Čím je báseň velká?

Čím je báseň velká? Zdeněk Kožmín ve své knize Umění básně na tuto otázku nalézá odpovědi z různých stran, aby se dopracoval k celistvému pohledu a závěru.

První je pohled Henriho Bremonda, který soudí, že básní se člověk musí nechat okouzlit. Šalda to pojmenovává jako láska. Musíme se do básně zamilovat, dát jí vlastně také každý sám sebe.

Dalším pohledem je racionalistická myšlenka Mukařovského, který interpretoval Bremonda tak, že podstatu básně chápe jako jednosměrný pohyb nesený všemi složkami básně. Později Mukařovský posouvá tento motorický pohyb na pohyb významů. Všechno je v básni proto, aby se podílelo na jejích výsledných významech. Báseň je tak velká tím, jak dokáže využít své možnosti ke změně konvencí v nové aktualizace.
Jak například dokáže Nezval starý literární motiv opuštěné tajemné vesnice jako v pohádce ve své básni využít pro novou aktuální podobu. Využívá se tak významových přesahů. Báseň dělá ze starého nové – aktualizuje.

Další odpověď poskytuje Seifert, který tvrdí, že báseň musí zasáhnout, mít v sobě něco bezprostředního, co se dotkne nejniternějších citů, nejodlehlejších oblastí člověka. Báseň proto musí vycházet ze skutečnosti, být skutečná, nasycena živou zkušeností.

Zdeněk Kožmín ještě dodává myšlenku o uzavřenosti a otevřenosti básně. Báseň je uzavřená tím, že je celistvým kompletním dílem a má jistou samoreferenci. Zároveň je však provázána s autorem, s jeho zkušenostmi jak životními tak literárními, odráží básníkův svět. To vykresluje celkový pohled na jeho veškeré dílo. Báseň je proto velká tím, jak je včleněna do geneze celého básnického světa svého autora.

Velká báseň dokáže z běžného vykouzlit něco jedinečného a upozornit na nepovšimnuté; nabízí sama principy, jimiž chce být interpretována. Každý básník vlastně směřuje ke své nejlepší básni.

Zdroj: Zdeněk Kožmín: Umění básně. Brno, 1990.

Estetická zkušenost podle Mukařovského

V současné době není úlohou estetiky stanovit, jestli existuje nějaká univerzální krása, ale spíše zkoumá, jak se estetično projevuje v lidských výtvorech, a jak je estetično obsaženo v lidské přirozenosti. Ve strukturalistické estetice nastupuje podle Mukařovského na místo pojmu krása pojem funkce. Neptá se co je krásné, nebo co je to krásno, ale co esteticky působí. Předpokládá, že výtvor se stává uměleckým dílem tehdy, když v něm estetická funkce zásadně převládá nad jinými spolupřítomnými funkcemi.

Přečíst celý článek »

Jan Mukařovský: Místo estetické funkce mezi ostatními

Estetická funkce se někdy jeví jako nevýznamná, ale provází nás a zjevuje se na každém kroku. Je nedílnou součástí umění. Otázkou je jak se estetično projevuje v lidském konání. Jde o jeho energickou složku.
Estetická funkce je jednou ze čtyř základních funkcí každého subjektu. Společně s funkcí symbolickou tvoří skupinu funkcí znakových. Do kategorie funkcí bezprostředních potom patří funkce praktická a teoretická. Estetická působivost díla je bytostně spjata j jeho formou, tvarem. Struktura je celistvostí, která není pouhou sumou jednotlivých částí, ale dynamickou výslednicí jejich vzájemného napětí. Osobitou strukturou jsou také nadřazené znakové systémy: poetika žánru či druhu, literatury, případně umění jako takového.
Estetickou funkce je aktivní vztah mezi věcí a cílem, ke kterému se tato věc používá. Estetická hodnota je užitelnost věci k tomuto cíli. Estetická funkce zanechává určitý zážitek. Nejedná se ale o krátkodobý pocit libosti či nelibosti, ale o komplikovaný a částečně i vědomý proces. Je to schopnost díla navodit nové postoje ke skutečnosti, nové prožívání a porozumění.
Estetické funkce má dynamickou povahu. Jde o funkci nesubstancionální, „prázdnou“, jejíž vlastní náplní a smyslem je jedinečné, experimentální uspořádání hodnot a funkcí mimouměleckých.
Z hlediska individuálního je základním kritériem umělecké hodnoty díla jeho estetický účinek na pozorovatele (čtenáře). Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami.
Estetická norma je množina pravidel regulujících oblast jisté kategorie hodnot, soubor závazných pravidel. Norma je chápána jako základní jednotka struktur vyššího řádu působících v kolektivním povědomí normu estetickou pak jako způsob nakládání s normami jinými, jejichž je specifickým protikladem, reorganizací a přehodnocením, tedy s normami jazykovými, tematickými, etickými apod. Estetická norma se chová jako energie, fakt kolektivního vědomí. Její působení si uvědomujeme až v okamžiku, kdy je porušena, překročena autorem pomocí estetické funkce.
O skutečnou normu se jedná pouze tehdy, jde-li o obecně uznávané cíle objektivní hodnoty, jako faktu tzv. kolektivního vědomí.
Touhou umělce by mělo být překonání stávajících estetických norem a vytvoření nových (kdyby estetickou normu slepě přejímal, jednalo by se o pouhé napodobování). To je klíčem k vnitřnímu vývoji umění.

Autor ——— Literární dílo ——— Čtenář
| | |
život způsob podání přijímání (čas)
záměr prostředky percepce