Jan Mukařovský: Místo estetické funkce mezi ostatními

Estetická funkce se někdy jeví jako nevýznamná, ale provází nás a zjevuje se na každém kroku. Je nedílnou součástí umění. Otázkou je jak se estetično projevuje v lidském konání. Jde o jeho energickou složku.
Estetická funkce je jednou ze čtyř základních funkcí každého subjektu. Společně s funkcí symbolickou tvoří skupinu funkcí znakových. Do kategorie funkcí bezprostředních potom patří funkce praktická a teoretická. Estetická působivost díla je bytostně spjata j jeho formou, tvarem. Struktura je celistvostí, která není pouhou sumou jednotlivých částí, ale dynamickou výslednicí jejich vzájemného napětí. Osobitou strukturou jsou také nadřazené znakové systémy: poetika žánru či druhu, literatury, případně umění jako takového.
Estetickou funkce je aktivní vztah mezi věcí a cílem, ke kterému se tato věc používá. Estetická hodnota je užitelnost věci k tomuto cíli. Estetická funkce zanechává určitý zážitek. Nejedná se ale o krátkodobý pocit libosti či nelibosti, ale o komplikovaný a částečně i vědomý proces. Je to schopnost díla navodit nové postoje ke skutečnosti, nové prožívání a porozumění.
Estetické funkce má dynamickou povahu. Jde o funkci nesubstancionální, „prázdnou“, jejíž vlastní náplní a smyslem je jedinečné, experimentální uspořádání hodnot a funkcí mimouměleckých.
Z hlediska individuálního je základním kritériem umělecké hodnoty díla jeho estetický účinek na pozorovatele (čtenáře). Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami.
Estetická norma je množina pravidel regulujících oblast jisté kategorie hodnot, soubor závazných pravidel. Norma je chápána jako základní jednotka struktur vyššího řádu působících v kolektivním povědomí normu estetickou pak jako způsob nakládání s normami jinými, jejichž je specifickým protikladem, reorganizací a přehodnocením, tedy s normami jazykovými, tematickými, etickými apod. Estetická norma se chová jako energie, fakt kolektivního vědomí. Její působení si uvědomujeme až v okamžiku, kdy je porušena, překročena autorem pomocí estetické funkce.
O skutečnou normu se jedná pouze tehdy, jde-li o obecně uznávané cíle objektivní hodnoty, jako faktu tzv. kolektivního vědomí.
Touhou umělce by mělo být překonání stávajících estetických norem a vytvoření nových (kdyby estetickou normu slepě přejímal, jednalo by se o pouhé napodobování). To je klíčem k vnitřnímu vývoji umění.