Estetická zkušenost podle Mukařovského

V současné době není úlohou estetiky stanovit, jestli existuje nějaká univerzální krása, ale spíše zkoumá, jak se estetično projevuje v lidských výtvorech, a jak je estetično obsaženo v lidské přirozenosti. Ve strukturalistické estetice nastupuje podle Mukařovského na místo pojmu krása pojem funkce. Neptá se co je krásné, nebo co je to krásno, ale co esteticky působí. Předpokládá, že výtvor se stává uměleckým dílem tehdy, když v něm estetická funkce zásadně převládá nad jinými spolupřítomnými funkcemi.

Estetika je filosofická disciplína zabývající se krásnem, jeho působením na člověka, lidským vnímáním pocitů a dojmů z uměleckých i přírodních výtvorů. Samotné slovo pochází z řeckého aisthetikos – vnímavost, cit (pro krásu). Estetické úvahy provázely filosofii již od jejích samotných počátků, jako samostatnou disciplínu však estetiku vymezil až roku 1750 Alexander G. Baumgarten. Jedním z našich předních estetiků byl Jan Mukařovský. Tento český literární teoretik byl čelní představitel českého strukturalismu, spoluzakladatel Pražského lingvistického kroužku a ředitel Ústavu pro českou litereturu ČSAV. Byl jmenován profesorem estetiky se zřetelem k literatuře.

Svými knižně vydanými pracemi Příspěvek k estetice českého verše, Máchův Máj. Estetická studie a Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty (více zde) se stal Mukařovský jednou z vůdčích, mezinárodně uznávaných osobností pražské strukturalistické školy. Východiskem jeho úvah bylo přesvědčení o osobitosti uměleckého díla. Jeho specifičnost hledal v jeho zvláštní funkci: ve schopnosti estetického působení. V období první republiky a krátce po 2. světové válce byl zastáncem avantgardní, poetistické a surrealistické literatury. Poté se dostal do vleku KSČ a v oficiální linii více či méně setrvával až do konce svého života. Zabýval se problematikou estetických funkcí, protože se snažil odpovědět na otázku, jaké místo zaujímá umění v životě člověka.

Estetická funkce je podle Mukařovského jednou ze čtyř základních funkcí každého subjektu. Společně s funkcí symbolickou tvoří skupinu funkcí znakových. Do kategorie funkcí bezprostředních potom patří funkce praktická a teoretická. Estetická působivost díla je bytostně spjata j jeho formou, tvarem. Pojem formy ruských formalistů však Mukařovský nahrazuje pojmem struktury, která spojuje tradiční dělení na formu a obsah: na významové výstavbě díla se rovnoměrně podílejí všechny jeho složky. Každá z nich i celé umělecké dílo je totiž nositelem významu, dílo je znakem zprostředkujícím mezi autorem a vnímatelem. Struktura je tedy celistvostí, která není pouhou sumou jednotlivých částí, ale dynamickou výslednicí jejich vzájemného napětí. Osobitou strukturou jsou také nadřazené znakové systémy: poetika žánru či druhu, literatury, případně umění jako takového.

Grygar vysvětluje Mukařovského estetickou funkci jako aktivní vztah mezi věcí a cílem, ke kterému se tato věc používá. Estetická hodnota je užitelnost věci k tomuto cíli. Na jejím vzniku nebo dění se podílí estetické osvojování si světa člověkem. Vztah literatury a umění k ostatním sférám lidských činností vysvětluje Mukařovský jako velké množství navzájem od sebe relativně oddělených řad, z nichž každá podléhá vlastním zákonitostem, zároveň však může působit na všechny ostatní řady. Literární vývoj je určován jak svou imanencí (působením sám na sebe), uchovávající vlastní charakter literatury, tak ustavičným přijímáním nezbytných dynamizujících impulzů z řad jiných.

Estetická funkce závisí na vytvoření podmínek pro estetický prožitek (literatury), vzbuzuje nejrůznější pocity, představy a zanechává určitý zážitek. Nejedná se ale o krátkodobý pocit libosti či nelibosti, ale o komplikovaný a částečně i vědomý proces. Je to schopnost díla navodit nové postoje ke skutečnosti, nové prožívání a porozumění. Literární dílo jako estetický objekt patří z určitého pohledu k nejbohatším estetickým objektům vůbec, jak pro rozsah jeho složek, tak pro významotvorné možnosti jazyka. Vztahy uvnitř díla jsou ve srovnání s díly, kde se estetická funkce uplatňuje méně, mnohostrannější a obsažnější, zakládají se ve vzájemném zrcadlení. K určitému zrcadlení dochází i mezi díly samotnými, každé nové dílo je odrazem děl předchozích.

Estetické funkce má dynamickou povahu. Projevuje se jen v určitém společenském kontextu, důležité je především tzv. kolektivum neboli vnímatelé. To znamená, že by dílo mělo být určeno pro konkrétní publikum, u kterého vzbuzuje nějaký estetický postoj. Dá se říct, že čím je takto oslovené publikum širší a časově trvalejší, tím má dílo větší hodnotu. Převažuje v umění, ale tím oblast její působnosti zdaleka nekončí. Může být přítomna ve všech subjektech, je nezbytnou složkou každodenního života např. bydlení, odívání, společenského styku.

Jde o funkci nesubstancionální, „prázdnou“, jejíž vlastní náplní a smyslem je jedinečné, experimentální uspořádání hodnot a funkcí mimouměleckých. Estetická funkce na sebe poutá pozornost, získává sympatie, navazuje bližší kontakt. Jejím prostřednictvím je možné vyzdvihovat a propagovat jiné funkce. Dokáže vyvolat jak libost, tak nelibost – i ta je součástí uměleckého účinku. Začlenění estetické a umělecké funkce do souboru životních funkcí přesvědčivě dokázalo zakotvení umělecké tvorby v široké sféře mentálních i fyzických aktivit člověka. Z hlediska individuálního je základním kritériem umělecké hodnoty díla jeho estetický účinek na pozorovatele (čtenáře). Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami.

Estetická norma je podle Mukařovského dalším významným pojmem. Norma je množina pravidel regulujících oblast jisté kategorie hodnot, soubor závazných pravidel. Norma je chápána jako základní jednotka struktur vyššího řádu působících v kolektivním povědomí normu estetickou pak jako způsob nakládání s normami jinými, jejichž je specifickým protikladem, reorganizací a přehodnocením, tedy s normami jazykovými, tematickými, etickými apod. Estetická norma se chová jako energie, fakt kolektivního vědomí. Její působení si uvědomujeme až v okamžiku, kdy je porušena, překročena autorem pomocí estetické funkce. O skutečnou normu se jedná pouze tehdy,  jde-li o obecně uznávané cíle objektivní hodnoty, jako faktu tzv. kolektivního vědomí. Touhou umělce by mělo být překonání stávajících estetických norem a vytvoření nových. Kdyby estetickou normu slepě přejímal, jednalo by se o pouhé napodobování. To je klíčem k vnitřnímu vývoji umění.

Krása je to, co v nás budí nezkalenou estetickou libost. Ve funkčním pojetí je možné krásu definovat také jako dokonalou shodu s estetickou normou. Z toho vyplývá, že s nově vznikající uměleckou tvorbou se musí měnit i pojem krásy. Krásu uměleckých děl nelze definitivně a objektivně stanovit, protože je závislá právě na všeobecném, většinovém pohledu skupiny pozorovatelů (např. čtenářů) jisté doby.

Lidé zaujímají ke světu, který je obklopuje, různé postoje, např. když jedná prakticky, vědecky nebo nábožensky. Estetický postoj patří k základním postojům, které člověk zaujímá ke skutečnosti, často aniž by si to uvědomoval. Estetický postoj v člověku může podněcovat i záměrný estetický projev – umění. Umění je odvětví lidské tvorby, v kterém převažuje estetická funkce. Dá se říct, že umělecké dílo je vytvořeno proto, aby přivádělo pozorovatele k určitému estetickému postoji. Např. spisovatel neměl v úmyslu pouze sdělit čtenáři myšlenku svého díla, ale i promlouvat svou formou. Dílo má proto i neopomenutelnou estetickou funkci, která je jeho významnou součástí.

Použitá literatura:

  • Jan Mukařovský: Estetická funkce a estetická norma jako sociální fakty. Praha 1935
  • Mojmír Grygar: Terminologický slovník českého strukturalismu. Brno 1999
  • ÚČL AV ČR: Slovník českých spisovatelů od roku 1945: Díl 2. M–Ž.  Praha 1998

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>