Neil Gaiman: Sníh, zrcadlo, jablka

Sníh, zrcadlo, jablka

Nevím, co byla zač. Nikdo z nás to neví. Svou matku zabila při narození, ale z toho dítě nikdy neobviňují.
Nazývají mne moudrou, ale k moudrosti mám daleko, protože jsem nedokázala nic než předpovědět drobné střípky toho všeho, zahlédnout zmrazené okamžiky v tůni nebo v chladném sklu svého zrcadla. Kdybych byla skutečně moudrá, nepokoušela bych se změnit, co jsem viděla. Kdybych byl moudrá, zabila bych se dřív, než jsem se s ní vůbec setkala, než jsem ho polapila.
Moudrá a čarodějnice, nebo tak to alespoň říkají, a jeho tvář jsem vídala ve snech a odrazech po celý svůj život: šestnáct let jsem o něm snila ještě předtím, než toho rána zastavil koně u mostu a zeptal se mne na jméno. Pomohl mi nasednout a pak jsme spolu ujížděli k mé malé chaloupce, až mi tvář hořela ve zlatě jeho vlasů. Požádal mne o to nejlepší, co jsem měla; to bylo právo krále.
Vousy měl v ranním světle narudlé jako bronz a já jsem ho neznala jako krále, protože o králích jsem tehdy ještě nic nevěděla, ale jako svou lásku. Vzal si ode mne všechno, co chtěl – to je právo krále – ale příštího dne se vrátil a stejně tak večer poté: vousy měl tak rudé, vlasy tak zlaté, oči modré jako letní nebe a pleť snědou jako zralé obilí.
Jeho dcera tehdy byla pouhé dítě; bylo jí pět let, když jsem přišla do paláce. Portrét její matky visel v princeznině komnatě ve věži: vysoké ženy s vlasy barvy tmavého dřeva a oříškově hnědýma očima. Byla jiné krve než její bledničkovitá dcera.
Dívka s námi nejedla.
Nevím, kde v paláci vlastně jedla.
Měla jsem své vlastní komnaty. Můj manžel, král, měl také svoje vlastni komnaty. Když mne chtěl, mohl pro mne poslat a já jsem přišla a potěšila jsem ho, a přitom jsem si z něj vzala i svou rozkoš.
Jedné noci, několik měsíců poté, co si mne přivedl do paláce, přišla do mé komnaty. Bylo jí šest. Vyšívala jsem při světle lampy a mhouřila jsem oči před jejím kouřem a pološerem. Když jsem vzhlédla, byla tam.
„Princezno?“
Neřekla nic. Oči měla černé jako uhly, stejně černé jako vlasy; rty měla rudější než krev. Dívala se na mne a usmívala se. Její zuby vypadaly ve světle lampy ostré a špičaté.
„Proč nejsi ve svých komnatách?“
„Mám hlad,“ řekla, jako to malé děti říkávají.
Byla zima, kdy je čerstvé jídlo jen vzpomínkou na teplo a sluneční světlo, ale měla jsem zásobu oloupaných a usušených jablek zavěšenou na šňůře na stropním trámu ve své komnatě a jedno z nich jsem utrhla a podala jsem jí ho.
„Tu máš.“
Podzim je čas sušení, konzervování, čas česání jablek a vykrmování hus. Zima je čas hladu, sněhu a smrti a je to čas zimních svátků, kdy vtíráme husí sádlo do kůže celého prasete nadívaného podzimními jablky, pak ho pečeme nebo opékáme na rožni, abychom si mohli pochutnat na jeho křupavém masu.
Vzala si ode mne jablko a začala ho chroupat ostrými zažloutlými zuby.
„Chutná?“
Přikývla. Vždycky jsem se malé princezny bála, ale v tu chvíli jsem zjihla a prsty jsem ji něžně pohladila po tváři. Podívala se na mne a usmála se – smála se tak zřídka – pak se mi zakousla do dlaně u kořene palce a sála mou krev.
Vykřikla jsem bolestí a překvapením, ale ona se na mne jen podívala a já jsem zmlkla.
Malá princezna sevřela rty kolem mého palce a lízala, sála a chlemtala. Když skončila, odešla z mé komnaty. Ranka, kterou mi způsobila, se přímo před mýma očima uzavřela, zajizvila se a zahojila. Druhý den jsem tam měla jen starou jizvu, jako bych se někdy v dětství řízla ka­pesním nožíkem.
Ochromila mne, vlastnila mě a ovládala. Děsila mě víc než krev, kterou se živila. Od toho večera jsem vždy za soumraku svou komnatu zamykala, zajišťovala jsem dveře dubovou závorou a přikázala jsem kováři, aby má okna opatřil železnými mřížemi.
Můj manžel, moje láska, můj král pro mne posílal stále méně a méně, a když jsem k němu přišla, byl jako omámený, nepokojný a zmatený. Už se se mnou nemiloval jako milují muži, ani mi nedovolil, abych ho potěšila svými ústy: když jsem se o to jednou pokusila, vyděšeně sebou trhl a pak se rozplakal. Okamžitě jsem toho nechala a pak jsem ho svírala v náručí tak dlouho, až se uklidnil a usnul jako malé dítě.
Zatímco spal, hladila jsem ho prsty po těle. Měl ho pokryté množstvím starých jizev. Z doby, kdy se mi dvořil, jsem si ale žádné nepamatovala – až na jednu na boku, kde ho v mládí zranil divočák.
Brzy z něho byl jen stín muže, kterého jsem potkala a do něhož jsem se zamilovala tam u mostu. Pod kůží mu prosvítaly bílé a namodralé kosti. Byla jsem s ním až do úplného konce: ruce měl studené jako kámen, oči mléčně modré, vlasy a vousy bez lesku a zplihlé. Zemřel bez rozhřešení, tělo pokryté od hlavy k patě drobounkými starými jizvami.
Tehdy už skoro nic nevážil. Země byla zmrzlá na kámen a nemohli jsme mu vykopat hrob, proto jsme nad jeho tělem navršili mohylu z kamení jako pomník i na ochranu před dravou zvěří a ptáky.
Tak jsem se stala královnou.
Byla jsem hloupá a mladá – osmnáct let přišlo a odešlo od chvíle, kdy jsem poprvé spatřila světlo světa – proto jsem neudělala, co bych udělala teď.
Kdybych věděla to, co vím dnes, také bych jí nechala vyříznout srdce. Ale potom bych jí ještě nechala useknout hlavu, ruce a nohy. Nechala bych ji vyvrhnout. Pak bych se na náměstí dívala, jak katovi pacholci rozdmýchávají oheň na hranici, bez mrknutí oka bych se dívala, jak ji plameny stravují kousek po kousku. Kolem bych nechala rozmístit lučištníky, aby zastřelili jakéhokoliv ptáka nebo zvíře, které by se přiblížilo k hranici, ať už by to byl havran, pes, sokol nebo krysa. A nezavřela bych oči, dokud by se princezna neproměnila v popel, který by vítr rozfoukal po sněhu.
To všechno jsem neudělala a za svoje omyly platíme.
Říkají, že jsem byla oklamána, že to nebylo její srdce. Že to bylo srdce nějakého zvířete – možná srny nebo divočáka. Ti, co to říkají, se mýlí.
A jíní tvrdí (ale je to její lež, ne moje), že jsem dostala její srdce a snědla jsem ho. Lži a polopravdy padají jako sněhové vločky a zakrývají pravdy, které si pamatuji, a věci, které jsem viděla. Krajinu změněnou po sněžení k nepoznání: to je to, co udělala z mého života.
Když moje láska – její otec – umíral, měl drobnými jizvami pokrytá stehna, šourek s varlaty i svůj mužský úd.
Nešla jsem s nimi. Chopili se jí ve dne, když spala a byla nejslabší. Odvedli ji do hloubi lesa, tam jí roztrhli blůzku a vyřízli jí srdce; její mrtvolu pak nechali ležet v dolíku, aby ji pohltil les.
Les je temné místo, hranice mnoha království; nikdo nemůže být tak pošetilý, aby si myslel, že mu vládne. V lese žijí psanci. Žijí tam lupiči a také vlci. Lesem můžete jet tucet dní a nepotkat živou duši, ale
po celý ten čas vás budou pozorovat tucty očí.
Přinesli mi srdce. Věděla jsem, že je její – srdce prasnice nebo laně by nebilo i poté, co bylo vyříznuto z těla, jako tohle.
Odnesla jsem si ho do své komnaty.
Nesnědla jsem ho: pověsila jsem si jej na trám nad postel, na šňůru vedle sušených jeřabin rudých jako hruď červenky a paliček česneku.
Venku padal sníh a zakrýval stopy lovců, zakrýval drobné tělo, které leželo v lese.
Nařídila jsem kováři, aby odstranil železné mříže z mých oken, a pak jsem každé odpoledne těch krátkých zimních dnů trávila nějaký čas pozorováním lesa, jak jej pomalu zahaluje tma.
Jak už jsem řekla, v lese žili lidé. Někteří z nich vycházeli ven na Jarní trh, chamtiví, divocí, nebezpeční lidé, někteří znetvoření – trpaslíci, liliputáni a hrbáči, jiní měli velké zuby a prázdné pohledy idiotů, další zase ruce jako ploutve nebo krabí klepeta. Každý rok se vyplížili z lesa na Jarní trh, který se pořádal vždycky, když sníh začal tát.
Jako mladé děvče jsem na trhu pracovala a vždycky jsem se jich hrozně bála, těch lidí z lesa. Věštila jsem návštěvníkům osud z vodní hladiny místo křišťálové koule a později, když jsem byla o trochu starší, z kotouče vyleštěného a postříbřeného skla – byl to dárek od kupce, jehož zatoulaného koně jsem uviděla v loužičce inkoustu.
Prodejci na trhu měli z lesních lidí strach a přitloukali svoje zboží k drsnému dřevu pultů hřebíky – perníky nebo kožené řemeny byly přibité velkými železnými hřeby. Kdybychom si zboží nepřibíjeli, říkali vždycky, lesní lidé by ho popadli a utekli by s ním, žvýkajíce v běhu ukradený perník a mávajíce kolem sebe novými řemeny.
Lesní lidé ovšem měli peníze: minci sem, jinou tam, někdy zezelenalé časem a zemí, s ražbou, kterou nepamatovali ani ti nejstarší z nás. Měli i věci, které mohli směnit, a tak mohl trh pokračovat a sloužit i psancům a trpaslíkům, lupičům (když byli opatrní), kteří číhali na pocestné z krajů za lesem, na cikány a na vysokou. (To byl v očích zákona zločin. Vysoká patřila královně.)
Roky pomalu míjely a mí lidé tvrdili, že jim vládnu moudře. Srdce stále viselo nad mou posteli a lehce tlouklo do noci. Pokud někdo po tom dítěti truchlil, nic tomu nenasvědčovalo: tehdy ho považovali za stvůru a věřili, že bylo dobré se ho zbavit.
Jeden Jarní trh střídal druhý: pět jich bylo, každý z nich smutnější, ubožejší a chudší než ten předchozí. Stále méně lesních lidí na ně chodilo, aby něco koupili. Ti, kteří přišli, se zdáli být vystrašení a podivně zkrotlí. Trhovci přestali přibíjet zboží k pultům svých stánků. A pátého roku vyšla z lesa jen hrstka lidí – zarputilá skupinka malých chlupatých mužíčků a nikdo jiný.
Když trh skončil, přišel ke mně majitel tržnice a jeho pomocník.
Znala jsem ho od vidění ještě z dob, kdy jsem nebyla královnou.
„Nepřišel jsem za tebou jako za svou královnou,“ řekl.
Neodpověděla jsem mu. Čekala jsem.
„Přišel jsem, protože jsi moudrá,“ pokračoval. „Když jsi byla malá holčička, našla jsi zatoulané hříbě v loužičce inkoustu, jako mladé děvče jsi ve svém zrcadle našla ztracené dítě, které se zaběhlo matce. Znáš tajemství a dokážeš odhalovat věci, jež jsou skryté. Má královno,“ zeptal se mne, „co se děje s lesním lidem? Příští rok už žádný Jarní trh nebude. Poutníků z jiných království stále ubývá a v lese už skoro žádní lidé nežijí. Ještě jeden rok, jako byl tento, a budeme hladovět.“
Přikázala jsem své kom orné, aby mi přinesla zrcadlo. Byl to obyčejný výrobek, kotouč postříbřeného skla, který jsem uchovávala zabalený v jelenici na dně truhly ve své komnatě.
Přinesli mi ho a já jsem do něj pohlédla:
Bylo jí dvanáct a už nevypadala jako dítě. Její pleť byla stále bledá, oči a vlasy uhlově černé a rty rudé jako krev. Na sobě měla šaty, ve kterých ji odvedli z hradu – blůzku a sukni – ačkoliv teď byly značně obnošené a spravované. Přes ně nosila kožený plášť a místo bot měla jen jakési kožené pytlíky přivázané k drobným nožkám řemínky.
Stála uprostřed lesa vedle stromu.
Zatímco jsem ji pozorovala svým vnitřním zrakem, bleskově přebíhala od úkrytu k úkrytu, kličkovala a krčila se za stromy jako zvíře – netopýr nebo vlk. Někoho pronásledovala.
Byl to mnich. Na sobě měl hrubou kutnu a nohy měl bosé, strupovité a mozolnaté. Vousy měl dlouhé a tonzura už mu zarůstala vlasy.
Pozorovala ho zpoza stromu. Konečně se zastavil na noc a začal rozdělávat oheň; z větviček dělal malou hraničku a na podpal rozcupoval hnízdo červenky. V kutně měl křesadlo a tak dlouho škrtal křemenem o ocílku, až vyskočily jiskry a hranička vzplála. V hnízdě byla dvě vejce a on je snědl syrová. Pro tak velkého muže to nebyla bůhvíjaká večeře.
Seděl tam ve světle plamenů, když vyšla ze svého úkrytu. Dřepla si na druhé straně ohně a upřeně na něj hleděla. Zašklebil se, jako by to bylo už hodně dlouho, co naposledy viděl jiného člověka, a kývl na ni, ať jde blíž.
Zvedla se, obešla oheň a pak zůstala stát na vzdálenost natažené paže a čekala. Mnich zalovil v kutně a našel minci – malý měďáček a hodil jí ho. Ona ho chytila ve vzduchu, kývla a přistoupila k němu blíž. Mnich zatahal za konec provazu, který měl kolem pasu, a kutna se mu rozevřela. Byl chlupatý jako medvěd. Opřela se o něj vší silou a svalila ho do mechu. Jedna její ruka slídila jako pavouk v jeho chlupech, až se sevřela na jeho mužství; druhou ho přitom lechtala na levé bradavce. Mnich zavřel oči a zašátral jí rukou pod sukní. Sklonila se k bradavce, se kterou si hrála, její bledá pleť ostře kontrastovala s hnědým porostem na mnichově hrudi.
Pak mu zabořila zuby do prsou. Překvapeně otevřel oči, ale po chvíli je zase zavřel a ona hltavě pila.
Zatímco se krmila, obkročmo se na něj posadila. Z rozkroku jí začala vytékat načernalá tekutina…
„UŽ víš, proč do našeho města nepřicházejí žádní poutníci? Co se stalo s lesními lidmi?“ zeptal se majitel tržnice.
Zakryla jsem zrcadlo jelenici a řekla jsem mu, že se osobně postarám, aby byl les zase bezpečný.
Musela jsem, přestože jsem z ní měla strach. Byla jsem královna.
Hloupá žena by se pak vypravila do lesa a snažila se tu stvůru vyslídit; já už jsem však jednu hloupost udělala a neměla jsem v úmyslu dopustit se další.
Dlouho jsem pročítala staré knihy. Určitý čas jsem strávila s cikánkou (která přišla do naší země přes hory na jihu, aby se vyhnula lesům na severu a západě).
Připravovala jsem se a obstarávala jsem si věci, které budu potřebovat, a když začal padat první sníh, pustila jsem se do práce.
Byla jsem sama a nahá v nejvyšší věži paláce, v horní místnosti otevřené nebi. Vítr byl mrazivý a na rukou, na stehnech i na prsou jsem měla husí kůži. Měla jsem stříbrné umyvadlo a koš, do kterého jsem vložila stříbrný nůž, kovářské kleště, šedou kutnu a tři zelená jablka.
Stála jsem neoděná na vrcholku věže a krčila jsem se před nočním nebem a větrem. Kdyby mě tam nějaký muž viděl stát, určitě by ze mne nespustil oči, ale žádný slídil tam nebyl. Mraky se honily po obloze a přitom zakrývaly a zase odkrývaly zářící měsíc.
Vytáhla jsem stříbrný nůž a řízla jsem se do levé ruky – jednou, dvakrát, třikrát. Krev skanula do umyvadla; karmín se ve světle měsíce zdál být černí.
Přidala jsem prášek z flakonku, který jsem měla pověšený na krku. Byl to hnědý prach vyrobený ze sušených bylin, z kůže jistého druhu ropuchy a ještě jiných ingredienci. Zahustil krev a přitom jí zabránil, aby se srazila.
Vzala jsem tři jablka, jedno po druhém, a stříbrným špendlíkem jsem do nich napíchala dírky. Pak jsem jablka položila do stříbrného umyvadla a nechala jsem je tam, zatímco se první letošní vločky pomalu usazovaly na mé kůži, na jablcích i na krvi.
Když obloha na východě zbledla nadcházejícím úsvitem, oblékla jsem si šedý plášť, opatrně jsem vyndala jablka ze stříbrného umyvadla kleštěmi a přitom jsem si dávala dobrý pozor, aby se nedotkly mé holé kůže. Z krve nebo hnědého prášku nezbylo na dně umyvadla vůbec nic, až na černou sraženinu připomínající patinu.
Umyvadlo jsem zakopala do země. Pak jsem jablka očarovala (kdysi, před lety u mostu jsem podobným kouzlem očarovala sebe), takže to teď nade vší pochyby byla nejkrásnější jablka na světě, rudá jako čerstvá krev.
Obličej jsem si zakryla kapucí pláště, pak jsem vzala stužky a blyštivé cetky, narovnala jsem je na jablka v košíku a vydala jsem se do lesa. Šla jsem, dokud jsem nedorazila k jejímu příbytku, vysokému pískovcovému útesu provrtanému jeskyněmi.
Na úpatí útesu rostly stromy a povalovaly se tam balvany a já jsem se k němu blížila pomalu a opatrně, od úkrytu k úkrytu, aniž by mou přítomnost prozradilo křupnutí zlomené větvičky nebo zašustění suchého listu. Konečně jsem si našla skrýš a v té jsem pak zůstala a čekala.
Po několika hodinách se z ústí jedné z jeskyň vynořilo několik trpaslíků – ošklivých, znetvořených mužíků porostlých chlupy, dávných obyvatel tohoto kraje. Dnes už je člověk zahlédne zřídka.
Odešli do lesa a nikdo z nich si mne nevšiml, přestože se jeden vymočil na balvan, za kterým jsem se ukrývala.
Čekala jsem. Nikdo jiný se už neobjevil.
Přistoupila jsem ke vchodu do jeskyně a zahalekala jsem chraptivým
stařeckým hlasem.
Jizvička u kořene mého palce svědila a pulzovala, když ke mně přicházela z temnoty, nahá a sama.
Bylo ji teď třináct, mé nevlastni dceři, a nic se nevyrovnalo dokonalosti její bílé pleti, narušené jen nezhojenou jizvou na levé straně hrudi, kudy jí před léty vyřízli srdce.
Vnitřní stranu stehen měla potřísněnou vlhkou černou špínou.
Podívala se na mne, schoulenou v šedém plášti. Prohlédla si mě hladovýma očima. „Pentličky, slečinko,“ zakrákala jsem. „Hezké pentličky do vlasů…
Usmála se a pokynula mi. Škubla jsem sebou; jizva na mé ruce mne k ní sama táhla. Pokračovala jsem v tom, co jsem si naplánovala, ale dělala jsem to ochotněji, než jsem měla v úmyslu: upustila jsem koš, zaječela jsem jako stará, vyděšená trhovkyně, za kterou jsem se vydávala, a dala jsem se na útěk.
Můj šedý plášť měl barvu lesa a byla jsem rychlá, takže mě nechytila.
Vrátila jsem se do paláce.
Neviděla jsem to. Nebylo ovšem těžké si domyslet, jak se dívka vrátila vzteklá a hladová po marné honičce zpátky do jeskyně a našla tam můj odhozený košík.
Co udělala?
Představuji si, že si nejprve hrála s pentličkami, zaplétala si je do vlasů, vázala si je kolem bledé šíje nebo úzkého pasu.
Potom ze zvědavosti nahlédla do košíku, co se tam ještě skrývá, a uviděla krvavě rudá jablka.
Samozřejmě voněla jako čerstvá jablka, ale zároveň voněla i krví. A ona byla hladová. Představuji si, že jedno jablko zvedla a přitiskla si ho ke tváři, aby cítila jeho chladnou hladkost.
Pak otevřela ústa a zakousla se do něj…
Než jsem dorazila do svých komnat, srdce, které viselo na trámu vedle sušených jablek, šunky a klobás, přestalo bít. Viselo tam náhle tiché, bez pohybu a bez života a já jsem se zase cítila v bezpečí.
Tu zimu napadlo hodně sněhu a roztál pozdě. Než přišlo jaro, všichni jsme měli hlad.
Jarní trh byl oproti loňskému jen malým zlepšením. Lesních lidi přišlo málo, ale přišli, stejně jako poutníci ze zemí za lesem.
Viděla jsem chlupaté trpaslíky z lesních jeskyní, jak smlouvají a nakupují kousky skla a úlomky křišťálu a křemene. Za sklo platili stříbrnými mincemi, pocházejícími bezpochyby z loupeží mé nevlastní dcery. Když vesničané zjistili, o co mají zájem, rozběhli se domů a vrátili se se svými šťastnými křišťály a v několika případech i s celými tabulkami skla.
Chvíli jsem uvažovala, jestli bych neměla nechat trpaslíky zabít, ale neudělala jsem to. Dokud její srdce viselo tiché, nehybné a studené na trámu v mé komnatě, byla jsem v bezpečí já i lesní lid a nic už nehrozilo ani vesničanům.
Bylo mi dvacet pět let a od chvíle, kdy moje nevlastní dcera snědla otrávené ovoce, uplynuly už dva roky, když do mého paláce přijel princ. Byl vysoký, velice vysoký a měl zelené oči a snědou kůži lidí žijících za horami.
Přijel i s vojenským doprovodem: dost velkým, aby ho ochránil, ale příliš malým na to, aby ho jiný monarcha – například já – považoval za vážnou hrozbu.
Jednala jsem prakticky: myslela jsem na spojení našich zemí, na království, které by se táhlo přes les až k moři na jihu, myslela jsem na svého zlatovlasého, vousatého milence, který zemřel už před osmi lety – proto jsem v noci prince navštívila v jeho komnatě.
Nejsem nevinná, přestože můj bývalý manžel, který byl kdysi mým králem, byl bez ohledu na to, co se povídá, skutečně mým prvním milencem.
Zprvu se princ zdál být vzrušený. Požádal mne, abych se svlékla, a pak mne nechal stát před otevřeným oknem, daleko od krbu, dokud jsem nebyla celá promrzlá. Potom po mně chtěl, abych ulehla na záda s rukama složenýma na prsou, oči otevřené dokořán – avšak strnule upřené do stropu. Řekl mi, abych se nehýbala a dýchala tak málo, jak je to jen možné. Prosil mne, abych nemluvila. Nohy mi roztáhl od sebe.
Potom do mne vnikl.
Když se ve mně začal ukájet, prohnula jsem se, abych mu pomohla, vyrazila jsem mu vstříc, třela jsem se klínem o jeho klín a přirážela jsem boky proti jeho pohlaví. Zasténala jsem – nedokázala jsem se ovládnout.
Jeho mužství ze mne vyklouzlo. Natáhla jsem ruku a dotkla jsem se jej, té drobounké, kluzké věci.
„Prosím,“ řekl tiše. „Nesmíš se hýbat ani mluvit. Jen lež nehybně na kamenné podlaze, chladná a nádherná.“
Zkusila jsem to, ale veškerá mužná síla už ho opustila a krátce na to jsem z jeho komnaty odešla. V uších mi přitom stále zněly jeho kletby i pláč.
Můj palác opustil časně ráno i se všemi svými muži; odjeli do lesa.
Představila jsem si jeho bedra, která teď musela být palčivým ohniskem zklamání. Představila jsem si jeho bledé, těsně sevřené rty. Pak jsem si představila jeho malý oddíl ujíždějící lesem, až konečně narazili na skleněnou a křišťálovou mohylu mé nevlastní dcery. Tak bledé. Tak chladné. Nahé pod sklem, mladinké a mrtvé.
Ve svých představách jsem skoro cítila náhlou tvrdost mužství v jeho kalhotách, vášeň, která jej zaplavila, modlitby, které tiše šeptal z vděčnosti za své štěstí. Představuji si, jak smlouval s chlupatými mužíky a nabízel jim zlato a koření výměnou za tu báječnou mrtvolu pod náhrobkem z křišťálu.
Vzali si jeho zlato dobrovolně? Nebo se podívali na jeho oddíl mužů s ostrými meči na koních a pochopili, že nemají na výběr?
Nevím. Nebyla jsem tam ani jsem nenahlížela do zrcadla. Mohu si to jen představit…
Jeho ruce, horečně odstraňující kusy skla a křemene z jejího studeného těla. Ruce, něžně hladící její ledové tváře, beroucí do dlaní její ledové ruce, radující se, že objevily mrtvolu tak čerstvou a poddajnou.
Vzal si ji přímo tam, přede všemi? Nebo si ji odnesl někam do ústraní, než do ní vstoupil?
To nedokážu říct.
Vytřásl přitom jablko z jejího hrdla? Nebo se její oči pomalu otevřely, zatímco se ukájel na jejím studeném těle; otevřela se její ústa, ty rudé rty se roztáhly, její ostré nažloutlé zuby se mu zaťaly do krku a kus mého jablka, mého jedu, spláchla jeho krev? Jen si to představuji; nevím.
Tohle však vím: uprostřed noci mne probudil zvuk jejího srdce, které opět bilo. Na obličej mi skanula slaná krev. Posadila jsem se. Ruka mě pálila a pulzovala bolestí, jako bych se do ní udeřila.
Ozvalo se bušení na dveře. Polekala jsem se, ale jsem královna a nesmím dát najevo strach. Otevřela jsem.
Nejprve do mé komnaty vešli jeho muži a rozestavili se s tasenými meči a dlouhými kopími kolem mne.
Pak přišel on a plivl mí do tváře.
Nakonec vstoupila do mé ložnice ona, stejně jako když jsem se stala královnou a ona byla šestileté dítě. Vůbec se nezměnila. Ne doopravdy.
Strhla provázek, na kterém viselo její srdce. Jednu po druhé otrhala jeřabiny, odstranila paličku česneku – nyní už vyschlého – pak vzala svoje pulzující srdce – maličké, ne větší než srdíčko kůzlete nebo medvíděte – které okamžitě vzkypělo a začalo jí čerpat krev do dlaně.
Nehty musela mít ostré jako sklo; rozevřela si jimi hruď v místech, kde stále ještě měla jizvu. Uvnitř byla bledá a bezkrevná. Olízla své srdce, jen jednou, zatímco jí krev stékala po ruce, a pak si ho strčila do hrudi.
Viděla jsem ji, jak to dělá. Viděla jsem, jak se kůže na jejích prsou zaceluje. Rudá jizva, která jí na nich zůstala, rychle bledla.
Její princ se tvářil poněkud znepokojeně, ale stejně ji objal rukou kolem ramen a pak tam stáli bok po boku a čekali.
Ona zůstala studená jako led a na rtech jí kvetl květ smrti, takže jeho vášeň pro ni nezeslábla.
Řekli mi, že se vezmou a naše království se samozřejmě spojí. Řekli mi, že v jejich svatební den budu s nimi.
Už tady začíná být horko.
Namluvili o mně lidem spoustu ošklivých věcí: částečně pravdivých pro zvýšení věrohodnosti, ale promíchaných spoustou lží.
Spoutali mne a zavřeli do malé vězeňské kobky pod palácem, kde jsem zůstala až do podzimu. Dnes mne z mé cely vyvedli, strhali ze mne cáry a smyli špínu, pak mi oholili hlavu a klín a celou mne natřeli husím sádlem.
Sníh padal, když mne nesli – dva muži za ruce, dva za nohy – úplně obnaženou, roztaženou a promrzlou davem, jenž se sešel na zimní svátky, a přinesli mne k této cihlářské peci.
Moje nevlastní dcera tam stála se svým princem. Dívala se na mne v mém ponížení, ale neřekla nic.
Když mě házeli dovnitř, lid jásal a smál se. Všimla jsem si, že jí na tvář dopadla sněhová vločka a zůstala tam, aniž se roztopila.
Pak za mnou zavřeli dveře pece. Je tady čím dál větší vedro a venku zpívají a radují se a buší na stěny pece.
Ona se nesměje, nejásá ani nemluví. Nepošklebovala se mi ani se neodvrátila. Ale podívala se na mě a na malý okamžik jsem v jejích očích uviděla vlastní odraz.
Nebudu křičet. To uspokojení jim nedopřeji. Mohou mít mou mrtvolu, ale moje duše a můj příběh patří jen mně a zemře se mnou.
Husí sádlo se na mně už začíná roztápět. Nevydám ze sebe ani hlásku.
Už na to nebudu myslet.
Místo toho myslím na sněhovou vločku na její tváři.
Myslím na její vlasy černé jako uhlí, na rty rudější než krev a na její sněhobílou pleť.

 

 

Neil Gaiman: „Někdy mám pocit, že ta povídka je jako virus. Jakmile ji jednou přečtete, už nikdy nedokážete číst ten původní příběh stejnýma očima. Mám z toho radost.“

Douglas Adams: Stopařův průvodce po Galaxii

Douglas Adams: Stopařův průvodce po Galaxii


„Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení. Hovoří k vám Prostenik Vogon Jelc z Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy. Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové expresní dálnice, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určené k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě pozemské minuty. Děkuji vám.“
Ale
NEPROPADEJTE PANICE!
Pozemšťan Arthur Dent a mimozemšťan Ford Prefect se zachrání, protože kdo by napsal heslo Země do STOPAŘOVA PRŮVODCE PO GALAXII, jedné z nejdůležitějších knih v historii nejen lidstva, a s kým bychom navštívili RESTAURANT NA KONCI VESMÍRU?
 


 

 

STOPAŘŮV PRŮVODCE PO GALAXII

Johny Brockovi a Clare Gorstové
a ostatním Arlingtoňanům
za čaj, sympatie a kanape

 


Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce. Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad. Hlavní problém této planety spočívá – nebo spíš spočíval – v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly. A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně – dokonce i majitelé digitálních hodinek. Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na stromy kdy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech. A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárníčce v Rickmansworthu najedou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu – tentokrát by to bylo fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibijet. Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena. Toto však není její příběh. Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků. Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská kniha – na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná. Možná že jde dokonce o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel. Je to kniha nejen pozoruhodná, ale i velmi úspěšná – je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je diskutabilnější než trilogie filoyofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr největších Božích omylů a Co je vlastně ten Pámbů zač? V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť – ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných – má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody.

Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE. Historie onoho strašně pitomého čtvrtka a jeho neuvěřitelných následků a jejich souvislostí s touto pozoruhodnou knihou však začíná velmi prostě. Začíná před domem.

 


 

 

1. kapitola

Dům stál na mírném svahu na samém konci vesnice. Stál o samotě, s vyhlídkou na širé lány jihozápadní Anglie. Rozhodně ničím nevynikal – asi třicet let starý, podsaditý, přibližně čtvercový cihlový dům, v průčelí se čtyřmi okny, jejichž velikost v poměru k celku víceméně přesně nelahodila oku. Jediný člověk, kterého dům něčím zajímal, byl Arthur Dent, a to ještě jen proto, že v něm náhodou zrovna bydlel. Bydlel tu už tři roky, od té doby, co se odstěhoval z Londýna, protože na Londýn prostě neměl nervy. I on byl asi třicetiletý, vysoký, tmavovlasý a vždycky trochu nesvůj. Nejvíc starostí mu působilo, že se ho všichni pořád ptali, proč vypadá tak ustaraně. Pracoval v místním rozhlase, o kterém vždycky říkával kamarádům, že je mnohem, ale mnohem lepší, než si asi myslí. Taky že byl – většina jeho kamarádů totiž pracovala v reklamě. V noci ze středy na čtvrtek lilo, takže ulice byla mokrá a rozblácená, ale ranní slunce zářivě vesele svítilo – a mělo to být naposledy – na Arthurův dům. Nikdo mu ještě neoznámil, že obecní rada chce dům zbourat a postavit místo něj dálnici.

Ve čtvrtek v osm ráno se Arthur necítil zrovna nejlíp. Mátožně se probudil, vstal a mátožně bloumal po pokoji, otevřel okno, uviděl buldozer, našel pantofle a odbelhal se do koupelny umýt. Zrcátko na holení – obrácené ke stropu. Nastavil ho. Na okamžik se v něm objevil další buldozer za oknem koupelny. Řádně nastaveno odráželo Arthurovy štětiny. Odrásal je, umyl se, utřel a odbelhal se do kuchyně najít něco příjemného, co by se dalo vložit do úst. Konvice, zásuvka, lednička, mlíko, kafe. Zívnutí. Slovo buldozer bloudilo jeho myslí a hledalo, s čím by se mohlo spojit. Buldozer za kuchyňským oknem byl pořádný kousek. Civěl na něj. Žlutý, pomyslel si a odbelhal se do ložnice obléct. Cestou se zastavil v koupelně a vypil velkou sklenici vody a pak ještě jednu. Začínal se podezřívat, že má kocovinu. Ale proč? Copak včera večer pil? Došel k závěru, že nejspíš ano. Zahlédl cosi v holícím zrcátku. Žlutý, pomyslel si a belhal se do ložnice. Zastavil se a přemýšlel. Hospoda, říkal si v duchu. Jéžiš, hospoda. Matně se rozpomínal, jak se rozčiloval kvůli něčemu, co mu připadalo důležité. Každému o tom vykládal a obával se, že dost obšírně – nejjasnější vizuální vzpomínku měl na skelné pohledy v očích lidí kolem. Něco o nějaké dálnici, o které se právě dozvěděl. Jednalo se ní už celé měsíce, až na to, že o tom zřejmě nikdo nevěděl. K smíchu. Lokl si vody. Však ono se to setřese, rozhodl se, nikdo přece žádnou dálnici nechce, obecní rada to nikdy nemůže prosadit. To se nějak vyřeší.

Ale že ho to stálo pořádnou kocovinu. Prohlížel se v zrcadle na dveřích skříně. Vyplázl jazyk. Žlutý, pomyslel si. Slovo žlutý bloudilo jeho myslí a hledalo, s čím by se mohlo spojit. O patnáct vteřin později už byl venku a ležel před obrovským žlutým buldozerem, který se valil zahradní pěšinou.

Pan L. Prosser byl, jak se říká, taky jenom člověk. Jinými slovy patřil k dvounohým formám života na bázi uhlíku, které se vyvinuly z opic. Konkrétně řečeno byl to čtyřicetiletý, tlustý a ochablý zaměstnanec obecní rady. Jeho největší zvláštnost – ale o té ovšem nevěděl – spočívala v tom, že byl kromě jiného přímým Čingischánovým potomkem po meči, přestože řada uplynulých generací a rasové míšení si zahrálo s jeho geny natolik, že neměl žádné patrné mongolské rysy apo mocném předkovi nezdědil nic než postavu značně rozšířenou v pase a slabost pro malé chlupaté kloboučky. Velký válečník rozhodně nebyl – ve skutečnosti to byl nervózní, utrápený človíček. A dneska byl zvlášť nervózní a utrápený, protože v práci se vyskytl problém – měl dohlédnout, aby dům Arthura Denta byl srovnán se zemí, dřív než den skončí. „Nechte toho, pane Dente,“ říkal, „tohle přece nemůžete vyhrát. Nemůžete ležet před buldozerem donekonečna.“
Snažil se přimět své oči, aby divoce blýskaly, ale nějak jim to nešlo. Arthur ležel v blátě a pomlaskával. „Vsaďte se! Uvidíme, kdo dřív zrezaví.“
„Obávám se, že se s tím budete muset smířit,“ opáčil L. Prosser a nervózně protáčel chlupatý klobouček na šešulce hlavy. „Tahle dánice se postavit musí, a taky že se postaví!“
„To slyším prvně,“ podivil se Arthur, „a proč se musí postavit?“
Pan Prosser mu zkusmo pohrozil prstem, ale hned toho zase nechal. „Jak to myslíte, proč se musí postavit? No, je to dálnice. Dálnice se stavět musí.“
Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že takové spousta lidí z bodu A stojí o to se tam dostat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru rozhodli, kde vlastně chtějí být. Pan Prosser chtěl být v bodě D. Bod D neměl žádné zvláštní umístění, byl to prostě kterýkoliv příhodný bod hodně daleko od bodů A,B a C. V bodě D by měl pěknou chaloupku se zkříženými sekyrami nade dveřmi a trávil by příjemné chvíle v bodě E, což byla vzhledem k bodu D nejbližší hospoda. Jeho žena by samozřejmě chtěla popínavé růže, ale on dával přednost sekyrám. Sám nevěděl proč, ale sekyry se mu prostě líbily. Pod palbou posměšných pohledů, jimiž ho stíhali řidiči buldozerů, ho polilo horko. Přenesl váhu z nohy na nohu, ale na obou to bylo stejně nepohodlné. Zřejmě tu někdo byl děsně neschopný a pan Prosser se modlil, aby to náhodou nebyl on. „Měl jste právo vznést námitky nebo předložit protinávrhy v patřičné lhůtě.“
„V patřičné lhůtě?“
opičil se Arthur. „V patřičné lhůtě? Dozvěděl jsem se o tom včera, když ke mně domů přišel nějaký řemeslník. Ptal jsem se ho, jestli přišel umýt okna, a on na to že ne, že přišel zbourat dům. To mi ovšem neřekl rovnou. Nejdřív otřel pár oken a vyinkasoval pět liber. Pak se s tím teprve vytasil.“
„Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tři čtvrtě roku.“
„To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo tak něco na tem způsob.“
„Ale ty plány byly vyvěšeny…“
„Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa.“
„Tam je oddělení, kde je vyvěšují.“
„S baterkou.“
„Asi byl zrovna výpadek proudu.“
„A schody zřejmě taky vypadly.“
„Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?“
„Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard!.“
Po nebi přeběhl mrak. Jeho stín padl na Arthura Denta, opřeného o loket ve studeném bahně. Padl na Arthurův dům. L. Prosser se na něj zamračil. „Není to moc hezký dům.“
„Mně se bohužel zrovna líbí.“
„Dálnice se vám bude taky líbit.“
„Hele, drž hubu,“ zavrčel Arthur. „Drž hubu a vodprejskni i s tou svou pitomou dálnicí. Nemáš nárok a moc dobře to víš.“
Pan Prosser několikrát naprázdno otevřel a zase sklapl ústa, zatímco jeho mysl na okamžik zaplnily nevysvětlitelné, ale strašně svůdné vize Arthurova domu stravovaného ohněm a vřeštícího Arthura, jak vybíhá z hořících trosek a ze zead mu vyčuhují přinejmenším tři pořádná kopí. Podobné vize ho obtěžovaly dost často a silně ho znervózňovaly. Chvíli se pokoušel cosi blekotat, pak se však vzpamatoval. „Pane Dente…“
„Ano? Copak?“
„Rád bych vám poskytl jednu věcnou informaci. Dovedete si představit, jakou škodu by asi utrpěl tenhle buldozer, kdybych ho prostě pustil a převálcoval vás?“
„Jakou?“
zeptal se Arthur. „Vůbec žádnou,“ odvětil Prosser a nervózně odmašíroval. Nestačil se divit, proč je jeho mozek napěchován tisíci divokými pokřikujícími jezdci. Prazvláštní shodou okolností výraz vůbec žádné přesně vyjadřuje míru podezření, které choval z opice vzešlý Arthur Dent, že jeden z jeho nejlepších kamarádů nepochází ani z opice ani z Guildfordu, jak obvykle prohlašoval, nýbrž z jedné malé planety kdesi v okolí Betelgeuze. To by Arthura totiž v životě nemohlo napadnout. Tenhle kamarád se octl na planetě Zemi před nějakými patnácti lety a celou tu dobu se poctivě snažil začlenit do pozemské společnosti. Je třeba uznat, že se mu to do jisté míry podařilo, to se musí nechat. Tak například se mu po celých těch patnáct let dařilo předstírat, že je nezaměstnaný herec. Zřejmě je to celkem přijatelné tvrzení. Dopustil se nicméně jedné hloupé chyby – trochu totiž odflákl předběžný průzkum. Získané informace ho natolik zavedly, že si vzbral jméno Ford Prefect v domnění, že je docela běžné a nenápadné. Nebyl nápadně vysoký, jeho tvář měla pozoruhodné, nikoli však nápadně hezké rysy. Nazrzlé vlasy jako dráty si česal z čela dozadu. Kůže vypadala jako napnutá přes nos dozadu. Bylo na něm prostě něco divného, ale těžko říct co. Snad to způsobovalo, že jeho oči nemrkaly dost často, a i když jste s ním mluvili třeba jen chviličku, donutil vás k slzám. Snad to bylo tím, že měl trochu moc široký úsměv a působil znepokojivým dojmem, že se vám chystá skočit po krku.

Většině lidi, s nimiž se na Zemi skamarádil, připadal jako neškodný excentrik – bohém a mazavka s trochu divnými zvyky. Tak například s oblibou vpadával na univerzitní večírky, kde se vždycky strašlivě zlískal a začal zesměšňovat každého astrofyzika, který mu zrovna padl do rukou. Nakonec ho vždycky vyhodili. Čas od času míval stavy podivné roztržitosti. Zíral do nebe jako hypnotizovaný, dokud se ho někdo nezeptal, cože to dělá. Vždycky sebou provinile trhl, a pak se s úlevou zasmál. „Ále jen tak vyklížím létající talíře.“
Každý se tomu vtipu obvykle zasmál a zeptal se, jaké létající talířee ho zajímají. „Zelené!“
usmívalse prohnaně Ford. Chvíli se bláznivě chechtal a pak náhle odklusal do nejbližšího baru, kde zaplatil obrovskou rundu. Ten večer obvykle dopadl špatně. Úplně zmagořený whisky zatáhl do koutku nějakou dívku a vysvětloval jí s poněkud rozmazanou výslovností, že na barvě těch talířů v podstatě zas takmoc nezáleží. A když se potom poloparalyticky potácel nočními ulicemi, ptal se policajtů na cestu k Betelgeuze. Odpovídali mu obvykle něco jako „Nemyslíte, pane, že je čas vydat se domů?“
„Se právě snažím, kámo,“ odpovídal vždycky stejně Ford. „Se právě snažím.“
To, co však skutečně vyhlížel, když roztržitě zíral do nebe, byl jakýkoliv létající talíř. O zelených mluvil jen proto, že zelená byla tradiční barva uniformy Betelgeuzských průzkumníků trhu. Zoufale toužil po jakémkoliv létajícím talíři. Uvíznout někde na patnáct let je přece jen trochu dlouho, zvlášť když je tam tak nepředstavitelná nuda jako na Zemi. Přál si, aby už brzo přiletěl nějaký létající talíř, protože uměl létající talíře stopovat a přimět posádku, aby ho vzali. Věděl jak na to, když chcete zhlédnout divy vesmíru za míň než třicet altairských dolarů denně. Ford totiž ve skutečnosti dělal terénní průzkum pro onu pozoruhodnou knihu, pro Stopařova průvodce po Galaxii.

Lidé jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, a tak kolem poledního už v nejbližším okolí Arthurova domu vládla zaběhnutá rutina. Arthurovou věeobecně uznávanou rolí bylo ležet v blátě, posměšně pomlaskávat a občas se dožadovat svého právníka, maminky nebo dobré knihy. Všeobecně uznávanou rolí páně Prosserovou bylo příležitostně zkoušet na Arthura nové finty, jako například řeč o Veřejném blahu, řeč o Nezadržitelném pokroku, projev na téma Taky mi jednou zbourali dům, ale nikdy jsem se tím netrápil a různé jiné lichotky a výhružky. Všeobecně uznávanou rolí řidičů buldozerů bylo posedávat kolem, popíjet kávu a experimentovat s odborovými předpisy, jak by se dala situace využít k vlastnímu finančnímu prospěchu. Země se zvolna otáčela kolem své osy. Slunce začínalo vysoušet bláto, v němž Arthur ležel. Opět ucítil na tváři něčí stín. „Ahoj, Arthure,“ řekl stín. Arthur zamžoural proti slunci a ke svému překvapení uviděl nad sebou stát Forda Prefecta.

„Forde, ahoj, jak se vede?“
„Fajn. Hele, máš teď něco na práci?“
„Jestli mám něco na práci!“
rozhořčil se Arthur. „No, jenom musím ležet před všemi tady těmi buldozery, nebo co to je, protože, když to neudělám, tak mi zbourají dům, ale jinak… vlastně ani ne, proč?“
Na Betelgeuze nevědí, co je sarkasmus, takže Ford Prefect, pokud se nesoustředil, ho nepostřehl. Řekl tedy: „Prima. Můžeme si tady někde promluvit?“
„Cože?“
jevil se Arthur. Pár vteřin to vypadalo, že ho Ford ignoruje. Upřeně zíral do nebe jako králík, který si koleduje, aby ho přejelo auto. Pak přičapl k Arthurovi. „Musíme si promluvit,“ řekl naléhavě. „Bezva,“ řekl Arthur. „Tak mluv.“
„A něčeho se napít,“ naléhal stále víc Ford. „Je to strašně důležitý, promluvit si a napít se. Teď hned. Zajdeme do hospody ve vesnici.“
Znovu se nervózně zadíval do nebe, jako by něco očekával. „Hele, copak to nechápeš?“
teď už ječel Arthur. „Tenhle chlap mi chce zbourat barák!“
ukázal na Prossera. Ford se na něj zmateně zadíval. „Ale to přece může klidně udělat, i když tu nebudeš, ne?“
„Ale já právě nechci, aby to udělal!“
„Aha.“
„Co je to s tebou, Forde?“
„Nic. Nic se mou není. Poslouchej mě – musím ti říct nejdůležitější věc, jakou jsi kdy slyšel. Musím ti to říct hned a musím ti to říct ve výčepu U podkoního.“
„Ale proč?“
„Budeš potřebovat hodně silný drink.“
Arthur pod Fordovým upřeným pohledem překvapeně zjišťoval, že mu slábne vůle. Netušil ovšem, že je to díky staré pijácké hře, kterou se Ford naučil v hyperprostorových přístavech v oblastech těžby mandranitu ve sluneční soustavě Orion Beta. Ta hra není nepodobná pozemské hře zvané indiánský zápas. Hraje se takhle: Protivníci sedí naproti sobě u stolu a každý má před sebou sklenici. Mezi nimi stojí láhev Janxova likéru (který byl mimochodem zvěčněn ve starodávném orionském hornickém popěvku „Už mi nenalívejte tu starou Janxovku/ne, už mi nenalívejte tu starou Janxovku/Vždyť se mi hlava rozskočí/jazyk se do lhaní pustí/oči z hlavy vyskočí/a duše tělo opustí/Tak dejte sem ještě panáka starý Janxovky“). Oba hráči se pak soustředí na láhev a pokoušejí se ji svou vůlí naklonit a nalít likér do protivníkovy skleničky, a ten ho pak musí vypít. Načež se láhev znovu naplní a hraje se další kolo. A tak dále. Jak jednou začnete prohrávat, je pravděpodobné, že budete prohrávat pořád, protože Janxův likér, kromě jiných účinků, snižuje telepsychické schopnosti. Když je zkonzumováno předem urřené množství, ten, kdo nakonec prohrál, musí dát fant, kterýžto úkon je zpravidla povahy obscénně biologické. Ford obvykle hrál tak, aby prohrál.

Jak tak na něj Ford zíral, začínal si Arthur myslet, že by vlastně nakonec k Podkonímu docela jít chtěl. „Ale co bude s mým domem?“
zakňoural ukřivděně.

Ford pohlédl směrem k Prosserovi a náhle dostal zlomyslný nápad. „Tak on ti chce zbořit dům?“
„Ano, chce tady postavit…“
„Ale nemůže, protože mu ležíš před buldozerem?“
„Ano a…“
„Určitě to nějak vyřešíme,“ ujistil ho Ford. „Promiňte, že ruším,“ zavolal. Pan Prosser (který se právě hádal s mluvčím řidičů buldozerů, jestli Arthur Dent představuje riziko pro jejich duševní zdraví nebo ne, a v případě, že ano, jak vysoký příplatek by měli dostat) zapátral kolem sebe. Překvapilo ho a mírně znepokojilo, když zjistil, že Arthur má společníka. „Ano? Copak?“
volal v odpověď. „Už pan Dent přišel k rozumu?“
„Mohli bychom pro danou chvíli předpokládat, že nepřišel?“
volal zase Ford. „Ach jo,“ povzdychl si Prosser. „A mohli bychom dále předpokládat, že tady hodlá zůstat celý den?“
„Tak?“
„Takže vaši lidé tu budou celý den postávat a nedělat nic?“
„Může být, může být…“
„No, a když už jste se s tím jednou smířil, tak vlastně pana Denta nepotřebujete, aby tady celou tu dobu ležel, ne?“
„Cože?“
„Vy ho tu vlastně nepotřebujete,“ vysvětloval trpělivě Ford. Pan Prosser usilovně přemýšlel. „No vlastně ne, v podstatě ne…, nedá se říct, že bychom ho potřebovali…,“ soukal ze sebe utrápeně. Připadalo mu, že jeden z nich plácá nesmysly. „Takže kdybyste byl tedy ochoten přistoupit na to, že tady v podstatě je, mohl bych si s ním odskočit na půl hodinky do hospody. Co vy na to?“
Pan Prosser si pomyslel, že to zní jako pěkná magořina. „Zní to docela rozumně…,“ řekl konjšivě a sám se divil, koho se to vlastně snaží konejšit. „A kdybyste si pak taky chtěl na jedno skočit, tak to vždycky můžeme na chvíli vzít zase my za vás,“ nabízel velkoryse Ford. „Děkuju mnohokrát…“
Prosser už vůbec nevěděl, jak odehrát tenhle míček. „Děkuju…, ano, to jste moc hodný…“
Zamračil, usmál se, pak se pokusil udělat obojí najednou, což se mu nepodařilo, popadl svůj chlupatý klobouk a zuřivě ho protořil na šešulce. Nedokázal z toho všeho udělat jiný závěr, než že právě zvítězil. „Takže kdybyste laskavě šel sem a tady si lehl…,“ pokračoval Ford Prefect. „Cože?“
užasl Prosser. „Ach tak, promiňte, asi jsem to neřekl dost jasně. Někdo musí ležet tady před těmi buldozery, že? Jinak by jim nic nebránilo, aby převálcovali dům pana Denta, že ano?“
„Cože?“
opakoval Prosser mechanicky. „Je to úplně jednoduché,“ vysvětloval Ford. „Můj klien, pan Dent, říká, že se tu přestane válet v blátě výhradně pod podmínkou, že ho vystřídáte.“
„O čem se to bavíte?“
ozval se Arthur, ale Ford ho zlechka šťouchl nohou, aby byl zticha. Pan Prosser se musel novou myšlenku nahlas přeslabikovat. „Vy zkrátka chcete, abych šel a lehl si…“
„Ano.“
„Před ten buldozer?“
„Ano.“
„Místo pana Denta.“
„Ano.“
„Do toho bláta.“
„Do toho, jak říkáte, bláta.“
Když si pan Prosser uvědomil, že je to ve skutečnosti zase on, kdo nakonec prohrál, bylo to, jako by z něj spadla jakási tíže. Tohle se víc podobalo světu, který znal. Povzdychl si. „A vy zato vezmete pana Denta s sebou do hospody?“
„Správně,“ souhlasil Ford. „Přesně tak.“
Pan Prosser udělal několik nervózních kroků vpřed. „Můžete mi to slíbit?“
„Spolehněte se,“ ujistil ho Ford a dodal k Arthurovi: „Tak dělej, vstávej, ať si tam může lehnout.“
Arthur se zvedl. Připadal si jako ve snu. Ford posunkem naznačil Prosserovi, aby zaujal Arthurovo místo. Nebožák smutně a neohrabaně usedl do bláta. Zdálo se mu, že celý jeho život je jakýsi sen, a občas si kladl otázku, čí sen to je a jestli se těm, kdo ho sní, líbí. Bláto mu obalilo zadek a ruce a vniklo mu do bot. Ford na něj přísně pohlédl. „A ne abyste tady zatím panu Dentovi zbourali dům, když bude pryč, to by byla pěkná sprosťárna, jasný?“
„Pomyšlení na něco takového ještě ani nezačalo uvažovat o pouhé možnosti vstoupit mi na mysl,“ zabrblal Prosser a uvelebil se v blátě. Než ulehl a zavřel oči, zahlédl ještě,jak se k němu blíží zástupce odborového svazu řidičů buldozerů. Snažil si srovnat v hlavě argumenty, aby mohl dokázat, že teď sám nepředstavuje riziko pro duševní zdraví. Nebyl si tím ovšem ani zdaleka tak jistý – jeho mysl zaplňovaly řev, koně, kouř a pach krve. Stávalo se mu to vždycky, když si připadal uboze nebo ušlápnutě, ale nikdy si to nedokázal vysvětlit. V kterési z vyšších dimenzí, o nichž nevíme, mocný Chán vztekle zařval. Pan Prosser se však jen zachvěl a tiše zakňučel. Pod víčky pichlavě cítil kapičky vody. Byrokratické zmatky, rozzlobení muži ležící v blátě, záhadní cizinci působící mu nepochopitelné ponížení a v jeho hlavě armáda neznámých jezdců, kteří se mu vysmívají – to je tedy den! Den to tedy byl. Ford Prefect věděl, že otázka, jestli Arthurův dům zboří nebo ne, nestojí ani za pár ledvin z divokého psa dinga. Jen Arthurovi to pořád nešlo z hlavy. „Dá se mu vůbec věřit?“
staral se. „Já osobně bych mu důvěřoval až do konce světa,“ uklidňoval ho Ford. „To znamená jak asi dlouho?“
„Asi tak dvanáct minut. Tak pojď honem, potřebuju se napít.“

 


 

2. kapitola
Podíváte-li se do Galaktické encyklopedie na heslo Alkohol, dozvíte se, že je to bezbarvá prchavá kapalina, která vzniká kvašením cukrů. Encyclopaedia Galactica zaznamenává i euforizující účinky alkoholu na jisté formy života na bázi uhlíku. Stopařův průvodce po Galaxii se o alkoholu také zmiňuje. Říká, že nejlepší existující drink je Pangalaktický megacloumák.

Vypít Pangalaktický megacloumák je podle Stopařova průvodce asi jako nechat si vyraazit mozek z hlavy plátkem citrónu obaleným kolem masívní zlaté cihly. Průvodce rovněž informuje, na kterých planetách se mixuje nejlepší Pangalaktický megacloumák, kolik za něj zaplatíte a které dobrovolné organizace vám poskytnou pomoc, až se budete léčit z jeho následků. V Průvodci najdete dokonce i recept na Pangalaktický megacloumák. Vezměte obsah jedné láhve Staré Janxovky. Nalijte do něj jednu odměrku vody z moří Santraginu V – ach, santraginská mořská voda! Ach santraginské ryby!!! Do smšsi nechte roztát tři kostky Arkturského mega-ginu (musí být řádně zmrzlý, jinak benzín vyprchá). Tím vším nechte probublat čtyři litry fallijského bahenního plynu, na počest všech šťastných stopařů, kteří zemřeli rozkoší v bažinách Fallie. Obrácenou stříbrnou lžičkou odměřte dávku Qualactinského hypermátového extraktu, vonícího něžnou sladkostí, mystikou a opojnými výpary temných Qualactinských zón. Vhoďte zub algolského slunečního tygra. Sledujte, jak se rozpouští a jak se oheň algolských sluncí vsakuje hluboko do srdce nápoje. Přikápněte trochu Zamphuoru. Ozdobte olivou. A potom pijte…, ale… velmi opatrně… Stopařův průvodce po Galaxii jde na odbyt rozhodně líp než Encyclopaedia Galactica.

„Šest pint hořkého,“ oznámil Ford Prefest barmanovi u Podkoního. „Ale rychle, prosím vás, za chvíli bude konec světa.“
Takovéhle zacházení si barman nezasloužil. Byl to důstojný stařec. Posunul si brýle na nose a zamžikal na Forda. Ten ho však ignoroval a civěl z okna. Barman tedy na místo toho pohlédl na Arthura, který jen bezmocně mlčky pokrčil rameny. Barman tedy zabrousil do konverzace: „Myslíte, pane? Máme to dnes hezky,“ a začal točit žádaná piva. Pak mu to ale nedalo, a zkusil to znova. „Půjdete odpoledne na fotbal?“
Ford se otočil a podíval se na něj. „Ne, nemá to smysl.“
Opět se odvrátil a zíral dál z okna. „Copak? Myslíte, že výsledek je jasný? Arsenal je bez šance?“
„Ne, ne,“ odporoval Ford, „prostě janom bude konec světa.“
„Ano, pane, to už jste říkal.“
Barman pohlédl přes brýle tentokrát na Arthura. „To by se Arsenalu určitě náramně hodilo.“
Ford na něj užasle pohlédl. „To snad ne,“ zamračil se. Barman nabral zhluboka dech. „Tady máte šest pint, pane.“
Arthur se na něj mdle usmál a znovu pokrčil rameny. Otočil se a mdle se usmál na zbytek hospody, pro případ, že by někdo zaslechl, co se tu právě odehrálo. Nikdo samozřejmě nic nezaslechl, a nikdo tudíž nechápal, proč se tak divně usmívá. Muž, sedící u baru vedle Forda, pohlédl na oba kamarády, pak na oněch šest piv. Předvedl bleskovou ukázku počtářského umění. Odpověď, k níž se dopracoval, se mu zřejmě zamlouvala, protože jim věnoval přiblblý a nadějeplný úsměv. „Vodpal, to jsou naše piva,“ řekl Ford a vrhl na něj pohled, který by přiměl i algolského slunečního tygra, aby si hleděl svého.

Ford vysolil na barový pult pětilibrovou bankovku. „Zbytek si nechte.“
„Cože? Z pětilibrovky? Děkuji vám, pane.“
„Sotva to utratíte, máte na to už jen deset minut.“
Barman se rozhodl, že půjde jednoduše kousek dál. „Forde, řekl bys mi laskavě, co se to ksakru děje?“
zlobil se Arthur. „Dělej, pij,“ pobízel ho Ford. „Máš tu tři piva.“
„Tři piva?“
děsil se Arthur. „V poledne?“
Muž vedle Forda se usmíval a šťastně přikyvoval. Ford ho ignoroval. Mluvil dál k Arthurovi: „Čas je iluze. Poledne už teprv.“
„Hluboká myšlenka,“ řekl Arthur. „To bys měl poslat do Reader’s Digestu. Mají tam stránku pro pošuky, jako jsi ty.“
„Vypij to.“
„A proč mám vypít tři piva, jen tak najednou z ničeho nic?“
„Uvolňuje to svalový tonus, budeš to potřebovat.“
„Svalový tonus?“
„Svalový tonus.“
Arthur upřeně zíral do svého piva. „Udělal jsem dneska něco špatně,“ uvažoval nahlas, „anebo byl svět vždycky takovýhle, a jenom já jsem to neviděl, protože jsem byl příliš zahleděný sám do sebe?“
„Tak dobře,“ kapituloval Ford. „Pokusím se ti to vysvětlit. Jak dlouho se my dva známe?“
„Jak dlouho?“
Arthur se zamyslel. „Hm, asi tak pět let, možná šest. Většinou mi připadalo, že to jakž takž dává smysl.“
„No, a jak bys reagoval, kdybych ti řekl, že nejsem z Guildfordu, ale z jedné malé planety kdesi v okolí Betelgeuze?“
Arthur pokrčil rameny. Moc ho to nepotěšilo. „Nevím,“ odpověděl. „Proč? Myslíš, že je pravděpodobné, že něco takového řekneš?“
Ford to vzdal. Nestálo to prostě v tu chvíli za námahu, vždyť za chvíli bude konec světa. Řekl tedy jen: „Dopij to. Bude konec světa,“ dodal naprosto věcně. Arthur vyslal ke zbytku hospody další mdlý úsměv. Zbytek hospody se na něj zamračil. Nějaký člověk mu dokonce posunkem naznačil, aby se na ně neusmíval a hleděl si svého. „To je určitě ten čtvrtek,“ hroutil se Arthur nad svým pivem. „Já ty čtvrtky prostě nezvládám“


 

 

3. kapitola

Tento čtvrtek se v ionosféře, mnoho kilometrů na povrchem planety, něco tiše pohybovalo, a to něco navíc nebylo samo – plulo tu ve skutečnosti několik desítek obrovských, masívních žlutých objektů deskovitého tvaru, velkých jako panelák a tichých jako ptáci. Přesunovaly se bez sebemenší námahy, koupaly se v elektromagnetických paprscích vysílaných hvězdou Sol a dávaly si na čas. Zatím se jen řadily a připravovaly. Planeta hluboko pod nimi téměř neměla tušení o jejich přítomnosti, a právě tak to v této chvíli chtělz. Obrovité žluté objekty zůstaly zcela nepovšimnuty laboratoří v Goonhilly, a když míjely Cape Canaveral, přístroje ani nepíply. I Woomera a Jodrell Bank zíraly přímo skrz ně. Byla to tak trochu škoda, protože přesně po tomhle tu celá léta pásli. Jediný, kdo je vůbec zaregistroval, byla malá černá skříňka zvaná senzomatický subéterový přijímač. Tiše si pro sebe pomrkávala, zahnízděna ve tmě uvnitř kožené brašny, kterou Ford Prefect obvykle nosil přes rameno. Fordova brašna obsahoval totiž docela zajímavé věci – každý pozemský fyzik by valil oči. Právě proto se jimi Ford nechlubil. Maskoval obsah několika ohmatanými scénáři, které údajně studoval. Kromě senzomatického subéterového přijímače tu měl také elektronický palec – krátký a tlustý černý váleček s hebkým, matným povrchem a několika vypínači a ciferníky na jednom konci. Dále přístroj, který vypadal jako mohutná elektronická kalkulačka. Měl asi stovku drobných plochých tlačítek a obrazovku velkou zhruba deset čtverečních centimetrů, na níž se mohla v mžiku objevit kterákoliv z miliónů „stránek“. Přístroj vypadal k zbláznění složitě, což byl jeden z důvodů, proč na plastikovém obalu zářil velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE. Druhý důvod spočíval v tom, že tento přístroj ve skutečnosti byl ta nejpozoruhodnější kniha, jakou kdy vydal mamutí koncern nakladatelství v Malém Medvědu – Stopařův průvodce po Galaxii. Tato kniha existovala ve formě mikrosubmezonového elektronického komponentu i proto, že kdyby vyšla v normální podobě, potřeboval by hvězdný stopař několik nepohodlně velkých budov, aby ji v nich mohl vláčet s sebou. Nejspodnější vrstva Fordovy brašny obsahovala několik propisovaček, poznámkový blok a velký ručník z obchodního domu Marks and Spencer.

Pokud jde o ručníky, Stopařův průvodce po Galaxii o nich říká hned několik věcí. Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu – můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě poustí, Karkrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidá ani ona vás – blbá jak tágo, ale zato značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý. Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou „ztratil“. Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou Galaxií, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat. Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slengu. Lze například říct: „Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník.“
(sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer; frúd = opravdu děsně správný frajer.)

Ve svém hnízdě na ručníku ve Fordově brašně začal senzomatický subéterový přijímač pomrkávat o něco rychleji. Mnoho kilometrů nad povrchem planety postupovaly obrovité žluté objekty v rozvinuté rojnici. V Jordell Banku se právě rozhodli, že je na čase trochu si dáchnout u šálku čaje.

„Máš s sebou ručník?“
oslovil Ford nečekaně Arthura. Arthur, bojující s třetím pivem, se k němu poslušně otočil: „Cože? Proč? Ne… měl bych ho snad mít?“
Už dávno se přestal divit. Nemělo to prostě smysl. Ford vydal rozladěné zamlaskání. „Dopij to,“ pobídl Arthura. V tu chvíli se monotónním bzukotem hospody, zvuky hrací skříně a muže vedle nich, škytajícího nad whisky, kterou mu Ford nakonec koupil, profiltroval zvenčí temný rachot, jako by se něco bořilo. Arthur vdechl pivo a vyskočil na nohy. „Co je to?“
vyjekl. „Neboj,“ uklidňoval ho Ford. „Ještě nezačli.“
„Zaplať Pámbu,“ oddechl si Arthur. „To asi jenom boří tvůj dům,“ řekl Ford a podíval se na dno poslednímu pivu. „Cože?“
zařval Arthur. Fordovo kouzlo bylo náhle prolomeno. Arthur se divoce rozhlédl a pádil k oknu. „Proboha! Taky že jo! Taky že mi boří dům! Co dělám sakra v hospodě, Forde?“
„V tomhle stadiu už je to úplně jedno. Jen je nech, ať si užijou.“
„Užijou?“
vřeštěl Arthur. „Užijou!“
Chvatně pohlédl z okna, aby se přesvědčil, jestli náhodou nemluví o něčem jiném. „Ať jdou do hajzlu i s tím svým užíváním!“
odsekl a vyrazil z hospody, zuřivě mávaje poloprázdnou pivní sklenicí. Toho poledne si v lokálu moc přátel nenadělal. „Nechte toho, vy vandalové! Vy rozvraceči domovů! Vy pološílení Vizigóti, nechte toho, slyšíte!“
řval Arthur. Fordovi nezbylo, než jít za ním. Rychle se obrátil k barmanovi a požádal o čtyří balíčky buráků. „Tady jsou, pane.“
Barman hodil balíčky na pult. „Dvacet osm pencí, kdybyste byl tak laskav.“
Ford byl velmi laskav – dal barmanovi další pětilibrovku a řekl mu, aby si drobné nechal. Barman pohlédl nejprve na bankovku, pak na Forda. Náhle se zachvěl. Zmocnil se ho podivný chvilkový pocit, kterému nerozuměl, protože žádný pozemšťan před ním ho ještě nezakusil. V okamžicích nejvyšší tísně každá existující forma života vydává slabý podprahový signál. Ten signál nesděluje nic jiného, než přesný a téměř dojemný údaj, jak daleko je ona bytost od místa, kde se narodila. Na Zemi prostě není možné být od svého rodiště dál než něco přes pětadvacet tisíc kilometrů, což opravdu není moc daleko, a proto jsou tyto signály tak slabé, že je nikdo nezaznamenává. Ford Prefest byl v této chvíli ve značné tísní, a navíc se narodil šest set světelných let odtud, kdesi v okolí Betelgeuze. Barman, zasažený nesrozumitelným, šokujícím pocitem vzdálenosti, se chvíli vzpamatovával. Nevěděl, co ten pocit znamená, ale najednou se zadíval na Forda s novým respektem, téměř s posvátnou bázní. „Myslíte to vážně, pane,“ otázal se tichým šepotem, jímž dosáhl, že hospoda rázem ztichla, „že bude konec světa?“
„Ano.“
„Dneska odpoledne?“
Ford se vzpamatoval. Byl zase ve formě. „Ano,“ řekl zvesela. „Odhaduju to na míň než dvě minuty.“
Barmanovi se nechtělo věřit, že vede takovýhle hovor, ale pocitu, který zakusil před chvílí, přece také nemohl uvěřit. „A nemůžeme s tím něco udělat?“
zeptal se. „Ne, to ne.“
Ford si ládoval buráky do kapsy. Kdosi ve ztichlém baru se chraptivě zasmál, co že to všichni blbnou. Muž vedle Forda už byl notně zhulákaný. Očima se šplhal vzhůru k Fordovi. „Myslel jsem, že až bude konec světa, máme si lehnout na zem nebo si dát papírovej pytlík na hlavu nebo tak něco.“
„Jestli chcete, tak jo,“ odvětil Ford nevzrušeně. „Aspoň nám to říkali na vojně,“ dodal muž a jeho oči se vydaly na dlouhou zpáteční pouť k panáku whisky. „A pomůže to?“
zajímal se barman. „Ne.“
Ford mu věnoval přátelský úsměv. „Promiňte, už musím jít.“
Mávl rukou na pozdrav a vyšel ven. Hospoda chvíli mlčela. Pak náhle, aby se trapas dovršil, muž s chraptivým smíchem předvedl znovu své číslo. Dívka, kterou přitáhl do hospody s sebou, si ho běhěm poslední hodiny začala z duše hnusit, a patrně by pro ni bylo ohromné zadostiučinění, kdyby tušila, že asi tak za půldruhé minuty se onen muž vypaří a zbude z něj jen obláček vodíku, ozónu a kysličníku uhelnatého. Jenomže v okamžiku, kdy k tomu došlo, měla plné ruce práce, aby se sama vypařila, takže to vůbec neocenila. Barman si odkašlal. Zaslechl se, jak říká: „Poslední objednávky, prosím.“
Obrovité žluté stroje klesaly a nabíraly na rychlosti. Ford o nich věděl. Takhle to tedy nechtěl.

Arthur pádil ulicí. Už byl skoro u svého domu. Nevšiml si, jak se najednou ochladilo. Nevšímal si větru ani náhlého nevysvětlitelného poryvu deště. Nevšímal si ničeho kromě buldozerů plazících se po zbořeništi, které kdysi bylo jeho domovem. „Vy barbaři,“ ječel, „vysoudím na obecní radě všechny prachy do posledního halíře! Dám vás pověsit, vláčet a rozčtvrtit! A zmrskat! A uvařit… až… až budete mít dost.“
Ford běžel rychle za ním. Běžel opravdu hodně rychle. „A pak to udělám všechno znova!“
řičel Arthur. „A až skončím, seberu ty kousky a budu po nich skákat!“
Arthur si nevšiml, že řidiči prchají od buldozerů. Nevšiml si ani, že pan Prosser vytřeštěně zírá do nebe. To, čeho si všiml pan Prosser, byly obrovité žluté objekty s jekotem se snášející z mraků. Nemožně velké žluté objekty. „A budu po nich skákat dál,“ Arthur nepřestával utíkat a řvát, „až si udělám puchýře, anebo si vymzslím něco ještě nepříjemnějšího, a pak…“
Arthur zakopl, sletěl po hlavě, udělal kotrmelec a rozplácl se naznak. Konečně si všiml, že se něco děje. Píchl prstem k obloze. „Co je ksakru zas tohle?“
vřískl. Ať už to bylo cokoliv, přehnalo se to po nebi ve své obludné žlutosti, rozervalo to vzduch s rámusem vyrážejícím mozek z hlavy a hupslo to do dálky, a když se za tím zející vzduch zase zavřel, dalo to ránu, že vám zarazila uši dva metry do lebky. Přiletělo další něco a udělalo přesně totéž, jenomže hlasitějí. Těžko říct, co v tom okamžiku dělali lidé na povrchu planety,

protože sami pořádně nevěděli, co to vlastně dělají. Nic z toho nedávalo zrovna moc smysl – vbíhat do domů, vybíhat z domů, nezvučně skučet do toho randálu. Všude po světě ulice vybuchovaly lidmi, auta do sebe vrážela, zasažena hlukem, který se valil dál jako přílivová vlna přes hory a údolí, přes pouště a oceány, a zdánlivě rozválcoval na placku, cokoliv zasáhl. Jen jeden člověk stál a pozoroval oblohu. Stál tam se strašným smutkem v očích a gumovými špunty v uších. Věděl přesně, co se děje. Věděl to od chvíle, kdy jeho senzomatický subéterový přijímač začal v hluboké noci pomrkávat pod polštářem a kdy se s trhnutím probudil. Na tohle léta čekal. Když pak potmě a o samotě ve svém pokojíku dekódoval signály, připadalo mu, jako by mu srdce sevřela studená ruka. Ze všech možných ras v celé Galaxii, které mohli přijít s takovým pozdravem planetě Zemi, to zrovna nemuseli být Vogoni. Přesto však věděl, co musí udělat. Další vogonské plavidlo se mu s jekotem prořítilo nad hlavou. Ford otevřel brašnu. Odhodil scénář „Josefa a čarovného televizních pláště“, odhodil i výtisk Bohem zakletého – tam, kam míří, už je nebude potřebovat. Všechno bylo, jak mělo být. Vše bylo připraveno. Věděl, kde má ručník.

Zemi zasáhlo náhlé ticho. Bylo to přinejmenším horší než předchozí hluk. Chvíli se nedělo nic. Obrovské lodi nehybně visely na obloze, nad všemi pozemskými státy. Visely bez hnutí, obrovité, masívní, nehybné proti obloze, ztělesněné rouhání proti přírodě. Spousta lidí utrpěla šok, když se pokoušeli pochopit, co vidí. Lodi visely na obloze přesně tak, jak by tam cihly viset nemohly. A pořád se nedělo nic. Pak se ozval téměř neslyšný šepot, náhlý kosmický záchvěv zvuku pronikajícího atmosférou. Všechny hi-fi přístroje na světě, všechna rádia, všechny televizní přijímače, všechny kazetové magnetofony, všechny nízko i vysokofrekvenční reproduktory a všechny středopásmé zesilovače na celém světě se samy od sebe bez hluku zapnuly. Každá plechovka, každá popelnice, každé okno, každé auto, každá sklenice, každý kus rezavého plechu se rázem aktivoval jako akusticky dokonalý reproduktor. Zemi, těsně předtím než zanikne, mělo být dopřáno vyzkoušet nejdokonalejší způsob reprodukce zvuku, největší veřejný rozhlas, jaký byl kdy vybudován. Ale nevysílal se žádný koncert, žádná hudba, žádná znělka, pouhá zpráva. „Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení,“ řekl jakýsi hlas. Bylo to úžasné. Úžasně dokonalý kvadrofonní zvuk s tak mizivou mírou zkreslení, že i nebojácný muž by zaplakal. „Hovoří k vám Prostenik Vogon Jelc z Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy,“ pokračoval hlas. „Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové hyperprostorové expresní dálníce, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určeny k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě pozemské minuty. Děkuji vám.“
Rozhlas umlkl. Děs nepochopení zachvátil přihlížející pomšťany. Hrůza se zvolna sunula shromážděnými davy, jako by to byly železné piliny na listu papíru, pod nímž se pohybuje magnet. Vtom propukla panika, zoufalá touha prchat, jenomže nebylo kam. Když to Vogoni viděli, zapnuli znovu improvizovaný rozhlas: „Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy k demolici jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem mísním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty. Teď už je pozdě dělat kvůli tomu rozruch.“
Rozhlas opět zmlkl, jen ozvěna se nesla nad krajinou. Obrovité lodi se na nebi zvolna a bez námahy obrátily. Na spodku každé z nich se objevil otvor, čtverec černé prázdnoty. Za tu chvíli se někomu někde zřejmě podařilo zmocnit se vysílačky, zaměřit vlnovou délku a odvysílat vogonským lodím zprávu, orodující za planetu. Nikdo neví, co se v ní říkalo, zato všichni slyšeli odpověď. Rozhlas znovu zlobně naskočil. Hlas zněl tentokrát hodně otráveně. „Co tím chcete říct, že jste nikdy nebyli na Alfě Centauri? Proboha, lidstvo, vždyť je to přece jen čtyři světelné roky! Je mi líto, ale když se neobtěžujete zajímat ani o místní záležitosti, je to vaše chyba. Energetizujte demoliční paprsky!“
Z černých otvorů vytrysklo světlo. „Taková pitomá apatická planeta,“ dodal hlas na stejné vlnové délce, „s tou se přece nebudu párat!“
Kdosi vypnul rozhlas. Bzlo děsivé hrůzyplné ticho. Ozval se děsivý hrůzyplný zvuk. Bylo děsivé hrůzyplné ticho. Vogonská stavební flotila odplula do inkoustové prázdnoty poseté hvězdami.


 

4. kapitola
Kdesi daleko, v protilehlém spirálním rameni Galaxie, pět set tisíc světelných let od hvězdy Sol, se Zafod Bíblbrox, prezident Imperiální galaktické vlády, řítil přes damogranská moře v iontové poháněném deltačlunu, blyštícím a třpytícím se v damogranském slunci. Žhavý Damogran, daleký Damogran, Damogran, o jehož existenci skoro nikdo neví. Damogran, tajný domov Srdce ze zlata. Člun letěl po vodě. Pojede ještě dost dlouho, než dorazí na místo určení. Damogran je totiž dost nešikovně uspořádaná planeta. Není na ní nic jiného než menší a větší pouštní ostrovy obklopení půvabnými, leč nepříjemně rozlehlými pláněmi oceánu. Člun letěl dál. Díky této topografické zvláštnosti zůstal Damogran vždycky neobydlenou planetou. Proto se ho také Imperiální galaktická vláda vybrala pro uskutečnění přísně tajného projektu Srdce ze zlata. Člun lehce klouzal a nadskakoval po hladině moře, oddělujícího hlavní ostrovy jediného souostroví použitelné velikosti na celé planetě. Zafod Bíblbrox směřoval z maličkého kosmodromu na Velikonočním ostrově (jméno bylo zvoleno pouhou a zcela bezvýznamnou shodou okolností – ve staré galaktičtině výraz „velikonoční“ znamená malý, plochý a světle hnědý) na ostrov Srdce ze zlata, jež se další bezvýznamnou shodou okolností jmenoval Francie. Jedním z vedlejších výsledků projektu Srdce ze zlata byl celý řetězec naprosto bezvýznamných náhod. Ale v žádném případě nebylo náhodnou shodou okolností, že dnešní velký den vyvrcholení a odhalení, den, kdy Srdce ze zlata mělo být konečně představeno žasnoucí Galaxii, byl také vyvrcholením mnoha let úsilí pro Zafoda Bíblbroxe. Právě kvůli dnešnímu dni se kdysi rozhodl kandidovat na prezidenta – rozhodnutí, jež vyslalo šokové vlny překvapení po celém Galaktickém impériu. Zafod Bíblbrox? Prezident? Snad ne ten Zafod Bíblbrox? Snad ne naším prezidentem? Mnozí v tom spatřovali konečný důkaz, že celému známému vesmíru už definitivně přeskočilo. Zafod se zašklíbil a popohnal člun k ještě vyšší rychlosti. Zafod Bíblbrox, dobrodruh, bývalý hipík, srandista, (cvok? patrně ano), grafoman, packal v mezilidských vztazích, o nemž si většina lidí myslela, že je úplně mimo mísu. Prezident? Nejsme přece šílenci, aspoň v tomhle směru ne. Jen šest lidí v celé Galaxii znalo princip, na jehož základě byla ovládána. Těm bylo jasné, že v okamžiku, kdy Zafod Bíblbrox oznámil svůj úmysl kandidovat, byla to hotová věc: tohle byl ideální materiál na prezidenství.

 

Prezident: celý titul zní prezident Imperiální galaktické vlády. Výraz „imperiální“ byl v názvu zachován, přestože dnes už jde o anachronismus. Legitimní císař je polomrtvý už řadu století. V posledních okamžicích svého smrtelného zápasu byl uzavřen ve stagnačním poli, které ho udržuje ve stavu věčné neměnnosti. Všichni jeho dědici mezi tím dávno vymřeli, což znamená, že bez jakýchkoli drastických politických převratů se moc přesunula o jeden či dva stupínky níž. Zdánlivě dnes patří sboru, jenž kdysi fungoval jako sbor císařských poradců – je to volené Vládní shromáždění v čele s prezidentem voleným tímto shromážděním. Ve skutečnosti však ničemu takovému moc nepatří. Zvlášť prezident je pouhou figurkou – není držitelem pražádné moci. Vybírá ho vláda, avšak kvality, jimiž se má vyznačovat, rozhodně nejsou vůdcovské schopnosti, jde tu spíš o schopnost pobuřovat. Proto je za prezidenta vybírán vždycky sporný typ – provokativní a zároveň fascinující. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž odvracet od ní pozornost. Podle těchto měřítek je Zafod Bíblbrox jeden z nejúspěšnějších prezidentů, ajké kdy Galaxie měla – dva roky z desetiletého funkčního období už strávil ve vězení za podvod. Jen velmi málo lidí tuší, že prezident a vláda v podstatě žádnou moc nemají, a z této hrstky jen šest lidí ví, kde sídlí skutečná moc. Většina ostatních věří, že konečný proces rozhodování je řízen počítačem. Větší omyl si stěží lze představit.

Co však se jim pochopit nepodařilo – důvod, proč to Zafod dělá. Prudce naklonil člun na bok a vyslal ke slunci zpěněnou vodní stěnu. Dnes nadešel den D. Dnes všichni pochopí, co měl Zafod za lubem. Jen kvůli dnešku se stal prezidentem. Na dnešní den také připadaly jeho dvousté narozeniny, což ale byla jen další bezvýznamná shoda okolností. Člun se lehce nesl po hladině Damogranského moře a Zafod se pro sebe tiše usmíval. Čeká ho nádherný a vzrušující den. Pohodlně se uvelebil a dvěma sepnutýma rukama obemkl opěradlo sedadla. Řídil třetí rukou, kterou si nedávno nechal imputovat pod pravičku, protože doufal, že se tak zlepší v boxu na lyžích. „Hochu,“ mručel si pro sebe, „ty seš teda fakt frajer.“
Nervy mu však zpívaly písničku pronikavější než hvizd píšťalky na psa. Ostrov Francie byl asi třicet kilometrů dlouhý a v nejširším místě asi osm kilometrů široký. Pokrýval ho písek. Tvarem připomínal půlměsíc. Budil dojem, že smyslem jeho existence vlastně není být ostrovem, ale spíše prostředkem k vymezení rozlohy a křivky velkého zálivu. Dojem ještě zvýrazňovala skutečnost, že pobřeží ne vnitřní hraně půlměsíce tvořily téměř výhradně strmé útesy. Od vrcholků útesů se terén zvolna svažoval k protějšímu pobřeží. Na špici útesu stál uvítací výbor. Skládal se z větší části z inženýrů a vědců, kterí postavili Srdce ze zlata – byli to většinou humanoidi, ale tu a tam jste zahlédli i pár reptiloidních atominírů, dva tři zelené sylfovité maximegalaktiky, jednoho či dva chobotnicovité fyzukturalisty a dokonce jednoho Húlúvú (Húlúvú je superinteligentni odstín modré barvy). Všichni, až na onoho Húlúvúa, se skvěli ve svých pestrobarevných obřadních pracovních pláštích, zatímco Húlúvúa pro tuto příležitost přechodně zalomili do volně stojícího hranolu. Do jednoho se všichni chvěli vzrušením. Společně a mezi sebou došli až k nejzažším hranicím fyzikálních zákonů a překročili je. Změnili strukturu základního přediva, z něhož je utkána hmota, napnuli, překroutili a překonali zákony pravděpodobnosti a nepravděpodobnosti, a přece ze všeho největším zážitkem pro ně zřejmě bylo setkání s mužem s oranžovou šerpou kolem krku. (Oranžová šerpa patří k tradičnímu úboru prezidenta Galaxie.) A možná, že by to prožívali úplně stejně, i kdyby věděli, jakou moc ve skutečnosti prezident Galaxie má, totiž žádnou. Jen šest lidí v celé Galaxii ví, že úkolem prezidenta není moc vykonávat, nýbrž odvracet od ní pozornost. Zafod Bíblbrox se pro své zaměstnání hodil přímo skvěle. Dav, oslněn sluncem a mistrovským ovládáním lodi, zalapal po dechu, když se prezidentský člun prořítil kolem sklaního výběžku do zátoky. Zářící, třpytivý člun se zvolna blížil. Bruslil po moři a nadnášel se velkorysými obraty. Ve skutečnosti se vody vůbec dotýkat nemusel, neboť spočíval na mlžném polštáři ionizovaných atomů – pro efekt byl však opatřen tenkými ploutvovitými lopatkami, které bylo možno ponořit. Odřezávaly pláty vody a syčivě je vyhazovaly do vzduchu. Zakusovaly se hlubokými zářezy do moře, jež se bláznivě pohupovalo a v podobě pěny padalo zpět do brázdy za člunem. Zafod miloval efekt – v tom nejvíc vynikal. Náhle strhl kormidlo, člun se prudce obrátil a vznesl se v divokém oblouku, minul hranu útesu a zlehka přistál, kolébán vlnami. V několika vteřinách se Zafod vyřítil na palubu a už mával a usmíval se na víc než tři bilióny lidí. Ty tři bilióny lidí tam ve skutečnosti nebyly, ale mohly sledovat každé jeho gesto prostřednictvím malé trivizní robokamery, úslužně se vznášející opodál ve vzduchu. Trivizní vysílání prezidentových kousků bylo vždycky úžasně populární – v tom také spočíval jejich smysl. Spokojeně se usmál. Tři bilióny a šest lidí netuší, že dnes jim předvede mnohem lepší kousek, než doufali. Robokamera se snesla blíž, aby zabrala detail populárnější z jeho dvou hlav. Zafod znovu zamával. Jeho vzhled byl víceméně humanoidní, až na přebytečnou hlavu a třetí ruku. Světlé, rozcuchané vlasy mu trčely v náhodných směrech, modré oči se třpytily čímsi naprosto nepojmenovatelným. Brady měl téměř vždy neoholené. Ve vzduchu nad Zafodovým člunem plula šestimetrová průhledný koule, pohupovala se a nadskakovala a třpytila se v zářivém slunci. Uvnitř koule se vznášela mohutná půlkruhová pohovka potažená jasně rudou kůží. Čím víc koule nadskakovala a čím víc se pohupovala, tím byla pohovka nehybnější, stabilní jako polstrovaná skála. Stejně jako všechno ostatní, i toto bylo vypočítáno na efekt. Zafod prošel stěnou koule a natáhl se na pohovku. Dvěma rozpřaženýma rukama se opřel o opěradlo, zatímco třetí si oprašoval imaginární prach z kolena. Obě jeho hlavy se rozhlížely kolem sebe a usmívaly se. Dal si nohy nahoru. Měl pocit, že každou chvíli musí zaječet. Pod bublinou voda vřela, kypěla a vystříkovala do výše. Bublina se vznesla do vzduchu, poskakovala a pohupovala se na vrcholu gejzíru. Stoupala výš a výš, pohazujíc útes pruhy světla. Vznášela se vzhůru na jazyku vody, pak se voda pod ní zhroutila, zřítila se zpátky do moře, desítky metrů hluboko. Zafod se usmíval a představoval si sám sebe. Dokonale směšný způsob dopravy, ale dokonale krásný. Na vrcholu útesu koule na okamžik zakolísala, zlehka dosedla na rampu opatřenou zábradlím, valila se po ní na malou plošinu s prohlubní, kde se zastavila. Za bouřlivého potlesku vystoupil Zafod Bíblbrox z bubliny. Oranžová šerpa planula ve slunci. Prezident Galaxie byl tu. Počkal, až umlkne potlesk, pak zdvihl ruku na pozdrav. „Ahoj,“ řekl. Připlížil se k němu vládní pavouk a pokusil se mu vtisknout do rukou kopii připraveného projevu. Stránky tři až sedm jeho originálu pluly v této chvíli nasáklé vodou po hladině damogranského moře asi osm kilometrů od zálivu. Stranu jedna a dvě zachránil jistý damograndský orel čupřinohlavý. Zabudoval je do převratného nového typu hnízda, který právě vynalezl. Skládalo se převážně z papírmašé a dokonale bránilo čerstvě vylíhlým písklatům, aby z něj mohly vypadnout. Damogranský orel čupřinohlavý sice zaslechl cosi o přirozené selekci, ale nechtěl s tou myšlenkou mít nic společného. Zafod Bíblbrox věděl, že nebude připravený projev potřebovat, a proto jemně odstrčil lejstra nabízená pavoukem. „Ahoj,“ řekl znovu. Všichni se na něj zářivě usmívali, nebo aspoň skoro všichni. Očima vyhledal v davu Trillian. Trillian byla dívka, kterou Zafod sbalil při nedávné návštěvě jedné planety, kam se vydal inkognito, jen tak pro pobavení. Byla štíhlá, tmavá, humanoidní, měla dlouhé, vlnité černé vlasy, plné rty, nos jako knoflík a legračně hnědé oči. S červeným šátkem ovázaným kolem hlavy a v dlouhých, hnědých, hedvábných šatech vypadala tak trochu arabsky. Ne že by snad někdo z přítomných kdy slyšel o nějakých Arabech. Arabové totiž dost nedávno přestali existovat a nadto v době, kdy existovali, byli pět set tisíc světelných let daleko od Damogranu. Trillian nebyla žádná celebrita, alespoň jak Zafod tvrdil. Prostě s ním jen chodila a hlavně mu říkala, co si o něm myslí. „Ahoj, zlato,“ řekl jí. Poslala mu rychý, nervózní úsměv a odvrátila oči. Pak se na něj znovu podívala a znovu se usmála, tentokrát vřeleji – ale to už se Zafod díval někam jinam. „Ahoj,“ řekl klubíčku různých tvorů z tisku, kteří postávali opodál a přáli si, aby už konečně přestal říkat ahoj a pustil se do výroků. Usmál se na ně zvlášť zlomyslně, protože věděl, že za několik okamžiků jim poskytne výrok, že se budou divit. Další věc, kterou řekl, jim nicméně zrovna moc k užitku nebyla. Jeden z přítomných činovníků mrzutě usoudil, že prezident zjevně nemá náladu číst rafinovaně skloubenou řeč, kterou mu napsali, a tak cvakl v kapse vypínačem zařízení pro dálkové ovládání. Obrovitý bělostný dóm, rýsující se proti obloze, uprostřed pukl, rozloupl se a pomalu se složil na zem. Všichni vydechli úžasem, přestože dobře věděli, že právě tohle dóm udělá, vždyť ho tak sami zkonstruovali. Pod ním ležela odhalená ohromná kosmická loď, sto padesát metrů dlouhá, tvarovaná jako lesklá běžecká tretra, sněhobílá a nepředstavitelně krásná. V jejím srdci, neviděna, spočívala malá zlatá krabička obsahující nejnepochopitelnější zařízení, jaké bylo kdy vymyšleno, zařízení, po němž byla loď pojmenována – Srdce ze zlata. „Joj,“ řekl Zafod Bíblbrox Srdci ze zlata. Nic jiného se celkem říct nedalo. Řekl to ještě jednou, protože věděl, že tím otráví novináře. „Joj.“
Zástup se v očekávání obrátil zase k němu. Mrkl na Trillian, a ta v odpověď zdvihla obočí a udělala velké oči. Věděla, co se Zafod chystá říct, a pomyslela si, že se strašně předvádí. „To je naprosto úžasné,“ řekl Zafod. „To je ale fakticky naprosto úžasné. To je tak úžasné, že mám dojem, že bych ji rád čajznul.“
Senzační prezidentský výrok, a navíc pravdivý do písmene. Dav se vděčně zasmál, novináři radostně bušili do knoflíků svých subéterových zpravodajomatiků a prezident se šklíbil. Šklíbil se, ale jeho srdce nesnesitelně křičelo. Nahmátl malou paralyzomatickou bombu, tiše si hovící v jeho kapse. Nakonec to už nemohl déle snést. Zvedl obě hlavy k nebesův, vydal divoký pokřik v durové tercii, mrštil bombou na zem a rozběhl se vpřed mořem náhle ztuhlých zářivých úsměvů.

 


 

 

5. kapitola

Na Prostenika Vogona Jelce nebyl zrovna pěkný pohled, dokonce ani pro Vogony. Vysoký dóm jeho nosu se klenul nad nízkým prasečím čelem. Tmavě zelená, jakoby gumová kůže byla dost tlustá na to, aby mohl hrát složitou htu vysoké politiky ve vogonské státní službě, a hrát ji dobře, a dostatečně nepromokavá, aby umožnila přežívat libovolně dlouho v hloubkách až do tří set metrů bez jakýchkoliv následků. Ne že by se snad někdy chodil koupat. Jeho náročný časový rozvrh mu to nedovoloval. Byl takový, jaký byl, protože před bilióny let Vogoni poprvé vylezli z líně se převalujících pravěkých moří planety Vogsféry, leželi na panenském pobřeží a lapali po dechu. A když na ně toho rána dopadly první paprsky zářivého mladého slunce Vogsol, snad se na ně vývojové síly v tu chvíli vykašlaly, znechuceně se odvrátily a celý rod odepsaly jako ošklívý a nešťastný omyl. Vogoni se dál nevyvíjeli – neměli prostě přežít. Skutečnost, že přesto přežili, nejspíš slouží ke cti zarputilé, tupohlavé umíněnosti techto stvoření. Vývoj? řekli si. Kdo ho potřebuje? A bez toho, co jim příroda odepřela, se jednoduše obešli, až do doby, než byli schopni napravit závažnější anatomické nedostatky chirurgií. A přírodní síly zatím na planetě Vogsféře pracovaly přesčas, jako by chtěly napravit svůj někdejší přehmat. Stvořily hbité, zářivě lesklé kraby, jako posázené drahými kameny, které Vogoni pojídali poté, co jim krunýře rozbili železnými palicemi, vysoké vznosné stromy dech beroucí štíhlosti a barvy, které Vogoni káceli a na nichž si pekli krabí maso, elegantní, gazelám podobná stvoření s hebkou srstí a vlahýma očima, která Vogoni chytali a na kterých seděli. Jako dopravní prostředek tato stvoření nebyla k ničemu, protože jezdce okamžitě shazovala, ale Vogoni na nich stejně seděli. A tak na planetě Vogsféře míjela nešťastná tisíciletí, až náhle její obyvatelé objevili principy mezihvězdných letů. Během několika krátkých vogoroků se všichni do jednoho přestěhovali do hvězdokupy Megabrantis, politického centra Galaxie, a nyní jsou nesmírně mocnou páteří Galaktické státní správy. Pokusili se získat vzdělání a pokusili se nabýt i jistého stylu a uhlazeného vystupování, ale jinak se moderní Vogoni liší jen velmi málo od svých primitivních předků. Každoročně importují ze své planety dvacet sedm tisíc hbitých, zářivě lesklých krabů jako posázených drahými kameny a za nočních flámů tráví mnohé šťastné chvíle tím, že do nich mlátí železnými palicemi. Prostenik Vogon Jelc byl značně typický Vogon, protože byl skrznaskrz zlý. A navíc neměl rád stopaře.

Někde v těsné tmavé kabině, ukryté hluboko v útrobách vlajkové lodi Prostenika Vogona Jelce, nervózně vzplála zápalka. Její majitel sice nebyl Vogon, ale věděl o nich všechno, a měl proto na nervozitu právo. Byl to Ford Prefect.

 

Původní jméno Forda Prefecta je vyslovitelné jen v obskurním betelgeuzském dialektu, který zanikl při Velkém hrungozhroucení gal. (sid.) r. 03758, které smetlo všechny staré Praxibetelské osady na Betelgeuze sedm. Fordův otec, jako jediný z celé planety, přežil katastrofu nějakou podivnou náhodou, kterou nikdy nebyl s to uspokojivě vysvětlit. Celá epizoda je zahalena tajemstvím – vlastně se nikdy nikdo nedozvěděl, co je to Hrung a proč si vybral ke zhroucení zrovna Betelgeuze sedm. Fordův otec, velkoryse přehlížející podezření, které na něj zákonitě muselo padnout, se přestěhoval na Betelgeuze pět, aby se stal Fordovým otcem i strýčkem. Na památku své již vyhynulé rasy mu dal jméno ve starobylém praxibetelském jazyce. Protože se Ford nikdy nenaučil vyslovit své původní jméno, jaho otec nakonec zemřel hanbou, což je v některých částech Galaxie dosud smrtelná nemoc. Ve škole mu spolužáci přezdívali Ix, což v jazyce Betelgeuze pět znamená „chlapec, který neumí uspokojivě vysvětlit, co je to Hrung, ani proč si vybral ke zhroucení zrovna Betelgeuze sedm“.

Roznlážel se po kabině, ale moc toho neviděl. Třepotavý plamínek roztančil podivně obludné stíny, ale jinak bylo všude ticho. Vydechl sotva slyšitelné poděkování Dentrassiovi. Dentrassiové jsou národ rozjívených gurmánů, divoká, ale docela příjemná cháska. Vogoni je v poslední době s oblibou zaměstnávají jako kuchyňský personál na svých dálkových lodích, pod striktní podmínkou, že si budou zásadně hledět svého. To se Dantrassiům náramně zamlouvá, protože mají sice rádi vogonské peníze, jednu z nejtvrdších měn ve vesmíru, ale Vogoni samotní se jim hnusí. Jediný Vogon, jakého Dentrassi rád vidí, je naštvaný Vogon. Téhle drobné informaci vděčil Ford za to, že z něj teď nebyl obláček vodíku, ozónu a kysličníku uhelnatého. Zaslechl slabé zasténání. Ve světle zápalky uviděl postavu zhroucenou na podlaze. Začínala se trochu vrtět. Chvatně zhasil zápalku, zalovil v kapse, a když našel, co hledal, vytáhl to. Dřepl si na zem. Postava se znovu zavrtěla. „Koupil jsem buráky,“ řekl Ford Prefect. Arthur Dent se zavrtěl, znovu zasténal a nesouvisle cosi zamumlal. „Na, vem si,“ naléhal Ford a zachrastil sáčkem. „Jestlis absolvoval přenos hmoty paprskem poprvé, tak jsi nejspíš ztratil dost soli i bílkovin. To pivo, cos vypil, mělo trochu zmírnit účinky.“
„Grrrr…,“ řekl Arthur Dent. Otevřel oči. „Je tu tma.“
„Ano,“ přisvědčil Ford Prefect, „je tu tma.“
„Není tu světlo,“ řekl Arthur Dent, „je tu tma, není tu světlo.“
Jedna z věcí, které Fordu Prefectovi připadaly na lidech nejnepochopitelnější, byl zvyk neustále opakovat naprosto očividná fakta, jako například to je ale krásně, ty jsi ale dlouhán, nebo jejej, vypadá to, že jsi spadl do desetimetrové studny, jsi v pořádku? Ford si nejprve vytvořil jsitou teorii, která toto zvláštní chování vysvětlovala: kdyby lidé nechali zahálet mluvidla, nejspíš by jim ztuhla. Po několika měsících pozorování a přemýšlení nahradil tuto teorii jinou: kdyby lidé nechali zahálet mluvidla, uvedli by tím do chodu mozek. Po čase zavrhl i tuto teorii jako cynickou a zavádějící a rozhodl se, že má lidi vlastně docela rád. Nikdy ho ale nepřestala trápit ta strašlivá spousta věcí, o kterých nemají ani tušení. „Ano,“ souhlasil s Arthurem, „není tu světlo.“
Nasypal mu trochu buráků. „Jak se cítíš?“
zeptal se. „Asi jako vojenská akademie. Připadá mi, že mašíruju po kouskách jako o přehlídce.“
Ve tmě Arthur neviděl, jak na něj Ford tupě zírá. „Kdybych se tě zeptal, kde to ksakru jsme, myslíš, že bych litoval?“
řekl chabě. Ford se zvedl. „Jsme v bezpečí,“ ujistil ho. „To je fajn.“
„Jsme v kabině jedné z kosmických lodí Vogonské stavební flotily.“
„Aha,“ řekl Arthur, „to bude zřejmě nějaký okrajový význam slova bezpečí, který neznám.“
Ford rozškrtl další zápalku a společně pátrali po vypínači. Obludné stíny se znovu roztančily. Arthur se vyškrábl na nohy a zkoumavě se ohmatával. Zdálo se mu, že se kolem něj houfují ohyzdné stíny, vzduch houstl zatuchlými pachy, které se mu vkrádaly do plic, aniž prozradily svou totožnost, a tiché, rozčilující hučení mu bránilo v soustředění. Zlehka se otřásl: „Jak jsme se sem dostali?“
„Chytili jsme stopa.“
„Cože?“
vyjekl Arthur. „Chceš snad říct, že jsme prostě zamávali a nějaká vyvalená zelená příšera vykoukla a řekla ‚Nazdar, kámoši, tak si naskočte, můžu vás vzít až k Basingstokeskému objezdu?’“ „No,“ řekl Ford, „až na to, že místo palce jsme zamávali elektronickým sub-eta vysílačem, a ten objezd je šest světelných let odtud u Barnardovy hvězdy, jsi to víceméně vystihl.“
„A co ta vyvalená příšera?“
„Je skutečně zelená.“
„Fajn, kdy můžu jít domů?“
„Nemůžeš.“
Ford nahmátl vypínač. „Zakryj si oči,“ řekl a rozsvítil. To, co uviděli, překvapilo i jeho. „Propánakrále,“ málem zaječel Arthur, „copak jsme doopravdy v létajícím talíři?“

Prostenik Vogon Jelc vlekl své šeredné zelené tělo po velitelském můstku. Jako vždycky po demolici obydlených planet cítil jakési neurčité podráždění. Přál si, aby k němu někdo přišel, a řekl, že to nebylo správné, aby ho pak mohl seřvat a spravit si náladu. Ztěžka si kecl na své velitelské sedadlo a zadoufal, že se pod ním rozvalí a poskytne mu tak důvod, aby si mohl pořádně zazuřit. Křeslo však jenom naříkavě zavrzalo. „Vypadni!“
zařval na mladého vogonského vojína, který právě vstoupil na velitelský můstek. Voják se zřejmou úlevou poslechl. Byl rád, že zrovna on nebude muset podat hlášení, které před chvílí zachytili. Byla to oficiální zpráva, sdělující z vládní výzkumné základny na planetě Damogran, že právě seznámili veřejnost s novým, senzačním druhem pohonu pro kosmické lodi. Od této chvíle byly všechny hyperprostorové expresní dálnice zbytečné. Další dveře se nehlučně otevřely. Tentokrát však vogonský kapitán nezačal řvát. Dveře totiž vedly do kuchyně, kde mu Dentrassiové připravovali jídlo. Něco k snědku by docela uvítal. Obrovité chlupaté stvoření s jídelním tácem v rukou a s maniakálním šklebem na tváři vhopkalo dovnitř. Prostenik Vogon Jelc se zaradoval. Dobře věděl, že kdykoli se nějaký Dentrassi tváří tak samolibě a spokojeně, znamená to, že se na lodi děje něco, kvůli čemu si bude moct pěkně zazuřit.

Ford a Arthur se překvapeně rozhlíželi. „Tak co tomu říkáš?“
zeptal se Ford. „Moc čisto tu není, že?“
Ford se zamračil na špinavé matrace, neumyté šálky a neidentifikovatelné kusy zasmrádlého spodního prádla, které se povalovaly všude po přeplněné kabině. „To víš, je to pracovní loď,“ řekl Ford. „Tohle je ložnice Dentrassiů.“
„Říkal jsi přece, že se jmenují Vogoni, nebo tak nějak.“
„Jasně,“ souhlasil Ford. „Vogoni loď řídí, Dentrassiové jsou kuchaři. Ti nás vzali na palubu.“
„Mám v tom trochu zmatek.“
„Počkej, něco ti ukážu.“
Ford usedl na jednu z matrací a začal štrachat v brašně. Arthur nejprve do matrace nervózně šťouchl, pak se také posadil. Netušil, že celkem nemá proč být nervózní. Všechny matrace vypěstované v močálech planety Zety Škůrodravé byly před použitím vždy důkladně zabity a usušeny. Případy obživnutí jsou skutečně velmi řídké. Ford podal Arthurovi knihu. „Co je to?“
zeptal se Arthur. „Stopařův průvodce po Galaxii. Elektronická kniha. Řekne ti cokoliv o čemkoliv. To je její poslání.“
Arthur ji nervózně obracel v rukou: „Obálka se mi líbí. NEPROPADEJTE PANICE. To je první užitečná a srozumitelná věc, co jsem za dnešek slyšel.“
„Ukážu ti, jak to funguje,“ navrhl Ford. Vyškubl knihu Arthurovi, který ji držel, jako by to byl čtrnáct dní mrtvý skřivánek, a vytáhl ji z obalu. „Když zmáčkneš tenhle knoflík, obrazovka se rozsvítí a naskočí obsah.“
Malá obrazovka, asi desetkrát osm centimetrů, zazářila. Míhala se po ní světélkující písmena. „Chceš vědět něco o Vogonech, tak tedy naprogramujeme tohle heslo.“
Dotkl se prsty dalších tlačítek. „Tak. Tady to máme.“
Vogonské stavební flotily, zaplálo zeleně na obrazovce. Ford stiskl velký červený knoflík pod obrazovkou a slova se na ní začala odvíjet. Zároveň také kniha počala zvolené heslo klidným, tichým, uměřeným hlasem recitovat: „Vogonské stavební flotily. Co dělat, chcete-li stopnout Vogona? Pustit to z hlavy. Je to jedna z nejnepříjemněších ras v Galaxii – nejsou ani tak zlí, ajko nevlídní, byrokratičtí, panovační a bezcitní. Nehnuli by prstem ani pro vlasní babičku, kdyby ji chtěla spolknout žravá Blátotlačka z Traalu, pokud by neměli písemný příkaz, vyhotovený s dvěma kopiemi, poslaný shora, odeslaný zpět, vrácený k doplnění, archivovaný, ztracený, nalezený, podrobený průzkumu veřejného mínění, znovu ztracený, tři měsíce kompostovaný a nakonec přeměněný v rašelinu na podpal. Nejlepší způsob, jak vymáčknout z Vogona drink, je vrazit mu prst do krku, a nejlepší způsob, jak ho rozčilit, je předhodit jeho babičku žravé Blátotlačce z Traalu. V žádném případě nenechte Vogona, aby vám recitoval poezii.“
Arthur zamžikal: „To je ale divná kniha. Jak jsme se sem tedy dostali?“
„To je právě to. Dneska už je vlastně zastaralá.“
Ford zasunul knihu zpět do obalu. „Já totiž dělám terénní výzkum pro Nové revidované vydání. A jedna z věcí, které mám za úkol zpracovat, je informace o tom, že Vogoni teď zaměstnávají Dentrassijské kuchaře. Moc užitečná skulinka.“
Arthurova tvář nabyla bolestného výrazu. „Kdo jsou zase ti Dentrassiové?“
„Bezvadní kluci. Jsou to skutečně nejlepší kuchaři a nejlepší barmani a na všechno ostatní kašlou. Vždycky berou stopaře, jadnak proto, že mají rádi společnost, ale hlavně vědí, že tím naštvou Vogony. Právě tyhle věci musíš vědět, pokus jsi chudý stopař a pokoušíš se shlédnout divy Vesmíru za míň než třicet altairských dolarů denně. No, a to je moje práce. Dobrý, co?“
Arthur se tvářil jako ztracenec. „To je úžasné,“ řekl a zamračil se na jednu matraci. „Naneštěstí jsem uvízl na Zemi mnohem déle, než jsem měl v úmyslu,“ vyprávěl Ford. „Chtěl jsem se zdržet týden, a zůstal jsem patnáct let.“
„Ale jak ses tam vůbec dostal?“
„Jednoduše, svezl mě jeden vtipálek.“
„Vtipálek?“
„Jo.“
„Jaký vtipálek?“
Vtipálci jsou obvykle bohatí hošíci, co nemají nic na práci. Křižují vesmírem a pátrají po planetách, které dosud nenavázaly kontakt s jinými civilizacemi, a pak je straší.“
„Straší?“
Arthurovi začalo připadat, že se mu Ford schválně snaží zamotat hlavu. „Jo, straší. Vyhlídnou si nějaké odlehlé místo, kde žije jen málo lidí, a pak přistanou přímo před nějakým nic netušícím chudákem, kterému nikdy nikdo neuvěří, poskakují před ním s praštěnými anténkami na hlavě legračně pípají. Dost dětinská zábava.“
Ford se natáhl na matraci s rukama za hlavou. Tvářil se odporně samolibě. „Forde,“ nedal se odbýt Arthur. „Možná ti to bude připadat jako hloupá otázka, ale co tady vlastně dělám?“
„Víš přece,“ řekl Ford. „Zachránil jsem tě ze Země.“
„A co se stalo se Zemí?“
„Hm. Byla demolována.“
„Opravdu?“
V Arthurově hlase nebyla otázka. „Ano. Prostě se vypařila do vesmíru.“
„Víš, trochu mě to mrzí.“
Ford se pro sebe zamračil. Zdálo se, že tu myšlenku převaluje v hlavě. „Ano, chápu,“ řekl nakonec. „On to chápe!“
Arthur skoro křičel. „On to chápe!“
Ford vyskočil. „Dívej se na knihu!“
zasyčel naléhavě. „Cože?“
„NEPROPADEJ PANICE.“
„Já nepropadám.“
„Ale propadáš.“
„No dobře, tak propadám. A co jiného mám dělat?“
„Prostě cestovat se mnou a bavit se. Galaxie za to stojí. Budeš potřebovat tuhle rybičku do ucha.“
„Prosím?“
zeptal se Arthur a domníval se, že ze sebe vyloudil docela zdvořilý tón. Ford mu podával skleněnou nádobku, v níž sebou zcela nepochybně mrskala malá žlutá rybka. Arthur jen zamžikal. Toužil po něčem jednoduchém a známém, čeho by se mohl zachytit. Byl by se cítil docela v bezpečí, kdyby tu kromě dentrassijských spoďárů, hromad matrací ze Zety Škůrodravé a Betelgeuzana nabízejícího mu žlutou rybičku, aby si ji strčil do ucha, zahlédl alespoň jeden malý balíček kukuřičných vloček. Ale neviděl ho. Neměl ani trochu pocit bezpečí. Z ničeho nic na ně najednou vyrazil hlasitý rámus, jehož zdroj nedokázal identifikovat. Leknutí mu vzalo dech. Znělo to, jako když se někdo pokouší kloktat a přitom odráží útoky smečky vlků. „Pššt!“
udělal Ford. „Poslouchej, mohlo by to být důležité.“
„Dů… důležité?“
„To je vogonský kapitán. Hlásí něco domácím rozhlasem.“
„Chceš říct, že takhle mluví Vogoni?“
„Poslouchej!“
„Ale já vogonsky neumím!“
„Nemusíš nic umět. Strč si tuhle rybku do ucha.“
Ford mu bleskovým pohybem připlácl dlaň na ucho. Arthur pocítil lehkou nevolnost, jak mu rybka vklouzla hluboko do sluchového aparátu. Zděšeně zalapal po dechu a pokusil se zašťourat v uchu. Pak ale vyvalil oči údivem. To, co slyšel, se dalo přirovnat k pocitu člověka, jenž se dívá na černou siluetu dvou tváří, a najednou zjistí, že je to vlastně obrázek bílé svíčky. Nebo když se houf barevných teček na papíru náhle složí v číslici šest, což znamená, že váš optik vám předloží pěkně mastný účet za nové brýle. Uvědomoval si, že to, co slyší, je stále ono chrochtavé vytí, jenže teď nějakým záhadným způsobem nabylo podoby dokonale srozumitelné angličtiny. Slyšel asi tohle:

 


 

 

6. kapitola

„Hůůíí hůůíí chrchly hůůíí chrchly hůůíí hůůíí chrchly hůůíí hůůíí chrchly hůůíí hůůíí chrchly hůůíí chrchly chrchly chrchly hůůíí srrrk grrrr měl mít radost. Opakuji. Mluví k vám váš kapitán, tak přestaňte dělat, co právě děláte, a dávejte pozor. Za prvé, přístroje ukazují, že máme na palubě dva stopaře. Tak nazdar, ať jste, kdo jste. Rád bych, aby bylo jasno. Nemám z vás ani trochu radost. Dalo mi hodně práce, než jsem se dostal tam, kde jsem teď a nestal jsem se kapitánem vogonské stavební lodi, jen abych dělal taxíka nějakým degenerátům, co se chtějí vozit zadarmo. Poslal jsem hlídku, aby po vás pátrala, a až vás najdou, vyrazím vás z lodi. Když budete mít moc velkou kliku, tak vám možná předtím přečtu pár svých básní.

Za druhé, za chvíli provedeme skok do hyperprostoru a poletíme k Barnardově hvězdě. Tam se zdržíme v doku dvaasedmdesát hodin kvůli nejnutnějším opravám. Během té doby nikdo neopustí loď. Opakuji, všechny vycházky na planetu jsou zaraženy. Právě jsem zažil zklamání v lásce, tak nevím, proč by někdo jiný měl mít radost. Konec hlášení.“
Rámus utichl. Arthur s jistými rozpaky zjistil, že leží na zemi stočený do klubíčka a rukama si chrání hlavu. Chabě se usmál. „Okouzlující pán. Přál bych si mít dceru a zakázat jí, aby si ho vzala…“
„Ani bys nemusel,“ řekl Ford. „Mají asi tolik sexepílu jako dopravní nehoda. Ne, nehýbej se,“ dodal, když viděl, že se Arthur chce narovnat. „Musíš být připravený na skok do hyperprostoru. Nepříjemně se to podobá opilosti.“
„Co je na opilosti nepříjemného?“
„Máš chuť na vodu.“
Arthur chvíli přemýšlel na dané téma. „Forde?“
„Copak?“
„Co mi dělá ta rybička v uchu?“
„Tlumočí. Je to babylónská rybka. Vyhledej si ji v knize, jestli chceš.“
Hodil Arthurovi Sropařova průvodce po Galaxii a hned se zase stočil do klubíčka jako nenarozené dítě, aby lépe snesl skok do hyperprostoru. V tom okamžiku Arthurovi vypadlo dno mozku. Oči se mu obrátily naruby. Nohy mu začaly vytékat hlavou ven. Místnost se kolem něj složila jako list papíru, roztočila se a pak vyklouzla z existence. Zůstal jen on, zavinutý do svého vlastního pupku. Byly v hyperprostoru. „Babylónská rybka,“ odříkával tiše Stopařův průvodce po Galaxii, „je malá, žlutá, trochu se podobá pijavici. Je to snad nejpodivnější tvor ve vesmíru. Živí se myšlenkovou energií, přijímanou nikoli od svého nositele, nýbrž z okolí. Má schopnost absorbovat a zpracovávat na živiny veškeré podvědomé frekvence této myšlenkové energie. Do mysli nositele vypouští své exkrementy v podobě telepatické matrice, vzniklé spojením vědomých myšlenkových frekvencí s nervovými signály přijímanými z řečových center mozku, který vysílá. Praktický důsledek toho všeho je, že když si strčíte babylónskou rybku do ucha, okamžitě rozumíte čemukoliv, ať je to řečeno jakoukoli formou jazyka. Řečová schémata, která skutečně slyšíte, se dekódují podle myšlenkové matrice, kterou do vaší mysli uložila babylónská rybka. Skutečnost, že se něco tak nepochopitelně užitečného mohlo vyvinout pouhou náhodou, je tak bizardně nepravděpodobnou shodou okolností, že někteří myslitelé se rozhodli považovat to za konečný a nezvratný důkaz Boží neexistence. Argumentace vypadá následovně: ‚Odmítám prokazovat svou existenci,‘ praví Bůh, ‚protože důkaz je v rozporu s vírou a bez víry nejsem nic.‘ ‚Jenže,‘ namítne člověk, ‚babylónská rybka, to byla smrtelná chyba. Nemohla se přece vyvinout náhodou. To je důkaz, že existuješ, a tudíž, podle tvého vlastního tvrzení, neexistuješ. Q.E.D.‘ ‚Ach jo, to mě nenapadlo,‘ řekne Bůh a promptně zmizí v obláčku logiky. ‚To to ale bylo snadné,‘ libuje si člověk, a protože ještě nemá dost, dokáže, že černé je bílé, a na nejbližším přechodu ho zajede auto. Většina předních teologů tvrdí, že celý tenhle spor je naprostá ptákovina. To ovšem nezabránilo Úlonu Colufidovi, aby nevydělal slušné jmění na knize Bůh to může zabalit, v níž použil této debaty jako ústředního motivu. A zatím nešťasná babylónská rybka tím, že odstranila veškeré překážky v komunikaci mezi různými rasami a kulturami, způsobila víc krveprolití než cokoliv jiného v historii stvoření.“
Arthur tlumeně zasténal. Ke svému zděšení zjistil, že kopanec uštědřený hypeprostorem ho nezabil. Octl se rázem šest svštelných let od místa, kde by bývala Země, kdyby existovala. Země. Vzpomínky na Zemi se mu horečnatě míhaly hlavou. Bylo mu z toho špatně. Ať se snažil sebevíc, nedokázal si představit, že celá Země je pryč. Bylo to na neho trochu moc. Pokoušel se v sobě vyvolat nějaké pocity. Myslel na rodiče a na sestru. Už nejsou. Žádná reakce. Pak si vzpomněl na jakéhosi neznámého člověka, který před dvěma dny stál před ním ve frontě v samoobsluze a náhle ho píchlo u srdce – samoobsluha je pryč, se vším, co v ní bylo. Nelsonův pomník je pryč! Nelsonův pomník je pryč a nikdo proti tomu nebude protestovat, protože nezůstal nikdo, kdo by mohl protestovat. Ode dneška existuje Nelsonův pomník jen v jeho vzpomínkách. A vzpomínky vězely spolu s ním v téhle smradlavé zatuchlé opancéřované kosmické lodi. Převalila se přes něj klaustrofobie. Anglie už neexistuje. Nějakým způsobem se mu to podařilo pochopit. Zkoušel to dál. Amerika je pryč, pomyslel si. Nešlo to. Chce to začít s něčím menším, usoudil. New York je pryč. Žádná reakce. Stejně nikdy doopravdy nevěřil, že existuje. Dolar klesl jednou provždy. Trochu v něm zatrnulo. Všechny filmy s Humphrey Bogartem byly zničeny, říkal si v duchu. Šokovalo ho to. Myslel na restauraci McDonalds. McDonaldův hamburger už neexistuje. Omdlel. Když o vteřinu později přišel k sobě, zjistil, že vzlyká a volá maminku. Prudce vyskočil. „Forde!“
Ford vzhlédl ze svého kouta, kde si tiše cosi pobrukoval. Na cestování v kosmu ho ze všeho nejmíň bavila právě fáze cestování. „Copak?“
„Když jsi dělal výzkum pro tu knihu a byls na Zemi, tak jsi přece musel o ní shromažďovat materiál.“
„Ano, trochu jsem rozšířil původní znění hesla.“
„Tak mi ukaž, jak vypadá v tomhle vydání. Chci to vidět.“
„No dobře.“
Ford mu opět podal knihu. Arthur ji dychtivě popadl. Snažil se, aby se mu netřásly ruce. Naprogramoval příslušnou stránku. Obrazovka zazářila, zavířila a pak se usadila. Arthur zíral na potištěnou stránku. „Vždyť tam to heslo není!“
vybuchl. Ford mu nahlédl přes rameno. „Ale je. Podívej, až úplně dole na obrazovce, pod heslem Excentrica Gallumbits, tříprsá děvka z Eroticonu 6.“
Arthur sledoval Fordův ukazováček. Nedošlo mu to hned. Pak téměř explodoval. „Cože? Neškodná? To je všechno? Neškodná! Jediné slovo!“
Ford pokrčil rameny. „Víš, v Galaxii je sto biliónů hvězd a mikroprocesory v knize mají jen omezené možnosti. No a o Zemi toho nikdo moc nevěděl.“
„Prokristapána, doufám, žes to trochu napravil.“
„Jistě. Podařilo se mi odvysílat nové znění do nakladatelství. Trochu to sice očesali, ale přece jen je to lepší.“
„A jak zní to heslo teď?“
Ford si poněkud rozpačitě odkašlal. „Převážně neškodná.“
„Převážně neškodná!“
zařval Arthur. „Co to bylo za zvuk?“
zasyčel Ford. „To já jsem zařval,“ řval Arthur. „Ne! Ticho! Myslím, že lítáme v průšvihu.“
„Jo, tak ty si myslíš, že lítáme v průšvihu!“
Zvenčí jasně zazněly pádné kroky. „Dentrassiové?“
zašeptal Arthur. „Ne, tohle jsou okované boty.“
Ozvalo se zaklepání. „Tak kdo je to?“
„No, když budeme mít kliku, tak nás jenom Vogoni přišli vyhodit do vzduchopřázdna.“
„A když nebudeme mít kliku?“
„Když nebudeme mít kliku, tak to kapitán myslel vážně, když nám hrozil, že nám nejdříve přečte pár svých básní…“

 


 

 

7. kapitola

Vogonská poezie je ovšem až třetí nejhorší ve Vesmíru. Druhá nejhorší je poezie Azghotů z planety Kria. Když král jejich básníků Chrochtos Nadýmavý recitoval svou Ódu na malou hrudku zeleného hnusu, již jsem objevil v podpaží jednoho letního jitra, čtyři posluchači zemřeli na vnitřní krvácení a předseda Středogalaktické komise pro mrzačení umění přežil jen díky tomu, že si uhryzl jednu nohu. Tvrdí se, že Chrochtos byl poněkud „zklamán“ přijetím své básně, a přávě se chystal začít předčítat svou epickou skladbu o dvanácti knihách, nazvanou Mé oblíbené chrochty ve vaně, když vtom jeho vlastní tlusté střevo v zoufalém pokusu zachránit životy a civilizaci mu vyskočilo až do krku a zadusilo mozek. Nejhorší poezie, jaké kdy byla napsána, zanikla spolu se svou tvůrkyní Paulou Nancy Millstone Jenningsovou z Greenbridge v hrabství Essex v Anglii při zkáze planety Země.

Prostenik Vogon Jelc se velmi zvolna usmál. Nedělal to ani tak kvůli efektu, jako spíš proto, že mu dalo práci vzpomenout si, jak po sobě následují pohyby jednotlivých svalů. Pěkně se odreagoval hulákáním na zajatce a teď se cítil docela uvolněný a ve vhodné náladě na drobnou bezcitnost. Zajatci seděli v křeslech požitku z poezie – připoutaní. Vogoni rozhodně nepodléhali iluzím, pokud jde o vážnost, jíž se jejich díla obvykle těší. Jejich rané pokusy v tomto oboru byly součástí tupohlavě umíněné snahy, aby byli uznáni za řádně vyvinutou a kultivovanou rasu. Důvodem, proč v tvorbě pokračují i nadále, je už jen čirá schválnost. Studený pot vyvstával na Fordově čele a kanul po elektrodách, připevněných k jeho spánkům. Od elektrod vedly dráty k celé baterii elektronických přístrojů – zesilovačům metaforiky, rytmickým modulátorům, aliteračním rezidulátorům a zlaciňovačům přirovnání -, zkonstruovaných k prohloubení prožitku básně a k zachycení i těch nejjemnějších odstínů básníkových myšlenek. Arthur Dent seděl a chvěl se. Netušil sice, co ho čeká, ale věděl jen, že všechno, co se mu až doposud přihodilo, se mu ani trochu nelíbilo, a nepředpokládal, že by se věci nějak výrazně změnily. Vogon začal číst – krátkou leč nechutnou pasáž z vlastní tvorby. „Ó frétná chrochtobuznosti…,“ zarecitoval. Křeče zmítaly Fordovým tělem – bylo to horší, než čekal. „… Tvé mikrutace jsou mi / Do zprudlé žvastopunktsery na plzné včele.“
„Ááááááááááááhhhhh!“
zavyl Ford s hlavou zvrácenou dozadu pod bušícími poryvy bolesti. Ve vedlejším křesle nezřetelně viděl Arthura, jak se střídavě svíjí a ochabuje. Zaťal zuby. „Škvrrrk, já zapřísahám Tě,“ pokračoval nemilosrdný Vogon, „svými frůnícími kvrdlovrzy.“
Jeho hlas se došplhal k příšerné výšce a vášnivé vřeštivosti. „A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty / nebo Tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to!“
„Nnnnnnnnnnneeeeeeeeeeeehhhhh!“
zařval Ford Prefect a zhroutil se v poslením poryvu křeče, naplno zasažen do spánku elektronicky zesíleným účinkem posledního verše. Zplihl. Arthur bezvládně seděl. „A teď, pozemšťané…,“ předl Vogon (nevěděl, že Ford Prefect je ve skutečnosti z jedné malé planety v okolí Betelgeuze, a kdyby to byl věděl, bylo by mu úplně jedno) „vám dám na vybranou! Možnosti jsou jednoduché… Buď zemřít v kosmickém vzduchoprázdnu, nebo…,“ odmlčel se, aby dosáhl melodramatického účinku. „Nebo mi povíte, jak dobrá byla podle vás moje báseň!“
Zprudka se opřel o opěradlo obrovitého koženého sedadla ve tvaru netopýra a pozoroval je. Znovu předvedl úsměv. Ford chrčivě dýchal. Vyschlým jazykem si přejel zprahlá ústa a zasténal. Arthur řekl vesele: „Vlastně se mi to docela líbilo.“
Ford se k němu otočil a zíral. Tahle možnost ho prostě nenapadla. Vogon překvapeně zvedl obočí, čímž si poněkud zastínil nos, takže to vlastně nevypadalo nejhůř. „No ne…,“ zavrčel v úžasu. „Ale ano,“ pokračoval Arhtur. „Myslím, že některé metafyzické metafory byly skutečně obzvlášť působivé.“
Ford na něj jen zíral a snažil se uspořádat myšlenky, aby zapadly do této převratné koncepce. Že by se snad nakonec z toho vysekali nestydatostí? „Ano, jen pokračujto…,“ vybízel Vogon. „Ach… a ehm… rovněž zajímavé rytmické prostředky…,“ pokračoval Arthur, „které jsou kontrapunktem k… éé… éé…,“ plácal se beznadějně. Ford mu přispěchal na pomoc riskantním „… kontrapunktem k surrealismu základní metafory zobrazující… éé…“
I on se začal beznadějně plácat, ale Arthur už byl opět připraven. „… lidství.“
„Vogonství,“ zasyčel na něj Ford. „Á, ano, vogonství – pardon – básníkovy soucitné duše,“ Arhtur se teď cítil pevný v kramflecích, „jež usiluje prostřednictvím média veršované struktury sublimovat to, transcendovat ono a smířit se s fundamentální dichotomií tamtoho.“
Jeho hlas stoupal v triumfálním crescendu. „A posluchač si odnáší hluboký a pronikavý vhled do… do… éé…“
Došla mu inspirace. Ford přispěchal s ranou z milosti: „Přece do toho, o čem byla ta báseň!“
vyhrkl a koutkem úst dodal: „Čistá práce, Arthure, byls dobrej.“
Vogon je zkoumal. Na okamžik jeho geneticky zatrpklá duše pocítila dojetí, pak si však řekl ne – příliš málo příliš pozdě.

Jeho hlas zazněl jako když kočka drásá česaný nylon. „Tak vy tedy říkáte, že píšu poezii proto, že přes svůj podlý hnusný bezcitný zevnějšek toužím být milován.“
Odmlčel se a dodal: „Je to tak?“
Ford se nervózně zasmál. „Ne… totiž ano… vždyť přece my všichni v hloubi duše… éé…“
Vogon vstal. „To jste totiž úplně vedle,“ řekl. „Píšu poezii jen proto, abych si odreagoval svůj podlý, hnusný, bezcitný zevnějšek. Stejně vás vyrazím z lodi. Stráž! Odveďte zajatce do přechodové komory číslo tři a vyhoďte je ven!“
„Cože?“
zařval Ford. Mladý vogonský hromotluk přistoupil k Fordovi a Arthurovi a obrovskýma lojovitýma prackama z nich serval řemeny, jimiž byli připoutáni. „Nemůže nás vyhodit do kosmu,“ křičel Ford. „Sbíráme materiál na knihu.“
„Veškerý odpor je zbytečný!“
zahulákal vogonský strážný v odpověď. Byla to první fráze, kterou se naučil, když vstoupil do Vogonského bezpečnostního sboru. Kapitán nezúčastněně a pobaveně sledoval scénu, pak se odvrátil. Arthur se divoce rozhlížel kolem sebe. „Ale já teď nechci umřít!“
vykřikl. „Ještě pořád mě bolí hlava! Nechci jít do nebe s bolením hlavy, byl bych hrozně mrzutej a vůbec bych si to neužil!“
Strážný popadl oba zajatce pevně za krk a přes jejich protesty je vyvlekl z velitelského můstku. Ocelové dveře se za nimi zavřely a kapitán opět osaměl. Tiše si pobrukoval a zadumaně listoval svým poetickým deníčkem. „Hmmm,“ řekl nahlas. „Kontrapunkt k surrealismu základní metafory…“
Chvíli uvažoval a pak s chmurným úsměvem sešit sklapl. „Smrt je pro ně až moc dobrá,“ zavrčel.

Dlouhá chodba obložená ocelovými pláty odrážela ozvěnu chabého zápasu dvou humanoidů pevně sevřených ve Vogonově gumovém podpaží. „To je výborný,“ drmolil Arthur. „To je teda opravdu bezvadný. Pusť mě, ty zvíře!“
Vogonský strážný je vlekl dál. „Neboj,“ pípl Ford. „Já něco vymyslím.“
Neznělo to však příliš nadějně. „Veškerý odpor je zbytečný!“
zařval strážný. „Jenom neříkejte takovéhle věci,“ vykoktal Ford. „Jak si má člověk udržet kladný mentální postoj, když říkáte takovéhle věci?“
„Můjtybože,“ postěžoval si Arthur, „ty budeš vykládat o kladném mentálním postoji a to ti ani dneska nezdemolovali planetu. Když jsem se ráno probudil, myslel jsem si, že si pěkně užiju klidný den, něco si přečtu, vykartáčuju psa… A teď je teprv něco po čtvrté a už mě vyhazujou z cizí kosmické lodi šest světelných let od doutnajících škvarků Země!“
Zaprskal a zaklodotal, jak ho Vogon sevřel ještě pevněji. „V pořádku,“ uklidňoval ho Ford, „hlavně žádnou paniku!“
„Kdo tu mluví o panice?“
vyjel na něj Arthur. „Tohle je zatím jen kulturní šok. Počkej, až se zorientuju a seznámím se situací. Pak teprv začnu panikařit!“
„Nebuď hysterický, Arthure. Radši drž hubu!“
Ford se zoufale pokoušel přemýšlet, ale vyrušil ho strážce, který znovu zařval: „Veškerý odpor je zbytečný!“
„Ty taky drž hubu!“
odsekl Ford. „Veškerý odpor je zbytečný!“
„Dej si pauzu,“ řekl Ford. Vytočil hlavu, až mohl pohlédnout svému vězniteli přímo do tváře. Náhle dostal nápad. „A tohle vás opravdu baví?“
zeptal se znenadání. Vogon se na místě zastavil a na jeho tvář postupně prosákl výraz nezměrné tuposti. „Baví?“
zaduněl. „Jak to myslíte?“
„Myslím, jestli vám to dává pocit uspokojení ze života? Dusat sem tam, řvát, vystrkovat lidi z kosmických lodí…“
Vogon civěl vzhůru na nízký ocelový strop. Obočí se mu málem přehrnulo přes sebe. Ústa měl pootevřená. Konečně řekl: „No…, pracovní doba je dobrá…“
„To asi musí být,“ souhlasil Ford. Arthur vykroutil hlavu, aby se mohl podívat na Forda. „Co to děláš, Forde?“
zašeptal užasle. „Ale jen se tak snažím zajímat o svět kolem, jestli ti to nevadí,“ odpověděl Ford. „Pracovní doba je, říkáte, dobrá?“
obrátil se znovu ke strážnému. Vogon na něj z výše civěl a líné myšlenky se mu přitom mátožily v temných hlubinách. „Jó,“ řekl, „ale dyž vo tom teďkon mluvíte, pracovní náplň je vlastně dost mizerná. Až na…“
Znovu se zamyslel, což vyžadovalo, aby se opět zadíval do stropu. „Až na to řvaní někdy, to se mi docela líbí.“
Nabral vzduch do plic a zaburácel: „Veškerý odpor je …“
„Jistě,“ přerušil ho spěšně Ford. „To vám jde moc dobře, to můžu potvrdit. Ale jestli je to taková mizérie,“ říkal pomalu, aby každé slovo mělo čas zapůsobit, „co v tom tedy je? Holky? Uniforma? Chlapáctví? Anebo vám prostě připadá, že nutnost vyrovnat se s bozobsažnou rutinou je pro vás zajímavou zkouškou síly osobnosti?“
Arthur se zmateně díval z jednoho na druhého. „Éé…,“ řekl strážný, „éé… éé… nevim. Myslim, že to tak ňák… dělám vopravdicky. Teta mi říkala, že strážnej na kosmický lodi je dobrý zaměstnání pro mladýho Vogona – to víte, uniforma, pouzdro s laserovým obuškem nízko pod pasem, bezobsažná rutina…“
„Tady to vidíš, Arthure,“ řekl Ford tónem člověka, který právě dokázal, že má pravdu. „A ty si myslíš, že máš problémy.“
Arthur si to skutečně myslel. Kromě oné nepříjemné záležitosti s rodnou planetou ho už napůl přiškrtil vogonský strážný a ani vyhlídka, že bude vyhozen do kosmického prostoru se mu příliš nezamlouvala. „Snaž se pochopit jeho problémy,“ naléhal Ford. „Tady ten mládenec tráví chudák život dusáním sem tam, vyhazováním lidí z kosmických lodí…“
„A řvaním,“ dodal strážný. „A řvaním, jasně,“ FOrd s přátelskou shovívavostí poklepal lojovitou pracku svírající jeho krk a pokračoval: „A přitom vůbec neví, proč to dělá!“
Arthur souhlasil, že je to opravdu smutné. Souhlas naznačil chabým gestem, protože připozadušením nemohl mluvit. Ze strážného vycházelo hluboké mručení, jak se snažil urovnat si všechno v hlavě. „Nojó. Dyž to teda takhle říkáte, tak asi…“
„Pašák!“
povzbuzoval Ford. „Tak jo,“ mručelo to dál, „jenomže je ňáká jiná možnost?“
„Jistě,“ Ford hovořil vesele, ale pomalu. „Přestaňte to dělat, samozřejmě! Řekněte jim, že už to prostě dělat nebudete.“
Cítil, že by k tomu měl ještě něco dodat, ale strážný se zdál zcela vytížen zpracováním nové informace: „Hhhhhmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm,“ vysoukal ze sebe konečně, „hmmm, to se mi nezdá moc dobrý.“
Ford pocítil, že mu příležitost uniká. „Počkejte,“ snažil se, „to je teprve začátek, víte, tady se otvírá spousta možností…“
V tu chvíli však strážný obnovil sevření a pokračoval v původním úmyslu dovléct zajatce do přechodové komory. Vypadal dojatě. „Helejto, jestli je vám to fuk,“ vypadlo z něj, „tak vás rači šoupnu do tý přechodový komory a pak si pudu vodbejt ňáký řvaní, co mám za úkol.“
Fordovi to rozhodně fuk nebylo. „Ale no tak…, podívejte se…,“ řekl o něco méně pomalu, o něco méně vesele. „Gggrrrrhhhhhhhh…,“ řekl Arthur zcela nagramaticky. „Poslouchejte mě ještě chvíli,“ nedal se odbýt Ford. „Musím vám povědět o věcech jako nudba a umění atakdál! Chrrrrrk!“
„Veškerý odpor je zbytečný,“ zahulákal opět strážný a dodal: „Helejte, když to budu dělat dál, třeba mě nakonec povýšej na řvouna staršinu, a poptávka po důstojníkách, co neřvou a nešťouchaj do lidí, neni moc velká, tak se rači budu držet toho, co znám.“
Během rozpravy dorazili k přechodové komoře. Masívní kruhový příklop značné tloušťky a váhy ústil do vnější slupky plavidla. Strážný stiskl tlačítko a příkrov se klouzavým pohybem nehlučně otetřel. „Ale díky za zájem,“ řekl Vogon. „Tak sbohem.“
Prohodil Forda a Arthura průlezem do těsné komory. Arthur zůstal ležet a lapal po dechu. Ford se vyškrábal na nohy a zbytečně vrazil ramenem do příklopu, který se za nimi zavíral. „Poslyšte,“ křičel na strážného, „je tu celý svět, o kterém nic nevíte…, co vy na to?“
Zoufale hrábl po jediném zlomku kultury, který ho zrovna napadl – zanotoval první takt Beethovenovy Páté. „Ta da da dá! Copak to ve vás nic nevyvolává?“
„Ani ne,“ řekl strážný. „Ale povim o tom tetě.“
Pokud řekl ještě něco jiného, neslyšeli to. Příklop se neprodyšně uzavřel a odřízl všechno až na vzdálené hučení lodních motorů. Přetlaková komora měla lesklý povrch a tvarem se podobala válci o průměru necelé dva metry a délce asi tři metry. Ford se rozhlížel a těžce oddychoval. „Připadal mi jako potenciálně bystrý mládenec,“ řekl a praštil sebou na zakřivenou stěnu. Arthur dosud ležel tam, kam dopadl. Ani nezvedl hlavu. Jen ležel a namáhavě dýchal. „Jsme v pasti, co?“
„Jo,“ potvrdil Ford, „jsme v pasti.“
„Copak tys nic nevymyslel? Říkals přece, že něco vymyslíš. Třeba jsi něco vymyslel, jen já jsem si toho nevšiml.“
„Taky že jsem něco vymyslel,“ řekl zadýchaně Ford. Arthur s nadějí vzhlédl. „Jenže to bohužel předpokládalo naši přítomnost na druhé straně tohohle víka,“ Ford nakopl příklop, kterým byli před chvílí prohozeni. „Ale byl to přece dobrý nápad, ne?“
„To jo, moc šikovný.“
„O co vlastně šlo?“
„Detaily jsem nestačil vypracovat. Teď už to ani nemá moc smysl, co říkáš?“
„Takže… ehm, co bude dál?“
zeptal se Arthur. „Aha, nojo, ten příklop před námi se za okamžik automaticky otavře, a my podle všeho vystřelíme do hlubin kosmu a zadusíme se. Když si na cestu nabereš dost vzduchu do plic, můžeš samozejmě vydržet až třicet vteřin…,“ vysvětloval Ford. Složil ruce za zády, zdvihl obočí a začal si pobrukovat starou betelgeuzskou bojovou píseň. Arthurovi najednou připadal strašně cizí a divný. „Tak to bychom měli,“ konstatoval Arthur, „čeká nás smrt.“
„Ano,“ odpověděl Ford, „ledaže by… ne! Moment!“
Vrhl se na druhou stranu komory a hledal tam cosi, co Arthur ze své pozice nemohl vidět. „Na co je tenhle vypínač?!“
„Cože? Kde?“
vykřikoval Arthur a snažíl se obrátit. „Ale nic, dělal jsem si srandu,“ zklamal ho Ford, „stejně umřeme.“
Opět sebou plácl na stěnu a pokračoval v melodii tam, kde před chvílí přestal. „Víš,“ svěřoval se Arthur, „v takovýchhle chvílích, jako třeba když jsem uvězněný ve vogonské přechodové komoře s chlapem z Betelgeuze a čeká mě smrt zadušením v hlubinách kosmu, si vždycky přeju, abych byl poslouchal, co mi maminka říkala, když jsem byl malý.“
„Proč? Co ti říkala?“
„Nevím. Neposlouchal jsem ji.“
„Aha,“ Ford si dál pobrukoval. To je teda krása, říkal si v duchu Arthur. Nelsonův pomník je v háji, McDonaldovy restaurace jsou v háji, všechno, co zbývá, jsem já a slova převážně neškodná. A za pár vteřin bude zbývat už jen převážně neškodná. A ještě včera to vypadalo, že naše planeta jen kvete. Ozval se zvuk motoru. Tiché syčení vzrostlo v ohlušující řev unikajícího vzduchu, když se vnější příklop otevřel do černé prázdnoty prošpikované maličkými, nepravděpodobně zářivými světelnými body. Ford a Arthur vyletěli do kosmického prostoru jako vystřelení ze špuntovky.

 


 

 

8. kapitola

Stopařův průvodce po Galaxii je po všech stránkách pozoruhodný kniha. Byla sestavena a v průběhu let mnohokrát přepracována pod vedením různých šéfredaktorů. Obsahuje příspěvky nespočetných cestovatelů a badatelů. Předmluva začíná takhle: „Vesmír je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky vlký, že z toho zůstává rozum stát. Myslíte si třeba, že drogerie ve vaší ulici je daleko, ale proti vesmíru je to úplný houby. Tak poslouchejte…,“ atakdále. (Po chvíli se styl trochu usadí a kniha začne říkat věci, které doopravdy potřebujete vědět: že například pohádkově krásná planeta Bethselamin má v současné době tak vážné problémy s kumulativní erozí způsobenou deseti bilióny turistů, kteří tam každoročně přijíždějí, že jakákoliv nesrovnalost mezi množstvím potravy a množstvím exkrementů v době pobytu na planetě se vám při odjezdu chirurgicky odebere z tělesné váhy, takže pokaždé, když jdete na záchod, je životně důležité nechat si vystavit potvrzení.) Abychom však byli spravedliví, je třeba uznat, že i daleko lepší hlavy, než ta, která zplodila předmluvu ke Stopařovu průvodci po Galaxii, poněkud zaváhaly při pomyšlení na dech beroucí vzdálenosti mezi hvězdami. Někteří autoři nabízejí představu burského oříšku v Readingu a menšího vlašského ořechu v Johannesburgu a jiné podobně závratné koncepce. Pravda je prostá: mezihvězdné vzdálenosti jsou pro lidskou představivost neuchopitelné. Dokonce i světlu, které se pohybuje tak rychle, že většině civilizací trvá tisíciletí, než si vůbec uvědomí, že se pohybuje, trvá dost dlouho, než urazí vzdálenost mezi jednotlivými hvězdami. Doletět z hvězdy Sol na místo, kde kdysi bývala Země, mu trvá osm minut a k nejbližšímu vesmírnému sousedu hvězdy Sol, Alfě Centauri, dorazí za další čtyři roky. Doletět na druhou stranu Galaxie, na příklad na Damogran, trvá světlu trochu déle: pět set tisíc let. Rekord ve stopování na tuto vzdálenost je něco pod pět let, ale fakt je, že toho po cestě moc neuvidíte. Stopařův průvodce po Galaxii informuje, že když si naberete plné plíce vzduchu, můžete v absolutním vakuu kosmického prostoru přežít asi třicet vteřin. Stopařův průvodce nicméně dodává, že při této rozumu se příčící velikosti vesmíru je pravděpodobnost, že vás během oněch třiceti vteřin nabere jiná kosmická loď, jedna ku dvěma na dvě stě šedesát sedm tisíc sedm set devět. Naprosto omračující shodou okolností je tato cifra také telefonním číslem jednoho bytu v Islingtonu, kde se Arthur kdysi zúčastnil skvělého večírku a poznal tam moc hezkou dívku, kterou si pak vůbec neměl šanci odvést – odešla s chlapem, který se na ten večírek vnutil. Ačkoliv planeta Země, islingtonský byt i telefon v něm byly nedávno zničeny, můžeme se utěšovat pomyšlením, že jejich památka zůstala alespoň do jisté míry zachována tím, že po dvaceti devíti vteřinách byli Ford s Arthurem zachráněni.

 


 

 

9. kapitola

Počítač si začal zděšeně brebentit pro sebe, když zjistil, že se jedna přechodová komora otevřela a zase zavřela bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Bylo to tím, že Rozum měl zrovna polední pauzu. V Galaxii se právě objevila trhlina. Byla přesně nictinu vteřiny dlouhá, nictinu centimetru široká a měřila spoustu miliónů světelných let z jednoho konce na druhý. Když se zavřela, vypadlo z ní množství papírových kloboučků a nafukovacích balónků, které pak volně pluly vesmírem. Dále z ní vypadl tým sedmi devadesáticentimetrových odborníků na průzkum trhu, kteří okamžitě zemřeli – částečně zadušením, částečně překvapením. Vypadlo z ní také dvě stě třicet devět tisíc nedosmažených vajíček, které se materializovaly v podobě obrovské třaslavé hromady na hladomorem postižené planetě Poghril v hvězdné soustavě Pansel. Všichni příslušníci kmene Poghrilů vymřeli hladem, až na jediného, který zamřel o pár týdnů později na otravu cholesterolem. Ona nictina vteřiny, po kterou trhlina existovala, zcela nepředvídaným způsobem rozvibrovala čas dopředu i nazpátek. Kdesi hluboko v minulosti tyto vibrace vážně traumatizovaly malý náhodný shluk atomů, vznášející se prázdným, sterilním prostorem. To způsobilo, že začaly držet pohromadě v pozoruhodně nepravděpodobných seskupeních. Tyto útvary se rychle naučily kopírovat sami sebe (jedna z věcí, které na nich byly tak pozoruhodné) a na své další cestě způsobily strašlivé problémy na každé planetě, kam je náhoda zanesla. Tak začal život ve Vesmíru. Pět divokých Maelströmů událostí zavířilo v splašených poryvech blázniviny a vyvrhlo chodník. Na chodníku leželi Ford Prefect a Arthur Dent. Otvírali a zavírali ústa jako pololeklé ryby. „Tak vidíš,“ vypravil ze sebe zadýchaně Ford šmátraje po něčem, čeho by se mohl zachytit, protože chodník uháněl třetí rovinou do Neznáma. „Říkal jsem ti přece, že něco vymyslím.“
„Nojo,“ přisvědčíl Arthur. „Dostal jsem totiž senzační nápad – vyhledat nějakou kosmickou loď, která právě poletí kolem, a dát se zachránit,“ kasal se Ford. Skutečný vesmír se jim závratně pohnul pod nohama a zmizel. Různé jiné nepravé vesmíry se tiše míhaly kolem nich jak horské kozy. Prvotní světlo vybuchovalo a rozstřikovalo se v časoprostoru jako kapky jogurtu. Čas rozkvétal, hmota někam mizela. Nejvyšší prvočíslo se v koutku tiše sloučilo a skrylo se navždy. „Ale jdi,“ nedal se Arthur, „šance proti byly přece astronomické.“
„Nech bejt, viděls přece, že to fungovalo.“
„Co je to za loď, co v ní jsme?“
zeptal se Arthur, právě když se pod nimi rozzela propast věčnosti. „Nevím, ještě jsem neotevřel oči,“ odpověděl Ford. „Já vlastně taky ne.“
Vesmír poskočil, ztuhl, zatřepal se, rozšířil se a zúžil v několika nečekaných směrech. Arthur s Fordem otevřeli oči a užasle se rozhlíželi. „Šmarjápano,“ užasl Arthur, „vypadá to tu přesně jako nábřeží v Southendu.“
„Sakra, to se mi ulevilo, žes to řekl,“ řekl Ford. „Proč?“
„Už jsem si myslel, že mi haraší.“
„Možná, že jo. Třeba si jen myslíš, že jsem to řekl.“
Ford chvíli uvažoval. „Tak řekls to, nebo ne?“
zeptal se konečně. „Myslím, že jo,“ odpověděl Arthur. „Tak nám asi haraší oběma.“
„Hm, asi to tak bude, když si v téhle situaci můžeme myslet, že jsme v Southendu.“
„A ty si myslíš, že je tohle Southend?“
„Jo.“
„Já taky.“
„Tak to nám určitě haraší.“
„Ale máme na to dneska hezky.“
„To jo,“ řekl kolemjdoucí maniak. „Kdo to byl?“
podivil se Arthur. „Kdo – myslíš toho chlapa s pěti hlavami a bezinkovým keřem plným uzenáčů?“
„Jo, zrovna toho.“
„Nevím. Prostě někdo.“
„Aha.“
Svorně seděli na chodníku a s jistým znepokojením pozorovali obří děti, hopsající po pláži, a divoké koně hřmící oblohou, vezoucí nové zásilky tvrzených zábradlí do Nejistých hor. „Jenže,“ Arthur si zlehka odkašlal, „pokud je tohle Southend, tak je trochu divnej…“
„Jestli myslíš to, že moře je nehybný jako skála a že domy se potápějí a zase vykukují z vody, tak to mi taky přišlo divný,“ odpověděl Ford. „Děje se tu totiž něco naprosto strašně divnýho,“ dodal, neboť Southend s hromovou petelicí pukl na šest stejných dílů, které se roztančily a začaly závratně vířit kolem sebe navzájem ve vilných až obscénních formacích. Naříkavé kňučení píšťal a smyčců se rozdíravě neslo po větru, horké koblihy vybuchovaly ze silnice – jedna za desetník, hrůzné ryby hřměly oblohou. Arthur s Fordem usoudili, že bude jistější zdrhnout. Prodírali se lavinami zvuku, horami archaického myšlení, údolími náladové hudby, špatnými přehlíckami módní obuvi a bezvýznamnými netopýry, když tu náhle uslyšeli dívčí hlas. Zněl docela rozumně, řekl však jen: „Jedna ku dvěma na sto tisící a dále klesá.“
A dost. Ford sklouzl po světelném paprsku a začal se točit dokolečka. Hledal zdroj hlasu, ale neviděl nic, čemu by se dalo doopravdy uvěřit. „Co to bylo za hlas?“
volal Arthur. „Nevím,“ hulákal v odpoveď Ford. „Znělo to jako počet pravděpodobnosti.“
„Pravděpodobnosti? Jak to myslíš?“
„Pravděpodobnost. Jako třeba dvě ku jedné, tři ku jedné, pět ku čtyřem. Ten hlas řekl jedna ku dvěma na sto tisící. To znamená něco hodně nepravděpodobného, víš?“
Nádrž se čtyřmi milióny litrů pudinku se nad nimi bez nejmenšího varování převrhla. „Co to má znamenat?“
„Ten pudink?“
„Ne, počet pravděpodobnosti!“
„Nevím, nic nevím. Myslím, že jsme na nějaké kosmické lodi.“
„V tom případě asi ne v kupé první třídy,“ ušklíbl se Arthur. V předivu časoprostoru se objevily jakési vypoukliny. Veliké, ošklivé vypoukliny. „Huuuuuummmhhh…,“ řekl Arthur. Cítil, jak mu tělo měkne a ohýbá se v nezvyklých úhlech. „Southend se ztrácí… a hvězdy víří… poušť… nohy mi odlétají do zapadajícího slunce… levá ruka mi už taky upadla…“
Napadla ho děsivá myšlenka: „Sakra, jak si teď budu nařizovat digitální hodinky?“
Zoufale stočil oči k Fordovi. „Forde,“ upozornil přítele. „Stává se z tebe tučňák. Nech toho, prosím tě.“
Znovu se ozval neznámý hlas: „Jedna ku dvěma na sedmdesáti pěti tisící a dále klesá.“
Ford zuřivě čvachtal dokola ve svém rybníčku. „Haló, co jste zač?“
kvákal, „a kde jste vůbec? Co se to děje? Nedá se s tím něco dělat?“
„Uklidněte se, prosím,“ řekl mile hlas, jako by patřil letušce v dopravním letadle s jedním křídlem a dvěma motory, z nichž jeden je v plamenech. „Jste v naprostém bezpečí.“
„Ale o to přece nejde!“
zuřil Ford. „Jde o to, že je ze mě naprosto bezpečný tučňák a tady kolega už nemá hnedle žádný končetiny!“
„Už je to dobrý, už je zase mám,“ uklidňoval ho Arthur. „Jedna ku dvěma na padesáti tisící a dále klesá,“ řekl hlas. „Jsou sice na můj vkus trochu delší,“ uvažoval Arthur, „ale…“
„Copak nám nechcete říct nic na vysvětlenou?“
zakdákal Ford tónem běsnícího opeřence. Hlas si odkašlal. Obří dětský piškot se odkutálel do dáli. „Buďte vítáni na palubě kosmické lodi Srdce ze zlata,“ řekl hlas.

Hlas pokračoval: „Nedejte se znepokojit ničím, co vidíte nebo slyšíte kolem sebe. Musíte si odbýt počáteční negativní následky toho, že jste byli zachráněni před jistou smrtí při hladině nepravděpodobnosti jedna ku dvěma na dvě stě sedmdesáti šesti tisící – nebo možná ještě mnohem vyšší. Teď letíme na hladině jedna ku dvěma na dvacet pět tisící a dále klesáme a vrátíme se k normálu, jakmile budeme vědět, co je vlastně normální. Děkuji vám. Jedna ku dvěma na dvacet tisící a dále klesá.“
Hlas se odmlčel. Ford a Arthur se octli v malé růžové fosforeskující krychli. Ford byl krajně vzrušen. „Arthure! To je fantastický! Sebrala nás loď poháněná nekonečnou nepravděpodobností! To je neuvěřitelný! Už dřív jsem o tom slyšel nějaký drby. Odiciální místa sice všechno popřela, ale tady vidíš, že to dokázali! Postavili loď na nekonečnou nepravděpodobnost! Arthure, to je… Arthure? Co se děje?“
Arthur ležel připlácnutý na dveřích krychle a pokošel se je udržet zavřené, ale dveře nedoléhaly. Škvírami se dovnitř cpaly malé chlupaté ručičky s prsty potřísněnými inkoustem. Zvenčí bylo slyšet šílené štěbetání tenkých hlásků. Arthur se ohlédl. „Forde! Venku čeká nekonečný počet opic, které s námi chtějí debatovat o navém nastudování Hamleta.“

 


 

 

10. kapitola

Pohon založený na principu nekonečné nepravděpodobnosti je senzační nová metoda, jak překonávat obrovské mezihvězdné vzdálenosti za pouhou nictinu vteříny a nemuset se přitom zbytečně plácat v hyperprostoru. Byl objeven šťastnou náhodou a poté dotažen v použitelnou formu pohonu výzkumným týmem Galaktické vlády na planetě Damogran. Což je stručná historie tohoto objevu. Princip generování malých kvant konečné nepravděpodobnosti byl samozřejmě obecně znám. Stačí spojit logické obvody submezonového mozku Čmeláčisko 57 s atomovým vynašečem vektorů, umístěným v nějakém silném zdroji Brownova pohybu, dejme tomu v šálku horkého čaje. Generátory tohoto typu byly často užívány při večírcích k prolomení počátečního ostychu – v souladu s Teorií neurčitosti se vždycky nechaly všechny molekuly hostitelčina spodního prádla naráz odskočit asi o půl metru doleva. Mnozí uznávaní fyzici říkají, že tohle by se tedy rozhodně nemělo trpět. Částečně proto, že je to zlehčování vědy, ale především proto, že na takovéhle večírky je nikdy nikdo nezve. Další věc, která je pěkně štvala, byla jejich věčná neschopnost sestrojit přístroj, jenž by mohl generovat pole nekonečné nepravděpodobnosti potřebné k bleskové přepravě kosmické lodi mezi nejvzdálenějšími hvězdami, na dálky, nad nimiž zůstává rozum stát. Nakonec mrzutě prohlásili, že takový přístroj sestrojit nelze. A pak jednoho dne jakýsi studentík, kterého nechali uklízet laboratoř po jednom zvlášť nepovedeném večírku, začal uvažovat asi takhle: Jestliže je skutečně nemožné sestrojit takový přístroj, pak to logicky musí být konečná nepravděpodobnost. Takže stačí vypočítat přesně, jak je to nepravděpodobné, zadat výsledek generátoru konečné nepravděpodobnosti, nalít mu pořádný šálek horkého čaje a… zapnout ho! Tak to také udělal, a udiveně zjistil, že se mu podařilo vyrobit onen dlouho hledaný zlatý generátor nekonečné nepravděpodobnosti jen tak z ničeho nic. A ještě víc ho udivilo, když hned poté, co získal Cenu Galaktického institutu za mimořádnou mazanost, byl zlynčován rozvášněným davem fyziků. Konečně jim došlo, že jediná věc, kterou doopravdy nemůžou vystát, je právě takovýhle chytrák.

 


 

 

11. kapitola

V nepravděpodobnostivzdorné řídící kabině Srdce ze zlata to vypadalo jako v naprosto konvenčí kosmické lodi, až na to, že tam vládla dokonalá čistota, protože loď byla úplně nová. Některá sedadla měla dosud obaly z plastiku. V kabině obdélníkového půdorysu převládala bílá. Velikostí se místnost blížila menší restauraci. Nešlo však vlastně o přesný obdélník – dvě delší stěny tvořily mírnou křivku. Rovněž všechny rohy a kouty v kabině měly úžasně elegantní tvary. Ve skutečnosti by bylo bývalo mnohem jednodušší postavit kabinu jako obyčejnou třírozměrnou obdélníkovou místnost, jenže to by návrhářům přišlo líto. Takhle vypadala kabina úžasně účelně, s řadou televizních obrazovek nad kontrolními a řídícími pulty na vyduté zdi, s dlouhými panely počítačů zasazenými do vypouklé zdi. V jednom koutě zhrouceně seděl robot. Zářivě lesklá kovová hlava mu bezvládně visela mezi zářivě lesklými kovovými koleny. I on zářil novotou, ale přestože byl tak nádherně zkonstruován a vyleštěn, z nějakého neznámého důvodu vypadal, jako by jednotlivé části jeho v podstatě humanoidního těla do sebe úplně přesně nezapadaly. Ve skutečnosti do sebe zapadaly s dokonalou přesností. Cosi v držení těla však naznačovalo, že by mohly zapadat líp. Zafod Bíblbrox nervózně přecházel po kabině. Občas se lehce dotkl lesknoucího se zařízení a vzrušeně se uchechtl. Trillian se skláněla nad hromadou výstupních dat. Po celé lodi bylo slyšet její hlas nesený palubním rozhlasem. „Pět ku jedné a dále klesá… čtyři ku jedné a dále klesá… tři ku jedné a dále klesá… dvě… jedna… faktor nepravděpodobnosti jedna ku jedné… jsme v nornálu, opakuji jsme v normálu.“
Vypnula mikrofon. Hned ho však zase zapnula a s neznatelným úsměvem dodala: „Pokud se vám i nadále něco nezdá, pak je to váš problém. Jen klid. Hned pro vás pošleme.“
Zafod vybublal znechuceně: „Co jsou zač, Trillian?“
Otočila se k němu i se sedadlem. Pokrčila rameny. „Prostě dva chlápci, které jsme sebrali ve volném kosmu. Sekce ZZ9 plurál Z alfa.“
„Nojo, to je sice moc hezké, ale myslíš, že je to za daných okolností rozumné?“
kveruloval Zafod. „Myslím, zrovna když utíkáme atakdále. Určitě nás honí všichni policajti z celé Galaxie a my se zrovna musíme zastavit a brát stopaře. No dobře, umělecký dojem deset bodů, ale za přemýšlení nimus několik miliónů, viď?“
Podrážděně zabubnoval prsty na kontrolní panel. Trillian mu mírným pohybem zadržela ruku, aby se náhodou nedotkl něčeho důležitého. Zafodova osobnost se sice vyznačovala pozoruhodnými kvalitami – byl energický, statečný a ješitný, zato však naprostý motorický debil, a klidně by mohl nějakým extravagantním gestem vyhodit loď do povětří. Trillian chovala jisté podezření, že hlavní důvod, proč Zafodův život byl tak bouřlivý a tak úspěšný, spočíval v tom, že nikdy pořádně nevěděl, co vlastně dělá. „Zafode,“ řekla trpělivě, „vznášeli se ve volném kosmu úplně nechránění… nechtěl bys přece, aby umřeli, že ne?“
„No, víš…, ne. Ne tak docela, ale…“
„Ne tak docela? Neumřít tak docela? Ale?“
sklonila hlavu k rameni. „Možná že by je pak někdo sebral.“
„Chyběla vteřina a byli by mrtví.“
„No vidíš, kdyby ses obtěžovala přemýšlet o vteřinu déle, problém by se byl vyřešil sám.“
„Ty bys je docela rád nechal umřít, viď?“
„No víš, ne tak docela, ale…“
„Ostatně jsem je nesebrala já.“
„Co tím chceš říct? Kdo tedy?“
„Loď.“
„Hm?“
„Loď. Sama od sebe.“
„Hm?“
„Když jsme letěli na nepravděpodobnostní pohon.“
„Ale to je k nevíře.“
„Ne, Zafode. Jenom je to hrozně moc nepravděpodobné.“
„Aha, nojo.“
„Koukni, Zafode,“ poplácala ho po paži, „nedělej si s těmi dvěmma neznámými starosti. Nejspíš to budou prostě jenom nějací dva kluci. Pošlu dolů robota, aby je přivedl. Hej, Marvine!“
Hlava robota sedícího v koutě se prudce napřímila, pak se však sotva znatelně zabimbala. Zvedl se na nohy, jako by vážil nejméně o pět kilo víc, než ve skutečnosti vážil. Pak provedl cosi, co by nezasvěcenému pozorovaleli připadalo jako heroický pokus přejít místnost. Zastavil se před Trillian. Zdálo se, že zírá přímo skrz její levé rameno. „Myslím, že bys měla vědět, že jsem hrozně depresivní,“ řekl nešťastným hlasem beze stopy naděje. „Ach Bože,“ zamumlal Zafod a svalil se na sedadlo. „Tak,“ nasadila Trillian veselý, sympatizující tón. „Tohle tě zaměstná a přivede na jiné myšlenky.“
„To asi těžko,“ hučel Marvin. „Mám totiž mimořádně velkou myšlenkovou kapacitu.“
„Marvine!“
řekla Trillan varovně. „Tak dobře. Co mám udělat?“
„Běž dolů k výstupu číslo dvě a přiveď sem ty dva cizince, ať je máme pod dohledem.“
Mikrosekundovou pauzou a pečlivě propočítanou mikromodulací barvy a výšky hlasu – nic, co by se mohlo kohokoliv skutečně dotknout – se Marvinovi podařilo vyjádřit pohrdání a zděšení, jež v něm vyvolávalo vše lidské. „Nic víc?“
„Nic,“ řekla Trillian pevně. „Nepotěší mě to.“
Zafod vyskočil ze sedadla. „Nikdo po tobě nechce, aby tě to těšilo,“ zařval. „Prostě to uděláš, jasný?“
„Tak jo.“
Marvin zazněl jako veliký puklý zvon. „Udělám to.“
„Výborně,“ řekl příkře Zafod. „Bezva…, díky…“
Marvin se otočil a pozdvihl k Zafodovi své trojúhelníkovitě zploštělé červené oči. „Doufám, že vás nedeprimuju?“
pronesl pateticky. „Ne ne, Marvine,“ řekla roztomile Trillian. „Je to fajn, opravdu…“
„Hrozně by mě mrzelo, kdybych vás deprimoval.“
„Ne, nedělej si starosti.“
Roztomilost nepolevovala. „Chovej se prostě úplně přirozeně a všechno bude fajn.“
„Určitě ti to nevadí?“
sondoval Marvin. „Ne ne, Marvine.“
Další dávka roztomilosti. „Je to fajn, opravdu…, to je prostě život.“
„Marvin udělal elektronický obličej. „Život! O tom radši nechci nic slyčet.“
Beznadějně se obrátil čelem vzad a vyvlekl se z místnosti. Dveře za ním zapadly se spokojeným zabzučením a mlasknutím. „Myslím, že toho robota moc dlouho snášet nebudu, Zafode,“ zavrčela Trillian. Galaktická encyklopedie definuje robota jako mechanické zařízení, které má vykonávat práci za člověka. Reklamní oddělení společnosti Sirius Cybernetics Corporation definuje robota jako „vašeho plastikového kámoše, s nímž je radost pobývat“. Stopařův průvodce po Galaxii definuje reklamní oddělení společnosti Sirius Cybernetics Corporation jako „bandu nemyslících pitomců, co půjdou první ke zdi, až nastane revoluce,“ a v poznámce dodává, že vydavatelé hledají zájemce o místo dopisovatele v oboru robotiky. Zvláštní je, že jisté vydání Galaktické encyklopedie, které k nám šťastnou náhodou propadlo časovou trhlinou z doby ode dneška za tisíc let, definuje reklamní oddělení společnosti Sirius Cybernetics Corporation jako „bandu nemyslících pitomců, co šli první ke zdi, když nastala revoluce“.

Růžová krychle zamrkala a rozplynula se, opice odpluly kamsi do nějakého lepšího rozměru. Ford a Arthur zjistili, že jsou ve vstupním prostoru kosmické lodi. Byla to náramně pěkná loď. „Myslím, že je úplně nová,“ řekl Ford. „Jak to poznáš?“
divil se Arthur. „Máš snad nějaký exotický přístroj na měření stáří kovů?“
„Ne, ale zato jsem našel na zami tenhle reklamní prospekt. Je tam spousta keců typu „vesmír může být váš“. Á, podívej, měl jsem pravdu!“
Ford šťouchl prstem do jedné stránky a ukazoval ji Arthurovi. „Říká se tu: senzační průlom ve fyzice nepravděpodobnosti. Jakmile pohon lodi dosáhne nekonečné nepravděpodobnosti, loď prolétá všemi body vesmíru. Všechny ostatní vlády budou závidět! Žjů, to je ovšem vysoká hra!“
Ford vzrušeně pročítal technické údaje. Občas překvapeně hvízdl – galaktická astrotechnologie zřejmě udělala obrovský pokrok za léta, jež strávil v exilu. Arthur chvíli poslouchal, jenže většině toho, co Ford říkal, vůbec nerozumněl, a tak se mu myšlenky zatoulaly. Bezděky přejel prsty po panelu počítače. Natáhl ruku a stiskl jakýsi svádivě velký červený knoflík na sousedním panelu. Na panelu zazářila slova: Prosím, už ten knoflík víckrát nemačkejte. Arhtur se otřásl. „Poslyš,“ hloubal Ford dál v reklamním prospektu. „Ohromně tady vychvalují kybernetické vybavení lodi. Nová generace robotů a počítačů společnosti Sirius Cybernetics Corporation vyznačujících se OLO.“
„OLO? Co to je?“
„To znamená opravdovou lidskou osobností.“
„Aha. To zní dost příšerně.“
Neznámý hlas za jejich zády řekl: „Taky že to je.“
Byl to nešťastný hlas beze stopy naděje a doprovázelo ho slabounké klinkání. Prudce se otočili. Ve dveřích zhrouceně stála zubožená kovová postava. „Cože?“
„Příšerné,“ pokračoval Marvin. „Všechno. Absolutně příšerné. Radši snad o tom ani nemluvte. Vezměte si třeba tyhle dveře,“ řekl a prošel jimi. Jeho hlasový modulátor zapojil všechny ironické obvody v parodii stylu reklamních brožur. „Všechny dveře na této kosmické lodi jsou veselé, slunečné povahy. Když vám otvírají, je to pro ně potěšení, a když za vámi zavírají, pociťují uspokojení z dobře vykonané práce.“
Dveře se za ním zavřely a ukázalo se, že skutečně vydávají cosi jako spokojené vzdechy. „Mmmmmmmmmmmmm, ách!“
řekly. Marvin je sledoval chladným, zhnuseným pohledem. Jeho logické obvody drnčely znechucením a potýkaly se s koncepcí přímého fyzického násilí. Jiné obvody se do toho vložily otázkou Nač se obtěžovat? K čemu? Nic za to nestojí, aby ses do toho pletl. Další obvody se bavily analyzováním molekulárních složek dveří a mozkových buněk přítomných humanoidů. Jako přídavek rychle změřily úroveň emise vodíku v daném kubickém parseku kosmického prostoru a pak se zase znuděně vypnuly. Záchvěv zoufalství otřásl robotovým tělem. Obrátil se. „Tak pojďte,“ hučel monotónně, „nařídili mi, že vás mám přivést na velitelský můstek. Tady mě máte, mozek velký jako planeta a oni mě pošlou, abych vás přivedl na velitelský můstek. Tomu říkáte pracovní uspokojení? Já tedy ne.“
Otočil se a zamířil zpět k nenáviděným dveřím. „Ehm, promiňte,“ Ford šel v závěsu za ním, „ale které vládě patří tahle loď?“
Marvin ho ignoroval. „Jen se na ty dveře podívejte,“ mumlal. „Už se zase chystají otevřít. Poznám to podle toho nesnesitelně samolibého výrazu, který najednou začnou generovat.“
„Tak pojďte,“ řekl. Ford a Arthur ho rychle následovali, a dveře se zase klouzavě zavřely s potěšeným klapáním a vrčením. „Díky ti, reklamní oddělení společnosti Sirius Cybernetics.“
Marvin se bezútěšně vlekl lesknoucí se chodbou, která se zatáčela do dálky. „Řekli si ‚Uděláme roboty s opravdovou lidskou osobností’. A na mně to vyzkoušeli. Jsem prototyp osobnosti. To je vidět, co?“
Ford a Arthur vydávali rozpačitě nesouhlasné zvuky. „Jak já ty dveře nenávidím,“ pokračoval Marvin. „Ale nedeprimuju vás, že ne?“
„Které vládě…,“ začal zase Ford. „Nepatří žádné vládě,“ odsekl robot. „Je kradená.“
„Kradená?“
„Kradená?“
opičil se Marvin. „A kdo ji ukradl?“
zeptal se Ford. „Zafod Bíblbrox.“
Fordovu obličeji se přihodila zvláštní věc. Nejmíň pět úplně odlišných samostatných výrazů šoků a úžasu se na něm nakupilo v naprostém chaosu. Jeho levá noha uvízla nakročená ve vzduchu a jen s obtížemi našla zase pevnou zem. Zíral na robota a pokoušel se uvolnit mimické svalstvo. „Zafod Bíblbrox…?“
řekl chabým hlasem. „Pardon, řekl jsem něco špatně?“
Marvin se nicméně ploužil dál. „Promiňte, že dýchám, ale to já stejně nedělám, tak nevím, proč se vlastně namáhám to říkat, ach bóže, já jsem tak depresívní! A další samolibý dveře! Život! O tom nechci nic slyšet.“
„Vždyť o něm nebyla ani zmínka,“ zamumlal podrážděně Arthur. „Jsi v pořádku, Forde?“
Ford na něj zíral. „Říkal ten robot opravdu Zafod Bíblbrox?“

 


 

 

12. kapitola

Hlasitý randál hudebního guláše zaplavil kabinu Srdce ze zlata. Zafod lovil v pásmech subéterických vln zprávy o sobě. Zacházet s rádiem nebylo zrovna snadné. Po celá léta se rádia ovládala mačkáním knoflíků a laděním stanic. Potom s vyspělejší technikou přišly senzory – stačilo lehce přejet prsty po panelu. V současné době nebylo zapotřebí nic jiného než mávnout rukou v přibližném směru ladících prvků a doufat. Ušetřilo se tím samozřejmě spousta svalové námahy, ale také to znamenalo, že člověk musel sedět k zbláznění klidně, pokud chtěl poslouchat stále stejný program. Zafod mávl rukou. Zase jiná stanice. Znovu hudební guláš, ale tentokrát jen jako pozadí pro zprávy. Byly vždycky přizpůsobeny rytmu hudby. „… a zpravodajství, které vám přinášíme v pásmu subéterických vln po celé Galaxii po celých čtyřiadvacet hodin,“ zakdákal rozhlas. „Tak tedy ahoj, všechny inteligentní formy života, ať jste kdekoliv…, ahoj i všichni ostatní, chce to jen pořádně prošejkrovat pár atomů, nic víc, kamarádi. A hlavní novinka dnešního večera je ovšem senzační krádež nového prototypu lodi poháněné nekonečnou nepravděpodobností, spáchaná kým jiným než prezidentem Galaxie Zafodem Bíblbroxem! Otázka, kterou si všichni klademe, je… copak Velkému Z konečně přeskočilo? Bíblbrox, muž, který vynalezl slavný Pangalaktický megacloumák, bývalý podvodník, jehož Excentrica Gallumbits kdysi charakterizovala jako nejtřeskutější číslo od dob velkého třesku a který byl nedávno již posedmé prohlášen Nejhůř oblečeným myslícím stvořením ve známém vesmíru…, může snad tentokrát nějak vysvětlit své chování? Zeptali jsme se jeho soukromého mozkového specialisty Gaga Halfrunta…“
Hudba zavířila a na chvíli umlkla. Ozval se další hlas, patrně Halfruntův. „No, fíte, Zafod je prostě takofá pšípad,“ ale dál se nedostal, protože kabinou prolétla elektrická tužka a proťala prostor před rádiem, citlivý na ovládání. Zafod se otočil a zaškaredíl se na Trillian. To ona hodila tužku. „Hele, proč to děláš?“
Trillian zaťukala prstem na obrazovku plnou čísel: „Zrovna mě něco napadlo.“
„Jo? A stojí to za to, abys kvůli tomu přerušila zpravodajský pořad o mně?“
„Slyšíš toho o sobě už tak dost.“
„Potřebuju ujišťování. Oba to přece víme.“
„Mohli bychom na chvíli nechat tvé ego stranou? Tohle je důležité.“
„Jestli existuje něco důležitějšího než moje ego, dám to okamžitě chytit a zastřelit.“
Znovu se na ni zaškaredil. Pak se zasmál. „Poslyš,“ řekla Trillian, „nabrali jsme ty dva kluky…“
„Jaké dva kluky?“
„Ty dva kluky, co jsme nabrali.“
„Joaha, ty dva kluky.“
„Nabrali jsme je v sektoru ZZ9 plurál Z alfa.“
„Jo?“
Zafod zamžikal. „Říká ti to něco?“
zeptala se tiše Trillian. „Mmmm. ZZ9 plurál Z alfa. ZZ9 plurál Z alfa?“
„No?“
„Ehm… co znamená to Z?“
„Které?“
„Kterékoliv.“
Jedna z najobžížnějších věcí, s kterými se Trillian musela potýkat ve vztahu se Zafodem, bylo naučit se rozlišovat, kdy předstírá hloupost, jen aby si ostatní přestali dávat pozor, kdy předstírá hloupost prostě proto, že se neobtěžuje myslet a chce, aby to někdo udělal za něho, kdy předstírá donebevolající hloupost, aby zakryl skutečnost, že vlastně nechápe, co se děje, a kdy je prostě doopravdy hloupý. Tvrdilo se o něm, že je neuvěřitelně chytrý a určitě taky byl – ale ne pořád, což mu zjevně dělalo starosti, a proto ta komedie. Raděj lidi mátl, než aby čelil jejich pohrdání. To připadalo Trillian úplně ze všeho nejhloupější, ale už ji prostě přestalo bavit o tom diskutovat. S povzdechem nacvakala na obrazovku hvězdnou mapu, aby mu to tedy zjednodušila, ať už to tak chtěl z jakýchkoli důvodů. „Tady,“ ukázala, „přímo tady.“
„Aha… nojo.“
„No tak?“
„No tak co?“
Jisté partie vnitřku její hlavy přímo řvaly na jiné partie vnitřku její hlavy. Řekla velmi klidně: „V tomhle sektoru jsi mě kdysi nabral.“
Pohlédl na ni a hned zase zpět na obrazovku. „Aha, jo. No to mě tedy podrž. Měli jsme to přeci napálit přímo doprostřed mlhoviny Koňské hlavy. Jak to, že jsme tady? To je jako nebýt nikde.“
Přešla to bez odpovědi. „Nekonečná nepravděpodobnost,“ řekla trpělivě. „Sám jsi mi to vysvětloval. Prolétáme každým bodem ve vesmíru, vždyť přece víš.“
„Nojo, to je ale strašná náhoda.“
„To je.“
„Nabrat někoho zrovna tady? Zrovna tady z celého vesmíru? To je přece jenom trochu… tomuhle musím přijít na kloub. Počítač!“
Palubní počítač firmy Sirius Cybernetics, který ovládal celou loď a měl ji do poslední částice pod kontrolou, se zapnul na komunikační modus. „Nazdárek!“
řekl vesele a součaně vyzvrátil nepatrnou stužku pásky se záznamem. Bylo na ní napsáno: Nazdárek! „Ach Bože,“ řekl Zafod. Pracoval s počítačem teprve krátce, ale už si ho stačil dokonale zhnusit. Počítač pokračoval s veselou drzostí, jako by prodával prací prášek. „Chci ti jen říct, že ať máš jakékoliv problémy, jsem tady od toho, abych ti je pomohl vyřešit.“
„Nojo, nojo. Koukni, já si asi radši vezmu kus papíru.“
„Zajisté.“
Počítač současně vyplivl své sdělení do odpadkového koše. „Chápu. Ale kdykoliv budeš chtít…“
„Drž hubu!“
Zafod popadl tužku a posadil se vedle Trillian k řídícímu pultu. „No dobře,“ řekl počítač uraženým tónem a zabouchl řečový výstup. Zafod a Trillian se mořili s čísly, která před nimi tiše rozsvěcoval monitor nepravděpodobné letové dráhy. „Dá se vypočítat nepravděpodobnost jejich záchrany z jejich hlediska?“
zeptal se Zafod. „Ano, ta je konstantní. Jedna ku dvěma na dvě stě sedmdesáti šesti tisící sedmi stou devátou.“
„To je dobrý. To měli tedy hodně velkou kliku.“
„To jo.“
„Ale ve vztahu k tomu, co se právě dělo s námi, když je loď nabrala…“
Trillian nacvakala příslušná čísla. Jedna ku dvěma na nekonečno minus jedna. Iracionální číslo, které má konvenční význam pouze ve fyzice nepravděpodobnosti. Zafod hvízdl údivem. „… to je tedy hodně nízká!“
„To ano,“ souhlasila Trillian a posměšně na něj pohlédla. „To je ovšem pořádná kláda nepravděpodobnosti k vysvětlování. Teď se musí v bilanci objevit něco děsně nepravděpodobného, pokud to má všechno dohromady dát pěkně kulatou sumu.“
Zafod načmáral pár čísel, pak je zase přeškrtl. Odhodil tužku. „Netopýří trus! Nemůžu na to přijít!“
„Hm?“
Zafod podrážděně srazil obě hlavy dohromady a zaskřípal zuby. „Tak dobře. Počítač!“
Řečové obvody znovu obživly. „No ahoj!“
řekly (proužek pásky). „Chci ti jen čím dál tím víc zpříjemňovat život…“
„No dobře, tak sklapni a něco mi vypočítej.“
„Zajisté,“ šveholil počítač. „Chceš předpověď pravděpodobnosti založenou na…“
„Údajích o nepravděpodobnosti, jo.“
„Prima. Mám pro tebe takovou zajímavůstku. Napadlo tě někdy, že v životě většiny lidí hrají důležitou roli telefonní čísla?“
Po jedné ze Zafodových tváří přeběhl bolestný výraz a přešplhal na druhou. „Přeskočilo ti?“
„Ne, ale tobě přeskočí, až ti řeknu, že…“
Trillian zalapala po dechu. Zašmátrala po knoflících monitoru nepravděpodobné letové dráhy. „Telefonní číslo? Řekl ten krám opravdu telefonní číslo?“
Na obrazovce zazářila čísla. Počítač po zdvořilé pomlce pokračoval. „Zrovna jsem chtěl říct, že…“
„Neobtěžuj se, prosím.“
„Hele, co je tohle?“
řekl Zafod. „To nevím; ale ti dva neznámí – jsou na cestě sem na můstek s tím zatraceným robotem. Můžeme se na ně podívat na monitoru?“

 


 

 

13. kapitola

Marvin se dál ploužil chodbou a naříkal. „… no a potom ta strašlivá bolest ve všech diodách na levé straně…“
„Ale to snad ne,“ řekl chmurně Arthur, který šel vedle něj. „Opravdu?“
„Ano. Už jsem žádal, aby mi je vyměnili, ale nikdo mě prostě neposlouchá.“
„To si umím představit.“
Z Forda unikaly jakési neurčité chrčivé a hvízdavé zvuky. „Ale ale ale,“ opakoval neustále pro sebe, „Zafod Bíblbrox…“
Marvin se najednou zastavil. Zdvihl ruku. „A víte, co se nevyhnutelně přihodilo teď?“
„Ne, co?“
Arthur to raději vědět nechtěl. „Došli jsme k další dveřím.“
Na konci stála překážka v podobě zasouvacích dveří. Marvin si je podezřívavě měřil. „Tak co?“
Ford byl netrpělivý. „Máme projít?“
„Máme projít?“
opičil se Marvin. „Ano. Tohle je vchod na velitelský můstek. Řekli mi, že vás mám přivést na můstek. Nedivil bych se, kdyby to byl za dnešek nejvyšší požadavek na moje intelektuální schopnosti.“
Zvolna a s očividnou ošklivostí vykročil ke dveřím jako lovec plížící se za kořistí. Dveře se náhle otevřely jako po másle. „Díky, žes potěšil prostoduché dveře,“ řekly. Kdesi hluboko v Marvinově hrudníku skřípěly součástky. „Legrační je,“ řekl pohřebním tónem, „že jakmile se pomyslíte, že horší už to ani být nemůže, tak najednou to horší je.“
Vrhl se do dveří a zanechal venku Forda s Arthurem, jak na sebe zírají a krčí rameny. Zevnitř zaslechli Marvinův hlas. „Nejspíš chcete ty cizince rovnou vidět. Mám sedět v koutě a rozavět, anebo se mám rozpadnout na místě?“
„Prostě je uveď, ano, Marvine?“
řekl dívčí hlas. Arthur pohlédl na Forda. Překvapilo ho, že se směje. „Co je…“
„Pšššt. Pojďme tam.“
Vstoupil do prostoru velitelského můstku. Arthur šel trochu nervózně za ním. Ke svému úžasu spatřil muže houpajícího se na židly s nohama na kontrolním panelu, ajk se levou rukou šťourá v zubech své pravé hlavy. Zdálo se, že pravé hlava je do této činnosti úplně zabraná, zato levá hlava se široce usmívala uvolněným, ležérním úsměvem. Množství věcí, o nichž Arthur nemohl uvěřit, že je vidí, bylo poměrně značné. Dolní čelist se mu na chvíli volně bimbala. Podivný muž lenivě zamával na Forda a příšerně afektovaně a nonšalantně řekl: „Nazdar, Forde, jak se máš? Jsem rád, žes zaskočil.“
Ford se ovšem nedal zahanbit, co do nonšalance. „Zafodé,“ protáhl. „Rád tě vidím. Vypadáš bezvadně. Ta ruka navíc ti sluší. Tos čajznul pěknou loď.“
Arthur na něj vyvalil oči. „Chceš říct, že toho chlápka znáš?“
Zpitoměle ukázal na Zafoda. „Jestli ho znám! Je to…“
Ford se odmlčel. Zřejmě se rozhodl začít představování opačně. „Ehm, Zafode, tohle je můj kamarád Arthur Dent. Zachránil jsem ho, když jeho planeta vyletěla do povětří.“
„Jasně. Ahoj, Arthure, to je prima, že se ti to podařilo.“
Pravá hlava jen zběžně vzhlédla, řekla „ahoj“ a dál si nechala šťourat v zubech. Ford pokračoval. „Arthure, tohle je můj bratranec z druhého kolene Zafod Bíb…“
„My se známe,“ odsekl Arthur. Když člověk jede po silnici v rychlém pruhu a lenivě propluje kolem hezké řádky lopotících se aut a cítí se náramně spokojený sám se sebou, a pak omylem přeředí ze čtyřky na jedničku místo na trojku, takže motor málem vyskočí zpod kapoty v podobě ošklivé rozplácliny, vyvede ho to z míry asi stejně, jako tahle poznámka vyvedla z míry Forda. „Ehm… cože?“
„Říkám, že se známe.“
Zafod nadskočil rozpaky a překvapením se šťouchl do dásně. „Ale… ehm, jo? Ale… ehm…“
Ford se pustil do Arthura. Očima metal blesky. Teď, když se zase cítil pevný v kramflecích, měl na sebe vztek, že se vůbec tahá s takovým ignorantem a primitivem, který toho o dění v Galaxii ví asi tolik, co mravenec z Ilfordu ví o životě v Pekingu. „Co tím chceš říct, že se znáte?“
obořil se na něj. „Tohle je Zafod Bíblbrox z Betelgeuze pět, abys věděl, a ne žádný zatracený Martin Smith z Croydonu.“
„To je mi fuk,“ odpověděl Arthur chladně. „My se přece známe, viď Zafode Bíblbroxi – nebo ti mám snad říkat… Phile?“
„Cože!“
zařval Ford. „Budeš mi to muset trochu připomenout,“ řekl Zafod. „Mám strašně špatnou paměť na biologické druhy.“
„Bylo to na večírku,“ Arthur byl neodbytný. „Hm, no, pochybuju.“
„Tak pomalu, Arthure,“ rozkazoval Ford. Ale Arthur se nedal zastrašit. „Večírek před půl rokem. Na Zemi… Anglie…“
Zafod potřásl hlavou a nuceně se usmál. „Londýn,“ trval Arthur na svém, „Islington.“
„Jo tak.“
V Zafodovi provinile hrklo. „Tenhle večírek.“
Fordovi připadalo, že to vůči němu není fér. Díval se střídavě z Arthura na Zafoda. „Cože?“
řekl Zafodovi. „Znamená to snad, žes byl taky na tý pitomý mrňavý planetě?“
„Jasněže ne,“ řekl Zafod zvysoka. „Možná jsem tak prostě jenom zaskočil na cestě někam…“
„Ale já tam trčel patnáct let!“
„To jsem ovšem nemohl vědět, že?“
„Tak cos tam dělal?“
„To víš, tak jsem se rozhlížel.“
„Vnutil se na večírek.“
Arthur se třásl zlostí. „Večírek s převleky…“
„Jinak by to asi ani nešlo, co?“
poznamenal Ford. „Na tom večírku byla jedna dívka,“ pokračoval Arthur. „No dobře, teď už je to stejně jedno. Stejně to všechno vyletělo do povětří…“
„Byl bych rád, kdybys už jednou přestal skuhrat kvůli tý zatracený planetě. Kdo byla ta dáma?“
„Prostě jedna dívka… Tak dobře… Už to začínalo vypadat docela slibně. Zkoušel jsem to na ni celý večer. Krucinál, ale byla fakticky kus. Krásná, okouzlující, děsivě inteligentní. Konečně jsem ji měl chvíli pro sebe a trochu do ní hučel, když vtom se přihrne tady ten tvůj kámoš a povídá ‚Ahoj holčičko, nudí tě ten moula? Pojď se radši bavit se mnou. Jsem z jiné planety.‘ Už jsem ji nikdy neviděl.“
„Zafod?“
žasl Ford. „Ano,“ zaškaredil se na něj Arthur a snažil se nepřipadat si jako blázen. „Akorát, že měl jen dvě ruce a jednu hlavu a říkal si Phil, ale jinak…“
„Ale musíš uznat, že z jiné planety skutečně byl.“
Trillian vešla do jejich zorného pole na druhém konci můstku. Příjemný úsměv, který Arthurovi věnovala, mu připadal, jako by na něj žuchla tuna cihel. Hned se zase vrátila k řízení lodi. Několik vteřin bylo ticho. Pak najednou z katastrofálního zmatku v Arthurově mozku vyplula slova: „Tricie McMillanová, co tu děláš?“
„Totéž, co ty. Chytla jsem stop. Koneckonců, co může člověk, který vystudoval matematiku a astrofyziku, dělat jiného? Buď tohle, anebo mě zase čekala pondělní fronta na podporu v nezaměstnanosti.“
„Nekonečno minus jedna,“ šveholil počítač. „Součet napravděpodobnosti je úplný.“
Zafod se podíval na počítač, na Forda, na Arthura a pak na Trillian. „Trillian, budou se takovéhle věci dít pokaždé, když poletíme na nekonečnou nepravděpodobnst?“
„Bohužel je to dost pravděpodobné.“

 


 

 

14. kapitola

Srdce ze zlata neslyšně uhánělo vesmírnou nocí, teď už na konvenční pohon. Čtyři členové jeho posádky byli značně nesví. Věděli, že je nespojila vlastní volba, ani je nesehnala pouhá náhoda, nýbrž jakási podivná zvrácenost fyziky – jako by vztahy mezi lidmi podléhaly stejným zákonům jako vztahy mezi atomy a molekulami. Když na lodi zavládla umělá noc, byli vděčni, že se mohou zavřít každý do své kabiny a pokusit se trochu uspořádat myšlenky. Trillian nemohla spát. Seděla na gauči a upřeně se dívala na maličkou klícku, jejíž obsah byl jejím posledním a jediným pojítkem se Zemí – dvě bílé myšky. Prosadila tehdy, že jí Zafod dovolil vzít je s sebou. Věděla, že už svou planetu nikdy neuvidí, ale její vlastní lhostejná reakce na zprávu o zničení Země ji znepokojila. Země byla tak vzdálená a tak neskutečná, že na ni prostě nedokázala myslet. Pozorovala myši, jak cupitají po kleci a zuřivě běhají v plastikových kolech. Po chvíli ji plně zaujaly. Náhle se otřásla. Vrátila se na můstek, aby dál sledovala blikající světýlka a číslice, mapující dráhu lodi ve vzduchoprázdnu. Byla by ráda věděla, na co se vlastně pokouší nemyslet. Zafod nemohl spát. Také by byl rád věděl, na co si to zakazuje myslet. Kam jeho paměť sahala, vždycky měl jakýsi neurčitý znepokojivý pocit, že mu snad haraší. Většinou dokázal tuto myšlenku odsunout a prostě se jí nezabývat, teď však s nýhlým nevysvětlitelným příchodem Forda Prefecta a Arthura Denta zase vystrčila hlavu. Připadalo mu, že zapadá do jakéhosi schématu, které mu unikalo. Ford nemohl spát. Byl příliš vzrušen, že je zase na cestě. Patnáct let vězení skončilo, právě když se už vzdával naděje. Poflakovat se chvíli se Zafodem slibovalo spoustu srandy, i když na jeho bratranci z druhého kolena bylo cosi divného, co nedokázal přesně vyhmátnout. To, že se stal prezidentem Galaxie, bylo prostě omračující, stejně jako způsob, jímž se funkce zbavil. Mělo to nějaký důvod? Ptát se Zafoda nemělo nejmenší cenu. Tvářil se, že nikdy nemá důvod k ničemu, co dělá – povýšil nevyzpytatelnost na umělecký žánr. Útočil na všechno, co ho v životě potkávalo s pozoruhodnou směsí geniality a naivní neschopnosti. Často bylo těžké rozlišit, co je co. Arthur spal. Byl strašlivě unavený.

Kdosi zaťukal na Zafodovy dveře. Klouzavě se otevřely. „Zafode…?“
„Jo?“
Trillianina postava se rýsovala v oválu světla. „Myslím, že jsme právě našli to, co jsi sem přišel hledat.“
„Fakt?“
Ford se vzdal pomyšlení na spánek. V koutě své kabiny objevil malou obrazovku počítače s klávesnicí. Na chvíli se k ní posadil a pokoušel se sestavit nové znění hesla Vogoni pro Průvodce, ale nenapadalo ho nic dostatečně jedovatého, a tak toho také nechal, zahalil se do jakéhosi kusu oděvu a šel se trochu projít na můstek. Když vstoupil, uviděl ke svému překvapení dvě postavy vzrušeně se sklánějící nad přístroji. „Vidíš? Loď se chystá vstoupit na oběžnou dráhu,“ říkala právě Trillian. „Je tam planeta. Je přesně na těch souřadnicích, jak jsi předpověděl.“
Zafod zaslechl šramot, a vzhlédl. „Forde!“
zasyčel. „Pojď se na něco podívat.“
Ford se tedy šel podívat. Na obrazovce blikala řada čísel. „Poznáváš tyhle galaktické souřadnice?“
„Ne.“
„Napovím ti. Počítač!“
„Ahoj, bando!“
Počítač překypoval nadšením. „Začínáme tu mít docela živo, co?“
„Drž hubu a ukaž nám obrazovky,“ řekl Zafod. Světla potemněla. Světélkující body poskakovaly po přístrojových deskách a odrážely se ve čtyřech párech očí, zírajících upřeně na obrazovky vnějších monitorů. Nebylo na nich absolutně nic. „Poznáváš to?“
zašeptal Zafod. Ford se zamračil: „Ne.“
„Co vidíš?“
„Nic.“
„Poznáváš to?“
„O čem to mluvíš?“
„Jsme v mlhovině Koňské hlavy. Obrovský souvislý temný mrak.“
„A to jsem měl poznat z prázdné obrazovky?“
„Jediné místo v Galaxii, odkud můžeš vidět prázdnou obrazovku, je vnitřek temné mlhoviny.“
„Správně.“
Zafod se zasmál. Zjevně byl čímsi až trochu dětinsky vzrušen. „To je senzace!“
„Co je na tom senzačního, trčet v mračnu prachu?“
otázal se Ford. „Co bys čekal, že tam najdeš?“
naléhal Zafod. „Nic.“
„Žádné hvězdy? Žádné planety?“
„Žádné.“
„Počítač!“
křikl Zafod. „Nastav úhel pohledu na jedenaosmdesát stupňů a nemluv o tom!“
Chvíli se zdálo, že se nic neděje, pak se však na okraji obrazovky objevila záře. Červená hvězda velká asi jako dezertní talíř se plížila po obrazovce a hned za ní druhá: dvojhvězda. Pak se do rohu obrazu zakousl obrovský půlměsíc – rudá záře vytrácející se do temné černi. Noční strana planety. „Našel jsem ji!“
Zafod bušil do přístrojové desky. „Našel jsem ji!“
Ford užasle zíral na obrazovku. „Co je to?“
„To je… ta nejnepravděpodobnější planeta, jaká kdy existovala.“

 


 

 

15. kapitola

(Výňatek ze Stopařova průvodce po Galaxii, str. 634784, oddíl 52, heslo Magrathea) Kdesi v hlubinách šerého dávnověku, za časů slývy a velikosti někdejího Galaktického impéria, byl život tak bouřlivý, plný a převážně nezdaněný. Mohutné kosmické lodi putovaly mezi exotickými slunci a vydávaly se za dobrodružstvím a ziskem až na nejzažší výspy galaktického prostoru. V těch dobách byli duchové odvážní, rizika vysoká, muži byli praví muži, ženy pravé ženy a malá chlupatá stvoření z Alfy Centauri byla pravá malá chlupatá stvoření z Alfy Centauri. Kdekdo si troufal čelit neznámým hrůzám, konat bohatýrské skutky a ohýbat slova, která předtím ještě nikdo neohnul. Tak bylo vybudováno Impérium. Spousta lidí samozřejmě neuvěřitelně zbohatla, ale tehdy to bylo naprosto v pořádku a nebylo třeba se za to stydět, protože nikdo nebyl doopravdy chudý – alespoň nikdo, kdo by stál za řeč. Těm nejbohatším a nejúspěšnějším kupcům začal život připadat nudný a nanicovatý, a tak se počali domýšlet, že je to chyba světů, na nichž se usadili – ani jeden je neuspokojil docela. Buď jim nevyhovovalo klima za pozdního odpoledne, nebo byl den asi tak o půl hodiny delší, než se jim zamlouvalo, anebo mělo moře přesně ten odstín růžové, který se jim nelíbil. A tak uzrály podmínky pro vznik nového, omračujícího, specializivaného průmyslového odvětví: stavba luxusních planet na zakázku. Domovskou planetou tohoto průmyslového odvětví byla Magrathea. Hyperprostoroví inženýři tu nasávali hmotu bílými dírami ve vesmíru a z ní vyráběli snové planety – zlaté, platinové, planety celé z měkké gumy se spoustou zemětřesení – všechny vyrobené s láskou a péčí, aby odpovídaly náročným standardům, jak to také nejbohatší muži Galaxie samozřejmě očekávali. Tento podnik byl však natolik úspěšný, že se Magrathea sama brzy stala nejbohatší planetou všech dob a zbytek Galaxie upadl do ponižující bídy. A tak se systém zhroutil, Impérium se rozpadlo a na miliardy hladových světů se sneslo zlověstné ticho, přerušované jen škrabotem per učenců do noci smolících namyšlené traktáty o významu plánované politické ekonomie. Magrathea sama zmizela a vzpomínky na ni se zakrátko staly jen mlhavou legendou. V naší osvícené době ovšem nikdo neveří ani jedinému slovu z toho všeho.

 


 

 

16. kapitola

Arthura probudily hádavé hlasy. Vstal a šel na velitelský můstek. Ford tam divoce mával rukama. „Jsi blázen, Zafode,“ ríkal právě. „Magrathea je mýtus, pohádka, kterou vyprávějí rodiče před spaním svým dětem, když chtějí, aby z nich vyrostli ekonomové, to je prostě…“
„A my teď kolem ní obíháme,“ nedal se Zafod. „Koukni, ty si obíhej, kolem čeho chceš, s tím nemůžu nic dělat, ale tahle loď…“
„Počítač!“
zavolal Zafod. „Jen to ne…“
„Ahoj, lidi! Hovoří k vám Eddie, váš palubní počítač. Jsem v senzační formě, pánové, a bude mi národním svátkem a prasečími hody zpracovat jakkýkoliv program, který uznáte za vhodné mi zadat.“
Arthur pohlédl tázavě na Trillian. Posunkem ho vyzvala, aby vstoupil a byl zticha. „Počítači,“ řekl Zafod, „jaká je naše současná dráha?“
„Je mi skutečným potěšením, kámo,“ klokotal stroj. „V této chvíli obíháme ve výši pět set kilometrů kolem legendární planety Magrathey.“
„To nic nedokazuje,“ odporoval Ford. „Ostatně tomu počítači bych nedůvěřoval, jestli chcete slyšet můj názor.“
„V tomhle ti taky můžu pomoct,“ nadšeně chrlil počítač a horlivě dírkoval pásku. „Klidně dokážu vypočítat tvoje psychologické problémy s přesností na deset desetinných míst, jestli ti to nějak pomůže.“
„Zafode,“ vložila se Trillian do hovoru, „každou chvíli se vyhoupneme na denní stranu planety, ať už je to ona nebo ne.“
„No tohle, co tím chceš říct? Planeta je tam, kde jsem předpověděl, nebo snad ne?“
„To ano, planeta tu je, o to se taky nehádám. Chci jen říct, že zatím bych nerozeznala Magratheu od obyčejného úlomku studené skály. Úsvit přichází, jestli tě to zajímá.“
„Nojo, nojo,“ mumlal Zafod. „Aspoň si dopřejeme trochu podívané. Počítač!“
„Ahoj, lidi! Co pro vás můžu…“
„Prostě drž hubu a ukaž nám znova planetu.“
Obrazovky opět vyplnila temná, beztvará masa rotující v hloubce pod nimi. Chvíli se mlčky dívali, ale Zafod byl příliš vzrušený a neposedný. „Letíme nad noční stranou…“
promluvil tlumeně. Planeta se otáčela dál. „Povrch je teď pět set kilometrů pod námi…“
pokračoval. Pokoušel se znovu vytvořit atmosféru toho, co podle jeho názoru měla být slavnostní chvíle. Magrathea! Fordova skeptická reakce se ho dotkla. Magrathea! „Za několik vteřin bychom měli spatřít…,“ pokračoval. „Tady je to!“
Byl to skutečně působivý okamžik. I ten nejotrlejší hvězdný tramp pocítí zamrazení při pohledu na drama východu slunce v kosmickém prostoru. Východ dvojhvězdy je však jedním z divů Galaxie. Bezbřehou temnotu náhle probodl oslepující paprsek. Zvolna šplhal vzhůru, rozšířil se v tenký srpek a za několik vteřin už to byla dvě slunce, dvě světelné výhně, sežehující černý okraj horizontu bílým ohněm. Žhavé jazyky barev prosakovaly řídkou atmosférou. „Ohně úsvitu…!“
vydechl Zafod. „Sesterská slunce Soulianis a Rahm…!“
„Nebo jak se jmenují,“ dodal tiše Ford. „Soulianis a Rahm!“
trval na svém Zafod. Dvě slunce žhnula v kosmické propasti a velitelským můstkem se nesla tichá, strašidelná hudba: to si Marvin ironicky pobzukoval, že tak děsně nesnáší lidi. Ford zíral na světelnou podívanou odehrávající se před jejich očima, a v duši mu žhnulo vzrušení. Vzrušoval ho pohled na neznámou planetu. Stačilo mu vidět ji takovou, jaká je, trochu ho popuzovalo, že si Zafod musí inscenovat takovou směšnou fantasmagorii, aby z toho něco měl. Celý ten nesmysl s Magratheou mu připadal lehce pubertální. Což nestačí, že nějaká zahrada je krásná, copak je nutné věřit, že v ní bydlí rusalky? Arthurovi byla celá záležitost s Magratheou úplně nesrozumitelná. Přišoural se k Trillian a zeptal se jí, co že se to děje. „Vím jen, co mi řekl Zafod,“ pošeptala mu. „Magrathea je zřejmě nějaká legenda z dávné minulosti, které nikdo doopravdy nevěří. Něco jako pozemská Atlantida, až na to, že podle legendy Magratheané vyráběli planety.“
Arthur zamrkal na obrazovky s pocitem, že mu chybí něco důležitého. Najednou mu došlo: „Dá se na téhle lodi sehnat čaj?“
Planeta pod nimi postupně odhalovala svou tvář, jak Srdce ze zlata uhánělo po oběžné dráze. Obě slunce stála teď vysoko na černém nebi, bylo dávno po pyrotechnických kouzlech úsvitu, a povrch planety v obyčejném denním světle vypadal ponurý a odstrašující, šedivý, prašný, s nevýraznými obrysy. Planeta se zdála mrtvá a studená jako hrobka. Občas se v dálce na obzoru zjevily slibné tvary – údolí, snad i hory, možná dokonce města – ale když se přiblížili, linie se rozplizly do neurčitosti, a nic. Povrch planety setřel čas a pomalé proudění řídkého stojatého vzduchu, který se nad ní ploužil po dlouhá staletí. Planeta byla očividně velmi stará. Ford pozoroval ubíhající šedivou krajinu a na chvilku zaváhal. Znepokojila ho nesmírnost času. Cítil jeho přítomnost. Odkašlal si. „I kdyby to dejme tomu byla…“
„Taky že je,“ řekl Zafod. „… což samozřejmě není,“ pokračoval Ford, „co tu vlastně chceš dělat? Není tu vůbec nic.“
„Na povrchu.“
„Dobře, ale v případě, že tu něco je, řekl bych, že tu nejsi jen proto, aby ses věnoval průmyslové archeologii. Oč ti jde?“
Jedna Zafodova hlava se odvrátila. Druhá se začala rozhlížet, aby zjistila, na co se dívá ta první, ale zřejmě se nedívala na nic moc zvláštního. „No… je v tom zčásti zvědavost, částečně smysl pro dobrodružství, ale hlavně asi sláva a peníze…,“ řekl Zafod povzneseně. Ford na něj pronikavě pohlédl. Podezříval Zafoda, že vůbec netuší, co tu dělá. „Ta planeta se mi trochu nelíbí,“ otřásla se Trillian. „Ále, toho si nevšímej,“ uklidňoval ji Zafod. „S polovinou bohatství bývalého Galaktického impéria uloženou někde tady si může dovolit vypadat ošuntěle.“
Hovnajs, pomyslel si Ford. I za předpokladu, že je to domov nějaké prastaré civilizace, která se už dávno obrátila v prach, i když budeme předpokládat řadu dalších krajně nepravděpodobných okolností, stejně neexistuje způsob, jak uložit tak obrovské bohatství a poklady v podobě, která by i v dnešní době měla smysl. Pokrčil rameny: „Myslím, že je to prostě jenom mrtvá planeta.“
„Já už to napětí nevydržím,“ řekl Arthur rozmrzele.

Stres a nervové napětí jsou dnes vážným sociálním problémem ve všech částech Galaxie, a proto, aby se tato situace ještě nezhoršila, budou jistá fakta odhalena předem. Planeta, o kterou zde jde, skutečně je legendární Magrathea. Útok smrtonosných střel, které mají být zakrátko vypáleny starobylým automatickým obranným systémem, budou mít za následek pouze rozbití tří kávových šálků a jedné myší klícky, několik modřin na nadloktí jednoho z hrdinů a nevčasné stvoření a náhlý odchod z tohoto světa jednoho květináče petúnií a jednoho nevinného vorvaně obrovského. Aby však byla přece jen poněkud zachována atmosféra tajemství, nedozvíte se v této chvíli, čí nadloktí bude zhmožděno. Tato skutečnost se může bez nebezpečí stát předmětem dramatického napětí, protože je naprosto bezvýznamná.

 


 

 

17. kapitola

Po značně roztřeseném startu do dne se Arthurova mysl začínala znovu skládat z úlomků rozmetaných včerejším výbuchem. Objevil na lodi nutrimatický syntetizér nápojů, z něhož vydobyl plastikový šálek tekutiny téměř úplně ale ne zcela naprosto nepodobné čaji. Automat fungoval velmi zajímavě: po stisknutí knoflíku Pití přístroj provedl okamžitý, zato však velmi podrobný průzkum chuťových buněk subjektu, spektroskopickou analýzu jeho metabolismu, načež vyslal velmi slabé experimentální signály po nervových drahách až do chuťových center mozku, aby zjistil, co by mu tak mohlo dělat dobře. Nikdo však neměl nejmenší tušení, proč to všechno dělá, protože nakonec vždycky bez rozdílu vyprodukoval šálek tekutiny téměř úplně ale ne zcela naprosto nepodobné čaji. Syntetizér zkonstruovala a vyrobila společnost Sirius Cybernetics, o níž je známo, že její reklamační oddělení zabírá plochu všech hlavních pevnin na prvních třech planetách ve sluneční soustavě Siria Tau. Arthur vypil tekutinu a zjistil, že je osvěžující. Letmo pohlédl na obrazovky a uviděl dalších několik set kilometrů neplodné šedi ubíhající pod lodí. Tu ho napadlo vyslovit otázku, která ho už chvíli trápila. „Je to bezpečné?“
„Magrathea je mrtvá už pět miliónů let,“ řekl Zafod. „Jasně že je to bezpečné. I duchové se už dávno usadili a mají rodiny.“
V tu chvíli rozechvěl můstek podivný, nevysvětlitelný zvuk. Znělo to jako vzdálená fanfára – dutý, pištivý, jakoby nehmotný zvuk. Následoval ho stejně dutý, pištivý a jakoby nehmotný hlas. Řekl: „Buďte pozdraveni…“
Z mrtvé planety k nim někdo promlouval. „Počítač!“
„Ahoj, lidi!“
„Co zas u všech fotonů je tohle?“
„Ále, jenom nějaká pět miliónů let stará páska, kterou nám tu přehrávají.“
„Cože? Nahrávka?“
„Pššt!“
okřikl ho Ford. „Pokračuje to.“
Hlas byl starý, zdvořilý, téměř okouzlující, ale nesl neomylný výhružný podtón. „To, co slyšíte, je pouhá nahrávka, protože momentálně není bohužel nikdo z nás přítomen,“ říkal neznámý hlas. „Obchodní rada Magrathey vám děkuje za vaši ctěnou návštěvu…“
„Hlas dávné Magrathey!“
vykřikl nadšeně Zafod. „Nojo, nojo,“ odvětil Ford. „… ale lituje, protože planeta je obchodním partnerům dočasně uzavřena. Děkujeme vám. Pokud chcete nechat své jméno a adresu planety, kde je vás možno zastihnout, řekněte je laskavě, až uslyšíte signál.“
Ozvalo se zabzučení a po něm následovalo ticho. „Chtějí se nás zbavit,“ pronesla Trillian nervózně. „Co uděláme?“
„Je to jenom nahrávka,“ ujišťoval Zafod. „Letíme dál. Počítač! Slyšels?“
„Jo,“ řekl počítač a kopl tam vyšší rychlost. Čekali. Asi za vteřinu se znovu ozvala fanfára a hlas. „Rádi bychom vás ujistili, že jakmile obnovíme obchodní činnost, otiskneme inzeráty ve všech módních časopisech a jejich barevných přílohách, a naši klienti si budou moct vybrat to nejlepší, co lze v současné geografii najít.“
Výhružný podtón se přiostřil. „Prozatím děkujeme našim klientům za jejich laskavý zájem a jsme nuceni požádat je, aby opustili planetu. A to okamžitě.“
Arthur se rozhlédl po nervózních výrazech svých společníků. „Snad bychom měli radši jít, co říkáte?“
navrhl. „Css! Není se absolutně čeho bát,“ řekl Zafod. „Tak proč jste všichni tak napnutí?“
„Prostě proto, že je to zajímá!“
osopil se na něj Zafod. „Počítači! Začni sestupovat do atmosféry a připrav se k přistání.“
Fanfára byla tentokrát dost odbytá a hlas zněl zřetelně chladně. „Je nesmírně potěšující, že vaše nadšení pro naši planetu pokračuje v neztenčené míře. Proto bychom vás rádi ujistili, že naše řízené střely, které se právě blíží k vaší lodi, jsou součástí speciálních služeb, jež poskytujeme všem našim horlivějším klientům, a jako drobnou pozornost přidáváme nukleární hlavice. Těšíme se na vaše zakázky ve vašich příštích životech… Děkujeme vám.“
Hlas zmlkl. „Ach,“ řekla Trillian. „Ehm…,“ řekl Arthur. „Tak co?“
řekl Ford. „Helejte,“ řekl Zafod, „vtluču vám to už jednou do hlavy? Je to jen nahrávka pár miliónů let stará. Netýká se nás, chápete?“
„A ty střely?“
namítla tiše Trillian. „Střely? Chceš mě rozesmát?“
Ford poklepal Zafodovi na rameno a ukázal na zadní obrazovku. Daleko pod nimi se jasně rýsovaly dvě stříbrné šipky šplhající atmosférou vzůru k lodi. Střih na detail je ukázal ostře a jasně – dvě nepříjemně skutečné rakety hřmící oblohou. Náhlost, s níž se objevily, byla šokující. „Řekl bych, že se nás velmi brzy týkat budou,“ poznamenal Ford. Zafod užasle zíral na rakety. „No to je báječný! Někdo zezdola se nás pokouší zabít!“
„Báječný…,“ řekl Arthur. „Nechápete, co to znamená?“
„Jistě. Znamená to, že umřeme.“
„To jo, ale kromě toho?“
„Kromě toho?“
„… to znamená, že tu o něco jde.“
Střely na obrazovce se každou vteřinou zvětšovaly. Mířily teď přímo na loď, takže bylo vidět pouze špice nukleárních hlavic. „Jen tak mimochodem,“ ozvala se Trillian, „co uděláme?“
„Zachováme prostě klid,“ odpověděl Zafod. „To je všechno?“
zařval Arthur. „Ne, uděláme samozřejmě taky… éé… úhybný manévr!“
vyhrkl Zafod, jehož náhle zachvátila panika. „Počítači! Jaký úhybný manévr je na skladě?“
„Ehm, bohužel žádný, mládenci,“ řekl počítač. „… nebo něco jako… éé…,“ vyblekotal Zafod. „Cosi totiž blokuje můj řídící systém,“ vysvětloval vesele počítač. „Zásah za čtyřicet pět vteřin. Říkejte mi Eddie, jestli vás to uklidní.“
Zafod se pokusil rozběhnout několika stejně důležitými směry současně. „Správně!“
řekl rozhodně. „Éé… musíme přejít na ruční ovládání lodi.“
„Umíš ji řídit?“
zeptal se Ford vlídně. „Ty snad jo?“
„Ne.“
„Co ty, Trillian?“
„Taky ne.“
„Fajn,“ uklidnil se Zafod. „Společně to dokážeme.“
„Já to taky neumím,“ řekl Arthur, který ucítil, že je načase, aby se i on začal prosazovat. „Myslel jsem si to,“ řekl Zafod a dodal: „Počítači! Slyšíš? Chci plné ruční ovládání.“
„Máš ho mít,“ odpověděl počítač. Několik velkých kontrolních panelů se odklopilo a vysunuly se klávesnice s ovládacími tlačítky, přičemž posádku zasypaly kousky polystyrénu a kuličky zmuchlaného celofánu: kontrolky ještě nikdo nepoužil. Zafod na ně zděšeně zíral. „Tak, Forde, plný zpětný chod, pravobok o deset stupňů. Nebo tak něco…“
„Hodně štěstí, mládenci,“ šveholil počítač. „Zásah za třicet vteřin…“
Ford skočil k tlačítkům. Jen několik z nich mu něco říkalo, tak je stiskl. Loď se otřásla a zaječela – to se směrovací raketové trysky pokusily postrčit ji všemi směry současně. Ford pustil polovinu tlačítek, loď se obrátila jako na obrtlíku a směřovala teď zpátky, odkud přiletěla, přímo proti střelám. Ze stěny se vyfoukly vzduchové polštáře, právě v okamžiku, kdy na ně cestující dopadli. Rozplácnuti silami setrvačnosti zápasili několik vteřin o dech a možnost pohybu. Zafod se zmítal v maniakálním zoufalství, až se mu nakonec podařilo brutálně nakopnout jakousi páčku, která tvořila součást ovládacího systému. Páčka s cvaknutím vyskočila. Loď se prudce stočila a vyrazila vzhůru. Prudký pohyb mrštil posádkou přes celou kabinu. Fordův výtisk Stopařova průvodce po Galaxii narazil do jiné části rídícího panelu, což současně způsobilo, že průvodce začal vysvětlovat každému, kdo měl náladu poslouchat, jaké jsou nejlepší způsoby pašování antarských papouščích žláz z Antaru (antarské papouščí žlázy napíchnuté na špejli jsou odpuzující, avšak velmi vyhledávaná koktejlová pochoutka, za niž jsou někteří zazobaní pitomci ochotni zaplatit obrovské sumy, jen aby udělali dojem na jiné zazobané pitomce), a že loď začala padat jako kámen.

Bylo to samozřejmě víceméně v této chvíli, kdy nadloktí jednoho z členů posádky utpělo ošklivou pohmožděninu. Tuto skutečnost je třeba náležitě zdůraznit, neboť, jak už bylo řečeno, jinak všichni uniknou bez nejmenšího zranění a smrtonosné nukleární střely loď nakonec nezasáhnou. Naprosté bezpečí posádky je zajištěno.

„Zásah za dvacet vteřin, mládenci…,“ informoval počítač. „Tak ksakru zapni ty zatracený motory!“
vyštěkl Zafod. „Jasná páka, hoši,“ řekl počítač. Motory s tichým hukotem naskočily, loď hladce vyrovnala pád a obrátila se opět přídí proti střelám. Počítač začal zpívat. „Když bouří kráčíš…, hlavu svou zpříma drž…,“ kňoural huhňavě. Zafod na něj zařval, ať proboha drží hubu, ale jeho hlas zanikl v řinkotu toho, co přirozeně považovali za blížící se zkázu. „A nic se neobávej temnoty…!“
kvílel Eddie. Při vyrovnávání pádu se loď obrátila nohama vzhůru a všichni teď leželi na stropě, takže bylo technicky nemožné, aby někdo dosáhl na řízení. „Až bouře pomine…,“ sentimentálně kňučel Eddie. Obrazovky ukazovaly dvě hrozivě velké střely neodvratně hřmící přímo na loď. „… a nebe zezlátne…“
Neuvěřitelně šťastnou shodou okolností však střely nestačily korigovat svou letovou dráhu podle chaoticky se potácející lodi, a proletěly těsně pod ní. „A stříbrná skřivánší píseň se roznese po kraji… Zásah po korekci letové dráhy za patnáct vteřin, mládenci… Proti větru kráčej…“
Ječící střely se obloukem otočily a pustily se opět do pronásledování lodi. „Tak tohle je konec.“
Arthur nemohl odtrhnout oči od střel. „Teď už je to docela jisté, že umřeme, co?“
„Přestaň s tím pořád otravovat,“ houkl na něj Ford. „Vždyť je to pravda, nebo ne?“
„Je.“
„Dál kráčej deštěm…,“ pěl Eddie. Arthur náhle dostal nápad. Vyškrábal se na nohy. „Proč vlastně někdo nezapne ten nepravděpodobnostní krám?“
otázal se. „Na ten snad dosáhneme.“
„Šílíš?“
obořil se na něj Zafod. „Bez patřičného naprogramování se může stát naprosto cokoliv.“
„Vadí to tolik v téhle situaci?“
odsekl Arthur. „Ač tvé sny jsou rozváty a pošlapány…,“ zpíval Eddie. Arthur se vydrápal na jednu z úžasně elegantně tvarovaných proláklin v místě, kdy se stěna spojovala se stropem. „Dál kráčej, kráčej dál, s nadějí v srdci hořící…“
„Můžete mi někdo říct, proč by neměl zapínat nepravděpodobnostní pohon?“
vyhrkla Trillian. „A nikdy nepůjdeš sám… zásah za pět vteřin, jsem rád, že jsem vás poznal, hoši, spánembohem… A ni-kdy ne-pů-jdeš sám!“
„Povídám,“ zaječela Trillian, „může mi někdo…“
Pak následovala omračující exploze rámusu a světla.

 


 

 

18. kapitola

A další, co se přihodilo hned po ní, bylo, že Srdce ze zlata pokračovalo naprosto normálně ve své pouti a mělo teď rozkošně zařízený interiér. Byl trochu prostornější, vyvedený v pastelových odstínech zelené a modré. Uprostřed, v trsu kapradin vkusně doplněném žlutými kvítky, se zdvíhalo točité schodiště, vedoucí kamsi do neurčita, a vedle něj kamenný podstavec se slunečními hodinami ukrýval hlavní počítačový výstup. Vtipně instalované osvětlení a zrcadla vyvolávaly dojem zimní zahrady s výhledem na rozlehlou a skvěle udržovanou zahradu. Po obvodu zimní zahrady stály mramorové stolky na půvabných nožkách z tepaného železa. Když se člověk zahleděl do leštěného povrchu mramorových desek, uviděl v nich nejasně rýsující se tvary přístrojů, které se mu při doteku materializovaly pod rukama. Při pohledu ze správného úhlu do vypadalo, že se v zrcadlech odráží obrazovky se všemi potřebnými údaji, ačkoli nebylo ani zdaleka jasné, odkud se vlastně odrážejí. V podstatě to bylo všechno úchvatně krásné. Zafod Bíblbrox, rozvalený v proutěném křesílku, pronesl: „Co se to ksakru stalo?“
„Říkal jsem zrovna, že vypínač nepravděpodobnostního pohonu je tamhle…,“ vložil se do hovoru Arthur, povalující se u malého jezírka s rybičkami. Mávl rukou směrem k místu, kde kdysi býval vypínač. Teď tam byl květináč s azalkou. „Ale kde to jsme?“
divil se Ford, sedící na točitém schodišti s příjemně vychlazeným Pangalaktickým megacloumákem v ruce. „Řekla bych, že přesně tam, kde jsme byli předtím…,“ ozvala se Trillian, když jim všudypřítomná zrcadla náhle ukázala zvětšelou tvář Magrathey, stále uhánějící pod nimi. Zafod vyskočil ze sedadla. „Jenže co se stalo se střelami?“
V zrcadlech uviděli úplně nový šokující obraz. „Vypadá to, jako by se proměnily v květináč petúnií a velmi překvapeně se tvářícího vorvaně…,“ řekl Ford pochybovačně. „Nepravděpodobnostní faktor jedna ku osmi miliónům sedmi stům šedesáti sedmi tisícům sto dvaceti osmi,“ skočil jim do řeči Eddie, který se ovšem ani trochu nezměnil. Zafod upřeně hleděl na Arthura. „Uvážils to, pozemšťane?“
tázal se naléhavě. „Ale… vždyť já jenom…,“ koktal Arthur. „Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohon bez předchozího aktivování zkušebních obrazovek… Zachránils nám život, chlapče, víš to?“
„To nestojí za řeč…,“ bránil se Arthur. „Vážně?“
podivil se Zafod. „V tom případě už o tom nemluvme. Hej, počítači! Naveď nás na přistání.“
„Ale…“
„Už jsem řekl, že o tom nebudeme mluvit.“

Další, co posléze upadlo v zapomnění, bylo, že proti vší pravděpodobnosti byl několik kilometrů nad povrchem neznámé planety vyvolán v existenci vorvaň obrovský. A protože taková pozice je pro vorvaně pochopitelně neudržitelná, mělo ubohé neinné stvoření jen málo času, aby se smířilo se svou vorvaní identitou, protože hned vzápětí se zase muselo smířít s tím, že už vorvaněm není. Následující pasáž je úplným záznamem jeho myšlenek od okamžiku, kdy začalo žít, až do chvíle, kdy svůj krátký život skončilo.

„Aha…! Co se to děje?“
myslelo si. „Ehm, pardon, kdo vlastně jsem? Dobrý den? Proč jsem tady? Co je smyslem mého života? A co tím myslím, když říkám, kdo jsem? A jéjej! Hele! Co se to ke mně najednou tak strašně rychle blíží? Tak strašně moc rychle. Je to veliké, placaté a kulaté… to chce nějaké důkladné jméno jako třeba… mmm… em… zem! To je ono! Zem! Jestlipak budeme kamarádi?“

A potom, po náhlém mlaskavém žuchnutí, následovalo už jen ticho. Zvláštní, že jediná myšlenka, která se honila hlavou květináči petúnií, když padal, byla: „To snad ne, už zase!“
Spousta lidí došla k závěru, že kdybychom věděli, proč si onen květináč petúmií myslel právě tohle, věděli bychom toho o podstatě vesmíru mnohem více, než víme teď.

 


 

 

19. kapitola

„Toho robota bereme s sebou?“
Ford znechuceně pohlédl na Marvina, hrbícího se v koutě pod palmou. Zafod vzhlédl od zrcadlových obrazovek, v nichž viděli panoráma zvětšelé krajiny, kde Srdce ze zlata před chvílí přistálo. „Á, Paranidního androida! Jo, toho bereme.“
„Co budeš dělat s maniodepresivním robotem?“
„Si myslíte, že máte problémy,“ ozval se Marvin, jako by hovořil k čerstvě zabydlené rakvi. „Co byste teprv dělali, kdybyste byli maniodepresivní roboti? Ne, nemusíte odpovídat, jsem padesát tisíckrát inteligentnější než vy, a taky na to neumím odpovědět. Dostávám bolení hlavy, když se pokouším dostat na vaši mentální úroveň.“
Dveřmi ze své kabiny vrazila dovnitř Trillian. „Moje bílé myšky utekly!“
hlásila rozčileně. Výraz zájmu a hluboké účasti nepřeběhl ani po jedné ze Zafodových tváří. „Kašlu na tvoje bílý myšky,“ vyjádřil se. Trillian po něm loupla očima a znovu zmizela. Její poznámka by patrně vyvolala větší pozornost, kdyby se obecně vědělo, že lidé jsou až třetí v žebříčku inteligentních forem života na Zemi, a nikoli (jak se domnívala většina nezávislých pozorovatelů) druzí.

„Dobré odpoledne, hoši.“
Hlas byl podivně povědomý a zároveň cizí. Měl výrazné mateřsky panovačné zbarvení. Posádku oslovil právě v okamžiku, kdy dorazila k příklopu přetlakové komory, ústící na povrch planety. Udiveně pohlédli jeden na druhého. „Počítač,“ vysvětlil Zafod. „Přišel jsem na to, že má rezervní osobnost pro případ nouze, tak mě napadlo, že by mohla být snesitelnější.“
„Máte před sebou první den na cizí planetě,“ pokračoval Eddie svým novým hlasem, „tak doufám, že jste všichni pěkně teple oblečeni. A ne abyste si hráli s nějakými ošklivými vyvalenými příšerami!“
Zafod netrpělivě zabubnoval prsty na příklop. „To se mi nepovedlo,“ přiznával zkroušeně. „Logaritmické pravítko by asi bylo užitečnější.“
„Tak vy takhle!“
vyštěkl počítač. „Kdo to řekl?“
„Byl bys tak laskav a otevřel ten příklop, počítači?“
Zafod se usilovně snažil zachovat klid. „Až se přizná ten, kdo to řekl,“ odsekl počítač a zabouchl pár synapsí. „Áchbóže,“ zamumlal Ford, opřel se o přetlakovou přepážku a začal počítat do deseti. Hrozně se bál, že rozumné formy života jednoho dne zapomenou, jak se to dělá. Jedině schopností počítat mohou totiž lidé prokázat svou nezávislost na počítačích. „No tak,“ řekl Eddie přísně. „Počítači…,“ začal Zafod. „Čekám,“ přerušil ho Eddie. „Můžu klidně čekat celý den, když na to přijde…“
„Počítači…,“ řekl znovu Zafod, který se pokoušel přijít na nějakou rafinovanou logickou kličku, jíž by mohl počítač usadit, pak se však rozhodl, že mu nebude konkurovat v jeho vlastním oboru. „Jestli okamžitě neotevřeš ten výstup, tak poběžím rovnou k tvým hlavním databankám a přeprogramuju tě sekyrou, jasný?“
Eddie šokovaně zmlkl a zadumal se. Ford dál tiše počítal. Počítání je totiž to nejagrasívnější, co můžete počítači provést. Asi jako byste přišli k nějakému člověku a začali říkat: krev… krev… krev… krev… Nakonec Eddie řekl tiše: „Vidím, že na našem vztahu budeme muset všichni ještě hodně pracovat,“ a výstup se otevřel. Ledový vítr pronikal do morku kostí. Zachumlali se a sestoupili z rampy do neplodného prachu Magrathey. „Však vy se vrátíte s brekem, já to vím,“ pokřikoval za nimi Eddie, když zavíral příklop. O několik minut později ho zase otevřel a znovu zavřel na příkaz, který ho zaskočil nepřipraveného.

 


 

 

20. kapitola

Pět postav se zvolna ploužilo zpustlou krajinou. Neurčitá šeď se střídala s nijakou hnědí, a některé partie byly dokonce ještě nezajímavější. Jako vyschlý močál, zbavený někdejší vegetace a pokrytý tlustou vrstvou prachu. Navíc tu bylo dost zima. Zafoda scenérie zjevně deprimovala. Chmurně rázoval stranou od ostatních a po chvíli se jim ztratil z očí za mírnou vyvýšeninou. Vítr bodal Arthura do očí i uší, řídký zatuchlý vzduch mu svíral hrdlo. Nejvíc však trpěla jeho mysl. „Fantastický…,“ řekl a vlastní hlas mu zněl hluše. Řídká atmosféra špatně nesla zvuk. „Já tvrdím, že je to opuštěná díra,“ ozval se Ford. „V psí boudě bych se bavil líp.“
Narůstalo v něm podráždění. Copak se ze všech planet ve slunečních soustavách Galaxie – z nichž spousta je vzrušující, exotická a kypící životem – musel po patnácti letech vyhnanství vyskytnout v téhle díře, kde není ani stopy po čemkoliv, třeba jen po stánku s buřty! Sehnul se a sebral ze země hromadu studeného bláta, ale neobjevil nic, co by stálo za překonání vzdálenosti tisíců světelných let. „Ty mi nerozumíš,“ vedl Arthur svou. „Tohle je skutečně poprvé, kdy stojím na povrchu jiné planety… celý neznámý svět…! Akorát škoda, že je to taková díra.“
Trillian se schoulila, otásla a zamračila. Byla by přísahala, že koutkem oka zahlédla sotva postřehnutelný nečekaný pohyb. Když však tím směrem pohlédla, spatřila jen jejich loď tiše a nehybně stojící o nějakých sto metrů dál. Ulevilo se jí, když o vteřinu později uviděli Zafoda, jak na ně mává z vrcholu terénní vlny, aby šli blíž. Zdálo se, že ho něco vzrušilo, ale co říká, neslyšeli. Atmosféra byla příliš řídká a vítr příliš silný. Když se přiblížili k vyvýšenině, zjistli, že tvoří kruhový kráter o průměru asi sto metrů. Svah v okolí vnějšího valu byl poset černými a červenými hroudami. Začali jednu z nich zkoumat. Byla vlhká a jakoby gumová. Vtom s hrůzou pochopili, že je to čerstvé vorvaní maso. Na vrcholku valu čekal Zafod. „Podívejte,“ ukázal dovnitř kráteru. Uprostřed ležela rozpláclá mršina onoho osamělého vorvaně, jenž nežil ani tak dlouho, aby mohl být zklamán svým osudem. Ticho přerušovaly jen slabé bezděčné stahy Trillianina hrdla. „Pohřbívat ho asi nemá cenu, co?“
zamumlal Arthur a hned si přál, aby to neřekl. „Jdeme,“ řekl Zafod a vykročil do kráteru. „Cože, tam?“
Trillian neskrývala znechucení. „Jo,“ řekl Zafod. „Musím vám něco ukázat.“
„Vidíme,“ řekla příkře Trillian. „Ale tohle ne. Něco jiného. Pojďte.“
Všichni tři trochu váhali. „Tak, pojďte,“ naléhal Zafod. „Našel jsem cestu dovnitř.“
„Dovnitř?“
zhrozil se Arthur. „Do nitra planety. Je tu podzemní chodba. Pod nárazem vorvaně pukla… a my do ní tudy vlezeme. Tam, kam lidská noha nevkročila pět miliónů let, přímo do hlubin času…“
Marvin si začal ironicky prozpěvovat. Otřásajíce se hnusem sestupovali za Zafodem do kráteru a usilovně se snažili nevidět jeho nebohého původce. „Život,“ pronesl chmurně Marvin, „si můžeš hnusit nebo ho ignorovat. Ale líbit se nemůže nikomu.“
V místě vorvaního pádu se půda probořila a odhalila rozsáhlou síť chodeb a galerií, teď ovšem z větší části zavalených zborceným zdivem a vorvaními vnitřnostmi. Zafod začal čistit vchod do jedné z nich, ale Marvinovi to šlo podstatně rychleji. Z temných hlubin zavanul zatuchlý vzduch, a když Zafod posvítil baterkou dovnitř, nebylo v prašném přítmí vidět téměř nic. „Podle legendy trávili Magratheané větší část života v podzemí,“ řekl s nadějí. „Proč,“ užasl Arthur. „To byl povrch tak znečistěný? Nebo snad přelidněný?“
„To asi ne. Spíš se jim venku moc nelíbilo.“
„Víš určitě, že víš, co děláš?“
Trillian nervózně nakukovala do temnot. „Už jednou na nás zaútočili…“
„Koukni, holčičko, ručím za to, že veškerá žijící populace téhle planety se rovná nule, s vyjímkou nás čtyř. Tak se uklidni a jde se. Ehm… hele pozemšťane…“
„Arthure,“ napověděl Arthur. „Jo. Hele, buď tak laskav a vem si tady toho robota a hlídej u východu, jasný?“
„Hlídat? Před čím? Říkals přece, že tu nikdo není.“
„Nó, čistě jen kvůli bezpečnosti, chápeš?“
„Tvé nebo mojí?“
„Jen klid. Tak jdeme,“ dodal Zafod a následován Trillian a Fordem, tápavě sestupoval do podzemí. „Doufám, že vás potká něco hodně nepříjemného,“ řekl kysele Arthur. „Neboj. Taky že jo,“ ujistil ho Marvin. V několika vteřinách jim výprava zmizela z očí. Arthur se chvíli uraženě poflakoval kolem, pak ale usoudil, že vorvaní hřbitov není koneckonců nejvhodnější místo k poflakování. Marvin ho chvíli zlobně pozoroval, načež se vypnul.

Zafod rychle postupoval chodbou a snažil se rostoucí nervozitu maskovat rázným vykračováním. Svítil kolem sebe baterkou. Stěny pokrývaly tmavé, na dotek studené kachlíky. Těžký vzduch zatuchle páchl. „Vidíte, co jsem říkal?“
povzbuzoval své společníky. „Neobydlená planeta. Magrathea…,“ a rázoval dál špínou a odroleným zdivem, pod nímž se ztrácela kachlíková podlaha. Trillian to připomnělo londýnskou podzemku, přestože nebývala zaneřáděná tak systematicky. Místy se kachlíky na zdi střídaly s mozaikami – jednoduchými hranatými pestrobarevnými obrazci. Trillian se zastavila a začala jeden z nich studovat, ale nepodařilo se jí v něm najít žádný smysl. „Hej, Zafode,“ zavolala, „máš tušení, co tyhle zvláštní symboly znamenají?“
„Asi to budou prostě jenom nějaké zvláštní symboly,“ utrousil Zafod. Ani se neohlédl. Trillian pokrčila rameny a vykročila za ním. V jedné či druhé stěně občas objevili dveře vedoucí do malých komůrek. Jak Ford zjistil, byly napěchovány rozbitými součástkami k počítačům. Zatáhl Zafoda dovnitř a Trillian vešla za nimi. „Koukni,“ začal, „ty myslíš, že tohle je Magrathea…“
„Jo,“ opáčil Zafod. „Slyšeli jsme ten hlas, ne?“
„Prima. Beru tedy jako fakt, že to je Magrathea – aspoň prozatím. Cos nám ale nevysvětlil, je, jak jsi ji u všech černých děr objevil. Nenašels ji přece v hvězdném atlasu.“
„Bádáním. Ve vládních archívech. Detektivní práce. Pár dobrých odhadů. Úplně prosté.“
„A pak jsi čajznul Srdce ze zlata, abys ji mohl hledat?“
„Čajznul, abych mohl hledat spoustu věcí.“
„Spoustu věcí?“
žasl Ford upřímně. „Co třeba?“
„Nevím!“
„Cože?“
„Nevím, co hledám.“
„Jak to?“
„Protože… protože… možná proto, že kdybych to věděl, tak bych to zase nebyl schopen hledat.“
„Ty seš fakt blázen.“
„Ani tuhle možnost zatím nemůžu vyloučit,“ řekl Zafod tiše. „Vím o sobě jen tolik, kolik je moje mysl schopna zjistit ve svém momentálním stavu. A ten rozhodně není dobrý.“
Dlouho mlčeli. Ford pozoroval Zafoda s rostoucími obavami. „Poslyš, kamaráde,“ začal konečně, „jestli chceš…“
„Ne, počkej…,“ přerušil ho Zafod. „Něco ti povím. Já prostě většinou na všechno kašlu. Napadne mě něco udělat, řeknu si proč ne, a udělám to. Úplně jednoduchý. Rozhodnu se ukrást tuhle loď. Rozhodnu se najít Magratheu, a zas se mi to povede. Vždycky vymyslím, jak to udělat co nejlíp, to jo, ale vždycky to funguje. Je to asi jako mít galaktické sporožiro, ze kterého pořád vybíráš, přestože nic neukládáš. No a když se pak zastavím a zamyslím se – proč jsem to jen chtěl udělat? Jak jsem vlastně přišel na to, jak to mám udělat? – vždycky se mi strašně chce přestat na to myslet. Jako například teď. Stojí mě dost přemáhání o tom mluvit.“
Zafod se na chvíli odmlčel. Zavládlo krátké ticho. Pak se zamračil a pokračoval. O tom, že jistá část mého mozku prostě nepracuje, jak by měla. Pak mě napadlo, že to vypadá, jako by někdo bez mého vědomí používal mého mozku, aby si jím vymýšlel dobré nápady. Když jsem dal tohle dohromady, došel jsem k závěru, že si někdo pro tenhle účel část mého mozku zablokoval, což je důvod, proč ji nemůžu používat. Zajímalo mě, jestli se to dá nějak ověřit. Udělal jsem si encefalogram. Všechny základní testy na obou hlavách – všechny testy, které jsem musel podstoupit pod kontrolou vládních zdravotníků, aby mohla být schválena moje nominace na prezidenta. Testy neukázaly nic. Alespoň nic neočekávaného. Prokázaly, že jsem chytrý, mám značnou představivost, dále že jsem nezodpovědný, nedůvěryhodný a extrovertní. Nic, co bys neuhodl. Žádné anomálie. A tak jsem začal vymýšlet další testy. Čistě náhodně. Nic. Pak jsem dokonce zkusil přiložit výsledky z jedné hlavy na výsledky z druhé hlavy a pozorovat je proti světlu. Pořád nic. Nakonec jsem z toho zblbnul, protože jsem se rozhodl, nechat to plavat prostě jako záchvat paranoie. Poslední, co jsem ještě udělal, než jsem to definitivně zabalil, bylo, že jsem vzal výsledky položené přes sebe a podíval se na ně přes zelený filtr. Vzpomínáš, že jsem byl už jako malý kluk pověrčivý na zelenou barvu? Toužil jsem stát se pilotem u průzkumníků trhu.“
Ford přikývl. „A taky, že to tam bylo. Jasný jak facka. Sekce uprostřed obou mozků, které měly spojení jen mezi sebou a ničím jiným okolo. Nějaký hajzl mi vypálil všechny synapse a elektronicky traumatizoval obě izolované části malého mozku.“
Ford zděšeně zíral. Trillian zbledla. „To ti někdo udělal?“
šeptl Ford. „Jo.“
„Máš tušení kdo a proč?“
„Proč můžu zatím jen hádat. Ale zato vím, kdo byl ten hajzl.“
„Ty to víš? A jaks na to přišel?“
„Protože vypálil své iniciály do zničených synapsí. Schválně, abych je viděl.“
Ford s hrůzou zíral na Zafoda a mráz mu běhal po zádech. „Iniciály? Vypálené do tvého mozku?“
„Jo.“
„A jaké iniciály, proboha?“
Zafod na něho mlčky pohlédl, pak odvrátil zrak. „Z. B.,“ řekl tiše. V tom okamžiku se za nimi s rachotem zabouchly ocelové padací dveře a do komory začal vnikat plyn. „Někdy ti o tom budu povídat,“ rozkuckal se Zafod a pak všichni tři ztratili vědomí.

 


 

 

21. kapitola

Venku, na povrchu Magrathey, se mrzutě poflakoval Arthur. Ford mu předvídavě zanechal svůj výtisk Stopařova průvodce po Galaxii, aby si měl čím krátit dlouhou chvíli. Stiskl namátkou několik knoflíků.

Stopařův průvodce po Galaxii je kniha velmi nevyrovnané kvality. Obsahuje řadu hluchých míst, jež ovšem autorům kdysi připadala jako skvělé nápady. Na jedno z nich teď Arthur narazil. Je to vylíčení údajných zážitků jakéhosi Víta Vújagiga, mladičkého nenápadného studentíka Maximegalonské university. Studoval s výborným prospěchem starodávnou filologii, transformační etiku a vlnovou harmonickou teorii koncepce dějin. Jednou, po noci strávené pitím Pangalaktických megacloumáků se Zafodem Bíblbroxem, ho náhle začalo trápit pomyšlení, co se stalo se všemi těmi propisovačkami, které si v posledních letech koupil. Bádání bylo náročné a trvalo dlouho. Během té doby Vít Vújagig navštívil všechny hlavní oblasti úniku propisovaček po celé Galaxii. Nakonec přišel s kuriózní teorií, která svého času nadchla veřejnost. Podle ní existuje kdesi v kosmu, vedle planet obydlených humanoidy, reptiloidy, ryboidy, chodícími stromoidy a superinteligentními odstíny modré barvy, také planeta patřící výhradně propisovačkovitým formám života. A právě na tuto planetu putují všechny ztracené propisovačky. Nepozorovaně proklouznou červími dírami ve vesmíru do světa, kde jak dobře vědí, si budou moct užívat nádherně propisovačkovitého životního stylu, odpovídajícího vysoce propisovačkovitým stimulům, a vůbec mít to, co propisovačky považují za zlaté časy. To všecko bylo moc prima a náramná legrace, ovšem jen do té doby, než Vít Vújagig z ničeho nic prohlásil, že tu planetu našel a že tam dokonce pracoval jako šofér v rodině laciných zelených zacvakávacích propisek. Načež ho pochopitelně sbalili a dali pod zámek, kde se mu podařilo napsat knihu, a skončil v daňovém exilu, což je osud, který obvykle potká ty, kdo si nedají říct a dělají ze sebe pitomce na veřejnosti. Když na souřadnice, jaké údajně měla mít Vújagigova planeta, přiletěla jednoho dne výprava, objevila jen malý asteroid obývaný samotářským dědkem, který neustále prohlašoval, že nic není pravda, což se navíc posléze ukázalo jako lživé tvrzení. Jediné nejasnosti, které nicméně ještě zůstávají, se týkají oněch záhadných šedesáti tisíc altairských dolarů, vyplácených každoročně na Vújagigovo bankovní konto v Brantisvoganu, a potom také Zafodova kvetoucího kšeftu s ojetými propisovačkami.

Arthur dočetl pasáž a odložil knihu. Úplně netečný robot dál seděl tam, kam ho posadili. Arthur vstal a vydal se k vrcholku kráteru. Potom jej obešel kolem dokola. Sledoval majestátní západ dvou sluncí za Magratheou. Pak se vrátil a vzbudil robota, protože pořád lepší bavit se maniodepresivním robotem než vůbec s nikým. „Přichází noc,“ řekl mu. „Podívej, robote, hvězdy vycházejí.“
Uvnitř temného mračna je vidět jen málo hvězd a jen slabě, ale k vidění přece byly. Robot na ně poslušně pohlédl a odvrátil se. „Já vím. Děsný, co?“
„Ale ten západ slunce! Ani v nejdivočejších snech jsem neviděl nic takového… dvě slunce! Jako ohnivé hory vypařující se do vesmíru.“
„Viděl jsem to,“ řekl chmurně Marvin. „Je to všechno na draka.“
„Doma jsme mívali jen jediné slunce,“ posteskl si Arthur. „Pocházím totiž z planety zvané Země.“
„Vím,“ odbyl ho Marvin. „Pořád o tom mluvíš. Zní to hrozně.“
„Kdepak, bylo tam krásně.“
„Nějaké oceány?“
„Ano… Ohromné vlnící se modré oceány…,“ vzdychl Arthur. „Nesnáším oceány.“
„Pověz mi…, vycházíš dobře s roboty?“
zajímal se Arthur. „Nenávidím je,“ odsekl Marvin a dodal: „Někam jdeš?“
Arthur už to nemohl vydržet. Znovu se zvedl. „Půjdu se asi ještě trochu projít,“ řekl. „Nevyčítám ti to,“ řekl s povzdechem Marvin a napočítal pět set devadesát sedm miliard ovcí než o vteřinu pozdějí usnul. Arthur se poplácával dlaněmi ve snaze zvýšit pracovní morálku krevního oběhu. Plahočil se zpět přes val kráteru. Řídká atmosféra a nepřítomnost měsíce způsobovaly, že noc padala rychle. Bylo už hodně tma, a zřejmě proto narazil Arthur do kmeta, dřív než ho uviděl.

 


 

 

22. kapitola

Stál zády k Arthurovi a pozoroval, jak poslední odlesky světla mizí v temnotách za obzorem. Byl vysoký, na sobě prosté, šedé roucho. Když se otočil, ukazoval pohublou, distingovanou tvář, ustaranou, ale nikoli nelaskavou. Tvář bankéře, jemuž byste s radostí svěřili své konto. Zatím se však neotočil, dokonce ani nereagoval na Arthurovo překvapené kviknutí. Konečně zmizely i poslední sluneční paprsky. Muž se otočil. Jeho tvář byla stále odkudsi osvětlená, a když Arthur zapátral po zdroji světla, spatřil o několik kroků dál malé plavidlo – nejspíš vznášedlo, jak odhadl. Kolem něj se rozlévala kaluž bledého svitu. Muž pohlédl na Arthura. Smutně, zdálo se. „Vybrali jste si k návštěvě naší mrtvé planety studenou noc,“ řekl. „Kdo… kdo jste?“
vyblekotal Arthur. Muž odvrátil oči. Zdálo se, že po jeho tváři opět přeběhl výraz smutku. „Jméno není důležité,“ řekl. O něčem přemýšlel. Aspoň to tak vypadalo. Domníval se zřejmě, že konverzace se nesmí uspěchat. Arthura to uvádělo do rozpaků. „Já… ehm… vy jste mě ale vylekal…,“ začal nešikovně. Muž na něj pohlédl a mírně zdvihl obočí. „Hmm?“
otázal se. „Že jste mě vylekal.“
Arthur se na něj zamračil. „Ale stříleli jste na nás! Ty rakety přece…“
Muž zíral do hlubin kráteru. Slabá záře z Marvinových očí vrhala sotva patrné rudé stíny na ohromnou vorvaní mršinu. Muž se ironicky pousmál. „Automatický systém,“ vysvětloval s mírným povzdechem. „Archaické počítače v útrobách planety odtikávají temná tisíciletí… Čas doléhá na jejich zaprášené databanky… Zřejmě jim občas přeskočí, a tak vystřelí, jen aby porušily tu zoufalou monotónnost.“
Vážně pohlédl na Arthura a dodal: „Jsem totiž velký přívrženec vědy.“
„Aha… ehm… fakt?“
koktal Arthur. Mužovo podivné, ač laskavé chování ho vyvádělo z míry. „Jistě,“ potvrdil muž a klidně zmlkl. „Aha… ehm…,“ zajíkal se Arthur. Připadal si jako člověk páchající cizoložství, náhle překvapený příchodem milčina manžela, který se však jenom převlékne kalhoty, prohodí několik nezávazných poznámek o počasí a zase odejde. „Vypadáte nesvůj,“ vyjádřil muž zdvořilou účast. „Ehm, ani ne… totiž vlastně ano. My jsme jaksi nečekali, že tu vůbec někoho najdeme. Domnívali jsme se, že jste všichni mrtví, nebo co…“
„Mrtví?“
podivil se muž. „Probůh, jen to ne! Jenom jsme spali.“
„Spali?“
opakoval Arthur nevěřícně. „Ano, po dobu hospodářské krize.“
Kmeta zjevně nezajímalo, jestli pozemšťan rozumí jedinému slovu z toho všeho, a tak ho Arthur musel znovu pobídnout k řeči: „Ehm… hospodářská krize?“
„Před pěti milióny let se galaktická ekonomika zhroutila, a vzhledem k tomu, že planety stavěné na zakázku jsou něco jako luxusní zboží, tak…“
Odmlčel se a pohlédl na Arthura. „Víte o tom, že stavíme planety?“
zeptal se vážně. „Ehm… ano,“ koktal Arthur, „domníval jsem se jaksi…“
„Fascinující práce,“ pokračoval stařec a do výrazu se mu vkradla nostalgie. „Nejradši jsem dělal pobřeží. Jak já si užil, když jsem dělával fjordy…, ale k věci,“ snažil se znovu navázat nit. „Přišla hospodářská krize, a tak jsme si řekli, že nám ušetří spoustu nepříjemností, když ji jednoduše prospíme, a naprogramovali jsme počítače, aby nás oživily, až bude po krizi.“
Kmet potlačil slabé zívnutí a pokračoval: „Počítače jsme napojili na ukazatele cen na galaktické burze, aby nás oživily, až všichni přebudují ekonomiku natolik, aby si naše poměrně drahé služby mohli dovolit.“
Arthur, stálý čtenář burzovních zpráv v Guardianu, byl do hloubi duše otřesen. „To bylo od vás ale hodně ošklivé, nemyslíte?“
„Vážně?“
podivil se muž mírumilovně. „Nedivte se, jsem trochu mimo obraz.“
Ukázal směrem do kráteru. „To je váš robot?“
„Ne,“ ozval se od kráteru slabý kovový hlásek, „jsem svůj vlastní.“
„Pokud se mu vůbec dá říkat robot,“ brblal Arthur. „Je to spíš automat na špatnou náladu.“
„Zavolejte ho.“
Arthur překvapeně zaznamenal náhlý rozhodný tón v mužově hlasu. Zavolal na Marvina, který se začal škrábat do svahu a přitom předváděl, jak pajdá, což samozřejmě nebylo pravda. „Vlastně ho radši nechte tady,“ řekl kmet. „Musíte jít se mnou. Budou se dít velké věci.“
Obrátil se ke svému plavidlu, jež se k nim tiše blížilo tmou, přestože nedostalo žádný viditelný pokyn. Arthur shlížel na Marvina, který teď dělal stejné divadlo, když se namáhavě otočil a plahočil se zpátky do kráteru, a bručel si po cestě zakyslé bezvýznamnosti. „Tak pojďte,“ volal kmet. „Pojďte, nebo vám to přijde draho.“
„Draho?“
divil se Arthur. „A co?“
„Jak se jmenujete, člověče?“
„Dent. Arthur Dent.“
„Draho jako drahý zesnulý Dentarthurdent,“ řekl kmet přísně. „To má být něco jako výhružka, aby bylo jasno.“
V jeho starých unavených očích se znovu objevil nostalgický výraz. „Nikdy jsem moc neuměl vyhrožovat, ale tvrdili mi, že to občas ohromně účinkuje.“
Arthur na něj jen mrkal. „To je ale zvláštní člověk,“ mumlal si pro sebe. „Pardon, co jste říkal?“
optal se kmet. „Nic, nic, promiňte,“ topil se Arthur v rozpacích. „Tak dobře, kam máme namířeno?“
„Do mého aeroauta,“ odpověděl muž a pokynul Arthurovi, aby nastoupil do plavidla, které neslyšně přistálo vedle nich. „Poletíme hluboko do útrob planety, kde právě procitá náš národ po pěti miliónech let spánku. Magrathea se probouzí.“
Když Arthur usedal vedle starého muže, proti své vůli se zachvěl. Podivné události, stejně jako nehlučný pohyb plavidla plujícího noční oblohou, ho hluboce znepokojily. Pohlédl na kmeta, jehož tvář osvětlovala slabá záře světýlek na přístrojové desce. „Promiňte,“ oslovil ho, „jen tak mimochodem, jak se jmenujete?“
„Jak se jmenuju?“
opakoval stařec a do tváře se mu vrátil odtažitý smutek. Na chvíli se odmlčel. Pak řekl: „Jmenuju se… Slartibartfast.“
Arthur se málem zadusil. „Prosím?“
vyprskl. „Slartibartfast,“ opakoval muž tiše. „Slartibartfast?“
Kmet na něj vážně pohlédl. „Říkal jsem přece, že jméno není důležité.“
Aeroauto tiše plulo nocí.

 


 

 

23. kapitola

Všichni dávno víme jednu důležitou věc: skoro nic není takové, jak se to jeví. Tak například na planetě Zemi se člověk vždycky domníval, že je inteligentnější než delfín, protože toho tolik dokázal (kolo, New York, války atd.), kdežto delfíni odjakživa nedělali nic jiného, než se mrskali ve vodě a žili si jako prasata v žitě. A naopak – delfíni byli odevždy přesvědčení, že jsou daleko inteligentnější než člověk, a to z přesně stejných důvodů. Zvláštní je, že delfíni už delší dobu věděli o zkáze hrozící planetě Zemi. Podnikli řadu pokusů, aby upozornili lidstvo na nebezpečí, většina jejich pokusů o komunikaci byla však mylně vykládána jako legrační snaha žďuchat do fotbalových míčů nebo pištěním vymáhat pamlsky. A tak to delfíni nakonec vzdali a krátce před příchodem Vogonů opustili vlastními silami Zemi. Poslední sdělení delfínů lidem bylo mylně chápáno jako mimořádně dokonalý pokus o dvojité salto vzad skrz kruh, doprovázené pískáním Praporce s hvězdami a pruhy. Ve skutečnosti však zpráva zněla: „Sbohem a dík za všechny ryby.“
Na planetě existoval vlastně jen jeden biologický druh inteligentnější než delfíni. Jeho příslušníci trávili spousty času v laboratořích běháním v kolech a prováděním neuvěřitelně elegantních a vtipných pokusů na člověku. Skutečnost, že člověk tyto vztahy chápal zase naprosto chybně, přesně zapadala do plánů těchto bytostí.

 


 

 

24. kapitola

Aeroauto se tiše vznášelo chladnou tmou, jediné zoufale osamělé chabé světýlko v hluboké magrathejské noci. Uhánělo svižně. Zdálo se, že Arthurův společník je zcela pohroužen do svých myšlenek, a když se Arthur několikrát pokoušel navázat konverzaci, kmet se jen zeptal, zda něco nepotřebuje, a víc se nebavil. Arthur se snažil odhadnout rychlost letu, ale tma venku byla neproniknutelná, takže neměl žádné záchytné body. Pohyb byl tak plynulý a neznatelný, až mu připadalo, že se vlastně ani nepohybují. Pak se v dálce objevilo jiné světýlko. Během pouhých několika vteřin vzrostlo do takové velikosti, že si Arthur uvědomil, jak obrovskou rychlostí se blíží. Snažil se zahlédnout, jaké plavidlo by to mohlo být, ale ať namáhal oči sebevíc, nedokázal rozeznat žádný určitý tvar. Náhle vyjekl zděšením, protože aeroauto se prudce propadlo a začalo klesat, takže katastrofa byla nevyhnutelná. Relativní rychlost byla přímo neuvěřitelná. Arthur měl sotva čas nabrat dech, a už bylo po všem. Další dojem byl jen neskutečný matně stříbrný přísvit, jenž ho zdánlivě obklopoval. Ohlédl se a spatřil temný bod rychle mizející v dálce. Trvalo několik vteřin, než pochopil: vlétli do tunelu v podzemí. Obrovská rychlost byla jen jejich vlastní relativní rychlost vzhedem ke světlu, jímž zářil nehybný otvor v zemi – ústí do tunelu. Nadskutečný stříbrný přísvit vydávala kruhová zeď tunelu, kterým se teď řítili rychlostí několika set kilometrů v hodině. V hrůze zavřel oči. Po jisté době, jejíž délku se ani nepokoušel odhadnout, ucítil mírné zpomalení a o chvíli později zaznamenal, že zvolna a klouzavě zastavují. Otevřel oči. Byli stále ještě obklopeni stříbrným přísvitem a proplétali se čímsi, co vypadalo jako bludiště křižujících se tunelů. Nakonec zastavili v menší komoře se zakřivenými ocelovými stěnami. Ústilo tu ještě několik dalších tunelů a na vzdáleném konci komory Arthur uviděl ohromný kruh matného, ale dráždivého světla. Dráždivé na něm bylo, jak si zahrávalo s očima. Nedaly se na ně zaostřit a nedalo se ani rozeznat, jak je daleko. Arthur zcela nesprávně odhadl, že by mohlo být ultrafialové. Slartibartfast teď hleděl na Arthura vážnýma starýma očima. „Pozemšťane,“ oslovil ho, „jsme hluboko v srdci Magrathey.“
„Jak víte, že jsem pozemšťan?“
vyjevil se Arthur. „To ti bude brzy jasné,“ ujistil ho stařec mírně a s jistou pochybností v hlase dodal: „Nebo aspoň jasnější než v tuto chvíli.“
Po chvíli pokračoval: „Musím tě upozornit, že prostor, do kterého teď vstoupíme, v pravém slova smyslu neexistuje uvnitř naší planety. Je trochu moc… velký. Vstoupíme branou do rozsáhlého traktu hyperprostoru. Mohlo by tě to znepokojit.“
Arthur nervózně pokašlával. Slartibartfast stiskl jakýsi knoflík. Arthura příliš neuklidnilo, když poznamenal: „Vždycky mě to k smrti vyděsí. Drž se pevně.“
Plavidlo vyrazilo přímo do světeného kruhu. Arthur si náhle živě představil, jak asi vypadá nekonečno.

Jenomže to nekonečno nebylo. Nekonečno je samo o sobě fádní a nezajímavé. Když se díváte do nočního nebe, díváte se přímo do nekonečna – vzdálenosti jsou nezměřitelné, a tudíž pozbývají smyslu. Prostor, do nejž teď aeroauto vplulo, byl všechno možné, jen ne nekonečný. Byl prostě jenom tak strašlivě obrovský, že poskytoval mnohem lepší představu nekonečna než nekonečno samo. Když se v závratné rychlosti, kterou, jak věděl, teď aeroauto získalo, zvolna šplhali volným prostorem, Arthurovi se všechno pohupovalo a vířilo před očima. Vstupní bránu nechali daleko za sebou – bodnutí špedlíku v třpytivé stěně. Stěna. Vzdorovala jakékoliv představivosti – sváděla ji a porážela na celé čáře. Byla tak drtivě obrovitá a strmá, že její vrchol, dno a strany zmizely v dohledu. Šok ze závrati mohl snadno být smrtelný. Stěna se zdála dokonale rovná. Jen nejdokonalejší laserové měřící zařízení by mohlo zaznamenat, že nejen stoupala, zdánlivě do nekonečna, závratně padala zpět a vydouvala se do stran, ale také se zakřivovala. Setkávala se sama se sebou o třináct světelných vteřin dál. Jinými slovy, letěli vnitřkem duté koule o průměru přes pět miliónů kilometrů, zaplavené nepředstavitelným jasem. „Tak tohle,“ řekl Slartibarfast, když se nepatrná tečka aeroauta, letícího teď trojnásobnou rychlostí zvuku, sotva znatelně sunula rozum paralyzujícím prostorem, „je naše továrna.“
Arthur zíral kolem sebe v nadšené hrůze. Ve vzdálenostech, jež nebyl schopen ani odhadnout, viděl řadu podivných konstrukcí, půvabné ornamenty z kovu a světla, zavěšené kolem stínů kulových tvarů, vznášejících se v prostoru. „Tady vyrábíme většinu planet,“ vysvětloval Slartibartfast. „To jako…,“ Arthur pracně hledal slova, „chcete říct, že to rozjíždíte nanovo?“
„Proboha jen to ne!“
zděsil se stařec. „Kdepak, Galaxie není ještě ani zdaleka dost bohatá, aby nás mohla uživit. Byli jsme vyrušeni ze spánku, jen abychom vyhotovili jednu mimořádnou zakázku pro jisté… velmi dobré zákazníky z jiné dimenze. Možná že vás to bude zajímat… tamhle, v dálce před námi.“
Arthur sledoval kmetův ukazováček, až konečně rozeznal vznášející se konstrukci. A skutečně – jediná ze všech prozrazovala stopy nějaké činnosti. Byl to ovšem spíše podprahový vjem, nedokázal by přesně říct, co se tu vlastně děje. Konstrukci právě prozářil záblesk jasného světla a ukázal obrazce ostře se rýsující na temné kouli uvnitř. Obrazce, které Arthur zhruba znal, zhruba načrtnuté strakaté útvary, stejně povědomé jako tvary slov, součást výbavy jeho mysli. Pár vteřin omráčeně, beze slova seděl, zatímco se obrazce míhaly jeho myslí a hledaly, kde by se usadily, aby mohly dávat smysl. Část mozku mu říkala, že moc dobře ví, nač se dívá,a co ty obrazce znamenají, kdežto jiná část docela rozumně odmítala schvalovat podobné nápady a vzdávala se odpovědnosti, pokud jde o jakékoliv další přemýšlení v tomto směru. Další záblesk světla. Tentokrát nemohlo být pochyb. „Země…,“ zašeptal Arthur. „Země číslo dvě,“ opravil ho vesele Slartibartfast. „Děláme kopii podle původních výkresů.“
Pauza. „Chcete snad říct…,“ Arthur mluvil pomalu a snažil se ovládat, „… že jste kdysi… vyrobili Zemi?“
„Ano,“ přisvědčil Slartibartfast. „Byl jste někdy v … myslím, že se to jmenuje Norsko?“
„Ne, nikdy.“
„Škoda,“ zasnil se Slartibartfast. „Byl to můj návrh. Dostal jsem za něj cenu. Nádherně zvrásněné okraje. Vzalo mě, když jsem slyšel, že to všechno zničili.“
„Vás to vzalo!“
„Ano. Chybělo pět minut, a už by to tolik nevadilo. Otřesný přehmat.“
„Hm?“
užasl Arthur. „Myši byly bez sebe vzteky.“
„Myši byly bez sebe vzteky?“
„Ano,“ přisvědčil kmet pokojně. „Jo, a zřejmě to dost namíchlo i kočky a psy a ptakopysky, ale…“
„Jistě, ale nešlo to přece z jejich kapsy, ne?“
„Helejte,“ uzavřel Arthur, „jestli vám to nějak pomůže, tak já se na to vykašlu a zblázním se rovnou, co vy na to?“
Na palubě aeroauta zavládlo na chvíli rozpačité ticho. Pak se kmet trpělivě pustil do vysvětlování: „Milý pozemšťane, planetu, na níž jste žili, objednaly, zaplatily a provozovaly myši. Byla zničena pět minut před tím, než mohl být dokončen projekt, kvůli němuž byla vybudována, a proto teď musíme postavit novou.“
Arthurovi z toho všeho došlo jediné slovo. „Myši?“
Nemohl věřit svým uším. „Právě tak, pozemšťane.“
„Pardon – nemluvíme oba o těch malých chlupatých zvířátkách se sýrovou mánií, co před nimi ženské v situačních komediích z šedesátých let vyskakují na stůl?“
Slartibartfast si zdvořile odkašlal. „Víš, pozemšťane, někdy je dost obtížné pochopit tvůj způsob vyjadřování. Nezapomínej, že jsem pět miliónů let spal v této planetě, a o těch situačních komediích, o nichž hovoříš, nevím zhola nic. Tvorové, kterým ty říkáš myši, nejsou tak docela tím, čím se jeví. Jsou to pouhé výčnělky hyperinteligentních pandimenzionálních bytostí do naší dimenze. A pokud jde o sýr a pištění, to je jen zástěrka.“
Kmet se odmlčel, pak se účastně zamračil a pokračoval: „Bohužel na vás dělaly pokusy.“
Arthur se na vteřinu zamyslel, potom však vyjasnil tvář. „Kdepak,“ řekl. „Teď už chápu, jak k tomu nedorozumění asi došlo. Ve skutečnosti to bylo naopak – my jsme dělali pokusy na nich. Používalo se jich při výzkumu chování. Pavlov a spol. Dávaly se jim všemožné testy, učily se zvonit na zvonek, probíhat bludištěm a tak. Studovala se na nich povaha procesu učení. Pozorováním jejich chování jsme se dozvídali spoustu věcí o svém vlastním chování…“
Arthur rozpačitě umlkl. „Úžasná rafinovanost…,“ povzdychl Slartibartfast. „Člověk to musí obdivovat.“
„Cože?“
nachápal Arthur. „Lépe už svou skutečnou podstatu nemohly zamaskovat. Ani vaše myšlení nemohly lépe nasměrovat. Náhle vběhnout do slepé uličky v bludišti, sníct nesprávný kousek sýra, nečekaně chcípnout na myxomatózu – když se to pečlivě promyslí, je výsledný efekt obrovský.“
Odmlčel se, aby dodal dalším slovům většího důrazu. „Jsou to totiž, pozemšťane, skutečně mimořádně chytré hyperinteligentní pandimenzionální bytosti. Tvá planeta a lidi na ní tvořili matrici organického počítače, jemuž zadali program trvající deset miliónů let… Povím ti celou historii, ale zabere to dost času.“
„V poslední době nejsem zrovna v časové tísni,“ řekl Arthur chabě.

 


 

 

25. kapitola

Život přináší spousty problémů. Mezi nejpopulárnější patří otázky: Proč se lidé rodí? Proč umírají? A proč touží trávit většinu času mezi tím s digitálními hodinkami na ruce? Před mnoha a mnoha milióny let jistou rasu hyperinteligentních pandimenzionálních bytostí (jejichž fyzická podoba v jejich vlastním pandimenzionálním vesmíru se příliš neliší od naší) začalo natolik otravovat neustálé handrkování o smysl života, které je zdržovalo od jejich oblíbené zábavy, Krobiánského ultrakriketu (zvláštní hra, v jejímž průběhu je nutno mimo jiné nečekaně bez jakéhokoliv zjevného důvodu někoho praštit a pak vzít do zaječích), až se rozhodli, že se pustí do základních problémů života, vesmíru a vůbec a vyřeší je jednou provždy. Sestrojili tedy superpočítač tak úžasně inteligentní, že ještě před zapojením databank začal tezí Myslím, tedy jsem, a než ho stačili vypnout, vydedukoval ještě existenci rýžového nákypu a daně ze mzdy. Byl velký asi jako menší město. Hlavní ovládací panel umístili do úřadovny navržené zvlášť pro tento účel, na mohutný psací stůl z nejkvalitnějšího ultramahagonu, potažený luxusní ultračervenou kůží. Zařízení doplňovaly nákladné, leč diskrétní tmavé koberce, exotické rostliny v květináčích a vkusné rytiny předních programátorů a jejich rodin, vše v hojné míře. Prostorná okna poskytovala vyhlídku na hlavní náměstí lemované stromořadím. V den uvedení do chodu, zvaný Den Velkého Cvaku přijeli dva střízlivě oblečení programátoři s diplomatkami. Do úřadovny je uvedli velmi diskrétně. Uvědomovali si, že dnes budou reprezentovat celou svou rasuv okamžiku jejího největšího triumfu. Počínali si však klidně a tiše, pokorně usedli k psacímu stolu, otevřeli kufříky a vyňali diáře vázané v kůži. Jmenovali se Lankvil a Fuk. Chvíli seděli a uctivě mlčeli. Pak si vyměnili významný pohled, načež se Lankvil naklonil a dotkl se malého černého tlačítka. Sotva slyšitelný bzukot ohlásil, že obří počítač běží na plně aktivní režim. Po krátké pauze k nim promluvil zvučným, hlubokým hlasem: „Jak zní onen velký úkol, pro nějž jsem já, Hlubina myšlení, druhý největší počítač Všehomíra času a prostoru byl povolán v existenci?“
Lankvil a Fuk na sebe překvapeně pohlédli. „Tvým úkolem, ó počítači…,“ začal Fuk. „Ne, počkat, tady něco nehraje,“ vpadl mu ustaraně do řeči Lankvil. „Navrhli jsme ho přece jako největší počítač všech dob, a rozhodně se nemíníme spokojit s druhým největším. Hlubino myšlení,“ obrátil se k počítači, „copak nejsi tím, co jsme navrhli, totiž největším a nejdokonalejším počítačem všech dob?“
„Už jsem řekl, že jsem druhý největší, a taky že jsem,“ pronesl zvučně Hlubina myšlení. Programátoři si vyměnili ustaraný pohled. Lankvil si odkašlal. „To bude asi nějaká mýlka,“ řekl. „Což nejsi větší počítač než Gargantuovská gigamozkovna z Maximegalonu, která dokáže spočítat atomy hvězdy za pouhou milisekundu?“
„Gargantuovská gigamozkovna?“
opáčil Hlubina myšlení s neskrývavým pohrdáním. „O tom počitadle mi nehovoř!“
„A což nejsi lepší analyzátor,“ naléhal zase Fuk, „než Guglplexská hvězdná myslivna ze Sedmé galaxie světla a geniality, která dokáže spočítat dráhu každé jednotlivé částečky prachu v průběhu pětitýdenní písečné bouře na Dangrabádu Beta?“
„Pětitýdenní písečná bouře?“
řekl Hlubina myšlení zvysoka. „A to se ptáš mě, který meditoval o vektorech atomů při samotném Velkém třesku? Jdižiž mi s takovými úkoly pro kapesní kalkulačku!“
Programátoři chvíli rozpačitě mlčeli. Pak se Lankvil znovu předklonil a oslovil počítač. „Ale což nejsi ďábelštější diskutér než Obří hyperlaločný neutronový vševěd z Ciceroniku 12, zvaný Magický a neúnavný?“
„Obří hyperlaločný neutronový vševěd by vymluvil i tele z arkutské megajalovice,“ zaduněl Hlubina myšlení, „ale já bych z toho telete potom vymámil řízky.“
„V čem tedy spočívá problém?“
otázak se Fuk. „Žádný problém tu není,“ zahlaholil Hlubina myšlení majestátně. „Prostě jsem druhý největší počítač Veškerenstva času a prostoru.“
„Ale proč druhý?“
dorážel Lankvil. „Proč pořád říkáš, že jsi druhý? Nemyslíš přece Multikorový fintotronní Miller-Titán? Nebo snad Dumamatik? Nebo…“
Na ovládacím panelu zazářila pohrdavá světýlka. „Těmhle kybernetickým blbečkům nehodlám věnovat ani zlomek kapacitní jednotky!“
zaburácel. „Nemluvím o nikom jiném než o počítači, který přijde po mě!“
Fuk už ztrácel trpělivost. Pošoupl svůj diář stranou a zabručel: „Snad by to šlo bez toho mesiáštví.“
„Vy nevíte nic o tom, co přijde,“ hovořil Hlubina myšlení. „Ale já ve svém plodném obvodoví dokážu usměrnit nekonečné deltaproudy budoucí pravděpodobnosti, a proto vím, že jednoho dne musí přijít počítač, jehož pouhé základní parametry nejsem hoden spočítat, přece však bude nakonec mým osudem ho navrhnout.“
Fuk ztěžka povzdechl a pohlédl na Lankvila. „Nemohli bychom toho nechat a přejít k naší otázce?“
Lankvil mu naznačil, aby byl zticha. „O jakém počítači to mluvíš?“
zeptal se. „Pro tuto chvíli vám víc neřeknu,“ pravil Hlubina myšlení. „Raději se mě ptejte na to, co mohu zvládnout. Mluvte.“
Programátoři svorně pokrčili rameny. Fuk už se uklidnil. „Hlubino myšlení, ó velký počítači,“ začal znovu. „Úkol, pro nějž jsme tě zkonstruovali, je tento: Chceme, abys nám sdělil…,“ udělal efektivní pauzu, „…odpověď!“
„Odpověď?“
podivil se mírně Hlubina myšlení. „A co vás zajímá?“
„Život!“
řekl důrazně Fuk. „Vesmír!“
dodal Lankvil. „A vůbec!“
zvolali dvojhlasně. Hlubina myšlení chvíli uvažoval. „Pěkná makačka,“ řekl nakonec. „Dokážeš to?“
Další odmlka. „Ano,“ ozvalo se konečně. „Dokážu.“
„Takže odpověď existuje?“
Fuk vzrušením sotva dýchal. „Jednoduchá odpověď?“
doplnil Lankvil. „Ano,“ pravil Hlubina myšlení. „Život, vesmír a vůbec. Odpověď na to je. Ale… budu si to muset trochu promyslet.“
Vážnost chvíle však narušil náhlý kravál – dveře se rozlétly a dovnitř vtrhli dva rozzuření muži v hrubých, vybledle modrých tunikách přepásaných opasky v barvách Cruxwanské univerzity. Intelektuální posluhovače, kteří se jim snažili zabránit ve vstupu, prostě odhodili stranou. „Žádáme připuštění!“
zařval mladší z nich a uštědřil hezké mladinké sekretářce ránu na ohryzek.

„Přece nás z toho nemůžete vyšoupnout!“
hulákal starší a vystrčil mladšího programátora za dveře. „Žádáme, abyste nás nemohli vyšoupnout!“
vykřikoval opět mladší, přestože byl bezpečně uvnitř a nikdo se ho už vyhodit nepokoušel. „Kdo jste?“
povstal rozzlobeně Lankvil. „Co chcete?“
„Já jsem Majikthise!“
oznámil starší muž. „A já žádám, abych byl Vrúmfondl!“
halasil mladší. Majikthise se obrátil na Vrúmfondla. „To je v pořádku,“ vysvětloval zlostně, „o to žádat nemusíš.“
„Správně,“ houkl Vrúmfondl a praštil do nejbližšího stolu. „Já jsem Vrúmfondl, a to není požadavek, ale prostě fakt. Chceme jasná fakta!“
„Ale ne,“ zaječel Majikthise podrážděně. „To je přesně to, co nechceme.“
Vrúmfondl jedním dechem zahulákal: „Nechceme jasná fakta! Chceme naprostý nedostatek jasných fakt! A já žádám, že jsem anebo třeba nejsem Vrúmfondl!“
„Ale kdo ksakru vůbec jste?“
rozzlobený Fuk rovněž zvýšil hlas. „Filozofové,“ oznámil Majikthise. „Anebo taky nemusíme být,“ zahrozil Vrúmfondl na programátory. „Ale jo,“ ujišťoval Majikthise. „Jsme tu docela určitě za Spojené odborové svazy filozofů, mudrců, osvícenců a jiných myslících osob a žádáme, abyste tuhle mašinu vypli, a to hned!“
„V čem je problém?“
zeptal se Lankvil. „Hned ti povím, v čem je problém, kámo,“ opáčil Majikthise. „Vymezení, v tom je problém!“
„Žádáme, aby vymezení problém být mohlo, nebo taky nemuselo,“ zavřeštěl Vrúmfondl. „Jen pěkně nechte ty svoje mašiny sčítat a násobit,“ durdil se Majikthise, „a o věčné pravdy se postaráme my! Jen se podívej do zákoníku, kámo. Podle zákona je hledání Konečné pravdy nezcizitelnou výsadou pracujících v oboru myšlení. A teď ji najednou ňáká pitomá mašina jednoduše najde, a my budeme na dlažbě, co? Má pak vůbec vysedávat po nocích a handrkovat se, zda Bůh je anebo třeba taky není, když tahle zatracená mašina ti hned ráno dá jeho telefonní číslo?“
„Správně,“ hulákal Vrúmfondl. „Žádáme přesné vymezení oblastí pochyb a nejistot!“
Tu místností zaduněl hromový hlas: „Mohu k tomu taky něco poznamenat?“
otázal se Hlubina myšlení. „Budeme stávkovat!“
vřeštěl Vrúmfondl. „Správně!“
souhlasil Majikthise. Budete mít na krku generální stávku filozofů!“
Hladina šumu v místnosti se prudce zvýšila, neboť několik pomocných basových reproduktorů zabudovaných ve vkusně vyřezávaných a mořených lakovaných skříních, se zapnulo, aby dodaly Hlubinovu hlasu větší průraznosti. „Chci říct jen tohle,“ zahřměl počítač. „Mé obvody jsou už neodvolatelně nastaveny, aby vypočítaly odpoveď na základní otázku Života, vesmíru a vůbec…,“ odmlčel se, spokojen, že ho teď všichni napjatě poslouchají, načež pokračoval o něco tišeji: „Ale bude mi to chvilku trvat, než tenhle program sjedu.“
Fuk netrpělivě pohlédl na hodinky. „Jak dlouho?“
zeptal se. „Sedm a půl miliónu let,“ odpověděl Hlubina myšlení. Lankvil a Fuk na sebe zamžikali. „Sedm a půl miliónu let…!“
zvolali dvojhlasně. „Ano,“ pronesl Hlubina myšlení. „Říkal jsem přece, že si to budu muset promyslet. A řekl bych, že takovýhle program získá ohromnou publicitu, takže filozofie jako obor bude rázem značně populární. Všichni teď budou spekulovat, jakou odpoveď asi nakonec dám, a kdo jiný by si měl monopolizovat trh v téhle sféře, než právě vy? Pokud dokážete dostatečně vášnivě nesouhlasit jedni s druhými a vzájemně na sebe kydat špínu v tisku a pokud budete mít chytré manažéry, můžete z toho těžit až do smrti. Co vy na to?“
Oba filozofové na něj zůstali civět. „Do prkený vohrady,“ vypadlo konečně z Majikthise. „Tomu říkám myšlení. Hele, Vrúmfondle, proč nás tyhle věci nikdy nenapadnou?“
„Vim já,“ špitl ustrašeně Vrúmfondl. „Asi máme přetrénovaný mozky, Majikthise.“
Tak pravivše, udělali čelem vzad a vypochodovali ze dveří vstříc životnímu stylu, o jakém se jim nikdy nesnilo.

 


 

 

26. kapitola

„Nesmírně poučné, to ano,“ řekl Arthur, když se Slartibartfast dostal v líčení až sem. „Ale pořád ještě nechápu, co s tím má co dělat Země, myši atakdál.“
„To byla jenom polovina celé historie, pozemšťane,“ pravil stařec. „Pokud tě zajímá, co se stalo o sedm a půl miliónu let později, v den Velké odpovědi, rád bych tě pozval do své pracovny, abys mohl ony události zažít na našich senzofilmových záznamech. Pokud se ovšem nerozhodneš pro krátkou procházku po povrchu Nové Země. Bohužel není zdaleka hotový – ještě jsme ani nezapustili do zemské kůry umělé dinosauří kostry, a to nám ještě chybí Třetihory a Čtvrtohory, a potom…“
„Ne, díky,“ bránil se Arthur, „jaksi by to nebylo ono.“
„To asi ne,“ uznal Slartibartfast a obrátil aeroauto zpět k duchamorné stěně.

 


 

 

27. kapitola

V Slartibartfastově pracovně vládl chaos. Vypadalo to tam asi jako v městské knihovně těsně po výbuchu. Když vcházeli, kmet se zamračil. „Strašně mě to mrzí,“ omlouval se, „ale v jednom z našich počítačů udržujících životní funkce vybouchla dioda. Když jsme se pokoušeli oživit uklízečky, zjistili jsme, že jsou už skoro třicet tisíc let mrtvé. Jenom bych rád věděl, kdo odklidí jejich mrtvoly. Jestli chceš, sedni si třeba tamhle, a já tě zapnu.“
Nabídl Arthurovi židli, která vypadala jako vyrobená z hrudního koše stegosaura. „Je vyrobena z hrudního koše stegosaura,“ vysvětloval kmet, přičemž štrachal po místnosti a lovil cosi pod hrozivě vratkými hromadami papírů a rýsovacího náčiní. „Tady,“ řekl konečně. „Tohle si podrž.“
Podal Arthurovi dva dráty s odizolovanými konci. Ve chvíli, kdy se jich dotkl, nějaký pták prolétl přímo skrz něj. Visel ve vzduchu a byl sám sobě naprosto neviditelný. Pod sebou viděl půvabné náměstí lemované stromořadím. Všude kolem stály bílé betonové domy vznosné konstrukce, ale o něco horší trvanlivosti, neboť mnohé z nich byly popraskané a flekaté od deště. naštěstí zrovna svítilo slunce a čerství větřík zlehka tančil stromořadím. Podivný pocit, že všechny budovy tiše bzučí, byl způsoben snad jen tím, že náměstí i přilehlé ulice byly přecpány radostně vzrušenými lidmi. Někde hrála kapela, pestré vlajky se třepetaly ve větru a ve vzduchu se vznášela karnevalová nálada. Arthur pocítil zvláštní osamělost – visel tu nad tím vším, a neměl nic, dokonce ani tělo. Než však o tom mohl začít uvažovat, zazněl náměstím hlas, který upoutal všeobecnou pozornost. Před budovou, jež na první pohled dominovala náměstí, na pódiu potaženém látkou jásavé barvy, stál jakýsi muž a hovořil do mikrofonu k zástupu: „Ó lide, vyčkávající ve stínu Hlubiny myšlení!“
zvolal. „Ctní potomci Vrúmfondla a Majikthise, největších a skutečně doopravdy nejzajímavějších Punditů, jaké kdy vesmír znal…, čas čekání je u konce!“
Dav propukl v bouřlivý jásot. Ve vzduchu se vznášely vlajky, třepetalky a konfety a všude se ozýval pískot. Užší ulice vypadaly spíš jako stonožky ležící na zádech a zuřivě mávající nožkami ve vzduchu. „Sedm a půl miliónu let čekala naše rasa na tento Velký den, od nějž si slibujeme to správné Osvícení!“
vyvolával jásavě řečník. „Den Odpovědi!“
Vzrušený dav odpověděl neméně jásavým hurá. „Už nikdy,“ vykřikoval muž, „už nikdy se ráno neprobudíme, abychom si kladli otázku Kdo vlastně jsem? Jaký smysl má můj život? A bude z kosmického hlediska skutečně vadit, když nevstanu a nepůjdu do práce? Nebeť dnes jednou provždy zvíme prostou a jednoduchou odpověď na všechny tyto palčivé problémy Života, vesmíru a vůbec!“
Dav opět propukl v nadšení a Arthur zjistil, že se zvolna snáší k jednomu z velkých najestátních oken v budově za pódiem, z něhož muž řečnil k davu. Na okamžik se ho zmocnila panika, protože letěl přímo proti oknu. O vteřinu později se však uklidnil – proletěl sklem, aniž se ho dotkl. Nikdo z přítomných se však nepozastavil nad jeho podivným příchodem, což vzhledem k tomu, že tam nebyl, nijak nepřekvapuje. Začínal chápat, že celý zážitak není nic než přehrávka záznamu, proti němuž je ovšem šestistopá sedmdesátka pouhou hračkou. Místnost do značné míry odpovídala Slartibartfastovu popisu. Celých sedm a půl miliónu let ji dobře udržovali a skoro každých sto let se tu i pravidelně uklízelo. Ultramahagonový slůl měl ohlazené rohy i koberec trochu vybledl, mohutný terminál počítače však trůnil v celé své světélkující nádheře na desce potažené kůží a vypadal jako čerstvě zkounstruovaný. Dva stroze odění muži před ním uctivě seděli a čekali. „Čas téměř vypršel,“ řekl jeden z nich. Arthura překvapilo, když těsně vedle mužovy hlavy se náhle z ničeho nic materializovalo jakési slovo. To slovo znělo: LÚNKVÓL. Několikrát zazářilo a zmizelo. Než to Arthur stačil zpracovat, promluvil druhý muž, a vedle jeho hlavy se objevilo slovo FOUK. „Před sedmdesáti pěti tisíci generací uvedli naši předkové tento program v chod,“ říkal druhý muž. „A my budeme první, kdo po tak dlouhé době uslyší počítač promluvit.“
„Hrozná zodpovědnost, Fouku,“ souhlasil první muž. Arthur si uvědomil, že sleduje záznam s titulky. „Jsme ti,“ řekl zase Fouk, „kdo uslyší odpověď na Velkou otázku Života…?“
„Vesmíru!“
doplnil Lúnkvól. „A vůbec…!“
„Pššt!“
umlčel Lúnkvól gestem kolegu. „Myslím, že Hlubina myšlení se chystá promluvit!“
Následovala krátká pauza, plná očekávání, během níž ovládací panel zvolna přicházel k životu. Světla se zkusmo rozsvěcovala a zhasínala, až se nakonec ustálila do obrazce, vyjadřujícího aktivitu. Z komunikačního kanálu se ozval jemný bzukot. „Dobrý den,“ řekl konečně Hlubina myšlení. „Ehm… dobrý den, ó Hlubino myšlení,“ vypravil ze sebe Lúnkvól trochu nervózně. „Máš… ehm, totiž…“
„Odpověď pro vás?“
přerušil ho Hlubina myšlení majestátně. „Ano. Mám.“
Oba muži se zachvěli nedočkavostí. Čekání tedy nebylo marné. „Ona skutečně existuje?“
vydechl Fouk. „One skutečně existuje,“ potvrdil Hlubina myšlení. „Na všechno? Na velkou otázku Života, Vesmíru a vůbec?“
„Ano.“
Oba muži byli speciálně vyškoleni pro tuto chvíli. Celý jejich život byl jen přípravou na ni. Byli vybráni hned při narození, aby vyslechli Odpověď. A přece se přistihli, že vzrušeně dýchají a vrtí se jako nedočkavé děti. „A ty nám ji dáš?“
loudil Lúnkvól. „Dám.“
„Teď hned?“
„Teď hned.“
Oba muži si olízli vyprahlé rty. „Ačkoli si myslím, že se vám nebude zrovna moc líbít.“
„To nevadí!“
naléhal Fouk. „Musíš nám ji říct! Teď hned!“
„Teď hned?“
zeptal se Hlubina myšlení. „Ano! Teď hned!“
„Dobře,“ řekl počítač a opět umlkl. Oba muži se neklidně vrtěli. Napětí bylo nesnesitelné. „Ale opravdu se vám nebude líbit,“ poznamenal Hlubina myšlení. „Mluv!“
„No dobře,“ řekl klidně Hlubina myšlení. „Odpoveď na Velkou otázku…“
„Ano…!“
„Života, vesmíru a vůbec…,“ promluvil Hlubina myšlení. „Ano…!“
„Je…“
Hlubina myšlení se opět odmlčel. „Ano…!“
„Je…“
„Ano…!!!…?“
„Čtyřicet dva,“ oznámil Hlubina myšlení s nedostižnou důstoujností a klidem.

 


 

 

28. kapitola

Trvalo dlouho, než někdo promluvil. Koutkem oka viděl Fouk moře nedočkavých tváří dole na náměstí. „Lynčování nás asi nemine, co?“
zašeptal. „Byl to tvrdý oříšek,“ poznamenal Hlubina myšlení mírně. „Čtyřicet dva?!“
zaječel Lúnkvól. „To je všechno, co nám můžeš předložit za sedm a půl miliónu let práce?“
„Pečlivě jsem si to ověřil,“ odporoval vlídně počítač. „Zcela určitě je to správná odpověď. Ale abych byl upřímný, myslím si, že problém spočívá v tom, že jste nikdy pořádně nevěděli, jak zní otázka.“
„Vždyť to byla Velká otázka! Základní otázka Života, vesmíru a vůbec!“
hulákal Lúnkvól. „Ano,“ souhlasil Hlubina myšlení šetrným tónem někoho, kdo ví, že má co činit s bláznem. „Ale jak vlastně zní?“
Oba muže zvolna zahalilo šokované ticho. Zírali nejprve na počítač, potom jeden na druhého. „No prostě… zkrátka… všechno… a vůbec…,“ pokusil se chabě Fouk. „Právě!“
řekl Hlubina myšlení. „Až budete znát přesné znění otázky, pochopíte, co znamená odpověď.“
„Báječný,“ zadrmolil Fouk. Odhodil diář a setřel drobnou slzu. „Hele, podívej, tak fajn,“ ozval se Lúnkvól. „Můžeš nám tedy říst tu otázku, prosím tě?“
„Základní otázku?“
„Ano!“
„Života, vesmíru a vůbec?“
„Ano!“
Hlubina myšlení chvíli uvažoval. „To je právě ta potíž,“ řekl pak. „Ale dokážeš to?“
Lúnkvól vzrušením zvýšil hlas. Hlubina myšlení se znovu dlouze zamyslel. „Ne,“ řekl nakonec pevně. Obe muži se zoufale zhroutili do křesel. „Ale povím vám, kdo to dokáže,“ dodal Hlubina myšlení. Prudce vzhlédli. „Kdo? Pověz!“
zvolali současně. Arthur náhle ucítil, jak mu běhá mráz po neexistujících zádech, neboť se zvolna, ale neodvratně blížil k ovládacímu panelu. Byl to však pouze dramatický nájezd kamery, alespoň to tak připadalo tomu, kdo záznam pořizoval. „Nemluvím o nikom jiném než o počítači, jenž má přijít po mně,“ zahovořil Hlubina myšlení svým obvyklým deklamačním stylem. „Počítač, jehož pouhé základní parametry nejsem hoden spočítat – a přece ho pro vás navrhnu. Počítač, který může najít Otázku ke Konečné odpovědi, počítač tak nekonečně dokonalý a složitý, že součástí jeho operační matice bude i organický život. A vy vezmete na sebe novou podobu a sestoupíte do tohoto počítače, abyste řídili jeho program po deset miliónů let! Ano! Navrhnu pro vás tento počítač. A také pro něj zvolím jméno. Bude se jmenovat… Země.“
Fouk civěl na Hlubinu myšlení. „To je ale blbé jméno,“ řekl a po celé délce jeho těla se objevily dlouhé zářezy. I Lúnkvól náhle utrpěl hrůzné zásahy odnikud. Kontrolní panel počítače zflekatěl a pukl. Zdi se zakymácely a rozdrobily se a celá místnost se zřítila vzhůru směrem do stropu… Před Arthurem, svírajícím dráty, stál Slartibartfast. „Konec pásky,“ vysvětlil.

 


 

 

29. kapitola

„Zafode! Probuď se!“
„Hmmmfffvrrr?“
„Povídám, probuď se!“
„Radši se budu věnovat tomu, co mi jakž takž jde,“ zamumlal Zafod a unikal hlasu zpět do spánku. „Mám tě nakopnout?“
nabízel Ford. „Potěší tě to?“
zahuhlal Zafod nezřetelně. „Ne.“
„Mě taky ne. Tak vidíš, nemá to cenu. Přestaň mě buzerovat.“
A Zafod se stočil do klubíčka. „Dostal toho plynu dvojnásobnou dávku,“ spekulovala Trillian sklánějící se nad ním. „Vždyť má dvě průdušnice…“
„A nemluvte,“ obořil se na ně Zafod. „Tady se prostě nedá spát. Co se stalo se zemí, že je tak tvrdá a studená?“
„Je ze zlata,“ vysvětlil Ford. Neuvěřitelně svižným, až baletním pohybem se Zafod postavil na nohy a začal zkoumat obzor – až tam se totiž všemi směry táhla zlatá zem, dokonale hladká a jednolitá. Třpytila se jako… těžko říct, jako co se třpytila, protože ve vesmíru se nic netřpytí úplně přesně jako planeta vyrobená z jednoho kusu zlata. „Kdo to tam dal?“
zachraptěl Zafod s očima navrch hlavy. „Jen klid,“ mírnil ho Ford. „To je jenom katalog.“
„Kdo?“
„Katalog,“ zopakovala mu Trillian. „Iluze.“
„Jak to víte?“
křičel Zafod. Padl na všechny čtyři a zíral na zem. Šťouchal a dloubal do ní. Byla velmi těžká a celkem měkká – dalo se do ní rýpat nehtem. Byla výrazně žlutá a velmi lesklá, a když na ni dýchl, dech se z ní vypařoval oním zvláštním způsobem, jímž se dech vypařuje jen z pravého zlata. „Probrali jsme se s Trillian už před chvílí,“ vykládal Ford. „Začali jsme řvát a hulákat, až někdo přišel, tak jsme řvali a hulákali dál, až je to nakonec přestalo bavit a zavřeli nás do katalogu planet, abychom se zabavili než budou mít čas se s námi vypořádat. Tohle všechno je jenom senzofilm.“
Zafod na něj vyčítavě pohlédl. „Kurva fix, to mě musíš probudit z mého vlastního naprosto uspokojivého snu, jen abys mi ukázal cizí?“
Znechuceně si dřepl na zem. „Co je to tamhle za údolí?“
zeptal se. „Punc,“ vysvětlil Ford. „Už jsme se byli podívat.“
„Nechtěli jsme tě dřív budit,“ ozvala se Trillian. „Na té milnulé planetě bylo po kolena ryb.“
„Ryb?“
„Lidé mají rádi divné věci.“
„A předtím byla platina,“ vložil se Ford opět do hovoru. „Celkem nuda. Ale mysleli jsme si, že tohle bys přece jen chtěl vidět.“
Všude, kam pohlédli, je oslepovala planoucí výheň zlatavého světla. „Moc hezké,“ vybublal Zafod podrážděně. Na obloze se objevilo obrovské zelené katalogové číslo. Zablikalo a změnilo se v jiné, a když se rozhlédli, zjistili, že i krajina se proměnila. Jednohlasně zvolali: „Juch!“
Moře bylo purpurové. Pláž, na níž seděli, pokrývaly nepatrné žluté a zelené oblázky – patrně strašlivě vzácné drahokamy. Na obzoru se měkce rýsovaly rudé vrcholky vzdálených hor. Opodál stál masívní stříbrný plážový stolek s fialovým slunečníkem lemovaným volány a stříbrnými střapci. Na obloze se namísto katalogového čísla objevil obrovský slogan: „Ať máte jakýkoli vkus, Magrathea vám vyhoví. Nechlubíme se.“
Načež se z nebe na padácích sneslo pět set úplně nahých žen. Scéna však v mžiku zmizela a rázem se octli na jarní louce plné krav. „Áách!“
zanaříkal Zafod. „Moje mozky!“
„Chceš si o tom promluvit?“
„Fajn,“ souhlasil Zafod. Posadili se a ignorovali scenérie, střídající se kolem nich. „Myslím si, že je to asi tak,“ začal Zafod. „Ať už se s mými mozky stalo cokoliv, byl jsem to já, kdo to udělal. A udělal jsem to tak šikovně, že na to nepřišli ani při vládních prověřovacích testech. Dokonce já sám jsem o tom neměl vědět. Dost šílený, co?“
Jeho společníci souhlasně přikývli. „A tak jsem si říkal, co může být tak tajného, že nikdo nesmí vědět, že o tom vím, ani galaktická vláda, dokonce ani já sám? A odpověď zní: nevím. Což je nasnadě. Ale dal jsem si pár věcí dohromady, takže si začínám něco domýšlet. Kdy jsem se rozhodl kandidovat na prezidenta? Krátce po smrti prezidenta Judena Vranxe. Pamatuješ na Judena, Forde?“
„Jo,“ přisvědčil Ford. „Ten chlápek, co jsme ho potkali jako kluci, ten arkturský kapitán. To byl teda řízek. Pamatuješ, jak nám dal buráky, tehdy, jak ses mu naboural do toho jeho meganáklaďáku? Říkal, že takovýho aplégra, jako jsi ty, ještě neviděl.“
„Co to má znamenat?“
žasla Trillian. „Stará historie,“ vysvětloval Ford, „to jsme ještě byli malí kluci na Betelgeuze. Arkturské meganáklaďáky tehdy obstarávaly dopravu většiny zboží mezi centrem a okrajovými oblastmi Galaxie. Betelgeuzští průzkumníci trhu vyhledávali nové trhy a Arkturané je pak zásobovali. Tehdy ještě bylo dost problémů s piráty, než byli vyhlazeni v dordellijských válkách, takže meganáklaďáky bývaly vyzbrojeny nejfantastičtějšími ochrannými štíty, jaké galaktická věda znala. Děsný potvory, tyhle lodi, a strašně velký. Na oběžné dráze kolem planety pravidelně působily zatmění slunce. Jednoho krásného dne se tady mladý Zafod rozhodl, že se do jednoho z nich vloupá. Na třítryskovém skútru, konstruovaném pro stratosféru – a to byl ještě malý kluk! Zkrátka byla to bláznivina, co ti mám povídat. Letěl jsem s ním, protože jsem se vsadil o slušné peníze, že to nedokáže, a chtěl jsem mít jistotu, že nezfalšuje důkazy. Co bylo dál? Nasedli jsme do té jeho tříkolky, kterou seštěloval, že z ní bylo něco úplně jiného. Během pár týdnů jsme urazili tři parseky, nabourali se do meganáklaďáku – dodneška nevím jak – a připochodovali jsme na velitelský můstek. Mávali jsme dětskými pistolkami a dožadovali se buráků. Nic šílenějšího jsem ještě neslyšel. Stálo mě to roční kapesné. A proč? Kvůli burákům.“
„Kapitánem byl právě tenhle bezva chlap, Juden Vranx,“ pokračoval Zafod. „Dal nám jídlo i chlast – lahůdky z nejpodivnějších částí Galaxie – a samozřejmě spousty buráků. Měli jsme se jak Pánbů ve Frankrajchu. A pak nás teleportoval zpátky. Do nejpečlivěji hlídaného křídla Betelgeuzské státní věznice. ten se s ničím nepáral. Nakonec se stal prezidentem Galaxie.“
Zafod se odmlčel. Scenérie, v níž se právě nacházeli, tonula v přítmí. Temné mlhy se valily kolem nich a ve stínu se nezřetelně rýsovaly obrovité postavy. Občas prořízly vzduch výkřiky fiktivních bytostí vražděných jinými fiktivními bytostmi. Tenhle model se určitě musel zamlouvat spoustě lidí, jinak by se Magratheanům sotva vyplatil. „Forde,“ řekl Zafod tiše. „Hmm?“
„Než Juden umřel, přišel za mnou.“
„Cože? Tos mi nikdy neřekl. „Ne.“
„A co říkal? Proč za tebou přišel?“
„Řekl mi o Srdci ze zlata. To byl jeho nápad, abych loď ukradl.“
„Jeho nápad?“
„Jo,“ přisvědčil Zafod. „A jediná šance se naskytla při slavnostním odpálení.“
Ford na něj chvíli nechápavě zíral, a pak se bouřlivě rozchechtal. „Chceš říct, že ses rozhodl stát prezidentem Galaxie, jen abys mohl tu loď ukrást?“
„Přesně,“ potvrdil Zafod se svitem v oku, jenž by většinu lidí bezpečně dostal do vypolstrované cely. „Jenže proč?“
divil se Ford. „Proč je tak důležité ji mít?“
„Co já vím,“ zvadl Zafod. „Myslím, že kdybych si byl vědom, proč, je to tak důležité a na co ji budu potřebovat, asi by se to nejspíš projevilo při testech, a nikdy bych neprošel. Juden mi nejspíš řekl spoustu věcí, jenže ty jsou zatím blokované.“
„A ty si myslíš, že sis rejpal v mozku jen kvůli tomu, co ti Juden napovídal?“
„Uměl to člověku vysvětlit.“
„Nojo, ale, Zafode, kámo, nesmíš se hned nechat zblbnout.“
Zafod pokrčil rameny. „A máš vůbec tušení, co by za tím vším mohlo být?“
Zafod se hluboce zamyslel. Chvílemi vypadal, že se potýká s pochybnostmi. „Ne,“ řekl nakonec. „Zřejmě jsem si neprozradil žádné ze svých tajemství… Což docela chápu,“ dodal po chvíli. „Nevěřil bych si, ani co se vejde do elektronový slupky.“
Poslední planeta katalogu jim zmizela pod nohama a znovu je obklopil hmatatelný svět. Seděli v čekárně zamořené plyšovými potahy, stolky se skleněnými deskami a spoustou diplomů ze soutěží v krajinářské architektuře. Náhle se před nimi zjevil vysoký Magrathean. „Myši vás očekávají,“ oznámil.

 


 

 

30. kapitola

„A tak se také stalo,“ uzavřel Slartibartfast své vyprávění a současně učinil chabý a nepřesvědčivý pokus alespoň zčásti uklidit příšerný binec ve své pracovně. Z vrchu jedné hromady sebral jakýsi kus papíru, ale nepodařilo se mu vymyslet pro něj lepší umístění, a tak ho odložil zpět na původní místo na vršku hromady, která se okamžitě sesypala. „Hlubina myšlení navrhl Zemi, my jsme ji postavili a vy jste na ní žili.“
„A pak přišli Vogoni a zničili ji pět minut před dokončením programu,“ dodal Arthur, ne bez trpkosti. „Ano,“ přisvědčil kmet a rozhlédl se beznadějně po místnosti. „Deset miliónů let plánování a práce obráceno vniveč – pronic zanic. Deset miliónů let, pozemšťane… Dovedeš si vůbec představit takovou rozlohu času? Za tu dobu by se z nepatrného zárodku stačila pětkrát vyvinout civilizace v celé Galaxii. A všechno je pryč.“
Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Vy tomu říkáte byrokracie.“
„To by ovšem vysvětlovalo spoustu věcí,“ řekl Arthur zamyšleně. „Celý život jsem měl takový divný, nevysvětlitelný pocit, že se na světě děje něco velkého a zlověstného, a nikdo mi to nedokázal vysvětlit.“
„Kdepak,“ chlácholil ho stařec. „To je normální paranoia. To má ve vesmíru úplně každý.“
„Každý?“
podivil se Arthur. „Jestli to má každý, tak to třeba přece jen něco znamená! Možná že někde za vesmírem, který známe…“
„Možná. Co na tom záleží?“
přerušil kmet Arthura, než se stačil rozohnit. „Možná, že už jsem starý a unavený, ale vždycky si říkám, že pravděpodobnost zjistit, jak všechno doopravdy je, bude tak mizivá, že nezbývá, než vykašlat se na smysl toho všeho a jen se prostě udržovat v pohybu. Tak třeba já. Navrhuju pobřeží. Za Norsko jsem dokonce dostal cenu.“
Chvíli hrabal v hromadě krámů , načež vytáhl velký hranol plexiskla, na němž se skvělo jeho jméno. Uvnitř hranolu byl zatavený model Norska. „Má to vůbec nějaký smysl?“
zauvažoval nahlas. „Alespoň já jsem v tom žádný najít nedokázal. Celý život sekám fjordy. Pak najednou přijdou do módy a já dostanu velkou cenu.“
Chvíli zamyšleně převracel hranol v rukou, pak pokrčil rameny a nedbale ho odhodil stranou – ale zase ne tak, aby nepřistál na měkkém. „Na té náhradní Zemi, kterou právě vyrábíme, mi zadali Afriku. Samozřejmě, že ji udělám zase samý fjord, protože mám prostě fjordy rád. A jsem navíc staromódní, a připadá mi, že dělají kontinentu nádhernou barokní atmosféru. Jenže všichni mi říkají, že to není ten správný rovníkový styl. Rovníkový styl!“
zasmál se dutě. „Co na tom záleží? Věda jistě dokázala spoustu úžasných věcí. Ale já bych vždycky dal mnohem raději přednost štěstí před věcnou správností.“
„Takže jste šťastný?“
„Ne. V tom je právě chyba.“
„To je škoda,“ řekl Arthur s účastí. „Ale jinak mi to připadá jako ohromně zajímavý životní styl.“
Na stěně zazářilo bílé světýlko. „Půjdeme,“ oznámil Slartibartfast. „Myši se s tebou chtějí seznámit. Tvůj příjezd způsobil značný rozruch. Je všeobecně považován, tuším, za třetí nejnepravděpodobnější událost v dějinách vesmíru.“
„A co byly ty první dvě?“
„Nejspíš nějaké náhody,“ řekl Slartibartfast lhostejně. Stál v otevřených dveřích a čekal na Arthura. Arthur se naposledy rozhlédl po pracovně. Pak pohlédl na sebe, na své propocené a uválené šaty, v nichž ve čtvrtek ráno ležel v blátě. „Zato můj životní styl je dost namáhavý,“ zamumlal pro sebe. „Prosím?“
zeptal se stařec zdvořile. „Nic, nic,“ ujišťoval Arthur, „jenom takový vtip.“

 


 

 

31. kapitola

Neopatrné výroky mohou přijít draho, a dokonce způsobit i ztráty na životech. To je známá věc. Málokdy je však závažnost problému chápána v plném rozsahu. Například právě v okamžiku, kdy Arthur vyslovil: „Zato můj životní styl je dost namáhavý“, vyskytla se v předivu časoprostorového kontinua porucha v podobě nepatrné dírky, kterou jeho slova pronikla daleko zpátky v časae, přes téměř nekonečné rozlohy prostoru, až do daleké galaxie, jejíž obyvatelé, podivné bojechtívé bytosti, právě balancovali na pokraji mezihvězdné bitvy. Vůdci znepřátelených stran naposledy vyjednávali. Konferenční stůl halilo děsivé ticho. Velitel Vl’hurgů v nádherném bitevním úboru – červených trenýrkách pošitých drahokamy, zíral kamenným pohledem na vůdce G’Gugvinttů, dřepícího naproti v oblaku zelených sládce páchnoucích výparů. Milión lesklých, po zuby ozbrojených hvězdných křižníků čekalo na jediné slovo, aby začaly chrlit elektrickou smrt. Velitel Vl’hurgů právě vyzval podlou stvůru naproti sobě, aby odvolala, co řekla o jeho mamince. Stvůra se zavrtěla v oblaku svého hnusného, žhoucího odéru, když vtom nad konferenčním stolem proplula slova Zato můj životní styl je dost namáhavý. Naneštěstí je to ve vl’hurgském jazyce nejhorší urážka, jaké se kdo může dopustit, na niž není jiná odpověď, než strašlivá, staletí trvající válka. Až po několika tisících let, během nichž stačily zcela zdecimovat svou vlastní galaxii, pochopily obě strany, že celá záležitost byla jen tragický omyl. A tak vyřešily zbývající drobné názorové rozdíly, aby mohly spojit síly v útoku na naši Galaxii, v které teď neomylně rozpoznaly viníka – původce oné urážlivé poznámky. A po další tisíce let se mocné lodi řítily kosmickou pustinou, až se nakonec s jekotem vrhly na první planetu, která jim padla do cesty – shodou okolností to byla právě Země -, kde však v důsledku chybného odhadu měřítka došlo k tragické nehodě. Celé bitevní loďstvo sežral malý psík. Badatelé, zabývající se dopodrobna složitým působením příčiny a následku v dějinách vesmíru, tvrdí, že takovéhle věci se dějí v jednom kuse, jenomže jsme proti nim bezmocní. Nejsou s to říct víc než: „To je prostě život“.

Po krátkém letu se Arthur a stařičký Magrathean octli přede dveřmi. Vystoupili z aeroauta a vešli do čekárny přecpané stolky se skleněnými deskami a plexisklovými diplomy. Vzápětí zazářilo nad vchodem v protější stěně světlo. Vstoupili. „Arthure! Zaplaťpánbů, že jsi v pořádku!“
„Jo?“
podivil se Arthur. „Tak fajn.“
Místnost byla spoře osvětlena, takže mu chvíli trvalo, než rozpoznal Forda, Trillian a Zafoda. Seděli u kulatého stolu obloženého krásně naaranžovanými exotickými pokrmy, zvláštními pamlsky a nevídaným ovocem a pilně zaměstnávali žvýkací svaly. „Co s vámi bylo?“
zajímal se Arthur. „Hostitelé nás nejdřív zaplynovali, pak se nám snažili vypumpovat mozky a vůbec se chovali poněkud zvláštně, tak teď připravili tohle báječné jídlo, aby nám to vynahradili,“ vysvětloval Zafod a útočil přitom na grilovanou kost s přilehlou svalovinou. „Vem si,“ pobízel Arthura a vylovil z jedné masky špalek ďábelsky páchnoucího masa. „Nosorožčí kotlety z Vegy. Úžasná pochoutka, pokud máš rád tyhle věci.“
„Hostitelé?“
nevěřil Arthur svým uším. „O jakých hostitelích to mluvíš? Žádné tu nevidím…“
„Nech si chutnat pozemský tvore,“ přerušil ho tenký hlásek. Arthur se rozhlížel kolem a najednou nadskočil. „Brr!“
otřásl se. „Co ty myši na stole?“
Zavládlo rozpačité ticho, v němž všichni upírali na Arthura pohledy. Ten je však nevnímal, protože upřeně zíral na dvě bílé myši, trůnící na stole v něčem, co vypadalo jako skleníce na whisky. Vtom zaslechl významné ticho a podíval se po přítomných. „Aha!“
pochopil náhle. „Hrozně mě to mrzí. Nebyl jsem prostě připraven na…“
„Představím vás,“ vložila se do věci Trillian. „Tohle je myšák Béda.“
„Ahoj,“ řekla jedna z myší. Zřejmě se dokla vousy nějakého senzoru uvnitř svého sklenicoidního vozítka, takže zvolna popojelo vpřed. „A tady myšák Fanouš.“
„Těší mě,“ řekla druhá myš a udělala stejný manévr. Arthur bezmocně civěl. „Ale vždyť to jsou přece…“
„Správně,“ potvrdila Trillian. „Myšky, které jsem dovezla za Země.“
Pohlédla mu do očí a Arthurovi se zdálo, že přitom sotva znatelně pokrčila rameny. „Mohl bys mi podat tu misku s gratinovaným arkturským megaoslem?“
dodala. Slartibartfast si zdvořile odkašlal. „Promiňte, ale…“
„Díky, Slartibartfaste,“ řekl ostře myšák Béda. „Můžeš jít.“
„Cože? Aha… ehm, jistě,“ vypravil ze sebe kmet poněkud zaraženě. „Nejspíš se půjdu trochu šťourat ve svých fjordech.“
„Vlastně to ani nebude třeba,“ řekl myšák Fanouš. „Vypadá to, že už nebudeme novou Zemi potřebovat…,“ zakoulel růžovýma očkama a dodal: „… teď, když jsme našli obyvatele, který byl na planetě ještě pár vteřin před jejím zánikem.“
„Cože?“
zvolal Slartibartfast šokovaně. „To nemůžete myslet vážně! Mám připravených tisíc ledovců! Jen je nahrnout na Afriku!“
„Aspoň si můžeš zalyžovat, než je rozmontuješ,“ prskl Fanouš jedovatě. „Zalyžovat!“
zděsil se stařec. „Ty ledovce jsou umělecká díla! Elegantně modelované linie, vznosné ledové fiály, hluboká majestátní údolí! Vždyť by to byla svatokrádež, lyžovat na vysokém umění!“
„Děkujeme ti, Slartibartfaste,“ řekl Béda pevně. „To je všechno.“
„Ano, pane,“ odpověděl chladně stařec. „Děkuji mnohokrát. Sbohem, pozemšťane,“ obrátil se k Arthurovi. „Doufám, že se tvůj životní styl trochu vylepší.“
Pokývl ostatním přítomným, otočil se a smutně odkráčel z místnosti. Arthur se za ním díval a marně hledal slova. „Jde o zdar věci,“ zamumlal myšák Béda s pohledem upřeným do neurčita. Ford a Zafod cinkli skleničkami o sebe. „Tak nazdar vědci!“
řekli jednohlasně. „Prosím?“
řekl přísně Béda. Ford se rozhlédl. „Promiňte, myslel jsem, že navrhujete přípitek.“
Myši rozčileně ťapkali ve svých pojízdných sklenicích. Po chvíli se uklidnily, Béda předjel a promluvil k Arthurovi: „Tak poslouchej, pozemský tvore,“ začal. „Situace vypadá asi takhle. Posledních deset miliónů let jsme, jak ses už jistě doslechl, plusmínus řídili vaši planetu, jen abychom nalezli tu zatracenou Základní otázku.“
„Proč?“
přerušil ho Arthur ostře. „Kdepak, takhle nezní, to jsme už zkoušeli,“ vysvětloval Fanouš. „Nehodí se k odpovědi. Proč? – Čtyřicet dva…, to přece nedává smysl.“
„Ale já se ptal proč jste to všechno dělali?“
„Aha,“ zvadl Fanouš. „Nejspíš už jen ze zvyku, když to mám říct bez obalu. A tady se právě dostáváme k věci – máme toho právě tak po krk, a když si představím, že bychom to měli kvůli těm vygumovaným vogonským mozkům podniknout všechno znova, dostávám z toho tanec svatého Víta kombinovaný psotníkem. Byla to jen šťastná náhoda, že jsme s Bédou dokončili svůj úkol a včas odjeli z vaší planety na krátkou dovolenou. Přispěním vašich přátel jsme se promanipulovali zpět na Magratheu.“
„Magrathea je totiž branou do naší vesmírné dimenze,“ doplnil Béda. „Krátce nato jsme dostali úžasně výhodnou nabídku na turné pětidimenzionálních přednáškových show a neformálních pohovorů u nás doma, v naší dimenzi. Musím říct, že jsme v pokušení nabídku přijmout,“ vykládal opět druhý myšák. „Já bych to rozhodně bral, co říkáš, Forde?“
řekl Zafod sugestivně. „Jasně,“ přisvědčil Ford. „Skočil bych po tom všema deseti.“
Arthur se díval z jednoho na druhého a uvažoval, co se z toho nakonec asi vyklube. „Jenomže nějaký výsledek předložit musíme,“ převzal zase slovo Fanouš. „V ideálním případě by to měla být Základní otázka, ať už v jakékoliv verzi.“
Zafod se naklonil k Arthurovi: „Teda jestli se budou takhle povalovat ze katedrou, tvářit se ležérně a nadhazovat, že znají Odpověď na Život, vesmír a vůbec, a pak jim nakonec nezbude, než přiznat, že zní ‚čtyřicet dva’, tak ta show asi nebude moc dlouhá. A těžko bude mít pokračování.“
„Potřebujeme něco, co dobře vypadá,“ vysvětloval Béda. „Něco, co dobře vypadá,“ rozčlil se Arthur. „Základní otázka, která dobře vypadá? Od dvou mrňavých myší?“
Myši se naštětily. „Ale ano, jistě, idealismus, vědecká etika, hledání pravdy ve všech podobách – to všechno je moc pěkné. Ale nakonec člověk zákonitě dojde k podezření, že – pokud vůbec nějaká skutečná pravda existuje – celý ten multidimenzionální nekonečný vesmír téměř skoro určitě řídí banda maniaků. Takže když je potom na vybranou – buď strávit dalších deset miliónů let zjišťováním, jestli to tak skutečně je, anebo vyinkasovat peníze a vzít nohy na ramena, tak potom, aspoň pokud jde o mě, rozhodně bych dal přednost zdravému pohybu,“ pronesl Fanouš. „Ale…,“ snažil se Arthur nešťastně. „Poslouchej, pozemšťane,“ skočil mu do řeči Zafod. „Copak nechápeš? Jsi součástí poslední generace produktů operační matice toho počítače! A dál: byls tam až do poslední chvíle, než vaše planeta vylítla do povětří, jasný?“
„Éé…“
„Takže tvůj mozek je organickou součástí jedné z posledních konfigurací programu tohoto počítače,“ doplnil Ford důvtipně, jak se alespoň domníval. „Jasný?“
kontroloval Zafod. „Já nevím,“ pípl Arthur pochybovačně. Kam jeho poměť sahala, necítil se nikdy organickou součástí ničeho. Dokonce to považoval za jeden ze svých hlavních problémů. „Jinými slovy,“ převzal Béda opět slovo a sunul se ve svém kuriózním vozítku přímo k Arthurovi: „… se značnou pravděpodobností lze předpokládat, že struktura otázky je zakódována ve tvém mozku. Proto do tebe chceme odkoupit…“
„Tu otázku?“
zeptal se Arthur. „Ano,“ volali Ford a Trillian. „Za pořádnej balík,“ dodal Zafod. „Ale ne,“ odporoval Fanouš. „Chceme koupit tvůj mozek.“
„Cože?!“
„Co s mozkem?“
usoudil Béda. „Říkali jste přece, že dokážete v jeho mozku číst elektronicky,“ protestoval Ford. „Jasně,“ potvrdil Fanouš. „Jenže se nejdřív musí vyndat a vypreparovat.“
„Zpracovat,“ doplnil Béda. „Nakrájet na kostičky.“
„Pěkně děkuju!“
křičel Arthur a zděšeně vyskočil od stolu, až převrhl židli. „Vždyť se dá přece nahradit,“ domlouval mu Béda. „… pokud ti na tom tak záleží.“
„Ovšem, elektronickým mozkem,“ ujišťoval Fanouš. „Stačil by úplně jednoduchý.“
„Úplně jednoduchý!“
bědoval Arthur. „Ale jo,“ připojil se náhle Zafod se zlým úšklebkem. „Stačilo by ho naprogramovat, aby uměl říkat ‚Cože?‘ a ‚To nechápu‘ nebo ‚Kde je čaj?‘ – a nikdo by nic nepoznal.“
„Cože?“
křičel Arthur a zděšeně couval. „Tak vidíte,“ řekl Zafod a zařval bolestí, protože ho Trillian pod stolem kopla do kotníku. „Ale já bych to poznal,“ bránil se Arthur. „Nepoznal,“ tvrdil Fanouš, „protože bys byl naprogramovaný, abys to nepoznal.“
Ford vyrazil ke dveřím. „Bohužel, kamarádi myšáci, asi se nedohodneme,“ loučil se zdvořile. „Asi se budeme muset dohodnout,“ řekly myši sborem. Všechna roztomilost z jejich pištivých hlásků rázem vyprchala. Ječivě vypískly, načež se jejich skleněné transportéry vznesly ze stolu a pluly vzduchem k Arthurovi, který se pozpátku dopotácel až do kouta, naprosto neschopný činu ani myšlenky. Trillian ho popadla za ruku a pokoušela se vléct ho ke dveřím, které se Ford se Zafodem snažili otevřít. Ale Arthur byl zoufale těžký – vypadal jako hypnotizovaný hlodavci, snášejícími se vzduchem k němu. Ani když Trillian zařvala, Arthur se nepohnul, jen dál civěl. Ford a Zafod konečně dveře rozrazili. Za nimi stála parta značně škaredých chlapů, zřejmě magrathejských goril. Nejenže byli oškliví, ale ani nástroje v jejich rukou nebyly zrovna hezké. Zaútočili. Když to tedy shrneme: Arthurovi chtěli otevřít lebku, aniž mu Trillian byla schopna pomoct, zatímco na Forda se Zafodem se chystalo skočit pár mohutných po zuby ozbrojených hromotluků. Takže celkem vzato bylo ohromné štěstí, že právě v tu chvíli se rozeřvaly uši drásající zvonky všech poplašných zařízení na celé planetě.

 


 

 

32. kapitola

„Poplach! Poplach!“
troubily klaksony po celé Magrathei. „Na planetě přistála nepřátelská loď. Ozbrojení útočníci v sektoru 8A. Voláme střediska civilní obrany!“
„Oba myšáci znechuceně očichávali střepy skleněných transportérů, ležící porůznu na zemi.

„Do pekla horoucího!“
drtil Fanouš mezi zuby. „Takovýho povyku kvůli slabýmu kilu pozemskýho mozku.“
Chaoticky pobíhal sem tam. Růžová očka mu svítila a hebký bílý kožíšek jiskřil statickou elektřinou. „Jediný, co teď můžeme dělat,“ promluvil konečně Béda, zamyšleně si hladící vousy, „je pokusit se vymyslet nějakou otázku, která by zněla přijatelně, a vydávat ji za Základní.“
„To bude těžký,“ namítl Fanouš. Na chvíli se zamyslel. „Co třeba, Co je žluté a nebezpečné?“
Béda chvíli uvažoval, pak zavrtěl hlavou. „To je na houby. Nehodi se k odpovědi.“
Na vteřinu oba zmlkli. „Tak dobře,“ vypálil Béda. „Co dostanete, když vynásobíte šest sedmi?“
„Kdepak, to zní moc doslovně, moc prvoplánově,“ odporoval Fanouš. „To by těžko uspokojilo naše křížovkáře.“
Znovu se zamysleli. Najednou Fanouš zajásal: „Mám nápad!“
„V kolik cest musí se člověk brát, dříve než mužem smí se zvát…?“
„No ne!“
pískl Béda obdivně. „To zní docela slibně!“
Chvíli převaloval otázku v tlamičce. „Jo,“ zněl nakonec výrok, „je to skvělé! Zní to ohromně důležitě, a přitom to vlastně nic neznamená. V kolik cest musí se člověk brát? – Čtyřicet dva. Skvělé, skvělé! To jim vypálíme rybník. Fanouši, kamaráde, máme to v kabeli!“
A obě bílé myšky se v radostném vzrušení pustily do cupitavého tanečku. Poblíž na podlaze leželo několik značně škaredých chlapů, jejichž hlavy se před chvílí seznámiliy s architektonickými diplomy těžších kalibrů. O necelý kilometr dál se hnaly chodbou čtyři postavy. Hledaly východ z podzemí. Vběhly do rozhlehlé počítačové haly. „Kudy, Zafode, co myslíš?“
supěl Ford. „Zkusme namátkou třeba tudy!“
mávl Zafod a rozběhl se doprava mezerou mezi počítačem a zdí. Ostatní vyrazili za ním, když vtom úprk zarazila rána z vraždomatického bleskochrliče. Minula Zafoda jen o pár centimetrů a seškvařila kus zdi. Jakýsi hlas hulákal do tlampače: „Hej, Bíblbroxi, ani hnout! Máme tě v hrsti.“
„Fízlové!“
zasyčel Zafod. Přikrčil se a v mírném podřepu udělal čelem vzad. „Chceš si zkusit tipnout směr, Forde?“
„Třeba tudy,“ odpověděl Ford a všichni čtyři se rozběhli uličkou mezi počítačovými terminály. Na jejím konci se objevila po zuby ozbrojená oskafandrovaná postava mávající zlověstně vyhlížející vraždomatickou pistolí. „Nechceme tě zastřelit, Bíblbroxi!“
povykoval skafandr. „Fajn,“ ocenil Zafod a vrhl se do mezery mezi přístroji na zpracování dat. Ostatní se hnali za ním. „Jsou dva,“ vydechla Trillian. „Jsme v pasti.“
Skrčili se do kouta za masívní banku dat a se zatajeným dechem čekali. Vzduch náhle vzplál elektrickými výboji – oba policajti zároveň začali pálit. „Jak to, že po nás střílejí?“
divil se Arthur svinutý do klubíčka. „Říkali přece, že střílet nechtějí.“
„Jo, říkali přece, že střílet nechtějí,“ souhlasil Ford. Zafod na zlomek okamžiku vystrčil hlavu: „Hej, říkali jste přece, že nás nechcete odprásknout.“

Čekali. Po chvíli se ozvalo otráveně: „Dneska to policajt nemá lehký!“
„Co to povídal?“
zašeptal Ford užasle. „Že to policajti dneska nemaj lehký.“
„To je snad jeho problém, ne?“
„Taky bych řekl.“
„Hej, vy tam, poslouchejte!“
zavolal Ford. „Máme dost vlastních problémů z toho, že po nás střílíte. Tak nám laskavě neházejte na hlavu ještě vaše problémy, pokud chcete, abychom to všichni zvládli!“
Další odmlka. Pak se z megafonu ozvalo: „Helejte, hoši, uvědomte si, že nemáte co činit s nějakýma dvoubitovýma pistolnickýma blbečkama s nízkým čelem, prasečíma očkama a mizivou slovní zásobou! My jsme totiž docela inteligentní a slušní chlápci. Kdybyste nás poznali ve společnosti, určitě bysme vám byli sympatický! Tak třeba o mně nikdo nemůže říct, že bych jen tak nazdařbůh střílel lidi a pak se vytahoval v zaplivanejch kosmickejch putikách! Já střílím lidi nazdařbůh a pak se celý hodiny svíjím výčitkama svědomí před svou dívkou!“
„A já zas píšu romány!“
vpadl mu do řeči jeho kolega. „Sice mi eště žádnej nevydali, ale tím spíš si dejte bacha, jsem děěěsně naštvanej!“
Fordovi oči hrozily vypadnutím: „Co jsou tihle dva zač?“
„Nevím,“ odpověděl Zafod, „ale připadalo mi lepší, když stříleli.“
„Tak vylezete po dobrým, nebo vás máme rozstřílet na cimprcampr?“
„Co byste radší?“
křikl Ford. V příští milisekundě se vzduch kolem nich začal znovu škvařit. Jeden vražomatický blesk za druhým sjížděl do krytu počítače před nimi. Kanonáda trvala několik nesnesitelných vteřin. Potom zmlkla, jen její ozvěna doznívala v náhlém skorotichu. „Jste tam ještě?“
houkl jeden z policajtů. „Jo,“ zavolali. „Dělali jsme to hrozně neradi,“ halasil druhý policajt. „Vypadalo to na to,“ odpověděl Ford. „Tak poslouchej, Bíblbroxi, A koukej poslouchat dobře!“
„Pročpak?“
hulákal Zafod. „Protože pro tebe máme ohromně inteligentní a zajímavej nápad! A taky humánní!“
řval policajt. „Buď se všichni vzdáte a necháte se trochu zmlátit – teda zase ne moc, protože zásadně vodmítáme nesmyslný násilí -, nebo vyhodíme do povětří celou tuhle planetu a nejspíš eště jednu nebo dvě další, kterejch jsme si všimli po cestě!“
„To je šílenství!“
vykřikla Trillian. „To nemůžete udělat!“
„Ale můžem,“ řval policajt. „Že jo?“
obrátil se ke svému soudruhovi. „Se ví! Budem holt muset, to je bez debaty,“ hulákal druhý. „Proč ale?“
naléhala Trillian. „Protože sou jistý věci, který člověk prostě musí, i když je osvícenej liberální policajt a vi, co je senzitivita atakdál.“
„Já jim prostě nsevěřím,“ brblal Ford a vrtěl hlavou. „Zastřílíme si zas trochu?“
hulákal první policajt na druhého. „Proč ne?“
Znovu spustili elektrickou palbu. Horko a rámus se vymykaly představám. Kryt počítače se začínal pomalu rozpouštět. Předek se roztavil už skoro celý a hutné stružky tekutého kovu se zvolna klikatily k místu, kde se uprchlíci krčili. V očekávání konce se schoulili ještě víc.

 


 

 

33. kapitola

Ale nakonec se nekonal, alespoň pro tu chvíli ne. Palba náhle ustala a ticho, jež následovalo, protrhlo jen dvojité zachroptění a žuchnutí. Čtyři přátelé se na sebe překvapeně podívali. „Co se stalo?“
vyhrkl Arthur. „Přestali,“ pokrčil rameny Zafod. „Proč?“
„Vím já? Chceš se jít zeptat?“
„Ne.“
Vyčkávali. „Haló!“
zavolal Ford. Žádná odpověď. „To je divný.“
„Třeba je to léčka.“
„Na to jsou moc blbí.“
„Co to bylo za žuchnutí?“
„Nevím.“
Opět několik vteřin čekali. „Jdu se tam podívat,“ ozval se Ford. Podíval se po ostatních. „Copak nikdo z vás neřekne: ‚Ne, to přece nemůžeš, půjdu já’?“
Všichni zavrtěli hlavou. „Dobře,“ rezignoval Ford a vstal. Chvíli se nedělo nic. Potom, asi o vteřinu později, se zase nic nedělo. Ford se snažil něco zahlédnout hustým kouřem, valícím se z hořícího počítače. Opatrně vykročil z úkrytu. Nic se nedělo. Asi o dvacet metrů dál zahlédl v hustém dýmu nezřetelnou postavu ve skafandru. Ležela na zemi jako beztvará hromada. O dvacet metrů dál druhá. nikoho jiného nebylo vidět. Fordovi to připadalo hodně zvláštní. Zvolna a nervózně postupoval k prvnímu policajtovi. Tělo setrvávalo v uklidňující nehybnosti a setrvalo v ní, i když k němu došel a přišlápl vraždomatickou pistoli, visící dosud z bezvládných prstů. Sehnul se a zvedl ji, aniž narazil na odpor. Policajt byl zřetelně mrtvý. Bleskový průzkum ukázal, že pochází z Blagulonu Kappa. Forma života dýchající metan, v řídké kyslíkové atmosféře Magrathey ovšem závislá na skafandru. Maličký počítač udržující životní funkce, zavěšený na zádech, kupodivu selhal. Ford v něm užasle zašťoural. Miniaturní počítače zabudované do skafandrů byly obvykle napojené na hlavní počítač na mateřské lodi prostřednictvím sub-eta vln. Naprosto spolehlivý systém mohl selhat, jen kdyby přestalo fungovat spojení s hlavním počítačem, ale takový případ se snad ještě nestal. Spěšně přešel ke druhému zhroucenému tělu a zjistil, že se mu přihodilo přesně totéž, nejspíš i ve stejnou chvíli. Zavolal ostatní, aby se také šli podívat. Žasli stějně jako Ford, ale jeho zvědavost nesdíleli. „Radši z téhle díry vypadneme,“ navrhl Zafod. „I kdyby tu nakrásně bylo, co hledám, ať je to, co je to, už to nechci.“
Sebral druhou vraždomatickou pistoli, odpráskl zcela neškodný účetní počítač a vyřítil se chodbou ven. V patách za ním ostatní. Zafod málem omylem odpráskl i aeroauto, čekající na ně opodál. Bylo prázdné, ale Arthur poznal, že patří Slartibartfastovi. Na jednoduchém ovládacím panelu viděli přišpendlenou ceduli. Na ní byla nakreslená šipka ukazující na jedno tlačítko. Pod šipkou stálo: Asi bude nejlepší zmáčknout tenhle knoflík.

 


 

 

34. kapitola

Aeroauto je katapultovalo rychlostí přesahující R 17 do ocelových tunelů vedoucích na neradostný povrch planety, zkrušený právě dalším chmurným úsvitem. Krajinu zalévalo nadpřirozeně šedavé světlo. R je míra rychlosti, definovaná jako rozumná cestovní rychlost, slučitelná s fyzickým i duševním zdravím a s požadavkem nepřijít pozdě dejme tomu o víc než pět minut. Z čehož vyplývá, že jde o téměř nekonečně variabilní číslo, měnící se s okolnostmi, neboť první dva faktory jsou proměnlivé nejen vzhledem k absolutně chápané rychlosti, ale i s přihlédnutím k faktoru třetímu. Pokud tuto rovnici neberete s úplným klidem, může jejím výsledkem být stres, žaludeční vředy, nebo dokonce smrt. R 17 není pevně stanovená veličina, ale na první pohled je jasné, že jde o rychlost značně přehnanou. Aeroauto se řítilo rychlostí R 17, chvílemi i vyšší, a vyklopilo je poblíž Srdce ze zlata, strnule stojícího na zmrzlé půdě jako vybělená kostra, načež se překotně vrhlo zpět, odkud přiletělo, nejspíš za nějakým veledůležitým posláním. Třesoucí se čtveřice stála a zírala na své plavidlo. Vedle něho stála ještě jedna loď. Policejní loď z Blagulonu Kappa, břidlicově zelená, žraloku podobná příšera, posetá černými nápisy různých velikostí a různého stupně nepřátelskosti. Nápisy informovaly každého, kdo by snad o to stál, odkud loď pochází, kterému policejnímu okrsku patří a kde je přívod energie. Vypadala jaksi nepřirozeně temná a tichá, dokonce i na loď, jejíž dvoučlenná posádka leží zrovna zadušená v místnosti plné kouře deset kilometrů pod zemí. Je to jedna z oněch těžko vysvětlitelných či definovatelných věcí, ale když je nějaká loď úplně mrtvá, člověk to okamžitě intuitivně vycítí. Ford to právě takhle cítil a připadalo mu jako naprostá záhada, že by loď i oba policajti najednou jen tak z ničeho nic sami od sebe odumřeli. Ve vesmíru to takhle jednoduše nechodí, alespoň podle jeho zkušeností. Jeho tři přátelé to cítili také tak, ale víc pociťovali lezavou zimu, a tak v záchvatu náhlého nedostatku zvědavosti raději pospíchali na palubu Srdce ze zlata. Ford zůstal venku a pustil se do zkoumání Blagulonské lodi. Jak ji obcházel, málem zakopl o nehybnou kovovou postavu ležící tváří k zemi ve studeném prachu. „Marvine!“
vykřikl, „co to děláš?“
„Jestli máš pocit, že si mě musíš všímat, tak to pusť z hlavy,“ hučel Marvin přidušeně. „Co zas, ty chlape kovová?“
zajímal se Ford. „Jsem hluboce depresívní.“
„Co se děje?“
„Nevím.“
„Proč ležíš obličejem v prachu?“
Třesoucí se Ford přičapl na zem k Marvinovi. „Je to velmi účinný způsob, jak vyjádřit mizérii, v níž se nacházím,“ hučel Marvin. „A nemusíš předstírat, že se se mnou chceš bavit, vím, že se ti hnusím.“
„Nehnusíš.“
„Ale ano, hnusím se každému. Je to součást pořádku ve vesmíru. Jen se dám s někým do řeči, už se mu začnu hnusit. I robotům se hnusím. Radši mě ignoruj a já se nejspíš někam odklidím.“
Namáhavě se postavil na nohy a odhodlaně se obrátil opačným směrem. „I tahle loď si mě hnusila,“ ukázal zkormouceně na policejní plavidlo. „Tahle loď?“
vyptával se Ford s náhlým zájmem. „Co se jí stalo? Nevíš náhodou?“
„Hnusila si mě, protože jsem se s ní dal do řeči.“
„Do řeči?“
Ford byl zvědavostí bez sebe. „Jak to myslíš, že ses s ní dal do řeči?“
„Jednoduše. Nudil jsem se, byl jsem depresivní, a tak jsem se napojil na její počítač. Dlouze jsme hovořili a já mu vyložil svůj názor na vesmír,“ stěžoval si Masvin. „A co se stalo potom?“
nedal se odbýt Ford. „Spáchal sebevraždu,“ odpověděl Marvin a odpajdal k Srdci ze zlata.

 


 

 

35. kapitola

Toho večera Srdce ze zlata dělalo, co mohlo, aby vzdálenost mezi ním a mračnem Koňské hlavy vzrostla na několik světelných let. Zafod se povaloval pod palmou v prostoru velitelského můstku a snažil se vylepšit si intelektuální kondici proplachováním obou hlav mohutnými Pangalaktickými megacloumáky. Ford a Trillian seděli v koutě a debatovali o životě a vůbec. Arthur se odebral na lože, aby si listoval Fordovým výtiskem Stopařova průvodce po Galaxii. Když už je nucel tam žít, měl by se o ní nejspíš něco dozvědět. Narazil na zajímavé heslo: „V dějinách všech významných galaktických civilizací rozeznáváme tři jasně rozlišitelné fáze, totiž Přežívání, Zkoumání a Tříbení, známé rovněž jako fáze JAK, PROČ a KDE. Pro první fázi je například charakteristická otázka JAK si obstaráme jídlo?, pro druhou PROČ jíme? kdežto pro třetí KDE poobědváme?“
Právě, když došel k této otázce, lodní interkom zabzučel a ožil. „Hej ty tam,“ ozval se Zafodův hlas, „máš hlad ty kluku pozemská?“
„Ehm, ano, něco bych jistě sezobl,“ odpověděl decentně Arthur. „Prima. Tak se drž, chlapče, skočíme si něco zhltnout do Restaurantu na konci vesmíru.“


Překlad Hollanová Jana

Určeno výhradně ke studijním účelům

Božena Němcová: Chytrá horákyně

Byli dva bratři. Jeden z nich byt bohatý statkář, neměl žádných dětí a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dat ji k bratru za husopasku. Dvě léta sloužila za stravu, po dvou letech zesílila a nastoupila za děvečku.

„Služ jen, Manko, spravedlivě,“ řekl ji strýc, „až vystoupíš, dám ti místo mzdy jalovici. Právě mám čtyrnedělní tele, to dochovám, a tobě to bude jistě milejší než peníze.“

„To víte,“ odpověděla Manka, a od té chvíle byla do práce jako oheň a krejcaru strýci neumařila. Ale strýc byl šelma. Manka sloužila tři léta poctivě a bez reptání, otec ale churavěl a stárnul, a ona musela domů, žádala tedy jalovici, z které už byla hodná kráva. Tu obrátil milý strýc kolečka, řka kdesi cosi, že jí tolik nedá, že jí to neslíbil, a chtěl ubohou Manku několika groši odbýti. Ta však nebyla hloupá, aby byla peníze přijala, ale doma s pláčem otci všecko povídala, usilujíc, aby šel panu prokurátorovi žalovat. Otec, jsa zlostí popuzen na nesvědomitého bratra, šel bez meškání do města a žalobu přednesl. Pan prokurátor ho vyslechl a poslal pro sedláka. Sedlák ale dobře tušil, jestli to pan prokurátor nějak nespraví, že musí jalovici dát, proto hleděl, jak by ho na svou stranu dostal. Pan prokurátor byl v rozpacích. Bohatého by si nerad byl rozhněval, a chudý měl přece právo na své straně. Rozsoudil tedy chytrým způsobem. Zavolal si každého zvlášť a dal jim hádačky: „Co je nejbystřejšího, co je nejsladšího a co nejbohatšího?“ s tím doložením, kdo to uhodne, že dostane jalovici.

Mrzuti odešli bratři domů, celou cestu rozvažujíce, co by to asi bylo, ale ani jeden ani druhý nemohl se pravdy domakat.

„No jak?“ ptala se žena bohatého sedláka, když přišel domů.

„Čert aby ty soudy vzal, teď jsem v bryndě,“ řekl sedlák a hodil tchořovkou o stůl.

„No a proč, co se ti stalo, prohrál jsi?“

„Co prohrál! Neprohrál, ale co nejspíše teprv prohraju. Prokurátor mně dal hádačku: ‚Co je nejbystřejšího, co nejsladšího a co nejbohatšího?‘ Jestli to uhodnu, zachovám jalovici.“

„To jsou věci s hádačkou. Já ji sama uhodnu. Co by mohlo být bystřejšího nad našeho černého špicla, co sladšího nad náš sud medu, co bohatšího nad naši truhlu tolarů?“

„Dobře máš, ženo, tys to uhodla, jalovice je naše.“ Tak se uspokojil milý sedlák a nechal si chutnat, co mu žena přistrojila.

Chalupník přišel domů celý smutný, pověsil klobouk na hřeb a sedl za stůl.

„No, Jak jste pořídil, táto?“ ptala se Manka.

„Ba pořídil. Jsou to páni, ti by člověka div nezbláznili.“

„Nu a co, povídejte pak.“

Táta povídal, co mu pan prokurátor uložil.

„Nu a co víc? To já sama uhodnu, jen nebuďte smuten, ráno vám to povím.“

Chalupník ale proto přece celičkou noc oka nezamhouřil. Ráno přijde Manka do sednice a povídá: „Až se vás bude prokurátor ptát, řekněte, nejsladší že je spaní, nejbystřejší že je oko a nejbohatší že je zem, z níž všecko pochází. Ale to vám pravím, ať neříkáte, od koho jste se to dověděl.“ Chalupník šel k panu prokurátorovi, žádostiv, zdali ta odpověď bude dobrá.

Nejdříve zavolal prokurátor sedláka a ptal se ho na rozluštění hádaček.

„Inu, já myslím,“ odpověděl sedlák, „že nemůže být nic bystřejšího nad mého špicla, který všecko vyčmuchá a vyslídi, nic sladšího nad můj sud medu, který již čtyři léta leží, nic bohatšího než moje truhla tolarů.“

„Milý sedláku,“ řekl pan prokurátor a pokrčil rameny, „to se mi nezdá, ale vyslechnu, s jakou bratr přišel.“

„Milostivý pane, já myslím, nejbystřejší že je oko, které mžikem všecko přehlídne, nejsladší že je spaní, neboť ať je člověk jak chce zarmoucen a utrmácen, když spí, neví o ničem a někdy se i ve snu potěší, a nejbohatší že je zem, z níž všecko naše bohatství pochází.“

„Tys uhodl, a dostaneš jalovici. Ale pověz mi, kdo ti to řekl, neboť vím, že se to z tvé hlavy neurodilo!“

Dlouho nechtěl chalupník povědět, ale když pán na něho naléhal, spletl se a vyjel s barvou ven.

„Dobře tedy, když je tvá dcera tak chytrá, ať přijde zítra ke mně, ale ať to není ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na voze.“

To byl chalupníkovi zase kámen na srdce.

„Milá Manko,“ řekl, když přišel domů, „tys to pěkné spravila, prokurátor nechtěl věřit, že to mám ze své hlavy, já musel povědět, co jsem věděl, a nyní máš k němu přijít, ale nemá to být ani ve dne ani v noci, nemáš být ani nahá ani ustrojená a nemáš přijít ani pěšky ani na voze!“

„Nu, to je toho, jen nechte, však já to vyvedu.“

O dvou hodinách s půlnoci Manka vstala, vzala režný, velmi řídký žok, oblékla ho na sebe, na jednu nohu vzala punčochu, na druhou naboso střevíc, a když bylo ke třetí hodině, mezi dnem a nocí, sedla na kozu a napolo pěšky, napolo po jezdecku do města se dostala. Pan prokurátor se koukal z okna a chytrou horákyni již očekával. Uviděv, že tak dobře svou úlohu provedla, vyšel ji naproti a pravil: „Nyní vidím, že jsi vtipné děvče, chceš-li, vezmu si tě za ženu.“

„Proč ne, chci,“ odpověděla Manka, přeměřivši pana prokurátora od hlavy k patě. Ženich si vzal hezkou nevěstu pod paždí a vedl ji do pokoje. Nato poslal pro tátu, pro krejčíře, a dal ušít šaty pro nastávající paní prokurátorovou.

Den před svatbou přikázal ženich nevěstě, aby se nikdy do jeho věcí nepletla, do žádného soudu ani do čeho jiného, sice že se musl tu chvíli k otci navrátit.

„Učiním po tvé vůli,“ odpověděla nevěsta.

Druhý den byla svatba, a z Manky se stala velká paní. Než ona se dobře do všeho hodila, ke každému byla vlídná a manžela milovala, za to ji také každý měl u veliké vážnosti. Jedenkráte přišli k panu prokurátorovi dva sedláci, jeden měl hřebce, druhý kobylu. Oba koně ale měli dohromady. Když kobyla dostala hříbě, nastala otázka, komu náleží. Sedlák, co měl hřebce, tvrdil, že vším právem jemu hříbě patří; sedlák, jemuž kobyla patřila, dokazoval, že má k hříběti ještě větší právo. Tak se hádali, až se dostali k panu prokurátorovi. Sedlák, jehož byl hřebec, měl velké bohatství, i dal panu prokurátorovi dobré slovo po straně, a hřebec dostal hříbě.

Zatím ale paní prokurátorová všecko ve vedlejším pokoji vyslechla, i nelíbil se ji nespravedlivý rozsudek pana manžela. Když vyšel chudší sedlák ven, zakývala na něho a pravila mu stranou:

„Vy hloupý, pročpak jste se nechal tak napálit? Kdopak to jakživ slyšel, aby měl hřebec hříbě?“

„Inu, jáť ovšem myslím, že se mi velká křivda stala, ale když to milostpán tak spravil, co mám dělat?“

„Věřím vám, ale poslechněte, co vám řeknu, pod tou výminkou, jestli se žádný nedoví, kdo vám tu radu dal. Zítra okolo poledního vezměte sítě, vylezte na vrch Skarman a dělejte, jako byste chytal ryby. Můj muž půjde s několika pány v tu dobu okolo. Až vás uhlídají, budou se vás ptát, co tam děláte, vy jim odpovězte, když mohou mít hřebci hříbata, že mohou také na vrchu ryby růst.“

Sedlák se paní poděkoval a slíbil, že se podle rady zachová. Druhý den si vyšel pan prokurátor s několika pány na lov. Tu vidí již zdaleka na Skarmanu sedláka sítě roztahovat. Pustili se všichni do smíchu, a když přišli až k samému vrchu, ptali se sedláka, co na vrchu dělá. „Chytám ryby,“ odpověděl sedlák.

„Ty bláznivý!“ křičel pan prokurátor, „kdo to jakživ slyšel, aby na vrchu ryby rostly?“

„Když mohou mít hřebci hříbata, mohou také na vrchu ryby růst,“ odpověděl sedlák.

Pan prokurátor zůstal jako pivoňka; hned si ale zavolal sedláka dolů, vzal ho na stranu a řekl: „To hříbě je tvoje, ale dříve mi povíš, kdo ti tu radu dal.“

Sedlák zapíral co mohl, ale konečně přece paní prokurátorovou vyzradil.

Navečer přijde pan prokurátor domů, ale paní si ani nevšímaje chodí po pokoji, nemluví ani slova a na žádnou otázku neodpovídá. Paní si hned pomyslila, jaký škvor mu v mozku vrtá, nicméně trpělivě očekávala, k jakému konci se to schýlí.

Po hodné chvíli zůstal pan manžel se zamračenou tváří před ni stát a pravil: „Víš-li pak, co jsem ti před svatbou přikazoval?“

„Vím to, vím.“

„Pročpak jsi tedy sedlákovi radila?“

„Protože nespravedlnost snésti nemohu. Ubohý sedlák byl ošizen.“

„Aťsi byl ošizen, nebo ne, tobě do toho nic nebylo. Nyní se navrať, odkud jsi přišla; abys však neřekla, že jsem i s tebou nespravedlivě naložil, dovolím ti odtud vzít, co tobě nejmilejšího.“

„Děkuji, milý muži, za tvou dobrotu, a když jinak být nemůže, poslechnu. Dovol, abych ještě naposled s tebou povečeřela, a to tak vesele, jako by se nebylo pranic mezi námi událo.“

Manka běžela hned do kuchyně, dala dobrou večeři přistrojit a to nejlepší vino uchystat.

Když byla jídla na stole, sedli oba za stůl, jedli, pili a hovořili jako o hodech. Pani připíjela panu manželu dost a dost, a když viděla, že je trochu zpitý, poručila služebníku, aby jí ještě tu nalitou sklenici vína podal.

„Milý muži! Tu sklenici vína vypij na moje zdraví a na rozloučenou. Jak to učiníš, půjdu domů.“

Pan manžel vzal víno a jedním lokem je vypil na zdraví manželčino; ale již ledva jazykem vládnul. Po chvilce mu hlava sklesla a on tvrdě usnul. Paní všecko zamkla, služebnici pána uložili, potom ho vzali i s posteli na ramena a šli za paní. Otec spínal ruce, vida pozdě v noci podivný průvod k chalupě přicházet. Teprv když mu dcera všecko vysvětlila, byl spokojen.

Slunce stálo hezky vysoko, když se pan prokurátor probudil. Kouká, mne si oči, a nemůže se vzpamatovat, co se to s ním stalo. Tu vejde do dveří jeho paní v prosté, ale čisté selské sukni, s černým čepcem na hlavě. „Ty jsi tu ještě?“ ptá se jí.

„Nu, proč bych nebyla? Vždyť jsem doma.“

„A co já tu dělám?“

„Což jsi mně nedovolil, abych si vzala s sebou, co mi je nejmilejšího? Tys mi nejmilejší, tedy jsem si vzala tebe.“

Pan prokurátor se dal do smíchu, řka: „Budiž ti odpuštěno! Vidim však zřejmě, že jsi nade mne chytřejší, proto budeš také od dnešního dne ty soudit, a ne já.“

Paní prokurátorová byla tomu ráda a od toho dne soudila ona, a bylo všude dobře.

Pohádka o perníkové chaloupce

Božena Němcová: Pohádka o perníkové chaloupce

Byl jeden chudobný otec a měl dvě děti, Honzíček a Marušku. On chodíval do lesa dřevo porážet a nemohl na děti pozor dávat; proto když jim, malým dětem, matka umřela, oženil se, aby měly děti zase matku. Ale ta druhá matka nebyla hodná, neměla ráda otce, ani děti, a otec měl proč naříkat.

Jednou se té maceše ty děti tak zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl a více aby domů se nevracely; darmo se tomu muž protivil děti svoje zavést, ale žena pokoje nedala, on se jí bál, a proto se smutným srdce jednoho dne dětem řekl: „Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody.“

Děti radostí skákaly, vzaly hned džbánečky a s otcem do lesa se ubíraly. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velkou mýtinu jahod, kde se vše jen červenalo, a řekl jim: „No, milé moje děti, tuto sbírejte si jahody, a já tamto půjdu dříví porážet, dokud mě budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě.“ Děti dychtivě padly na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromoví palici, která větrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví poráží. Když tak děti ošálil, vrátil se domů a děti v lese nechal.

Když měly děti plné již džbánky a dosyta se najedly, začaly myslit, aby se k otci podívaly. – I šly tam, odkud se po chvílích udeření palice ozývalo, ale nenašly tátu, jen jeho palice visela na stromě.

„Kdepak jen náš tatínek bude, snad šel domů a nás tu nechal,“ řekl Honzíček.

„Ale copak si to myslíš, však on tatínek někde bude a přijde zajisté pro nás, jen tu buďme,“ řekla Maruška.

A tedy čekaly a z dlouhé chvíle jedly zase jahody ze džbánku, až byly džbánky prázdné, musely je tedy zase naplnit, a tak jim ušla chvíle. Než začalo se stmívat, přestal tlukot palice a dětem bylo úzko, i vzaly džbánky a šly hledat otce.

„Slunéčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!“ volaly lesem; ale žádného ohlasu neslyšely.

„To jsme už, milý Honzíčku, zabloudili a tatínka nenajdeme; musíme tu zůstat přes noc,“ řekla Maruška; ona byla starší a moudřejší.

„Ale já se bojím,“ Honzíček na to.

„No tedy počkej, já vylezu na strom, jestli uvidím nějaké světlo a vtu stranu bychom se potom dali,“ těšila ho Mařenka a hned taky na strom lezla. – Ze stromu dívala se kolem dokola, když viděla zdaleka světýlko, zavolala Honzíčka, aby se už nebál, slezla dolů, a v tu stranu, kde světlo viděla, se dali. I přišli z lesa ven, na zelenou louku; na té louce viděli hezkou chaloupku a ta chaloupka byla perníková. Šli až k okénku, koukli dovnitř a viděli tam sedět starou bábu a dědka.

„Počkej,“ řekl Honzíček, „já vlezu na střechu, ulomím kus perníčku a budem se mít dobře.“

„A jestli na nás přijdou,“ Maruška se strachovala – ale Honzíček byl už na střeše a loupal perníček a Marušce dolů házel.

I poslala bába dědka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by někdo loupal perníček. Šel dědek ven a ptá se: „Kdopak to na mé střeše loupá perníček?“

„I ne, dědečku, to větříček,“ tenkým hláskem odpověděla Maruška pod oknem – a dědek se spokojil. Děti se byly najedly a pod oknem se uhnízdily k spánku.

Ráno si vlezl zase Honzíček na střechu, aby si uloupnul kus perníčku, a bába zase poslala dědka se podívat. – Maruška chtěla zase dědečka odbýt, ale on ji viděl a šel to bábě povědít.

„Chutě, Honzíčku, musíme utéct, sice bude s námi zle,“ volala Maruška na Honzíčka, neboť slyšela, jak bába dědka posílá, aby jí ty děti přivedl, že si je upeče.

Honzíček skočil ze střechy, Maruška ho chytila za ruku, a utíkali, co mohli a kam je oči vedly, a dědek hnal se za nimi, ale že byl tlustý a nemotorný, nemohl jim přece stačit. Než nebyly by mu ty dětičky utekly, kdyby se tu byla pojednou žena nevyskytla na lenném poli.

„Prosím vás, panímámo, povězte nám, kudy bychom se dali; zlý dědek z perníkové chaloupky nás honí, chtějí nás upéct, že jsme jim kousek střechy uloupli.“

„Tuto se dejte do lesa, tou cestičkou, však já dědka zdržím,“ řekla plečka a ukazovala dětem do lesa.

Děti utíkaly dále, a za chvíli přiběhl dědek silně si odfukoval.

„Osobo,“ ptal se plečky, „neviděla jste tudy jít dvě děti?“

„Pleju len,“ odpověděla žena, jako by mu nerozuměla.

„Osobo, já se vás ptám, jestli jste tudy viděla jít děti.“

„Až vypleju a uzraje, budem trhat.“

„Osobo, rozumějte pak, ptám se vás, jestli jste viděla tudy jít děti.“

„Až vytrháme, budem drhnout semeno a pak len močit.“

„Osobo, cožpak nerozumíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„Po vymočení prostírat a v peci sušit.“

„Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„Nu, a po vysušení budem třít a po vytření vochlovat.“

„Osobo, neslyšíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„Tak; nu, a po vochlování budem nadívat na kužele a příst.“

„Osobo, co mi do toho, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„Až napředem pěkných tenkých přadýnek, budem soukat.“

„Osobo, osobo, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„Až nasoukáme, budem tkát pěkné tenké plátno.“

„Osobo, co je mi do plátna, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„až utkáme, budem bílit, až vybílíme, budem stříhat a šít košile, košilky, šátky a stužky, sukně a zástěrky.“

„Osobo, cožpak si na uších sedíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti.“

„A tak, co s tím budem dělat? – Nu, budem se do toho odívat a nosit se čistě bíle.“

„Osobo, prosím vás, neviděla jste tudy jít děti?“

„Až to roztrháme? – Nu, pak to podpálíme, uděláme z toho troud. Nu, do troudu budem pak křesat tak dlouho, dokud vydá živou jiskřičku a boží ohníček ho nestráví. Boží ohníček rozejde se v dým, dým pak v povětří, a to je konec mojí řeči.“

Osobo, já se vás na to neptal, ptám se vás, neviděla-li jste tudy jít děti.“

„Děti, nu, to jste měl hned říct, bodejť neviděla, ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky,“ při těch slovech ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, než byla dříve děti poslala. Dědek to poznal, zlostí odplivnul a zpátky domů šel, a když odešel, i žena z pole zmizela a děti přišly domů.

Franz Kafka: Proměna

FRANZ KAFKA: PROMĚNA

I

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami, Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující -, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí.

Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií. Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil.

Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal! Ucítil nahoře na břiše slabé svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl to místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo.

Sklouzl opět zpátky do dřívější polohy. Z toho časného vstávání člověk dočista zpitomí, pomyslel si. Člověk se potřebuje vyspat. Jiní kupci si žijí jak ženy v harému. Když se například během odpoledne vrátím do hostince, abych si přepsal získané zákazníky, sedí si tihle páni teprve u snídaně. To bych si tak mohl zkusit u svého šéfa; na místě bych letěl. Ostatně kdoví jestli by to pro mne nebylo lepší. Kdybych se kvůli rodičům nedržel, dávno bych dal výpověď, šel bych rovnou k šéfovi a od plic bych mu řekl, co si myslím. Ten by určitě spadl z pultu! Je to také divný způsob, sednout si na pult a z té výšky mluvit se zaměstnancem, který navíc kvůli šéfově nedoslýchavosti musí přistoupit až těsně k němu. Nu, ještě se té naděje docela nevzdávám; jen co budu mít pohromadě tolik peněz, abych splatil, co mu rodiče dluží – může to trvat ještě tak pět šest let -, rozhodně to udělám. Pak se to rozetne. Prozatím ovšem musím vstát, protože mi v pět jede vlak.

A podíval se na budík, který tikal na prádelníku. Pane na nebi! pomyslel si. Bylo půl sedmé a ručičky šly klidně dál, dokonce bylo půl pryč, pomalu už tři čtvrti. Že by byl budík nezazvonil? Z postele bylo vidět, že byl správně nařízen na čtvrtou hodinu; určitě také zvonil. Ale což bylo možné klidně zaspat to zvonění, které otřásá nábytkem? Nu, klidně zrovna nespal, zato patrně tím tvrději. Co však teď počít? Příští vlak jede v sedm hodin; aby ho stihl, musil by si nesmírně pospíšit a kolekce ještě není sbalená a sám se necítí nijak zvlášť svěží a spolehlivý. A i kdyby vlak stihl, šéfovo hromování ho nemine, poněvadž sluha z obchodu čekal u vlaku o páté a dávno podal hlášení, že ho zmeškal. Je to šéfova stvůra, bez páteře a bez vlastního rozumu. Co kdyby se hlásil nemocný? Ale to by bylo krajně trapné a podezřelé, poněvadž za celých pět let služby nebyl Řehoř ani jednou nemocen. Šéf by určitě přišel s lékařem od nemocenské pokladny, vyčítal by rodičům, že mají líného syna, a všechny námitky by zatrhl odkazem na lékaře od pokladny, pro kterého jsou přece vůbec všichni lidé úplně zdrávi, jenže se štítí práce. A byl by ostatně v tomto případě v neprávu? Až na jistou ospalost, která byla po tom dlouhém spaní doopravdy zbytečná, cítil se Řehoř skutečně docela dobře a dokonce měl řádný hlad.

Když si to všechno v největším spěchu rozvažoval a nemohl se odhodlat vylézt z postele – budík právě odbíjel tři čtvrti na sedm -, ozvalo se opatrné zaklepání na dveře v hlavách postele. „Řehoři,“ zavolal hlas – byla to matka – „je tři čtvrti na sedm. Nechtěla odjet?“ Ten něžný hlas! Řehoř se zděsil, když uslyšel hlas, jímž odpověděl, nepochybně svůj dřívější hlas, do něhož se však jakoby zezdola mísilo jakési nepotlačitelné, bolestné pípání, které jedině první okamžik ponechávalo slovům zřetelnost, natolik však rozrušilo jejich doznění, že člověk nevěděl, jestli dobře slyší. Řehoř chtěl obšírně odpovědět a všechno vysvětlit, za těchto okolností se však omezil na pouhé: „Ano, ano, děkuji maminko, už vstávám.“ Skrz dřevěné dveře nebylo asi venku znát změnu v Řehořově hlase, neboť matka se tím prohlášením uspokojila a odšourala se pryč. Ale krátká rozmluva upozornila ostatní členy rodiny, že Řehoř je proti očekávání ještě doma, a už klepal na jedny z postranních dveří otec, slabě, ale zato pěstí. „Řehoři, Řehoři,“ volal, „copak je?“ A po malé chvilce znovu naléhavě a hlubším hlasem: „Řehoři! Řehoři!“ U druhých postranních dveří se však ozval tichý, naříkavý hlas sestry: „Řehoři? Není ti dobře? Potřebuješ něco?“ Na obě strany odpověděl Řehoř: „Už jsem hotov,“ a snažil se co nejpečlivěji vyslovovat a dlouhými odmlkami mezi jednotlivými slovy zbavit svůj hlas všeho nápadného. I otec se vrátil k snídani, avšak sestra zašeptala: „Řehoři, otevři, pro všechno na světě.“ Ale Řehoře ani nenapadlo otevřít, zato velebil svou opatrnost, jíž přivykl na cestách, že totiž i doma na noc zamykal všechny dveře.

Nejdříve chtěl v klidu a nerušeně vstát, obléci se a především nasnídat, a pak teprve si rozvážit, co dál, neboť mu bylo jasné, že úvahy v posteli k ničemu rozumnému nepovedou. Vzpomněl si, že už častěji cítíval v posteli jakousi lehkou bolest, způsobenou snad nešikovnou polohou, a když potom vstal, ukázalo se, že si to jen namlouval, i byl teď zvědav, jak se dnes jeho představy pozvolna rozplynou. Změna hlasu nevěstí ostatně nic jiného než řádné nachlazení, nemoc obchodních cestujících, o tom neměl nejmenší pochyby.

Odhodit přikrývku bylo docela prosté; stačilo, aby se jen trochu nafoukl, a spadla sama. Ale dál už to šlo těžko, hlavně proto, že byl tak nesmírně široký. Byl by potřeboval paže a ruce, aby se zdvihl; místo nich měl však jen spoustu nožiček, které byly neustále v roztodivném pohybu a které navíc nebyl s to ovládat. Chtěl-li naráz některou z nich pokrčit, pak se určitě narovnala; a když se mu konečně povedlo provést s onou nohou to, co chtěl, pracovaly zatím všechny ostatní s krajním, bolestném vzrušení jako pominuté. „Jenom se zbytečně nezdržovat v posteli,“ řekl si Řehoř.

Nejdřív se chtěl dostat z postele spodní částí těla, avšak tato spodní část, kterou ostatně ještě neviděl a již si ani nedovedl dost dobře představit, byla, jak se ukázalo, příliš těžko pohyblivá; šlo to tak pomalu; a když sebou nakonec málem zuřivě, vší silou a bez ohledu hodil dopředu, špatně zvolil směr, prudce narazil na dolní čelo postele a palčivá bolest, již ucítil, ho poučila, že právě spodní část těla je v tu chvíli snad nejchoulostivější.

Zkusil proto dostat z postele nejdříve horní část těla a opatrně otáčel hlavu k pelesti. To se též snadno podařilo a tělesná masa, přes svou šíři a tíhu, se posléze pomalu valila tím směrem, kam se obrátila hlava. Ale když konečně hlava trčela ven z postele do prázdného prostoru, bál se najednou postupovat tímto způsobem dál, neboť kdyby tak nakonec sletěl, musel by to být zrovna zázrak, aby si neporanil hlavu. A zrovna teď ani za nic nesmí pozbýt vědomí; to raději zůstane v posteli.

Ale když tu po opětovném namáhání zase ležel a oddychoval jako předtím a znovu viděl, jak nožičky spolu zápolí snad ještě krutěji, a nepřipadalo mu již možné vnést do té zvůle klid a řád, říkal si zas, že nemůže setrvávat v posteli a že nejrozumnější bude obětovat vše, jen bude-li tu sebemenší naděje, že se tím z postele vysvobodí. Zároveň si však znovu a znovu připomínal, že mnohem lepší než zoufalé rozhodnutí je klidná a nejklidnější rozvaha. V takových okamžicích se zahleděl co nejupřeněji k oknu, bohužel však pohled na ranní mlhu, zahalující i protější stranu úzké ulice, skýtal málo důvěry a svěžesti. „Už sedm hodin,“ řekl si, když budík znovu odbíjel, „už sedm hodin a pořád ještě taková mlha.“ A chvilku zůstal ležet v klidu a slabě oddychoval, jako by snad očekával, že naprosté ticho vrátí skutečné a samozřejmé poměry.

Potom si však řekl: „Než odbije čtvrt na osm, bezpodmínečně musím být úplně venku z postele. Ostatně do té doby se po mně přijde zeptat také někdo z obchodu, protože obchod se otvírá před sedmou.“ A chystal se teď vykolébat tělo po celé délce úplně rovnoměrně z postele ven. Spustí-li se z postele takto, zůstane hlava, již hodlal při pádu prudce zvednout, ještě nejspíš bez úrazu. Hřbet je, zdá se, tvrdý; tomu se snad při pádu na koberec nic nestane. Nejpovážlivější mu připadalo pomyšlení na ten hlasitý rámus, který se určitě ozve a patrně vyvolá za dveřmi ne-li zděšení, tedy jisté obavy. Musel se toho však odvážit.

Když už Řehoř napůl čněl z postele ven – nová metoda byla spíš hrou než námahou, stačilo, aby se vždycky jen trhnutím kousek pohoupl -, napadlo ho, jak by bylo všechno jednoduché, kdyby mu přišli na pomoc. Dva silnější lidé – měl na mysli otce a služebnou – by docela zračili; musili by mu jen vsunout paže pod vypouklý hřbet, vyloupnout ho tak z postele, sehnout se s břemenem a pak jen opatrně vyčkat, až provede přemet na podlahu, kde snad nožičky dostanou nějaký smysl. Nu, nehledě k tomu, že dveře jsou zamčené, má snad vážně volat o pomoc? Přes všechnu bídu nemohl při tom pomyšlení potlačit úsměv.

Byl už tak daleko, že při silnějším zhoupnutí sotva držel rovnováhu, a teď už se co nejdřív musel definitivně rozhodnout, neboť bylo za pět minut čtvrt na osm – když se u dveří od bytu ozval zvonek. „To je někdo z obchodu,“ řekl si a skoro strnul, kdežto nožičky se roztančily tím rychleji. Na okamžik všechno ztichlo. „Neotevřou,“ řekl si Řehoř v jakési nesmyslné naději. Ale potom ovšem jako vždy vykročila služebná pevným krokem ke dveřím a otevřela. Sotva Řehoř uslyšel první slovo návštěvníkova pozdravu, už věděl, kdo to je – sám prokurista. Proč jen je Řehoř odsouzen, aby sloužil u firmy, kde nejmenší nedbalost vzbouzí hned největší podezření? Jsou snad všichni zaměstnanci dohromady darebáci, není snad mezi nimi ani jeden věrný, oddaný člověk, který třeba jen pár hodin po ránu nevyužije pro obchod, a už ho k zbláznění hryže svědomí a dočista není v stavu vylézt z postele? Copak opravdu nestačilo poslat učedníka, aby se zeptal – když už to prostě bez toho doptávání nejde -, to musí přijít sám prokurista a celé nevinné rodině se tak musí dát najevo, že přešetření této podezřelé okolnosti lze svěřit jedině prokuristovu rozumu? A spíš s rozčilení, jež tyto úvahy v Řehořovi vyvolaly, než z řádného rozhodnutí vymrštil se vší silou z postele. Ozvalo se hlasité bouchnutí, ale žádný zvláštní rámus to nebyl. Trochu ztlumil pád koberec, též hřbet byl pružnější, než si Řehoř myslel, odtud ten dosti nenápadný, tlumený zvuk. Jen na hlavu nebyl dost opatrný a uhodil se do ní; kroutil jí a vzteky i bolestí ji třel o koberec.

„Tam uvnitř něco spadlo,“ řekl prokurista v pokoji vlevo. Řehoř si zkoušel představit, jestli by se také prokuristovi nemohlo jednou stát něco podobného jako dnes jemu; vždyť takovou možnost je vlastně nutno připustit. Ale jako v neomalenou odpověď na tuto otázku udělal prokurista ve vedlejším pokoji několik rázných kroků a zavrzal lakýrkami. Z pokoje vpravo oznamovala sestra Řehořovi šeptem: „Řehoři, prokurista je tu.“ „Já vím,“ řekl Řehoř pro sebe; ale netroufal si promluvit tak nahlas, aby to sestra uslyšela.

„Řehoři,“ řekl teď otec z levého pokoje, „přišel pan prokurista a táže se, proč jsi neodjel ranním vlakem. Nevíme, co mu máme říci. Ostatně chce také mluvit s tebou osobně. Otevři tedy, prosím tě. On už bude tak laskav a promine nám ten nepořádek v pokoji.“ „Dobré jitro pane Samso,“ volal už prokurista vlídně. „Není mu dobře,“ řekla matka prokuristovi, zatímco otec ještě mluvil u dveří, „není mu dobře, pane prokuristo, to mi věřte. Jakpak by jinak mohl Řehoř zmeškat vlak? Vždyť ten chlapec nemyslí na nic jiného než na obchod. Už se skoro zlobím, že si někdy večer nevyjde; teď byl přece týden ve městě, ale večer co večer byl doma. Sedí tu s námi u stolu a tiše si čte noviny nebo studuje jízdní řády. K rozptýlení mu stačí vyřezávat si lupenkovou pilkou. Tuhle si například za dva tři večery vyřezal rámeček; podívejte se, jaký je pěkný; visí uvnitř v pokoji; hned ho uvidíte, jak Řehoř otevře. Jsem vůbec ráda, že tu jste, pane prokuristo; sami bychom byli Řehoře nepřiměli, aby otevřel; je takový umíněný; a určitě mu není dobře, ačkoli to ráno zapíral.“ „Hned přijdu,“ řekl Řehoř pomalu a obezřetně a nehýbal se, aby mu neušlo ani slovo z rozhovoru. „Jinak si to, milostivá paní, také nedovedu vysvětlit,“ řekl prokurista, „doufejme, že to není nic vážného. I když na druhou stranu zas musím říci, že my obchodníci – bohužel nebo naštěstí, jak chcete – musíme velmi často lehkou nevolnost z obchodních ohledů prostě přemoci.“

„Tak může už pan prokurista k tobě dovnitř?“ ptal se netrpělivý otec a znovu zaklepal na dveře. „Ne,“ řekl Řehoř. V pokoji vlevo nastalo trapné ticho, v pokoji vpravo začala sestra vzlykat.

Pročpak nejde sestra k ostatním? Asi teprve vstala a ještě se ani nezačala strojit. A proč pláče? Protože on nevstává a nepouští prokuristu dovnitř, protože se vystavuje nebezpečí, že ztratí místo a že by pak šéf zase znovu pronásledoval rodiče starými pohledávkami? To jsou snad přece jen zatím zbytečné starosti. Ještě je Řehoř zde a ani ho nenapadá opustit rodinu. V tuto chvíli zde ovšem leží na koberci a nikdo, kdo by znal jeho stav, by po něm nemohl vážně žádat, aby pustil prokuristu dovnitř. Ale kvůli této malé nezdvořilosti, pro niž by se přece později snadno našla vhodná výmluva, nemohou Řehoře jen tak najednou propustit. A Řehořovi se zdálo, že by bylo mnohem rozumnější, kdyby ho teď nechali na pokoji a nerušili ho pláčem a domlouváním. Ale právě ta nejistota druhé skličovala a omlouvala jejich chování.

„Pane Samso,“ zvolal teď prokurista zvýšeným hlasem, „copak se děje? Zabarikádujete se tu v pokoji, odpovídáte jen ano a ne, působíte rodičům velké, zbytečné starosti a zanedbáváte – podotýkám to jen tak mimochodem – své úřední povinnosti způsobem vlastně neslýchaným. Mluvím tu jménem vašich rodičů a vašeho šéfa a žádám vás se vší vážností o okamžité jasné vysvětlení. Já žasnu, já žasnu. Měl jsem za to, že vás znám jako pokojného, rozumného člověka, a vy tu teď najednou, zdá se, chcete předvádět prapodivné vrtochy. Šéf mi sice dnes ráno naznačil možné vysvětlení vaší nedbalosti – týkalo se inkasa, jež vám bylo nedávno svěřeno -, ale já jsem se opravdu téměř zaručil svým čestným slovem, že takové vysvětlení jistě není správné. Teď však tu vidím vaši nepochopitelnou umíněnost a dočista ztrácím chuť sebeméně se vás zastávat. A vaše postavení naprosto není nejpevnější. Měl jsem původně v úmyslu říci vám to všechno mezi čtyřma očima, ale když mě tu necháváte tak nadarmo ztrácet čas, nevím, proč by se o tom neměli dovědět i vaši páni rodiče. Vaše výkony v poslední době byly tedy velmi neuspokojivé; není sice roční doba na zvláštní obchody, to uznáváme; avšak taková roční doba, kdy by se nedělaly žádné obchody, vůbec neexistuje, pane Samso, nesmí existovat.“

„Ale pane prokuristo,“ zvolal Řehoř celý bez sebe a v rozčilení zapomněl na všechno ostatní, „vždyť já hned, okamžitě otevřu. Slabá nevolnost, závrať mi nedovolily vstát, ležím teď ještě v posteli. Ale teď už jsem zase docela, ;věží. Zrovna vstávám z postele. Jen chvilku strpení! Nejde cca ještě tak dobře, jak jsem myslel. Je mi už ale líp. Jak jen to tak na člověka padne! Ještě včera večer mi bylo docela dobře, rodiče to přece vědí, totiž lépe řečeno už včera večer jsem tak trochu něco tušil. Muselo to být na mně vidět. Proč jen jsem to v obchodě nehlásil! Ale to si člověk vždycky myslí zlí, že nemoc přechodí a že není třeba zůstávat doma. Pane prokuristo! Ušetřte mé rodiče! Vždyť k všemu tomu, co mi vyčítáte, není důvod; vždyť mi o tom nikdo slovo neřekl. Třeba jste nečetl poslední zakázky, které jsem posílal. Ostatně ještě vlakem o osmé pojedu na cestu, těch pár hodin klidu mě posilnilo. Jenom se nezdržujte, pane Prokuristo; hned jsem v obchodě, a buďte tak laskav, vyřiďte to panu šéfovi spolu s mým poručením!“

A zatímco to všechno Řehoř ze sebe o překot chrlil a sotva věděl, co říká, snadno se, patrně díky cviku, který získal v posteli, přiblížil k prádelníku a pokoušel se teď pod1e něho vztyčit. Skutečně chtěl otevřít, skutečně se chtěl ukázat a promluvit s prokuristou; byl žádostiv dovědět se, co řeknou ostatní, kteří po něm teď tak volají, až ho uvidí. Jestli se polekají, nebude už mít Řehoř žádnou odpovědnost a může být klidný. Jestli ale přijmou vše s klidem, pak ani on se nemá proč rozčilovat, a pospíší-li si, může být skutečně v osm na nádraží. Nejdříve se párkrát smekl po hladkém prádelníku, ale posléze se odrazil vší silou a stál zpříma; bolestí v podbřišku si už vůbec nevšímal, ačkoli ho tam zle pálilo. Potom padl na opěradlo blízké židle a noožičkami se zachytil jeho okraje. Avšak tím také nad sebou nabyl vlády a zůstal potichu, neboť teď si mohl doslechnout, co říká prokurista.
„Rozuměli jste jediné slovo?“ ptal se prokurista rodičů, „snad si z nás nedělá blázny?“ „Proboha,“ zvolala už matka s pláčem, „třeba je těžce nemocen a my ho tu trápíme. Markétko! Markétko!“ zvolala pak. „Co je, maminko?“ volala sestra z druhé strany. Domlouvaly se přes Řehořův pokoj. „Musíš okamžitě k lékaři. Řehoř je nemocen. Honem pro lékaře. Slyšelas teď, jak Řehoř mluví?“ „To byl zvířecí hlas,“ řekl prokurista nápadně tiše ve srovnání s matčiným křikem. „Anno! Anno!“ volal otec skrz předsíň do kuchyně a zatleskal, „ihned běžte pro zámečníka!“ A už proběhla obě děvčata s šustícími sukněmi předsíní – jak se dokázala sestra tak rychle ustrojit? – a vyrazila z bytu. Ani nebylo slyšet bouchnout dveře; snad je nechaly otevřené, jak to bývá v bytech, kde se stalo velké neštěstí.

Ale Řehoř byl teď mnohem klidnější. Jeho slovům tedy už sice nerozuměli, ačkoliv jemu připadala dost jasná, jasnější než předtím, snad proto, že ucho si zvyklo. Ale rozhodně už teď uvěřili, že to s ním není docela v pořádku, a jsou mu schopni pomoci. Důvěra i jistota, s nimiž byla učiněna první opatření, působily na něho blahodárně. Měl pocit, že je opět zahrnut do lidského okruhu, a jak od lékaře, tak od zámečníka – jež od sebe vlastně přesně neodlišoval – čekal velkolepé a překvapivé výkony. Aby měl pro nadcházející rozhodná jednání co možná jasný hlas, odkašlal si trochu, snaže se to ovšem provést zcela tlumeně, neboť možná že už tento zvuk zněl jinak než lidské kašlání, což si už sám netroufal posoudit. Vedle v pokoji zatím všechno úplně ztichlo. Snad sedí rodina s prokuristou u stolu a šeptají si, snad se všichni opírají o dveře a naslouchají.

Řehoř se pomalu sunul s židlí ke dveřím, tam se jí pustil, padl na dveře, držel se na nich zpříma – polštářky na jeho nožičkách byly trochu lepkavé – a chvíli tam odpočíval po té námaze. Ale pak se jal ústy otáčet klíčem v zámku. Zdálo se bohužel, že vlastně nemá žádné zuby – čím teď uchopit klíč? – zato ale v čelistech měl ovšem velkou sílu; díky jim také opravdu pohnul klíčem a nedbal na to, že si bezpochyby nějak ublížil, neboť se mu řinula nějaká hnědá tekutina, stékala po klíči a kapala na podlahu. „Poslouchejte,“ řekl prokurista ve vedlejším pokoji, „on otáčí klíčem.“ To Řehoře povzbudilo; ale všichni by na něj měli volat, i otec a matka; „Vzhůru, Řehoři,“ měli by volat, „jen do toho, dej se pořádně do toho zámku!“ A s představou, že všichni napjatě sledují jeho úsilí, celý bez sebe se zakousl do klíče vší silou, kterou v sobě měl. Podle toho, jak se klíč otáčel, tancoval kolem zámku, držel se teď zpříma už jen ústy a podle potřeby se buď na klíč věšel, nebo ho pak zas vahou celého těla tlačil dolů. Jasnější zvuk zámku, který konečně skočil zpátky, Řehoře zrovna probudil. Oddechl si a řekl: „Tak jsem tedy nepotřeboval zámečníka,“ a položil hlavu na kliku, aby dveře docela otevřel.

Poněvadž musel dveře otevírat tímto způsobem, byly už vlastně otevřeny hodně dokořán, ale jeho ještě nebylo vidět. Musel se nejdřív pomalu otočit kolem jednoho z křídel dveří, a to velice opatrně, nechtěl-li se zrovna před vchodem do pokoje svalit na záda. Byl ještě zaujat tímto obtížným pohybem a neměl čas všímat si ostatních věcí, a vtom už slyšel, jak ze sebe prokurista vyrazil hlasité „Ó!“ – znělo to, jako když vítr zakvílí – a teď už ho také viděl – byl totiž nejblíž u dveří -, jak si tiskne ruku na otevřená ústa a pomalu couvá, jako by ho vyháněla nějaká neviditelná, rovnoměrně působící síla. Matka – stála tu vzdor prokuristově přítomnosti s vlasy ještě po ránu rozpuštěnými a do výšky zježenými – pohlédla nejdřív se sepjatýma rukama na otce, pak pokročila dva kroky k Řehořovi a klesla k zemi doprostřed sukní, jež se kolem ní rozprostřely, tvář jí poklesla na prsa a ztratila se. Otec s nevraživým výrazem zaťal pěst, jako by chtěl Řehoře strčit zpět do pokoje, rozhlédl se pak nejistě po obývacím pokoji, poté si rukama zakryl oči a rozplakal se, až se mu mocná hruď otřásala.

Řehoř ani do pokoje nevstoupil, zevnitř se opíral o křídlo dveří upevněné na zástrčku, takže mu bylo vidět jen polovinu trupu a nad ním ke straně skloněnou hlavu, jíž nakukoval za ostatními. Zatím se už hodně rozednilo; na druhé straně ulice se jasně rýsoval řetěz protějšího nekonečného černošedého domu – byla to nemocnice – s pravidelnými okny, jež tvrdě prolamovala průčelí; ještě pršelo, ale jen veliké, jednotlivě viditelné kapky, jež byly též doslova po jedné vrhány na zem. Nádobí od snídaně stálo v přehojném množství na stole, neboť pro otce byla snídaně nejdůležitějším jídlem dne, jež čtením všelijakých novin protahoval celé hodiny. Přímo na protější stěně visela Řehořova fotografie z vojny, zobrazovala ho coby poručíka, jenž s rukou na kordu a bezstarostným úsměvem vyžaduje respekt ke svému postoji i uniformě. Dveře do předsíně byly dokořán, a protože i dveře do bytu byly otevřené, bylo vidět ven na chodbu před bytem a na začátek schodů vedoucích dolů.

„Tak,“ řekl Řehoř a dobře si uvědomoval, že je jediný, kdo zachoval klid, „ihned se obléknu, sbalím kolekci a pojedu. Chcete ještě, chcete ještě, abych jel? Tak vidíte, pane prokuristo, nejsem umíněný a pracuji rád; s cestováním je svízel, ale já bych bez cestování nemohl žít. Kampak jdete, pane prokuristo? Do obchodu? Ano? Povíte tam všechno podle pravdy? Může se stát, že člověk není momentálně schopen pracovat, ale to je zrovna pravá chvíle, aby se vzpomnělo na jeho dřívější výkony a uvážilo se, že později, až se překážky odstraní, bude jistě pracovat s tím větší pílí a soustředěním. Vždyť jsem panu šéfovi tolik zavázán, to přece velmi dobře víte. Kromě toho mám na starosti rodiče a sestru. Jsem v úzkých, ale zase se z toho dostanu. Nedělejte mi to však těžší, než to už je. Zastaňte se mne v obchodě! Cestující nebývá v oblibě, já vím. Lidé si myslí, že vydělává nekřesťanské peníze, a přitom si krásně žije. Nemají totiž zvláštní důvod, proč by se nad tímto předsudkem nějak víc zamýšleli. Vy ale, pane prokuristo, vy máte lepší přehled o poměrech než ostatní personál, ba dokonce, zcela jen mezi námi, lepší přehled než pan šéf, který jakožto zaměstnavatel se v úsudku snadno nechá zmást v neprospěch zaměstnance. Víte také velmi dobře, jak snadno se cestující, který bývá skoro celý rok mimo obchod, stane obětí klepů, náhod a bezdůvodných stížností, proti nimž se nikterak nemůže bránit, poněvadž se o nich většinou vůbec nedoví, a teprve až se vrátí vyčerpaný z nějaké cesty, pocítí doma na vlastní kůži zlé následky, jejichž příčiny už neprohlédne. Pane prokuristo, řekněte mi, než odejdete, slovíčko, abych viděl, že mi aspoň z malé části dáváte za pravdu!“

Ale prokurista se už při prvních Řehořových slovech odvrátil a jen se po něm s ohrnutými rty ohlížel přes poškubávající rameno. A během Řehořovy řeči chvilku klidně nepostál, nýbrž nespouštěje z Řehoře oči ustupoval ke dveřím, ale zcela pozvolna, jako by bylo tajně zakázáno opouštět pokoj. Už byl v předsíni a podle kvapného pohybu, jímž naposledy vytáhl nohu z obývacího pokoje, by si někdo mohl myslet, že si zrovna spálil podrážku. V předsíni však napřáhl pravou ruku daleko před sebe ke schodům, jako by tam na něj čekalo nějaké přímo nadpozemské vykoupení.
Řehořovi bylo jasné, že rozhodně nesmí nechat prokuristu v tomto rozpoložení odejít, nemá-li být jeho postavení v obchodě krajně ohroženo. Rodiče to vše tak dobře nechápou; nabyli za ta dlouhá léta přesvědčení, že Řehoř je v obchodě zaopatřen na celý život, a mimoto jsou teď natolik zabráni do okamžitých starostí, že ztrácejí veškerou prozíravost. Řehoř však tu prozíravost má. Prokuristu je třeba zadržet, upokojit, přesvědčit a nakonec získat; vždyť na tom závisí budoucnost Řehořova i celé rodiny! Kdyby tu tak byla sestra! Ta je chytrá; plakala už, když si Řehoř ještě klidně ležel na hřbetě. A prokurista, ten přítel žen, by si jistě dal říci; byla by zavřela dveře od bytu a v předsíni by mu to leknutí vymluvila. Jenže sestra tu právě není, Řehoř musí jednat sám. Nepřišlo mu na mysl, že ještě vůbec neví, jak se v této chvíli dokáže pohybovat, ani to mu nepřišlo na mysl, že možná, ba pravděpodobně opět nebylo rozumět tomu, co říkal, a pustil se dveřního křídla; šinul se otvorem ven; chystal se jít za prokuristou, který se už oběma rukama směšně přidržoval zábradlí na chodbě; ale hledaje, čeho by se zachytil, ihned upadl na spoustu svých nožiček a slabě vykřikl. Sotva se to stalo, měl poprvé toho rána pocit tělesné pohody; nožičky měly pod sebou pevnou půdu; poslouchaly dokonale, jak s radostí pozoroval; jevily dokonce snahu nést ho, kam se mu zachce, a už myslel, že co chvíli se všechno trápení konečně obrátí k lepšímu. Avšak v okamžiku, kdy tu spočinul na zemi jen kousek od matky, přímo proti ní, a kolébal se utajeným pohybem, vyskočila náhle matka, ač zdánlivě byla přece zcela pohroužena do sebe, a s pažemi široce rozpřaženými, prsty od sebe, křičela: „Pomoc, proboha, pomoc!“, hlavu měla skloněnou, jako by chtěla na Řehoře líp vidět, ale v rozporu s tím pomateně utíkala pozpátku pryč; zapomněla, že za sebou má prostřený stůl; když k němu dorazila, sedla si na něj honem jako v roztržitosti; a zdálo se, že vůbec nepozoruje, že vedle ní se z převržené konvice proudem leje káva na koberec.

„Maminko, maminko,“ řekl Řehoř tiše a vzhlédl k ní. Prokurista se mu na chvíli docela vytratil z mysli; zato neodolal a při pohledu na vytékající kávu několikrát naprázdno chňapl čelistmi. Z toho se matka znovu dala do křiku, utekla ze stolu a padla do náručí přibíhajícímu otci., Ale Řehoř neměl teď kdy na rodiče; prokurista byl už na schodech; s bradou na zábradlí se ještě naposledy ohlédl. Řehoř se rozběhl, aby ho pokud možno s jistotou dohonil; prokurista však musel něco tušit, neboť přeskočil několik schodů najednou a zmizel; „hú!“ křičel však ještě, rozléhalo e to po celém schodišti. Bohužel tento prokuristův útěk jako by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby se sám za prokuristou rozběhl nebo ;aspoň Řehořovi nepřekážel v pronásledování, popadl do hravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje. Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nikdo těm prosbám také nerozuměl, aťsi kroutil hlavou sebepokorněji, otec jen tím více dupal. Na druhém konci matka prudce otevřela okno, ačkoli venku bylo chladno, a vyklánějíc se daleko ven, tiskla si tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm vznikl mocný průvan, záclony se rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu. Neúprosně dotíral otec a syčel přitom jako divý. Jenže Řehoř neměl ještě vůbec cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit, byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozilo, že mu hůl v otcově ruce zasadí smrtelnou ránu do rad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu otáčet. Snad otec zpozoroval jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky dirigoval špičkou hole. Jen kdyby nebylo toho otcova nesnesitelného syčení! Řehoř z toho dočista ztrácel hlavu. Už byl skoro úplně obrácen, když se, poslouchaje neustále to syčení, dokonce popletl a pootočil se zase kousek zpátky. Když však nakonec šťastně dostal hlavu před otvor dveří, ukázalo se, že má tělo příliš široké, než aby jen tak prošlo. Otci samosebou v jeho nynějším rozpoložení ani zdaleka nenapadlo otevřít třeba druhé křídlo dveří a vytvořit tak Řehořovi dostatečný průchod. Měl jedinou utkvělou myšlenku, že Řehoř musí co nejrychleji k sobě do pokoje. Nikdy by ani nesvolil k zdlouhavým přípravám, jež Řehoř potřeboval, aby se vztyčil a takto třeba prošel dveřmi. Jako by tu nebyla žádná zvláštní překážka, poháněl teď spíš Řehoře s obzvláštním rámusem kupředu; za Řehořem to už vůbec neznělo jako hlas jednoho jediného otce; teď už doopravdy přestávaly všechny žerty a Řehoř se cpal do dveří děj se co děj. Jedna strana těla se zvedla, šikmo trčel v otvoru dveří, bok měl celý rozedřený, na bílých dveřích zůstaly ohavné skvrny, brzy uvízl úplně a sám od sebe by se už nebyl dokázal pohnout, nožičky z jedné strany nahoře třaslavě visely ve vzduchu, z druhé strany byly bolestivě přitlačeny na zem – vtom dostal zezadu od otce mohutnou ránu, jež ho teď opravdu vysvobodila, a silně krváceje vletěl daleko do svého pokoje. Gůl ještě přirazila dveře, pak bylo konečně ticho.

II

Teprve za soumraku se Řehoř probudil z těžkého, mdlobného spánku. Jistě by se byl zanedlouho probudil i bez vyrušení, cítil se totiž odpočatý a vyspalý, ale připadalo mu, jako by ho byly vzbudily nějaké kvapné kroky a opatrné zavírání dveří do předsíně. Bledý svit pouličních elektrických lamp ležel tu a tam na stropě pokoje a na hořejších částech nábytku, ale dole, kde byl Řehoř, byla tma. Pomalu, ještě nešikovně tápaje tykadly, jejichž cenu teprve teď poznával, se sunul ke dveřím podívat se, co se stalo. Levý bok mu připadal jako jediná dlouhá, nepřiměřeně se napínající jizva, a na obě řady nožiček vyloženě kulhal. Jedna nožička se ostatně při dopoledních událostech těžce poranila – byl skoro zázrak, že jen jedna — a vlekl ji bezvládně za sebou.

Teprve u dveří zpozoroval, co ho tam vlastně lákalo; byl to pach nějakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého mléka, v němž plavaly nakrájené kousky bílého chleba. radostí by se byl skoro rozesmál, neboť měl ještě větší hlad než ráno, a hned ponořil skoro až po oči hlavu do mléka. Ale brzo ji zase zklamaně vytáhl; nejenže mu při jídle vadil choulostivý levý bok – a jíst dovedl jen, když celé tělo se napěním spolupracovalo -, ale navíc mu mléko, které jinak bývalo jeho zamilovaným nápojem a které mu sem jistě proto sestra postavila, vůbec nechutnalo, ba odvrátil se skoro s odporem od misky a odlezl zpátky doprostřed pokoje.

V obývacím pokoji rozsvítili plyn, jak viděl Řehoř škvírou ve dveřích, ale ačkoli jindy otec touto dobou matce někdy i dceři nahlas čítával z odpoledního vydání novin, nebylo teď slyšet ani hlásku. Nu, třeba už toho předčítání, o němž mu sestra vždycky vyprávěla i psala, nadobro nechali. Ale všude kolem bylo takové ticho, přestože byt přece jistě nebyl prázdný. „Jakým tichým životem to rodina žije,“ řekl si Řehoř, a zíraje upřeně do tmy, pociťoval velkou hrdost, že rodičům i sestře zaopatřil takový život v tak pěkném bytě. Ale což jestli teď všechen klid, všechen blahobyt, všechna spokojenost vezme hrozný konec? Aby nepropadal takovým myšlenkám, začal se Řehoř pohybovat a lezl po pokoji sem a tam.

Jednou za celý ten dlouhý večer se malou škvírou pootevřely a rychle opět zavřely jedny postranní dveře a jednou ty druhé; nejspíš se někomu zachtělo vejít dovnitř, ale potom si to zas rozmyslel. Řehoř si tedy stoupl rovnou ke dveřím do obývacího pokoje, odhodlán přece jen dostat váhajícího návštěvníka dovnitř nebo aspoň zjistit, kdo to je; ale dveře se teď už neotevíraly a Řehoř čekal marně. Dříve, dokud byly dveře zamčeny, všichni chtěli k němu dovnitř, teď, když jedny dveře sám otevřel a druhé byly patrně otevřeny během dne, nepřicházel nikdo a klíče byly teď také zastrčeny zvenčí.

Teprve pozdě v noci se v obývacím pokoji zhaslo, a teď bylo snadné zjistit, že rodiče a sestra byli až do té doby vzhůru, bylo totiž jasně slyšet, jak všichni tři po špičkách odcházejí. Teď už k Řehořovi až do rána jistě nikdo nepřijde; měl tedy spoustu času rozmyslet si v klidu, jak by si teď měl nově uspořádat svůj život. Avšak vysoký, prázdný pokoj, v němž byl nucen naplocho ležet na podlaze, mu naháněl strach, a přitom ani nevěděl proč, vždyť to byl jeho pokoj, v němž bydlil už pět let – i obrátil se napolo bezděčně a pospíšil si s trochou studu pod pohovku, kde se ihned cítil velice příjemně, ačkoli měl hřbet trochu zmáčknut a ačkoli nemohl už zvednout hlavu, a litoval jenom, že se mu tělo kvůli té šířce nevejde pod pohovku celé.

Tam zůstal celou noc, již zčásti strávil v polospánku, z něhož ho co chvíli vytrhl hlad, zčásti však v starostech a nejasných nadějích, které však vesměs vedly k závěru, že se prozatím musí chovat klidně a trpělivostí a všestrannými ohledy pomoci rodině snášet nesnáze, které jí v svém nynějším stavu nutně bude působit.

Už časně ráno, skoro byla ještě noc, měl Řehoř příležitost vyzkoušet, jak pevné je předsevzetí, jež pojal, neboť sestra, skoro úplně oblečená, otevřela dveře z předsíně a napjatě se dívala dovnitř. Nenašla ho hned, ale když ho zpozorovala pod pohovkou – někde proboha musel přece být, nemohl přece odletět -, vyděsila se tolik, že se neovládla a zase dveře zvenčí přibouchla. Ale jako by litovala svého chování, hned zas dveře otevřela a vešla po špičkách jako k těžce nemocnému nebo dokonce k někomu cizímu. Řehoř vysunul hlavu až k samému kraji pohovky a pozoroval ji. Jestlipak si všimne, že se mléka ani nedotkl, a to ne že by neměl hlad, a jestlipak přinese nějaké to jídlo, které by mu líp vyhovovalo? Neudělá-li to sama od sebe, umře raději hlady, než aby ji na to upozorňoval, přestože vlastně cítil strašné nutkání vyrazit zpod pohovky, vrhnout se sestře k nohám a poprosit o něco dobrého k jídlu. Ale sestra okamžitě s údivem zpozorovala dosud plnou misku, z níž jen trochu mléka bylo kolem dokola rozlito, hned ji zvedla, ne sice holou rukou, nýbrž s hadrem, a vynesla ji ven. Řehoř byl náramně zvědav, co mu za to přinese, a dělal si nejrůznější představy. Nikdy by byl ale neuhodl, co sestra ve své dobrotě skutečně učinila. Aby vyzkoušela jeho chuť, přinesla mu na starých novinách rozprostřený celý výběr. Byla tu stará nahnilá zelenina; kosti od večeře obalené ztuhlou bílou omáčkou, trochu rozinek a mandlí; kus sýra, o němž Řehoř dva dny předtím prohlásil, že se nedá jíst; suchý chleba, chleba s máslem a posolený chleba s máslem. Mimoto postavila k tomu všemu ještě misku určenou patrně jednou provždy pro Řehoře, do níž nalila vodu. A z taktu, neboť věděla, že by Řehoř před ní nejedl, zmizela co nejrychleji, a dokonce otočila klíčem, jen aby Řehoř pochopil, že si může udělat pohodlí jaké chce. Řehořovi se nožičky jen míhaly, když šlo o jídlo. Ostatně i jeho rány se už úplně zahojily, nic už mu nevadilo, žasl nad tím a vzpomněl si, jak se víc než před měsícem nepatrně řízl nožem do prstu a jak ho ta rána ještě předevčírem bolela. Že bych byl teď méně citlivý? pomyslel si a už začal hltavě ocucávat sýr, který ho ze všech jídel lákal nejdříve a nejnaléhavěji. Na jeden ráz a s očima slzícíma uspokojením zhltl sýr, zeleninu a omáčku; naopak čerstvá jídla mu nechutnala, ani jejich pach nesnášel, a dokonce věci, které se chystal sníst, si odvlekl kousek stranou. Dávno byl už se vším hotov a jen líně ležel na tom samém místě, když sestra pomalu otočila klíčem na znamení, aby se odklidil. To ho hned vyplašilo, ačkoliv už skoro podřimoval, a pospíchal zase pod pohovku. Ale stálo ho to velké přemáhání, aby zůstal pod pohovkou i tu krátkou dobu, co byla sestra v pokojí, neboť z hojného jídla se mu trochu zakulatilo břicho a v tom těsném prostoru sotva dýchal. Co chvíli se tak trochu dusil a přitom s očima poněkud vyboulenýma přihlížel, jak nic netušící sestra smetá koštětem nejen zbytky, ale i jídlo, jehož se Řehoř ani nedotkl, jako by tedy ani to už nebylo k potřebě, a jak chvatně všechno hází do kbelíku, který uzavřela dřevěným víkem, načež všechno vynesla ven. Sotva se otočila, vysoukal se Řehoř zpod pohovky a protáhl se a nafoukl.

Takto dostával teď Řehoř najíst každý den, jednou ráno, kdy rodiče i služka ještě spali, podruhé, když se všichni naobědvali, neboť potom si rodiče ještě na chvíli zdřímli a služku poslala sestra pro něco ven. Jistě ani oni nechtěli, aby Řehoř umřel hlady, ale snad by byli nesnesli, aby se dovídali o jeho jídle jinak než z doslechu, snad je chtěla sestra ušetřit sebemenšího zármutku, vždyť se opravdu trápili už tak dost.

Jakými výmluvami dostali to první dopoledne lékaře a zámečníka zase z bytu, to se už Řehoř vůbec nemohl dovědět, neboť jelikož jemu nebylo rozumět, nenapadlo nikoho, ani sestru, že by on mohl rozumět druhým, a když byla sestra u něho v pokoji, musel se spokojit s tím, že jen tu a tam zaslechl, jak vzdychá a vzývá všechny svaté. Teprve později, když si na všechno trochu zvykla – že by si zvykla docela, na to nebylo ovšem ani pomyšlení -, pochytil Řehoř občas nějakou poznámku, která byla míněna laskavě nebo se tak dala vyložit. „Dnes mu ale chutnalo,“ říkala, když Řehoř jídlo jaksepatří spořádal, kdežto v opačném případě, který se postupem času opakoval čím dál častěji, říkávala skoro smutně: „Zase to všechno nechal.“

I když se Řehoř nemohl bezprostředně dovědět nic nového, leccos vyposlechl z vedlejších pokojů, a kdykoli zaslechl nějaké hlasy, hned se hnal k příslušným dveřím a celým tělem se na ně přimáčkl. Zvláště první dobu nebylo rozhovoru, aby se, třeba jen skrytě, netýkal jeho. Celé dva dny bylo při každém jídle slyšet, jak rokují, co teď počít; ale i mezi jednotlivými jídly se mluvilo na totéž téma, neboť vždy byli doma aspoň dva členové rodiny, protože nikdo ani nechtěl zůstávat doma sám, a nechat byt úplně opuštěný bylo přece naprosto vyloučeno. Služka také hned první den – nebylo docela jasné, co a kolik o celém případě věděla – na kolenou prosila matku, aby ji okamžitě propustila, a když se za čtvrt hodiny nato loučila, děkovala se slzami v očích za propuštění jako za největší dobrodiní, jakého se jí tu dostalo, a aniž ji kdo o to žádal, strašlivě se zapřisáhla, že nikomu nevyzradí ani to nejmenší.

Teď musila sestra spolu s matkou i vařit; nedalo to ovšem mnoho práce, protože skoro nic nejedli. Znovu a znovu slýchal Řehoř, jak jeden druhého marně vybízí k jídlu a nedostává jinou odpověď než: „Děkuji, mám dost,“ nebo něco podobného. Snad ani nepili. Často se ptávala sestra otce, jestli chce pivo, a upřímně se nabízela, že pro ně sama dojde, a když otec mlčel, řekla, aby zabránila všem pochybám, že pro ně může poslat také domovnici, ale nakonec pak řekl otec rozhodně „Ne,“ a dál se o tom nemluvilo.

Hned první den vyložil otec matce i sestře celkové majetkové poměry a vyhlídky. Tu a tam vstal od stolu a z malé wertheimky, kterou zachránil před pěti lety při bankrotu svého obchodu, přinesl nějaký doklad nebo zápisník. Bylo slyšet, jak odmyká složitý zámek a zase ho zamyká, když vyndal to, co hledal. Tyto otcovy výklady byly částečně první potěšitelnou věcí, kterou Řehoř od začátku svého zajetí uslyšel. Měl za to, že otci z onoho obchodu nezbylo ani to nejmenší, alespoň mu otec nic opačného neřekl a Řehoř se ho po tom ovšem ani neptal. Jedinou Řehořovou starostí bylo tehdy přičinit se ze všech sil, aby rodina co nejrychleji zapomněla na tu obchodní pohromu, která všechny uvrhla do napjaté beznaděje. A tak se tehdy pustil s docela mimořádným zápalem do práce a skoro přes noc se z malého příručího stal obchodním cestujícím, který měl ovšem daleko jiné možnosti výdělku a jehož pracovní úspěchy se formou provize okamžitě měnily v hotové peníze, jež pak mohl doma užaslé a šťastné rodině položit na stůl. Bývaly to krásné časy a nikdy se pak už neopakovaly, aspoň ne s tím leskem, ačkoli Řehoř později vydělával tolik, že byl s to nést výdaje celé rodiny a také je nesl. Prostě si na to zvykli, jak rodina, tak Řehoř, oni s povděkem přijímali peníze, on je rád odevzdával, ale chyběla tomu už jaksi ta pravá srdečnost. Pouze sestra byla Řehořovi přece jen i nadále blízká, a poněvadž na rozdíl od něho velice milovala hudbu a dovedla jímavě hrát na housle, pojal tajný úmysl, že ji napřesrok pošle na konzervatoř bez ohledu na velké výlohy, které s tím jistě budou spojeny a které už nějak uhradí. Když se Řehoř nakrátko zdržel v městě, často padla v rozhovorech se sestrou zmínka o konzervatoři, ale vždy jen jako o krásném snu, na jehož uskutečnění se nedalo ani pomyslit, a rodiče ani tyto nevinné zmínky neslyšeli rádi; ale Řehoř na to pomýšlel s určitostí a hodlal vše na Štědrý večer slavnostně oznámit.

Takové myšlenky, jež v jeho současném stavu nebyly vůbec k ničemu, mu táhly hlavou, když tam stál zpříma přilepen na dveře a naslouchal. Někdy už samou únavou nemohl ani poslouchat a hlava mu ochable udeřila o dveře, ale hned ji zase vztyčil, neboť i tak nepatrný hluk, jaký tím způsobil, bylo vedle slyšet a všichni zmlkli. „Co to zase vyvádí?“ řekl otec po chvíli, obraceje se zřejmě ke dveřím, a teprve pak se zas pomalu vrátili k přerušenému rozhovoru.

Řehořovi bylo teď sdostatek jasné – otec totiž obvykle své výklady častěji opakoval, jednak proto, že se sám těmito věcmi už dávno nezabýval, jednak také proto, že matka všemu hned napoprvé neporozuměla -, že přes všechno neštěstí zbylo ještě ze starých časů docela malé ovšem jmění, jež díky nedotčeným úrokům mezitím vzrostlo. Kromě toho však ty peníze, jež Řehoř měsíc co měsíc nosil domů – sám si pro sebe ponechával jen pár zlatek -, se neutratily docela a nashromáždil se z nich malý kapitál. Řehoř za dveřmi horlivě přikyvoval a měl radost z té nečekané prozíravosti a šetrnosti. Byl by vlastně mohl těmito přebytečnými penězi dále uplatit otcův dluh šéfovi, takže den, kdy by se mohl zbavit toho místa, by se byl značně přiblížil, ale teď to bylo nepochybně lepší tak, jak to zařídil otec.

Jenže těch peněz zdaleka nebylo dost, aby snad rodina mohla být živa z úroků; vystačily by rodině k životu snad na rok, nejvýš na dva, na víc ne. Byla to tedy jen částka, na kterou se vlastně nesmí sáhnout a která se musí uložit pro případ nouze; peníze na živobytí však třeba vydělávat. Jenže otec byl sice zdravý, ale starý člověk, který už pět let vůbec nepracoval a rozhodně si nesměl příliš troufat; za těch pět let, jež byla prvními prázdninami v jeho namáhavém a přece neúspěšném životě, hodně ztloustl a stal se těžkopádný. A má teď snad vydělávat stará matka, kterou trápí záducha, takže už přejít pokoj je pro ni námaha, a která každý druhý den proleží s návalem dušnosti na pohovce u otevřeného okna? A má teď vydělávat peníze sestra, která je v sedmnácti letech ještě dítě a již je tolik třeba dopřát, aby mohla žít tak jako doposud, to jest hezky se strojit, dlouho spát, pomáhat v domácnosti, užít trochu skromné zábavy a především hrát na housle? Když přišla řeč na tuto nezbytnost vydělávat peníze, odtrhl se Řehoř vždycky nejdřív ode dveří a padl na chladně kožené sofa vedle dveří, neboť zrovna hořel hanbou a zármutkem.

Často tam proležel celé dlouhé noci, ani oka nezamhouřil a celé hodiny jen škrábal dra kůže. Anebo nelitoval velké námahy a přisunul k oknu židli, pal: vylezl na okenní parapet, a vzpíraje se v židli, nahýbal se k oknu, patrně jen v jakési vzpomínce na osvobodivý pocit, jaký míval dřív, když se díval z okna. Neboť ve skutečnosti den ze dne viděl i nepatrně vzdálené věci méně a méně zřetelně; protější nemocnici, již dříve vídal tak často, až ji proklínal, ztratil už úplně z dohledu, a nevědět s jistotou, že bydlí v tiché, ale ve všem všudy městské Charlottině ulici, mohl by mít za to, že hledí z okna do pustiny, kde šedavé nebe a šedavá zem k nerozeznání splývají. Pozorné sestře stačilo, že jen dvakrát viděla stát židle u okna, a od té doby pokaždé, když v pokoji uklidila, přistavila židli zase přesně k oknu, ba dokonce nechávala od té doby vnitřní okna otevřené.

Kdyby jen byl mohl Řehoř promluvit se sestrou a poděkovat jí za všechno, co pro něj musí udělat, hned by byl její služby snášel snáze; takto tím však trpěl. Sestra se ovšem snažila zahladit pokud možno trapnost celé věci a postupem času se jí to též samozřejmě vedlo líp a líp, jenže i Řehoř časem všechno mnohem lépe rozpoznával. Už to. jak vcházela, bylo pro něj hrozné. Sestra vešla, ani neztrácela čas zavíráním dveří, ačkoliv jinak velice dbala na to, aby každého ušetřila pohledu do Řehořova pokoje, rovnou běžela k oknu a chvatnýma rukama je dokořán otevřela, jako by se málem dusila, zůstávala též, ať bylo sebevíc chladno, chvíli u okna a zhluboka dýchala. Tím lítáním a lomozem děsila Řehoře dvakrát za den, celou tu dobu se třásl pod pohovkou a přitom věděl velmi dobře, že by ho toho jistě ráda ušetřila, jen kdyby byla s to vydržet při zavřených oknech v místnosti, kde byl Řehoř.

Jednou, bylo to jistě už měsíc od Řehořovy proměny a sestra neměla už přece nijak zvlášť proč žasnout nad Řehořovým vzhledem, přišla trochu dřív než jindy a zastihla ještě Řehoře, jak nehnutě a v postoji věru úděsném vyhlíží z okna. Řehoře by bylo nepřekvapilo, kdyby byla nevstoupila, překážel jí totiž, takže nemohla otevřít okno, ale ona nejenže nevstoupila, uskočila dokonce a zamkla za sebou; někdo cizí by si musel pomyslit, že na ni Řehoř číhal a chtěl ji kousnout. Řehoř se ovšem ihned schoval pod pohovku, ale musel čekat až do poledne, než se sestra vrátila, a zdála se mu mnohem neklidnější než jindy. Z toho viděl, že pohled na něj je pro ni stále ještě nesnesitelný a nutně bude nesnesitelný i nadále a že se asi hodně musí přemáhat, aby neutekla už při pohledu na malý kousek jeho těla, jímž vyčnívá zpod pohovky. aby ji ušetřil i tohoto ohledu, odnesl jednoho dne na hřbetě na pohovku prostěradlo – potřeboval na tu práci čtyři hodiny – a upravil je tak, že byl teď úplně zakryt a že by ho sestra neuviděla, ani kdyby se sehnula. Kdyby se domnívala, že to prostěradlo je zbytečné, mohla je přece odstranit, vždyť bylo dost jasné, že se Řehoř neuzavírá tak nadobro jen pro zábavu, ale ona nechala prostěradlo, jak bylo, a Řehořovi se dokonce zdálo, že zachytil vděčný pohled, když jednu chvíli prostěradlo opatrně hlavou nadzdvihl, aby se podíval, jak sestra přijala nové zařízení.

Prvních čtrnáct dní se rodiče nemohli odhodlat, aby k němu vešli, a slýchal často, jak mluví o sestřině nynější práci s uznáním, kdežto až dosud se na sestru nejednou zlobili, neboť jim připadala tak trochu k ničemu. Teď však oba, otec i matka, často čekávali před Řehořovým pokojem, zatímco tam sestra uklízela, a sotva vyšla ven, musela jim dopodrobna vyprávět, jak to v pokoji vypadá, co Řehoř jedl, jak se tentokrát choval, a jestli snad není nějaké malé zlepšení. Matka chtěla ostatně poměrně brzo Řehoře navštívit, avšak otec i sestra ji odrazovali nejdříve rozumovými důvody, jež Řehoř velice pozorně vyslechl a jež plně schvaloval. Později však ji museli zdržovat násilím, a když pak volala: „Pusťte mě přece k Řehořovi, vždyť je to můj nešťastný syn. Copak nechápete, že musím k němu?“, pomyslel si Řehoř, že by přece jen snad bylo dobře, kdyby k němu matka zašla, samozřejmě ne každý den, ale třeba jednou za týden; rozumí přece všemu mnohem lépe než sestra, která přes všechnu svou statečnost je přece jen ještě dítě a ujala se těžkého úkolu koneckonců snad jedině z dětinské lehkomyslnosti.

Řehořovo přání spatřit matku se brzy splnilo. Během dne se Řehoř už z ohledu k rodičům nechtěl ukazovat u okna, avšak lézt na těch několika čtverečních metrech podlahy také moc nemohl, v klidu ani v noci nevydržel, jídlo ho brzy vůbec přestalo těšit, a tak, aby se rozptýlil, zvykl si lézt křížem krážem po stěnách a po stropě. Zvláště nahoře na stropě visíval rád; to bylo něco jiného než ležet na podlaze; volněji se dýchalo; tělem probíhalo lehké chvění; a v té málem blažené roztržitosti, jež se ho tam nahoře zmocňovala, se mohlo stát, že se k vlastnímu překvapení pustil a plácl sebou na podlahu. Jenže teď už samozřejmě ovládal tělo docela jinak než dříve a ani při tak velikém pádu si neublížil. Sestra si ovšem ihned všimla nové zábavy, kterou si Řehoř vynašel – jak lezl, zanechával za sebou totiž tu a tam též stopy své lepkavé látky -, i vzala si do hlavy, že Řehořovi umožní lezení v co největším rozsahu a odstraní nábytek, který mu překáží, především prádelník a psací stůl. Jenomže to sama nedokázala; otce si netroufala žádat o pomoc; služka by jí docela jistě nepomohla, neboť toto asi šestnáctileté děvče sice od propuštění dřívější kuchařky statečně vytrvávalo, ale vyprosilo si dovolení, že se smí trvale zamykat v kuchyni a otevře dveře jen na zvláštní zavolání; nezbývalo tedy sestře nic jiného, než aby s sebou jednou v otcově nepřítomnosti vzala matku. Matka také přišla a samou radostí rozčileně vykřikla, ale u dveří Řehořova pokoje zmlkla. Sestra se ovšem nejdříve podívala, je-li v pokoji vše v pořádku; teprve pak pustila matku dovnitř. Řehoř v největším spěchu stáhl prostěradlo ještě níž a ještě víc je načechral, opravdu to celé vypadalo tak, jako když někdo jen tak náhodou hodí prostěradlo na pohovku. Řehoř tentokrát také nechal vykukování zpod prostěradla; vzdal se toho, že by už dnes matku uviděl, jen se radoval, že tedy přece přišla. „Jen pojď, není ho vidět,“ řekla sestra a zřejmě vedla matku za ruku. Řehoř teď slyšel, jak ty dvě slabé ženy postrkují starý, přece jen těžký prádelník a jak sestra pokaždé chce tu největší práci strhnout sama, nedbajíc matčina ustrašeného napomínání, aby se nenamohla. Trvalo to velmi dlouho. Když už pracovaly jistě čtvrt hodiny, řekla matka, že by se prádelník přece jen měl nechat, kde je, poněvadž za prvé je příliš těžký, nebudou hotovy, než přijde otec, a prádelník uprostřed pokoje zatarasí Řehořovi všechny cesty, za druhé není přece vůbec jisté, že se odklízením nábytku Řehořovi zavděčí. Jí se zdá, že to bude spíš naopak; pohled na holou stěnu ji prý zrovna skličuje; a kde je psáno, že i Řehoř nebude mít takový pocit, dávno si přece na nábytek v pokoji zvykl a bude si proto v prázdném pokoji připadat opuštěný. „A nebude to pak vypadat,“ řekla matka nakonec docela tiše, mluvila vůbec skoro šeptem, jako by chtěla zabránit, aby Řehoř, o němž přesně nevěděla, kde je, zaslechl i jen zvuk jejího hlasu, neboť že nerozumí slovům, o tom byla přesvědčena, „a nebude to vypadat, jako bychom odklizením nábytku dávali najevo, že se vzdáváme vší naděje na zlepšení a bezohledně ho ponecháváme jemu samému? Já myslím, že by bylo nejlepší udržovat pokoj přesně v tom stavu, jak byl, aby Řehoř, až se k nám zase vrátí, nalezl všechno beze změny a tím snadněji zapomněl, co bylo předtím.“

Naslouchaje těmto matčiným slovům, poznal Řehoř, že nedostatek jakéhokoliv bezprostředního dorozumění s lidmi, spojený s jednotvárným životem uprostřed rodiny, mu určitě za ty dva měsíce pomátl rozum, jinak si totiž nedovedl vysvětlit, že mohl vážně zatoužit, aby mu pokoj vyprázdnili. Copak se mu doopravdy zachtělo, aby se ten teplý pokoj, útulně zařízený nábytkem, proměnil v jakési doupě, kde by si pak ovšem nerušeně mohl všude lézt, ale také by zároveň rychle nadobro zapomněl na svou lidskou minulost? Vždyť už teď málem zapomínal a jen dávno neslyšený matčin hlas ho vzburcoval. Nic ať neodklízejí; všechno musí zůstat; nemůže být bez nábytku, příjemně působícího na jeho rozpoložení; a brání-li mu nábytek, aby nesmyslně popolézal sem a tam, pak to není vůbec ke škodě, nýbrž jedině ku prospěchu.

Avšak sestra byla bohužel jiného názoru; zvykla si, jistě ne docela neprávem, kdykoli se jednalo o Řehořových záležitostech, vystupovat vůči rodičům jako obzvláštní znalec, a tak i teď stačily sestře matčiny rady, aby trvala nejen na odklizení prádelníku a psacího stolu, které jediné měla nejprve na mysli, nýbrž na odklizení veškerého nábytku vyjma nezbytnou pohovku. Nebyl to samozřejmě nouze dětinský vzdor a sebedůvěra, jíž poslední dobou tak nečekaně a těžce nabyla, co ji vedlo k tomuto požadavku; ona přece též skutečně pozorovala, že Řehoř potřebuje k lezení hodně prostoru, kdežto nábytku, pokud bylo vidět, nepoužíval ani trochu. Ale snad při tom působil i sklon k blouznivosti, příznačný pro dívky jejího věku a hledající ukojení při každé příležitosti, který teď Markétu zlákal, aby Řehořově situaci dodala ještě více hrůznosti a mohla pak pro něj vykonávat ještě více než doposud. Neboť do místnosti, kde jen Řehoř sám bude vládnout holým stěnám, by si kromě Markétky ovšem nikdo netroufl vstoupit.

A tak nedala ve svém rozhodnutí nic na matku, která zřejmě v tomto pokoji samým neklidem ztratila jistotu, brzy zmlkla, a co jí síly stačily, pomáhala sestře dostat prádelník ven. Bez prádelníku by se Řehoř, pravda, v nejhorším ještě obešel, ale psací stůl už musí zůstat. A sotva byly ženy s prádelníkem, do něhož se vzdychajíce opíraly, z pokoje venku, vystrčil Řehoř hlavu zpod pohovky, aby se podíval, jak opatrně a co možná šetrně zakročit. Ale naneštěstí se právě matka vrátila první, zatímco Markétka vedle v pokoji objímala prádelník a škubala jím sem a tam, aniž jím ovšem hnula z místa. Matka však nebyla zvyklá pohledu na Řehoře, ještě by se z toho mohla rozstonat, a tak Řehoř zděšeně pozpátku utíkal až k druhému konci pohovky, ale nemohl už zabránit, aby se prostěradlo vpředu trochu nepohnulo. To stačilo, aby matka zpozorněla. Zarazila se, chvilku zůstala tiše stát a pak se vrátila k Markétce.

Ačkoli si Řehoř znovu a znovu říkal, že se přece neděje nic mimořádného, že jenom přestavují pár kusů nábytku, přece jen si brzy musel přiznat, že na něj to přecházení obou žen, jejich pokřikování, skřípání nábytku po podlaze působí jako veliká, ze všech stran sílící vřava, a i když sebevíc přitahoval hlavu a nohy k tělu a břicho tiskl k podlaze, chtě nechtě si musel říci, že to všechno dlouho nevydrží. Vyklízejí mu pokoj; seberou mu všechno, co má rád; prádelník, kde je uložena lupenková pilka a jiné nářadí, už vynesly; teď viklají psacím stolem, který se už pevně zaryl do podlahy, u něhož psával úkoly jako obchodní akademik, jako žák měšťanky, ba dokonce jako žák obecné školy – a teď už opravdu není kdy zkoumat dobré úmysly obou žen, na jejichž existenci ostatně skoro zapomněl, neboť byly už tak znavené, že pracovaly mlčky, a slyšet bylo jen těžký dusot jejich nohou.

I vyrazil ven – ženy se vedle v pokoji zrovna opíraly o psací stůl, aby si trochu odpočinuly -, čtyřikrát v běhu změnil směr, opravdu nevěděl, co zachraňovat dřív, vtom uviděl, že na zdi, jinak už docela holé, nápadně visí obraz dámy oblečené v samou kožešinu, honem vylezl nahoru a přimáčkl se na sklo, které ho udrželo a blahodárně působilo na jeho rozpálené břicho. Aspoň tento obraz, který teď Řehoř celý zakrýval, už jistě nikdo nevezme. Stočil hlavu ke dveřím obývacího pokoje, aby viděl ženy, až se budou vracet.

Nedopřály si dlouhého odpočinku a už zase přicházely; Markétka paží podpírala matku a skoro ji nesla. „Tak co vezmeme teď?“ řekla Markétka a rozhlédla se. Tu se její pohled setkal s pohledem Řehoře visícího na stěně. Asi jen kvůli matčině přítomnosti zachovala klid, sklonila k matce tvář, aby jí zakryla rozhled, a řekla, ovšem rozechvěle a bez rozmýšlení: „Pojď, vrátíme se raději ještě na chvíli do obývacího pokoje, nemyslíš?“ Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém obraze a nevydá ho. Raději skočí Markétce do obličeje.

Ale Markétčina slova matku teprve zneklidnila, poodstoupila, uviděla na květované tapetě obrovskou hnědou skvrnu, a ještě než si vlastně stačila uvědomit, že to, co vidí, je Řehoř, zaječela chraptivě: „Ach bože, ach bože!“ a s roztaženýma rukama, jako by se vzdávala vší naděje, skácela se na pohovku a zůstala bez hnutí. „Poslyš, Řehoři!“ zvolala sestra s napřaženou pěstí a pronikavě se na něj podívala. Bylo to poprvé od proměny, co na něj přímo promluvila. Běžela vedle do pokoje pro nějakou esenci, aby matku vzkřísila z mdloby; Řehoř chtěl také pomoci – na záchranu obrazu byl ještě čas -; přilepil se však pevně ke sklu a jen násilím se odtrhl; běžel pak též do vedlejšího pokoje, jako by mohl sestře s něčím poradit jako za starých časů; přehrabávala se ve všelijakých lahvičkách a ještě se ulekla, když se otočila; nějaká láhev spadla na zem a rozbila se; jeden střep poranil Řehoře na obličeji, jakási špinavá medicína ho zalila; Markétka se už nechtěla dále zdržovat, vzala tolik lahviček, co jich jen mohla pobrat, a utíkala s nimi za matkou; nohou přirazila dveře. Řehoř byl teď odříznut od matky, která je snad jeho vinou na pokraji smrti; dveře otevřít nesměl, nechtěl-li zahnat sestru, která musí u matky zůstat; nezbývalo mu než čekat; a sklíčen výčitkami a obavami, jal se lézt, zlezl všechno, stěny, nábytek i strop a posléze v zoufalství, když se s ním celý pokoj začal točit, sletěl doprostřed velkého stolu.

Uplynula chvilka, Řehoř ochable ležel, všude kolem bylo ticho, snad to bylo dobré znamení. Vtom se ozval zvonek. Děvče bylo samosebou zamčeno v kuchyni, a tak musela jít otevřít Markétka. Byl to otec. „Co se stalo?“ byla jeho první slova; z Markétčiny tváře asi všechno uhodl: Markétka mu odpovídala přidušeným hlasem, zřejmě tiskla tvář na jeho hruď: „Maminka omdlela, ale už je jí líp. Řehoř utekl.“ „Já jsem to přece čekal,“ řekl otec, „já jsem vám to přece vždycky říkal, ale vy ženy jako byste byly hluché.“ Řehořovi bylo jasné, že si otec špatně vyložil Markétčin příliš stručnou zprávu a má za to, že se Řehoř dopustil nějaké násilnosti. Proto se teď Řehoř bude muset snažit, aby otce uchlácholil, neboť na vysvětlování není kdy, ani to není možné. I uchýlil se ke dveřím do svého pokoje a přimáčkl se na ně, aby otec, hned jak vejde do předsíně; viděl, že Řehoř má nejlepší úmysl vrátit se k sobě do pokoje a že ho tedy není potřebí zahánět, nýbrž stačí otevřít dveře a hned zmizí.

Ale otec neměl náladu na takové jemnosti: „Á!“ zvolal; hned jak vešel, a v jeho hlase jako by zněla zároveň zuřivost i radost. Řehoř odvrátil hlavu ode dveří a zvedl ji k otci. Takhle si opravdu otce nepředstavoval, jak tu teď stál; poslední dobou se ovšem pro ty novoty s lezením zapomínal jako dříve starat, co se jinak děje v bytě, a měl být vlastně připraven, že se setká se změněnými poměry. Ale přes to, přes to všechno, je tohle ještě otec? Tentýž muž, který unaveně lehával zahrabán v posteli, když se dříve Řehoř vypravoval na obchodní cestu; který ho večer při návratu domů vítal v županu v lenošce; ani nebýval schopen vstát, nýbrž na znamení radosti jen zdvihal ruce, a když si tu a tam, párkrát za rok v neděli nebo o hlavních svátcích vyšli společně na procházku, belhal se mezi Řehořem a matkou, kteří už beztak šli pomalu, vždycky ještě o něco pomaleji, zachumlán do svého starého pláště, s berlou, již pokaždé opatrně kladl na zem, a kdykoli chtěl něco říci, skoro vždy se postavil a shromáždil kolem sebe svůj doprovod. Teď se ale drží pěkně rovně; na sobě přiléhavý módní stejnokroj se zlatými knoflíky, jaký nosívají sluhové bankovních ústavů; nad vysokým tuhým límcem kabátu se rozkládá mocná dvojitá brada; zpod huňatého obočí proniká svěží a pozorný pohled černých očí; jindy rozcuchané bílé vlasy jsou úzkostlivě sčesány kolem přesné, svítivé pěšinky. Čepici se zlatým monogramem, který patrně označoval banku, hodil obloukem přes celý pokoj na pohovku a s rozhrnutými šosy dlouhého pláště od stejnokroje, s rukama v kapsách kalhot, se zavilou tváří vykročil k Řehořovi. Sám asi nevěděl, co hodlá podniknout; přesto ale neobyčejně vysoko zvedal nohy a Řehoř žasl, jak obrovské má podrážky. Nezdržoval se tím však, vždyť od prvního dne svého nového života věděl, že otec považuje za vhodné chovat se k němu jen s největší přísností. A tak před otcem prchal, zarazil se, když otec zůstal stát, opět vyrazil, jak se jen otec hnul. Tak oběhli párkrát pokoj, aniž došlo k něčemu rozhodujícímu, ba celá věc, vzhledem k pomalému tempu, nevypadala ani jako pronásledování. Proto též Řehoř zatím setrvával na zemi, bál se ke všemu, že kdyby utekl na stěny nebo na strop, bral by to otec třeba jako obzvláštní zlomyslnost. Řehoř si ovšem musel přiznat, že dokonce ani tento běh dlouho nevydrží; neboť zatímco otec udělal jeden krok, musel on provést nespočet pohybů. Začínal už ztrácet dech, vždyť ani v dřívějších dobách nemíval zvlášť spolehlivé plíce. Jak tak vrávoral kupředu, sbíraje všechny síly k běhu, s očima sotva pootevřenýma, otupělý tak, že ho nenapadlo zachránit se jinak než během a pomalu už zapomínal, že tu jsou ještě stěny, které ovšem byly zastaveny pečlivě vyřezávaným nábytkem se spoustou vroubků a hrotů – tu cosi lehce hrozného sletělo těsně vedle něho a kutálelo se před ním. Bylo to jablko; hned za ním sletělo druhé; Řehoř se leknutím zastavil; bylo zbytečné utíkat dál, neboť otec se rozhodl, že ho bude bombardovat. Z misky na kredenci naplnil kapsy a házel teď po něm, zatím bez přesného míření, jedno jablko za druhým. Ta malá červená jablíčka se koulela jak elektrizovaná po podlaze a narážela na sebe. Jedno slabě vržené jablko zavadilo o Řehořův hřbet. sklouzlo však a neublížilo mu. Zato další, které přiletělo hned za ním, se mu přímo zarylo do hřbetu; Řehoř chtěl popolézt dál, jako by ta překvapující, neuvěřitelná bolest mohla přejít, změní-li místo; ale připadal si jako přibitý a v naprostém zmatení všech smyslů zůstal ležet jak široký tak dlouhý, V posledním okamžiku jen ještě zahlédl, jak se dveře jeho pokoje prudce otevřely a jak odtud s křičící sestrou v patách vybíhá matka, jen v košili, neboť sestra ji odstrojila, aby se jí v mdlobě volněji dýchalo, jak potom matka běží k otci a cestou z ní na zem padá jedna uvolněná sukně za druhou, jak se vrhá k otci, klopýtajíc přes ty sukně objímá ho, těsně se k němu přimykajíc – teď už však Řehořovi selhal zrak – a spínajíc mu ruce za hlavou prosí jej, aby ušetřil Řehořův život.

III

Těžké zranění, s nímž Řehoř stonal víc než měsíc – jablko, které si nikdo netroufal vyndat, zůstalo v těle jako viditelná upomínka -, patrně i otci připomnělo, že přes svou nynější. smutnou a odpornou podobu je Řehoř členem rodiny, že se s ním nesmí jednat jako s nepřítelem, nýbrž že rodinná povinnost přikazuje spolknout odpor a být trpělivý, nic než trpělivý.

A třebaže Řehoř svým zraněním navždy utrpěl újmu na pohyblivosti a prozatím mu jako nějakému starému invalidovi trvalo celé dlouhé minuty, než přešel pokoj – na lezení ve výškách nebylo ani pomyšlení -, dostalo se mu za toto zhoršení stavu náhrady, která se mu zdála zcela dostatečná, v tom, že vždy k večeru se otevřely dveře do obývacího pokoje, z nichž obyčejně už hodinu či dvě předtím nespouštěl oči, a on se pak, leže potmě ve svém pokoji a z obývacího pokoje neviditelný, směl dívat na celou rodinu u osvětleného stolu a poslouchat jaksi s všeobecným souhlasem, tedy docela jinak než dříve, co si povídají.

Nebyla to už ovšem ta živá zábava jako za dřívějších dob, na niž Řehoř vždy trochu toužebně myslíval v hotelových pokojích, když unaven musel ulehnout do vlhkých peřin. Teď to většinou probíhalo jen velmi tiše. Otec brzy po večeři usínal v křesle; matka a sestra napomínaly jedna druhou, aby byla zticha; matka, naklánějíc se hluboko ke světlu, šila jemné prádlo pro nějaký módní závod; sestra, která přijala zaměstnání prodavačky, se po večerech učila těsnopisu a francouzštině, aby snad jednou později dostala lepší místo. Někdy se otec probudil, a jako by vůbec nevěděl, že spal, řekl matce: „Jak to zas dnes dlouho šiješ?“ a hned zase usnul, zatímco sestra a matka se na sebe znaveně usmály.

Otec s jakousi umíněností nechtěl ani doma odkládat stejnokroj sluhy; zatímco župan nadarmo visel na věšáku, podřimoval otec na svém místě úplně oblečen, jako by byl neustále ve služební pohotovostihodlně a přece klidně spal.

Jak odbilo deset, pokoušela se matka tichými domluvami otce probudit a pak ho přimět, aby si šel lehnout, neboť tady není přece žádné spaní, jehož má otec, který v šest hodin musí nastoupit službu, nanejvýš zapotřebí. Ale s umíněností, která ho posedla od té doby, co se stal sluhou, trval pokaždé na tom, že ještě zůstane u stolu, ačkoli pak zpravidla usnul, a kromě toho dalo pak velkou práci donutit ho, aby vyměnil židli za postel. Ať na něj matka i sestra sebevíc dorážely mírnými domluvami, čtvrt hodiny pomalu vrtěl hlavou, oči měl zavřené a nevstával. Matka ho potahovala za rukáv, říkala mu do ucha různé lichotky, sestra nechávala úloh a pomáhala matce, ale na otce to neplatilo. Jen se ještě hlouběji zabořil do křesla. Teprve když ho ženy vzaly pod paží, otevřel oči, díval se z matky na sestru a ze sestry na matku a říkal: „To je život. Takový já mám k stáru klid.“ A opíraje se o obě ženy, zvedl se těžkopádně, jako by sám sobě byl největším břemenem, nechal se ženami dovést až ke dveřím. Tam jim pokynul, aby šly, a sám pak kráčel dál, zatímco matka honem odhodila šití, sestra pero a obě běžely za otcem, aby mu byly dále nápomocny.

Kdo měl v této přepracované a příliš unavené rodině čas starat se o Řehoře víc, než bylo nezbytně nutno? Domácnost se uskrovňovala čím dál víc; obrovitá kostnatá posluhovačka s bílými poletujícími vlasy přicházela ráno a večer vykonat tu nejtěžší práci; vše ostatní obstarala matka vedle spousty šití. Stalo se dokonce, že různé rodinné šperky, jež dříve matka s dcerou celé šťastné nosívaly na zábavách a při slavnostech, byly odprodány, jak se Řehoř dověděl večer, když byla řeč o tom, kolik za ně dostaly. Nejvíce si ale všichni stále naříkali, že nemohou odejít z tohoto bytu příliš velikého na nynější poměry, neboť si nedovedli představit, jak přestěhovat Řehoře. Řehoř však dobře viděl, že jim ve stěhování nebrání ani tak ohledy na něj, vždyť by ho snadno mohli přepravit v nějaké vhodné bedně s několika otvory pro vzduch; co rodině hlavně bránilo změnit byt, byla spíše naprostá beznaděj a pomyšlení, že ji postihlo takové neštěstí jako nikoho druhého mezi příbuznými a známými. Co žádá svět od chudáků, to splnili, jak mohli, otec nosil úředníkům v bance snídani, matka se obětovala pro prádlo cizích lidi, sestra pobíhala za pultem, jak zákazníci poroučeli, ale na víc už rodině síly nestačily. A rána v zádech jako by Řehoře znovu rozbolela, když matka a sestra uložily otce a vrátily se zpátky, na práci už nesáhly, přisedly jedna k druhé a tiskly se k sobě tvářemi; když teď matka ukázala na Řehořův pokoj a řekla: „Zavři ty dveře, Markétko,“ a když se Řehoř octl zase potmě, zatímco ženy mísily své slzy nebo dokonce bez slz zíraly do stolu.

Noci i dny trávil Řehoř skoro úplně beze spánku. Někdy si říkal, že až se příště otevřou dveře, vezme záležitosti rodiny znovu do svých rukou zcela jako dříve, v myšlenkách se mu zase po dlouhé době objevil šéf a prokurista, příručí a učedníci, ten zabedněný podomek, dva tři přátelé z jiných obchodů, pokojská z jednoho hotelu na venkově, milá, letmá vzpomínka, pokladní z jednoho kloboučnictví, o niž se vážně, avšak příliš váhavě ucházel – ti všichni se mu zjevovali pomícháni s cizími lidmi, ale místo aby jemu a jeho rodině pomohli, byli vesměs nepřístupní, a on byl rád, když zmizeli. Pak zas ale vůbec neměl náladu starat se o rodinu, jen se vztekal na špatnou obsluhu, a ačkoli si nedovedl představit nic, nač by měl chuť, přece osnoval plány, jak se dostat do spíže a vzít si tam, co mu přece jen náleží, i když nemá hlad. Sestra teď už nepřemýšlela, čím se Řehořovi zvlášť zavděčit, ráno a v poledne, než odběhla do obchodu, strčila Řehořovi ve spěchu nohou do pokoje nějaké to jídlo, jedno jaké, a večer je máchnutím koštěte vymetla, nestarajíc se o to, jestli jídlo aspoň okusil nebo jestli se ho – což se stávalo nejčastěji – vůbec ani nedotkl. Úklid pokoje, který teď obstarávala vždy večer, se už ani nedal odbýt rychleji. Špinavé šmouhy se táhly po stěnách, místy se válely chuchvalce prachu a smetí. První dobou se Řehoř pokaždé, když sestra přišla, postavil do takového zvláště příznačného koutu, jako by jí vyčítal. Ale byl by tam snad mohl stát celé týdny, sestrou by to nepohnulo, viděla přece špínu stejně jako on, jenže se rozhodla, že se o ni nebude starat. Přímo s nedůtklivostí u ní zcela novou, která posedla vůbec celou rodinu, dbala na to, aby úklid Řehořova pokoje zůstal vyhrazen jí. Jednou matka podrobila Řehořův pokoj velikému smýčení, pří němž spotřebovala několik kbelíků vody – Řehořovi bylo to velké vlhko ovšem také protivné a roztrpčeně a nehnutě ležel rozvalený na pohovce -, avšak trest ji neminul. Sotva totiž sestra večer zpozorovala změnu v Řehořově pokoji, běžela náramně uražená do obývacího pokoje, a ač ji matka lomíc rukama zapřísahala, propukla v křečovitý pláč, kterému rodiče – otce to samozřejmě vyplašilo z křesla – nejdřív s bezmocným úžasem přihlíželi; až i oni se rozčilili; napravo otec vyčítal matce, že nenechala Řehořův pokoj vysmýčit sestře; nalevo zas křičel na sestru, že už nikdy nebude smět u Řehoře uklízet; zatím se matka pokoušela otce, který se už rozčilením neznal, odvléci do ložnice; sestra, otřásajíc se vzlykotem, tloukla drobnými pěstmi do stolu; a Řehoř nahlas syčel vzteky, že nikoho nenapadlo zavřít dveře a ušetřit ho té podívané a toho rámusu.

Ale i když sestru, vyčerpanou zaměstnáním, omrzelo starat se o Řehoře jako dřív, nebylo ještě vůbec zapotřebí, aby ji zastávala matka, a přece nemusel být Řehoř zanedbáván. Vždyť tu teď byla posluhovačka. Tato stará vdova, která dík své silné kostře přestála v životě už asi lecjakou svízel, necítila vlastně k Řehořovi odpor. Bez nějaké zvláštní zvědavosti otevřela jednou náhodou dveře do Řehořova pokoje, a jak uviděla Řehoře, který byl tak překvapen, že ačkoli ho nikdo nehonil, začal pobíhat sem a tam, zůstala stát s rukama složenýma v klíně. Od té doby neopominula vždycky ráno a večer na okamžik pootevřít dveře a nahlédnout k Řehořovi. Ze začátku ho dokonce přivolávala slovy, která se jí patrně zdála vlídná, jako „Pojď sem, ty starý hovnivále!“ nebo „Podívejme se na něho, starého hovnivála!“ Na taková oslovení Řehoř vůbec neodpovídal, nýbrž zůstával bez hnutí na místě, jako by se byly dveře vůbec neotevřely. Kdyby byli raději té posluhovačce nařídili, aby mu v pokoji denně uklidila, místo aby jí dovolovali nadarmo ho vyrušovat, kdy se jí zachce! Jednou časně ráno – do oken bil prudký déšť, možná že už znamení blížícího se jara – začala posluhovačka zase se svými řečmi, což Řehoře tak roztrpčilo, že se proti ní, ovšem pomalu a chabě, obrátil, jako by chtěl zaútočit. Posluhovačka však, místo aby se zalekla, zvedla pouze do výšky židli stojící kousek ode dveří, a jak tu tak stála s ústy dokořán, bylo jasné, že je nehodlá zavřít dřív, dokud židle v její ruce nedopadne na Řehořův hřbet. „Tak co, dál už to nejde?“ zeptala se, když se Řehoř zase obrátil, a s klidem postavila židli zpátky do kouta.

Řehoř teď už nejedl skoro vůbec nic. Jen když šel náhodou kolem přichystaného jídla, vzal si do úst sousto na hraní, nechal je tam celé hodiny a pak je většinou vyplivl. Nejdříve myslil, že mu nechutná ze zármutku nad tím, jak vypadá jeho pokoj, ale právě se změnami v pokoji se velmi brzy smířil. Ostatní si zvykli stavět mu do pokoje věci, které se jinam nevešly, a takových věcí bylo teď spousta, poněvadž do jednoho z pokojů vzali na byt tři pány. Tito vážní pánové – všichni tři měli plnovousy, jak jednou Řehoř zjistil škvírkou ve dveřích – dbali úzkostlivě na pořádek, nejen u sebe v pokoji, ale když už se tu jednou ubytovali, v celé domácnosti, tedy zejména v kuchyni. Zbytečné nebo dokonce špinavé krámy nesnášeli.

Kromě toho si většinu zařízení přivezli s sebou. Z tohoto důvodu zde teď byla spousta zbytečných věcí, které se sice nedaly prodat, ale přitom je bylo škoda vyhodit. Všechny ty věci putovaly k Řehořovi do pokoje. Stejně tak nádoba na popel a bedna na odpadky z kuchyně. Co nebylo zrovna k potřebě, hodila posluhovačka, která měla naspěch; jednoduše k Řehořovi do pokoje; Řehoř vídal naštěstí většinou jen dotyčný předmět a ruku, která ho držela: Posluhovačka měla možná v úmyslu, že časem, až se to bude hodit, zase ty věci odnese nebo je vyhodí všechny najednou, ve skutečnosti však zůstávaly ležet tam, kam prvně dopadly, pokud se mezi tím harampádím neprodíral Řehoř a neposunul jím nejdříve z nouze, protože neměl jinak kudy lézt, později však s čím dál větším potěšením, ačkoli býval po takových túrách k smrti unaven a sklíčen a celé hodiny se zase nemohl ani hnout.

Páni nájemníci občas večeřívali doma ve společném obývacím pokoji, proto zůstávaly někdy večer dveře do obývacího pokoje zavřeny, ale Řehoř se docela snadno obešel bez otevřených dveří, vždyť už leckdy večer ani nevyužil toho, že jsou otevřené, a zůstal ležet v nejtemnějším koutě pokoje, aniž si toho rodina všimla. Jednou však nechala služka dveře do obývacího pokoje trochu pootevřené a zůstaly tak, i když večer páni nájemníci vešli a rozsvítilo se. Posadili se ke stolu, kde dříve sedával otec, matka a Řehoř, rozbalili ubrousky a vzali do ruky nůž a vidličku. Okamžitě se ve dveřích objevila matka s mísou masa a hned za ní sestra s vrchovatou mísou brambor. Z jídla se vydatně kouřilo. Páni nájemníci se sklonili nad mísami, jež byly před ně postaveny, jako by je chtěli prozkoumat, než začnou jíst, a ten, který seděl uprostřed a byl patrně druhými dvěma pokládán za autoritu, skutečně rozkrojil jeden kousek masa ještě na míse, zřejmě aby se přesvědčil, je-li dost křehké a nemá-li se snad poslat zpátky do kuchyně. Byl spokojen a matka i sestra, které napjatě přihlížely, se s úlevou začaly usmívat.

Rodina sama jedla v kuchyni. Přesto otec, dříve než šel do kuchyně, vstoupil sem do pokoje a s jednou jedinou úklonou, s čepicí v ruce, obešel stůl. Páni nájemníci všichni vstali a zamumlali něco do vousů. Když byli pak o samotě, jedli téměř za naprostého ticha. Řehořovi bylo divné, že mezi všemi rozličnými zvuky při jídle každou chvíli zaslechl jejich žvýkající zuby, jako by se tím mělo Řehořovi naznačit, že k jídlu jsou potřeba zuby a že ani sebekrásnější bezzubé čelisti nejsou k ničemu. „Však já mám chuť,“ řval si Řehoř utrápeně, „jenže ne na tyhle věci. Krmí se ti páni nájemníci, krmí, a já tady uhynu!“

Právě toho večera – Řehoř si nevzpomínal, že by byl za celou tu dobu slyšel jejich zvuky – zazněly z kuchyně housle. Páni nájemníci už byli po večeři, prostřední vytáhl noviny, druhým dvěma dal po jednom listu, a teď všichni četli uvelebeni v křeslech a kouřili. Jak se ozvaly housle, zpozorněli, zvedli se a po špičkách šli ke dveřím do předsíně, kde se zastavili přimáčknuti jeden na druhého. Z kuchyně je asi slyšeli, neboť otec zavolal: „Je snad hra pánům nepříjemná? Může hned přestat.“ „Naopak,“ řekl prostřední z pánů, „nechtěla by slečna laskavě přijít sem k nám a hrát zde v pokoji, kde je přece jen mnohem pohodlněji a útulněji?“ „b prosím,“ řekl otec, jako kdyby on byl hrál. Pánové ustoupili do pokoje a čekali. Brzy vešel otec s pultem na noty, matka s notami a sestra s houslemi. Sestra si s klidem všechno chystala ke hře; rodiče, kteří nikdy předtím pokoje nepronajímali a proto přeháněli zdvořilost k pánům nájemníkům, si ani netroufali sednout na své vlastní židle; otec se opřel o dveře s pravicí vsunutou mezi dva knoflíky zapjatého livrejového kabátu; matce však nabídl jeden z pánů židli, a protože ji nechala tam, kam ji pán náhodou postavil, seděla stranou v koutě.

Sestra začala hrát; otec a matka sledovali každý ze svého místa pohyby jejích rukou. Řehoř, přilákán hrou, odvážil se trochu dál a byl již hlavou až v obývacím pokoji. Ani mu nebylo divné, že poslední dobou bere tak málo ohledů k ostatním; dříve bývala ohleduplnost jeho pýchou. A přitom by právě teď měl spíše důvod, aby se schovával, prach, který ležel všude v jeho pokoji a při sebemenším pohybu se rozviřoval, pokrýval i jeho; na hřbetě i na bocích vláčel nitky, vlasy, zbytky jídla; byl už ke všemu příliš lhostejný, než aby si lehl na hřbet a vydrhl se o koberec, jak to dříve dělával několikrát za den. A přesto, že takto vypadal, neostýchal se popolézt kus po neposkvrněné podlaze obývacího pokoje.

Také si ho ovšem nikdo nepovšiml. Rodina byla úplně zaujata hrou na housle; naproti tomu páni nájemníci, kteří se zpočátku s rukama v kapsách kalhot postavili až příliš blízko za sestřin notový pult, takže se všichni mohli dívat do not, což sestru určitě rušilo, ustoupili brzy v polohlasném hovoru se skloněnými hlavami k oknu, kde též zůstali, zatímco otec je úzkostlivě pozoroval. Vznikal teď opravdu až příliš zřejmý dojem, že se zklamali v očekávání krásné či zábavné hry na housle, že už mají dost toho představení a jen ze zdvořilosti se nechávají rušit ve svém klidu. Zvlášť způsob, jímž všichni tři nosem i ústy vyfukovali do výšky kouř z doutníků, svědčil o značné nervozitě. A přece hrála sestra tak krásně. Tvář měla ke straně skloněnou, oči zkoumavě a smutně sledovaly řádky not. Řehoř ještě kousek popolezl a držel hlavu až těsně u podlahy, aby pokud možno zachytil její pohled. Byl zvířetem, že ho hudba uchvacovala? Měl pocit, jako by se před ním otvírala cesta k vytoužené neznámé potravě. Byl odhodlán proniknout až k sestře, zatahat ji za ruku a naznačit jí tak, aby se raději odebrala s houslemi k němu do pokoje, neboť nikdo se jí zde neodmění za její hru tak, jak by se jí odměnil on. Nepustí ji už ze svého pokoje, aspoň dokud bude živ; jeho děsivá podoba nechť je mu poprvé k užitku; bude na stráži u všech dveří svého pokoje zároveň a na útočníka vyprskne; sestra však by u něho měla zůstat dobrovolně, měla by sedět na pohovce vedle něho, sklánět k němu ucho, a on se jí pak svěří, že měl napevno v úmyslu poslat ji na konzervatoř, a nepřijít mezitím to neštěstí, že by to byl loni o vánocích – vánoce už snad přece minuly? – všem pověděl a nic nedbal na žádné námitky. Po těchto slovech se sestra dojetím rozpláče a Řehoř se vztyčí až k jejímu rameni a políbí ji na krk, na němž od té doby, co chodí do obchodu, nenosí ani stuhu, ani límec.

„Pane Samso!“ zavolal prostřední pán na otce a bez jediného dalšího slova ukázal prstem na Řehoře, který se pomalu sunul kupředu. Housle umlkly, prostřední pan nájemník se nejdřív usmál na své přátele potřásaje hlavou a pak se znovu zadíval na Řehoře. Otec, místo aby zahnal Řehoře, považoval zřejmě za potřebnější upokojit pány nájemníky, ačkoli ti se nijak nerozčilovali a Řehoř je podle všeho bavil víc než hra na housle. Otec k nim pospíšil a s rozpřaženýma rukama se je snažil zatlačit do jejich pokoje a zároveň jim tělem zakrýt dobrý výhled na Řehoře. Teď se opravdu trochu rozzlobili, nebylo už jasné, jestli kvůli otcovu chování nebo proto, že si teprve teď začali uvědomovat, že měli takového souseda jako Řehoř a nevěděli o tom. Požadovali od otce vysvětlení, sami také zvedali paže, neklidně si potahovali vousy a jen pomalu ustupovali k svému pokoji. Mezitím se sestra vytrhla ze zahloubání, do něhož upadla poté, co její hra byla tak nenadále přerušena, rázem se probrala po chvíli, kdy v ochable svěšených rukou držela housle a smyčec a zírala do not, jako by pořád ještě hrála, položila nástroj na klín matce, která stále ještě seděla na židli a v záchvatu dušnosti zprudka pracovala plícemi, a odběhla do vedlejšího pokoje, kam se už páni nájemníci za otcova naléhání rychleji blížili. Bylo vidět, jak pokrývky a polštáře na postelích jenom létají a srovnávají se v sestřiných zkušených rukou. Ještě než dorazili do svého pokoje, měla nastláno a vyklouzla ven. Otce patrně zas natolik posedla umíněnost, že zapomněl na všechen respekt, jímž byl svým nájemníkům přece jen povinován. Jen naléhal a naléhal, až prostřední z pánů již ve dveřích pokoje dunivě dupl nohou a tak otce zarazil. „Prohlašuji tímto,“ řekl, zvedl ruku a očima vyhledal též matku a sestru, „že vzhledem k odporným poměrům panujícím v tomto bytě a v této rodině“ – přitom si zkrátka a rozhodně odplivl – „dávám okamžitou výpověď ze svého pokoje. Nehodlám ovšem ani za dny, kdy jsem tu bydlil, zaplatit to nejmenší, naopak si ještě zvážím, nevznesu-li proti vám nějaké – věřte mi – snadno odůvodnitelné požadavky.“ Odmlčel se a hleděl rovnou před sebe, jako by na něco čekal. Skutečně oba jeho přátelé ihned vpadli: „I my dáváme okamžitou výpověď.“ Nato vzal za kliku a přibouchl za sebou dveře.

Tápaje rukama dopotácel se otec k své židli a klesl do ní; vypadalo to, že se chce natáhnout a trochu si jako obvykle zdřímnout, avšak prudké pokyvování jeho jakoby vratké hlavy svědčilo o tom, že vůbec nespí. Řehoř celou tu dobu zůstal zticha ležet na tom místě, kde, ho páni nájemníci přistihli. Zklamáním z toho, že se mu jeho záměry nezdařily, možná i slabostí z tolikerého hladovění se nemohl ani hnout. Obával se s jakousi určitostí, že už v nejbližším okamžiku se na něj všechno zřítí, a čekal. Nelekl se ani houslí, které vypadly matce z třesoucích se prstů z klína a vydaly dunivý tón.

„Milí rodiče,“ řekla sestra a úvodem uhodila rukou do stolu, „takhle to dál nejde. Jestli vy to snad nechápete, já to chápu. Nechci před touto obludou vyslovovat jméno svého bratra a řeknu tedy jen: musíme se jí pokusit zbavit. Zkusili jsme vše, co je v lidských silách, abychom se o ni starali a trpělivě ji snášeli, myslím, že nám nikdo nemůže ani to nejmenší vytknout.“

„Má tisíckrát pravdu,“ řekl si otec pro sebe. Matka, která pořád ještě nemohla popadnout dech, se s pomateným výrazem v očích tlumeně rozkašlala do dlaně.

Sestra hned běžela k matce a položila jí ruku na čelo. Otce přivedla zřejmě sestřina slova na určitější myšlenky, napřímil se na židli, pohrával si se svou sluhovskou čepicí mezi talíři, které zůstaly na stole ještě od večeře pánů nájemníků, a chvílemi se podíval po tichém Řehořovi.

„Musíme se toho hledět zbavit,“ řekla teď sestra výslovně otci, neboť matka pro kašel neslyšela, „ještě vás oba umoří, vidím to už. Když jednou člověk musí tak těžce pracovat jako my všichni, nemůže mít přece doma tohle věčné soužení. Já už to také nevydržím.“ A rozplakala se tak usedavě, že jí slzy kanuly dolů na matčinu tvář, z níž je stírala mechanickými pohyby ruky.

„Milé dítě,“ řekl otec soucitně a s nápadným porozuměním, „co ale máme dělat?“

Sestra jen pokrčila rameny na znamení bezradnosti, jíž teď plačíc propadla přes všechnu dřívější jistotu.

Kdyby nám rozuměl,“ řekl otec napolo tázavě; sestra v slzách prudce zatřepala rukou naznačujíc, že to nepřichází v úvahu.

„Kdyby nám rozuměl,“ opakoval otec a zamhouřením očí přijal sestřino přesvědčení, že je to nemožné, „bylo by snad možné nějak se s ním dohodnout. Ale takhle -“

„Pryč musí,“ zvolala sestra, „to je jediný prostředek, tatínku. Musíš jen přestat myslet na to, že je to Řehoř. Vždyť naše neštěstí je vlastně v tom, že jsme tomu tak dlouho věřili. Ale jakpak by to mohl být Řehoř? Kdyby to byl Řehoř, dávno by už uznal, že lidé nemohou žít pohromadě s takovým zvířetem, a byl by dobrovolně odešel. Neměli bychom pak bratra, ale mohli bychom dál žít a chovat v úctě jeho památku. Takhle nás ale to zvíře pronásleduje, vypudí pány nájemníky, chystá se zřejmě zabrat celý byt a nás nechat nocovat na ulici. Podívej se, tatínku,“ vyřkla najednou, „už zase začíná!“ A v hrůze, Řehořovi docela nepochopitelné, opustila sestra dokonce i matku, doslova se odrazila od její židle, jako by raději chtěla matku obětovat než zůstat v Řehořově blízkosti, běžela se schovat za otce, který, rozčilen toliko jejím počínáním, rovněž vstal a napolo před sestrou zdvihl ruce, jako by ji chtěl chránit.

Ale Řehořovi přece ani nenapadlo někoho děsit, nejméně sestru. Začal se jen otáčet, aby se mohl odsunout zpátky do svého pokoje, a působilo to ovšem nápadně, poněvadž si ve svém zbědovaném stavu musel při obtížných obratech pomáhat hlavou, kterou při tom několikrát zvedl a uhodil jí o zem. Zarazil se a rozhlédl. Zdálo se, že poznali jeho dobrý úmysl; bylo to jen chvilkové leknutí. Teď se na něj všichni mlčky a smutně dívali. Matka ležela na židli s nohama těsně u sebe nataženýma, oči se jí zemdlením skoro zavíraly; otec a sestra seděli vedle sebe, sestra měla ruku položenou kolem otcova krku.

Teď už se snad smím otočit, pomyslel si Řehoř a dal se znovu do práce. Nemohl potlačit funění z té námahy a také si chvílemi musel odpočinout. Ostatně na něj také nikdo nenaléhal, všechno nechávali na něm. Jak dokončil obrat, ihned se vydal rovnou zpátky. Užasl nad tou značnou vzdáleností, která ho dělila od jeho pokoje, a vůbec nechápal, že tak slabý, jak je, urazil před chvílí touž cestu, aniž to skoro pozoroval. Myslel neustále jen na to, aby lezl rychle, a tak si sotva všiml, že ho rodina ani jediným slovem, ani jediným výkřikem nevyrušuje. Teprve ve dveřích otočil hlavu, ne docela, cítil totiž, jak mu tuhne krk, ale přesto ještě zahlédl, že se za ním nic nezměnilo, jen sestra vstala. Posledním pohledem zavadil o matku, která teď už docela usnula.

Sotva se ocitl uvnitř ve svém pokoji, dveře za ním se s největší rychlostí přibouchly, zástrčka i zámek zapadly. Nenápadný hluk za zády Řehoře tak vylekal, až mu nožičky podklesly. To sestra si tak pospíšila. Vstala už a čekala, pak hbitě přiskočila, Řehoř ani neslyšel, jak se blíží, a „Konečně!“ zvolala na rodiče, otáčejíc klíčem v zámku.

„A teď?“ zeptal se Řehoř sám sebe a rozhlédl se potmě kolem. Brzy zjistil, že se teď už vůbec nemůže ani hnout. Nedivil se tomu, spíš mu připadalo nepřirozené, že se na těch tenkých nožičkách mohl opravdu až dosud pohybovat. Jinak se cítil poměrně dobře. Bolelo ho sice celé tělo, ale měl pocit, že bolesti budou asi zvolna slábnout a nakonec úplně pominou. Sotva už cítil shnilé jablko v zádech i zanícené místo okolo, úplně pokryté měkkým prachem. Na rodinu vzpomínal s dojetím a láskou. O tom, že musí zmizet, byl přesvědčen pokud možno ještě pevněji než sestra. V tomto stavu prázdného a pokojného rozjímání setrval až do chvíle, kdy na věži odbila třetí hodina ranní. Když všude venku za oknem počalo svítat, byl ještě naživu. Pak mu hlava sama od sebe docela poklesla a z chřípí mu slabě unikl poslední dech.

Když časně ráno přišla posluhovačka – samou vervou a spěchem, přestože ji už často prosili, aby to nedělala, tolik bouchala dveřmi, že jak přišla, nedalo se už v celém bytě klidně spát -, neshledala při své obvyklé krátké návštěvě na Řehořovi nic zvláštního. Myslela, že leží naschvál tak nehnutě a hraje si na uraženého; vždycky si myslela, že je schopen všelijakých nápadů. Protože držela náhodou v ruce dlouhý smeták, chtěla jím Řehoře ode dveří polechtat.: Když to bylo bez výsledku, rozzlobila se a trochu do Řehoře: šťouchla, a teprve když ho bez veškerého odporu odsunula; z místa, zpozorněla. Když pak brzy poznala, jak se věci mají, vyvalila oči, zahvízdla, dlouho však nemeškala, nýbrž prudce otevřela dveře do ložnice a hlasitě zavolala do tmy: „Pojďte se podívat, ono to chcíplo; leží to tam dočista chcíplé!

Manželé Samsovi se vztyčili v manželské posteli, a než si vůbec uvědomili, co jim hlásí, měli co dělat, aby se vzpamatovali z leknutí, jež jim posluhovačka způsobila. Pak ale pan a paní Samsovi honem vylezli každý svou stranou postele ven, pan Samsa si přehodil přes ramena přikrývku, paní Samsová vyšla jen v noční košili; takto; vstoupili do Řehořova pokoje. Mezitím se otevřely i dveře obývacího pokoje, kde od té doby, co se přistěhovali páni nájemníci, spávala Markétka; byla úplně oblečená, jako kdyby vůbec nespala, i její bledý obličej tomu nasvědčoval..: „Mrtev?“ řekla paní Samsová a tázavě se podívala na posluhovačku, ačkoliv se přece sama mohla o všem přesvědčit, ba dokonce to mohla poznat i bez přesvědčování. „To si myslím,“ řekla posluhovačka a na důkaz postrčila Řehořovu mrtvolu ještě pěkný kus stranou. Paní Samsová udělala pohyb, jako by chtěla koště zadržet, ale neučinila to. „Nuže,“ řekl pan Samsa, „teď můžeme poděkovat Pánubohu.“ Pokřižoval se a všechny tři ženy to udělaly po něm. Markétka, která nespouštěla z mrtvoly oči, řekla: „Podívejte, jak byl hubený. Však také tak dlouho nic nejedl. Jak sem jídla přicházela, tak zase odcházela.“ opravdu bylo Řehořovo tělo úplně placaté a suché, vlastně teprve teď to bylo vidět, když už je nezvedaly nožičky a ani nic jiného neodvádělo pozornost.

„Pojď, Markétko, na chvilku sem k nám,“ řekla paní Samsová s bolným úsměvem a Markétka šla za rodiči do ložnice a neopomněla se ohlédnout po mrtvole. Ačkoli bylo časně ráno, mísilo se už do čerstvého vzduchu cosi vlahého. Však už byl konec března.

Ze svého pokoje vyšli tři páni nájemníci a s údivem se ohlíželi po snídani: zapomnělo se na ně. „Kde je snídaně?“ zeptal se prostřední pán nevrle posluhovačky. Ta však přiložila prst na ústa a pokynula pak chvatně a mlčky pánům, aby se šli podívat do Řehořova pokoje.

Šli tedy a stáli pak v úplně už jasném pokoji s rukama v kapsách svých poněkud obnošených kabátků kolem Řehořovy mrtvoly.

Vtom se otevřely dveře do ložnice a objevil se pan Samsa v livreji, z jedné strany byla do něho zavěšena jeho žena, z druhé dcera. Všichni byli trochu uplakaní; Markétka chvílemi tiskla tvář na otcovo rámě.

„Okamžitě opusťte můj byt!“ řekl pan Samsa a ukázal na dveře, drže stále ženy při sobě. „Jak to myslíte?“ zeptal se prostřední pán trochu zaraženě a nasládle se usmál. Druzí dva drželi ruce za zády a neustále si je mnuli jako v očekávání velké hádky, která však musela pro ně dopadnout nepříznivě. „Myslím to přesně tak, jak to říkám,“ odpověděl pan Samsa a v jedné řadě se svými průvodkyněmi kráčel přímo k panu nájemníkovi. Ten nejdřív tiše stál a díval se do země, jako by se mu věci v hlavě nějak nově pořádaly. „Pak tedy půjdeme,“ řekl potom a vzhlédl k panu Samsovi, jako by v náhlém návalu pokory čekal i k tomuto rozhodnutí nový souhlas. Pan Samsa na něho jen několikrát krátce zamrkal vypoulenýma očima. Nato pán skutečně ihned zamířil dlouhými kroky do předsíně; oba jeho přátelé už nějakou chvíli naslouchali s docela klidnýma rukama a teď za ním přímo poskočili, jako by se báli, že by pan Samsa třeba mohl vkročit do předsíně dříve než oni a přerušit jejich spojení s vůdcem. V předsíni všichni tři sundali z věšáku klobouky, ze stojanu vytáhli hole, mlčky se uklonili a opustili byt. V jakési nedůvěře, zcela zbytečné, jak se ukázalo, vyšel pan Samsa s oběma ženami na chodbu; opřeni o zábradlí dívali se, jak tři páni pomalu sice, avšak bez zastavení sestupují po dlouhých schodech, v každém patře v určitém zákrutu schodiště zmizí a po několika okamžicích se znovu vynoří; čím hloub se dostávali, tím více mizel zájem rodiny Samsovy o ně, a když proti nim a pak vzhůru kolem nich hrdě vzpřímen stoupal řeznický tovaryš s nosítky na hlavě, opustil pan Samsa s ženami zábradlí a všichni se jaksi s úlevou vrátili do bytu.

Rozhodli se, že dnešního dne užijí k odpočinku a procházce; nejen že si takovou přestávku v práci zasluhovali, dokonce ji nezbytně potřebovali. A tak sedli ke stolu a napsali tři omluvné dopisy, pan Samsa svému ředitelství, paní Samsová svému objednavateli a Markétka svému šéfovi. Zatímco psali, přišla jim posluhovačka oznámit, že odchází, neboť je ranní práce hotova. Všichni tři píšící nejdříve jen kývli, ani nezvedli hlavu, teprve když se posluhovačka pořád ještě neměla k odchodu, mrzutě vzhlédli. „Nuže?“ zeptal se pan Samsa. Posluhovačka stála ve dveřích a usmívala se, jako by měla pro rodinu náramně šťastnou zprávu, oznámí ji však jen tehdy, když se jí budou hodně vyptávat. Malé, skoro zpříma stojící pštrosí péro na klobouku, jež pana Samsu zlobilo už celou dobu, co u nich sloužila, kývalo se lebce na všechny strany. „Tak co vlastně chcete?“ zeptala se paní Samsová, k níž měla posluhovačka největší respekt. „Jo,“ odpověděla posluhovačka a pro přívětivý smích nemohla z místa, „tak s odklizením tamtoho si nemusíte dělat starosti. Už je to v pořádku.“ Paní Samsová a Markétka se sklonily k svým dopisům, jako by chtěly psát dál; pan Samsa, který zpozoroval, že se posluhovačka chystá všechno dopodrobna popisovat, ji napřaženou rukou rozhodně zarazil. A že nesměla vyprávět, vzpomněla si, jaký má veliký spěch, zvolala patrně uražena: „Tak sbohem vespolek,“ prudce se otočila a s hrozným boucháním dveří opustila byt.

„Večer dostane výpověď,“ řekl pan Samsa, ale ani žena, ani dcera mu neodpověděly, neboť posluhovačka, jak se zdálo, znovu narušila jejich sotva nabytý klid. Vstaly, odešly k oknu a zůstaly tam v objetí stát. Pan Samsa na židli se po nich otočil a chvilku je tiše pozoroval. Pak zvolal: „Tak pojďte sem přece. Nechte už konečně být to, co bylo. A berte také trochu ohledy na mne.“ Ženy ho ihned poslechly, běžely k němu, chlácholily ho a rychle dopsaly dopisy.

Pak všichni tři opět po měsících společně vyšli z domova a vyjeli tramvají ven za město. Vůz, kde seděli sami, byl celý prozářen sluncem. Pohodlně opřeni na sedadlech rozmlouvali o vyhlídkách do budoucna, ukázalo se, že při bližším pohledu nejsou nikterak zlé, neboť všichni tři, na což se vlastně jeden druhého ještě ani nezeptali, mají náramně výhodná a zvlášť pro pozdější dobu slibná zaměstnání. Největší okamžité zlepšení situace jim ovšem jistě snadno přinese změna bytu; vezmou si teď menší a levnější a přitom lépe položený a vůbec praktičtější byt, než je nynější, který vybíral ještě Řehoř. Jak si tak povídali, zadívali se pan a paní Samsovi na svou čím dál čilejší dceru a skoro zároveň jim napadlo, jak za poslední dobu přes všechno soužení, od něhož jí pobledly tváře, rozkvetla v krásnou a kyprou dívku. Umlkli, a dorozumívajíce se skoro nevědomky pohledy, pomysleli si, že bude teď na čase, aby pro ni také vyhledali hodného muže. A připadlo jim jako dotvrzení jejich nových snů a dobrých úmyslů, když u cíle jejich cesty dcera první vstala a protáhla své mladé tělo.

A. P. Čechov: Člověk ve futrále

A. P. Čechov: Člověk ve futrále – povídka

Na samém konci vesnice Mironosického přišli na noc do kůlny starosty Prokofije opozdilí lovci. Byli jen dva: zvěrolékař Ivan Ivanyč a profesor gymnasia Burkin. Ivan Ivanyč měl podivné dvojité příjmení – Čimša-Himalajský, které se k němu nikterak nehodilo; po celé gubernii mu říkali prostě jen křestním jménem a jménem po otci. Bydlil nedaleko města na hřebčinci a přijel si sem zastřílet, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Profesor gymnasia Burkin byl každé léto návštěvou u hrabat P., a zde v kraji byl už jako doma.

Nespali. Ivan Ivanyč, vysoký, hubený starší člověk s dlouhými kníry, seděl venku u vchodu do kolny a kouřil dýmku; svítil naň měsíc. Burkin ležel uvnitř na seně a nebylo ho ve tmě vidět.

Vypravovali si různé příběhy. Mezi jiným hovořili o tom, že starostova žena Mavra, zdravá a docela ne hloupá žena, se za celý život nevzdálila z rodné vesnice, nikdy nespatřila město ani železnici; posledních deset let sedala za pecí a na ulici vycházela jen v noci.

„Na tom není nic divného!“ řekl Burkin. „Takových lidí samotářské povahy, kteří se snaží ukrýt jako rak poustevník nebo hlemýžď do své ulity, není na tomto světě málo. Snad je to projev atavismu, návrat k oné době, kdy předkové člověka nebyli ještě tvorové společenští a žili osamoceně ve svých brlozích, nebo by to také mohla být jedna z odrůd lidského charakteru – kdo ví? Nejsem přírodovědec a nemohu se pouštět do takových otázek; chci jen říci, že takoví lidé jako Mavra nejsou zjev řídký. Tak třeba nemusím ani chodit daleko, zemřel u nás asi před dvěma měsíci jakýsi Bělikov, profesor řečtiny, můj kolega. Jistě jste o něm slyšel. Byl nápadný tím, že vždy, i za nejkrásnějšího počasí, chodil v galoších, s deštníkem a ustavičně nosil teplý vatovaný kabát. Deštník nosíval v pouzdře, také hodinky míval v šedivém pouzdře z jelení kůže, a když vyndával nožík, aby si ořezal tužku, vytahoval jej také z malého pouzdérka; i obličej měl jakoby v pouzdře, protože jej věčně schovával do vysokého vyhrnutého límce. Nosil tmavé brýle, teplou kazajku, do uší si cpal vatu, a když si sedl do drožky, žádal, aby zvedli střechu. Zkrátka tento člověk vynakládal nepřetržité úsilí, aby se obklopil obalem, aby si utvořil, abychom tak řekli, jakýsi futrál, který by ho izoloval a chránil před vnějšími vlivy. Skutečnost ho dráždila, lekala a udržovala ho v ustavičném střehu a snad proto, aby ospravedlnil tuto svou bázlivost a odpor k přítomnosti, chválil vždy minulost a to, co nikdy nebylo; i mrtvé jazyky, kterým učil, byly pro něho vlastně také takovými galošemi a deštníkem a on se do nich ukrýval před skutečným životem.

„Ó jak krásný, jak zvučný je jazyk řecký!“ říkával s blaženou tváří; a jako důkaz svých slov přimhouřil oči, zvedl prst a pronesl: „Anthrópos!“

Bělikov usiloval také o to, aby i svou mysl uzavřel do futrálu. Jemu byly jasné toliko ty oběžníky a novinářské články, v kterých se něco zakazovalo. Když se v nějakém oběžníku zakazovalo žákům vycházet na ulici po deváté hodině večerní, nebo když se v nějakém článku zavrhovala tělesná láska, bylo to pro něho jasné a určité; je to zakázáno – a bašta! Ve schválení a v dovolení se však pro něho skrýval vždycky nějaký element pochybnosti, neucelenosti a zmatku. Když ve městě povolili dramatický kroužek, čítárnu nebo čajovnu, tu pokyvoval hlavou a potichu říkal:“Ovšem, ono se řekne, to je všechno hezké, ale jen aby z toho něco nebylo.“

Každé porušení, přestupek nebo odchylka od pravidel ho kormoutily, třeba se ho to na pohled vlastně ani netýkalo. Jestli se některý z jeho kolegů opozdil na pobožnost, nebo se mu donesly řeči o nějaké klukovině gymnasistů, nebo uviděl třídní dozorkyni pozdě večer s důstojníkem, hrozně se rozčiloval a pořád říkal, jen aby z toho něco nebylo! Na pedagogických poradách nás přímo ubíjel svou ostražitostí, podezíravostí a svými čistě futrálovými představami o tom, že se třeba mládež v chlapeckých i v dívčích gymnasiích nepěkně chová, že hrozně hlučí ve třídách – ach, jen aby se to nedověděly nadřízené úřady, ach, aby z toho něco nebylo! – a že by bylo dobře vyloučit z druhé třídy Petrova a ze čtvrté Jegorova. A víte co? Svými vzdechy, svým skuhráním a svými černými brýlemi na bledém, maličkém obličeji – skutečně maličkém jako u tchoře

- nás všechny tísnil a my jsme ustupovali, snižovali jsme Petrovu a Jegorovu známky z chování, dávali jim karcer a konec konců jsme i Petrova i Jegorova vylučovali. Měl podivný zvyk

- chodil k nám do bytů na návštěvu. Přijde k některému z nás, posadí se a mlčí, jako by se tu chtěl něčeho dopátrat. Prosedí tak mlčky hodinu, dvě a odejde. Říkal tomu „udržovat dobré styky s kolegy“ – a zřejmě bylo pro něho trapné k nám chodit a vysedat u nás, ale chodil, protože to pokládal za svou kolegiální povinnost. My profesoři jsme se ho báli. Dokonce i ředitel se ho bál. A přece naši profesoři jsou vesměs lidé přemýšliví, velice řádní, vychovaní Turgeněvem a Ščedrinem, nicméně tento člověk, chodící v galoších a s deštníkem, držel v hrsti gymnasium po celých patnáct let! A kdyby jen gymnasium – celé město! Naše dámy se neodvažovaly pořádat v sobotu domácí představení ze strachu, aby se to nedověděl; duchovenstvo se před ním bálo jíst mimopostní jídla a hrát karty. Působením takových lidí jako Bělikov začali se všichni v našem městě v posledních deseti, patnácti letech bát všeho. Báli se nahlas hovořit, posílat dopisy, vzájemně se seznamovat, číst knihy, báli se pomáhat chudákům, učit negramotné…“ Ivan Ivanyč zakašlal, neboť chtěl něco říci, nejdřív si ale znova zapálil dýmku, podíval se na měsíc a teprve pak pomalu povídal:

„Ano, jsou přemýšliví a řádní, čtou Ščedrina i Turgeněva, různé Buckleye a podobné, ale přece se podrobili a trpěli… To je právě to…“

„Bělikov bydlil v témž domě co já,“ pokračoval Burkin, „v témž poschodí, dveře proti mým dveřím; vídali jsme se často a znal jsem jeho soukromý život. Doma byl také takový: župan, noční čepice, okenice, závory, celá řada všelijakých zákazů, omezení a – achl jen aby z toho něco nebylo! Postní jídla nejsou zdraví prospěšná, mimopostní jíst nemůže, protože by, prosím, řekli, že Bělikov nezachovává posty, jedl tedy candáta na másle – nebylo to jídlo postní, ale také se nedalo říci, že by bylo nepostní. Ženskou služebnou neměl ze strachu, aby si o něm něco špatného nemyslili; najal si kuchaře Afanasije, asi šedesátiletého přihlouplého dědu, věčně podnapilého, který byl dříve důstojnickým sluhou a uměl jakž takž uklízet. Afanasij stával obyčejně u dveří se zkříženýma rukama, vzdychal a bručel vždycky totéž: „Hrozně se jich teď rozmnožilo!“

Ložnici měl Bělikov maličkou skoro jako bedničku, postel s nebesy. Když si lehl, přikrýval se i s hlavou, bylo mu horko a dusno; zavřenými dveřmi tloukl vítr, v kamnech hučelo, z kuchyně bylo slyšet vzdechy, vzdechy nevěstící nic dobrého… Pod přikrývkou padala na něho hrůza. Bál se, aby z toho něco nebylo, aby ho třeba Afanasij nepodřezal, aby se na něho nedostali zloději; celou noc měl pak neklidné sny a ráno, když jsme spolu šli do gymnasia, byl mrzutý, bledý a bylo na něm vidět, že gymnasium, kde bylo tolik lidí, se celé jeho bytosti nejvýš protiví, a že on, člověk samotářský, šel vedle mne jen nerad.

„U nás ve třídách je hrozný rámus,“ říkával, jako by chtěl nalézt vysvětlení pro své tíživé pocity. „To už přesahuje všechny meze!“A tenhle řečtinář, tenhle člověk ve futrálu se, představte si, div neoženil!“

„Vy žertujete!“

„Ano, div se neoženil, ať je to jakkoli podivné. Dostal se k nám nový profesor dějepisu a zeměpisu, jakýsi Kovalenko, Michael Savvič, Ukrajinec. Nepřijel sám, přivezl s sebou také sestru Vareňku. Byl mladý, vysoký, snědý, měl ohromné ruce a už z obličeje bylo vidět, že má bas, a opravdu jeho hlas duněl jako ze sudu: bu – bu – bu… Jeho sestra nebyla už příliš mladá, bylo jí asi třicet; byla také veliká, urostlá, černovlasá, s červenými tvářemi – zkrátka ne dívka, ale malina – a taková čilá, veselá, ustavičně si popěvovala maloruské romance a smála se. Něco ji napadne a už se hlasitým smíchem jen ohýbá: cha – cha – cha! Poprvé jsme se s Kovalenkovými blíže seznámili, jak si vzpomínám, o ředitelově svátku. Mezi přísnými, strnulými a nudnými pedagogy, kteří i slavit svátek chodí z povinnosti, se najednou, žasnu, vynoří nová Afrodité z mořské pěny: chodí s rukama v bok, směje se, zpívá, tančí… Zazpívala s citem „Vanou větry“, pak nějakou romanci a ještě cosi a všechny nás okouzlila, dokonce i Bělikova. Přisedl si k ní a sladce se usmíval.

„Maloruský jazyk připomíná svou měkkostí a příjemnou zvučností jazyk starořecký.“

To jí zalichotilo, i začala mu vřele a přesvědčivě vypravovat, že v gadjačském Újezdě má statek a na statku maminku a jaké, panečku, hrušky, jaké dýně a jaké kabaky – na Ukrajině říkají tykvím kabaky, a kabakům šinky; vaří u nich boršč červeňoučký a modroučký a ten je tak dobrý, tak dobrý – no prostě – hrozně!“

Poslouchali jsme, poslouchali a najednou nás napadla všechny stejná myšlenka.

„Bylo by pěkné, kdybychom je dali dohroniady,“ řekla mi potichu paní ředitelová.

Teprve teď jsme si uvědomili, že náš Bělikov není ženat, a bylo nám najednou divné, že jsme si toho dosud nevšimli a nadobro pustili ze zřetele takovou důležitou podrobnost v jeho životě. Jaké jsou vůbec jeho vztahy k ženě a jak si pro sebe řeší tuto důležitou životní otázku? Dříve nás to ani v nejmenším nezajímalo; snad nás ani nenapadlo, že by člověk, který chodí v každém počasí v galoších a spí za záclonou, mohl také milovat.

„Je mu už hezky přes čtyřicet a jí je kolem třiceti…“ doplnila svou myšlenku paní ředitelová. „Myslím, že by si ho vzala.“

Co všechno se nedělá u nás na venkově z nudy – kolik zbytečností a nesmyslů! A to proto, že se nedělá to, co by se mělo dělat. Tak třeba proč nás napadlo oženit Bělikova, kterého jsme si dřív nedovedli ženatého ani představit? Paní ředitelová, paní inspektorova a všechny profesorské paničky ožily, ba zkrásněly – jako by najednou zahlédly cíl života. Paní ředitelová vzala lóži do divadla, a co nevidím – u ní v lóži sedí Vareňka s ohromným vějířem, září štěstím a vedle ní Bělikov, maličký a zkroucený, jako by ho vytáhli z domova kleštěmi. Pořádal jsem večírek a dámy hned žádají, abych pozval také Bělikova i Vareňku. Zkrátka, stroj začal pracovat. Ukázalo se, že Vareňka by proti sňatku nebyla. Zít stále u bratra se jí nelíbilo, věděli jsme, že se celé dny o něco přou a hádají. Tak třeba: Kovalenko, vysoký zdravý čahoun, jde po ulici ve vyšívané košili, kadeř vlasů mu padá zpod čepice na čelo; v jedné ruce má balík knih, v druhé tlustou sukovici. Za ním jde sestra, také s knihami.

„Ty, Michajliku, viď, že jsi ty knihy nečetl!“ volá hlasitě. „Vím to, přísahám, žes je vůbec nečetl!“

„A já říkám, že četl!“ křičí Kovalenko a tluče holí do chodníku.

„Ach, bože můj, Minčíku, proč se zlobíš, vždyť mluvíme jen zásadně!“

„Povídám ti, že jsem je četl! (křičí Kovalenko ještě hlasitěji).

Doma, jak k nim někdo přijde, je hned hádka v proudu. Takový život ji asi omrzel, byla by chtěla mít vlastní koutek, a věktu padal také na váhu; vybírat si nemůže, vzala by si toho, kdo by se nahodil, třeba profesor řečtiny. Musím říci, že většině našich slečen je docela jedno, za koho se vdají, jen když se vdají. Ať už je to jakkoli, Vareňka začala projevovat našemu Bělikovu zjevnou náklonnost.

A Bělikov? Navštěvoval Kovalenka právě tak, jako nás. Přijde k němu, posadí se a mlčí. Mlčí, Vareňka mu zpívá „Vanou větry“, zádumčivě se na něho dívá svýma tmavýma očima, nebo se najednou rozesměje.

„Cha – cha – cha!“

V milostných záležitostech, a zvlášť v ženitbě, hraje domluva vždy velikou roli. Všichni – kolegové i dámy – začali Bělikova přesvědčovat, že se musí oženit, že mu v životě nezbývá už nic jiného, než aby se oženil; všichni jsme mu gratulovali a říkali mu s vážnými tvářemi různé pitomosti, třeba – že manželství je vážný krok v životě; k tomu byla Vareňka hezká, zajímavá, dcera státního rady, měla statek, a hlavně – byla to první žena, která se k němu chovala laskavě a srdečně – hlava se mu zatočila a rozhodl se, že se opravdu musí oženit.“

„No, a to bych mu byl teď vzal ty jeho galoše a deštník,“ podotkl Ivan Ivanyč.

„A představte si, že právě to bylo naprosto nemožné. Doma si postavil na stole Vareňčin portrét, stále za mnou chodil a vypravoval mi o Vareňce, povídal o rodinném životě, o tom, že manželství je vážný krok, často chodíval ke Kovalenkovým, ale způsob života nezměnil ani dost málo. Spíše naopak – rozhodnutí, že se ožení, působilo na něj škodlivě – zhubl, pobledl a zdálo se, že ještě hlouběji zapadl do svého futrálu.“

„Varvara Savvišna se mi líbí,“ říkal mí s trochu pokřiveným úsměvem, „a vím, že každý člověk se má oženit, ale… víte, všechno to přišlo tak náhle… musím se rozmyslit.*

„Co si tu budete rozmýšlet?“ řekl jsem mu. „Ožeňte se a hotovo!“

„Ne, ženitba je krok v životě vážný, napřed je potřeba uvážit příští povinnosti a odpovědnost… aby z toho potom ještě něco nebylo. Velice mě to rozčiluje – nespím teď celé noci. A přiznám se vám – bojím se; Vareňka i její bratr mají jakýsi podivný způsob myšlení, prapodivně všechno posuzují a mají příliš živou povahu. Ožením se a potom se ani nenaději a octnu se v pěkné kaši.“

Nabídnutí k sňatku stále odkládal a odkládal je k veliké zlosti paní ředitelové a všech našich dam; ustavičně si předkládal budoucí povinnosti a odpovědnost, ale přitom se skoro denně s Vareňkou procházel, myslil asi, že to tak situace vyžaduje; a přicházel ke mně, aby si pohovořil o rodinném životě. Podle všeho by byl nakonec přece jen požádal Vareňku o ruku a bylo by se uskutečnilo zase jedno zbytečné a hloupé manželství, jakých se u nás uzavírá z nudy a z dlouhé chvíle na tisíce, kdyby se byl nesběhl najednou kolossalischer Skandál. Musím ještě říci, že Vareňčin bratr, Kovalenko, nenáviděl Bělikova od prvního dne, co ho poznal, a nemohl ho vystát.

„Nechápu,“ říkal nám a krčil rameny, „nechápu, jak můžete vystát toho špicla, takovou sprostou tlamu. Ach, pánové, jak tady můžete žít! Máte tu atmosféru odpornou až k zalknutí I Vy že jste profesoři, pedagogové? Jste šplhavci, a co tu máte, není chrám vědy, ale úřední kancelář a čpí tam zatuchlinou jako na strážnici. Kdepak, bratři, zůstanu tu s vámi ještě nějakou chvilku a pak pojedu domů na statek a tam budu raději chytat raky a učit chochlácké kluky. Odjedu a vy si tu se svým Jidášem zůstaňte, a ať pukne!“

Nebo se smál, smál se až slzel, tu basem, tu vysokým pisklavým hláskem a dotazoval se mne rozhazuje rukama:

„Proč u mne sedí? Co chce? Sedí a kouká.“

Dokonce dal Bělikovu přezdívku „škrkavka čili pavouk“. To se rozumí, že jsme se varovali mluvit před ním o tom, že se jeho sestra Vareňka míní provdat za „pavouka“. Když mu jednou paní ředitelová nadhodila, že by nebylo špatné, kdyby si Vareňka vzala takového solidního, všemi váženého člověka, jako je Bělikov, zamračil se a zavrčel: „To není moje věc. Pro mne ať si vezme třeba zeměplaza, nerad se míchám do cizích záležitostí.“A teď poslyšte, co bylo dále. Nějaký uličník nakreslil karikaturu: Bělikov jde v galoších, ve vyhrnutých kalhotách, nad sebou deštník, a s ním se vede zavěšená Vareňka; dole připsal: „zamilovaný anthrópos“. Podoba byla zachycena, rozumíte, podivuhodně. Umělec musel na to obětovat několik nocí, protože všichni profesoři chlapeckého i dívčího gymnasia a semináře, i úředníci dostali po exempláři. Jeden dostal také Bělikov. Karikatura zapůsobila na něho drtivě.

Vyšli jsme spolu z domu, bylo to na prvního máje, v neděli, a my všichni, profesoři i gymnasisté, jsme se domluvili, že se u gymnasia sejdeme a pak půjdeme společně pěšky do háje za město; vyšli jsme a Bělikov byl zelený a zamračenější než samo mračno.

„Jací jsou na světě nehodní, zlí lidé!“ řekl a rty se mu chvěly.

Až mi ho bylo líto. Jdeme a najednou, představte si – na velocipédu jede Kovalenko a za ním Vareňka, také na kole, červená, udýchaná, ale veselá a šťastná.

„My,“ křičela, „jedeme napřed! Je tak krásně, tak krásně, nu prostě – hrozně!“

A oba zmizeli. Můj Bělikov změnil zelenou barvu na docela bílou a přímo zkameněl. Zastavil se a hledí na mne…

„Dovolte, co tohle má znamenat?“ zeptal se. „Nebo snad mě klame zrak? Cožpak se sluší pro gymnasiálního profesora a pro ženu jezdit na velocipedu?“

„A co je na tom neslušného?“ řekl jsem. „Jen ať se ve zdraví projedou!“

„Jak je tohle možné?“ vykřikl ohromen mým klidem. „Co to mluvíte?“

Byl tak zdrcen, že už nechtěl jít dál a vrátil se domů.

Druhý den si pořád nervózně mnul ruce a třásl se; bylo na něm vidět, že mu není dobře. Odešel před koncem vyučování ze školy, což se mu stalo po prvé v životě. Ani neobědval. Navečer se velmi teple oblekl, ačkoli venku bylo teplo jako v létě, a vlekl se ke Kovalenkovým. Vareňka nebyla doma, zastal jen jejího bratra.

„RaČte se; prosím, posadít,“ řekí Kovaíenko chladně a zachmuřeně; obličej měl rozespalý, odpočíval právě po obědě, a teď měl zlost.

Bělikov seděl mlčky deset minut a pak začal:

„Přišel jsem k vám, abych ulevil své duši. Je mi těžko, velmi těžko. Nějaký hanebný karikaturista zesměšnil mě a ještě jednu osobu, nám oběma blízkou. Považuji za svou povinnost vás ujistit, že za nic nemohu… Nikdy jsem nezavdal svým chováním příčinu k takovému výsměchu, naopak, vždy jsem se choval jako naprosto slušný člověk.“

Zakaboněný Kovalenko seděl a mlčel. Bělikov chvilku počkal a pak tichým, truchlivým hlasem pokračoval:

„Ještě něco bych vám rád řekl. Já už dávno učím, a vy teprve začínáte, myslím, že je mou povinností, jako vašeho staršího kolegy, vás varovat. Jezdíte na velocipéde a taková zábava je pro vychovatele mládeže naprosto nepatřičná.“

„A pročpak?“ zeptal se Kovalenko basem.

„Je tu snad potřeba něco vysvětlovat, Michaile Savviči, což vám to není jasné? Když učitel jezdí na velocipédu, co pak zbývá dělat žákům? To už jen aby chodili po hlavě! A pak – co není oběžníkem dovoleno, to se dělat nesmí. Včera jsem byl ohromen! Když jsem viděl vaši sestřičku, zatmělo se mi v očích. Žena nebo dívka na velocipéde – to je úplná hrůza!“

„A co si vlastně přejete?“

„Přeji si jen jednu věc – varovat vás, Michaile Savviči. Jste mladý člověk, máte před sebou budoucnost, musíte si vést velmi, velmi obezřetně; ale vy si zadáváte, ach, jak si zadáváte! Chodíte ve vyšívané košili, na ulici je vás ustavičně vidět s nějakými knihami – a k tomu teď ještě velocipéd. O tom, že vy a vaše sestra jezdíte na velocipédu, se jistě doví ředitel, potom se to donese inspektorovi… Myslíte, že vám to prospěje?“

„Že já a má sestra jezdíme na kole, do toho nikomu nic není!“ řekl Kovalenko a zrudl. „A kdo se bude míchat do mých soukromých a rodinných věcí, toho pošlu ke všem čertům a ďáblům!“Bělikov zbledl a vstal.

„Chcete-li se mnou mluvit takovým tónem, nemohu pokračovat^ řekl. „Prosil bych vás, abyste se v mé přítomnosti tak nevyjadřoval o představených. Jste povinen chovat se k představeným s úctou.“

„Copak jsem já řekl něco špatného o představených?“ řekl Kovalenko a hleděl vztekle na Bělikova. „Prpsím vás, nechtě mě na pokoji. Jsem čestný člověk a s takovým pánem, jako jste vy, si vůbec nepřeji mluvit. Nemám rád špicly.“

Bělikov nervózně vyskočil a začal se rychle oblékat, všecek ohromen. Poprvé v životě mu někdo řekl takové hrubosti.

„Říkejte si, co je vám libo,“ pravil a vyšel z předsíně na chodbu. „Musím vás jen upozornit, že nás mohl někdo slyšet, a aby náš rozhovor nemohl být překroucen a aby z toho něco nebylo, musím oznámit panu řediteli obsah našeho rozhovoru… alespoň v hlavních rysech. Je to má povinnost.“ „Oznámit? Tak běž a oznamuj!“

Kovalenko ho chytil zezadu za límec a strčil do něho, Bělikov se kutálel dolů po schodech a hřmotil galošemi. Schody byly vysoké a příkré, ale skutálel se až dolů bez pohromy; vstal a sáhl si na nos, nestalo-li se nic jeho brýlím. Ale právě v tu chvíli, co se řítil po schodech, vešla do domu Vareňka ještě se dvěma dámami; stály dole a dívaly se vzhůru – to bylo pro Bělikova ze všeho nejhorší. Bylo by lepší, kdyby si byl zlomil vaz a obě nohy, nežli aby se stal směšným; teď se to doví celé město, donese se to k ředitelovi i k inspektorovi – co z toho všeho bude! Nakreslí novou karikaturu a všechno to skončí tím, že mu poručí, aby si podal žádost do penze…

Když vstal, Vareňka ho poznala; viděla jeho směšný obličej, pomačkaný kabát a galoše, nevěděla ovšem, co se doopravdy stalo, a v domnění, že upadl nešťastnou náhodou, neudržela se a rozesmála se na celý dům: „Cha – cha – cha!“

Tímto hlučným a zvonivým „cha – cha – cha“ skončilo všechno – námluvy i pozemský život Bělikova. Neslyšel už, co mu Vareňka říkala, a nic neviděl. Když se vrátil domů, odstranil nejdříve se stolu portrét, pak ulehl a víc nevstal.

Za tři dny přišel ke mně Afanasij a zeptal se, nemá-li poslat pro doktora, s pánem prý se něco děje. Sel jsem k Bělikovu. Ležel za záclonkami, docela ukrytý a mlčel; tázal jsem se ho na všelicos, ale on odpovídal jen ano a ne – jinak ani muk. Bělikov leží a Afanasij chodí kolem něho, zamračený, nachmuřený a hluboce vzdychá; páchne z něho vodka jako z krčmy.

Za měsíc Bělikov zemřel. Byli jsme na pohřbu všichni, to jest obě gymnasia a seminář. Teď, když ležel v rakvi, měl výraz mírný, příjemný, ba veselý, jako by byl rád, že ho konečně položili do futrálu, z kterého už nikdy nevyjde. Ano, dosáhl svého vytouženého ideálu! A jakoby na jeho poctu, bylo počasí o jeho pohřbu pochmurné, deštivé – všichni jsme měli galoše a deštníky. Vareňka byla také na pohřbu, a když spouštěli rakev do hrobu, zaplakala. Všiml jsem si, že Ukrajinky bud pláčou nebo se smějí, střední náladu nemívají.

Přiznám se vám, že pohřbívat takové lidi, jako byl Bělikov, přináší veliké uspokojení. Když jsme se vraceli ze hřbitova, měly naše tváře skromný a licoměrný výraz; nikdo nechtěl dát najevo pocit uspokojení, pocit podobný tomu, jaký jsme zakoušeli už dávno, velmi dávno, ještě v dětství, když odcházeli dospělí z domu a my běhali hodinu, dvě po zahradě, radujíce se z plné svobody! Ach, svoboda, svoboda! Jen zmínka o ní, jen slabá naděje na to, že by mohla přijít, dává duši křídla, viďte, že mám pravdu?

Vrátili jsme se ze hřbitova v dobré náladě. Neuběhl však ještě ani týden a život plynul zas jako dříve, stejně nevlídně, únavně a šedivě, život oběžníkem nezakázány, ale také ne plně svobodný; nezlepšil se o nic. Bělikova jsme skutečně pohřbili, ale kolik lidí ve futrálu ještě zůstalo, a kolik jich ještě bude!

„To je právě to,“ řekl Ivan Ivanyč a zabafal.

„Kolik jich ještě bude!“ opakoval Burkin.

Profesor vyšel z kolny. Byl malý, tlustý, docela holohlavý, s černou bradou málem až po pás; za ním vyšli oba psi.“Měsíc – jak svítí měsíc!“ řekl a zadíval se vzhůru.

Byla už půlnoc. Napravo bylo vidět celou vesnici, dlouhá ulice se táhla daleko, na pět verst. Všechno bylo pohrouženo do tichého, hlubokého spánku; nikde sebemenšího pohybu, nikde jediného zvuku – ani se nechce věřit, že může být v přírodě tak ticho. Když uvidíš za měsíční noci širokou venkovskou ulici s jejími chalupami, stohy a spícími vrbami, i v duši všechno ztichne; v tom svém pokojném klidu, skryta v noční temnotě před lopotou, starostmi a hořem, je mírná, tesklivá a překrásná, zdá se ti, že i hvězdy na ni shlížejí laskavě a se zalíbením, že přestalo na světě zlo a všechno je dobré. Nalevo na kraji vesnice začínalo pole; bylo vidět daleko, až k obzoru, a na celém poli, zalitém měsíčním světlem, také ani hnutí, ani nejmenšího šelestu.

„To je právě to,“ opakoval Ivan Ivanyč. „A když my se ve městě tísníme ve špatném vzduchu, popíšeme mnoho zbytečného papíru a hrajeme vint – není to také futrál? A že trávíme celý život mezi zahaleči, svárlivci, hloupými a prázdnými ženskými, říkáme a posloucháme všelijaké nesmysly – není to také futrál? Kdybyste si přál, vypravoval bych vám jeden velmi poučný příběh.“

„Ne, děkuji, už je čas na spaní,“ řekl Burkin. „Až zítra.“

Oba šli do kolny a ulehli na seno. Přikryli se a usínali, a tu najednou uslyšeli lehké kroky – cup, cup… Někdo chodil poblíž kolny; chvilku chodí, pak se zastaví, a za minutu znova: cup, cup… Psi zavrčeli.

„To chodí Mavra,“ řekl Burkin.

Kroky utichly.

„Vidět a slyšet, jak lžou,“ řekl Ivan Ivanyč, a otočil se na druhý bok, „a ještě být pokládán za hlupáka, že tu lež trpíš, snášet urážky a ponížení, nesmět se otevřeně přiznat, že jsi na straně čestných, svobodných lidí, i sám sobě lhát a usmívat se – to všechno za kousek chleba, za teplý kout a za nějaký titulek, který nestojí ani za groš – ne, tak není možné dál žitu

„Nu, to je zas jiná kapitola, Ivane Ivanyči,“ řekl profesor. „Budeme raději spát!“

Za deset minut už Burkin spal. Ivan Ivanyč se stále převracel z boku na bok a vzdychal; nakonec vstal, vyšel ven, posadil se u dveří a zapálil si dýmku.

Splněný sen a Choděra z Mochova

Jan Werich napsal v roce 1960 knihu humorných pohádek Fimfárum. To je docela známo. Jednou z těch pohádek je i Splněný sen, pohádka o hledání a nalezení pokladu, o snu splněném i nesplněném. Málokdo si ale vzpomene, že hlavní hrdina Loudal při své patálii, kdy je odveden a vyslýchán pražskou policií, udává falešné jméno: „Loudal, aby nedělal ostudu ženě, a obci, povídá, žže se jmenuje Jan Choděra a žže je z Mochova. Ani nevěděl, jak ho to napadlo.“

Ihned jsem si vybavil moje předky z Čelákovic a okolí, kteří se jmenovali stejně: Choděrovi. Nejstarší vypátraný z této větve rodiny je Jakub Choděra, hospodský z Toušeně. Jeho manželka, ale i další příbuzní byli z Mochova.

Rodokmen ChoděraProč zmínil Werich ve své pohádce zrovna jméno Choděra je docela zřejmé. Je to jistý protiklad jménu Loudal. Komiku vyvolává spojení pana Loudala a cesty do Prahy, a zvlášť vydává-li se navíc za Choděru. Proč je ale právě z Mochova, nevíme. Možná se s nějakým Jan Werich znal a rozhodl se ho v pohádce zvěčnit. A je docela možné, že to byl Jan Choděra z Mochova, pachtýř (podnikající nájemník) hospody v Mochově č. 42. Zmínka o něm je v mochovské matrice z roku 1869 u příležitosti narození jeho syna Františka, viz zde.

(Fimfárum můžete stáhnou tady.)