Vogonská poezie

V žádném případě nenechte Vogona, aby vám recitoval poezii.

„Když nebudeme mít kliku, tak to kapitán myslel vážně, když nám hrozil, že nám nejdříve přečte pár svých básní…“

Vogonská poezie je ovšem až třetí nejhorší ve Vesmíru. Druhá nejhorší je poezie Azgothů z planety Kria. Když král jejich básníků Chrochtos Nadýmavý recitoval svou Ódu na malou hrudku zeleného hnusu, již jsem objevil v podpaždí jednoho letního jitra, čtyři posluchači zemřeli na vnitřní krvácení a předseda Středogalaktické komise pro mrzačení umění přežil jen díky tomu, že si uhryzl jednu nohu. Tvrdí se, že Chrochtos byl poněkud „zklamán“ přijetím své básně, a pravě se chystal začít předčítat svou epickou skladbu o dvanácti knihách, nazvanou Mé oblíbené chrochty ve vaně, když vtom jeho vlastní tlusté střevo v zoufalém pokusu zachránit životy a civilizaci mu vyskočilo až do krku a zadusilo mozek. (…)

 

Česky – Czech

Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!

Anglicky – English

Oh freddled gruntbuggly,
Thy micturations are to me
As plurdled gabbleblotchits on a lurgid bee.
Groop, I implore thee, my foonting turlingdromes
And hooptiously drangle me
with crinkly bindlewurdles,
Or I will rend thee in the gobberwarts with my blurglecruncheon
See if I don’t.

 

(více najdete v knize Stopařův průvodce po Galaxii)

Milan Kundera o kýči

Vybráno z proslovu v Jeruzalému 1985, kde francouzský spisovatel Milan Kundera přebíral Jeruzalémskou cenu. V proslovu poděkoval francouzsky, ale s českým přízvukem, jak sám přiznal, a přečetl také závěrečnou část své knihy o umění románu. Projev byl otištěn v Le Nouvel Observateur v témže roce a o rok později byl otištěn v knize L´art du roman.

Česky se text objevil v časopise Most (1989), v časopise Host (2001) a v knize Zneuznávané dědictví Cervatesovo (Atlantis, 2005):

„Kdo se chce líbit, musí potvrzovat to, co svět chce slyšet, být tedy ve službách přejatých myšlenek. Kýč, to je hloupost přejatých myšlenek přeložená do řeči krásy a citů. Vyrážejí nám z očí slzy dojetí nad námi samými, nad banalitami, které myslíme a cítíme. Po padesáti letech, dnes, věta Brochova se stala pravdivější. Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou.

Až do té nedávné doby modernismus znamenal nonkonformní revoltu proti přejatým myšlenkám a proti kýči. Dnes modernismus splývá s nesmírnou masmediální vitalitou a být moderní znamená zdivočelé úsilí být „a jour“, být konformní, být konformnější než ti nejkonformnější. Modernost se oblékla do šatu kýče.“

Neil Gaiman: Sníh, zrcadlo, jablka

Sníh, zrcadlo, jablka

Nevím, co byla zač. Nikdo z nás to neví. Svou matku zabila při narození, ale z toho dítě nikdy neobviňují.
Nazývají mne moudrou, ale k moudrosti mám daleko, protože jsem nedokázala nic než předpovědět drobné střípky toho všeho, zahlédnout zmrazené okamžiky v tůni nebo v chladném sklu svého zrcadla. Kdybych byla skutečně moudrá, nepokoušela bych se změnit, co jsem viděla. Kdybych byl moudrá, zabila bych se dřív, než jsem se s ní vůbec setkala, než jsem ho polapila.
Moudrá a čarodějnice, nebo tak to alespoň říkají, a jeho tvář jsem vídala ve snech a odrazech po celý svůj život: šestnáct let jsem o něm snila ještě předtím, než toho rána zastavil koně u mostu a zeptal se mne na jméno. Pomohl mi nasednout a pak jsme spolu ujížděli k mé malé chaloupce, až mi tvář hořela ve zlatě jeho vlasů. Požádal mne o to nejlepší, co jsem měla; to bylo právo krále.
Vousy měl v ranním světle narudlé jako bronz a já jsem ho neznala jako krále, protože o králích jsem tehdy ještě nic nevěděla, ale jako svou lásku. Vzal si ode mne všechno, co chtěl – to je právo krále – ale příštího dne se vrátil a stejně tak večer poté: vousy měl tak rudé, vlasy tak zlaté, oči modré jako letní nebe a pleť snědou jako zralé obilí.
Jeho dcera tehdy byla pouhé dítě; bylo jí pět let, když jsem přišla do paláce. Portrét její matky visel v princeznině komnatě ve věži: vysoké ženy s vlasy barvy tmavého dřeva a oříškově hnědýma očima. Byla jiné krve než její bledničkovitá dcera.
Dívka s námi nejedla.
Nevím, kde v paláci vlastně jedla.
Měla jsem své vlastní komnaty. Můj manžel, král, měl také svoje vlastni komnaty. Když mne chtěl, mohl pro mne poslat a já jsem přišla a potěšila jsem ho, a přitom jsem si z něj vzala i svou rozkoš.
Jedné noci, několik měsíců poté, co si mne přivedl do paláce, přišla do mé komnaty. Bylo jí šest. Vyšívala jsem při světle lampy a mhouřila jsem oči před jejím kouřem a pološerem. Když jsem vzhlédla, byla tam.
„Princezno?“
Neřekla nic. Oči měla černé jako uhly, stejně černé jako vlasy; rty měla rudější než krev. Dívala se na mne a usmívala se. Její zuby vypadaly ve světle lampy ostré a špičaté.
„Proč nejsi ve svých komnatách?“
„Mám hlad,“ řekla, jako to malé děti říkávají.
Byla zima, kdy je čerstvé jídlo jen vzpomínkou na teplo a sluneční světlo, ale měla jsem zásobu oloupaných a usušených jablek zavěšenou na šňůře na stropním trámu ve své komnatě a jedno z nich jsem utrhla a podala jsem jí ho.
„Tu máš.“
Podzim je čas sušení, konzervování, čas česání jablek a vykrmování hus. Zima je čas hladu, sněhu a smrti a je to čas zimních svátků, kdy vtíráme husí sádlo do kůže celého prasete nadívaného podzimními jablky, pak ho pečeme nebo opékáme na rožni, abychom si mohli pochutnat na jeho křupavém masu.
Vzala si ode mne jablko a začala ho chroupat ostrými zažloutlými zuby.
„Chutná?“
Přikývla. Vždycky jsem se malé princezny bála, ale v tu chvíli jsem zjihla a prsty jsem ji něžně pohladila po tváři. Podívala se na mne a usmála se – smála se tak zřídka – pak se mi zakousla do dlaně u kořene palce a sála mou krev.
Vykřikla jsem bolestí a překvapením, ale ona se na mne jen podívala a já jsem zmlkla.
Malá princezna sevřela rty kolem mého palce a lízala, sála a chlemtala. Když skončila, odešla z mé komnaty. Ranka, kterou mi způsobila, se přímo před mýma očima uzavřela, zajizvila se a zahojila. Druhý den jsem tam měla jen starou jizvu, jako bych se někdy v dětství řízla ka­pesním nožíkem.
Ochromila mne, vlastnila mě a ovládala. Děsila mě víc než krev, kterou se živila. Od toho večera jsem vždy za soumraku svou komnatu zamykala, zajišťovala jsem dveře dubovou závorou a přikázala jsem kováři, aby má okna opatřil železnými mřížemi.
Můj manžel, moje láska, můj král pro mne posílal stále méně a méně, a když jsem k němu přišla, byl jako omámený, nepokojný a zmatený. Už se se mnou nemiloval jako milují muži, ani mi nedovolil, abych ho potěšila svými ústy: když jsem se o to jednou pokusila, vyděšeně sebou trhl a pak se rozplakal. Okamžitě jsem toho nechala a pak jsem ho svírala v náručí tak dlouho, až se uklidnil a usnul jako malé dítě.
Zatímco spal, hladila jsem ho prsty po těle. Měl ho pokryté množstvím starých jizev. Z doby, kdy se mi dvořil, jsem si ale žádné nepamatovala – až na jednu na boku, kde ho v mládí zranil divočák.
Brzy z něho byl jen stín muže, kterého jsem potkala a do něhož jsem se zamilovala tam u mostu. Pod kůží mu prosvítaly bílé a namodralé kosti. Byla jsem s ním až do úplného konce: ruce měl studené jako kámen, oči mléčně modré, vlasy a vousy bez lesku a zplihlé. Zemřel bez rozhřešení, tělo pokryté od hlavy k patě drobounkými starými jizvami.
Tehdy už skoro nic nevážil. Země byla zmrzlá na kámen a nemohli jsme mu vykopat hrob, proto jsme nad jeho tělem navršili mohylu z kamení jako pomník i na ochranu před dravou zvěří a ptáky.
Tak jsem se stala královnou.
Byla jsem hloupá a mladá – osmnáct let přišlo a odešlo od chvíle, kdy jsem poprvé spatřila světlo světa – proto jsem neudělala, co bych udělala teď.
Kdybych věděla to, co vím dnes, také bych jí nechala vyříznout srdce. Ale potom bych jí ještě nechala useknout hlavu, ruce a nohy. Nechala bych ji vyvrhnout. Pak bych se na náměstí dívala, jak katovi pacholci rozdmýchávají oheň na hranici, bez mrknutí oka bych se dívala, jak ji plameny stravují kousek po kousku. Kolem bych nechala rozmístit lučištníky, aby zastřelili jakéhokoliv ptáka nebo zvíře, které by se přiblížilo k hranici, ať už by to byl havran, pes, sokol nebo krysa. A nezavřela bych oči, dokud by se princezna neproměnila v popel, který by vítr rozfoukal po sněhu.
To všechno jsem neudělala a za svoje omyly platíme.
Říkají, že jsem byla oklamána, že to nebylo její srdce. Že to bylo srdce nějakého zvířete – možná srny nebo divočáka. Ti, co to říkají, se mýlí.
A jíní tvrdí (ale je to její lež, ne moje), že jsem dostala její srdce a snědla jsem ho. Lži a polopravdy padají jako sněhové vločky a zakrývají pravdy, které si pamatuji, a věci, které jsem viděla. Krajinu změněnou po sněžení k nepoznání: to je to, co udělala z mého života.
Když moje láska – její otec – umíral, měl drobnými jizvami pokrytá stehna, šourek s varlaty i svůj mužský úd.
Nešla jsem s nimi. Chopili se jí ve dne, když spala a byla nejslabší. Odvedli ji do hloubi lesa, tam jí roztrhli blůzku a vyřízli jí srdce; její mrtvolu pak nechali ležet v dolíku, aby ji pohltil les.
Les je temné místo, hranice mnoha království; nikdo nemůže být tak pošetilý, aby si myslel, že mu vládne. V lese žijí psanci. Žijí tam lupiči a také vlci. Lesem můžete jet tucet dní a nepotkat živou duši, ale
po celý ten čas vás budou pozorovat tucty očí.
Přinesli mi srdce. Věděla jsem, že je její – srdce prasnice nebo laně by nebilo i poté, co bylo vyříznuto z těla, jako tohle.
Odnesla jsem si ho do své komnaty.
Nesnědla jsem ho: pověsila jsem si jej na trám nad postel, na šňůru vedle sušených jeřabin rudých jako hruď červenky a paliček česneku.
Venku padal sníh a zakrýval stopy lovců, zakrýval drobné tělo, které leželo v lese.
Nařídila jsem kováři, aby odstranil železné mříže z mých oken, a pak jsem každé odpoledne těch krátkých zimních dnů trávila nějaký čas pozorováním lesa, jak jej pomalu zahaluje tma.
Jak už jsem řekla, v lese žili lidé. Někteří z nich vycházeli ven na Jarní trh, chamtiví, divocí, nebezpeční lidé, někteří znetvoření – trpaslíci, liliputáni a hrbáči, jiní měli velké zuby a prázdné pohledy idiotů, další zase ruce jako ploutve nebo krabí klepeta. Každý rok se vyplížili z lesa na Jarní trh, který se pořádal vždycky, když sníh začal tát.
Jako mladé děvče jsem na trhu pracovala a vždycky jsem se jich hrozně bála, těch lidí z lesa. Věštila jsem návštěvníkům osud z vodní hladiny místo křišťálové koule a později, když jsem byla o trochu starší, z kotouče vyleštěného a postříbřeného skla – byl to dárek od kupce, jehož zatoulaného koně jsem uviděla v loužičce inkoustu.
Prodejci na trhu měli z lesních lidí strach a přitloukali svoje zboží k drsnému dřevu pultů hřebíky – perníky nebo kožené řemeny byly přibité velkými železnými hřeby. Kdybychom si zboží nepřibíjeli, říkali vždycky, lesní lidé by ho popadli a utekli by s ním, žvýkajíce v běhu ukradený perník a mávajíce kolem sebe novými řemeny.
Lesní lidé ovšem měli peníze: minci sem, jinou tam, někdy zezelenalé časem a zemí, s ražbou, kterou nepamatovali ani ti nejstarší z nás. Měli i věci, které mohli směnit, a tak mohl trh pokračovat a sloužit i psancům a trpaslíkům, lupičům (když byli opatrní), kteří číhali na pocestné z krajů za lesem, na cikány a na vysokou. (To byl v očích zákona zločin. Vysoká patřila královně.)
Roky pomalu míjely a mí lidé tvrdili, že jim vládnu moudře. Srdce stále viselo nad mou posteli a lehce tlouklo do noci. Pokud někdo po tom dítěti truchlil, nic tomu nenasvědčovalo: tehdy ho považovali za stvůru a věřili, že bylo dobré se ho zbavit.
Jeden Jarní trh střídal druhý: pět jich bylo, každý z nich smutnější, ubožejší a chudší než ten předchozí. Stále méně lesních lidí na ně chodilo, aby něco koupili. Ti, kteří přišli, se zdáli být vystrašení a podivně zkrotlí. Trhovci přestali přibíjet zboží k pultům svých stánků. A pátého roku vyšla z lesa jen hrstka lidí – zarputilá skupinka malých chlupatých mužíčků a nikdo jiný.
Když trh skončil, přišel ke mně majitel tržnice a jeho pomocník.
Znala jsem ho od vidění ještě z dob, kdy jsem nebyla královnou.
„Nepřišel jsem za tebou jako za svou královnou,“ řekl.
Neodpověděla jsem mu. Čekala jsem.
„Přišel jsem, protože jsi moudrá,“ pokračoval. „Když jsi byla malá holčička, našla jsi zatoulané hříbě v loužičce inkoustu, jako mladé děvče jsi ve svém zrcadle našla ztracené dítě, které se zaběhlo matce. Znáš tajemství a dokážeš odhalovat věci, jež jsou skryté. Má královno,“ zeptal se mne, „co se děje s lesním lidem? Příští rok už žádný Jarní trh nebude. Poutníků z jiných království stále ubývá a v lese už skoro žádní lidé nežijí. Ještě jeden rok, jako byl tento, a budeme hladovět.“
Přikázala jsem své kom orné, aby mi přinesla zrcadlo. Byl to obyčejný výrobek, kotouč postříbřeného skla, který jsem uchovávala zabalený v jelenici na dně truhly ve své komnatě.
Přinesli mi ho a já jsem do něj pohlédla:
Bylo jí dvanáct a už nevypadala jako dítě. Její pleť byla stále bledá, oči a vlasy uhlově černé a rty rudé jako krev. Na sobě měla šaty, ve kterých ji odvedli z hradu – blůzku a sukni – ačkoliv teď byly značně obnošené a spravované. Přes ně nosila kožený plášť a místo bot měla jen jakési kožené pytlíky přivázané k drobným nožkám řemínky.
Stála uprostřed lesa vedle stromu.
Zatímco jsem ji pozorovala svým vnitřním zrakem, bleskově přebíhala od úkrytu k úkrytu, kličkovala a krčila se za stromy jako zvíře – netopýr nebo vlk. Někoho pronásledovala.
Byl to mnich. Na sobě měl hrubou kutnu a nohy měl bosé, strupovité a mozolnaté. Vousy měl dlouhé a tonzura už mu zarůstala vlasy.
Pozorovala ho zpoza stromu. Konečně se zastavil na noc a začal rozdělávat oheň; z větviček dělal malou hraničku a na podpal rozcupoval hnízdo červenky. V kutně měl křesadlo a tak dlouho škrtal křemenem o ocílku, až vyskočily jiskry a hranička vzplála. V hnízdě byla dvě vejce a on je snědl syrová. Pro tak velkého muže to nebyla bůhvíjaká večeře.
Seděl tam ve světle plamenů, když vyšla ze svého úkrytu. Dřepla si na druhé straně ohně a upřeně na něj hleděla. Zašklebil se, jako by to bylo už hodně dlouho, co naposledy viděl jiného člověka, a kývl na ni, ať jde blíž.
Zvedla se, obešla oheň a pak zůstala stát na vzdálenost natažené paže a čekala. Mnich zalovil v kutně a našel minci – malý měďáček a hodil jí ho. Ona ho chytila ve vzduchu, kývla a přistoupila k němu blíž. Mnich zatahal za konec provazu, který měl kolem pasu, a kutna se mu rozevřela. Byl chlupatý jako medvěd. Opřela se o něj vší silou a svalila ho do mechu. Jedna její ruka slídila jako pavouk v jeho chlupech, až se sevřela na jeho mužství; druhou ho přitom lechtala na levé bradavce. Mnich zavřel oči a zašátral jí rukou pod sukní. Sklonila se k bradavce, se kterou si hrála, její bledá pleť ostře kontrastovala s hnědým porostem na mnichově hrudi.
Pak mu zabořila zuby do prsou. Překvapeně otevřel oči, ale po chvíli je zase zavřel a ona hltavě pila.
Zatímco se krmila, obkročmo se na něj posadila. Z rozkroku jí začala vytékat načernalá tekutina…
„UŽ víš, proč do našeho města nepřicházejí žádní poutníci? Co se stalo s lesními lidmi?“ zeptal se majitel tržnice.
Zakryla jsem zrcadlo jelenici a řekla jsem mu, že se osobně postarám, aby byl les zase bezpečný.
Musela jsem, přestože jsem z ní měla strach. Byla jsem královna.
Hloupá žena by se pak vypravila do lesa a snažila se tu stvůru vyslídit; já už jsem však jednu hloupost udělala a neměla jsem v úmyslu dopustit se další.
Dlouho jsem pročítala staré knihy. Určitý čas jsem strávila s cikánkou (která přišla do naší země přes hory na jihu, aby se vyhnula lesům na severu a západě).
Připravovala jsem se a obstarávala jsem si věci, které budu potřebovat, a když začal padat první sníh, pustila jsem se do práce.
Byla jsem sama a nahá v nejvyšší věži paláce, v horní místnosti otevřené nebi. Vítr byl mrazivý a na rukou, na stehnech i na prsou jsem měla husí kůži. Měla jsem stříbrné umyvadlo a koš, do kterého jsem vložila stříbrný nůž, kovářské kleště, šedou kutnu a tři zelená jablka.
Stála jsem neoděná na vrcholku věže a krčila jsem se před nočním nebem a větrem. Kdyby mě tam nějaký muž viděl stát, určitě by ze mne nespustil oči, ale žádný slídil tam nebyl. Mraky se honily po obloze a přitom zakrývaly a zase odkrývaly zářící měsíc.
Vytáhla jsem stříbrný nůž a řízla jsem se do levé ruky – jednou, dvakrát, třikrát. Krev skanula do umyvadla; karmín se ve světle měsíce zdál být černí.
Přidala jsem prášek z flakonku, který jsem měla pověšený na krku. Byl to hnědý prach vyrobený ze sušených bylin, z kůže jistého druhu ropuchy a ještě jiných ingredienci. Zahustil krev a přitom jí zabránil, aby se srazila.
Vzala jsem tři jablka, jedno po druhém, a stříbrným špendlíkem jsem do nich napíchala dírky. Pak jsem jablka položila do stříbrného umyvadla a nechala jsem je tam, zatímco se první letošní vločky pomalu usazovaly na mé kůži, na jablcích i na krvi.
Když obloha na východě zbledla nadcházejícím úsvitem, oblékla jsem si šedý plášť, opatrně jsem vyndala jablka ze stříbrného umyvadla kleštěmi a přitom jsem si dávala dobrý pozor, aby se nedotkly mé holé kůže. Z krve nebo hnědého prášku nezbylo na dně umyvadla vůbec nic, až na černou sraženinu připomínající patinu.
Umyvadlo jsem zakopala do země. Pak jsem jablka očarovala (kdysi, před lety u mostu jsem podobným kouzlem očarovala sebe), takže to teď nade vší pochyby byla nejkrásnější jablka na světě, rudá jako čerstvá krev.
Obličej jsem si zakryla kapucí pláště, pak jsem vzala stužky a blyštivé cetky, narovnala jsem je na jablka v košíku a vydala jsem se do lesa. Šla jsem, dokud jsem nedorazila k jejímu příbytku, vysokému pískovcovému útesu provrtanému jeskyněmi.
Na úpatí útesu rostly stromy a povalovaly se tam balvany a já jsem se k němu blížila pomalu a opatrně, od úkrytu k úkrytu, aniž by mou přítomnost prozradilo křupnutí zlomené větvičky nebo zašustění suchého listu. Konečně jsem si našla skrýš a v té jsem pak zůstala a čekala.
Po několika hodinách se z ústí jedné z jeskyň vynořilo několik trpaslíků – ošklivých, znetvořených mužíků porostlých chlupy, dávných obyvatel tohoto kraje. Dnes už je člověk zahlédne zřídka.
Odešli do lesa a nikdo z nich si mne nevšiml, přestože se jeden vymočil na balvan, za kterým jsem se ukrývala.
Čekala jsem. Nikdo jiný se už neobjevil.
Přistoupila jsem ke vchodu do jeskyně a zahalekala jsem chraptivým
stařeckým hlasem.
Jizvička u kořene mého palce svědila a pulzovala, když ke mně přicházela z temnoty, nahá a sama.
Bylo ji teď třináct, mé nevlastni dceři, a nic se nevyrovnalo dokonalosti její bílé pleti, narušené jen nezhojenou jizvou na levé straně hrudi, kudy jí před léty vyřízli srdce.
Vnitřní stranu stehen měla potřísněnou vlhkou černou špínou.
Podívala se na mne, schoulenou v šedém plášti. Prohlédla si mě hladovýma očima. „Pentličky, slečinko,“ zakrákala jsem. „Hezké pentličky do vlasů…
Usmála se a pokynula mi. Škubla jsem sebou; jizva na mé ruce mne k ní sama táhla. Pokračovala jsem v tom, co jsem si naplánovala, ale dělala jsem to ochotněji, než jsem měla v úmyslu: upustila jsem koš, zaječela jsem jako stará, vyděšená trhovkyně, za kterou jsem se vydávala, a dala jsem se na útěk.
Můj šedý plášť měl barvu lesa a byla jsem rychlá, takže mě nechytila.
Vrátila jsem se do paláce.
Neviděla jsem to. Nebylo ovšem těžké si domyslet, jak se dívka vrátila vzteklá a hladová po marné honičce zpátky do jeskyně a našla tam můj odhozený košík.
Co udělala?
Představuji si, že si nejprve hrála s pentličkami, zaplétala si je do vlasů, vázala si je kolem bledé šíje nebo úzkého pasu.
Potom ze zvědavosti nahlédla do košíku, co se tam ještě skrývá, a uviděla krvavě rudá jablka.
Samozřejmě voněla jako čerstvá jablka, ale zároveň voněla i krví. A ona byla hladová. Představuji si, že jedno jablko zvedla a přitiskla si ho ke tváři, aby cítila jeho chladnou hladkost.
Pak otevřela ústa a zakousla se do něj…
Než jsem dorazila do svých komnat, srdce, které viselo na trámu vedle sušených jablek, šunky a klobás, přestalo bít. Viselo tam náhle tiché, bez pohybu a bez života a já jsem se zase cítila v bezpečí.
Tu zimu napadlo hodně sněhu a roztál pozdě. Než přišlo jaro, všichni jsme měli hlad.
Jarní trh byl oproti loňskému jen malým zlepšením. Lesních lidi přišlo málo, ale přišli, stejně jako poutníci ze zemí za lesem.
Viděla jsem chlupaté trpaslíky z lesních jeskyní, jak smlouvají a nakupují kousky skla a úlomky křišťálu a křemene. Za sklo platili stříbrnými mincemi, pocházejícími bezpochyby z loupeží mé nevlastní dcery. Když vesničané zjistili, o co mají zájem, rozběhli se domů a vrátili se se svými šťastnými křišťály a v několika případech i s celými tabulkami skla.
Chvíli jsem uvažovala, jestli bych neměla nechat trpaslíky zabít, ale neudělala jsem to. Dokud její srdce viselo tiché, nehybné a studené na trámu v mé komnatě, byla jsem v bezpečí já i lesní lid a nic už nehrozilo ani vesničanům.
Bylo mi dvacet pět let a od chvíle, kdy moje nevlastní dcera snědla otrávené ovoce, uplynuly už dva roky, když do mého paláce přijel princ. Byl vysoký, velice vysoký a měl zelené oči a snědou kůži lidí žijících za horami.
Přijel i s vojenským doprovodem: dost velkým, aby ho ochránil, ale příliš malým na to, aby ho jiný monarcha – například já – považoval za vážnou hrozbu.
Jednala jsem prakticky: myslela jsem na spojení našich zemí, na království, které by se táhlo přes les až k moři na jihu, myslela jsem na svého zlatovlasého, vousatého milence, který zemřel už před osmi lety – proto jsem v noci prince navštívila v jeho komnatě.
Nejsem nevinná, přestože můj bývalý manžel, který byl kdysi mým králem, byl bez ohledu na to, co se povídá, skutečně mým prvním milencem.
Zprvu se princ zdál být vzrušený. Požádal mne, abych se svlékla, a pak mne nechal stát před otevřeným oknem, daleko od krbu, dokud jsem nebyla celá promrzlá. Potom po mně chtěl, abych ulehla na záda s rukama složenýma na prsou, oči otevřené dokořán – avšak strnule upřené do stropu. Řekl mi, abych se nehýbala a dýchala tak málo, jak je to jen možné. Prosil mne, abych nemluvila. Nohy mi roztáhl od sebe.
Potom do mne vnikl.
Když se ve mně začal ukájet, prohnula jsem se, abych mu pomohla, vyrazila jsem mu vstříc, třela jsem se klínem o jeho klín a přirážela jsem boky proti jeho pohlaví. Zasténala jsem – nedokázala jsem se ovládnout.
Jeho mužství ze mne vyklouzlo. Natáhla jsem ruku a dotkla jsem se jej, té drobounké, kluzké věci.
„Prosím,“ řekl tiše. „Nesmíš se hýbat ani mluvit. Jen lež nehybně na kamenné podlaze, chladná a nádherná.“
Zkusila jsem to, ale veškerá mužná síla už ho opustila a krátce na to jsem z jeho komnaty odešla. V uších mi přitom stále zněly jeho kletby i pláč.
Můj palác opustil časně ráno i se všemi svými muži; odjeli do lesa.
Představila jsem si jeho bedra, která teď musela být palčivým ohniskem zklamání. Představila jsem si jeho bledé, těsně sevřené rty. Pak jsem si představila jeho malý oddíl ujíždějící lesem, až konečně narazili na skleněnou a křišťálovou mohylu mé nevlastní dcery. Tak bledé. Tak chladné. Nahé pod sklem, mladinké a mrtvé.
Ve svých představách jsem skoro cítila náhlou tvrdost mužství v jeho kalhotách, vášeň, která jej zaplavila, modlitby, které tiše šeptal z vděčnosti za své štěstí. Představuji si, jak smlouval s chlupatými mužíky a nabízel jim zlato a koření výměnou za tu báječnou mrtvolu pod náhrobkem z křišťálu.
Vzali si jeho zlato dobrovolně? Nebo se podívali na jeho oddíl mužů s ostrými meči na koních a pochopili, že nemají na výběr?
Nevím. Nebyla jsem tam ani jsem nenahlížela do zrcadla. Mohu si to jen představit…
Jeho ruce, horečně odstraňující kusy skla a křemene z jejího studeného těla. Ruce, něžně hladící její ledové tváře, beroucí do dlaní její ledové ruce, radující se, že objevily mrtvolu tak čerstvou a poddajnou.
Vzal si ji přímo tam, přede všemi? Nebo si ji odnesl někam do ústraní, než do ní vstoupil?
To nedokážu říct.
Vytřásl přitom jablko z jejího hrdla? Nebo se její oči pomalu otevřely, zatímco se ukájel na jejím studeném těle; otevřela se její ústa, ty rudé rty se roztáhly, její ostré nažloutlé zuby se mu zaťaly do krku a kus mého jablka, mého jedu, spláchla jeho krev? Jen si to představuji; nevím.
Tohle však vím: uprostřed noci mne probudil zvuk jejího srdce, které opět bilo. Na obličej mi skanula slaná krev. Posadila jsem se. Ruka mě pálila a pulzovala bolestí, jako bych se do ní udeřila.
Ozvalo se bušení na dveře. Polekala jsem se, ale jsem královna a nesmím dát najevo strach. Otevřela jsem.
Nejprve do mé komnaty vešli jeho muži a rozestavili se s tasenými meči a dlouhými kopími kolem mne.
Pak přišel on a plivl mí do tváře.
Nakonec vstoupila do mé ložnice ona, stejně jako když jsem se stala královnou a ona byla šestileté dítě. Vůbec se nezměnila. Ne doopravdy.
Strhla provázek, na kterém viselo její srdce. Jednu po druhé otrhala jeřabiny, odstranila paličku česneku – nyní už vyschlého – pak vzala svoje pulzující srdce – maličké, ne větší než srdíčko kůzlete nebo medvíděte – které okamžitě vzkypělo a začalo jí čerpat krev do dlaně.
Nehty musela mít ostré jako sklo; rozevřela si jimi hruď v místech, kde stále ještě měla jizvu. Uvnitř byla bledá a bezkrevná. Olízla své srdce, jen jednou, zatímco jí krev stékala po ruce, a pak si ho strčila do hrudi.
Viděla jsem ji, jak to dělá. Viděla jsem, jak se kůže na jejích prsou zaceluje. Rudá jizva, která jí na nich zůstala, rychle bledla.
Její princ se tvářil poněkud znepokojeně, ale stejně ji objal rukou kolem ramen a pak tam stáli bok po boku a čekali.
Ona zůstala studená jako led a na rtech jí kvetl květ smrti, takže jeho vášeň pro ni nezeslábla.
Řekli mi, že se vezmou a naše království se samozřejmě spojí. Řekli mi, že v jejich svatební den budu s nimi.
Už tady začíná být horko.
Namluvili o mně lidem spoustu ošklivých věcí: částečně pravdivých pro zvýšení věrohodnosti, ale promíchaných spoustou lží.
Spoutali mne a zavřeli do malé vězeňské kobky pod palácem, kde jsem zůstala až do podzimu. Dnes mne z mé cely vyvedli, strhali ze mne cáry a smyli špínu, pak mi oholili hlavu a klín a celou mne natřeli husím sádlem.
Sníh padal, když mne nesli – dva muži za ruce, dva za nohy – úplně obnaženou, roztaženou a promrzlou davem, jenž se sešel na zimní svátky, a přinesli mne k této cihlářské peci.
Moje nevlastní dcera tam stála se svým princem. Dívala se na mne v mém ponížení, ale neřekla nic.
Když mě házeli dovnitř, lid jásal a smál se. Všimla jsem si, že jí na tvář dopadla sněhová vločka a zůstala tam, aniž se roztopila.
Pak za mnou zavřeli dveře pece. Je tady čím dál větší vedro a venku zpívají a radují se a buší na stěny pece.
Ona se nesměje, nejásá ani nemluví. Nepošklebovala se mi ani se neodvrátila. Ale podívala se na mě a na malý okamžik jsem v jejích očích uviděla vlastní odraz.
Nebudu křičet. To uspokojení jim nedopřeji. Mohou mít mou mrtvolu, ale moje duše a můj příběh patří jen mně a zemře se mnou.
Husí sádlo se na mně už začíná roztápět. Nevydám ze sebe ani hlásku.
Už na to nebudu myslet.
Místo toho myslím na sněhovou vločku na její tváři.
Myslím na její vlasy černé jako uhlí, na rty rudější než krev a na její sněhobílou pleť.

 

 

Neil Gaiman: „Někdy mám pocit, že ta povídka je jako virus. Jakmile ji jednou přečtete, už nikdy nedokážete číst ten původní příběh stejnýma očima. Mám z toho radost.“

Jak jsme se zúčastnili mezinárodní soutěže jedlíků

Jak jsme se zúčastnili mezinárodní soutěže jedlíků

K naší rodině nebyl osud příliš příznivý. Otec opovrhl prací řka, že není důstojná moderního člověka, a nevycházeje mezi lidi náhodnými výhrami chtěl dosáhnout úrovně, o které se píše v novinách. Sbíral kožky, sázel sportku a nutil sestru, aby za úplatu krátila cizincům dlouhou chvíli. Naše příjmy však stále nedosahovaly patřičné výše, přestože jsem i já jsem přiložil ruku k dílu a prodával Večerní Prahu dlouho do noci. A že jsem si nevybral špatné místo. Opřen o smrk v Krčském lese jsem daleko široko neměl konkurenci. Ale nevěřili byste, jak málo lidí chodí večer na houby. Nebýt několika milenců, kterým jsem vnutil výtisk ve správné chvíli, jen těžko bych mohl jet domů tramvají jako pán.

Jednou, když jsme tak seděli doma u stolu nad nakreslenou večeří a otec pročítal z hladu mou Večerní Prahu, padl mi náhle zrak na titulek: „Pozor – soutěž! Karneval pražských jatek – Lucerna. Soutěž o nejvtipnější masku, Miss Šunka 1967, dále mezinárodní soutěž o největšího jedlíka všech dob!“ „To je příležitost pro naši rodinu,“ zvolal otec. „Obsadíme hlavní disciplínu, soutěž jedlíků. A hned začneme s tréninkem. Od této chvíle nikdo nepozře ani sousta,“ rozkázal, a aby zamezil pokušení, vygumoval večeři. Všichni souhlasili, že soutěž jedlíků je poslední příležitost, jak nabýt sil. Den před závodem nás otec vodil kolem řeznických krámků, abychom vyladili formu. Měl jsem formu tak vyladěnou, že jsem nemohl už déle bez jídla vydržet a v nestřežené chvíli jsem zhltl dešťovku, kterou vykrmujeme hlínou na vánoční hody.

Druhého dne jsme se zbytkem posledních sil doklopýtali na karneval. Uprostřed sálu už rozhodčí přijímal přihlášky k soutěži nenasytů. Vedle vypasených závodníků, většinou z jatek a z ciziny, jsme nevypadali jako favorité. Nedbali jsme však posměšků a zaujali místa u stolu. Na zádech jsme měli startovní čísla. Zazněl gong. Otec pohledem povzbudil rodinný tým, kterému šlo o všechno. Číšníci přinesli příbory. Děda nevydržel napětí chvíle a v rychlosti ho snědl. Otec se rozčílil a vyčinil mu, že se před závody zbytečně nacpává kovem.

Začalo první kolo soutěže. Před závodníky se objevily mísy s padesáti švestkovými knedlíky. Polykali jsme je po čtyřech, děd jedl i nosem. Otec – trenér neustále udržoval přehled a volal: „Zachovávat rytmus, závod teprve začal, a hlavně pozor na žrouta s číslem 13, hází to do sebe jako lopatou!“ Celá naše rodina prošla prvním kolem a bezpečně splnila časový limit dvě minuty. Asi třetina našich a zahraničních závodníků odpadla a někteří nastoupili do druhého kola s funěním přejedených, zatímco my měli pořád neskonalý hlad.

Druhé kolo bylo zcela naší záležitostí. Otec, vida kopec jídla, litoval, že u příležitosti soutěže nevystrojil sestře svatbu.

Do třetího kola nás šlo sedm. Naše rodina, závodník s číslem 13 a jakýsi švýcarský břicháč, vytrénovaný eidamem, který každý knedlík zapíjel půllitrem piva. Před každého z nás postavili sto knedlíků. Děd snědl čtyřicet a zdál se být vyčerpán. Kov v žaludku přeci jenom tížil. Nerad se loučil s jídlem a bylo trapné, když zbylé knedlíky balil do papíru, mumlaje cosi o nevšední kvalitě těchto kuliček z těsta. Maminka vzdala při sedmdesátém a otec ji proklel.

Ve čtvrtém kole zastupoval rodinu pouze otec a já. Z konkurence zbyl nebezpečný žrout s číslem 13, zatímco břicháč při devadesátém knedlíku puknul. Otec nenávistně pozoroval žrouta, který se na nás usmíval a vypadal, že je ve formě. „Zabil bych ho,“ šeptal. „Abych se ti přiznal, jsem už skoro najeden a ani mi knedlíky tak nechutnají.“ Také já jsem nebyl při síle. „Musíš vydržet,“ poroučel mi tatík, „jsi naděje rodiny, od dvou let jsi hladověl.“ „Udělám, co mohu,“ slíbil jsem a sáhl po nové várce – dvoustovce.

Otec snědl třicet a zdál se být vyřízen. Pomocí sugesce a hesla „Ukaž, že jsi jedlík, spolkni ještě knedlík“ jich zdolal osm a omdléval. Z posledních sil se ještě doplazil ke žroutovi a chtěl ho rdousit. Pak ale definitivně klesl. Celá tíha finále ležela na mně. Při padesátém knedlíku jsem však cítil, že nemůžu dál. Soupeř měl náskok dobrých šedesáti a zdál se být teprve správně rozjeden. Obecenstvo se dostávalo do varu. Přesvědčoval jsem se, že mám hlad, předříkával si: „Jeden za maminku, jeden za tatínka,“ a pěchoval jsem do sebe ty nechutné mastné koule. Oči se mi podlévaly krví, dech se mi krátil. Bylo mi jasné, že tohoto soupeře nezdolám. Pokusil jsem se tedy o trik. Vstal jsem, vsunul ledabyle knedlík pod tvář a zasupěl: „Nabízím remízu, Budulínku nechutný, nehazarduj se zdravím!“ Žrout s číslem 13 se ke mně otočil, spolkl šest knedlíků, zajedl chlebem a pravil důstojně: „My Ukrajinci neznajem remizy.“ Poznal jsem, že je všechno ztraceno. Ten člověk má trénink, o jakém se mi ani nesnilo.

Otec nás seřadil. Čekali jsme výprask, ale tatík prohlásil: „Pojďme domů! Porážka od přítele není hanbou.“

Charles Baudelaire

Albatros

Aby čas na moři za plavby krátilo si,
tu mužstvo posádky si chytá v dlouhých dnech
své němé průvodce na cestách, albatrosy,
spějící za lodí po hořkých propastech.

Ti vládci blankytu, jen postaveni na zem,
hned neohrabaní a plni ostychu,
svá křídla veliká jak vesla spustí rázem
a zplihlá po bocích je vlekou potichu.

Jak nemotorný je ten poutník okřídlený!
On, prve krásný tak, jak směšný, chudák, je!
Ten zobák dráždí mu svou lulkou z mořské pěny,
ten po něm, bezmocném, zas chodí kulhaje.

A Básník také je jak tento kníže výší,
jenž létá bouřemi a z šípů má jen smích;
když stojí na zemi, kde posměch v tvář mu čiší,
při chůzi vadí mu pár křídel olbřímích.

Přeložil Svatopluk Kadlec

 

Spojitosti

Příroda, to je chrám s živým sloupovím,
jímž se čas od času změť tichých hlasů nese,
a lidé chodí tu v tom symbolovém lese,
bdělými pohledy se sklánějícím k nim.

Tak jako ozvěny, jež z dálek melodicky
se spojí v hlubokou a temnou jednotu,
objemnou jako ta tma a jako to světlo tu,
též barvy, parfumy a zvuky splynou vždycky.

Jsou vůně čerstvé tak jako líčko dítěte,
s libostí hoboje a se svěžestí trávy,
a jiné, vítězné, mdlé, těžké, prokleté,

s rozpínavostí drog, jež pranic nezastaví,
tak ambra, kadidlo a různé silice,
kterými pějí duch a smysly žíříce.

Přeložil Svatopluk Kadlec

 

Jedné kolemjdoucí

Kol mne se vzdouvala a řvala ulice.
Tu náhle, ve smutku, jak pyšná bolest sama,
mě přešla veliká a štíhlá krásná dáma,
houpajíc festonem své dlouhé suknice.

Šla, s nohou sochy, vpřed, jas vznešenosti v líci,
a já jí rozčilen, jak blázen touhou štván,
pil jí z očí, nebes v tmách, jde klíčí uragan,
okouzlující slast a rozkoš zničující.

Blesk, světla… potom noc! – Ó krásko mizící,
ty, která pohledem můj život vzkřísila jsi,
snad tě již nespatřím, leč ve věčnosti, rci!

Kdes jinde! Daleko! Již pozdě! Nikdy asi!
Vždyť neznám přec tvůj cíl, ty neznáš můj cíl zas,
ty, kterou bych měl rád, jak jistě tušilas!

Přeložil Svatopluk Kadlec

 

Jedné kolemjdoucí

Ulice kolkolem hřímala se stonem,
když, majestátná strast, vhalená v róbu černou,
mne žena míjela a rukou přenádhernou
tlumivě houpala vlečkou i festónem.

Na noze sochy šla se vznešeností svou
a já jsem pil a pil, jak blázen hnaný biči,
v sinavém oku tom, kde uragány klíčí,
fascinující žal a rozkoš vražednou.

Blesk… a pak tmoucí noc! Prchavá kráso bledá,
jež jsi mne vzkřísila pohledem létavic,
cožpak tě uzřím zas až ve věčnosti leda?

Jinde! A daleko! Pozdě! Snad nikdy víc!
Vždyť nevíš, kamže jdu, – já, kam tvůj únik vlá,
ty, již bych miloval, ty, jenžs to věděla!

Přeložil Vladimír Holan

Božena Němcová: Chytrá horákyně

Byli dva bratři. Jeden z nich byt bohatý statkář, neměl žádných dětí a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dat ji k bratru za husopasku. Dvě léta sloužila za stravu, po dvou letech zesílila a nastoupila za děvečku.

„Služ jen, Manko, spravedlivě,“ řekl ji strýc, „až vystoupíš, dám ti místo mzdy jalovici. Právě mám čtyrnedělní tele, to dochovám, a tobě to bude jistě milejší než peníze.“

„To víte,“ odpověděla Manka, a od té chvíle byla do práce jako oheň a krejcaru strýci neumařila. Ale strýc byl šelma. Manka sloužila tři léta poctivě a bez reptání, otec ale churavěl a stárnul, a ona musela domů, žádala tedy jalovici, z které už byla hodná kráva. Tu obrátil milý strýc kolečka, řka kdesi cosi, že jí tolik nedá, že jí to neslíbil, a chtěl ubohou Manku několika groši odbýti. Ta však nebyla hloupá, aby byla peníze přijala, ale doma s pláčem otci všecko povídala, usilujíc, aby šel panu prokurátorovi žalovat. Otec, jsa zlostí popuzen na nesvědomitého bratra, šel bez meškání do města a žalobu přednesl. Pan prokurátor ho vyslechl a poslal pro sedláka. Sedlák ale dobře tušil, jestli to pan prokurátor nějak nespraví, že musí jalovici dát, proto hleděl, jak by ho na svou stranu dostal. Pan prokurátor byl v rozpacích. Bohatého by si nerad byl rozhněval, a chudý měl přece právo na své straně. Rozsoudil tedy chytrým způsobem. Zavolal si každého zvlášť a dal jim hádačky: „Co je nejbystřejšího, co je nejsladšího a co nejbohatšího?“ s tím doložením, kdo to uhodne, že dostane jalovici.

Mrzuti odešli bratři domů, celou cestu rozvažujíce, co by to asi bylo, ale ani jeden ani druhý nemohl se pravdy domakat.

„No jak?“ ptala se žena bohatého sedláka, když přišel domů.

„Čert aby ty soudy vzal, teď jsem v bryndě,“ řekl sedlák a hodil tchořovkou o stůl.

„No a proč, co se ti stalo, prohrál jsi?“

„Co prohrál! Neprohrál, ale co nejspíše teprv prohraju. Prokurátor mně dal hádačku: ‚Co je nejbystřejšího, co nejsladšího a co nejbohatšího?‘ Jestli to uhodnu, zachovám jalovici.“

„To jsou věci s hádačkou. Já ji sama uhodnu. Co by mohlo být bystřejšího nad našeho černého špicla, co sladšího nad náš sud medu, co bohatšího nad naši truhlu tolarů?“

„Dobře máš, ženo, tys to uhodla, jalovice je naše.“ Tak se uspokojil milý sedlák a nechal si chutnat, co mu žena přistrojila.

Chalupník přišel domů celý smutný, pověsil klobouk na hřeb a sedl za stůl.

„No, Jak jste pořídil, táto?“ ptala se Manka.

„Ba pořídil. Jsou to páni, ti by člověka div nezbláznili.“

„Nu a co, povídejte pak.“

Táta povídal, co mu pan prokurátor uložil.

„Nu a co víc? To já sama uhodnu, jen nebuďte smuten, ráno vám to povím.“

Chalupník ale proto přece celičkou noc oka nezamhouřil. Ráno přijde Manka do sednice a povídá: „Až se vás bude prokurátor ptát, řekněte, nejsladší že je spaní, nejbystřejší že je oko a nejbohatší že je zem, z níž všecko pochází. Ale to vám pravím, ať neříkáte, od koho jste se to dověděl.“ Chalupník šel k panu prokurátorovi, žádostiv, zdali ta odpověď bude dobrá.

Nejdříve zavolal prokurátor sedláka a ptal se ho na rozluštění hádaček.

„Inu, já myslím,“ odpověděl sedlák, „že nemůže být nic bystřejšího nad mého špicla, který všecko vyčmuchá a vyslídi, nic sladšího nad můj sud medu, který již čtyři léta leží, nic bohatšího než moje truhla tolarů.“

„Milý sedláku,“ řekl pan prokurátor a pokrčil rameny, „to se mi nezdá, ale vyslechnu, s jakou bratr přišel.“

„Milostivý pane, já myslím, nejbystřejší že je oko, které mžikem všecko přehlídne, nejsladší že je spaní, neboť ať je člověk jak chce zarmoucen a utrmácen, když spí, neví o ničem a někdy se i ve snu potěší, a nejbohatší že je zem, z níž všecko naše bohatství pochází.“

„Tys uhodl, a dostaneš jalovici. Ale pověz mi, kdo ti to řekl, neboť vím, že se to z tvé hlavy neurodilo!“

Dlouho nechtěl chalupník povědět, ale když pán na něho naléhal, spletl se a vyjel s barvou ven.

„Dobře tedy, když je tvá dcera tak chytrá, ať přijde zítra ke mně, ale ať to není ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na voze.“

To byl chalupníkovi zase kámen na srdce.

„Milá Manko,“ řekl, když přišel domů, „tys to pěkné spravila, prokurátor nechtěl věřit, že to mám ze své hlavy, já musel povědět, co jsem věděl, a nyní máš k němu přijít, ale nemá to být ani ve dne ani v noci, nemáš být ani nahá ani ustrojená a nemáš přijít ani pěšky ani na voze!“

„Nu, to je toho, jen nechte, však já to vyvedu.“

O dvou hodinách s půlnoci Manka vstala, vzala režný, velmi řídký žok, oblékla ho na sebe, na jednu nohu vzala punčochu, na druhou naboso střevíc, a když bylo ke třetí hodině, mezi dnem a nocí, sedla na kozu a napolo pěšky, napolo po jezdecku do města se dostala. Pan prokurátor se koukal z okna a chytrou horákyni již očekával. Uviděv, že tak dobře svou úlohu provedla, vyšel ji naproti a pravil: „Nyní vidím, že jsi vtipné děvče, chceš-li, vezmu si tě za ženu.“

„Proč ne, chci,“ odpověděla Manka, přeměřivši pana prokurátora od hlavy k patě. Ženich si vzal hezkou nevěstu pod paždí a vedl ji do pokoje. Nato poslal pro tátu, pro krejčíře, a dal ušít šaty pro nastávající paní prokurátorovou.

Den před svatbou přikázal ženich nevěstě, aby se nikdy do jeho věcí nepletla, do žádného soudu ani do čeho jiného, sice že se musl tu chvíli k otci navrátit.

„Učiním po tvé vůli,“ odpověděla nevěsta.

Druhý den byla svatba, a z Manky se stala velká paní. Než ona se dobře do všeho hodila, ke každému byla vlídná a manžela milovala, za to ji také každý měl u veliké vážnosti. Jedenkráte přišli k panu prokurátorovi dva sedláci, jeden měl hřebce, druhý kobylu. Oba koně ale měli dohromady. Když kobyla dostala hříbě, nastala otázka, komu náleží. Sedlák, co měl hřebce, tvrdil, že vším právem jemu hříbě patří; sedlák, jemuž kobyla patřila, dokazoval, že má k hříběti ještě větší právo. Tak se hádali, až se dostali k panu prokurátorovi. Sedlák, jehož byl hřebec, měl velké bohatství, i dal panu prokurátorovi dobré slovo po straně, a hřebec dostal hříbě.

Zatím ale paní prokurátorová všecko ve vedlejším pokoji vyslechla, i nelíbil se ji nespravedlivý rozsudek pana manžela. Když vyšel chudší sedlák ven, zakývala na něho a pravila mu stranou:

„Vy hloupý, pročpak jste se nechal tak napálit? Kdopak to jakživ slyšel, aby měl hřebec hříbě?“

„Inu, jáť ovšem myslím, že se mi velká křivda stala, ale když to milostpán tak spravil, co mám dělat?“

„Věřím vám, ale poslechněte, co vám řeknu, pod tou výminkou, jestli se žádný nedoví, kdo vám tu radu dal. Zítra okolo poledního vezměte sítě, vylezte na vrch Skarman a dělejte, jako byste chytal ryby. Můj muž půjde s několika pány v tu dobu okolo. Až vás uhlídají, budou se vás ptát, co tam děláte, vy jim odpovězte, když mohou mít hřebci hříbata, že mohou také na vrchu ryby růst.“

Sedlák se paní poděkoval a slíbil, že se podle rady zachová. Druhý den si vyšel pan prokurátor s několika pány na lov. Tu vidí již zdaleka na Skarmanu sedláka sítě roztahovat. Pustili se všichni do smíchu, a když přišli až k samému vrchu, ptali se sedláka, co na vrchu dělá. „Chytám ryby,“ odpověděl sedlák.

„Ty bláznivý!“ křičel pan prokurátor, „kdo to jakživ slyšel, aby na vrchu ryby rostly?“

„Když mohou mít hřebci hříbata, mohou také na vrchu ryby růst,“ odpověděl sedlák.

Pan prokurátor zůstal jako pivoňka; hned si ale zavolal sedláka dolů, vzal ho na stranu a řekl: „To hříbě je tvoje, ale dříve mi povíš, kdo ti tu radu dal.“

Sedlák zapíral co mohl, ale konečně přece paní prokurátorovou vyzradil.

Navečer přijde pan prokurátor domů, ale paní si ani nevšímaje chodí po pokoji, nemluví ani slova a na žádnou otázku neodpovídá. Paní si hned pomyslila, jaký škvor mu v mozku vrtá, nicméně trpělivě očekávala, k jakému konci se to schýlí.

Po hodné chvíli zůstal pan manžel se zamračenou tváří před ni stát a pravil: „Víš-li pak, co jsem ti před svatbou přikazoval?“

„Vím to, vím.“

„Pročpak jsi tedy sedlákovi radila?“

„Protože nespravedlnost snésti nemohu. Ubohý sedlák byl ošizen.“

„Aťsi byl ošizen, nebo ne, tobě do toho nic nebylo. Nyní se navrať, odkud jsi přišla; abys však neřekla, že jsem i s tebou nespravedlivě naložil, dovolím ti odtud vzít, co tobě nejmilejšího.“

„Děkuji, milý muži, za tvou dobrotu, a když jinak být nemůže, poslechnu. Dovol, abych ještě naposled s tebou povečeřela, a to tak vesele, jako by se nebylo pranic mezi námi událo.“

Manka běžela hned do kuchyně, dala dobrou večeři přistrojit a to nejlepší vino uchystat.

Když byla jídla na stole, sedli oba za stůl, jedli, pili a hovořili jako o hodech. Pani připíjela panu manželu dost a dost, a když viděla, že je trochu zpitý, poručila služebníku, aby jí ještě tu nalitou sklenici vína podal.

„Milý muži! Tu sklenici vína vypij na moje zdraví a na rozloučenou. Jak to učiníš, půjdu domů.“

Pan manžel vzal víno a jedním lokem je vypil na zdraví manželčino; ale již ledva jazykem vládnul. Po chvilce mu hlava sklesla a on tvrdě usnul. Paní všecko zamkla, služebnici pána uložili, potom ho vzali i s posteli na ramena a šli za paní. Otec spínal ruce, vida pozdě v noci podivný průvod k chalupě přicházet. Teprv když mu dcera všecko vysvětlila, byl spokojen.

Slunce stálo hezky vysoko, když se pan prokurátor probudil. Kouká, mne si oči, a nemůže se vzpamatovat, co se to s ním stalo. Tu vejde do dveří jeho paní v prosté, ale čisté selské sukni, s černým čepcem na hlavě. „Ty jsi tu ještě?“ ptá se jí.

„Nu, proč bych nebyla? Vždyť jsem doma.“

„A co já tu dělám?“

„Což jsi mně nedovolil, abych si vzala s sebou, co mi je nejmilejšího? Tys mi nejmilejší, tedy jsem si vzala tebe.“

Pan prokurátor se dal do smíchu, řka: „Budiž ti odpuštěno! Vidim však zřejmě, že jsi nade mne chytřejší, proto budeš také od dnešního dne ty soudit, a ne já.“

Paní prokurátorová byla tomu ráda a od toho dne soudila ona, a bylo všude dobře.

Gymnázium Bohumila Hrabala

Na gymnáziu vNymburce se poslední dobou dějí neuvěřitelné věci. Studenti bojují proti pojmenování svého gymnázia po Bohumilu Hrabalovi. Údajným důvodem je špatný Hrabalův prospěch na zmíněné škole a jeho kontroverzní životní styl. Proti vystoupili i někteří rodiče: „Nechceme, aby kterýkoliv z našich synů dopadl jako Bohumil Hrabal.“ Chápete to?

Nehraje ale přece žádnou roli, že Bohumil Hrabal nebyl příkladný, dobře vydělávající a zajištěný vzorňák. Vzorem by nám neměly být peníze nebo jedničky. Bohumil Hrabal je především mezinárodně uznávaný spisovatel. Je nejpřekládanějším ze všech českých autorů 20. století. Jeho romány jsou stále hrány jako divadelní inscenace a několik jeho románů bylo úspěšně zfilmováno. Hrabal získal mnoho ocenění za svou práci.

Je bohužel jen málo takových, kteří po sobě zanechali něco podobného jako Bohumil Hrabal, a proto bychom měli takové lidi hledat a podporovat. A Bohumil Hrabal by jim měl být vzorem. Pojmenujte proto nymburské gymnázium po Bohumilu Hrabalovi.

Doplnění:

Reakce na argumenty uvedené na stránce www.GymnaziumBohumilaHrabala.cz:

Je ctí se přihlásit k odkazu Bohumila Hrabala.

Toto samozřejmě platí, k odkazu Bohumila Hrabala se mohou přihlásit různé instituce a každá ho ctí zvlášť, čest se nesčítá. Proč by měla? Stejně jako mají různá města ulici pojmenovanou po stejném člověku, mohou se také tak pojmenovávat různá místa. Zvlášť když spolu nesouvisí. A je běžné, že po významné osobnosti spojené s městem je v něm pojmenováno více míst nebo institucí. Proč ne? Doufejme, že bude mít Nymburk v budoucnu další významné osobnosti a bude pak více na výběr.

A mimochodem, jméno gymnázia může zvídavého studenta přivést k četbě Hrabala.

Hrabal zviditelní a odliší gymnázium od ostatních. Snadněji naváže kontakty.

Bohumil Hrabal je nepopiratelně významnější a proslulejší než město Nymburk. Samozřejmě, že jméno není zázračný klíč ke všem dveřím. Jméno Bohumila Hrabala ale dá najevo spojení školy s významným autorem a dílem, bylo by chybou to zamlčovat.

Argumenty na důvody proti přejmenování:

Přejmenování skutečně není nutné (stejně jako při svatbě), ale je to veřejné vyjádření, že Bohumil Hrabal k nymburskému gymnáziu patří.

Pojmenování po významné osobnosti není „pýcha kvůli cizímu peří“. Veřejně a viditelně se přihlásit k odkazu Bohumila Hrabala vyjadřuje uznání hodnoty jeho díla.

Občas se to stává, že se po někom něco pojmenuje. Není na tom nic špatného, spíše naopak, tak proč se tomu bránit?

Historie je literární fikce

V knize Flaubertův papoušek, kterou napsal Julian Barnes, je rozvíjeno téma faktu a fikce při psaní životopisu. Do jaké míry je životopis faktografií, jakou měrou se v něm odráží autor textu a kde je hranice těchto dvou pólů? To se ale týká veškeré tvorby, od osobní lyrické poezie po historické práce. Na všechna díla má totiž vliv jak myšlení autora, tak i realita. To si můžeme představit jako jakousi stupnici, jako míru inspirace realitou. Na jejím konci stojí absolutní fikce, na druhém konci je ideální zobrazení reality, kdy oba konce stupnice jsou nedosažitelné.

Míra inspirace realitou

Cílem historické práce je, nebo by mělo být, přiblížit se co nejvíce realitě a potlačit roli autora, jeho subjektivní názory a imaginaci. Umělecká literatura naopak fikci využívá a rozvíjí. Je ale nutné si uvědomit, že žádné dílo nestojí ani na jednom z konců stupnice. Skutečnost totiž nelze zaznamenat, vždy se jedná o interpretaci a něčí názor (i fotka je úhel pohledu). Žádný fakt, ani ten nejprostší vjem nelze totiž přesně vyřknout. Realita nemůže být přesně kopírována do slov, nikdo ji totiž ani přesně nevidí. Jazyk je navíc ze své podstaty soubor abstraktních výrazů a neodpovídá tomu, co popisuje. Realitu je možné jen převyprávět ze svého pohledu, podle svého názoru. To je pak příměsí fikce, byť třeba nevědomě. Z tohoto pohledu je pak historická práce extrémním případem literární fikce. Zároveň také nemůže existovat fikce bez skutečnosti. Člověk není schopen vymyslet něco, co se netýká reality. Každá fikce totiž vychází z reality.

A. P. Čechov: Člověk ve futrále

A. P. Čechov: Člověk ve futrále – povídka

Na samém konci vesnice Mironosického přišli na noc do kůlny starosty Prokofije opozdilí lovci. Byli jen dva: zvěrolékař Ivan Ivanyč a profesor gymnasia Burkin. Ivan Ivanyč měl podivné dvojité příjmení – Čimša-Himalajský, které se k němu nikterak nehodilo; po celé gubernii mu říkali prostě jen křestním jménem a jménem po otci. Bydlil nedaleko města na hřebčinci a přijel si sem zastřílet, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Profesor gymnasia Burkin byl každé léto návštěvou u hrabat P., a zde v kraji byl už jako doma.

Nespali. Ivan Ivanyč, vysoký, hubený starší člověk s dlouhými kníry, seděl venku u vchodu do kolny a kouřil dýmku; svítil naň měsíc. Burkin ležel uvnitř na seně a nebylo ho ve tmě vidět.

Vypravovali si různé příběhy. Mezi jiným hovořili o tom, že starostova žena Mavra, zdravá a docela ne hloupá žena, se za celý život nevzdálila z rodné vesnice, nikdy nespatřila město ani železnici; posledních deset let sedala za pecí a na ulici vycházela jen v noci.

„Na tom není nic divného!“ řekl Burkin. „Takových lidí samotářské povahy, kteří se snaží ukrýt jako rak poustevník nebo hlemýžď do své ulity, není na tomto světě málo. Snad je to projev atavismu, návrat k oné době, kdy předkové člověka nebyli ještě tvorové společenští a žili osamoceně ve svých brlozích, nebo by to také mohla být jedna z odrůd lidského charakteru – kdo ví? Nejsem přírodovědec a nemohu se pouštět do takových otázek; chci jen říci, že takoví lidé jako Mavra nejsou zjev řídký. Tak třeba nemusím ani chodit daleko, zemřel u nás asi před dvěma měsíci jakýsi Bělikov, profesor řečtiny, můj kolega. Jistě jste o něm slyšel. Byl nápadný tím, že vždy, i za nejkrásnějšího počasí, chodil v galoších, s deštníkem a ustavičně nosil teplý vatovaný kabát. Deštník nosíval v pouzdře, také hodinky míval v šedivém pouzdře z jelení kůže, a když vyndával nožík, aby si ořezal tužku, vytahoval jej také z malého pouzdérka; i obličej měl jakoby v pouzdře, protože jej věčně schovával do vysokého vyhrnutého límce. Nosil tmavé brýle, teplou kazajku, do uší si cpal vatu, a když si sedl do drožky, žádal, aby zvedli střechu. Zkrátka tento člověk vynakládal nepřetržité úsilí, aby se obklopil obalem, aby si utvořil, abychom tak řekli, jakýsi futrál, který by ho izoloval a chránil před vnějšími vlivy. Skutečnost ho dráždila, lekala a udržovala ho v ustavičném střehu a snad proto, aby ospravedlnil tuto svou bázlivost a odpor k přítomnosti, chválil vždy minulost a to, co nikdy nebylo; i mrtvé jazyky, kterým učil, byly pro něho vlastně také takovými galošemi a deštníkem a on se do nich ukrýval před skutečným životem.

„Ó jak krásný, jak zvučný je jazyk řecký!“ říkával s blaženou tváří; a jako důkaz svých slov přimhouřil oči, zvedl prst a pronesl: „Anthrópos!“

Bělikov usiloval také o to, aby i svou mysl uzavřel do futrálu. Jemu byly jasné toliko ty oběžníky a novinářské články, v kterých se něco zakazovalo. Když se v nějakém oběžníku zakazovalo žákům vycházet na ulici po deváté hodině večerní, nebo když se v nějakém článku zavrhovala tělesná láska, bylo to pro něho jasné a určité; je to zakázáno – a bašta! Ve schválení a v dovolení se však pro něho skrýval vždycky nějaký element pochybnosti, neucelenosti a zmatku. Když ve městě povolili dramatický kroužek, čítárnu nebo čajovnu, tu pokyvoval hlavou a potichu říkal:“Ovšem, ono se řekne, to je všechno hezké, ale jen aby z toho něco nebylo.“

Každé porušení, přestupek nebo odchylka od pravidel ho kormoutily, třeba se ho to na pohled vlastně ani netýkalo. Jestli se některý z jeho kolegů opozdil na pobožnost, nebo se mu donesly řeči o nějaké klukovině gymnasistů, nebo uviděl třídní dozorkyni pozdě večer s důstojníkem, hrozně se rozčiloval a pořád říkal, jen aby z toho něco nebylo! Na pedagogických poradách nás přímo ubíjel svou ostražitostí, podezíravostí a svými čistě futrálovými představami o tom, že se třeba mládež v chlapeckých i v dívčích gymnasiích nepěkně chová, že hrozně hlučí ve třídách – ach, jen aby se to nedověděly nadřízené úřady, ach, aby z toho něco nebylo! – a že by bylo dobře vyloučit z druhé třídy Petrova a ze čtvrté Jegorova. A víte co? Svými vzdechy, svým skuhráním a svými černými brýlemi na bledém, maličkém obličeji – skutečně maličkém jako u tchoře

- nás všechny tísnil a my jsme ustupovali, snižovali jsme Petrovu a Jegorovu známky z chování, dávali jim karcer a konec konců jsme i Petrova i Jegorova vylučovali. Měl podivný zvyk

- chodil k nám do bytů na návštěvu. Přijde k některému z nás, posadí se a mlčí, jako by se tu chtěl něčeho dopátrat. Prosedí tak mlčky hodinu, dvě a odejde. Říkal tomu „udržovat dobré styky s kolegy“ – a zřejmě bylo pro něho trapné k nám chodit a vysedat u nás, ale chodil, protože to pokládal za svou kolegiální povinnost. My profesoři jsme se ho báli. Dokonce i ředitel se ho bál. A přece naši profesoři jsou vesměs lidé přemýšliví, velice řádní, vychovaní Turgeněvem a Ščedrinem, nicméně tento člověk, chodící v galoších a s deštníkem, držel v hrsti gymnasium po celých patnáct let! A kdyby jen gymnasium – celé město! Naše dámy se neodvažovaly pořádat v sobotu domácí představení ze strachu, aby se to nedověděl; duchovenstvo se před ním bálo jíst mimopostní jídla a hrát karty. Působením takových lidí jako Bělikov začali se všichni v našem městě v posledních deseti, patnácti letech bát všeho. Báli se nahlas hovořit, posílat dopisy, vzájemně se seznamovat, číst knihy, báli se pomáhat chudákům, učit negramotné…“ Ivan Ivanyč zakašlal, neboť chtěl něco říci, nejdřív si ale znova zapálil dýmku, podíval se na měsíc a teprve pak pomalu povídal:

„Ano, jsou přemýšliví a řádní, čtou Ščedrina i Turgeněva, různé Buckleye a podobné, ale přece se podrobili a trpěli… To je právě to…“

„Bělikov bydlil v témž domě co já,“ pokračoval Burkin, „v témž poschodí, dveře proti mým dveřím; vídali jsme se často a znal jsem jeho soukromý život. Doma byl také takový: župan, noční čepice, okenice, závory, celá řada všelijakých zákazů, omezení a – achl jen aby z toho něco nebylo! Postní jídla nejsou zdraví prospěšná, mimopostní jíst nemůže, protože by, prosím, řekli, že Bělikov nezachovává posty, jedl tedy candáta na másle – nebylo to jídlo postní, ale také se nedalo říci, že by bylo nepostní. Ženskou služebnou neměl ze strachu, aby si o něm něco špatného nemyslili; najal si kuchaře Afanasije, asi šedesátiletého přihlouplého dědu, věčně podnapilého, který byl dříve důstojnickým sluhou a uměl jakž takž uklízet. Afanasij stával obyčejně u dveří se zkříženýma rukama, vzdychal a bručel vždycky totéž: „Hrozně se jich teď rozmnožilo!“

Ložnici měl Bělikov maličkou skoro jako bedničku, postel s nebesy. Když si lehl, přikrýval se i s hlavou, bylo mu horko a dusno; zavřenými dveřmi tloukl vítr, v kamnech hučelo, z kuchyně bylo slyšet vzdechy, vzdechy nevěstící nic dobrého… Pod přikrývkou padala na něho hrůza. Bál se, aby z toho něco nebylo, aby ho třeba Afanasij nepodřezal, aby se na něho nedostali zloději; celou noc měl pak neklidné sny a ráno, když jsme spolu šli do gymnasia, byl mrzutý, bledý a bylo na něm vidět, že gymnasium, kde bylo tolik lidí, se celé jeho bytosti nejvýš protiví, a že on, člověk samotářský, šel vedle mne jen nerad.

„U nás ve třídách je hrozný rámus,“ říkával, jako by chtěl nalézt vysvětlení pro své tíživé pocity. „To už přesahuje všechny meze!“A tenhle řečtinář, tenhle člověk ve futrálu se, představte si, div neoženil!“

„Vy žertujete!“

„Ano, div se neoženil, ať je to jakkoli podivné. Dostal se k nám nový profesor dějepisu a zeměpisu, jakýsi Kovalenko, Michael Savvič, Ukrajinec. Nepřijel sám, přivezl s sebou také sestru Vareňku. Byl mladý, vysoký, snědý, měl ohromné ruce a už z obličeje bylo vidět, že má bas, a opravdu jeho hlas duněl jako ze sudu: bu – bu – bu… Jeho sestra nebyla už příliš mladá, bylo jí asi třicet; byla také veliká, urostlá, černovlasá, s červenými tvářemi – zkrátka ne dívka, ale malina – a taková čilá, veselá, ustavičně si popěvovala maloruské romance a smála se. Něco ji napadne a už se hlasitým smíchem jen ohýbá: cha – cha – cha! Poprvé jsme se s Kovalenkovými blíže seznámili, jak si vzpomínám, o ředitelově svátku. Mezi přísnými, strnulými a nudnými pedagogy, kteří i slavit svátek chodí z povinnosti, se najednou, žasnu, vynoří nová Afrodité z mořské pěny: chodí s rukama v bok, směje se, zpívá, tančí… Zazpívala s citem „Vanou větry“, pak nějakou romanci a ještě cosi a všechny nás okouzlila, dokonce i Bělikova. Přisedl si k ní a sladce se usmíval.

„Maloruský jazyk připomíná svou měkkostí a příjemnou zvučností jazyk starořecký.“

To jí zalichotilo, i začala mu vřele a přesvědčivě vypravovat, že v gadjačském Újezdě má statek a na statku maminku a jaké, panečku, hrušky, jaké dýně a jaké kabaky – na Ukrajině říkají tykvím kabaky, a kabakům šinky; vaří u nich boršč červeňoučký a modroučký a ten je tak dobrý, tak dobrý – no prostě – hrozně!“

Poslouchali jsme, poslouchali a najednou nás napadla všechny stejná myšlenka.

„Bylo by pěkné, kdybychom je dali dohroniady,“ řekla mi potichu paní ředitelová.

Teprve teď jsme si uvědomili, že náš Bělikov není ženat, a bylo nám najednou divné, že jsme si toho dosud nevšimli a nadobro pustili ze zřetele takovou důležitou podrobnost v jeho životě. Jaké jsou vůbec jeho vztahy k ženě a jak si pro sebe řeší tuto důležitou životní otázku? Dříve nás to ani v nejmenším nezajímalo; snad nás ani nenapadlo, že by člověk, který chodí v každém počasí v galoších a spí za záclonou, mohl také milovat.

„Je mu už hezky přes čtyřicet a jí je kolem třiceti…“ doplnila svou myšlenku paní ředitelová. „Myslím, že by si ho vzala.“

Co všechno se nedělá u nás na venkově z nudy – kolik zbytečností a nesmyslů! A to proto, že se nedělá to, co by se mělo dělat. Tak třeba proč nás napadlo oženit Bělikova, kterého jsme si dřív nedovedli ženatého ani představit? Paní ředitelová, paní inspektorova a všechny profesorské paničky ožily, ba zkrásněly – jako by najednou zahlédly cíl života. Paní ředitelová vzala lóži do divadla, a co nevidím – u ní v lóži sedí Vareňka s ohromným vějířem, září štěstím a vedle ní Bělikov, maličký a zkroucený, jako by ho vytáhli z domova kleštěmi. Pořádal jsem večírek a dámy hned žádají, abych pozval také Bělikova i Vareňku. Zkrátka, stroj začal pracovat. Ukázalo se, že Vareňka by proti sňatku nebyla. Zít stále u bratra se jí nelíbilo, věděli jsme, že se celé dny o něco přou a hádají. Tak třeba: Kovalenko, vysoký zdravý čahoun, jde po ulici ve vyšívané košili, kadeř vlasů mu padá zpod čepice na čelo; v jedné ruce má balík knih, v druhé tlustou sukovici. Za ním jde sestra, také s knihami.

„Ty, Michajliku, viď, že jsi ty knihy nečetl!“ volá hlasitě. „Vím to, přísahám, žes je vůbec nečetl!“

„A já říkám, že četl!“ křičí Kovalenko a tluče holí do chodníku.

„Ach, bože můj, Minčíku, proč se zlobíš, vždyť mluvíme jen zásadně!“

„Povídám ti, že jsem je četl! (křičí Kovalenko ještě hlasitěji).

Doma, jak k nim někdo přijde, je hned hádka v proudu. Takový život ji asi omrzel, byla by chtěla mít vlastní koutek, a věktu padal také na váhu; vybírat si nemůže, vzala by si toho, kdo by se nahodil, třeba profesor řečtiny. Musím říci, že většině našich slečen je docela jedno, za koho se vdají, jen když se vdají. Ať už je to jakkoli, Vareňka začala projevovat našemu Bělikovu zjevnou náklonnost.

A Bělikov? Navštěvoval Kovalenka právě tak, jako nás. Přijde k němu, posadí se a mlčí. Mlčí, Vareňka mu zpívá „Vanou větry“, zádumčivě se na něho dívá svýma tmavýma očima, nebo se najednou rozesměje.

„Cha – cha – cha!“

V milostných záležitostech, a zvlášť v ženitbě, hraje domluva vždy velikou roli. Všichni – kolegové i dámy – začali Bělikova přesvědčovat, že se musí oženit, že mu v životě nezbývá už nic jiného, než aby se oženil; všichni jsme mu gratulovali a říkali mu s vážnými tvářemi různé pitomosti, třeba – že manželství je vážný krok v životě; k tomu byla Vareňka hezká, zajímavá, dcera státního rady, měla statek, a hlavně – byla to první žena, která se k němu chovala laskavě a srdečně – hlava se mu zatočila a rozhodl se, že se opravdu musí oženit.“

„No, a to bych mu byl teď vzal ty jeho galoše a deštník,“ podotkl Ivan Ivanyč.

„A představte si, že právě to bylo naprosto nemožné. Doma si postavil na stole Vareňčin portrét, stále za mnou chodil a vypravoval mi o Vareňce, povídal o rodinném životě, o tom, že manželství je vážný krok, často chodíval ke Kovalenkovým, ale způsob života nezměnil ani dost málo. Spíše naopak – rozhodnutí, že se ožení, působilo na něj škodlivě – zhubl, pobledl a zdálo se, že ještě hlouběji zapadl do svého futrálu.“

„Varvara Savvišna se mi líbí,“ říkal mí s trochu pokřiveným úsměvem, „a vím, že každý člověk se má oženit, ale… víte, všechno to přišlo tak náhle… musím se rozmyslit.*

„Co si tu budete rozmýšlet?“ řekl jsem mu. „Ožeňte se a hotovo!“

„Ne, ženitba je krok v životě vážný, napřed je potřeba uvážit příští povinnosti a odpovědnost… aby z toho potom ještě něco nebylo. Velice mě to rozčiluje – nespím teď celé noci. A přiznám se vám – bojím se; Vareňka i její bratr mají jakýsi podivný způsob myšlení, prapodivně všechno posuzují a mají příliš živou povahu. Ožením se a potom se ani nenaději a octnu se v pěkné kaši.“

Nabídnutí k sňatku stále odkládal a odkládal je k veliké zlosti paní ředitelové a všech našich dam; ustavičně si předkládal budoucí povinnosti a odpovědnost, ale přitom se skoro denně s Vareňkou procházel, myslil asi, že to tak situace vyžaduje; a přicházel ke mně, aby si pohovořil o rodinném životě. Podle všeho by byl nakonec přece jen požádal Vareňku o ruku a bylo by se uskutečnilo zase jedno zbytečné a hloupé manželství, jakých se u nás uzavírá z nudy a z dlouhé chvíle na tisíce, kdyby se byl nesběhl najednou kolossalischer Skandál. Musím ještě říci, že Vareňčin bratr, Kovalenko, nenáviděl Bělikova od prvního dne, co ho poznal, a nemohl ho vystát.

„Nechápu,“ říkal nám a krčil rameny, „nechápu, jak můžete vystát toho špicla, takovou sprostou tlamu. Ach, pánové, jak tady můžete žít! Máte tu atmosféru odpornou až k zalknutí I Vy že jste profesoři, pedagogové? Jste šplhavci, a co tu máte, není chrám vědy, ale úřední kancelář a čpí tam zatuchlinou jako na strážnici. Kdepak, bratři, zůstanu tu s vámi ještě nějakou chvilku a pak pojedu domů na statek a tam budu raději chytat raky a učit chochlácké kluky. Odjedu a vy si tu se svým Jidášem zůstaňte, a ať pukne!“

Nebo se smál, smál se až slzel, tu basem, tu vysokým pisklavým hláskem a dotazoval se mne rozhazuje rukama:

„Proč u mne sedí? Co chce? Sedí a kouká.“

Dokonce dal Bělikovu přezdívku „škrkavka čili pavouk“. To se rozumí, že jsme se varovali mluvit před ním o tom, že se jeho sestra Vareňka míní provdat za „pavouka“. Když mu jednou paní ředitelová nadhodila, že by nebylo špatné, kdyby si Vareňka vzala takového solidního, všemi váženého člověka, jako je Bělikov, zamračil se a zavrčel: „To není moje věc. Pro mne ať si vezme třeba zeměplaza, nerad se míchám do cizích záležitostí.“A teď poslyšte, co bylo dále. Nějaký uličník nakreslil karikaturu: Bělikov jde v galoších, ve vyhrnutých kalhotách, nad sebou deštník, a s ním se vede zavěšená Vareňka; dole připsal: „zamilovaný anthrópos“. Podoba byla zachycena, rozumíte, podivuhodně. Umělec musel na to obětovat několik nocí, protože všichni profesoři chlapeckého i dívčího gymnasia a semináře, i úředníci dostali po exempláři. Jeden dostal také Bělikov. Karikatura zapůsobila na něho drtivě.

Vyšli jsme spolu z domu, bylo to na prvního máje, v neděli, a my všichni, profesoři i gymnasisté, jsme se domluvili, že se u gymnasia sejdeme a pak půjdeme společně pěšky do háje za město; vyšli jsme a Bělikov byl zelený a zamračenější než samo mračno.

„Jací jsou na světě nehodní, zlí lidé!“ řekl a rty se mu chvěly.

Až mi ho bylo líto. Jdeme a najednou, představte si – na velocipédu jede Kovalenko a za ním Vareňka, také na kole, červená, udýchaná, ale veselá a šťastná.

„My,“ křičela, „jedeme napřed! Je tak krásně, tak krásně, nu prostě – hrozně!“

A oba zmizeli. Můj Bělikov změnil zelenou barvu na docela bílou a přímo zkameněl. Zastavil se a hledí na mne…

„Dovolte, co tohle má znamenat?“ zeptal se. „Nebo snad mě klame zrak? Cožpak se sluší pro gymnasiálního profesora a pro ženu jezdit na velocipedu?“

„A co je na tom neslušného?“ řekl jsem. „Jen ať se ve zdraví projedou!“

„Jak je tohle možné?“ vykřikl ohromen mým klidem. „Co to mluvíte?“

Byl tak zdrcen, že už nechtěl jít dál a vrátil se domů.

Druhý den si pořád nervózně mnul ruce a třásl se; bylo na něm vidět, že mu není dobře. Odešel před koncem vyučování ze školy, což se mu stalo po prvé v životě. Ani neobědval. Navečer se velmi teple oblekl, ačkoli venku bylo teplo jako v létě, a vlekl se ke Kovalenkovým. Vareňka nebyla doma, zastal jen jejího bratra.

„RaČte se; prosím, posadít,“ řekí Kovaíenko chladně a zachmuřeně; obličej měl rozespalý, odpočíval právě po obědě, a teď měl zlost.

Bělikov seděl mlčky deset minut a pak začal:

„Přišel jsem k vám, abych ulevil své duši. Je mi těžko, velmi těžko. Nějaký hanebný karikaturista zesměšnil mě a ještě jednu osobu, nám oběma blízkou. Považuji za svou povinnost vás ujistit, že za nic nemohu… Nikdy jsem nezavdal svým chováním příčinu k takovému výsměchu, naopak, vždy jsem se choval jako naprosto slušný člověk.“

Zakaboněný Kovalenko seděl a mlčel. Bělikov chvilku počkal a pak tichým, truchlivým hlasem pokračoval:

„Ještě něco bych vám rád řekl. Já už dávno učím, a vy teprve začínáte, myslím, že je mou povinností, jako vašeho staršího kolegy, vás varovat. Jezdíte na velocipéde a taková zábava je pro vychovatele mládeže naprosto nepatřičná.“

„A pročpak?“ zeptal se Kovalenko basem.

„Je tu snad potřeba něco vysvětlovat, Michaile Savviči, což vám to není jasné? Když učitel jezdí na velocipédu, co pak zbývá dělat žákům? To už jen aby chodili po hlavě! A pak – co není oběžníkem dovoleno, to se dělat nesmí. Včera jsem byl ohromen! Když jsem viděl vaši sestřičku, zatmělo se mi v očích. Žena nebo dívka na velocipéde – to je úplná hrůza!“

„A co si vlastně přejete?“

„Přeji si jen jednu věc – varovat vás, Michaile Savviči. Jste mladý člověk, máte před sebou budoucnost, musíte si vést velmi, velmi obezřetně; ale vy si zadáváte, ach, jak si zadáváte! Chodíte ve vyšívané košili, na ulici je vás ustavičně vidět s nějakými knihami – a k tomu teď ještě velocipéd. O tom, že vy a vaše sestra jezdíte na velocipédu, se jistě doví ředitel, potom se to donese inspektorovi… Myslíte, že vám to prospěje?“

„Že já a má sestra jezdíme na kole, do toho nikomu nic není!“ řekl Kovalenko a zrudl. „A kdo se bude míchat do mých soukromých a rodinných věcí, toho pošlu ke všem čertům a ďáblům!“Bělikov zbledl a vstal.

„Chcete-li se mnou mluvit takovým tónem, nemohu pokračovat^ řekl. „Prosil bych vás, abyste se v mé přítomnosti tak nevyjadřoval o představených. Jste povinen chovat se k představeným s úctou.“

„Copak jsem já řekl něco špatného o představených?“ řekl Kovalenko a hleděl vztekle na Bělikova. „Prpsím vás, nechtě mě na pokoji. Jsem čestný člověk a s takovým pánem, jako jste vy, si vůbec nepřeji mluvit. Nemám rád špicly.“

Bělikov nervózně vyskočil a začal se rychle oblékat, všecek ohromen. Poprvé v životě mu někdo řekl takové hrubosti.

„Říkejte si, co je vám libo,“ pravil a vyšel z předsíně na chodbu. „Musím vás jen upozornit, že nás mohl někdo slyšet, a aby náš rozhovor nemohl být překroucen a aby z toho něco nebylo, musím oznámit panu řediteli obsah našeho rozhovoru… alespoň v hlavních rysech. Je to má povinnost.“ „Oznámit? Tak běž a oznamuj!“

Kovalenko ho chytil zezadu za límec a strčil do něho, Bělikov se kutálel dolů po schodech a hřmotil galošemi. Schody byly vysoké a příkré, ale skutálel se až dolů bez pohromy; vstal a sáhl si na nos, nestalo-li se nic jeho brýlím. Ale právě v tu chvíli, co se řítil po schodech, vešla do domu Vareňka ještě se dvěma dámami; stály dole a dívaly se vzhůru – to bylo pro Bělikova ze všeho nejhorší. Bylo by lepší, kdyby si byl zlomil vaz a obě nohy, nežli aby se stal směšným; teď se to doví celé město, donese se to k ředitelovi i k inspektorovi – co z toho všeho bude! Nakreslí novou karikaturu a všechno to skončí tím, že mu poručí, aby si podal žádost do penze…

Když vstal, Vareňka ho poznala; viděla jeho směšný obličej, pomačkaný kabát a galoše, nevěděla ovšem, co se doopravdy stalo, a v domnění, že upadl nešťastnou náhodou, neudržela se a rozesmála se na celý dům: „Cha – cha – cha!“

Tímto hlučným a zvonivým „cha – cha – cha“ skončilo všechno – námluvy i pozemský život Bělikova. Neslyšel už, co mu Vareňka říkala, a nic neviděl. Když se vrátil domů, odstranil nejdříve se stolu portrét, pak ulehl a víc nevstal.

Za tři dny přišel ke mně Afanasij a zeptal se, nemá-li poslat pro doktora, s pánem prý se něco děje. Sel jsem k Bělikovu. Ležel za záclonkami, docela ukrytý a mlčel; tázal jsem se ho na všelicos, ale on odpovídal jen ano a ne – jinak ani muk. Bělikov leží a Afanasij chodí kolem něho, zamračený, nachmuřený a hluboce vzdychá; páchne z něho vodka jako z krčmy.

Za měsíc Bělikov zemřel. Byli jsme na pohřbu všichni, to jest obě gymnasia a seminář. Teď, když ležel v rakvi, měl výraz mírný, příjemný, ba veselý, jako by byl rád, že ho konečně položili do futrálu, z kterého už nikdy nevyjde. Ano, dosáhl svého vytouženého ideálu! A jakoby na jeho poctu, bylo počasí o jeho pohřbu pochmurné, deštivé – všichni jsme měli galoše a deštníky. Vareňka byla také na pohřbu, a když spouštěli rakev do hrobu, zaplakala. Všiml jsem si, že Ukrajinky bud pláčou nebo se smějí, střední náladu nemívají.

Přiznám se vám, že pohřbívat takové lidi, jako byl Bělikov, přináší veliké uspokojení. Když jsme se vraceli ze hřbitova, měly naše tváře skromný a licoměrný výraz; nikdo nechtěl dát najevo pocit uspokojení, pocit podobný tomu, jaký jsme zakoušeli už dávno, velmi dávno, ještě v dětství, když odcházeli dospělí z domu a my běhali hodinu, dvě po zahradě, radujíce se z plné svobody! Ach, svoboda, svoboda! Jen zmínka o ní, jen slabá naděje na to, že by mohla přijít, dává duši křídla, viďte, že mám pravdu?

Vrátili jsme se ze hřbitova v dobré náladě. Neuběhl však ještě ani týden a život plynul zas jako dříve, stejně nevlídně, únavně a šedivě, život oběžníkem nezakázány, ale také ne plně svobodný; nezlepšil se o nic. Bělikova jsme skutečně pohřbili, ale kolik lidí ve futrálu ještě zůstalo, a kolik jich ještě bude!

„To je právě to,“ řekl Ivan Ivanyč a zabafal.

„Kolik jich ještě bude!“ opakoval Burkin.

Profesor vyšel z kolny. Byl malý, tlustý, docela holohlavý, s černou bradou málem až po pás; za ním vyšli oba psi.“Měsíc – jak svítí měsíc!“ řekl a zadíval se vzhůru.

Byla už půlnoc. Napravo bylo vidět celou vesnici, dlouhá ulice se táhla daleko, na pět verst. Všechno bylo pohrouženo do tichého, hlubokého spánku; nikde sebemenšího pohybu, nikde jediného zvuku – ani se nechce věřit, že může být v přírodě tak ticho. Když uvidíš za měsíční noci širokou venkovskou ulici s jejími chalupami, stohy a spícími vrbami, i v duši všechno ztichne; v tom svém pokojném klidu, skryta v noční temnotě před lopotou, starostmi a hořem, je mírná, tesklivá a překrásná, zdá se ti, že i hvězdy na ni shlížejí laskavě a se zalíbením, že přestalo na světě zlo a všechno je dobré. Nalevo na kraji vesnice začínalo pole; bylo vidět daleko, až k obzoru, a na celém poli, zalitém měsíčním světlem, také ani hnutí, ani nejmenšího šelestu.

„To je právě to,“ opakoval Ivan Ivanyč. „A když my se ve městě tísníme ve špatném vzduchu, popíšeme mnoho zbytečného papíru a hrajeme vint – není to také futrál? A že trávíme celý život mezi zahaleči, svárlivci, hloupými a prázdnými ženskými, říkáme a posloucháme všelijaké nesmysly – není to také futrál? Kdybyste si přál, vypravoval bych vám jeden velmi poučný příběh.“

„Ne, děkuji, už je čas na spaní,“ řekl Burkin. „Až zítra.“

Oba šli do kolny a ulehli na seno. Přikryli se a usínali, a tu najednou uslyšeli lehké kroky – cup, cup… Někdo chodil poblíž kolny; chvilku chodí, pak se zastaví, a za minutu znova: cup, cup… Psi zavrčeli.

„To chodí Mavra,“ řekl Burkin.

Kroky utichly.

„Vidět a slyšet, jak lžou,“ řekl Ivan Ivanyč, a otočil se na druhý bok, „a ještě být pokládán za hlupáka, že tu lež trpíš, snášet urážky a ponížení, nesmět se otevřeně přiznat, že jsi na straně čestných, svobodných lidí, i sám sobě lhát a usmívat se – to všechno za kousek chleba, za teplý kout a za nějaký titulek, který nestojí ani za groš – ne, tak není možné dál žitu

„Nu, to je zas jiná kapitola, Ivane Ivanyči,“ řekl profesor. „Budeme raději spát!“

Za deset minut už Burkin spal. Ivan Ivanyč se stále převracel z boku na bok a vzdychal; nakonec vstal, vyšel ven, posadil se u dveří a zapálil si dýmku.

Mamko Tatič: Jak život chode

Mamko Tatič: Jak život chode

Slonce vychoda na vychoda
i cvětlem proleva cely cvět.
Tmavy kapradi v lese
zachvěje se,
male koře se probodže,
zobačkem si peře grobe.
Kurica se pusti vice
do palice kukurice.

Slepka slepa nemotora
zaklope tam vo podvora.

Jak je slepa tak je glupa.
Dupa, dupa, dupa,
i glovou naraža do pluta.

To zabude kokrhele.
Kokrhel vyleta,
vyleta do pluta
i kokrha kokrha,
div si grdelko nestrga.

To v cjatnice Pižďucha probeře.
Pižďuch sa probeře
i cely svět proklije.
Skokem flinty nabije
i prask prask
kokrhela doraže.
Jaj, to doda mu kuraže.

I v chlopske svoje paže
dropne slepku
i kosty jej spreraže
i smekne krke
i kruče, kruče
i peře jej druje.
Slepka pepa, ovca beče, koza meče, peře leta!

V tu tym žena jego Pižďuchova vrace se z nakupe
i vide jak Pyžďuch slepce druje peře!

Pyžďuchova dropne šrab
i šrabem krapne Pyžďucha
rovno do břucha.

Jaj, z břucha nador se naduře
i plujny, strujny, hnujny šlem
vypluje ven.

I tu ta Pyžďuch vide,
chetne Pyžďuchovu za glove
i smekne ju do zeme
i dupe, dupe, dupe, dupe
ju do glave.
Dupe dupe
Pyžďuchova křeče, křeče, křeče
i gryže mu do noge.
Gryže, gryže, gryže.
Pyžďuch dupe, dupe, dupe.
Pyžďuchova křeče, gryže, gryže, křeče, křeče.
Pyžďuch vytagne pero za naj
i moče, moče, moče
ju do glave.
Pyžďuchova gryže, gryže, gryže,
křeče, křeče až dokřeče.

Jak tu to Pyžďuch vide,
chytne se za glove
i beže beže lesam, polami, lukami,
Bosnami, Hercegovinami,
až tam do gory.

Do gory, kde stary mudry mudřec,
taky bledě mudry,
sedě.
I myšle i myšle i mudruje i mudruje i myšle.
Tam Pyžďuch vsany a pravi,
kak tu tam teraz Pyžďuchova v krve leže!
I mudřec vstane i prave:
Ech leže tak leže.

Slonce zapadže, zapadže
i světlo cvěta tu ta raz odlije.
I tam v goře spolu Pyžďuch i mudřec sedě i myšle i myšle
i mudruje i mudruje.
Bo tak život chode.

K. J. Erben: Kytice

Kytice

Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateří-douškou nazvaly. -

Mateří-douško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti!
Natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!

Ze sbírky Kytice z pověstí národních Karla Jaromíra Erbena