Němý Bobeš

Smoljak / CIMRMAN / Svěrák

Němý Bobeš

aneb Český Tarzan

Osoby:

Bobeš, vesnický chlapec

lékař

farář

hajný

baron Walter von Grünbach

Wassermann

Marta

hostinský

Papoušek

sluha                                                                                            

Seminář s ukázkami

dramatu Járy Cimrmana,

zničeného v r. 1911 Josefem Padevětem

a obnoveného po 60 letech

A

Dobrý večer, vážení přátelé, vítám vás na představení hry Němý Bobeš. Rád bych vám úvodem přečetl dopis, který nám poslala paní Marie Kozáková z Přelouče:

„Milé divadlo, zúčastnila jsem se dvoudenního zájezdu k Máchovu jezeru. Protože bylo pěkné počasí půjčili jsme si loďky. V naši loďce jsme byli tři: moje kamarádka Růžena Málková, Jitka Nechanická a já. Jitka Nechanická na jezeře neustále houpala loďkou, ačkoli věděla, že ani já ani Růžena Málková neumíme plovat. Růžena Málkova ztratila náhle rovnováhu a z loďky vypadla. Nevím, jak by to bylo dopadlo, kdyby kolem náhodou neplul pan Ludvík Dusil se svým přítelem. Jeho přítel (na jméno jsem se bohužel v tom chaosu zapomněla zeptat, vzpomínám si jen, že mu pan Dusil říkal Stando) okamžitě skočil do vody a Růženku vytáhl. Vím, že k Vám do divadla chodí mnoho lidí. Povězte jim všem o tomto statečném činu pana Stanislava (nevím bohužel jeho celé jméno). Druhý den“ pokračuje paní Kozáková, a tady se dostáváme k tomu, proč tento dopis vlastně čtu, „Druhý den jsme měli na programu Jizerské hory. Navštívili jsme umrlčí domek Járy Cimrmana v obci Liptákov. Viděli jsme zčernalou světničku, kde vybuchla truhla s Cimrmanovými spisy. Když nám průvodce ukázal, na jaké třísky se rozletěla a z jakých malých kousku slepujete pro náš národ jeho hry, říkala jsem si, že to musí být skoro dobrodružství.

Myslela jsem na to celou cestu do Přelouče a úplně to v mé mysli zatlačilo dramatickou příhodu na Máchově jezeře. Ale panu Standovi přesto poděkujte, stále ho vidím, jak se celý mokrý třásl na hrázi.

S pozdravem Vaše Marie Kozáková. Přelouč.“

Podobných dopisu dostáváme celou řadu. Máme z takového zájmu o naši práci radost, a rozhodli jsme se proto alespoň v jednom představení postupovat jinak než dosud. Obvykle jsme po úvodním semináři předvedli celý dramatický kus. Tentokrát budete svědky toho, jak vědec-restaurátor slepuje z dochovaných zlomku alespoň přibližný obrys původního díla. Takže úkol máme, čili pusťme se do díla, a to, jak se říká, od Adama.

V roce 1891 napsal Cimrman pro svou kočovnou společnost „Lipany“ divadelní hru „Němý Bobeš“. Společnost měla hru na repertoáru až do 5. prosince téhož roku. kdy se  herci rozešli po okolních vesnicích dělat Mikuláše. Cimrman jim zapomněl sdělit místo srazu, a tak se společnost s příznačným názvem „Lipany“ po tomto datu již nesešla.

Rukopis hry Němý Bobeš nebyl uložen v truhle s ostatní pozůstalostí, a ušel tedy výbuchu. Postihla ho však jiná pohroma. Těsně před smrtí půjčil jej Cimrman sousedu Josefu Padevětovi. Ten ho totiž několikrát žádal, zda by mu mohl půjčit nějaké noviny. Cimrman noviny neodebíral, četbu tehdejšího bulvárního tisku považoval za mrhání časem a půjčil proto svému sousedu četbu hodnotnější: svou hru. Netušil ovšem, že Padevětova prosba o papír nebyla motivována touhou číst…, ale záměrem sušit houby.

Nevím, přátelé, jestli někdo z vás zkoušel přečíst něco z papíru, na němž se sušily houby. My jsme takový pokus udělali a po dvojím trojím sušení, na slunci, je jakýkoliv text zhola nemožný. A teď si představte, že Josef Padevět si půjčil od Cimrmana rukopis v roce 1911. Možná, že vám tento letopočet nic neříká, ale tady pan doktor inženýr (B) náš čelný ochranář zbytků přírody, dosvědčí, co tento rok pro Cimrmanův rukopis znamenal.

B

Krátce řečeno: rok 1911 znamenal z tohoto hlediska úplnou katastrofu. Mám tu několik čísel, která mnohé napoví. Tak například Jizerské hory:

Hřib obecný – 120 tun, kdežto o rok dříve 13 tun.

Hřib borovák – 90 tun, o rok dříve 3 tuny.

Křemenáč osikový – 50 tun, předtím 7 kg!

Nevím, jestli mám hovořit o liškách. Ty se pochopitelně nesušily…

A

Tak pokud se nesušily, tak vám děkuji, pane doktore.

B

Jen pro zajímavost: lišek se urodilo tolik, že pokrývaly v tlustých vrstvách celé stráně. A například nad obcí Kušlov se v červenci celý pás lišek utrhl a zasypal usedlost rolníka Mrázka…

A

Nuže, přátelé, tato houbová kalamita dokázala Cimrmanovo drama takřka zničit. Naštěstí pro nás je v obci Liptákov většinou větrno. takže Padevět byl nucen každý list papíru něčím zatížit. A právě pod těmito zátěžemi zůstal rukopis čitelný.

A některé části textu se zachovaly dokonce celé, a to díky Padevětově nedbalosti. Někdy si totiž nevšiml, že bere místo jednoho listu dva, takže jejich vnitřní strany se nám zachovaly celé. Vcelku lze říci. že jsme měli k dispozici asi 5 % předpokládaného textu.

Chtěli bychom vám předvést, jak svědomitá vědecká práce může i z tak malé hromádky stavebního materiálu postavit solidní budovu dramatu. Tedy nezastíráme, že tu a tam chybí cihla či trám. Kde si nejsme jisti, neimprovizujeme. Nechceme totiž – a to říkáme otevřeně – postupovat jako profesor Fiedler z Vídně, který se také do rekonstrukce této hry pustil, dokonce ji jako celosvětovou premiéru uvedl. Pravda, předběhl nás. Ale když jsme to jeho představení ve Vídni zhlédli, všichni jsme se shodli, že o tak úchvatné prvenství není co stát.

Ale přikročme nyní k naší rekonstrukci. Můžeme se podívat na první obraz hry. Patří k těm šťastným místům na slepených listech, a zachoval se tedy celý. Cimrmanova scénická poznámka zní:

Náves. Zprava přichází lékař, zleva farář. V průběhu rozhovoru přeběhne v pozadí vesnický chlapec, žena obruč.

Otevře se opona.

Lékař: Buďte zdráv, pane faráři.

Farář: Až na věky, doktore.

Lékař: Pěkně nám to dnes připaluje.

Farář: Není divu. vždyť máme červenec.

Lékař: Jakou jste měl účast na mši?

Farář; Ale šlo to. Jen se mi tam všichni v lavicích vrtěli, drbali a ošívali. Zdá se, že se to vaše očkování pěkně ujímá.

Lékař: A jak se to ujalo vám?

Farář: Nemůžu si stěžovat. Svědí to jako čert.

Farář se podrbe na zadku.

Lékař: Řeknu vám, pane faráři, udělal jste pro zdravotnickou osvětu pěkný kus práce.

Farář: Nezveličujte mé zásluhy, doktore.

Lékař: Ne, ne, bez vašeho kázaní by se zvláště mladá děvčata očkovat nedala.

V pozadí přeběhne chlapec s obručí.

Farář: Poslyšte, doktore, už jsem se vás chtěl několikrát zeptat, nemohl byste nás očkovat proti neštovicím někam jinam? Třeba

Drbe se na zadku.

do pravě paže, jako to dělá doktor Petiška z Brandýsa?

Lékař: Aha, aha, tak to ne, pane faráři, jak jste to řekl v neděli z kazatelny: Děvčata, kam nemůže slunce, tam musí lékař.

Opět přeběhne chlapec s obručí.

Farář: Tak už jste s tím očkováním hotov?

Lékař: Hotov, až na jediný případ.

Farář: Já vím, neviděl jsem ji na mši dobrých sedmnáct let. Do města nechodí. A když přijdete do hájovny, vždycky je na malinách. A taková to byla krásná žena.

Lékař: Opravdu?

Farář: Velmi krásná.

Lékař: To by se ovšem měla očkovat!

Farář: Bylo by škoda, kdyby ji to podobalo.

Lékař: Poslyšte, pane faráři, chtěl jsem jít dnes odpoledne se starým Papouškem na zmije. Co kdybyste šel s námi a stavili bychom se v hájovně?

Farář: Inu, jak myslíte, doktore, ale obávám se, že bude zase na malinách.

 

Zavře se opona.

 

A

To byl tedy první obraz. Možná, že by vás zajímalo, jak ho interpretovali ve Vídni. Domníváte se, že se od naší verze nemohli odlišit – vždyť text se zachoval v plném znění. Profesor Fiedler však dokázal že to možné je. Totiž Cimrman používal pro psaní svých děl starou zásobu čistých úředních papírů firmy Hurych a synové, parní mlýny. Což je skutečnost, kterou my v Čechách dobře známe, ovšem pro prof. Fiedlera to byla taková novinka, že ho to dovedlo k neuvěřitelné deformaci Cimrmanova textu. My jsme schválně zkrácenou verzi jeho pojetí nastudovali, abyste měli možnost posoudit to sami.

Takže ještě jednou scénická poznámka:

Náves. Zprava přichází lékař, zleva farář. V průběhu rozhovoru přeběhne v pozadí vesnický chlapec, žena obruč.

Otevře se opona.

Lékař: Buďte zdráv, pane faráři.

Farář: Až na věky, doktore.

Lékař: Pěkně nám to dnes připaluje. Hurych a synové, parní mlýny.

Farář: Není divu, vždyť máme červenec. Tanvald, Lipová 13.

Lékař: Jakou jste měl účast na mši?

Farář; Ale šlo to. Jen se mi tam všichni v lavicích vrtěli, drbali a ošívali. Zdá se, že se to vaše očkování pěkně ujímá.

Lékař: A jak se to – naše značka, vaše značka – ujalo vám?

Farář: Nemůžu si stěžovat. Svědí to jako čert. Vyřizuje Štruncová.

Proběhne chlapec, žena, obruč.

Opona se zavře.

A

Sám ostatně v divadelním programu píše, že ho práce strhla natolik, že s ní byl hotov -jak doslova říká – „ein, zwei.“

Ještě bych vás chtěl upozornit na jednu inscenační zvláštnost: v dramatu Němý Bobeš vystupuje celkem 15 postav. Do finančního rozpočtu na jedno představeni se však vejde nejvýše 5 účinkujících. Někteří z vědeckých pracovníků budou proto nuceni pokrýt dvě až čtyři role. Upozorňujeme vás na to proto, aby vás tato okolnost nemátla, abyste se snad – jako někteří diváci v předchozích představeních – nedomnívali, že se kupříkladu   hajný Mikovec přestrojí za pruského důstojníka s úmyslem přistihnout svou ženu při nevěře. Nic takového. Hajný a pruský důstojník jsou dvě zcela rozdílné postavy, hrané ovšem jediným hercem. Pro zajímavost: kdybychom nasadili oněch 15 účinkujících – a my bychom je, přátelé, sehnali – tak byste místo vaším dobrovolné, dejme tomu, dvacetikoruny, museli dát trojnásobek… A teď si představte, že sem přijde celá rodina, která má například 8 členů… to je 480 korun. A jsou také případy, že si sem divák pozve přátele a známé a musí za ně dobrovolně zaplatit třeba 15 míst… to už je, přátelé,… hodně peněz…za jeden mizerný večer. Takže nakonec chráníme jenom vaši kapsu.

Ale pokračujme v ději. Zachoval se ještě začátek druhého obrazu.

Je uveden touto scénickou poznámkou:

V hájovně. Světnice je sice uklizena, ale několik maličkostí pozornému oku prozradí, že tu již delší dobu chybí ženská ruka. Okna jsou pokryta pavučinami a na klikách je asfalt. V rohu místnosti stojí nové krmítko pro zvěř. Vstupují farář, lékař a Papoušek.

Pro zajímavost nejprve přehrajeme verzi profesora Fiedlera.

Otevře se opona.

Farář buší:

Hej hola, Mikovče! Jsi doma?

Hajný: No jo, už jdu.

Farář: Hola, Mikovče! Otevři!

Hajný: Vždyť nehoří!

Hajný jde otevřít

Koho to sem čerti nesou?

Vejde farář s lékařem.

Farář: Až na věky. Mikovče.

Lékař: Vyšli jsme si tady se starým papouškem

Ukáže klec v ptákem.

na zmije a řekli jsme si, že se u tebe zastavíme.

Farář: Copak jsi to tady vyřezal?

Papoušek: Cos to udělal. Pepiku?

Lékař: Hezký!

Hajný: Ale vyřezal jsem pro srny krmelec.

Farář: A kdepak máš ženu, Mikovče?

Hajný: Je na malinách.

Lékař: Měla se dostavit k očkování.

Postaví klec s papouškem na stůl.

Hajný: Je na malinách.

Lékař: Mikovče, všichni už byli…

Hajný: Je na malinách.

Farář: Mikovče, ruku na srdce, že tys Martu k tomu očkováni nepustil? Přiznej se, že je tomu tak?

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Lékař: Hezký!

Hajný: Hoďte na něj deku. nebo ho zabiju! Kdo to má pořád poslouchat.

Lékař přikryje klec dekou.

Farář: Podívej, Mikovče, já ti to řeknu otevřeně. Mně je tu plno věcí podezřelých. Tak například: Byl jsem na tvém záchodě. Je plný bobků.

Hajný: Chodí mi tam srny.

Farář: A tvou ženu od prusko-rakouské vojny nikdo neviděl. Přiznej se, Mikovče, že tys ji zabil?

Hajný: Je na malinách.

Papoušek: Cos to udělal. Pepiku?

Opona se zavře.

A

Toto bylo tedy pojetí profesora Fiedlera. Podle našeho názoru vysloveně falešné. My se totiž domníváme, že postavu papouška je třeba interpretovat zcela jinak. Klíčem k našemu výkladu je lékařova věta z prvního obrazu: „Chtěl jsem jit dnes odpoledne se starým Papouškem na zmije.“ Pravý smysl této věty nám pomůže opět objasnit náš ochranář doktor inženýr (B)…

Vejde Dr. Ing. (B) s rozštěpeným klackem v ruce.

B: Tak ke zmiji se blížíme tak, že…

A: Pane docente, buďte tak laskav a povězte nám jako člověk s dlouholetou praxí něco o lovu zmijí.

B: Tak ke zmiji se blížíme tak, že lehce našlapujeme. Víte, ona totiž zmije neslyší. To se málo ví. Ona se orien­tuje jenom podle otřesů půdy. Takže lovec si tedy muže třeba zpívat, ale nesmí dupat.

A: Promiňte, že přerušuji, ale já když jdu s dětmi do lesa, tak zpravidla tleskám a dělám takové to kššc! Abych případné zmije zaplašil.

B: Tak to děláte úplně zbytečně.

A: Ale já to tak dělám už dvacet let a celkem se mi to osvědčilo.

B:

Ano. To je úplně zbytečné. K vlastnímu lovu používáme tohoto celkem primitivního nástroje. Jak vidíte, na konci je rozštěpen a do rozštěpu je vložena rozporka opatřená motouzem. Ke zmiji se blížím zezadu. Namířím klacek (ukazuje) a potom rychlým pohybem…(jako že se nemůže trefit, až napotřetí se mu to povede), to se stane… přitisknu zmiji vidlicí k zemi těsně za hlavičkou. Současně zatáhnu za provázek. Ten uvolní rozporku a vidlice zmiji stiskne. Pak už je zmije naprosto bezmocná. Vidíte, že celkem bez obav klacek zvedám, ona se sice mrská, ale kousnout už nemůže.

A: Ano, tak to je, myslím, dostatečně názorné. Teď vám položím, pane docente, takovou neobvyklou otázku. Bylo by možné vzít si na lov zmijí nějakého ptáka? Dejme tomu papouška?

B: … Jistě, proč ne. Řekli jsme si, že zmije neslyší, papoušek nikterak nedupe… pravda. Já nevidím překážek.

A: …Tak, my si asi nerozumíme. Otázka přesně formulovaná by měla znít takto: Bylo by možné použít přímo k lovu, k odchytu zmijí, papouška?

B: To je zajímavý nápad. Papouška…

A: Co myslíte, šlo by to?

B: Papoušek? Vidíte, to mě nikdy ani nenapadlo.

A: Ano. Tak to jsme chtěli slyšet. Vidíte, tady doktor inženýr je odborník a jak jste teď slyšeli, nikdy by ho ani nenapadlo použít k lovu zmijí papouška.

B: Myslíte, že by jako zobákem…

A: To nám stačí, pane docente, pro naši věc je vaše odpověď naprosto dostačující.

B: Papoušek… Chm!

A: Na shledanou, pane doktore.

B: Na shledanou.

Na odchodu se ještě zastaví.

A jak je ten váš ptáček asi velký?

A: Ale tak, pane doktore… Otázku PAPOUŠKA můžeme tedy uzavřít. V lékařově replice „Chtěl jsem jít dnes odpoledne se starým Papouškem na zmije“ se nejedná o ptáka, ale nade vši pochybnost o vesničana Papouška, zběhlého v lovu zmijí. A tak si nyní můžeme pasáž přehrát tak, jak má opravdu vypadat.

Otevře se opona.

Farář buší:

Hej hola, Mikovče! Jsi doma?

Hajný: No jo, už jdu.

Farář: Hola, Mikovče! Otevři!

Hajný: Vždyť nehoří!

Hajný jde otevřít

Koho to sem čerti nesou?

vejde farář s lékařem a s vesničanem Papouškem.

Farář: Až na věky. Mikovče.

Lékař: Vyšli jsme si tady se starým papouškem

Ukáže na Papouška.

na zmije a řekli jsme si, že se u tebe zastavíme.

Farář: Copak jsi to tady vyřezal?

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Lékař: Hezký!

Hajný: Ale vyřezal jsem pro srny krmelec.

Farář: A kdepak máš ženu, Mikovče?

Hajný: Je na malinách.

Lékař: Měla se dostavu k očkování.

Posadí Papouška na stůl.

Hajný: Je na malinách.

Lékař: Mikovče, všichni už byli…

Hajný: Je na malinách.

Farář: Mikovče, ruku na srdce, že tys Martu k tomu očkováni nepustil? Přiznej se, že je tomu tak?

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Lékař: Hezký!

Hajný: Hoďte na něj deku. nebo ho zabiju! Kdo to má pořád poslouchat.

Lékař přikryje klec dekou.

Farář: Podívej, Mikovče, já ti to řeknu otevřeně. Mně je tu plno věcí podezřelých. Tak například: Byl jsem na tvém záchodě. Je plný bobků.

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Hajný: Chodí mi tam srny.

Farář: A tvou ženu od prusko-rakouské vojny nikdo neviděl. Přiznej se, Mikovče, že tys ji zabil?

Hajný: Je na malinách.

Papoušek: Cos to udělal. Pepiku?

Opona se zavře.

Co dramatičnosti je v této scéně, že? Ani naše neškolené podání jí nemohlo ubrat na působivosti. Je skutečně třeba notné dávky svévole k tomu, aby člověka napadlo svěřit tak jímavě lidskou postavu vřeštícímu opeřenci. Ještě štěstí, že se profesor Fiedler nepustil do inscenování Cimrmanovy hry „Afrika,“ v níž je hlavní postavou český cestovatel Holub.

Že se ještě zdržuji u vídeňské úpravy Němého Bobše: Když jsme představení viděli my, neměl cvičený pták roli ještě zafixovanou a pletl do předepsaného textu i jiné výkřiky jako „Kurt, du alter Trottel!“ nebo „Richtig, Herr Schneider,“ což samozřejmě do hry vůbec nepatřilo. Ale vraťme se k naší práci.

Po úvodních dvou obrazech opouštíme, pevnou půdu Cimrmanova dochovaného textu a nastává nám vlastní práce rekonstrukční. Tu však už s vámi bude sledovat profesor (C).

C:

Vážení přátelé, při rekonstrukci hry Němý Bobeš jsme se mohli opřít o několik dobových svědectví. K nejdůležitějším patří divadelní kritika uveřejněná v Národních listech v květnu r. 1891 a podepsaná trojúhelníkem.

Položme si otázku, kdo se pod touto podivnou šifrou skrývá. My se domníváme, že autorem této kritiky, a to vás možná překvapí, je sám Jan Neruda. Předložili jsme svou domněnku znalci Nerudova díla profesoru Kamilu Máchovi, a ten byl naším objevem doslova ohromen. Řekl dokonce, jistě s trochou nadsázky, že jsme objevili nový světadíl. Tuším, že jmenoval Ameriku.

Nerudova kritika nese název „S vraným koněm do Vra­ného.“ Přečtěme si ji:

– Jako mladík chodíval jsem pěšky až do Štěchovic. Letošního jara však už mi nohy tuze neslouží, i uvítal jsem nabídku svého přítele doktora Šavrdy k vyjížďce fiakrem. V Oujezdské bráně málem jsme se srazili s kočárem polské hraběnky Klotowské. Včas jsem ji však zahlédl a zvolal na vozku: „Polka jede! Polka jede!“ Již na Zbraslavi byli jsme jízdou tak vytřeseni, že doktor Šavrda navrhoval strávit zbytek dne v místním hostinci. Mým cílem byl však hostinec jiný. Totiž restaurace U Plechatých ve Vraném. kde se toho večera mělo konati představení kočující herecké společnosti pana Jaroslava Cimrmana. Proto jsem zastávku odmítl a kočího jsem pobídl: „Dál! Jen dál!“

Divadelní sál byl slušně obsazen, zvláště poté, co se příchodem nás dvou počet diváku zdvojnásobil. Kus nesl název Němý Bobeš a sestavil ho sám principál. Jeho děj vyprávět bych nesvedl. Autor vracel jej hned do minulosti a hned zase zpátky, takže jsem brzy nevěděl, kde vlastně jsem. Hvězdou celého dramatu je Bobeš. Jsou tam však i malé hvězdičky, například pan farář a lékař, kol nichž se velké točí. Největším zážitkem uměleckým byl pro mne výkon pana Živného. Říká se, že doušek vína dodá herci jistoty. Nevím. Pan Živný nebyl schopen udržeti své potácení v mezích jeviště a co chvíli nám zmizel v kulisách. Jeho „Kuš!“ kterým se obracel do nápovědní budky, ostane v mé paměti provždycky. Nesmím zapomenouti ani na paní E. K. G. v roli údajně krásné paní hajné. Nechtěl bych ji věru potkati sám v lese. Skutečnost, že s ní pruský důstojník baron Walter sdílí lože, jen znovu ukazuje, kam až člověka může dohnat válka.

Těsně před koncem, při výkřiku „Pomoc! Zloději!“ čtvrtina diváků odešla. Byl to ponocný, kterému začínala služba. Nakonec pan Živný na scéně definitivně usnul, Bobeš konečně nalezl, co hledal, a nebylo tedy již o čem hrát. Ještě že inspicient včas oponou trhnul a my mohli jít k šatně. Tam však pro mne drama teprve začalo. Seznal jsem totiž, že mi ukradli svršky. Všechno jsem oplakal, zase se osvěžil a vyjeli jsme ku Praze. Cestou mi doktor Šavrda sdělil, že společnost, jejíž umění jsme právě zhlédli, hodlá prý napřesrok uvést mé aktovky „Prodaná láska“ a „Ženich z hladu.“ To mi dodalo. „Ukradli klobouk, hůl i převlečník,“ řekl jsem svému příteli, „všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, ale tohle bych, Šavrdo, tohle bych nepřežil!“ –

Tolik tedy Národní listy. Vidíte sami, přátelé, že ani tak velký duch, jakým byl Jan Neruda, Cimrmana nepochopil. Jeho kritika nám však pomohla objasnit řadu temných míst zničené hry, například úlohu pruského důstojníka barona Waltra. nebo to, že Cimrman používal na tehdejší dobu neobvyklého retrospektivního postupu, a to dokonce několi­kanásobného.

Kromě citované kritiky byla pro nás vodítkem ona čitelná místa textu pod zátěžemi, a to pod klíčem na utahováni matek 14 a 16 mm věta „Již to v sobě nebudu dusit,“ pod brouskem na kosu věta „Mikovec vrací se z pole a svalí s mohutným žuchnutím na stůl svůj…“ a pod jakýmsi předmětem eliptického tvaru slova „základ státu.“ Pokračujme ledy v ději tam, kde končí Cimrmanův text.

Opona se otevře.

Farář:… A tvou ženu od prusko-rakouské vojny nikdo neviděl. Přiznej se, Mikovče, že tys ji zabil?

Hajný: Je na malinách.

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Farář: Mikovče, řekni pravdu. Nám můžeš zalhat, ale Jemu…

Ukáže palcem vzhůru.

… Jemu lhát nesmíš.

Hajný: Jak to víte, že je na půdě?

Farář: Ten je přece všude, Mikovče.

Hajný: Tak už o něm víte… Pouštěl jsem ho jen na noc, aby se napásl, ale je to divoká krev.

Papoušek: Cos to udělal, Pepiku?

Lékař: Zavři zobák, Papoušku. Poslyš, hajnej, řekni nám podle pravdy od začátku, jak se to všechno sběhlo. Uvidíš, jak ti odlehne.

Hajný: Dobrá tedy. Již to v sobě nebudu dusit. Víte, to bylo tak…

Opona se zavře a hnal zase otevře. Na scéně je hajného žena  Marta. Mikovec vrací se z pole a svalí s mocným žuchnutím na stul svůj batoh.

Hajný: Tak mě tady zase máš, Marto.

Marta: Proboha, můj muž!

Hajný: Ano, jsem to já, Marto. Bitvu u Hradce Králové jsme prohráli. Pruská armáda byla jednak lépe vyzbrojena, jednak si zajistila podporu Itálie. Nu což? Ani mě neobejmeš?

Marta: Vítej, Josefe.

Chce ho obejmout.

Hajný: Strachoval jsem se, nejsi-li tu o hladu, a teď vidím,že jsi dokonce ztloustla.

Marta: To se ti zdá, Josefe. Byl jsi celý rok pryč a za tu dobu jsi zapomněl, jak vypadám.

Hajný: Ba, ba. Baba. Byla to dlouhá a těžká doba. Kdybych ti měl vyprávět.

Marta: Vypravuj, Josefe.

Hajný: Zrovna teď jsem vyprovodil kus cesty kamaráda. Kule mu chudákovi utrhla nohy. A představ si, dobelhal se domů, myslel, že ho žena bude čekat, nechal ji tam samojedinou, a našel ji tam samodruhou. Spustila se, poběhlice, s rytmistrem od pruské pěchoty.

Marta: To je hrozné.

Hajný: Že? S nepřítelem. Řeknu ti, kdyby se mně něco takového mělo stát, tak to bych si asi něco udělal. Udělal bych si ze dřeva kyj a zabil bych tě.

Marta: Josefe, odpusť mi to!

Vrhá se mu s pláčem k nohám.

Hajný: Bože! Cože? Snad nechceš říci…?!

Marta: Ano, Josefe!

Hajný: Mluv. Co se stalo?

Marta: Víš, to bylo tak…

Opona se zavře a hned zase otevře. Na scéně Marta a pruský důstojník Walter, který si během řeči skládá svršky do tornistry.

Walter: Škoda, že válka již skončila. Ale rakouská armáda měla zastaralé zbraně a my jsme si zajistili podporu Itálie. Nevíš, kde mám ponožky? Aha, tady jsou. Budeme se muset rozloučit. Ne, nehořekuj, Marto. Nic mě tak nedojímá jako ženský plač.

Marta vyjeveně kouká, o jakém pláči je řeč.

Walter: Pomoz mi utáhnout ten řemínek. Víš, mnoho jsem o naší lásce přemýšlel. Pomoz mi zahnout tady ten řemínek…

Marta si klekne, aby mu zapnula pod zády řemínek.

Walter: …mnoho jsem o naší lásce přemýšlel, ale Marto, nekleč mi u nohou. Tím, že mi klečíš u nohou, mi loučení jen ztížíš. Často jsem si tam v bitevní vřavě říkal: Co když ty kulky, které mi sviští nati hlavou, co když jsou právě z pušky Martina muže?

Marta: To nebyly kulky mého muže.

Walter: To přece nemůžeš vědět.

Marta: Josef je nejlepší střelec v polesí. Jeho střely nikdy neminou cíl.

Walter: Vidíš, tím spíše se musíme rozloučit!

Marta: Waltře, nech mi tu na památku nějakou svou daguerrotypii.

Walter: K čemu by ti byla?

Marta:  Chci vědět, jestli ti bude podobné.

Walter: Kdo?

Marta: Tvé dítě.

Walter: Dítě! To je krása!  Bezděky mě napadají verše našeho básníka Schillera v překladu vašeho básníka Vrch­lického:

Když tvůj milý opustí tě,

neplač, máš tu po něm dítě.

Nevadí, že nemá tátu,

je to pořád základ státu.

Marta: Ach, Waltře, vzpomínáš na naše první setkání? Nikdy mi nevymizí z paměti. Víš, to bylo tak…

Opona se zavře a hned zase otevře. Vejde Walter a rozhlíží se po prázdné světnici.

Walter: Hej hola, kde jste kdo? Je tu vůbec někdo? Jsem pruský intendanční důstojník baron Walter von Grünbach. Haló, nebojte se! Jsem intendant. To není voják – to je vedoucí výstrojního skladu. Nu, sednu si a počkám.

Opona se zavře, otevře. Na scéně opět Marta s Waltrem.

Marta: Byla jsem tenkrát na malinách.

Walter: Nu, hezky jsme si zavzpomínali, Marto, ale moje marškumpačka už je na pochodu. Tož sbohem, holka!

Marta: Sbohem, Waltře.

Opona se zavře, otevře. Na scéně je Marta a hajný Mikovec.

Hajný: Tak takové to tedy bylo…

Opona se zavře, otevře. Na scéně farář, lékař, hajný a Papoušek pod dekou.

Farář: Tak takové to tedy bylo…

Opona se zavře. Vyjde prof. (C) s narychlo přehozeným sakem přes Martino poprsí.

C:

Vidíte, přátelé, že některé postavy Cimrmanovy hry dostávají pevné obrysy.

Jen tak na okraj – snad vás bude zajímat, jak si s těmito scénami poradil profesor Fiedler. Nebudeme je ani předvádět. Stačí, když si řekneme, že větu „Mikovec vrací se z pole“ nepochopil rakouský restaurátor jako návrat z války, ale přivádí na scénu hajného zmoženého polní prací, předmět, který má Mikovec podle dochovaného textu mohutným žuchnutím svalit na lavici, je v jeho verzi bič. Mikovec, jenž byl podle profesoru Fiedlera zorat pole u lesa, a nemohl být tedy mimo domov déle než několik hodin, se přesto po návratu podivuje, že mu za tu dobu žena ztloustla, a zakáže jí chodit na maliny.

Zdálo by se, že do takové frašky nelze dosti dobře vmontovat dochovaná slova „základ státu.“ Profesor Fiedler to však vyřešil jednoduše. Hajný prostě vezme bič, počne honit ženu kolem stolu a vykřikuje: „Rozvedu se, rozvedu se!“ zatímco ona mu odpovídá: „Nerozvedeš, nerozvedeš, rodina je základ státu!“

Ale vy jste jistě zvědavi především na to, jak jsme v rekonstrukci děje postupovali my. Předám proto slovo doktoru (D).

D:

Nebylo lehké zjistit, kterým směrem asi Cimrman děj své hry rozvíjel. Stáli jsme například před otázkou, jak hajný nevěrnou ženu potrestal. Naše názory se podle osobních zkušeností různily. Jedni jako třeba prof. A ji chtěli zabít. Profesor (C) soudil, že zabít je málo. Mně například by bylo stačilo nevěrnou ženu vyhnat. Kolega (B) ji chtěl dokonce odpustit… Nejmladší z nás, kolega (E), vůbec netušil o čem se bavíme… Nu, názory mohou být různé, ale vědecký pracovník se musí držet taktu. A protože jsme se již mnohokrát přesvědčili, že do své tvorby promítal Cimrman převážně vlastní zážitky, obrátili jsme se i tentokrát k jeho bohatému životopisu. Podívejte se se mnou do r. 1907.

K 60. výročí vlády Františka Josefa I. připravovala rakouská diplomacie v tichosti jubilantovi milý dárek: anexi Bosny a Hercegoviny. Aby byl dárek pro panovníka opravdu překvapením, odbývaly se všechny přípravy mimo Vídeň, a to na českém zámku Konopiště. Protože i stěny mají uši, trval arcivévoda Ferdinand d’Este, aby se nejdůležitější jednání odbývala v lese při lovu. Přes tato důmyslná opatření byl o celé akci okamžitě informován anglický král Eduard VII. V rakouských diplomatických kruzích nastal poplach. Hrozilo totiž nebezpečí, že Eduard VII, známý pletichář mezinárodní politiky – jubilantovi anexi prozradí, aby mu zkazil radost.

Rakouská protišpionážní služba dlouho hledala kanál, kterým proudí informace z Konopiště do Buckinghamského paláce. Kdo mohl naslouchat tajným poradám nejvyšších diplomatu v mlází konopišťské obory? Sledování lesních dělníků a hajných nevedlo k cíli. A tak nakonec padlo podezření na osoby, od nichž by se špionážní činnost očekávala nejméně na babky kořenářky. Tři sta myslivců provedlo zátah lesa. V jejich síti uvízlo dvanáct vyplašených stařenek s uzlíčky léčivých bylin. Otázka, před kterou stala rakouská kontrarozvědka, zněla takto: která z nich je trhala s úmyslem uzdravit nemocné a která z nich s úmyslem poškodit monarchii?

A tu se dostává do této velké mezinárodní aféry náš Jára Cimrman, který působil tehdy nedaleko Konopiště, v Benešově, což je pár kilometrů; přesně dva; jako přírodní lékař. O této jeho činnosti se dosud málo vědělo. My sami jsme byli překvapeni, jakých úspěchů na tomto poli dosáhl. Já se bohužel nemohu příliš dlouho u tohoto tématu zastavit, ale jenom abyste měli představu. Cimrman především veškeré bylinné léčení zjednodušil jak to jen šlo. Jen tak namátkou: zácpa, tak je to hezky vidět. Zácpa se tehdy léčila směsi řepíku, pampelišky, zeměžluče a hořce. Kdežto Cimrmanovi stačil na zácpu rozrazil. Vidím, že vás to zajímá. Tak například na ženskou sexuální frigiditu ordinoval potměchuť. Sám si nasazoval vstavač polní. A to by stačilo,asi. Není tedy divu, že to byl právě on, koho rakouská kontrarozvědka požádala o odbornou expertízu. Cimrman se podíval každé stařence do ranečku. Ve všech nalezl běžné léčivé byliny. Z jednoho se však vysypaly pouze lopuchové listy hustě popsané neviditelným písmem. Což bylo nápadné. Cimrman, kterého lopucha zajímala jen z lékařského hlediska, se ženy zeptal: „To je proti uhrům?“ A stařena, hrdě pozvednuvši hlavu, odpověděla: „Jak proti Uhrům, tak proti Rakušákům!“

To už k ní přistoupil jeden ze špionážních důstojníků, sňal jí z obličeje falešné vrásky, otrhal falešné bradavice, jednu pravou, a řekl: „Kuncová, vaše hra již skončila.“ Teď teprve si Cimrman s hrůzou uvědomil, že nešlo o žádnou zdravotnickou akci. Pamětníci vzpomínají, že bez ohledu na četnické bodáky, za eskortovanou ženou neohroženě zvolal: „Nezoufejte, Kuncová, napíši o vás hru!“ Což ji po cestě do vězení jistě povzbudilo; dostala doživotí. Nemůže být pochyb, že měl na mysli právě hru Němý Bobeš.

Špiónka Kuncová má totiž příliš mnoho společných rysů s postavou manželky hajného Mikovec. Ostatně poslechněte si, co o ní říká policejní archiv:

– Kuncová pracovala původně jako hotelová pokojská v Mariánských Lázních, kde ji poznal anglický král Eduard VII., který se tam léčil. Bystrá a přičinlivá dívka upoutala brzy královu pozornost. Jednoho dne ji vzal stranou a řekl jí, že služba obyčejné pokojské nemůže tak chytré děvče uspokojit. Naznačil, že by se svými schopnostmi mohla vykonávat nějakou inteligentní službu (doslova řekl „Intelligence Service“). Mladá dívka se nenechala dlouho přemlouvat a po krátkém výcviku v zahradě anglického vyslanectví byla nasazena do konopišťské obory. Tam se záhy seznámila s mladým lesníkem Průchou – ve hře se jmenuje Mikovec – a stala se jeho ženou. Pod záminkou, že chodí na maliny – jak nám to pěkně sedí – trávila většinu času v oboře v blízkosti dvorské společnosti a získávala cenné informace. Když odjel její muž s následníkem trůnu na lov do Salcburku, navázala intimní styk s důstojníkem pěchoty Grünbachem. A když se pak manžel po roce vrátil, byla právě v devátém měsíci těhotenství. V hájovně došlo k drsné hádce, během niž žena porodila – tuto scénu jsme na rozdíl do prof. Fiedlera vypustili. Hajný Průcha, vyhlášený dobrák, se všemožnou péčí snažil, aby se po porodu rychle zotavila. Jakmile se mohla postavit na nohy, okamžitě ji vyhnal.

Pro Špiónku Kuncovou bylo dítě nežádoucí přítěží. Uložila je proto do krmítka pro lesní zvěř nedaleko hájovny. Aby mohla dál pokračovat ve výzvědné činnosti, zůstala v oboře přestrojena za starou kořenářku. Nás zajímalo jak mohla posílat zprávy do Anglie. No prostřednictvím svého dalšího milenec, telegrafisty benešovského nádraží Karla Mráčka. Mráček dával informacím nevinnou podobu běžných železničních hlášení a odesílal je služebním telegrafem z benešovského nádraží až na vlečku do Buckinghamského paláce.

Jeho šifrovací klíč byl jednoduchý ale zřejmě praktický. Tak například „salonní vůz Františka Josefa“ byl šifrován jako „vagón s francovkou, první třída.“ Nebo sděleni „mašina pod parou“ znamenalo ve skutečnosti „císařovna se na plese dobře bavila.“

Další osudy obou agentu britské Inteligentní služby nemají pro naši rekonstrukci význam. My už máme dostatek materiálu pro to, abychom mohli v ději Cimrmanovy hry pokračovat.Velice nám pomohly i dva zlomky textu, čitelné díky zátěžím. Lžíce na boty zachránila větu „je to šestnácterák“ a pod zavřeným kapesním nožem se uchovala vůbec klíčová slova celého dramatu „podá ho faráři“ (nebo „dodá ho v trakaři,“ o tom jsou spory). S tím už se dalo něco podniknout. Navažme tedy tam, kde jsme v předchozí scéně skončili. Jenom tedy ještě upozornění: po slovech „Vzhůru do Grünbachu,“ následuje přestávka.

Otevře se opona.  V hájovně. Na scéně Mikovec, farář, lékař a Papoušek pod dekou.

Farář: Tak takové to tedy bylo.

Hajný: Vařil jsem jí oukrop. To hodně posiluje. A jak se jen mohla postavit na nohy, vyhnal jsem ji.

Farář: I s dítětem?

Hajný: I s dítětem.

Farář: Ubožačka. Jak se o ně mohla starat?

Hajný: Nestarala se o ně. Dala dítě do jeslí. A sama utek­la kdovíkam.

Lékař: Jak to, že dítě, v lese, bez matky, neumřelo hlady?

Hajný: Postaraly se o ně srny. Když jsem chlapce našel, bě­hal s nimi po čtyřech a okusoval listí.

Lékař: Tak je to tedy, je to vlastně takový náš Český Tarzan. Naučil se zřejmě od těch srn úplně všemu. Proto ty bobky na tvém záchodě.

Hajný: Však jsem mu také, protože tak tvaruje, dal jmé­no Bobeš.

Farář: Poslyš, Mikovče, to už je nějakých let, co se to stalo. Vždyť tomu chlapci musí být nejmíň takových…

Hajný: Je to šestnácterák. Byla to práce, než jsem ho na­učil lidským způsobům.

Farář: Do školy jsi ho neposílal, v kostele nikdy nebyl…

Hajný: Bál jsem se lidských řečí.

Lékař: A očkován také není, co?

Farář: Víš co? Zavolej ho, Mikovče.

Hajný: Cože? Inu, jak myslíte.

Volá na půdu.

Bobši, pojď dolů!

Chvíli všichni čekají.  Pak se na scénu zvolna vysunou parohy.

Hajný: No, jen pojď dál. Neboj se.

Parohy se posunou ještě dále do jeviště a ukáže se, zeje Bobeš drti v ruce.

Hajný: Vidíte, už si zase hraje s parohama. Je to jeho nejmilejší hračka. Jen pojď blíž, tady pan farář a pan doktor by si s tebou chtěli popovídat.

Bobeš váhavě přistoupí ke skupině hostů.

Lékař: Tak safra, chlapče, tako­vý statný jonák, skály by to mohlo lámat. Vousy už ti raší, vlasy též.

Rozpřáhne bodře ruce.

Jak to, že ještě nejsi očkován?

Bobeš se lekne lékařova pohybu a prchne za scénu.

Hajný: Ale to nesmíte.

Lékař: Nesmí se na něj mluvit?

Hajný: Mluvit ano, ale nesmíte z ničeho nic hýbat rukama. Bobši, pojď sem. Ne­boj se, to jsou hodní pánové.

Dojde pro něj za scénu.

Posaď se, chlapče, a očuchej si je.

Bobeš se přihlíží ke stolu, nakloní se k farářově ruce a očichá ji. Stejné očichá i paži lékařovu. Teprve pak se plaše posadí.

Lékař: Tentokrát si dá pozor, aby se nepohnul.

Tak safra, chlapče, takový statný jonák, skály by to mohlo lámat. Vousy už ti raší, vlasy též. Jak to že ještě nejsi očkován?

Hajný: Nic vám neřekne, je němý. Vychovaly ho srny.

Farář: Mikovče, Bobeš ví všechno?

Hajný: Všechno jsem mu řek, pane faráři. Bobši, ukaž mu tu daguerrotypii!!! Slyší špatně na levý slech.

Bobeš vyjme z kapsy obrázek a podá ho faráři.

Farář: Jako bys mu z oka vypadl, chlapče

Lékař: Opravdu. Baron von Grünbach.

Farář: Zřejmě bohatý pán.

Lékař: Chce zvednout ruku.

Poslyšte, přátelé, něco mě napadá. Mikovče jak dalece na tom chlapci lpíte?

Hajný: Já? Já ho mám plný zuby. Viď, Bobši?!

Bobeš přikývne.

Lékař: Tleskne si do rukou a tím Bobeš uteče…

Tak to je výborné. Napadlo mě totiž, že bychom měli vyhledat jeho otce.

Farář: Co si od toho slibujete, doktore?

Lékař: Dějiny lékařství znají radu případů…

Všimne si. že vesničan Papoušek s dekou na hlavě nebezpečně vy­kročil až k samému okraji jeviště.

Necourej mi tady, Papoušku, za­se někam spadneš!  Běž na dvorek! Mikovče, to nebyl dobrý nápad, dát mu přes hlavu deku…

Nasměruje ho do zákulisí.

Známe řa­du případů, že silný citový otřes…

Ze zákulisí, kde zmizel Papoušek, se ozve zlověstný hřmot. Lékař si rychle nasadí fonendoskop a odběhne. Vzápětí se vrátí a rezignovaně sejme přístroj z uší.

To je pro vás, pane faráři.

Farář odejde a vrátí se s Papouškovou dekou, pietně pře­hozenou přes ruku.

Farář: Chudák starý Papoušek.

Hajný: A je po ptákách.

Lékař: Ale abychom se nezdržovali maličkostmi: Silný citový otřes může němému vrátit řeč! No, pojď sem Bobši. Co by mohlo být pro toho chlapce silnějším otřesem než setkání s vlast­ním otcem?

Farář: To je pravda. A jistě by se také o chlapce dobře po­staral.

Hajný: Ten by ho leda zapřel, mizera.

Lékař: Zapírat by mohl, ale dnes již máme prostředky, jak mu otcovství dokázat. Kdybych šel s chlapcem napří­klad já, těžko by se mi po krevní zkoušce vykroutil.

Farář: To byste svedl, doktore?

Lékař: O tom nepochybuji. Chcete-li, můžete jet do Grünbachu s námi, pane faráři. Já ho přitisknu ke zdi a vy mu promluvíte do duše.

Farář: Co říkáš, Bobši?

Hajný: Je němý. Vychovaly ho srny.

Farář: Co tedy říkáš ty, Mikovče?

Hajný: Pro mě za mě…

Lékař: Tak tedy vzhůru…

Hajný:…jděte si třeba do prdele.

Lékař:…do Grünbachu!

Opona se zavře.

Přestávka

A:

Vážení přátelé, v první půli dnešního večera jsme na přání Jaroslavy Kozákové z Přelouče předvedli, jak po­stupuje krok za krokem vědec-restaurátor. My zde ovšem nebudeme takto detailně rekonstruovat celý text Cimr­manova dramatu, na to by nám nestačil čas. Proto se ve druhé půli večera soustředíme jen na nejdůležitější dějo­vé úseky. Nejprve co vynecháme:

Především  zdlouhavou  pasáž  cesty  našich   tří   přátel – faráře,  lékaře  a  Bobše – do  Grünbachu. Nebudeme jako profesor Fiedler nutit diváky, aby poslouchali sáhodlouhé promluvy obchodního cestujícího Jeřábka, kterými krátí spolucestujícím několikahodinovou jízdu vlakem. Nevíme, proč prof. Fiedler považoval za nutné seznámit diváky s celou řadou bezvýznamných příhod z Jeřábkova života. Tak např. Jeřábek vypráví, že brzy po narození osiřel a byl vzat na vychování do rodiny zedníka Říhy, který záhy poté skončil na popravišti. Zedník Říha byl již delší dobu podezřelý úřadům tím, že se mu ztráceli učňové. Jeřábek líčí, jak jednoho dne sestoupil do sklepa, kde objevil řadu zazděných výklenků výšky dospívajícího chlapce. Navíc si prý všiml, že se z jednoho výklenku, na němž malta ještě neoschla, ozývá tlumené kvílení. Počkal, až mistr usne, a pak začal tiše sekat do zdi. Jeřábek to popisuje do všech detailů. Jak vyboural první cihlu, jak vsunul ruku do otvoru, co tam nahmatal, co se stalo, když se Říha probudil a sešel za ním se sekerou do sklepa, a tak dále, a tak dále.

Ještě zdlouhavější je Jeřábkovo vyprávění o jeho službě u dragounů. Přitáhli prý po manévrech k jakémusi klášteru, kde se celý oddíl ubytoval. Na Jeřábka vyšla té noci strážní služba. Jak tak chodil po nádvoří, všiml si, že se v jednom okně dosud svítí. Přistoupil blíže a nahlédl dovnitř. V místnosti spatřil sedm mladých novicek. První, třetí, pátá a sedmá ležely na postelích, zatímco druhá, čtvrtá a šestá… no prostě bezbarvé, nic neříkající tlacháni upovídaného strýce.

Pravou zkouškou trpělivosti však divák podstoupí, když se Jeřábek rozpovídá o svém kamarádu z vojny, koželuhu Tomanovi. Ten měl prý zase čtrnáctiletou dceru, která byla na svůj věk neobyčejně vyspělá. Toman ji sice úzkostlivě hlídal, ale přesto nemohl zabránit, aby si zvrhlé děvče nepozvalo jednoho dusného odpoledne Jeřábka do své podkrovní světničky. Jeřábek vypravuje, jak tam přišel, co všechno dívka neměla na sobě, jak se její poživačnost projevovala, vysvětluje, proč měla k posteli připevněný řetěz, co s ním musel dělat – no prostě: nuda, nuda, šeď, šeď.

Nás na celé jízdě vlakem zaujala jiná věc: totiž, jak Cimrman nenásilnou formou poskytuje divákovi zajímavé vlastivědné poznatky. Tak například, když projížděli Pelhřimovem, vysvětlil farář Bobšovi, že je to Pelhřimov, významné průmyslové středisko s krásnou raně barokní kaplí sv. Anny a s děkanským kostelem sv. Bartoloměje z počátku 14. století. Zdá se nám to daleko podstatnější než několikastránkový monolog nějakého cesťáka. Samozřejmě jiná věc by byla, kdyby Jeřábek, když už se mu věnuje tolik místa, sehrál v další části dramatického děje nějakou podstatnější roli. Nic takového. Svým vystoupením z vlaku ve stanici Pacov vystupuje Jeřábek definitivně i z Cimrmanovy hry.

Sledujme však naše tři přátele. Ti po dlouhé cestě dorazili konečně do Grünbachu, kde se ubytovali v malé hospůdce.

Přestože se scéna z grünbašského hostince dochovala téměř celá, vznikly mezi Prahou a Vídní opět spory o její interpretaci. Myslíme si proto, že nebude na škodu nahlédnout do Mistrovy biografie, kde má německé městečko Grünbach své významné místo. Prosím doktora Životského.

B:

Na ohmatané mapce, která byla Cimrmanovi  nezbytným průvodcem při cestách Evropou, najdeme u městečka Grünbach červeny vykřičník s poznámkou „nůž.“ Poznámka souvisí s dnes již legendární cestou Járy Cimrmana s hrabětem Zeppelinem na palubě vzducholodi Karel. Při přeletu zmíněné obce oba přátelé svačili a Cimrmanovi vypadl z ruky kapesní nuž, v jehož vybavení byla kromě vývrtky a malého šroubováčku i vidlička. Cimrman nechtěl kvůli noži přistávat, ale rozhodl se, že se do Grünbachu příležitostně vrátí. Dostal se tam o tři léta později. Správně předpokládal, že otevřený nůž, spadnuvší z výše jednoho tisíce metru, je nutno hledat 70 až 120 cm pod povrchem. A skutečně po dvou dnech kopáni nalezl nejen nožík, ale i mocnou sloj černého uhlí. A tak se návštěvou Járy Cimrmana ospalé lázeňské městečko přes noc proměnilo v překrásnou uhelnou pánev. Cimrman sám se stal majitelem dolu Marcela, a ten svým technickým vybavením brzy zastínil všechny ostatní.

Přišel totiž na velice jednoduchý ale vtipný nápad, jak dopravovat horníky pod zem i na povrch, aniž k tomu potřeboval jakýkoli motorový pohon. Dobře to uvidíte na schématu, které jsem si pro tuto příležitost připravil.

Rozloží nákres

A

Já myslím, pane docente, že není třeba zacházet do takových technických podrobností.

B

Jistě, já to vezmu jen v hrubých rysech. Tak: princip spočíval v tom, že do klece směřující dolů nastoupilo o jednoho horníka víc než do klece směřující nahoru. Tím byla horní klec těžší a vytáhla vlastní vahou první směnu nahoru. Bylo-li kolo těžní věže řádně promazáno, fungoval systém bezvadně. Ovšem po několika týdnech těžby Cimrman zjistil, že se mu v dole hromadí horníci.

Chyba byla pravě v tom horníku navíc. Bylo tedy nutné dopravovat nahoru i dolů stejný počet horníku. Jak ale zařídit, aby i v tomto případě horní klec vytáhla vlastní vahou klec dolní? V řešení tohoto problému spatřuji hlavní ekonomický přinos Cimrmanovy myšlenky. Cimrman umístil do každé klece podobný náčrt, jaký máme zde, a pod něj toto upozorněni: „Kamarádi! V zájmu svých kamarádů přicházejte do práce řádně najedeni. Vítána jsou zejména vajíčka, houby a jiná těžká jídla. Rubat pak musíte ze všech sil, abyste nějaké to kilo shodili. Jinak se nahoru nedostanete.“

Po tomto opatřeni produktivita dolu Marcela prudce stoupla. Teď bych se rád zastavil u otázky, zda Cimrman jako majitel dolu byl…

A: To už snad není nutné, pane doktore.

B:…nebo nebyl kapitalista.

A: Tak to ano

B: Na otázku si odpovíte sami, přátelé, když vám řeknu, že Jára Cimrman po celou dobu svého pobytu v Grünbachu bydlel v podnájmu, v prostém domku hornického předáka Wassermanna, a že snídal totéž, co se snídalo u Wassermannů: ve všední dny chleb s máslem či se sádlem a cibulkou, v neděli housku. A jestliže paní Wassermannová něco upekla, pak samozřejmě nepohrdl ani buchtičkou.

A: To už by ale opravdu stačilo, pane doktore.

B: Vždyť já už jsem  také skončil.

Balí nákres.

Myslel jsem sice, že by diváky zajímalo, co dělal Cimr­man s nadhodnotou, ale když není zájem, prosím…

Poněkud dotčen odchází.

A

Děkuji za opravdu zajímavý a zasvěcený pří­spěvek. A teď už se můžeme přenést do hostince v Grünbachu.

Otevře se opona. V hostinci stojí farář, lékař a Bobeš.

Lékař: O našem posláni ani slovo. Budou-li se nás na ně­co ptát, raději se vždycky poradíme.

Hostinský: Vejde s pivem.

A jakpak se vám líbí v našem kraji, pánové?

Farář se s  lékařem se  šeptem poradí, jak odpovědět:

Pěkné to tu máte.

Lékař: Všimli jsme si cestou toho krásného zámku. Kdo v něm bydlí?

Hostinský: Kdo jiný než pan baron.

Farář: Velký zámek. To on tam jistě není sám. Zřejmé má ženu, děti…

Vstoupí havíř Wassermann.

Wassermann: Zdař Bůh.

Položí kahan na zem, usedne a začte se do novin „HLAS HLUBINY.“

Hostinský: Děti mu pánbů nedopřál, ale na ženě mu to vynahradil. To je panečku komandýr. Podle ní musí celý zámek tancovat.

Farář: To se podívejme.

Hostinský: No jo. On náš pan baron býval zamlada podařené kvítko. Která před ním neutekla na strom, s tou on šup do postele. Tak ona si ho teď paní baronka hlídá a ženská noha jí do zámku nesmí.

Wassermann: Tak tak. Do služby na zámek berou je­nom mužské. Kuchařka, pokojská, služka, všechno samý chlap.

Lékař: Vy pracujete také na zámku?

Wassermann: Kdežpak. Tak vysoko našinec ani nepomýšlí. Já pracuji dole, v hlubině.

Hostinský: Dáš si taky pivo, Wassermanne?

Wassermann: Dám. Vždyť jsem celý den pil jenom vo­du.

Hostinsky odejde pro pivo.

Promiňte mi mou zvědavost, pánové, vy jste tu u nás jako turisté? .

Lékař se s farářem se šeptem radí:

Jako turisté.

Wassermann: Chcete-li, vezmu vás s sebou dolů. Je to tam zajímavé.

Farář: Děkujeme za laskavost, ale raději bychom si prohlédli zámek.

Hostinský přinese Wassermannovi pivo.

Wassermann: A kdepak máš Haničku?

Hostinský: Ale jela do Míšně pro porculán.

Wassermann: Taky  už bych  potřeboval  nové hrníčky. Škoda, že Haničku neznáte, pánové. Ona je takové naše sluníčko.

Hostinský: Poslyšte, pánové, nic mi do toho není. ale pročpak si ten chlapec nesedne?

Napřáhne k Bobšovi ruku a ten zase prchne. Farář s lé­kařem se poradí.

Lékař se s farářem poradí: Je to neposeda.

Opona se zavře.

 C

Tak to byla naše verze scénky z grünbašské hospůdky. Ještě než vám předvedeme, jak si s tímto – zdůrazňuji – dochovaným textem poradil prof. Fiedler ve Vídni, dovolte mi, abych jménem  svým a  jménem  všech  svých kolegů předeslal několik upřímně míněných slov. Vážení přátelé, byli bychom opravdu neradi, kdyby ve vás vznikl dojem, že snad v našich polemikách s prof. Fiedlerem jde o nějakou osobní zaujatost. My například oceňujeme, s jakou péčí prof. Fiedler opatřil věcným rejstříkem pře­klad naší knihy „Cimrman und Kindergarten.“ Ale to zá­roveň ukazuje, kam by měl prof. Fiedler příště napřít své síly: k drobné, mravenčí faktografické práci. Jakmile se totiž pustí do úkolu, na nějž jeho síly nestačí, dopadá to tak, jak ukazuje následující scéna.

V hostinci stojí jako prve farář, lékař a Bobeš. Hostinský přináší pivo.

Lékař: O našem posláni ani slovo. Budou-li se nás na ně­co ptát, raději se vždycky poradíme.

Hostinský: Vejde s pivem.

A jakpak se vám líbí v našem kraji, pánové?

Farář se s  lékařem se  šeptem poradí, jak odpovědět:

Pěkné to tu máte.

Lékař: Všimli jsme si cestou toho krásného zámku. Kdo v něm bydlí?

Hostinský: Kdo jiný než pan baron.

Farář: Velký zámek. To on tam jistě není sám. Zřejmé má ženu, děti…

Vstoupí vodník, jakého známe z Jiráskovy Lucerny.

Wassermann: Brekeke.

Usedne na židli a rozhlíží se kolem;  začte se do novin „HLAS HLUBINY.“

Hostinský: Děti mu pánbů nedopřál, ale na ženě mu to vynahradil. To je panečku komandýr. Podle ní musí celý zámek tancovat.

Farář: To se podívejme.

Hostinský: No jo. On náš pan baron býval zamlada podařené kvítko. Která před ním neutekla na strom, s tou on šup do postele. Tak ona si ho teď paní baronka hlídá a ženská noha jí do zámku nesmí.

Wassermann: Tak tak. Do služby na zámek berou jenom muž­ské.

Lékař: Vy pracujete také na zámku?

Wassermann: Kdepak, já pracuji dole v hlubině.

Hostinský: Dáš si taky pivo, vasrmane?

Wassermann: Dám. Vždyť jsem celý den pil jenom vodu.

Hostinský odejde pro pivo.

Chcete-li, vezmu vás s se­bou dolů. Je to tam zajímavé.

Farář: Děkujeme za laskavost, raději bychom si prohléd­li zámek.

Hostinský přináší vodníkovi pivo.

Wassermann: A kdepak máš Haničku?

Hostinský: Ale, jela do Míšně pro porculán.

Wassermann: Hm, taky už bych potřeboval nove hrníčky.

Obrátí půllitr dnem vzhůru.

Škoda, že Haničku neznáte, pánové. Ona je takové naše sluníčko, Haničko, brekeke.

Opona se zavře.

C

Ale omyly nejsou ještě tím nejhorším, co nás ve Fiedlerově verzi může potkat. S blížícím se závěrem jako by mu z toho mála dramatické síly, kterou má, ještě ubývalo a dochází k naprosté sterilitě. Pro ilustraci alespoň jednu ukázku. Bude to scéna, kterou my jsme vynechali, neboť k ní nebyly jiné podklady než soupis osob. Prof. Fiedler však pouze na základě údaje, že spolu mají hovořit chalupníci Kruge, Schmied a Wolf, napsal tento dialog:

Kruge: Včera jsem se byl podívat u švagra. Má to tam hezký.

Schmied: Já jsem si zašel včera do mlejna.

Wolf: Já ani nevím, kde jsem včera byl.

Kruge: A co dělá vaše žena?

Schmied: Je doma.

Kruge: Moje je taky doma.

Wolf: Moje žena je taky doma.

A tak to pokračuje další čtyři stránky. Jistě nám proto nebudete mít za zlé, když se s verzí prof. Fiedlera defini­tivně rozloučíme. Až dosud se totiž prof. Fiedler od Cimr­manova, a tedy i od našeho textu jen odlišoval. Ale od stránky 46 píše již úplně jinou hru. Výhybkou, která ho odchýlila ze směru, se stala nevinná věta: „První kolo, a hned premiér,“ kterou řekl farář bezprostředně po­tom, co koupili Bobšovi nové kolo. Prof. Fiedler, jako by nevěděl, že Premiér byla vyhlášená značka velocipédů, vyložil si větu po svém. Podle něho vyhrál Bobeš první kolo zemských voleb a stává se předsedou vlády. Pan fa­rář je v důsledku toho povýšen na arcibiskupa, z lékaře se stává ministr zdravotnictví a z heřmanické myslivny je povolán i hajný Mikovec a přijímá úřad ministra lesního a vodního hospodářství. Němý ministerský předseda Bobeš je obletován ženami, z nichž si na něho největší nároky osobuje dcera generála Strunze. Bobeš je však nejvíce přitahován mladičkou baronkou Jelenou – vždyť ho vychovaly ho srny. Tu ale odradí nechutné výstupy Strunzovy žárlivé dcery. V Bobšově milostném životě zazáří i perla nevšední krásy, maďarská herečka Elén Horvátová, která předtím odmítla i Hurycha a jeho syny i s jejich parními mlýny. I tuto soupeřku nakonec vyřizuje Strunzová.

Co tedy říci souhrnně k vídeňskému představení Cimrmanovy hry „Der stumme Bobesh“: Prof. Fiedler svévolnými úpravami doslova zničil ideu Cimrmanova dramatu. Vy, ačkoli jste ještě neviděli závěr hry, jste už jistě poznali, že Cimrman podrobil svým „Němým Bobšem“ zdrcující kritice agrární politiku rakouské vlády. Ve Fiedlerově plytkém podání není však po tomto ideovém záměru ani stopy. A tak můžeme svůj dojem z vídeňského představení vyjádřit slovy: Škoda času a deviz.

Dámy a pánové, já vám děkuji za pozornost a předávám slovo profesoru Blažkovi.

A

Milí přátelé, dříve než uvidíte závěrečnou scénu, v níž se osudy našich hrdinů uzavírají, vyslechnete, doufám, se zájmem několik slov o herecké práci na hře Němý Bobeš. Koho jiného požádal o rozhovor než představitele titulní role. Je jim odborný asistent (E).

A: Já bych vám rád položil několik otázek. Kdy jste se dozvěděl, že budete hrát titulní roli ve hře Němý Bobeš?

E: Dozvěděl  jsem se to v pálek a hned v sobotu jsme jeli s panem režisérem X do Sokolnic.

A: Vysvětlete, proč jsme jeli do Sokolnic.

E: Potichu prof. Blažkovi.

V Sokolnicích je velká obora.

A: Nahlas!

E: V Sokolnicích je velká obora.

Čte:

Chtěl bych touto cestou poděkovat vedení DD v Sokolnicích. že se nás ujali a dovolili nám pozorovat v jejich zahradě srny.

A: Jak vám toto pozorování pomohlo ve studiu role?

E: Tak pozorovali jsme srny tři noci a na vlastni oči jsme se přesvědčili, jak jsou  plaché. Například do míst, kde jsme čekali, vůbec nepřišly.

A: Takže jsme je neviděli.

E: Neviděli.

A: Ale i tak to byla cenná zkušenost. E: Ano.      Čte:

Chtěl bych touto cestou poděkovat vedou­címu filmového archivu Praha-Žižkov panu Jaromíru Kučerovi za to, že nám umožnil zhlédnout krátký film Tatranský národní park, část druhá – Srny a kamzíci.

A: Jak vám film pomohl při studiu role?

(E) neví, co by řekl.

A: Mohl byste uvést nějaký konkrétní případ ze hry? Nějaký svůj pohyb, nebo grimasu?

E: Grimasu?

Začichá.

A Nemyslím předvádět, stačí popsat

E: Tak jestli jste si všimli, jak ve scéně v hájovně očichávám doktora (D), tak toho jsem si všiml právě ve filmu Tatranský národní park, část druhá – Srny a kamzíci, že takhle srny očichávají, když něco podobného najdou na zemi.

Poodhrne se opona a vystrčí hlavu dr. C.

A: Takže jste ten postřeh uplatnil v roli.

E: Ano. A také jsem si všiml, že srny, jakmile se něčeho leknou, tak se okamžitě rozprchnou. A to jsem také použil. Že když se něčeho leknu, tak se také rozprchnu. Schovám.

A: Co vám činilo v roli němého Bobše největší potíže?

E: Největší potíže mi činila plachost.

Potichu.

Já jsem totiž svým založením spíš hlučný.

A: Ale nahlas to řekněte!

E: Že jsem svým založením spíš hlučný, takže jsem se musel na jevišti neustále ovládat, abych nevynikal.

A: Tak to se vám, myslím, povedlo. A teď bych se vás rád zeptal na jednu maličkost. Když se máte objevit poprvé na scéně, vidí diváci nejprve jen parohy, takže vznikne dojem, že na scénu vstoupí jelen. Pak se ale ukáže, zeje držíte v ruce. Na to jste přišel sám?

E: Ne… To byl nápad… To byl přece váš nápad.

A: Ano. Tak děkuji za rozhovor. A nyní už tedy nic nebrání tomu, abychom si předvedli finále Cimrmanova dramatu Němý Bobeš. Ještě dochovaná slova: „sluha odejde,“ „včelička“ a „pojď sem, Bobši.“

Milí přátelé, závěrečné slovo by asi patřilo až na samý konec večera, ovšem verše, kterými se Cimrmanovo drama uzavírá, patří k těm dramatickým místům, po nichž, jak se říká, nelze již cokoli dodávat. Volíme proto pro rozloučení právě tuto chvíli. Takže jménem všech účinkujících vám děkuji za milou pozornost.

Otevře se opona. Jsme na zámku v Grünbachu. Sluha přivádí faráře, lékaře a Bobše do salónu.

Sluha: A teď, když jste vykoupaní, mohu vás panu baronovi ohlásit.

Lékař: Řekněte mu, že přicházíme v záležitosti velké zdravotnické akce týkající se odběru šlechtické krve.

Sluha: Tak to nepůjde. Tohle by si pan baron nezapamatoval. Nešlo by to říci nějak stručněji?

Lékař: Řekněte mu tedy, že za ním přišla takzvaná Modrá trojka.

Sluha: Modrá trojka. To by mohl pochopit. Víte, pánové, pan baron sice ještě není tak stár, ale mnoho prožil. A tak s ním bývá někdy rozhovor poněkud obtížný. Budete na to muset brát ohled.

Odejde.

Farář: Co to má znamenat, doktore?

Lékař: Vzhledem k tomu, co jsme slyšeli o baronově nezřízeném životě v mládí, myslím, že se jedná o únik paměťových buněk do pohlavních žláz. My lékaři tomu říkáme genitální meliorace. Bude-li to takové první druhé stadium, pak by s ním mohla být ještě roztomilá řeč.

Vejde baron a sluha.

Baron: Vítejte v Grünbachu. Jsou vykoupaní?

Sluha: Jsou, pane barone.

Baron Potřese faráři a lékaři rukou:

Víte, musíme tu dbát o hygienu. V kraji nám tu řádí horečka omladnic. Co máte na srdci?

Lékař Vyjme list a čte:

Vážený pane barone. Mohutný rozmach dopravy a vzrůstající počet dopravních nehod způsobují, že lékařská věda musí stále častěji sahat k transfúzím. A tu je třeba pamatovat i na zásobu šlechtické krve. Jistě by nebylo vhodné, aby urozený člověk dostal do žil krev nějakého podomka.

Baron: Ano, ano. Rozumím.

Ohřáti se k sluhovi.

Toho podomka zavřít. To by nešlo, tohleto. To by nám za chvíli všechno rozkradli.

Otočí se znovu k hostům a zarazí se, jako by je viděl poprvé.

Co tu chtějí ti lidé?

Sluha: Modrá trojka, pane barone.

Baron: Vítejte v Grünbachu. Jsou vykoupaní?

Sluha: Jsou, pane barone.

Baron Potřese faráři a lékaři rukou:

Co máte na srdci?

Lékař: Takové třetí čtvrté stadium.

Opět čte:

Vážený pane barone. Mohutný rozmach…

Sluhovi:

Slyší?

Sluha: Slyší, ale neudrží.

Lékař: Tak já ho rovnou píchnu.

K baronovi:

Přišli jsme vám vzít krev, pane barone. Představte si to. Pan baron si laskavě vyhrne rukáv.

Baron ho nechá ochotně vykasat.

Máte nějaké děti, pane barone?

Lékař vyjme z brašny stahovalo a obtočí je kolem baronovy paže.

Baron: Ani nevím, pánové. V mládí jsem létal z květu na květ jako včelička. Nazdár, nazdár.

Lékař vezme zkumavku a zabodne do barona jehlu – dvakrát se mu to nepovede

Lékař: Á, suchá jehla.

Olízne jehlu a zabodne ji do ruky.

A už je tam. To se pozná voják. Ani nehlesne. Je zvyklý prolévat krev.

Baron: Tak, tak, pánové. Já jsem byl statečný už jako dítě v peřince. Však moje maminka také vždycky říkávala…

Opona se zavře a hned zase otevře. Na scéně matka s dítětem v povijanu.

Matka: Kdepak náš Walter! To je pašák!

Opona se zavře a hned zase otevře. Na scéně lékař, farář, Bobeš, sluha a baron.

Baron: A měla pravdu.

Farář: A nebyl jste jako voják ubytován v heřmanické myslivně?

Baron Obrátí se k sluhovi:

Kdo je ten člověk?

Sluha: Stále Modrá trojka, pane barone.

Baron: Aha! Vítejte v Grünbachu! Jsou vytento…

Sluha: Jsou, pane barone. Sama jsem je mydlil.

Baron Potřese faráři rukou:

To mám radost! Stále se setkávám s novými a novými namydlenými lidmi. Co máte na srdci?

Farář: Ptal jsem se na tu heřmanickou myslivnu.

Baron: Heřmanická myslivna! Ach ano! Tam jsem poznal Martu, pánové.

Farář: Tak jste si přece jenom vzpomněl! Kde je té ubožačce konec?

Baron: Konec?

Nakloní se tajemně k faráři.

Marta je tady u mne na zámku.

Farář: Opravdu?

Baron: Tak. takhle – paní baronka o tom nesmí vědět!

Ozve se zabušení na zámecká vrata.

Jdi se podívat,  kdo to k nám jde.

Sluha odejde.

Lékař: Pane barone, Martě se po vašem odchodu narodilo dítě.

Baron: Základ státu.

Lékař: Přesněji řečeno syn. Není těžké uhodnout. kdo je jeho otcem. Ale krevní zkouška nám to poví s naprostou jistotou.

Podívá se do zkumavky proti světlu.

Ano, je to váš syn!

Baron: Ukažte.

Bere si zkumavku a prohlíží si ji také proti světlu.

Namouduši! Můj syn! Má krev! Marto, pojď se podívat!

Tímto zvoláním se obrací k sluhovi, který právě přichází a nese na ramínku myslivecky oděv.

Náš syn!

Sluha Také se podívá do zkumavky:

Skutečně. Ach, Waltře, já jsem tak šťastná.

Baron Stále ještě s pohledem na zkumavku:

Koupíme mu kolo…Dáme ho studovat… Plavat už umí…

Lékař: Cože? Tento sluha v pumpách že je Marta, žena hajného Mikovce?

Sluha: Ano, pane doktore. Musela jsem se přestrojit za muže, abych mohla žít Waltrovi po boku.

Baron: Kdo to přišel?

Sluha: Waltře, ještě se celá chvěji. Je zde hajný Mikovec.

Baron: Sapristi! Cos mu řekla?

Sluha: Poslala jsem ho do koupelny. Waltře, promluv s ním.

K šatům na ramínku:

Josefe, nedělej nám těžkosti.

Baron Ťuká na dveře koupelny:

Vítejte v Grünbachu!

Z reproduktoru zní už chvíli šumění sprchy. Do toho hlas Mikovce.

Hajný: Chlapec mi přirostl k srdci, je mi bez něho těžko.

Baron: Je mu bez něho těžko?

Sluha: Nemohl by u nás dělat lesníka?

Baron: Já se ho zeptám. Heleďte, nemohl byste u nás dělat lesníka? Co? My bysme vám zaplatili? Možná.

Hajný: To bych mohl. Je tu někde mýdlo?

Sluha: Na polici, Josefe! Tak vás tu budu mít všechny.

Farář: Nuže, Bobši, teď můžeš předstoupit před své rodiče.

Sluha: Chlapče, pojď k mamince!

Ozve se bušení na zámecká vrata.

Počkej chvilku, musím jít otevřít.

Odejde.

Lékař: Pane barone, ten chlapec je němý, vychovaly ho srny.

Baron: Inu, vysoká.

Lékař: Ale silný otřes, jakým je bezesporu setkání s vámi, by mu mohl vrátit řeč.

Sluha se vrátí a nese šaty hostinského a Wassermanna.

Sluha: Pane barone, přišel pan hostinský a horník Wassermann. Chtějí vám blahopřát k návratu syna.

Baron: Na to zase praskne mýdla…

Farář: Nuže, Bobši, teď můžeš předstoupit před své rodiče.

Sluha: Chlapče, pojď k mamince!

Ozve se bušení na zámecká vrata.

Bože! Dneska se tu dveře netrhnou!

Baron: No a já si půjdu lehnout.

Farář: Ale to snad ne, pane barone,vždyť jste se s tím chlapcem ještě nepřivítal!

Sluha přináší na ramínku vodnický kostým.

Sluha: Přišel takový mužíček a hned se hnal do koupelny.

Farář: Pane barone, pohleďte, toto je Bobeš, váš syn.

Baron: Ten mládenec se mi libí.

Lékař: Ne, tamten.

Baron: Ten mládenec se mi také libí. Kdo to je?

Farář: Bobši, vidíš, tohle je tvůj tatínek.

Bobeš K údivu všech promluví:

Tatínek…

Lékař: Mluví! Přátelé? Kdo to říkal? Co jsem říkal? Já to říkal!

Farář: Díky bohu!

Lékař: Tiše! Chce něco říci! No, Bobši, neboj se, zatlač!

Bobeš: Ta tí nek je blbec.

Baron: Poznal mě!

Farář Do hudby:

Dojemné to shledání!

Kdo se slzám ubrání?

Vám, doktore, patří dík

za ten šťastný okamžik.

Bobeš po všech bědách, zmatku

našel otce, řeč…

Bobeš: Tatínek…

Farář ho pohybem ruky umlčí

…i matku.

Šlechtický ho titul věnčí,

dej Bůh, ať se neponěmčí!

 

konec