Roku 1846 vystoupil Karel Havlíček Borovský v Národních novinách s tehdy kontroverzním článkem Slovan a Čech. Upozorňuje v něm na povrchní módnost panslavismu. Tuto ideu jediného slovanského národa pokládá nejen za nepravdivou, ale i škodlivou. Je zajímavé, že už tehdy varuje před snahami o odtržení Slovenska.
Upozorňuje hlavně na to, že panslavisté si s velkými ideály pouze zahrávají, namísto aby poznávali jednotlivé slovanské národy. Jasně stanovuje své přesvědčení, že jednotlivé slovanské národy mají nejen odlišný jazyk, liší se i kulturně, svým náboženstvím, zvyky, vzdělaností i vládou. Na základě jazykové příbuznosti nevzniká jeden národ, to Havlíček dokládá na příkladech jiných vzájemně podobných národních jazyků (např. němčina, nizozemština).
Slovanskou příbuznost můžeme ale využít k posílení našeho českého národa, který, jak tvrdí Havlíček, ztratil nejvíce ze svého národního rázu, sotva si uchoval svůj jazyk. Neměli bychom proto usilovat o jediný národ Slovanů, ale díky ostatním slovanským národům, s kterými máme společné předky, nacházet naše skoro zapomenuté zvyky. Havlíček ukazuje panslavismus jako prázdná slova a vybízí ke zkoumání jiných slovanských národů, jejich literatur a učení se jejich jazyků a doslova píše: „Lehko je píti na zdraví všech Slovanů a zpívati písně o veliké Slávii, ale těžko učiti se gramatiky a historie a ethnografie!“.
Na druhou stranu varuje před vlivem panslavismu jako potlačení národní identity, přejímáním jiného slovanského jazyka za vlastní. Tak jako se Slované různí v jazycích liší se i národně. Prohlašuje, že máme být především Čechy, až potom Slovany. Naší vlastí je pouze Česko.
Jako další argument proti panslavizmu staví Havlíček přehlížené spory a nepřátelství mezi slovanskými národy. Spojovat všechny Slovany jako jeden národ stojící při sobě je proto nesmyslné. Neopomenutelné je i varování před skrytými snahami jak Rusů, tak i Poláků o vliv na jiné slovanské národy a o nadvládu nad nimi. Jediným spřáteleným národem jsou pro nás prý Illyrové, tedy bývalí Jugoslávci. Nakonec ale Havlíček píše “Jediný opravdový nepřítel naší národnosti – jsme my sami.” Tedy že na nás je, jestli svůj národ uchováme.
Havlíčkův postoj vůči otázce panslavizmu skvěle vystihuje úryvek z nepublikovaného epigramu, v němž autor parafrázuje dialog Kollára se sebou samým:
„Kušte kluci darebáci,
Češi Rusi i Poláci!
Držte huby nevymyté, to vám povídám,
Sic vám je tu dohromady všechněm nabaňkám.
Rus a Polák – Čech a Slovan – to že vám je rovno?
Dobytkové! Co vám z toho všeho pojde? Hovno!“