Umberto Eco se jako literární vědec mimo jiné zabývá přístupem čtenáře k literárnímu dílu. Věnuje se tomu i ve své sbírce přednášek Šest procházek literárními lesy v kapitole Vcházíme do lesů. Čtenář je podle něj nedílnou součástí literárního díla. Každé vyprávění je samo o sobě neúplné, protože nikdy nemůže obsáhnout celý svět, který zobrazuje. Literární dílo je komunikace, která vzniká mezi autorem a čtenářem.
Eco, stejně jako například Iser, upozorňuje, že text nikdy neobsahuje celý příběh, to čtenář si chybějící části doplňuje. Kolik je toho vyřčeno výrazně ovlivňuje spád díla, zrychlení nebo zpomalení děje, i jeho celkové působení. Autor do jisté míry směřuje čtenáře při jeho putování „lesem“ – narativním textem, ovlivňuje jeho směr, tempo a může ho nechat i bloudit. Autor tak vlastně (vědomě nebo nevědomě) předpokládá, jak si bude přibližně čtenář dílo doplňovat a co pro něj proto bude znamenat.
Vedle reálného empirického čtenáře proto Eco připomíná svůj pojem – modelový čtenář, tj. autorova představa o čtenáři, pro kterého bylo dílo vytvořeno a který k textu přichází s jistým očekáváním. Na rozdíl od Iserova implicitního čtenáře, který dotváří význam textu, je modelový čtenář pevně spojen s textem a autor s ním může pracovat. Z pohledu autora je to jakýsi obraz čtenáře, přístupu k dílu a jeho chápání (i v původním slova smyslu).
K tomu je postavena ještě role modelového autora, který je jakési autorovo plánované „superego“ promítnuté do díla. Jde o neexistující předstírané já, který dotváří narativní text. Může jich být i několik, např. v románu Dobrodružství Arthura Gordona Pyma od E. A. Poea. Slouží v textu k určitému zmatení čtenáře, dává mu opět možnost hledat sám sebe.
Trojice – modelový autor, vypravěč, modelový čtenář – v textu vždy vystupují současně, protože modelový autor a modelový čtenář se vzájemně vytvářejí. Jsou mimotextovou ideou, která se odkrývá při procesu čtení. Zjednodušeně řečeno: kdo nechává vyprávět a komu.
Toto odhalení autora narativního textu může být použito při psaní nového díla. Autor může cíleně manipulovat čtenářovými cestami lesem. Může inovovat čtenářovo chtěné bloudění, psát jiné cesty, které ještě čtenář nezná. Nástrojem mu k tomu může být jak stylizace sebe – autora, tak směrování samotného čtenáře do určité role. Další důležitý význam spočívá v možnosti hlubšího porozumění literárních děl, kterým se pokusíme prohlédnout autorovy záměry a způsoby, jimiž čtenáře směřuje.
Pokud dáme Ecovi v jeho přístupu ke čtenáři za pravdu, nabízí se například v souvislosti s literaturou pro děti a mládež otázka, která literární díla by měla být dětem nabízena k četbě a která by měla patřit do četby povinné. Mladý člověk totiž bude text vnímat s odlišným stupněm poznání a přemýšlet o něm jinak. Dílo si tak bude dotvářet odlišně.