Jak jsme se zúčastnili mezinárodní soutěže jedlíků

Jak jsme se zúčastnili mezinárodní soutěže jedlíků

K naší rodině nebyl osud příliš příznivý. Otec opovrhl prací řka, že není důstojná moderního člověka, a nevycházeje mezi lidi náhodnými výhrami chtěl dosáhnout úrovně, o které se píše v novinách. Sbíral kožky, sázel sportku a nutil sestru, aby za úplatu krátila cizincům dlouhou chvíli. Naše příjmy však stále nedosahovaly patřičné výše, přestože jsem i já jsem přiložil ruku k dílu a prodával Večerní Prahu dlouho do noci. A že jsem si nevybral špatné místo. Opřen o smrk v Krčském lese jsem daleko široko neměl konkurenci. Ale nevěřili byste, jak málo lidí chodí večer na houby. Nebýt několika milenců, kterým jsem vnutil výtisk ve správné chvíli, jen těžko bych mohl jet domů tramvají jako pán.

Jednou, když jsme tak seděli doma u stolu nad nakreslenou večeří a otec pročítal z hladu mou Večerní Prahu, padl mi náhle zrak na titulek: „Pozor – soutěž! Karneval pražských jatek – Lucerna. Soutěž o nejvtipnější masku, Miss Šunka 1967, dále mezinárodní soutěž o největšího jedlíka všech dob!“ „To je příležitost pro naši rodinu,“ zvolal otec. „Obsadíme hlavní disciplínu, soutěž jedlíků. A hned začneme s tréninkem. Od této chvíle nikdo nepozře ani sousta,“ rozkázal, a aby zamezil pokušení, vygumoval večeři. Všichni souhlasili, že soutěž jedlíků je poslední příležitost, jak nabýt sil. Den před závodem nás otec vodil kolem řeznických krámků, abychom vyladili formu. Měl jsem formu tak vyladěnou, že jsem nemohl už déle bez jídla vydržet a v nestřežené chvíli jsem zhltl dešťovku, kterou vykrmujeme hlínou na vánoční hody.

Druhého dne jsme se zbytkem posledních sil doklopýtali na karneval. Uprostřed sálu už rozhodčí přijímal přihlášky k soutěži nenasytů. Vedle vypasených závodníků, většinou z jatek a z ciziny, jsme nevypadali jako favorité. Nedbali jsme však posměšků a zaujali místa u stolu. Na zádech jsme měli startovní čísla. Zazněl gong. Otec pohledem povzbudil rodinný tým, kterému šlo o všechno. Číšníci přinesli příbory. Děda nevydržel napětí chvíle a v rychlosti ho snědl. Otec se rozčílil a vyčinil mu, že se před závody zbytečně nacpává kovem.

Začalo první kolo soutěže. Před závodníky se objevily mísy s padesáti švestkovými knedlíky. Polykali jsme je po čtyřech, děd jedl i nosem. Otec – trenér neustále udržoval přehled a volal: „Zachovávat rytmus, závod teprve začal, a hlavně pozor na žrouta s číslem 13, hází to do sebe jako lopatou!“ Celá naše rodina prošla prvním kolem a bezpečně splnila časový limit dvě minuty. Asi třetina našich a zahraničních závodníků odpadla a někteří nastoupili do druhého kola s funěním přejedených, zatímco my měli pořád neskonalý hlad.

Druhé kolo bylo zcela naší záležitostí. Otec, vida kopec jídla, litoval, že u příležitosti soutěže nevystrojil sestře svatbu.

Do třetího kola nás šlo sedm. Naše rodina, závodník s číslem 13 a jakýsi švýcarský břicháč, vytrénovaný eidamem, který každý knedlík zapíjel půllitrem piva. Před každého z nás postavili sto knedlíků. Děd snědl čtyřicet a zdál se být vyčerpán. Kov v žaludku přeci jenom tížil. Nerad se loučil s jídlem a bylo trapné, když zbylé knedlíky balil do papíru, mumlaje cosi o nevšední kvalitě těchto kuliček z těsta. Maminka vzdala při sedmdesátém a otec ji proklel.

Ve čtvrtém kole zastupoval rodinu pouze otec a já. Z konkurence zbyl nebezpečný žrout s číslem 13, zatímco břicháč při devadesátém knedlíku puknul. Otec nenávistně pozoroval žrouta, který se na nás usmíval a vypadal, že je ve formě. „Zabil bych ho,“ šeptal. „Abych se ti přiznal, jsem už skoro najeden a ani mi knedlíky tak nechutnají.“ Také já jsem nebyl při síle. „Musíš vydržet,“ poroučel mi tatík, „jsi naděje rodiny, od dvou let jsi hladověl.“ „Udělám, co mohu,“ slíbil jsem a sáhl po nové várce – dvoustovce.

Otec snědl třicet a zdál se být vyřízen. Pomocí sugesce a hesla „Ukaž, že jsi jedlík, spolkni ještě knedlík“ jich zdolal osm a omdléval. Z posledních sil se ještě doplazil ke žroutovi a chtěl ho rdousit. Pak ale definitivně klesl. Celá tíha finále ležela na mně. Při padesátém knedlíku jsem však cítil, že nemůžu dál. Soupeř měl náskok dobrých šedesáti a zdál se být teprve správně rozjeden. Obecenstvo se dostávalo do varu. Přesvědčoval jsem se, že mám hlad, předříkával si: „Jeden za maminku, jeden za tatínka,“ a pěchoval jsem do sebe ty nechutné mastné koule. Oči se mi podlévaly krví, dech se mi krátil. Bylo mi jasné, že tohoto soupeře nezdolám. Pokusil jsem se tedy o trik. Vstal jsem, vsunul ledabyle knedlík pod tvář a zasupěl: „Nabízím remízu, Budulínku nechutný, nehazarduj se zdravím!“ Žrout s číslem 13 se ke mně otočil, spolkl šest knedlíků, zajedl chlebem a pravil důstojně: „My Ukrajinci neznajem remizy.“ Poznal jsem, že je všechno ztraceno. Ten člověk má trénink, o jakém se mi ani nesnilo.

Otec nás seřadil. Čekali jsme výprask, ale tatík prohlásil: „Pojďme domů! Porážka od přítele není hanbou.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>