Milan Kundera o kýči

Vybráno z proslovu v Jeruzalému 1985, kde francouzský spisovatel Milan Kundera přebíral Jeruzalémskou cenu. V proslovu poděkoval francouzsky, ale s českým přízvukem, jak sám přiznal, a přečetl také závěrečnou část své knihy o umění románu. Projev byl otištěn v Le Nouvel Observateur v témže roce a o rok později byl otištěn v knize L´art du roman.

Česky se text objevil v časopise Most (1989), v časopise Host (2001) a v knize Zneuznávané dědictví Cervatesovo (Atlantis, 2005):

„Kdo se chce líbit, musí potvrzovat to, co svět chce slyšet, být tedy ve službách přejatých myšlenek. Kýč, to je hloupost přejatých myšlenek přeložená do řeči krásy a citů. Vyrážejí nám z očí slzy dojetí nad námi samými, nad banalitami, které myslíme a cítíme. Po padesáti letech, dnes, věta Brochova se stala pravdivější. Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou.

Až do té nedávné doby modernismus znamenal nonkonformní revoltu proti přejatým myšlenkám a proti kýči. Dnes modernismus splývá s nesmírnou masmediální vitalitou a být moderní znamená zdivočelé úsilí být „a jour“, být konformní, být konformnější než ti nejkonformnější. Modernost se oblékla do šatu kýče.“

Estetická zkušenost podle Mukařovského

V současné době není úlohou estetiky stanovit, jestli existuje nějaká univerzální krása, ale spíše zkoumá, jak se estetično projevuje v lidských výtvorech, a jak je estetično obsaženo v lidské přirozenosti. Ve strukturalistické estetice nastupuje podle Mukařovského na místo pojmu krása pojem funkce. Neptá se co je krásné, nebo co je to krásno, ale co esteticky působí. Předpokládá, že výtvor se stává uměleckým dílem tehdy, když v něm estetická funkce zásadně převládá nad jinými spolupřítomnými funkcemi.

Přečíst celý článek »

Jan Mukařovský: Místo estetické funkce mezi ostatními

Estetická funkce se někdy jeví jako nevýznamná, ale provází nás a zjevuje se na každém kroku. Je nedílnou součástí umění. Otázkou je jak se estetično projevuje v lidském konání. Jde o jeho energickou složku.
Estetická funkce je jednou ze čtyř základních funkcí každého subjektu. Společně s funkcí symbolickou tvoří skupinu funkcí znakových. Do kategorie funkcí bezprostředních potom patří funkce praktická a teoretická. Estetická působivost díla je bytostně spjata j jeho formou, tvarem. Struktura je celistvostí, která není pouhou sumou jednotlivých částí, ale dynamickou výslednicí jejich vzájemného napětí. Osobitou strukturou jsou také nadřazené znakové systémy: poetika žánru či druhu, literatury, případně umění jako takového.
Estetickou funkce je aktivní vztah mezi věcí a cílem, ke kterému se tato věc používá. Estetická hodnota je užitelnost věci k tomuto cíli. Estetická funkce zanechává určitý zážitek. Nejedná se ale o krátkodobý pocit libosti či nelibosti, ale o komplikovaný a částečně i vědomý proces. Je to schopnost díla navodit nové postoje ke skutečnosti, nové prožívání a porozumění.
Estetické funkce má dynamickou povahu. Jde o funkci nesubstancionální, „prázdnou“, jejíž vlastní náplní a smyslem je jedinečné, experimentální uspořádání hodnot a funkcí mimouměleckých.
Z hlediska individuálního je základním kritériem umělecké hodnoty díla jeho estetický účinek na pozorovatele (čtenáře). Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami.
Estetická norma je množina pravidel regulujících oblast jisté kategorie hodnot, soubor závazných pravidel. Norma je chápána jako základní jednotka struktur vyššího řádu působících v kolektivním povědomí normu estetickou pak jako způsob nakládání s normami jinými, jejichž je specifickým protikladem, reorganizací a přehodnocením, tedy s normami jazykovými, tematickými, etickými apod. Estetická norma se chová jako energie, fakt kolektivního vědomí. Její působení si uvědomujeme až v okamžiku, kdy je porušena, překročena autorem pomocí estetické funkce.
O skutečnou normu se jedná pouze tehdy, jde-li o obecně uznávané cíle objektivní hodnoty, jako faktu tzv. kolektivního vědomí.
Touhou umělce by mělo být překonání stávajících estetických norem a vytvoření nových (kdyby estetickou normu slepě přejímal, jednalo by se o pouhé napodobování). To je klíčem k vnitřnímu vývoji umění.

Autor ——— Literární dílo ——— Čtenář
| | |
život způsob podání přijímání (čas)
záměr prostředky percepce