V knize Flaubertův papoušek, kterou napsal Julian Barnes, je rozvíjeno téma faktu a fikce při psaní životopisu. Do jaké míry je životopis faktografií, jakou měrou se v něm odráží autor textu a kde je hranice těchto dvou pólů? To se ale týká veškeré tvorby, od osobní lyrické poezie po historické práce. Na všechna díla má totiž vliv jak myšlení autora, tak i realita. To si můžeme představit jako jakousi stupnici, jako míru inspirace realitou. Na jejím konci stojí absolutní fikce, na druhém konci je ideální zobrazení reality, kdy oba konce stupnice jsou nedosažitelné.
Cílem historické práce je, nebo by mělo být, přiblížit se co nejvíce realitě a potlačit roli autora, jeho subjektivní názory a imaginaci. Umělecká literatura naopak fikci využívá a rozvíjí. Je ale nutné si uvědomit, že žádné dílo nestojí ani na jednom z konců stupnice. Skutečnost totiž nelze zaznamenat, vždy se jedná o interpretaci a něčí názor (i fotka je úhel pohledu). Žádný fakt, ani ten nejprostší vjem nelze totiž přesně vyřknout. Realita nemůže být přesně kopírována do slov, nikdo ji totiž ani přesně nevidí. Jazyk je navíc ze své podstaty soubor abstraktních výrazů a neodpovídá tomu, co popisuje. Realitu je možné jen převyprávět ze svého pohledu, podle svého názoru. To je pak příměsí fikce, byť třeba nevědomě. Z tohoto pohledu je pak historická práce extrémním případem literární fikce. Zároveň také nemůže existovat fikce bez skutečnosti. Člověk není schopen vymyslet něco, co se netýká reality. Každá fikce totiž vychází z reality.