A. P. Čechov: Člověk ve futrále – povídka
Na samém konci vesnice Mironosického přišli na noc do kůlny starosty Prokofije opozdilí lovci. Byli jen dva: zvěrolékař Ivan Ivanyč a profesor gymnasia Burkin. Ivan Ivanyč měl podivné dvojité příjmení – Čimša-Himalajský, které se k němu nikterak nehodilo; po celé gubernii mu říkali prostě jen křestním jménem a jménem po otci. Bydlil nedaleko města na hřebčinci a přijel si sem zastřílet, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Profesor gymnasia Burkin byl každé léto návštěvou u hrabat P., a zde v kraji byl už jako doma.
Nespali. Ivan Ivanyč, vysoký, hubený starší člověk s dlouhými kníry, seděl venku u vchodu do kolny a kouřil dýmku; svítil naň měsíc. Burkin ležel uvnitř na seně a nebylo ho ve tmě vidět.
Vypravovali si různé příběhy. Mezi jiným hovořili o tom, že starostova žena Mavra, zdravá a docela ne hloupá žena, se za celý život nevzdálila z rodné vesnice, nikdy nespatřila město ani železnici; posledních deset let sedala za pecí a na ulici vycházela jen v noci.
„Na tom není nic divného!“ řekl Burkin. „Takových lidí samotářské povahy, kteří se snaží ukrýt jako rak poustevník nebo hlemýžď do své ulity, není na tomto světě málo. Snad je to projev atavismu, návrat k oné době, kdy předkové člověka nebyli ještě tvorové společenští a žili osamoceně ve svých brlozích, nebo by to také mohla být jedna z odrůd lidského charakteru – kdo ví? Nejsem přírodovědec a nemohu se pouštět do takových otázek; chci jen říci, že takoví lidé jako Mavra nejsou zjev řídký. Tak třeba nemusím ani chodit daleko, zemřel u nás asi před dvěma měsíci jakýsi Bělikov, profesor řečtiny, můj kolega. Jistě jste o něm slyšel. Byl nápadný tím, že vždy, i za nejkrásnějšího počasí, chodil v galoších, s deštníkem a ustavičně nosil teplý vatovaný kabát. Deštník nosíval v pouzdře, také hodinky míval v šedivém pouzdře z jelení kůže, a když vyndával nožík, aby si ořezal tužku, vytahoval jej také z malého pouzdérka; i obličej měl jakoby v pouzdře, protože jej věčně schovával do vysokého vyhrnutého límce. Nosil tmavé brýle, teplou kazajku, do uší si cpal vatu, a když si sedl do drožky, žádal, aby zvedli střechu. Zkrátka tento člověk vynakládal nepřetržité úsilí, aby se obklopil obalem, aby si utvořil, abychom tak řekli, jakýsi futrál, který by ho izoloval a chránil před vnějšími vlivy. Skutečnost ho dráždila, lekala a udržovala ho v ustavičném střehu a snad proto, aby ospravedlnil tuto svou bázlivost a odpor k přítomnosti, chválil vždy minulost a to, co nikdy nebylo; i mrtvé jazyky, kterým učil, byly pro něho vlastně také takovými galošemi a deštníkem a on se do nich ukrýval před skutečným životem.
„Ó jak krásný, jak zvučný je jazyk řecký!“ říkával s blaženou tváří; a jako důkaz svých slov přimhouřil oči, zvedl prst a pronesl: „Anthrópos!“
Bělikov usiloval také o to, aby i svou mysl uzavřel do futrálu. Jemu byly jasné toliko ty oběžníky a novinářské články, v kterých se něco zakazovalo. Když se v nějakém oběžníku zakazovalo žákům vycházet na ulici po deváté hodině večerní, nebo když se v nějakém článku zavrhovala tělesná láska, bylo to pro něho jasné a určité; je to zakázáno – a bašta! Ve schválení a v dovolení se však pro něho skrýval vždycky nějaký element pochybnosti, neucelenosti a zmatku. Když ve městě povolili dramatický kroužek, čítárnu nebo čajovnu, tu pokyvoval hlavou a potichu říkal:“Ovšem, ono se řekne, to je všechno hezké, ale jen aby z toho něco nebylo.“
Každé porušení, přestupek nebo odchylka od pravidel ho kormoutily, třeba se ho to na pohled vlastně ani netýkalo. Jestli se některý z jeho kolegů opozdil na pobožnost, nebo se mu donesly řeči o nějaké klukovině gymnasistů, nebo uviděl třídní dozorkyni pozdě večer s důstojníkem, hrozně se rozčiloval a pořád říkal, jen aby z toho něco nebylo! Na pedagogických poradách nás přímo ubíjel svou ostražitostí, podezíravostí a svými čistě futrálovými představami o tom, že se třeba mládež v chlapeckých i v dívčích gymnasiích nepěkně chová, že hrozně hlučí ve třídách – ach, jen aby se to nedověděly nadřízené úřady, ach, aby z toho něco nebylo! – a že by bylo dobře vyloučit z druhé třídy Petrova a ze čtvrté Jegorova. A víte co? Svými vzdechy, svým skuhráním a svými černými brýlemi na bledém, maličkém obličeji – skutečně maličkém jako u tchoře
– nás všechny tísnil a my jsme ustupovali, snižovali jsme Petrovu a Jegorovu známky z chování, dávali jim karcer a konec konců jsme i Petrova i Jegorova vylučovali. Měl podivný zvyk
– chodil k nám do bytů na návštěvu. Přijde k některému z nás, posadí se a mlčí, jako by se tu chtěl něčeho dopátrat. Prosedí tak mlčky hodinu, dvě a odejde. Říkal tomu „udržovat dobré styky s kolegy“ – a zřejmě bylo pro něho trapné k nám chodit a vysedat u nás, ale chodil, protože to pokládal za svou kolegiální povinnost. My profesoři jsme se ho báli. Dokonce i ředitel se ho bál. A přece naši profesoři jsou vesměs lidé přemýšliví, velice řádní, vychovaní Turgeněvem a Ščedrinem, nicméně tento člověk, chodící v galoších a s deštníkem, držel v hrsti gymnasium po celých patnáct let! A kdyby jen gymnasium – celé město! Naše dámy se neodvažovaly pořádat v sobotu domácí představení ze strachu, aby se to nedověděl; duchovenstvo se před ním bálo jíst mimopostní jídla a hrát karty. Působením takových lidí jako Bělikov začali se všichni v našem městě v posledních deseti, patnácti letech bát všeho. Báli se nahlas hovořit, posílat dopisy, vzájemně se seznamovat, číst knihy, báli se pomáhat chudákům, učit negramotné…“ Ivan Ivanyč zakašlal, neboť chtěl něco říci, nejdřív si ale znova zapálil dýmku, podíval se na měsíc a teprve pak pomalu povídal:
„Ano, jsou přemýšliví a řádní, čtou Ščedrina i Turgeněva, různé Buckleye a podobné, ale přece se podrobili a trpěli… To je právě to…“
„Bělikov bydlil v témž domě co já,“ pokračoval Burkin, „v témž poschodí, dveře proti mým dveřím; vídali jsme se často a znal jsem jeho soukromý život. Doma byl také takový: župan, noční čepice, okenice, závory, celá řada všelijakých zákazů, omezení a – achl jen aby z toho něco nebylo! Postní jídla nejsou zdraví prospěšná, mimopostní jíst nemůže, protože by, prosím, řekli, že Bělikov nezachovává posty, jedl tedy candáta na másle – nebylo to jídlo postní, ale také se nedalo říci, že by bylo nepostní. Ženskou služebnou neměl ze strachu, aby si o něm něco špatného nemyslili; najal si kuchaře Afanasije, asi šedesátiletého přihlouplého dědu, věčně podnapilého, který byl dříve důstojnickým sluhou a uměl jakž takž uklízet. Afanasij stával obyčejně u dveří se zkříženýma rukama, vzdychal a bručel vždycky totéž: „Hrozně se jich teď rozmnožilo!“
Ložnici měl Bělikov maličkou skoro jako bedničku, postel s nebesy. Když si lehl, přikrýval se i s hlavou, bylo mu horko a dusno; zavřenými dveřmi tloukl vítr, v kamnech hučelo, z kuchyně bylo slyšet vzdechy, vzdechy nevěstící nic dobrého… Pod přikrývkou padala na něho hrůza. Bál se, aby z toho něco nebylo, aby ho třeba Afanasij nepodřezal, aby se na něho nedostali zloději; celou noc měl pak neklidné sny a ráno, když jsme spolu šli do gymnasia, byl mrzutý, bledý a bylo na něm vidět, že gymnasium, kde bylo tolik lidí, se celé jeho bytosti nejvýš protiví, a že on, člověk samotářský, šel vedle mne jen nerad.
„U nás ve třídách je hrozný rámus,“ říkával, jako by chtěl nalézt vysvětlení pro své tíživé pocity. „To už přesahuje všechny meze!“A tenhle řečtinář, tenhle člověk ve futrálu se, představte si, div neoženil!“
„Vy žertujete!“
„Ano, div se neoženil, ať je to jakkoli podivné. Dostal se k nám nový profesor dějepisu a zeměpisu, jakýsi Kovalenko, Michael Savvič, Ukrajinec. Nepřijel sám, přivezl s sebou také sestru Vareňku. Byl mladý, vysoký, snědý, měl ohromné ruce a už z obličeje bylo vidět, že má bas, a opravdu jeho hlas duněl jako ze sudu: bu – bu – bu… Jeho sestra nebyla už příliš mladá, bylo jí asi třicet; byla také veliká, urostlá, černovlasá, s červenými tvářemi – zkrátka ne dívka, ale malina – a taková čilá, veselá, ustavičně si popěvovala maloruské romance a smála se. Něco ji napadne a už se hlasitým smíchem jen ohýbá: cha – cha – cha! Poprvé jsme se s Kovalenkovými blíže seznámili, jak si vzpomínám, o ředitelově svátku. Mezi přísnými, strnulými a nudnými pedagogy, kteří i slavit svátek chodí z povinnosti, se najednou, žasnu, vynoří nová Afrodité z mořské pěny: chodí s rukama v bok, směje se, zpívá, tančí… Zazpívala s citem „Vanou větry“, pak nějakou romanci a ještě cosi a všechny nás okouzlila, dokonce i Bělikova. Přisedl si k ní a sladce se usmíval.
„Maloruský jazyk připomíná svou měkkostí a příjemnou zvučností jazyk starořecký.“
To jí zalichotilo, i začala mu vřele a přesvědčivě vypravovat, že v gadjačském Újezdě má statek a na statku maminku a jaké, panečku, hrušky, jaké dýně a jaké kabaky – na Ukrajině říkají tykvím kabaky, a kabakům šinky; vaří u nich boršč červeňoučký a modroučký a ten je tak dobrý, tak dobrý – no prostě – hrozně!“
Poslouchali jsme, poslouchali a najednou nás napadla všechny stejná myšlenka.
„Bylo by pěkné, kdybychom je dali dohroniady,“ řekla mi potichu paní ředitelová.
Teprve teď jsme si uvědomili, že náš Bělikov není ženat, a bylo nám najednou divné, že jsme si toho dosud nevšimli a nadobro pustili ze zřetele takovou důležitou podrobnost v jeho životě. Jaké jsou vůbec jeho vztahy k ženě a jak si pro sebe řeší tuto důležitou životní otázku? Dříve nás to ani v nejmenším nezajímalo; snad nás ani nenapadlo, že by člověk, který chodí v každém počasí v galoších a spí za záclonou, mohl také milovat.
„Je mu už hezky přes čtyřicet a jí je kolem třiceti…“ doplnila svou myšlenku paní ředitelová. „Myslím, že by si ho vzala.“
Co všechno se nedělá u nás na venkově z nudy – kolik zbytečností a nesmyslů! A to proto, že se nedělá to, co by se mělo dělat. Tak třeba proč nás napadlo oženit Bělikova, kterého jsme si dřív nedovedli ženatého ani představit? Paní ředitelová, paní inspektorova a všechny profesorské paničky ožily, ba zkrásněly – jako by najednou zahlédly cíl života. Paní ředitelová vzala lóži do divadla, a co nevidím – u ní v lóži sedí Vareňka s ohromným vějířem, září štěstím a vedle ní Bělikov, maličký a zkroucený, jako by ho vytáhli z domova kleštěmi. Pořádal jsem večírek a dámy hned žádají, abych pozval také Bělikova i Vareňku. Zkrátka, stroj začal pracovat. Ukázalo se, že Vareňka by proti sňatku nebyla. Zít stále u bratra se jí nelíbilo, věděli jsme, že se celé dny o něco přou a hádají. Tak třeba: Kovalenko, vysoký zdravý čahoun, jde po ulici ve vyšívané košili, kadeř vlasů mu padá zpod čepice na čelo; v jedné ruce má balík knih, v druhé tlustou sukovici. Za ním jde sestra, také s knihami.
„Ty, Michajliku, viď, že jsi ty knihy nečetl!“ volá hlasitě. „Vím to, přísahám, žes je vůbec nečetl!“
„A já říkám, že četl!“ křičí Kovalenko a tluče holí do chodníku.
„Ach, bože můj, Minčíku, proč se zlobíš, vždyť mluvíme jen zásadně!“
„Povídám ti, že jsem je četl! (křičí Kovalenko ještě hlasitěji).
Doma, jak k nim někdo přijde, je hned hádka v proudu. Takový život ji asi omrzel, byla by chtěla mít vlastní koutek, a věktu padal také na váhu; vybírat si nemůže, vzala by si toho, kdo by se nahodil, třeba profesor řečtiny. Musím říci, že většině našich slečen je docela jedno, za koho se vdají, jen když se vdají. Ať už je to jakkoli, Vareňka začala projevovat našemu Bělikovu zjevnou náklonnost.
A Bělikov? Navštěvoval Kovalenka právě tak, jako nás. Přijde k němu, posadí se a mlčí. Mlčí, Vareňka mu zpívá „Vanou větry“, zádumčivě se na něho dívá svýma tmavýma očima, nebo se najednou rozesměje.
„Cha – cha – cha!“
V milostných záležitostech, a zvlášť v ženitbě, hraje domluva vždy velikou roli. Všichni – kolegové i dámy – začali Bělikova přesvědčovat, že se musí oženit, že mu v životě nezbývá už nic jiného, než aby se oženil; všichni jsme mu gratulovali a říkali mu s vážnými tvářemi různé pitomosti, třeba – že manželství je vážný krok v životě; k tomu byla Vareňka hezká, zajímavá, dcera státního rady, měla statek, a hlavně – byla to první žena, která se k němu chovala laskavě a srdečně – hlava se mu zatočila a rozhodl se, že se opravdu musí oženit.“
„No, a to bych mu byl teď vzal ty jeho galoše a deštník,“ podotkl Ivan Ivanyč.
„A představte si, že právě to bylo naprosto nemožné. Doma si postavil na stole Vareňčin portrét, stále za mnou chodil a vypravoval mi o Vareňce, povídal o rodinném životě, o tom, že manželství je vážný krok, často chodíval ke Kovalenkovým, ale způsob života nezměnil ani dost málo. Spíše naopak – rozhodnutí, že se ožení, působilo na něj škodlivě – zhubl, pobledl a zdálo se, že ještě hlouběji zapadl do svého futrálu.“
„Varvara Savvišna se mi líbí,“ říkal mí s trochu pokřiveným úsměvem, „a vím, že každý člověk se má oženit, ale… víte, všechno to přišlo tak náhle… musím se rozmyslit.*
„Co si tu budete rozmýšlet?“ řekl jsem mu. „Ožeňte se a hotovo!“
„Ne, ženitba je krok v životě vážný, napřed je potřeba uvážit příští povinnosti a odpovědnost… aby z toho potom ještě něco nebylo. Velice mě to rozčiluje – nespím teď celé noci. A přiznám se vám – bojím se; Vareňka i její bratr mají jakýsi podivný způsob myšlení, prapodivně všechno posuzují a mají příliš živou povahu. Ožením se a potom se ani nenaději a octnu se v pěkné kaši.“
Nabídnutí k sňatku stále odkládal a odkládal je k veliké zlosti paní ředitelové a všech našich dam; ustavičně si předkládal budoucí povinnosti a odpovědnost, ale přitom se skoro denně s Vareňkou procházel, myslil asi, že to tak situace vyžaduje; a přicházel ke mně, aby si pohovořil o rodinném životě. Podle všeho by byl nakonec přece jen požádal Vareňku o ruku a bylo by se uskutečnilo zase jedno zbytečné a hloupé manželství, jakých se u nás uzavírá z nudy a z dlouhé chvíle na tisíce, kdyby se byl nesběhl najednou kolossalischer Skandál. Musím ještě říci, že Vareňčin bratr, Kovalenko, nenáviděl Bělikova od prvního dne, co ho poznal, a nemohl ho vystát.
„Nechápu,“ říkal nám a krčil rameny, „nechápu, jak můžete vystát toho špicla, takovou sprostou tlamu. Ach, pánové, jak tady můžete žít! Máte tu atmosféru odpornou až k zalknutí I Vy že jste profesoři, pedagogové? Jste šplhavci, a co tu máte, není chrám vědy, ale úřední kancelář a čpí tam zatuchlinou jako na strážnici. Kdepak, bratři, zůstanu tu s vámi ještě nějakou chvilku a pak pojedu domů na statek a tam budu raději chytat raky a učit chochlácké kluky. Odjedu a vy si tu se svým Jidášem zůstaňte, a ať pukne!“
Nebo se smál, smál se až slzel, tu basem, tu vysokým pisklavým hláskem a dotazoval se mne rozhazuje rukama:
„Proč u mne sedí? Co chce? Sedí a kouká.“
Dokonce dal Bělikovu přezdívku „škrkavka čili pavouk“. To se rozumí, že jsme se varovali mluvit před ním o tom, že se jeho sestra Vareňka míní provdat za „pavouka“. Když mu jednou paní ředitelová nadhodila, že by nebylo špatné, kdyby si Vareňka vzala takového solidního, všemi váženého člověka, jako je Bělikov, zamračil se a zavrčel: „To není moje věc. Pro mne ať si vezme třeba zeměplaza, nerad se míchám do cizích záležitostí.“A teď poslyšte, co bylo dále. Nějaký uličník nakreslil karikaturu: Bělikov jde v galoších, ve vyhrnutých kalhotách, nad sebou deštník, a s ním se vede zavěšená Vareňka; dole připsal: „zamilovaný anthrópos“. Podoba byla zachycena, rozumíte, podivuhodně. Umělec musel na to obětovat několik nocí, protože všichni profesoři chlapeckého i dívčího gymnasia a semináře, i úředníci dostali po exempláři. Jeden dostal také Bělikov. Karikatura zapůsobila na něho drtivě.
Vyšli jsme spolu z domu, bylo to na prvního máje, v neděli, a my všichni, profesoři i gymnasisté, jsme se domluvili, že se u gymnasia sejdeme a pak půjdeme společně pěšky do háje za město; vyšli jsme a Bělikov byl zelený a zamračenější než samo mračno.
„Jací jsou na světě nehodní, zlí lidé!“ řekl a rty se mu chvěly.
Až mi ho bylo líto. Jdeme a najednou, představte si – na velocipédu jede Kovalenko a za ním Vareňka, také na kole, červená, udýchaná, ale veselá a šťastná.
„My,“ křičela, „jedeme napřed! Je tak krásně, tak krásně, nu prostě – hrozně!“
A oba zmizeli. Můj Bělikov změnil zelenou barvu na docela bílou a přímo zkameněl. Zastavil se a hledí na mne…
„Dovolte, co tohle má znamenat?“ zeptal se. „Nebo snad mě klame zrak? Cožpak se sluší pro gymnasiálního profesora a pro ženu jezdit na velocipedu?“
„A co je na tom neslušného?“ řekl jsem. „Jen ať se ve zdraví projedou!“
„Jak je tohle možné?“ vykřikl ohromen mým klidem. „Co to mluvíte?“
Byl tak zdrcen, že už nechtěl jít dál a vrátil se domů.
Druhý den si pořád nervózně mnul ruce a třásl se; bylo na něm vidět, že mu není dobře. Odešel před koncem vyučování ze školy, což se mu stalo po prvé v životě. Ani neobědval. Navečer se velmi teple oblekl, ačkoli venku bylo teplo jako v létě, a vlekl se ke Kovalenkovým. Vareňka nebyla doma, zastal jen jejího bratra.
„RaČte se; prosím, posadít,“ řekí Kovaíenko chladně a zachmuřeně; obličej měl rozespalý, odpočíval právě po obědě, a teď měl zlost.
Bělikov seděl mlčky deset minut a pak začal:
„Přišel jsem k vám, abych ulevil své duši. Je mi těžko, velmi těžko. Nějaký hanebný karikaturista zesměšnil mě a ještě jednu osobu, nám oběma blízkou. Považuji za svou povinnost vás ujistit, že za nic nemohu… Nikdy jsem nezavdal svým chováním příčinu k takovému výsměchu, naopak, vždy jsem se choval jako naprosto slušný člověk.“
Zakaboněný Kovalenko seděl a mlčel. Bělikov chvilku počkal a pak tichým, truchlivým hlasem pokračoval:
„Ještě něco bych vám rád řekl. Já už dávno učím, a vy teprve začínáte, myslím, že je mou povinností, jako vašeho staršího kolegy, vás varovat. Jezdíte na velocipéde a taková zábava je pro vychovatele mládeže naprosto nepatřičná.“
„A pročpak?“ zeptal se Kovalenko basem.
„Je tu snad potřeba něco vysvětlovat, Michaile Savviči, což vám to není jasné? Když učitel jezdí na velocipédu, co pak zbývá dělat žákům? To už jen aby chodili po hlavě! A pak – co není oběžníkem dovoleno, to se dělat nesmí. Včera jsem byl ohromen! Když jsem viděl vaši sestřičku, zatmělo se mi v očích. Žena nebo dívka na velocipéde – to je úplná hrůza!“
„A co si vlastně přejete?“
„Přeji si jen jednu věc – varovat vás, Michaile Savviči. Jste mladý člověk, máte před sebou budoucnost, musíte si vést velmi, velmi obezřetně; ale vy si zadáváte, ach, jak si zadáváte! Chodíte ve vyšívané košili, na ulici je vás ustavičně vidět s nějakými knihami – a k tomu teď ještě velocipéd. O tom, že vy a vaše sestra jezdíte na velocipédu, se jistě doví ředitel, potom se to donese inspektorovi… Myslíte, že vám to prospěje?“
„Že já a má sestra jezdíme na kole, do toho nikomu nic není!“ řekl Kovalenko a zrudl. „A kdo se bude míchat do mých soukromých a rodinných věcí, toho pošlu ke všem čertům a ďáblům!“Bělikov zbledl a vstal.
„Chcete-li se mnou mluvit takovým tónem, nemohu pokračovat^ řekl. „Prosil bych vás, abyste se v mé přítomnosti tak nevyjadřoval o představených. Jste povinen chovat se k představeným s úctou.“
„Copak jsem já řekl něco špatného o představených?“ řekl Kovalenko a hleděl vztekle na Bělikova. „Prpsím vás, nechtě mě na pokoji. Jsem čestný člověk a s takovým pánem, jako jste vy, si vůbec nepřeji mluvit. Nemám rád špicly.“
Bělikov nervózně vyskočil a začal se rychle oblékat, všecek ohromen. Poprvé v životě mu někdo řekl takové hrubosti.
„Říkejte si, co je vám libo,“ pravil a vyšel z předsíně na chodbu. „Musím vás jen upozornit, že nás mohl někdo slyšet, a aby náš rozhovor nemohl být překroucen a aby z toho něco nebylo, musím oznámit panu řediteli obsah našeho rozhovoru… alespoň v hlavních rysech. Je to má povinnost.“ „Oznámit? Tak běž a oznamuj!“
Kovalenko ho chytil zezadu za límec a strčil do něho, Bělikov se kutálel dolů po schodech a hřmotil galošemi. Schody byly vysoké a příkré, ale skutálel se až dolů bez pohromy; vstal a sáhl si na nos, nestalo-li se nic jeho brýlím. Ale právě v tu chvíli, co se řítil po schodech, vešla do domu Vareňka ještě se dvěma dámami; stály dole a dívaly se vzhůru – to bylo pro Bělikova ze všeho nejhorší. Bylo by lepší, kdyby si byl zlomil vaz a obě nohy, nežli aby se stal směšným; teď se to doví celé město, donese se to k ředitelovi i k inspektorovi – co z toho všeho bude! Nakreslí novou karikaturu a všechno to skončí tím, že mu poručí, aby si podal žádost do penze…
Když vstal, Vareňka ho poznala; viděla jeho směšný obličej, pomačkaný kabát a galoše, nevěděla ovšem, co se doopravdy stalo, a v domnění, že upadl nešťastnou náhodou, neudržela se a rozesmála se na celý dům: „Cha – cha – cha!“
Tímto hlučným a zvonivým „cha – cha – cha“ skončilo všechno – námluvy i pozemský život Bělikova. Neslyšel už, co mu Vareňka říkala, a nic neviděl. Když se vrátil domů, odstranil nejdříve se stolu portrét, pak ulehl a víc nevstal.
Za tři dny přišel ke mně Afanasij a zeptal se, nemá-li poslat pro doktora, s pánem prý se něco děje. Sel jsem k Bělikovu. Ležel za záclonkami, docela ukrytý a mlčel; tázal jsem se ho na všelicos, ale on odpovídal jen ano a ne – jinak ani muk. Bělikov leží a Afanasij chodí kolem něho, zamračený, nachmuřený a hluboce vzdychá; páchne z něho vodka jako z krčmy.
Za měsíc Bělikov zemřel. Byli jsme na pohřbu všichni, to jest obě gymnasia a seminář. Teď, když ležel v rakvi, měl výraz mírný, příjemný, ba veselý, jako by byl rád, že ho konečně položili do futrálu, z kterého už nikdy nevyjde. Ano, dosáhl svého vytouženého ideálu! A jakoby na jeho poctu, bylo počasí o jeho pohřbu pochmurné, deštivé – všichni jsme měli galoše a deštníky. Vareňka byla také na pohřbu, a když spouštěli rakev do hrobu, zaplakala. Všiml jsem si, že Ukrajinky bud pláčou nebo se smějí, střední náladu nemívají.
Přiznám se vám, že pohřbívat takové lidi, jako byl Bělikov, přináší veliké uspokojení. Když jsme se vraceli ze hřbitova, měly naše tváře skromný a licoměrný výraz; nikdo nechtěl dát najevo pocit uspokojení, pocit podobný tomu, jaký jsme zakoušeli už dávno, velmi dávno, ještě v dětství, když odcházeli dospělí z domu a my běhali hodinu, dvě po zahradě, radujíce se z plné svobody! Ach, svoboda, svoboda! Jen zmínka o ní, jen slabá naděje na to, že by mohla přijít, dává duši křídla, viďte, že mám pravdu?
Vrátili jsme se ze hřbitova v dobré náladě. Neuběhl však ještě ani týden a život plynul zas jako dříve, stejně nevlídně, únavně a šedivě, život oběžníkem nezakázány, ale také ne plně svobodný; nezlepšil se o nic. Bělikova jsme skutečně pohřbili, ale kolik lidí ve futrálu ještě zůstalo, a kolik jich ještě bude!
„To je právě to,“ řekl Ivan Ivanyč a zabafal.
„Kolik jich ještě bude!“ opakoval Burkin.
Profesor vyšel z kolny. Byl malý, tlustý, docela holohlavý, s černou bradou málem až po pás; za ním vyšli oba psi.“Měsíc – jak svítí měsíc!“ řekl a zadíval se vzhůru.
Byla už půlnoc. Napravo bylo vidět celou vesnici, dlouhá ulice se táhla daleko, na pět verst. Všechno bylo pohrouženo do tichého, hlubokého spánku; nikde sebemenšího pohybu, nikde jediného zvuku – ani se nechce věřit, že může být v přírodě tak ticho. Když uvidíš za měsíční noci širokou venkovskou ulici s jejími chalupami, stohy a spícími vrbami, i v duši všechno ztichne; v tom svém pokojném klidu, skryta v noční temnotě před lopotou, starostmi a hořem, je mírná, tesklivá a překrásná, zdá se ti, že i hvězdy na ni shlížejí laskavě a se zalíbením, že přestalo na světě zlo a všechno je dobré. Nalevo na kraji vesnice začínalo pole; bylo vidět daleko, až k obzoru, a na celém poli, zalitém měsíčním světlem, také ani hnutí, ani nejmenšího šelestu.
„To je právě to,“ opakoval Ivan Ivanyč. „A když my se ve městě tísníme ve špatném vzduchu, popíšeme mnoho zbytečného papíru a hrajeme vint – není to také futrál? A že trávíme celý život mezi zahaleči, svárlivci, hloupými a prázdnými ženskými, říkáme a posloucháme všelijaké nesmysly – není to také futrál? Kdybyste si přál, vypravoval bych vám jeden velmi poučný příběh.“
„Ne, děkuji, už je čas na spaní,“ řekl Burkin. „Až zítra.“
Oba šli do kolny a ulehli na seno. Přikryli se a usínali, a tu najednou uslyšeli lehké kroky – cup, cup… Někdo chodil poblíž kolny; chvilku chodí, pak se zastaví, a za minutu znova: cup, cup… Psi zavrčeli.
„To chodí Mavra,“ řekl Burkin.
Kroky utichly.
„Vidět a slyšet, jak lžou,“ řekl Ivan Ivanyč, a otočil se na druhý bok, „a ještě být pokládán za hlupáka, že tu lež trpíš, snášet urážky a ponížení, nesmět se otevřeně přiznat, že jsi na straně čestných, svobodných lidí, i sám sobě lhát a usmívat se – to všechno za kousek chleba, za teplý kout a za nějaký titulek, který nestojí ani za groš – ne, tak není možné dál žitu
„Nu, to je zas jiná kapitola, Ivane Ivanyči,“ řekl profesor. „Budeme raději spát!“
Za deset minut už Burkin spal. Ivan Ivanyč se stále převracel z boku na bok a vzdychal; nakonec vstal, vyšel ven, posadil se u dveří a zapálil si dýmku.