Jazyk a řeč

Jazyk a řeč jsou sice dvě jinak hodnocené stránky procesu komunikace, avšak jedná se o dva důležité aspekty jednoho komplexního jevu. Jazyk chápeme jako systém jazykových znalostí, který nám umožňuje dorozumívat se řečí. Řeč zase jako užívání jazyka v dorozumívací činnosti.

Za pozornost stojí otázka jazykového vyučování – člověk se učí buďto mluvnici a potom pomocí ní přímo řeč; nebo naopak – učí se komunikovat přímo v konkrétních situacích a teprve potom nepřímo odvozuje gramatická pravidla; nejúčinnější je kombinace obou metod.

Rozdíl mezi řeči a jazykem je možné vidět v tom, jak se nám jeví – řeč se nám jeví bezprostředně – je nám bezprostředně přístupná, můžeme jí pozorovat, rozebírat a vykládat. Naproti tomu systém jazyka existuje jen v myslích lidí (je uložen v paměti) a je tak přímému pozorování nepřístupný. Řeč je z historického hlediska primární, psaná forma sekundární – člověk si nejprve osvojuje řeč. Díky její znalosti ji použije jako nástroj k učení se psané formy i jako objekt, který je písmem popisován.


Mluvený projev je multidimenzionální. Využívá se při něm hlas, gesta a mimika, kdežto psaná řeč se opírá pouze o jeden kanál – o grafický. Tento rozdíl je dán situacemi, ve kterých komunikace probíhá (situačním zakotvením). Mluvený projev může být neúplný, neboť jej dotváří situace. Psaný text musí splňovat vyšší nároky na úplnost, je trvalejší a často se nedá předpokládat situace, při které bude čten. V mluveném jazyku je více implicitnosti, obsah není vyjádřen přímo (může být skryt např. v mimice). Zatímco psaný text bývá explicitnější, neboť se odkazuje pouze na grafický kanál a ne na danou situaci, ve které mluvčí např. může výrazy doplňovat gestikulací.

Mluvený projev je také spontánní, zpravidla nese stopy časového tlaku, v němž vzniká. Psaný projev naopak umožňuje vše si předem rozmyslet, znovu zformulovat. Tím vznikají vyšší nároky na jeho kvalitu, ať už formální nebo obsahovou. Tyto definice se však vztahují k ideálním podobám mluveného a psaného projevu. Ve skutečnosti bývá nejčastějším projev kombinace psanosti a mluvenosti. Na jedné straně totiž může být mluvený projev předem důkladně promyšlen, napsán a potom přečten a na straně druhé může být psaný projev napsán zcela spontánně.

Smíšených podob psanosti a mluvenosti neustále přibývá, hlavně díky masmédiím, počítačům, emailům, faxům. Podle autora tak někdy bývá důležitějším kritériem než, zda má projev akustickou či optickou podobu, to, zda mezi autorem a adresátem existuje možnost zpětné vazby – zda je možnost vzájemné interakce, ověřování si vzájemného porozumění. Rozdíl mezi psaností a mluveností tak bývá nahrazen rozdílem mezi monologem a dialogem.

Dialog je primární formou řečové komunikace, monolog sekundární. O čistém monologu lze však hovořit jen podmíněně, neboť každý monolog má svého adresáta, jehož autor bere v úvahu. Monologickou formu mají také útvary jako výklad, projev, přednáška, článek (novinový, odborný), sdělení, zprávy, prohlášení. V monologu je důležité nakolik autor svůj projev stylizuje s ohledem na adresáta – zda respektuje znalosti adresáta, jeho zájmy a postoje, i jeho schopnost porozumět. Ohled na adresáta je důkazem o tom, že má monolog často dialogickou perspektivu – bere v potaz adresáta, pokládá si tak řečnické otázky (na které nečeká odpověď), udržuje tak pozornost adresáta, předjímá adresátovi otázky („Na tomto místě se vynořuje otázka…“). Rozdíl mezi monologem a dialogem spočívá v aktivitě příjemce. Monolog má příjemce pasivního. Rozdíl mezi monologem a dialogem se často převádí na rozdíl v existenci zpětné vazby.

Řeč je jednou z nejdůležitějších lidských schopností. Díky ní může člověk zcela jinak myslet, zobecňovat a chápat. Řecké slovo logos znamená rozum ale i řeč. Ve společnosti lidí je velmi významná také proto, že je nástrojem k jejímu vytváření. Člověk ale potřebuje řeč nejen používat, ale i slyšet. Jespersen tvrdí, že „Na člověku, který nic neříká, je cosi znepokojivého a zlověstného“.

Každý živočich, který žije ve skupinách, potřebuje určitou formu komunikace. Pro člověka byla jistě významná především pro společné získávání potravy – lov. Je tedy jisté, že ji znali již první lidé, i když nejspíš nebyla tak rozvinutá, jako je dnes. Je ovšem pozoruhodné, že i ty nejprimitivnější současné kmeny mají jazyky složité a na vysoké vývojové úrovni.

Je tedy jisté, že hlavním smyslem jazyka je komunikace mezi lidmi. Jeho neopomenutelným významem je i jakási vnitřní komunikace, dorozumívání se sám se sebou. Je to symbolické uspořádávání světa a zkušeností s ním, zvládání a třídění velkého množství zkušeností, které musí člověk během života získat a uchopit.

Rozdělení na jazyk a řeč zavedl počátkem 20. století F. de Saussure. Jazyk je schopnost používat a ovládat jistý symbolický a vyjadřovací systém (sem patří i znakové jazyky). N. Chomský to označuje jako jazykovou kompetenci. Řeč či promluva je pak skutečné použití této schopnosti. Obojí spolu proto úzce souvisí a to obojím směrem. Aby člověk mohl promluvit česky, tedy použít řeč, musí znát češtinu, naučit se český jazyk. Naopak jazyk se může naučit pouze tehdy, bude-li jej zkoušet používat. A to ať už se jedná o dítě a jeho mateřský jazyk, nebo o učení se cizího jazyka.
Druhá jazyková funkce, tedy jazykové symbolické uspořádání a zvládnutí zkušenostního světa se ovšem uplatňuje pouze v prvním, a základním mateřském jazyce. Při učení dalšího jazyka má už člověk tuto část úkolu za sebou a tuto schopnost může prostě využít.

Lidská řeč je podle Gadamera charakterizována třemi důležitými rysy: Prvním z nich je tzv. sebezapomnění. To znamená, že si řeči většinou vůbec nevšímáme a soustředíme se na to, co se v řeči říká. Na řeč jako takovou se dospělý člověk zaměří teprve tehdy, narazí-li na nějakou její chybu nebo potíž. Ale děti, které se teprve učí mluvit, si jí všímají mnohem víc a dovedou si s ní také hrát. Druhým důležitým rysem řeči je, že není vázána pouze k mluvčímu, ale ani k posluchači. Je to něco mezi nimi. Vytváří společenství, spojuje já a ty. Třetím rysem je její univerzálnost. Na rozdíl od signálů není omezena na žádnou domluvenou oblast významu ani na to, co je právě přítomné, nebo co vůbec existuje. Může a musí vyjadřovat úplně všechno. Protože co nedokážeme vyjádřit slovy, tedy pojmenovat, nemůžeme ani pořádně myslet. Člověk si proto ke všemu automaticky nějaké pojmenování hledá.

Významnou funkcí jazyka je právě uspořádání zkušeností. Tento složitý úkol jsme všichni zvládli v dětství a tak už o něm ani nevíme. Veškeré vjemy se nám překládají jako vnitřní řeč a my je vnímáme jako přehledné informace (u zcela nových věcí dochází k připodobňování – např. první pohled na rentgenový snímek). Takový způsob chápání jsme se ale postupně naučili.

Malé děti touží vše prozkoumat všemi smysly a právě vnímání věcí co nejvíce smysly  jim pomáhá naučit se je lépe poznat a později zobecnit už jen na základě jediného smyslu (např. zraku). Dochází tak k jakémusi spojování si věcí s konkrétními i obecnými slovy a vnímání slov ve větách pak pomáhá k lepšímu porozumění okolí. Teprve když si děti určitou věc dokážou – třeba jen v duchu – pojmenovat, je pro ně známá, určená a často jí už nevěnují tolik pozornosti. Vytváří si tak vlastní (nejprve jen vnitřní) jazyk, kterému ale skoro nikdo nerozumí. Rodiče je ale opraví a pojmenují danou věc jim známým slovem. Díky tomu se začíná dítě učit slova a pokoušet o jazykovou komunikaci – řeč. Stává se ale, že je tomu naopak, např. že např. matka přistoupí na nové slovo dítěte a začne ho používat s ním. To je jedna z možností vzniku nových slov, především v dřívějších dobách, ale může se to stát i dnes. Já sám jsem jako malý zkomolil slovo „hrozinka“ svým vlastním označením „hoďonka“. Následně ho – nejspíš pro svůj měkký zvuk a podobnost se slovem hodovat – začala používat moji příbuzní a známí a zobecnili označení nějaké sladkosti a já ho díky tomu znal jako zcela běžné slovo.

Pomocí řeči člověk pojmenovává a sděluje. Existují dva hlavní duševní procesy spojené s užíváním řeči ke komunikaci.  Za prvé je to akt pojmenovávácí, díky němu vyhledáváme ve své paměti názvy těch složek skutečnosti, které známe a o nichž se chceme vyjádřit. Akt usouvztažňovací (větotvorný) slouží k tomu, abychom zvolená pojmenování mohli spojovat. Uvádíme je ve vzájemný vztah a vytváříme tak větu, kterou něco někomu sdělujeme. Tyto dva akty se vzájemně prostupují a je mezi nimi oboustranná závislost. Důkaz toho, že oba akty existují je porucha řeči – afázie (někdo umí pojmenovat, ale neutvoří větu; nebo naopak). Jazykové prostředky, kterých se při těchto aktech užívá: zásoba pojmenování, kterou má každý jazyk k dispozici (a každý mluvčí uloženu v paměti) a soubor pravidel, podle nichž se v našem jazyce tvoří gramaticky správné věty.

Slovní zásobu dělíme na slovní druhy, ale také podle to, k čemu slova slouží: např. slova motivovaná (popisná) – polovodič – je možné z nich odhadnout, jaký mají význam; nebo slova značková (např. šáchor – nic nepopisují, představují pro toho, kdo je nezná, nedešifrovatelnou značku).

Řečová komunikace se skládá z jednotlivých výpovědí, kterými mluvčí sleduje určitý cíl. Nejjednodušší a nejčastější je výpověď deskriptivní (nebo také denotativní), kterou chce mluvčí adresátovi něco sdělit, informovat ho, ať už je to pravda, lež nebo omyl. Adresát nemusí být vždy konkrétní a role mluvčího nebývá důležitá (v odborný textech, dokumentech, přednáškách, …).

Dalším druhem výpovědi je otázka, kde je situace opačná, mluvčí chce od adresáta získat informace. Buď přímo ty, na které se ptá, nebo stav vědomostí osloveného (např. při zkoušce). Podobně to platí i o výpovědi preskriptivní, kterou chce mluvčí osloveného přimět k nějaké činnosti, buď prosbou, žádostí nebo rozkazem.

Zdroje:

  • Sokol, Jan: Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2002
  • Čmejrková, S.: Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia, 1996
  • Gadamer, H.-G.: Člověk a řeč. Praha 1999
  • Jespersen, Otto: Language, its Nature, developement and Origin. Londýn 1922

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>