Daisy Mrázková: Haló, Jácíčku!

Daisy Mrázková

ŤAPY ŤAP

Daleko za městem byl les a v lese kopečky a stráně a na stráni suchá růžová tráva a v té suché růžové trávě zaječí pelíšek. A v tom pelíšku bydlel malý hezký zajíček Jácíček se svou maminkou a tatínkem.

Dokud byl Jácíček ještě hodně malý, musel sedět schovaný v pelíšku a čekat až vyroste. Jednou se chystala máma ven. Jácíček byl nerad sám.

„Přines jetelíček“, vymýšlel si.

„Pro kohopak?“ divila se máma.

„Pro Jácíčka.“

„Copak byl hodný?“

Jácíček rychle kýval huňatou hlavičkou.

„Tak, a kdypak jsi byl hodný, prosím tě?“

„Zejtra“, mínil zajíček.

Maminka jen mávla tlapkou a obrátila se pryč. A tu začal Jácíček naříkat. Plakal a naříkal a pískal a dupal a povykoval. Máma se moc zlobila.

„Jdu a koupím si jiného zajíčka.“

„Nemůžeš nikam jí. Prší,“ lhal Jácíček.

„Vždyť to není pravda!“

„Je. Jen poslouchej kapky.“

A schoval se za kořen a zpíval:

„Ťapy ťapy ťap ťap

kapy kapy kap kap

ťapy ťapy ťapy ťap

kapy kapy kapy kap…“

Maminka se musela smát.

„Opravdu“, řekla, „zdá se, že je tam úplný liják! Ještě že se nebojím vody… Ještě že mám hodného syna, který bude doma hlídat, aby někam nezateklo!“

A šla, a Jácíček musel čekat, až se vrátí, nic jiného mu totiž nezbývalo, a když se máma vrátila, přinesla mu pěknou kytici jetelíčku, a to je nejlepší, co si malý zajíček může přát.

 

MAMI, PROČ JSI MI NEŘEKLA

Když Jácíček malounko vyrostl, šel poprvé sám ven.

Prolézal trávou….

Tráva v lese, to není jen tak. Tráva je plná květin a tajemství a malinkých smrčků a pavučin a zvláštních věcí. Zajíček tam dlouho pozoroval něco Velmi Krásného Bílého (nevěděl, že je to suchopýr) a pak zase něco Zvláštního Hrozného Modrozeleného (to byla odpočívající modrá vážka) a kousek dál zase něco Úplně Strašného Neuvěřitelného… (což byla malá žába). Díval se, díval a byl rád, když byl z trávy venku…

Dostal se k potůčku a stál a poslouchal bublání a díval se, jak se ve vodě míhá slunce po zlatém písku. Zítra sem přijdu a prozkoumám, co je to zlaté, umínil si. Dnes nemám čas.

A pomalounku skákal po mechu, až se dostal na kraj lesa a tam zůstal stát na mezi a díval se do kraje. Nabral nosíčkem vůni schnoucích třešňových květů, kterých tam bylo naváto, prohlédl si modrou oblohu, nastavil tvář slunci.

Škoda, že nejsem lepší, pomyslel si, když tak viděl ten krásný svět. Ale co se dalo dělat. Byl, jaký byl, a za chvilinku drobnými skoky zmizel zase v trávě.

A šel po šedých kamenech, horkých od slunce, a prolezl mateřídouškou a kolem velikého keře ostružin. A tam uviděl borovici… velkou, černou, s větvemi, které byly skoro červené, a na borovici dole na kmeni seděla nejmenší, nejhezčí veverka, jakou si člověk může představit. Byla také poprvé venku z hnízda. Její máma Jácíčkovi řekla:

„Vidíš, to je naše Veverka, a ty si s ní budeš chodit hrát!“ A Jácíček, jak když do něj střelí, trhl sebou a utíkal, ne že by CHTĚL být pryč, ale protože měl TAKOVOU radost, že nevydržel jen tak obyčejně stát.

Přiběhl domů udýchaný:

„Mami, proč jsi mi neřekla, že je svět TAK krásný?“

Ale máma neřekla, proč neřekla. Možná, že to ani neuměla. Mámy mají moc práce.

 

CO MUŽEŠ SNÍST DNES, NENECHÁVEJ NA ZÍTŘEK

Jednou ráno šel Jácíček na snídani do příliš vysoké trávy a vrátil se celý mokrý. Třásl se zimou.

„Co nesedíš doma“, řekla mu máma.

Seděl tedy poslušně doma a z dlouhé chvíle snědl jahody, které měl mít až k obědu.

„Běž ven,“ řekla velice hlasitě máma, když to viděla.

Jácíček šel tedy ven. Měl mokré tlapičky a přeplněné bříško a neveselou náladu. Anebo měl neveselé tlapičky a mokré bříško a přeplněnou náladu. Anebo měl přeplněné tlapičky a neveselé bříško a mokrou náladu. Nejspíš to měl všecko dohromady.

Ale zlobit Jácíček nechtěl, to ne. To nikdy ne. Budu si teď hezky hrát, říkal si. Jsem malý, tak si budu hezky hrát. TO se přece od malých zajíčků čeká.

A našel si třešňovou pecku a pěkně si s ní cvrnkal. Jenže pecka – CVRNK – vlítla do vosího hnízda a to bylo jako papírové a hned se rozbilo a vosy začaly vyletovat a zlobně kroužili kolem.

Máma vyšla a všecko to viděla.

„Ty mě dnes strašně zlobíš, Jácíčku.“

„Ale MYSLEL jsem to vždycky dobře“ hájil se zajíček.

„To nepomůže, jak jsi to myslel. Platí, co se dělá, a ne co se myslí!“

A šla pryč.

Jácíček zůstal sám. Že by platilo, jen co se dělá, a ne co se myslí?

Copak člověk může za to, že někdy… A kam by se podělo všecko to krásné myšlení? Vrtěl hlavou sem a tam a pak se sebral a odhopsal k borovici, kde bydlela Veverka.

„Veverko, jsi doma?“

„Jsem“, řekla Veverka.

(A i kdyby neřekla JSEM, i kdyby řekla cokoli jiného, poznalo by se z toho, že je doma.)

(Někdy totiž nezáleží na tom, CO se říká, ale JESTLI se něco říká. Veverka, sotva řekla JSEM, zůstala strnule stát nahoře na větvi a zamyslela se nad tím.)

„Pojď, prosím, dolů, Veverko,“ řekl Jácíček, „rád bych se tě na něco zeptal.“

„Já… bych se taky ráda na něco zeptala,“ řekla Veverka a svezla se po kmeni dolů. Měla oranžový kožíšek a černé oči a vypadala rozkošně. Jácíček se na ni s potěšením díval.

„Zeptej se dřív ty,“ pravil zdvořile.

„Ach, přemýšlela jsem jenom, jestli bys poznal, že jsem doma, kdybych řekla NEJSEM.“

„To se ví, že bych to poznal. Ať řekneš JSEM nebo NEJSEM, pro mne je to stejné.

„Jak může JSEM a NEJSEM být stejné?“

Jácíček honem nevěděl.

„Možná, že byla chyba v mé otázce“, pravil po chvíli. „Víš co, Veverko, až pro tebe příště půjdu, nebudu volat JSI DOMA, ale zavolám prostě HALÓ!“

To se Veverce líbilo.

„Zkus to hned,“ žádala.

„HALÓ, Veverko!“

„HALÓ, Jácíčku!“

„HALÓ!“

„HALÓ!“

A velice spokojeně skákali po nízkém mechu a jahodení.

Za chvíli si Veverka vzpomněla:

„Ty ses chtěl taky na něco zeptat.“

„Chtěl jsem se poradit v důležité věci.“

„A myslíš, že já to budu vědět?“

„Inu, mohla bys“ řekl Jácíček. A Veverka začala být hned šťastná. (Každý začne být hned šťastný, když vidí, že ho někdo potřebuje. Každý totiž potřebuje, aby ho někdo potřeboval.)

„Co má být?“ pravila jakoby ledabyle a skákala mnohem hezčími skoky než prve.

„Je to kvůli naší mámě,“ řekl Jácíček. „Naše máma dnes ráno řekla, že neplatí, co se myslí, ale co se DĚLÁ!“

„Hm,“ řekla Veverka a její malý veverčí rozoumek začal horečně pracovat.

„Někdy se myslí něco jiného a udělá taky něco jiného,“ prohlásila.

„No právě,“ řekl Jácíček.

„A někdy člověk za ten rozdíl ani nemůže.“

„Ano. To je právě to, co máma nechápe.“

Veverka byla čím dál šťastnější.

„To máš tak,“ svěřoval se zajíček. „Myslíš si třeba, CVRNKNU SI PECKOU, a uděláš to, a přitom rozbiješ vosí hnízdo. Má to něco společného?“

„Vůbec ne,“ vykřikla horlivě Veverka.

„Vůbec ne,“ souhlasil zajíček.

A zase skákali podle sebe po mechu dál a dál.

„Jenže máma se zlobí zrovna tak, jako bych si myslel, TEĎ ROZBIJU VOSÍ HNÍZDO.“

„Ano, zrovna tak.“
„Máma se podívá na vosí hnízdo a to jí stačí.“

„To máš tím, že schválně rozbité vosí hnízdo a neschválně rozbité vosí hnízdo vypadají úplně stejně.“

„Ano, to je ta potíž.“

„Je to vlastně vina toho vosího hnízda.“

„???“

„Protože správně by mělo vypadat v každém případě jinak!“

„Tys na to přišla!“ vykřikl Jácíček s obdivem. „Já věděl, že TY na to přijdeš! Vina vosího hnízda! Je to tak.“

„Vosí hnízdo se tváří,“ pokračovala Veverka, „jako by bylo rozbité schválně!“

„To se ví, tváří se! Vždycky se tak tváří!“
„Vlastně se přetvařuje!“

„Ano, přetvařuje! Já se nikdy nepřetvařuju. Já vždycky všecko myslím dobře. Jenže si mě nikdo nevšímá…“

„To je tím, že věci jsou vidět víc než Myšlení. Kdyby Myšlení bylo VIDĚT…“

„… a věci kdyby nebyly vidět…“

„… aspoň ne ty rozbité…“

„… všecko by bylo snadnější!“

Byli šťastni, že se tak dobře shodnou. Veverka rozumovala ještě dál:

„A tak maminka vlastně ani za nic nemůže.“

„Ne. Je stejně ošizená vosím hnízdem jako já.“

„Mělo by se jí to vysvětlit.“

„Jenže ne dnes,“ řekl honem Jácíček. „Dnes na to není čas. Jednou v Budoucnu jí to vysvětlíme, až nebude tak hezké počasí.“

Veverka teď byla dlouho zticha. Nevěděla totiž, co je Budoucno. Mám se zeptat? Nemám se zeptat? Říkala si. Nebude si Jácíček myslet, že jsem hloupá? Podívala se na něj a viděla jeho šťastnou tvář a poznala, že Jácíček si nebude myslet, že je hloupá, a zeptala se:

„Co je to Budoucno?“

„Budoucno, to je… to je… to je takový čas, víš, který se před tebou sám od sebe kutálí… nemusíš ho nikdy dohonit, nechceš-li…“

„To je výhodné,“ řekla Veverka.

„To bych řekl. Já osobně, Veverko, mám Budoucno strašně rád! Já vlastně skoro všechno (kromě některých všedních maličkostí, jako například jít na jahody) nechávám na Budoucno!“

„Kromě na jahody…?“

„Ano, takové maličkosti se můžou dělat hned.“

„Tak pojďme“, řekla Veverka.

 

SVĚT K SVÁTKU

Bylo krásné ráno, sluneční, zářivé…

Jácíček přemýšlel, co pěkného by se dalo dělat.

„Nezdá se ti, že třeba má Slon svátek?“ navrhl Veverce.

„Jak to víš, že ho má?“

„Každý má přece někdy svátek.“

„A jak to víš, že ho má právě dnes?“

„A jak víš, že ho NEMÁ?“ vykřikl zajíček.

„Nekřič na mne“ bránila se Veverka. „Má tedy svátek, dobře, má!“

„Musíš myslet, Veverko, že už měl mít svátek v životě aspoň padesátkrát a padesátkrát se to promeškalo!“

„To je pravda. Vlastně by měl dostat padesát dárečků“, připustila Veverka.

„Tak vidíš.“

A měli práci hned.

„Co mu dáme?“

„Čerstvé pomněnky?“

„A ještě?“

„Maliny?“

„To nestačí.“

„Tak chvojí s hodně šiškami.“

„Když to je všecko málo…“

„Kamínky z potůčku.“

„A ten hodně růžový vřes.“

„A aspoň jednoho modráska. Modrásci jsou tak krásní… zevnitř i zvenčí. Modráska mu musíme dát.“

„Jeden modrásek je málo. Když si vzpomeneš na všecky ty promeškané svátky…“

„Pošleme mu tedy mnoho modrásků. Řekneme jim, aby k němu letěli.“

„A když modrásky, tak jiné motýly také.“

„Zkrátka všecko, co je nejkrásnější.“

„To by musel dostat také tu černou borovici a kousek růžového ranního nebe a aspoň jeden ten malý bílý obláček, co táhnou po obloze…

„Víš co, dáme mu celý svět.“

„Ale jak ho zabalit?“

„To se nemusí balit. Některé dárky jsou nezabalené.“

A utíkali k buku. Slon už tam na ně čekal.

„Milý Slone, my jsme se rozhodli dát ti k svátku mnoho věcí…“

„VŠECHNY věci… celý svět… „

„Neseme ti ho… totiž neneseme, protože je tak velký, že se nedá nést…“

„Tady JE, vidíš ho… nevadí ti, že není zabalený?“

Slon byl velice překvapen. Jednak tím, že má svátek, jednak velikostí daru.

„Samozřejmě že nevadí, že není zabalený,“ řekl užasle, rozhlížeje se po světě, jako by ho viděl poprvé, po obloze a po mracích a po stromech a po kopcích v dálce, pokud byly vidět skrz větve. „To všechno že je MOJE? To jsem DOSTAL???“

„Dostal,“ potvrdila zvířátka s rozzářenýma očima.

„Od vás?“

Od nás.“

Slon dojatě potřásl hlavou.

„Děkuji vám, přátelé,“ řekl, to jsem opravdu nečekal… Něco TAKOVÉHO… jsem nečekal.“

A pohlížel na stráň pod sebou s nebývalým zájmem. Zdála se mu nezvykle krásná. Malé husté borovičky… modřínky… JEHO modřínky…

„Já jsem měl svět vždycky rád,“ přiznával se zvířátkům. „Vždycky jsem ho měl rád, ale teď, co jsem ho DOSTAL… teď ho budu mít… ale to nejde ani říci…

A jen se rozhlížel a vrtěl hlavou.

Jácíček a Veverka měli ohromnou radost, že se jim dárek tak vydařil.

„Smíme se teď v TVÉM světě trochu proběhnout?“ ptali se.

„Jen se proběhněte.“

„Jestli ti pošlapeme TVOJE listí, tak přijde TVUJ vítr a zase ti to načechrá…“

A probíhali se blízko buku až do samého večera.

 

ŠŤASTNÁ BABYKA

(Auto z pralesa – jiná kniha od D. M.)

V lese byla mlha. Hustá listopadová mlha. Kdyby někdo tou mlhou letěl, narazil by na skálu. Byla porostlá mechem a křovím a v jednom žlábku po straně rostl nízký stromeček. Byla to babyka.

Studená mlha, ticho, všecko se chystalo k zimnímu spánku. Zvířata se dávno schovala do pelíšků, brouci zalezli pod kůru, ještěrky do země. To je nejmoudřejší. Brzo už bude padat sníh. Všecko musí spát.

Také malá babyka na skále byla už holá. Listí jí uschlo a opadalo. Unaveně přivírala oči, a jak tak usínala, vzpomínala na mládí.

Pamatovala se, jak byla semínko a vznášela se ve větru.

Mohla za to, že ji vítr zanesl zrovna do toho žlábku? Nemohla. Vítr se neptá semínek, kde se chtějí usadit. Někam je zanese a tady buď! A každý musí růst na tom místě, na které se dostal.

A tak se babyka zakořenila na skále. Měla tam málo místa, málo země, málo vláhy. – Aťsi, řekla tvrdohlavě a pevně se držela. – Zato mám krásnou vyhlídku

A zelenala se co mohla, jenže zůstávala malá. Měla drobné lístečky. Bouřky jí několikrát ulomily vršek, takže byla nízká a zkroucená. – Aťsi, aťsi, aťsi, říkala si. V noci často, když velké stromy dole spaly, rozhlížela se po černé obloze a po svítících hvězdách. Pod skálou bublal potok. Bylo cítit až nahoru, jak je u něj studeno a jaká tam musí být pěkná černá zem. Byly to teskné noci.

A pak se najednou stalo něco nečekaného. Jednou vpodvečer hup, hup, a do babyky něco vlétlo a schovalo se to v její korunce. Byli to dva slavíci, celí udýchaní.

Hledáme si místo na hnízdo, vysvětlovali. Chtěla bys nás, babyko?

Jsem moc malá, řekla nejistě.

To nevadí. Hlavně, že sem nikdo nemůže.

Jsem moc nízká, řekla babyka.

To je výhoda, řekli slavíci, aspoň tě nevyvrátí vítr!

Jsem snad moc zkroucená, řekla ještě babyka.

Ach, to se právě hodí, řekli slavíci a začali nosit na hnízdo.

A vystavěli hnízdečko v pevném paždí jejích větví. Babyka ještě schválně vyhnala tři proutky a obepjala jimi hnízdečko, takže by je neshodila ani největší vichřice.

A pak, když bylo hotové, vystlali je slavíci prachovým peřím a slavičí maminka do něho snášela malinká hnědozelená kropenatá vajíčka. Snesla čtyři. A seděla na nich lehounce a zahřívala je svým načepýřeným peřím, takže vajíčka byla jako mezi polštáři.

A noc co noc usedal slavík na nejvyšší větvi babyky a zpíval a zpíval. Byly to písně pro slavičí maminku. Proč jí zpíval? Protože ji měl rád. A protože bylo krásně. A protože bylo jaro. A protože se těšil na své děti.

Byly to zpěvy pro slavičí maminku, ale poslouchal je měsíc, i hvězdy, i skála. Poslouchal potok a velké stromy dole. Ano, velké stromy dole byly úplně zticha a poslouchaly. Poslouchal celý les.

Slavík! Říkali si. – Máme v lese slavíka! Kdepak asi sedí? Kdepak asi hnízdí?

Ale babyka neprozradila. Hnízdečko bylo její tajemství. Houpala je a držela je a při dešti nad ním dělala

Hustou stříšku. Žádný jiný strom by to nebyl dokázal tak dobře, protože žádný neměl větve tak husté a listy tak tuhé jako ona.

A sladký slavičí zpěv provázel babyku po všechny noci.

Když se malí slavíčci vyklubali, neznala se babyka samou radostí.

Houpala je ještě líp a někdy jim šuměla veselé malé pohádky, když na chvíli byla s nimi sama, protože slavičí maminka se musela už přece také prolétnout a pomáhat shánět potravu.

Povídej nám něco, babyko, pištěli slavíčci, sotva osaměli.

Tak buďte tiše, ať vás nikdo neslyší. A honem si něco vymyslela.

To bylo moc krátké! Křičeli slavíci. Ale už tu byli staří a krmili je. A sotva zas odlétli:

Houpej nás babyko, houpej!

A babyka houpala, ale jen maloučko, aby nevypadli.

A vždycky, když se slavíčci příliš vrtěli v hnízdě a nahýbali se přes okraj, babyka je přidržela. A když se chtěli vybatolit ven, vstrčila je zpátky do hnízda.

Jste ještě moc malí, domlouvala jim.

Ale slavíčci měli čím dál víc kuráže. Jednou prostě vylezli z hnízda a zůstali sedět na větvi. Podívali se

dolů a začali se bát.

Pískali strachem. – Nedívejte se dolů, radila jim babyka. – Dívejte se na moje větve. Skočte sem a

skočte sem. Nebojte se. Já vás nedám.

A slavíčci opatrně hopkali po těch pohodlných hustých větvích. Jak byla teď babyka ráda, že má větvičky tenké! Aspoň se daly dobře obemknout malými ptačími drápky.

Teď skočte sem a teď zase sem! Naváděla ptáčky.

A slavíčci prolézali z větve na větev, a když byl skok trochu delší, roztáhli přitom křídla a tak se učili lítat.

Když tohle všechno dobře uměli, brali je staří slavíci na výlety. Po kamenech, po výstupcích skály, po křoví, a pak také frrrr! Až dolů do lesa.

Léto plynulo a měli se krásně.

Když přišel srpen a jeřabiny začaly červenat, byli mladí slavíci k nerozeznání od starých. Už dávno nespali v hnízdě, ale v řadě na větvi.

Čím dále tím častěji teď vykládali staří slavíci o jakési vzdálené horké zemi, kde rostou palmy a pomerančovníky, a bylo jasné, že mají tisíc chutí tam letět na návštěvu.

Ach, bylo to čím dále jasnější…

Jednou v noci řekl slavík:

Hlídej nám to hnízdo přes zimu, prosím, babyko, a my na jaře zase přiletíme.

Babyka slíbila, že bude hlídat.

Děkujeme ti, babyko, řekli staří slavíci a vzlétli, a sbohem, sbohem, babyko, volali mladí a letěli za nimi, a to bylo rozloučení.

A březové listí po lese začalo žloutnout a buky začaly zlátnout a hnědnout. Potom přišly deště a vítr a listí opadávalo a bylo čím dál chladněji. Zrána bývaly větve i skála celé bílé od jinovatky. Dobře že jsou slavíci pryč, myslela si babyka. Jak by tohle vydrželi?

A chystala se na zimu. Stáhla mízu hluboko do kořenů. Podívala se spokojeně na špičky svých větví, kde měla pěkné nové pupeny, pevně svinuté a slepené, připravené na příští jaro. Všecko bylo v pořádku. Musí se usnout dřív, než přijde sníh. Sníh a mráz, to se všecko zaspí.

Kdyby někdo mohl vidět tou těžkou mlhou, viděl by už jen mokrou černou skálu a na jejím boku holý strůmek. Snad by se mu to zdálo smutné. Ale nebylo to smutné. Babyka šťastně usínala a těšila se na jaro a její větve i ve spánku pevně objímaly slavičí hnízdo, své velké tajemství, nejsladší tajemství, jaké strom může mít.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>