Pohádka o perníkové chaloupce

Božena Němcová: Pohádka o perníkové chaloupce

Byl jeden chudobný otec a měl dvě děti, Honzíček a Marušku. On chodíval do lesa dřevo porážet a nemohl na děti pozor dávat; proto když jim, malým dětem, matka umřela, oženil se, aby měly děti zase matku. Ale ta druhá matka nebyla hodná, neměla ráda otce, ani děti, a otec měl proč naříkat.

Jednou se té maceše ty děti tak zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl a více aby domů se nevracely; darmo se tomu muž protivil děti svoje zavést, ale žena pokoje nedala, on se jí bál, a proto se smutným srdce jednoho dne dětem řekl: „Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody.“

Děti radostí skákaly, vzaly hned džbánečky a s otcem do lesa se ubíraly. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velkou mýtinu jahod, kde se vše jen červenalo, a řekl jim: „No, milé moje děti, tuto sbírejte si jahody, a já tamto půjdu dříví porážet, dokud mě budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě.“ Děti dychtivě padly na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromoví palici, která větrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví poráží. Když tak děti ošálil, vrátil se domů a děti v lese nechal.

Když měly děti plné již džbánky a dosyta se najedly, začaly myslit, aby se k otci podívaly. – I šly tam, odkud se po chvílích udeření palice ozývalo, ale nenašly tátu, jen jeho palice visela na stromě.

„Kdepak jen náš tatínek bude, snad šel domů a nás tu nechal,“ řekl Honzíček.

„Ale copak si to myslíš, však on tatínek někde bude a přijde zajisté pro nás, jen tu buďme,“ řekla Maruška.

A tedy čekaly a z dlouhé chvíle jedly zase jahody ze džbánku, až byly džbánky prázdné, musely je tedy zase naplnit, a tak jim ušla chvíle. Než začalo se stmívat, přestal tlukot palice a dětem bylo úzko, i vzaly džbánky a šly hledat otce.

„Slunéčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!“ volaly lesem; ale žádného ohlasu neslyšely.

„To jsme už, milý Honzíčku, zabloudili a tatínka nenajdeme; musíme tu zůstat přes noc,“ řekla Maruška; ona byla starší a moudřejší.

„Ale já se bojím,“ Honzíček na to.

„No tedy počkej, já vylezu na strom, jestli uvidím nějaké světlo a vtu stranu bychom se potom dali,“ těšila ho Mařenka a hned taky na strom lezla. – Ze stromu dívala se kolem dokola, když viděla zdaleka světýlko, zavolala Honzíčka, aby se už nebál, slezla dolů, a v tu stranu, kde světlo viděla, se dali. I přišli z lesa ven, na zelenou louku; na té louce viděli hezkou chaloupku a ta chaloupka byla perníková. Šli až k okénku, koukli dovnitř a viděli tam sedět starou bábu a dědka.

„Počkej,“ řekl Honzíček, „já vlezu na střechu, ulomím kus perníčku a budem se mít dobře.“

„A jestli na nás přijdou,“ Maruška se strachovala – ale Honzíček byl už na střeše a loupal perníček a Marušce dolů házel.

I poslala bába dědka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by někdo loupal perníček. Šel dědek ven a ptá se: „Kdopak to na mé střeše loupá perníček?“

„I ne, dědečku, to větříček,“ tenkým hláskem odpověděla Maruška pod oknem – a dědek se spokojil. Děti se byly najedly a pod oknem se uhnízdily k spánku.

Ráno si vlezl zase Honzíček na střechu, aby si uloupnul kus perníčku, a bába zase poslala dědka se podívat. – Maruška chtěla zase dědečka odbýt, ale on ji viděl a šel to bábě povědít.

„Chutě, Honzíčku, musíme utéct, sice bude s námi zle,“ volala Maruška na Honzíčka, neboť slyšela, jak bába dědka posílá, aby jí ty děti přivedl, že si je upeče.

Honzíček skočil ze střechy, Maruška ho chytila za ruku, a utíkali, co mohli a kam je oči vedly, a dědek hnal se za nimi, ale že byl tlustý a nemotorný, nemohl jim přece stačit. Než nebyly by mu ty dětičky utekly, kdyby se tu byla pojednou žena nevyskytla na lenném poli.

„Prosím vás, panímámo, povězte nám, kudy bychom se dali; zlý dědek z perníkové chaloupky nás honí, chtějí nás upéct, že jsme jim kousek střechy uloupli.“

„Tuto se dejte do lesa, tou cestičkou, však já dědka zdržím,“ řekla plečka a ukazovala dětem do lesa.

Děti utíkaly dále, a za chvíli přiběhl dědek silně si odfukoval.

„Osobo,“ ptal se plečky, „neviděla jste tudy jít dvě děti?“

„Pleju len,“ odpověděla žena, jako by mu nerozuměla.

„Osobo, já se vás ptám, jestli jste tudy viděla jít děti.“

„Až vypleju a uzraje, budem trhat.“

„Osobo, rozumějte pak, ptám se vás, jestli jste viděla tudy jít děti.“

„Až vytrháme, budem drhnout semeno a pak len močit.“

„Osobo, cožpak nerozumíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„Po vymočení prostírat a v peci sušit.“

„Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„Nu, a po vysušení budem třít a po vytření vochlovat.“

„Osobo, neslyšíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„Tak; nu, a po vochlování budem nadívat na kužele a příst.“

„Osobo, co mi do toho, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„Až napředem pěkných tenkých přadýnek, budem soukat.“

„Osobo, osobo, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„Až nasoukáme, budem tkát pěkné tenké plátno.“

„Osobo, co je mi do plátna, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„až utkáme, budem bílit, až vybílíme, budem stříhat a šít košile, košilky, šátky a stužky, sukně a zástěrky.“

„Osobo, cožpak si na uších sedíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„A tak, co s tím budem dělat? – Nu, budem se do toho odívat a nosit se čistě bíle.“

„Osobo, prosím vás, neviděla jste tudy jít děti?“

„Až to roztrháme? – Nu, pak to podpálíme, uděláme z toho troud. Nu, do troudu budem pak křesat tak dlouho, dokud vydá živou jiskřičku a boží ohníček ho nestráví. Boží ohníček rozejde se v dým, dým pak v povětří, a to je konec mojí řeči.“

Osobo, já se vás na to neptal, ptám se vás, neviděla-li jste tudy jít děti.“

„Děti, nu, to jste měl hned říct, bodejť neviděla, ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky,“ při těch slovech ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, než byla dříve děti poslala. Dědek to poznal, zlostí odplivnul a zpátky domů šel, a když odešel, i žena z pole zmizela a děti přišly domů.

Na kopečku v Africe

Na kopečku v Africe, píseň o legendárním loupežníkovi Václavu Babinském.

Babinskej

Na kopečku v Africe,
stojí stará věznice, ach ouvej.
Na kopečku v Africe,
stojí stará věznice, ach jo!

Vězni se tam tetelí,
že maj blechy v posteli, ach ouvej.
Vězni se tam tetelí,
že maj blechy v posteli, ach jo!

Mezi nima Babinskej,
starej lotr mexickej, ach ouvej.
Mezi nima Babinskej,
starej lotr mexickej, ach jo!

Běž Babinskej, běž dolů,
máš tam dole návštěvu, ach ouvej.
Běž Babinskej, běž dolů,
máš tam dole návštěvu, ach jo!

Šel Babinskej, šel dolů,
uviděl tam svou ženu, ach ouvej.
Šel Babinskej,šel dolů,
uviděl tam svou ženu, ach jo!

Bež má milá, běž domů,
já mám zejtra popravu, ach ouvej.
Běž má milá, běž domů,
já mám zejtra popravu, ach jo!

Když to milá slyšela,
škytla, prdla, vomdlela, ach ouvej.
Když to milá slyšela,
škytla, prdla, vomdlela, ach jo!

Když ho vedli uličkou,
praštil kata paličkou, ach ouvej.
Když ho vedli uličkou,
praštil kata paličkou, ach jo!

Když ho vedli k popravě,
dal katovi po hlavě, ach ouvej.
Když ho vedli k popravě,
dal katovi po hlavě, ach jo!

Když mu hlavu sekali,
trenky se mu klepaly, ach ouvej.
Když mu hlavu sekali,
trenky se mu klepaly, ach jo!

Když mu hlavu usekli,
dali mu tam fusekli, ach ouvej.
Když mu hlavu usekli,
dali mu tak fusekli, ach jo!

Na fusekli petržel,
aby dlouho vydržel, ach ouvej.
Na fusekli petržel,
aby dlouho vydržel, ach jo!

A na petržel hrneček,
protože byl blbeček, ach ouvej.
A na petržel hrneček,
protože byl blbeček, ach jo!

Na svatýho Silvestra,
hlava mu zas přirostla, ach ouvej.
Na svatýho Silvestra,
hlava mu zas přirostla, ach jo!

Když se znova narodil,
na nočníku závodil, ach ouvej.
Když se znova narodil,
na nočníku závodil, ach jo!

Sedm divů komunismu

Sedm divů komunismu

  1. Každý měl práci.
  2. I když měl každý práci, nikdo nic nedělal.
  3. I když nikdo nic nedělal, plán se plnil na 120%.
  4. I když se plán plnil na 120%, nikde nic nebylo.
  5. I když nikde nic nebylo, tak měl každý všechno.
  6. I když měl každý všechno, tak všichni kradli.
  7. I když všichni kradli, nikdy to nikde nechybělo.

K. J. Erben: Kytice

Kytice

Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateří-douškou nazvaly. -

Mateří-douško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti!
Natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!

Ze sbírky Kytice z pověstí národních Karla Jaromíra Erbena

Sousedovi vepři

Zazpívejte si písničku Sousedovi vepři, která zazněla ve filmu Pražská pětka – Na brigádě! Nebo se podívejte na ukázku z filmu:

Sousedovi vepři v chlívku pěkně kvičí,
jeden z nich se zaběh a teď není ničí.
Není ničí, pěkně kvičí.
Pojď sem Máňo ať nám to tu neponičí.

Jéje, ať je praštěnej,
pro ránu je jako dělanej, cárára.
Jéje, ať je praštěnej,
podívej se jak je libovej.

Máma na to, kam ho picnem, ať nekvíká?
Nebylo by lepší dojít pro řezníka?
Pro řezníka, ať nekvíká,
uslyší to soused, pošle pro četníka.

Jéje, ať je praštěnej,
pro ránu je jako dělanej, cárára.
Jéje, ať je praštěnej,
podivej se jak je libovej.

Picneme ho, mámo, pěkně mezi voči.
Píchnout vepře mezi voči není zločin.
Mezi voči, není zločin.
No tak těpic, picnu já tě nad vobočim.

Jéje, ať je praštěnej,
pro ránu je jako dělanej, cárára.
Jéje, ať je praštěnej,
podivej se jak je libovej.

Volba prezidenta mezi řečí

„Sejde se Čech, Žid, Rakušan, Japonec a Avatar… Takhle nezačíná vtip, takhle začínají naše prezidentské volby.“

Výsledek

  • Zeman řekl, že mu Bohdalová pláče do telefonu.
    • Bohdalová to popřela.
  • Zeman řekl, že Posselt vyjádřil radost nad postupem Karla Schwarzenberga.
    • Posselt to popřel.
  • Zeman řekl, že zprávu o Posseltovi má z Britských listů.
    • Britské listy to popřely.
  • Zeman řekl, že vyhodil dva poradce kvůli kauze Olovo.
    • Poradci to popírají, prý odešli sami.
  • Zeman řekl, že Karel nastavil na restituovaném zámku Čimelice vysoký nájem a donutil tak k odchodu učitelku Táňu Bílou.
    • Ta to ale popřela.
  • Zeman řekl, že by se Smoljak obracel v hrobě za to, že Svěrák podporuje Karla.
    • Rodina Smoljaka ale řekla, že Karel byl přítelem Smoljaka a nemá urážet mrtvé.
  • Zeman řekl, že Hanákovi jeho tým nenabízel peníze.
    • Hanák to popírá a obrací se na policii.
  • Zeman a jeho tým řekl, že na rodinném zámku Karlovy manželky visí nacistické obrazy s hákovým křížem.
    • Byl to kříž jeruzalémský a Hardegg rodině již 300 let nepatří.
  • Zeman řekl, že se od Šloufa odstřihl a že si Šloufa nevezme jako poradce na hrad.
    • Šlouf dorazil po volbách do volebního štábu a řekl, že Zemanovi radil a sháněl pro něj podporu.
  • Komentář Václava Klause: Teď konečně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí!“

Petice a neplatné hlasy

„Už nikdy nebudu sčítat procenta dvou kontrolních vzorků místo zprůměrování.“

„Průměrné IQ na Ministerstvu vnitra je 160. První testovaný měl IQ 90 a druhý 70.“

„Přidejte jedno, nebo dvě vejce.“ „To sou dohromady tři!“

Kandidáti

„Ježíšek kouká s nevolí, na toho kdo Karla nevolí!“

„Modří už vědí.“

Chrudošovy chmury

Choť chňapajíc Chrudoše

Choť chňapajíc Chrudoše

Choť chudého chasníka Chrudoše churaví.
Chronicky chřadne, chraplavě chrchlá – cholera.

Chrudoš chce choť chránit, chystá chleba, choroše, chrobáky – chabé.
Chlácholí.
Choť chce chinin: „Chrudoši, choď chirurgovi,“ chrčí.

Chudý chlapík Chrudoš chuligánským chmatákem! Chvěje chřípím, chrastí chrupem.
Chirurgova chalupa: Chrt chrní, chirurg chrápe. Chřestění chodbou! Přečíst celý článek »

Pravé lidové písně

Na Pankráci, na malym vršíčku,
stojí pěkný stromořadí.
Měl jsem holku jak tříkolku,
ale jinej mně na ní jezdí.

Teče voda proti vodě,
po kamení šustí,
slíbil mi můj milej,
že to do mě pustí.
(viz)

Na tom Bošileckým mostku

Nevěř, holka, chlapci nevěř,
na říčici vodu neměř,
voda ti uteče,
chlapec ti vyteče,
bude lásky konec.
(viz)

Švec visí u Lysý na hrachovině,
přežral se, vožral se, schlamstla ho svině.
Ševcová běžela k panu faráři,
aby ho pochoval mezi Maďaři.
Pan farář povídá, že to nesmí být,
že musí za plotem, jak ta svině shnít.“

/pan farář povídal, že není hoden,
že totiž spravoval boty od hoven./