

Učitel: Frištenský, ještě mě vnímáš?

Frištenský: Jo. Já všechno slyším.

Učitel: A to peří, jak jsi říkal. to cítíš po celém těle? I na nohách?

Frištenský: Ne. Jenom tady na boku.

(Frištenský rozevře chlopeň kabátu. Na háčku zaklesnutém do náprsní kapsy mu tam visí husa.)

Náčelník: Co to máš?! Ty máš husu?

Frištenský: Housera.

Náčelník: Jak to, žes nic neřek?! My tady umíráme hlady, málem vztáhneme ruku na svého nejlepšího kamaráda, a ty máš krysu, huso! Husu, kryso!

Učitel: Styď se, Frištenský. Fuj!

Frištenský,: Zač bych se měl stydět? Tejden vám to melduju. V pondělí povídá tady lékárník, že mu kručí v břiše. Já na to, že mám housera. A ty, náčelníku, jsi sám řek, to nevadí, zatni zuby a táhni. V úterý zase učitel, že by jed hřebíky. Já povídám: Mám housera. Zase jste mě vodbyli. Ve středu jste všichni kňučeli hlady. Já na to: Ještě pořád mám toho housera. A co řek náčelník? No, vzpomeň si. Ještě slovo, jsi řek, a zapíšem tě do deníku, bačkoro.

Náčelník: Oblíkni se, hňupe, a rozdělej oheň. (Hodí Frištenskému jeho kalhoty a boty.)

Frištenský (na odchodu si mumlá): Bačkoro, bačkoro. Mám vlka například. A nestěžuju si.

Před oponou 3

Učitel (čte z deníku):

Včera jsem ztratil červenou tužku, takže od této chvíle již nemohu podtrhávat názvy kapitol červeně. Deník tím ovšem ztrácí na přehlednosti.

Jak se blížíme k pólu, sužuje nás stále větší a větší mráz. Dnes ráno klesl teploměr tak hluboko, že jsme nemohli najít rtuť. Teprve po patnáctiminutovém usilovném zahřívání trubice dechem vylezla na minus padesát stupňů Celsia. Takový mráz je pro Středoevropana přímo vražedný. Proto jsme dalším dýcháním vyhnali teplotu na -42°, což už se dalo vydržet.

Není divu, že za takové situace uchyluje se člověk alespoň v myšlenkách do tepla a pohody. Náčelník vzpomněl proslulého vedra 88. roku, kdy se v jeho rodné Třeboni vypařily tři rybníky. Lékárník vyprávěl zase, co se mu nezřídka stávalo v létě mezi druhou a čtvrtou hodinou odpoledne. V tu dobu se mu prý do výkladní skříně opíralo slunce tak, že se v lékárně potil. Varel Frištenský se rozhodl, že nám také podobnou příhodu poví, ale nemohl si na žádnou vzpomenout.

Následujícího dne klesla teplota tak hluboko, že se nám vyhnat rtuť z baňky do trubice už vůbec nepodařilo.

Obraz 4

(Z holé pláně vystupují dva terénní pahorky, jeden nízký, druhý vyšší. Před nimi sedí tři čeští polárníci a dojídají zbytek husy. Kosti občas odhodí Frištenskému, který leží opodál u zavazadel. Během rozhovoru polárníků je slyšet, jak Frištenský drtí v čelistech kosti.)

Náčelník: Dobrý kamna jsou taky musgrávky. Trvá poměrně dlouho, než se rozhicujou, ale pak zase dlouho hřejou.

Učitel (jako by se hovorem o kamnech zahříval): Nebo americká kamna. Na těch je krásné, že to teplo člověk vychutná nejen pokožkou, ale i očima. Jak ten oheň skrz tu slídu nádherně svítí.

Lékárník (drkotaje zuby): On by stačil, pánové, i bubínek. My jsme jednou hráli s magistrem Boučkem šachy a já jsem ho roztopil úplně doruda. A magistr Bouček povídá: Ty kamna jsou nějaký malý. A já povídám: No jo, to jsou nejmenší kamínka, který jsou k mání. Ale magistr říká: Mně se zdá, že jsou pořád menší a menší. Tak já se podívám a vidím, že ten bubínek se těma rozpálenejma nožičkama propálil do podlahy.

Učitel: To je krásné. Já až přijdu domů, tak si dám do pokoje čtvery kamna. Ty, co jsme říkali, a k tomu ještě piliňáky.

Lékárník: Promiň, Václave, nerad bych sýčkoval, ale aby ti to utáh komín.

Učitel.: Dám postavit v každém rohu jeden komín. Na komínech se nesmí šetřit.

(Frištenský se během jejich řeči postaví k portálu způsobem, který připouští jak zírání do dálky, tak močení. Když své místo opustí, klene se od země do výše jeho pasu tenký žlutý oblouček. Frištenský si toho na odchodu všimne.)

Frištenský: To je mráz. Pánové, až pudete příště na nějakej pól, tak se mnou už nepočítejte. Já jsem tím zájezdem vysloveně zklamanej. Co tady je? Sníh, led, zima, rampouchy. Tady je jeden velikej jako prase.

(Kopne do vyššího terénního pahorku a povalí ho.)

Učitel (vyskočí): Počkej! Ukaž! (Sehne se k ledové hmotě.) Do čeho to kopeš? Víš, do čeho to kopeš?! Ještě jednou se opovaž! (Postaví ledový sloup do původní polohy. ) Přátelé, pojďte sem. Nerad bych se mýlil, ale… Ano! Stojíme tváří v tvář… (Pootočí rampouch do správné polohy.) Ano, teď. Stojíme tváří v tvář americké polární výpravě profesora Mac Donalda.

Lékárník (zblízka si sněhuláka prohlíží): To je přímo pan profesor?

Učitel: Ano, je tomu bezmála rok, co tento obdivuhodný vědec a milionář vyrazil ze severního cípu Grónska směrem k pólu. Od té doby o něm není zpráv. Byl to velký polárník.

Frištenský: A co že je tak malej?

Učitel: Mrazem. Posaďte se, pánové. (Ostatní se posadí na menší pahorek.)

Je to úžasná náhoda, že jsme ho tu potkali. Četl jsem o něm nedávno v Učitelských novinách. Profesor Mac Donald zdědil jako chlapec obrovské jmění. Rozhodl se, že je celé věnuje vědě. Na odborářském sjezdu milionářů ve Washingtonu, D. C., řekl jednu krásnou myšlenku. Řekl – nevím, jestli vás teď budu citovat přesně, pane profesore – věda má chudým dávat a bohatým brát. Nebo bohatým dávat a chudým brát. No, jedno z toho to bylo. Jako čtrnáctiletý chlapec se ponořil do studia biologie, aby se po osmi letech vynořil jako autor světoznámé knihy Člověk a mráz. Uskutečnil bezpočet odvážných pokusů na vlastním těle, aby zjistil, jaké podchlazení lidský organismus vydrží.

Frištenský: Koukám, že to tady kapku přeťáp.

Učitel.: Pro nás není bez zajímavosti, že profesor Mac Donald zavítal také do naší vlasti, kde konal pokusy na zámku Lednice. Vzal si s sebou do Spojených států českého sluhu Berana, a ten dosáhl v jeho službách hodnosti poručíka biologie. Ale teď mě napadá, výprava profesora Donalda byla dvoučlenná, čili poručík Beran by tu měl být. Ten se nemohl jen tak ztratit, byl to chlap jako hora. Pánové, vstaňte!

(Členové výpravy vstanou z nižšího pahorku a učitel se k němu sehne, očistí mumii od sněhu a postaví vedle mumie profesorovy.)

Učitel: Poručík Beran!

Frištenský: Ten je taky pěkně přešlej mrazem.

Náčelník: Pánové, mám návrh. Statečná výprava profesora Mac Donalda by si zasloužila, aby dobyla Severní točny alespoň posmrtně. Bude to pro nás, pravda, obrovské břemeno. Vždyť jsme sami na pokraji sil. Ale podstupme tuto oběť. Pojďte, svážeme je k sobě, ať se Frištenskému dobře nesou.

Před oponou 4

Učitel (čte z deníku): Dnes byl vydán zákaz hovorů o kamnech, teplých krajích, peřinách, spále a podobně. Náčelník správně usoudil, že nás takové představy oslabují, a pro následující dny vydal seznam témat povolených k rozhovorům.

Téma na pondělí: Význam mrazu v boji proti infekčním chorobám.

Úterý: Zimní krása okenních skel.

Středa: Zážitky z bruslení.

Čtvrtek: Medvědi – vyzvedněte přednosti ledního.

Pátek: Holomrazy.

Sobota: Mráz – nejlepší děda.

Jak vidno, je skutečně o čem hovořit. Zajímavé je, že v našem kolektivu, jindy tak hovorném, od vydání témat vládne většinou ticho. Jen onehdy, když náčelník usnul, slezli jsme se s Frištenským a Šofrem pod jednu deku a vyprávěli si o požáru Národního divadla.

Obraz 5

(Učitel jde v čele, hlavu zakloněnou, jak sleduje hvězdy.)

Učitel: Ještě dál, ještě kousek… (Zkusí krok vpravo, krok vlevo, až najde přesné místo.) Tady je to! Polárka je přímo v nadhlavníku. Přátelé, teď stojím přesně v místě, kde zemská osa protíná povrch naší planety. Severní pól je dobyt!

Lékárník: Ukaž, pusť mě tam taky!

Frištenský: Teď já! Teď já!

Učitel: Tak, a teď tam pusťte náčelníka.

(Náčelník si stoupne na severní pól.)

Náčelník: Přátelé, kamarádi, bratři! Po měsících útrap a strádání nadešla konečně vytoužená chvíle, kdy na tomto nejsevernějším bodě naší zeměkoule stanul Čech. Je to sice poněkud zkaleno tím, že jsem Němec. Ale jen jménem. Srdcem, hlavou i těmato nohama jsem Čech.

Frištenský (napovídá): A rukama taky, Karle…

Náčelník (odbude ho mávnutím ruky): Jsme to my, pražští otužilci, kteří jsme stanuli na vysněném místě všech otužilců světa.

Lékárník: Karle, zkrať to, je tu zima.

Náčelník: Není pro muže hanbou, když zde, v místě věčného mrazu, uroní kroupu. Nechť tedy do rachotu našich slzí zazní naše sokolské „Nazdar!“

Všichni: Zdar!

Učitel: A teď vás musím, přátelé, upozornit na jednu zeměpisnou zajímavost. Jestliže se postavím k náčelníkovi a půjdu od něho kterýmkoli směrem, půjdu vždycky na jih.

Lékárník: Ne!

Učitel: No jo! Podívejte se! (Postaví se k náčelníkovi a vykročí.) Jdu na jih. (Vrátí se a vydá se jiným směrem.) A teď jdu zase na jih. A teď – zase na jih.

Lékárník: To je neuvěřitelné!

Učitel: To ještě nic není. Frištenský, postav se zády k náčelníkovi. A teď vykročte oba vpřed.

(Náčelník a Frištenský kráčejí od sebe.)

Vidíte? Oba jdou na jih!

Lékárník: To jsou věci!

Učitel: A to nejlepší jsem si nechal na konec. Teď něco uvidíte! Vojtěchu, udělej na pólu značku a ustup stranou. (Stane se. Učitel vykročí směrem ke značce.)

Podívejte se – jdu na sever (překročí značku a pokračuje v chůzi), a teď jdu na jih! A zpátky: na sever, a na jih.

Lékárník: To není možné!

Učitel: Můžeš si to zkusit.

Lékárník: To jsem tedy zvědav. (Vykročí k pólu a v okamžiku, kdy ho překračuje, rozjasní tvář.) No jo!!! Kamarádi! To stálo za to. Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!

Frištenský: Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám třeba s tím výletem na Kokořín…

Lékárník: Prosím tě, to se přece vůbec nedá srovnávat!

Frištenský: No ne, aspoň tam byly ty skály pískovcový, občerstvení… Co je tady? Prd.

Lékárník: Mlč radši, buď tak hodný. To je přece zážitek na celý život. Já si to musím ještě jednou zkusit. (Jde přes pól.) Na sever… na jih. To je nádhera! To nikde jinde na světě nezažiješ.

Učitel: Tak pozor, ještě bys to mohl zažít na jižním pólu. Ovšem obráceně.

Frištenský: Hlavou dolů.

Lékárník: Tohle až budu vyprávět magistru Boučkovi. Už ho slyším, jak říká: Ech, ty tvoje bulíky! Už je mám zase na nose.

Frištenský: Já mám hlad.

Učitel: Prosím tě, jak můžeš v takovéhle chvíli myslet na jídlo? Já jsem tak plný dojmů… Ty ne, Vojtěchu?

Lékárník: Ano, já jsem také plný dojmů, ovšem něco malého by se do mě vešlo.

Náčelník: Železná zásoba je nedotknutelná. A kromě toho jsme ji včera snědli.

Učitel: Jak to? Železnou zásobu jsme přece měli na cestu zpátky.

Náčelník: To jsem vám chtěl právě říct, abyste si na to dali pozor, kdybyste někdy plánovali nějakou takovou cestu, aby se vám nestalo, jako nám teďko, že já jsem ty zásoby přesně propočet a pořád jsem si říkal, až to sečteš, nezapomeň to znásobit dvěma. A v tom zmatku, jak jsme balili a vy jste mi do toho pořád mluvili, tak jsem na to zapomněl. Takže vypočtený to bylo správně, ale falíruje nám v tom jenom to násobení. To jen tak pro příště.

Učitel: Ano, příště si na to dáme pozor, ale teď, náčelníku, jestli tomu rozumím, nemáme vůbec nic k jídlu?

Náčelník: No, vždyť to říkám. Krát dvě to mělo bejt. Ty tomu nerozumíš, nebo co? To jsou otázky…

Frištenský: Víte co? Sníme Berana.

Lékárník: Ty máš berana? To je naše spása! Ty se vždycky s něčím vytasíš… Kde ho máš?

(Frištenský ukáže přes rameno, kde má na zádech zmrzlé polárníky.)

Učitel: Jo, ty myslíš poručíka Berana? Krajana?

Frištenský: Taky bysme mohli sníst profesora, ale ten mi přijde takovej drobnější.

Učitel: To jsme to dopracovali. To jsme na tom tak špatně, že bychom jedli ostatky?

Náčelník: Heleďte, nejsme žádný slečinky. Konec konců, byly tu tendence sníst vlastního kamaráda…

Frištenský: Kterýho?

Učitel: Toho neznáš.

Náčelník:… kterýho jsme znali a kterej byl živej. Beran je zmrzlej na kost a nikdo z nás ho neznal.

Lékárník: Ano, a možná že měl v osobním životě i nějaké charakterové vady.

Frištenský: Tak co? Ještě máme ty hole, že bych pod ním zatopil?

(Všichni mu odevzdají své hole.)

Lékárník: Tu jednu nelámej, Frištenský, na té ho budeme rožnit.

(Frištenský shodí svůj náklad.)

Frištenský: Nejdřív ho trochu vobděláme, aby rozmrz, a pak teprve bych ho porcoval.

(Připevní mumii na hůl, ostatní zatím zapálí oheň.)

Učitel: Já osobně ho budu jíst jen s krajním odporem.

Lékárník: Maminka mi vždycky říkala: Neošklíbej se nad žádným jídlem. Jez doma, co máš, a v cizině, co ti dají.

(Dva polárníci drží mumii na holi, dva si hřejí ruce nad ohněm.)

Náčelník: Už krásně rozmrzá.

Lékárník: Mně pomáhá to jeho jméno. Pečený Beran, to nezní tak špatně. Horší by bylo, kdyby se jmenoval třeba Kratochvíl.

Frištenský: Já bych sněd i Kratochvíla.

Učitel (otočí se): To já nesnesu. On se na mě dívá.

Frištenský: Nebylo by tady ještě nějaký dřevo na přiložení?

Lékárník (vezme kytaru): Kytara! Ta bude dobře hořet.

Učitel (vytrhne mu ji): Ne, kytaru ne! Co až nám bude zase úzko?

Náčelník: Hele, Václave, když je hlad, musí umění stranou. Naposledy si na ni zahraj a pak s ní zatopíme.

Učitel (začne smutně zpívat):

Polární noc
má zvláštní moc
každého přepadne smutek
(Ostatní se přidají.)

Němec i Brit
křesťan i žid
každý by nejradši utek

Ba i ti šikovní Žaponci
se silami jsou na konci
Jen jeden z národů neskoná
hrůzy severu slavně překoná

Tam, kde hynou vlci tam,
kde hynou sobi
Čech se přizpůsobí
Čech se přizpůsobí

(Během písně opékaný poručík Beran vstane. Ze šatů mu ještě stoupá dým a za krkem mu zpod saka vyčuhuje lyžařská hůl. Protáhne se a rozhlédne se po zkoprnělých polárnících.)

Beran: Hallo, boys! Good evening everybody! (Jde od jednoho k druhému a potřásá jim rukama.) My name is George Beran. I’m very glad to see you.

Lékárník: Magistr Šofr.

Beran: Mister Šofr!

Učitel: My name is Václav Poustka. Teacher. Under… underground teacher.

Beran: Václav Pustka! It is a Czech name, isn’t it?

Učitel: Já jsem začátečník. Takže od teďka už nevím, co říkáte.

Beran: Češi! Snad nejste Češi?

Náčelník: Ano. My jsme česká polární výprava. Já jsem Němec.

Beran: Německý Čech! Já jsem americký Čech. Beautiful!

(Vyjme ze záňadří zlatou tabatěrku a z ní pak papírek. ) Vy četli a rozmrazili?

Lékárník: My rozmrazili, ale nečetli.

Beran: Vy nečetli, a přesto rozmrazili? Wonderful! Bystrý národ. V tom případě já přeložím do češtiny:

Drazí lidé budoucích generací. Dvě těla, která jste našli, patří výzkumníkům v oboru zimní spánek. Zahřejete-li naše tělesné boxy na teplotu 37 stupňů Celsia, my opět obnovíme naše životní pochodování a vydáme ze sebe svědectví o přešlých stoletích. Děkujeme vám. (Složí papírek.) Mimochodem, kde je profesor?

Učitel: Pan profesor? Kde je? Teď tady byl!

Beran (volá): Mr. Mac Donald! Where are you? (k ostatním) On furt někde courá.

Lékárník: Frištenský, kams ho dal? Vždyť tady před chvílí ležel. Sám jsem ho hodil mezi zavazadla.

Učitel: Tady je! (Zvedne mumii.)

Beran: Jo tak, on ještě nerozmrazen… Půjčte mi ho. Pane profesore, bože, vy jste cvrklý! Já byl taky tak cvrklý?

Frištenský: No, nebylo tě moc, ale byl jsi lepší kousek. Proto jsme tě vzali prvního.

Beran (protáhne se): Cítím se dobře, po těch staletích. Ale cože mám tak ohořelé boty? (Chce se ohnout, ale tyč za krkem mu v tom zabrání.) A páteř není v pořádku. Já mám zcela neohebnou páteř!

Učitel: S dovolením! (Vytáhne mu zpod šatů hůl.)

Beran: To jsem měl za krkem? Proč to?

Frištenský: Na tý jsme vás vobdělávali.

Beran: Obdělávali?

Učitel: Oživovali.

Beran: Aha. Profesor předpokládal složité přístroje, a Češi tyč. Beautiful! Tak teď dáme pana profesora na tyč.

Frištenský (vezme profesora do náruče jako hračku, kterou mu chtějí brát): Ne! V žádným případě. To byla blbost, co jsme udělali. Nejdřív ho naporcujem a pak teprv vobděláme.

Beran: Nerozumím?

Náčelník: Varel chce říci, že musíme v oživování pana profesora postupovat opatrněji než ve vašem případě.

Lékárník (zalaškuje): Vždyť my jsme vás skoro připálili!

Frištenský: Nezapomeňte, že jinýho už nemáme!

Učitel: Pane poručíku, tady Frištenského neberte vážně, je to primitiv.

Beran: On domorodec? On není Čech?

Frištenský: Ne, já jsem Čech. Ale primitiv.

Beran: Primitiv Czech, wonderful. Tak Češi mají kolonie! Tak přátelé, vypravujte! Jaký je ten váš nový svět? Který se píše rok?

Lékárník: Máme už devátý rok nového století.

Beran: 2009? Nebo 2109?

Lékárník: Kdepak! 1909.

Beran: Vy ze mě děláte šoufek. Vždyť my zamrzli 1908.

Učitel: Ano, my víme. Vloni jste vyrazili a zmizeli beze stopy.

Beran: A Vy mě oživili za jediný rok? Za to já vám neděkuju! Vy mě otrávili. Jeden rok zimní spánek! Jako nějaké zvíře! Vy se mě nelíbíte za tohle. Vy blbci.

Náčelník: Podívej, bratře Berane. Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš zase zmrznout. To tady není problém.

Beran: Copak to jde? To je složitá procedura, kterou umí jen profesor! Ale opovažte se ho rozmrazit! Ten by vám dal. Jeden rok u ledu! Proto on celý život pracoval? Na to on odtrhoval od huby milióny dolarů?

On mi říkal: George, až nás jednou rozmrznou, až my oba budeme zase teplí, jako jsme vždycky byli, my uvidíme jiný svět. Tvoje vlast už nebude úpět pod Rakouskem a ty vrátíš domů.

Lékárník: Tak pravda, pod Rakouskem ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet.

Náčelník: Hele, Beran, nám jde teď o holej život. Jdeš s námi na jih, nebo nejdeš?

Beran: Co mi zbývá? Když vy mě takhle zvorali! Ale profesora necháme tu. Ten ať dočká aspoň sto let.

Náčelník: Bratře Berane, to není rozumná myšlenka. Podívej, tady na pólu by neměl klid. Sem teď míří jedna výprava za druhou: Amundsen, Nansen, Peary…

Učitel: Tady bude hrozně rušno.

Lékárník: Každou chvíli by ho někdo ohříval.

Frištenský: To si ho radši ohřejeme cestou. Viď, křížalo!

Náčelník: Vítězná polární výpravo, na můj povel, směr jih, za mnou v pořadí náčelník Karel Němec, zde! Pomocný učitel Václav Poustka…

Učitel: Zde!

Náčelník: Lékárník Vojtěch Šofr…

Lékárník: Zde!

Náčelník: Krajan bratr Jiří Beran…

Beran: Zde!

Náčelník: Nosič primitiv Varel Frištenský plus profesor Mac Donald…

Frištenský: Všichni zde!

Náčelník: Hajdy… DOMŮ!

(Všichni šlapou na místě proti zuřící vichřici. Světlo se zatmívá až do úplné tmy a do toho zní z reproduktoru hlas:)

Česká polární výprava opustila dne 5. dubna 1909 Severní ledový pól. Teprve den nato dorazil k pólu Američan Robert Edwin Peary. Stateční Čechové se k prvenství nepřihlásili, aby vítězství nebylo připsáno nenáviděnému Rakousku. Teprve po letech, v roce 1918, jediný žijící člen výpravy Varel Frištenský vyjevil lékařskému konsiliu v Kosmonosích u Mladé Boleslavi pravdu. Jeho výpověď byla zaprotokolována a vynesla mu prodloužení pobytu v ústavu o dalších deset let.

(Scéna se znovu ozáří. Všichni účinkující pózují v živém obraze Dobytí severního pólu. Náčelník drží nad nimi na žerdi českou vlajku.)

 

(Konec)

 

Kultura v Praze

Přestaňte číst tuhle přiblblou stránku a  radši vyrazte na koncert, do divadla, na výstavu nebo do kina.


Kam do klubu, na koncert nebo výstavu

MeetFactory – mezinárodní centrum současného umění

Dox – centrum současného umění

Trafačka


Café Fra

Café Rybka

Balbínova poetická hospůdka

Kavárna Potrvá

Cefé V Lese


Klub Bílá vrána

Copocafepetl

Unijazz

Vagón

Rock Café

Cross Club

Matrix Club

Wakata

Bažina

Roxy a NoD – experimentální prostor

Palác Akropolis

Cover Place


Berlýn <-> Žižkow

Klubovna – kulturní studentské centrum

HarOLD

Podlskepeno

Wolkrovka (zavřená?)

Paluba – klub deskových her


Kam do divadla

Národní divadlo (+ Stavovské divadlo, Státní opera, Nová scéna, Kolowrat)

Studio Hrdinů

Studio Rubín

Žižkovské divadlo Járy Cimrmana

Divadlo Aqualung

Divadlo Na Prádle

Divadlo Orfeus

 

(Relikty hmyzu, Divadlo Flajšplyš)


Kam do kina

Bio Oko

Světozor

Aero

Atlas

Lucerna