Rubriky
Jazyk

Stylistika – Přednášky

Přednášky ze stylistiky jedné nejmenované paní docentky z jedné nejmenované školy
(shluk autorů)

Přednáška – stylistika 29.9.11

–    Stylistika – disciplína zabývající se stylem, nauka o stylu=slohu (=sloh – složit, skládat)
–    Styl = definice je obtížná, každá definice styl by musela obsáhnout velké množství faktorů, proto se pracuje se zjednodušenými definicemi – „způsob výběru jazykových prostředků, jejich využití a uspořádání v jazykových projevech“ – Havránek
–    V této definici není brán zřetel na obsah, na funkci projevu, ani na komunikační situaci
–    Dnes styl chápeme ve dvojím smyslu a) výsledek procesu, projevu
b) proces utváření samotného textu
– Jaký styl má tento projev? Jakým stylem je psán tento text?

–    Pro existenci stylu je nezbytná existence konkurenčních jazykových prostředků v podobné funkci

a)    výsledek – aspekt selekční, vybíráme určité množiny jistých konkurenčních jazykových prostředků, akt textotvorný- uspořádání těchto jednotek do vyšších celků
b)    proces – sledujeme, jak je jazykově ztvárněno téma a jeho dílčí složky (kompozice textu), ve druhé fázi sledujeme výběr jazykových prostředků

jazykové prostředky = všechny existující jazykové prostředky, ty můžeme dále členit na
a)    hláskové prostředky (grafické)
b)    tvaroslovné prostředky
c)    slovotvorné a lexikální
d)    prostředky syntaktické

–    styl se obecně chápe jako jazyková podmíněná varianta k řešení určitého komunikačního úkolu, určité komunikační situace
–    podle vybrání jazykových prostředků často poznáme autora textu (funkce stylu diferenciační)

styl tedy může:
–    diferencovat
–    integrovat
–    klasifikovat

jazykový projev =verbální komunikát= diskurs = text
diskursem se také někdy míní dialog, někdy diskuze

komunikát
–    tyto termíny nejsou synonymní, komunikát má širší smysl, i neverbální

stylistika je součástí širší disciplíny a to – teorie jazykové komunikace

stylistika se v české literární tradici rozvíjela až v 19. století, spíše jako disciplína praktická, ještě Mathesius v prvních desetiletích 20. St. tvrdil, že sloh se nedá naučit, že každý ho má jiný, ale později, Bohuslav Havránek ale prosadil objektivní hledisko, objektivní faktory, o které je možné se opřít – vypracoval stylistickou teorii

19. století
– Jungmann – slovesnost, dá se brát jako první učebnice stylistiky

20. století
PLK – základy vědecké teoretické stylistiky

Obecně se stylistika vyvíjela už v antice, jako součást rétoriky

A)    Literárně vědná stylistika – poetika

Jazykový prostředek má sám o sobě jazykový příznak, který vzniká tím, že se často objevuje v určitých druzích textu
–    Má charakter parolový, ale i langový (někteří se domnívají, že pouze parole)
–    Stylové příznaky jsou dynamicky proměnlivé, mění se v čase, termíny se mění – pružná stabilita jazyka – některé prostředky se přestávají používat, ale přicházejí nové  – jazyk je živý organismusJ

Stylová hodnota – termín nadřazený termínu stylový příznak
–    souhrn všech příznaků daného jazykového prostředku, ale současně je stylová hodnota je určována stylovými příznaky

stylový příznak
–    symptom/  charakteristický rys/ vlastnost s určitou slohovou funkcí, s obecně chápaným slohovým „významem“, něco, co je zřejmé i běžnému uživateli jazyka, stylový příznak je jev vyplývající z užívaní jazyka, využívání prostředků v komunikačních sférách, jev, který uživatelé jazyka podvědomě tuší

-styl pracuje s adekvátností, překračuje hranice spisovného jazyka, obsahuje v sobě vhodnost, přiměřenost, očekávanost

Stylistika – přednáška – 6. 10 – Mitter
Stylotvorné faktory
Používají se na utváření stylu. Každý jaz. Projev je pronášen v určité kom. situaci (mluvený a psaný). Součástí jsou komunikanty, prostředí, místo, čas, k dispozici jsou určité další prvky (kód – mluvený, psaný, je to přirozený jazyk, znakový systém).
Na utváření stylu se používají faktory, které vycházejí z daností té situace (objektivní). To jsou faktory, které stojí mimo komunikanty. Potom jsou to faktory, které z ní vycházejí (subjektivní stylotvorné faktory).
Objektivní styl. faktory
1)    Základní funkce komunikátu (jaz. projevu) – některé mají jednu zákl. fci, jiné více – komplexní, některé mají estetickou, konverzační, prostě sdělovací, konverzační styl má hlavní fci kontaktovou (např. mezi lidmi, kteří se neznají, jde jim o tom, aby komunikát sloužil ke kontaktu
2)    Ráz komunikátu (má projev ráz oficiální nebo soukromý)
3)    Situace a prostředí komunikátu
4)    Charakter adresáta (pokud realizuji jaz. Projev, musím vycházet z toho, komu jaz. projev dávám)
5)    Užitá forma komunikátu (klasický projev nebo projev psaný)
6)    Míra připravenosti komunikátu (zda je projev připravený nebo polopřipravený nebo vůbec)
7)    Užitý kód jaz. komunikace (rozlišujeme, zda je jazykový projev realizovaný nebo je složený z kódu jiných jazyků, je možné uvažovat, zda je složený z obecné češtiny, slangu, profesní mluvy, nářečí nebo spisovné češtiny)
8)    Téma komunikátu – jeví se jako objektivní stylotvorný faktor
Komplexní funkční styly (administrativní, publicistický, učební, esejistický- ten je na pomezí mezi odborným a uměleckým stylem).
Soukromé projevy jsou spontánní, nepřipravené, uvolněné, obsahují nespisovné prostředky; oficiální projevy jsou spisovné (měli by být), neměli by být spontánní, jsou k širšímu auditódiu, sdělují něco závažnějšího pro větší počet lidí, připravené (polo), měly by být v souladu s formou, vejít se do časového limitu, stylizace větných celků, výběr lexikálních prostředků, frazeologických prostředků.
Podmínky prostředí nás také ovlivňují a jsou důležité. Může to být i vzdálenost mezi komunikanty.
Užitá forma komunikátu – totéž téma realizované mluvenou a psanou formou může vykazovat určité rozdíly, mluvená forma je více spontánní, to, co řekneme, už nemůžeme vzít zpátky, na psaný projev jsou činěny větší nároky, je přísněji normován, u mluveného projevu se používá více kontaktových částic, je více tolerován.
Stylotvorné faktory subjektivní
Vycházejí z podstaty komunikanta, a proto jsou hůře uchopitelné, jsou individuální.
1)    Intelektuální a rozumová vyspělost komunikujícího subjektu – abychom mohli rozumově komunikovat, musí být rozumově vyspělý
2)    Ovládání kódu komunikace – musíme ovládat jazyk, můžeme se vyjadřovat jednoduše, někdy se stane, že rozumové prostředky budou nedostačující a tak charakter projevu bude podle toho vypadat (blbě, že – retard :D)
3)    Celkový zkušenostní komplex člověka – pokud chceme úspěšně komunikovat, je třeba, abychom měli nějaké zkušenosti
4)    Celkový kulturní rozhled subjektu
5)    Znalost tématu a obsahu komunikátu
6)    Emocionální založení, charakterové vlastnosti komunikujícího – komunikáty prostě sdělovací, momentální situace, nálada může hrát roli
7)    Faktory biologické – věk a pohlaví, je rozdíl mezi komunikací dvou adolescentů a komunikací seniorů – senioři nepoužívají neologismy, anglicismy, adolescenti příliš nepoužívají knižní výrazy, v případě pohlaví je dokázáno, že pohlaví má vliv na vyjadřování, větší sklon k jaz. novátorství mají muži, ženy ke stereotypu, je velký nepomět mezi počtem spisovatelů a spisovatelek, muži se zaměřují na fakta, ženy se orientují na určitou míru kontaktu, ženy jsou více emocionální
8)    Úroveň vzdělání – je rozdíl mezi komunikací strojního inženýra a filozofa, absolventů základní školy a vysoké školy

Přednáška stylistika, 13.10. 2011

Územní diferenciace a stratifikace češtiny

–    Češtinu lze stratifikovat z hlediska horizontálního a vertikálního
–    Horizontální – členění územní, regionální, geografické – produktem tohoto členění jsou zejména dialekty a interdialekty(útvary národního jazyka)
–    Vertikální členění – výsledkem je členění na poloútvary národního jazyka – sociolekty
–    Funkční členění – až později

Útvar x poloútvar
–    Útvar – pokrývá celou oblast jazyka, útvary mají svou specifickou slovní zásobu, mají svůj lexikon, také svou gramatiku – koncovky atd.

–    Poloútvar – má jen lexikon, nemá gramatiku, př. Slang – není zastoupena gramatická složka, jen frazeologická /lexikální
–    Sociolekt = mluva, jazyk založený na sociálním statutu, parametru
–    v jazyce existují různé druhy sociolektů – profesní mluva, slang, argot
–    rozdíly, ale hranice jsou postupné, je možné, že nějaké výrazy slangové pronikají do profesní mluvy, nebo obráceně

stylovost
–    nepohybuje se pouze v dimenzích spisovného jazyka,
spisovnost
–    Tradiční termín, užívaný v české lingvistice, používá se i v jiných lingvistikách, ne ve všech, (např. aj nemá spisovný, ale standartní)
–    Odkazuje nás k jazyku psanému, spisovné je to, co lze nalézt v jazyce spisů dobrého autora – vymezení z 20. let 20. století,byla myšlena umělecká literatura
–    Nepočítalo se s jazykem mluveným, tato definice je dnes nevyhovující,
–    Součástí vrstvy spisovných jazykových prostředků jsou prostředky vrstvy knižní, stylově neutrální,hovorové
–    Vrstva hovorových prostředků je pojem, který se vztahuje k termínu stylová vrstva – existuje termín hovorová čeština – Bělič, v 50. letech, hovorová čeština – jakési přechodné stádium mezi češtinou obecnou a spisovnou, jakési meziúzemí,útvar součástí spisovného jazyka
–    Petr Sgall, 60. léta – proti pojetí hovorové češtiny, je to nejasně vymezený termín, uživatel jazyka mluví buďto spisovně s prvky obecné češtiny, nebo obráceně
–    Později se termín hovorové češtiny odmítl – bylo zjevné, že myšlené mezistádium neoznačuje nic konkrétního,
–    Termínu hovorový se používá jen v souvislosti s vrstvou jazykových prostředků – ne ale hovorová čeština !!!(hlavně mu o hovorové češtině neříkat u zkoušky!:) )

Úzus,  norma, kodifikace
–    Kodifikace –uzákonění normy v kodifikačních příručkách, nějakým výzkumem se zjistí, co je norma, ideální stav je takový , pokud by kodifikace byla zcela v souladu s normou, po určitém čase začíná kodifikační příručka za normou zaostávat, je potřeba zajistit to, aby nezaostala zcela, je třeba jevy rekodifikovat,
–    Úzus – zvyklost užívat nějakého jazykového prostředku v určité funkci častěji než prostředku jiného, konkurenčního, pokud  takový existuje
–    Norma – souhrn ustálených jazykových pravidel, prostředků, které uživatelé jazyka považují v určitých komunikačních situacích za závazné
–    Úzus je často pramenem normy, ale není to totožné, existuje zde vzdálenost, aby pojmy obsahově nesplynuly,
–    Kodifikace – lexikon – slovník spisovného jazyka českého, gramatika – mluvnice, pravidla pravopisu – pravidla českého pravopisu, – příručky

Spisovná čeština
–    Útvar, součást jazyka, která má systém, gramatiku, lexikon
–    v porovnání s ostatními útvary a poloútvary má vyšší funkce,
–    má funkci prestižního útvaru, národně reprezentativní

dialekty a interdialekty
–    nářečí a nadnářečí
–    v Čechách jeden interdialekt obecně český – běžná komunikace,
–    na Moravě je situace složitější – tři interdialektové skupiny – hanáčtina (středomoravský dialekt), východomoravský dialekt, interdialekt lašský (severomoravský)
–    moravské a slezské dialekty nejsou dobře popsány jako obecná čeština, jejich existence se předpokládá
–    dialekty na společném území vykazují společné rysy i rozdíly,společné prvky jsou vlastí interdialektu = nadnářečí – viz. Čajka
–    nářečí jsou útvary zformované na základě historických skutečností, dnešní jsou výsledkem stavu v 18. století, do určité míry uživatelů nářečí ubývá

sociolekty
–    slang
–    profesní mluva
–    argot
–    základní rozdíl mezi těmito třemi druhy spočívá v motivaci vzniku příslušných pojmenování
–    profesionalismy, argotismy a slangismy vznikají z jiných důvodů,
–     profesionalismy  – ekonomičnost vyjadřování, věcnost, racionálnost, často univerbizované výrazy
–    Slangismy/slangové výrazy – jako výsledky emocionality, expresivity, jazyková hra, humor, vtip, ironie, není zde v popředí činitel ekonomický
–    Argotismy/ argotické výrazy – rys záměrné nekonvenčnosti, úmyslné zastření významu, funkce zatajovat, ale nemusí to platit bezvýhradně, je třeba si uvědomit, že argotické výrazy jsou omezeny na určitou skupinu, ale postupně se dostávají do celonárodního vyjadřování a ztrácejí svou omezenost, zastřenost
–     Vytrácí se původní motivace, zastřenost, vznikají nová slova, nové výrazy, rozpor s normami, snaha lišit se nějak,
–    Hranice mezi sociolekty jsou neostré, prolínání výrazů,

Teorie funkčních stylů  TFS 20.11.11

PLK – tvůrci této teorie, která obohatila svět. lingvistiku
–    počátek 20. – 30. léta, dlouhodobý vývoj
–    10. léta 20. stol. – Vilém Mathesius: zavedl individuální styl
o    ještě neuvažoval o objektivních stylech, proto bylo podle něj obtížné učit sloh

objektivní faktory:
funkce projevu – účel za jakým je projev vytvářen
–    na jejich základě je postavena TFS

Havránek:
(v knize Spisovná čeština a jazyková kultura 1932: Úkoly spisovného jazka a … s.32-84)
–    H. popsal stylové rozrůznění jazykových prostředků
–    4 funkce:             => „funkční jazyky“ podle Havránka
a)    komunikativní            -> jazyk hovorový
b)    prakticky odborná        -> jazyk věcný
c)    teoreticky odborná        -> jazyk vědecký
d)    estetická                -> jazyk básnický
–    každá funkce má svůj „funkční jazyk“ dnes je to pojem funkční styl
–    V. Matesius to uznává a přejímá: „sloh má obecnou povahu a lze se mu učit“
–    obecné rysy, které lze generalizovat a typizovat
–    ! H. používá i termín „funkční styl“, ale ve významu dnešních stylových postupů a slohových útvarů:
o    tj.: sdělení, vybídnutí, výzva, přesvědčování, odborné a obecné poučení
–    tehdy se tyto termíny teprve formovaly, ale základ H. teorie byl správný a na jejím základě se vytvořila TFS

vedle H. se zabýval teorií stylistiky i J. V. Bečka:
rozlišoval :
a)    jazyk umělecký
b)    jazyk vědecký
c)    jazyk praktický, který dělil na styly (úřední, hospodářský a novinářský)
hovorový jazyk tam nezařazoval, protože nebyl realizován spisovně
B. napsal Úvod do české stylistiky
na to navázal Trávníček, Pojednání o jazykovém slohu (1953, jeho dílo tehdy ještě bez politických motivů)
jeho třídění se ustálilo po 50. letech
6 druhů spisovného slohu (vlastně 7)
a)    teoretický a praktický (dnes odborný)
b)    novinářský
c)    řečnický (má svá specifika, dnes se k němu vrací pozornost)
d)    úřední (dnes administrativní)
e)    společenský, konverzační (dnes prostě sdělovací)
f)    umělecký

styl administrativní
–    vyčlenil se z prakticky odborného
–    zavedl se do učebnic až v 60. a 70. letech
–    dříve také styl jednací
učební styl
–    nový, neslouží jen k výuce, má také funkci administrativní – direktivní složka, úkoly, k zamyšlení
–    není zcela popsán, ale je prokázán
styl esejistický
–    v 70. letech
–    je to styl odvozený od odborného, uměleckého a případně i publicistického
reklamní styl
–    nejnověji definovaný, také nebyl zcela exaktně popsán, v učebnicích se zcela nevymezuje
–    manipulativní funkce
–    srovnání reklamy u nás před revolucí a po ní
dnes 6 stylů + další
1.    prostě sdělovací
2.    odborný
3.    administrativní
4.    publicistický
5.    rétorický
6.    umělecký
+
7.    esejistický
8.    učební
9.    reklamní
dříve byly 4 styl, později 5, … (Dr. Mitter si to všechno pamatuje)
A)    základní styly primární – 6
B)    odvozené styly sekundární – 3 další

styly simplicitní (mají 1 funkci):
–    prostě sdělovací – funkce prostě sdělná
–    odborný – funkce odborně sdělná
–    umělecký – funkce esteticky sdělná
styly komplexní (více funkcí):
–    publicistický – funkce přesvědčovací, informační
–    řečnický – funkce persuasivní (přesvědčovací) i esteticky sdělná
–    administrativní – funkce operativní, direktivní regulativní, informační
–    učební – odborně sdělná, direktivní
–    esejistický – odborně sdělná, esteticky sdělná

27.10.2011 – přednáška ze stylistiky
VÝSTAVBA JAZYKOVÝCH PROJEVŮ A TEXTŮ
–    kompozice – uspořádání složek jaz. projevu do celku – text je uspořádaný, má vnitřní řád
–    složky jaz. projevu – tematická složka (hlavní a dílčí témata), jaz. prostředky (morfologické, syntaktické atd.)
–    základní linií výstavby jaz. projevu (rovina tematická i jaz.) je slohový postup -> výsledkem užitých slohových postupů vznikají slohové útvary (konkrétní rovina)
–    v abstraktní rovině se tento útvar označuje jako žánr
–    útvar – parole
–    text je celistvá uzavřená jednotka, je zpravidla soudržný (nesoudržné jsou např. formuláře)
–    texty (ale ne všechny) se vyznačují intertextovostí
–    metatextovost – texty o textech (sborníky anotací, rešerše,…)
–    procesuální model = slohový postup – způsob realizace tématu a jeho jednotlivých složek
–    5 slohových postupů – informační, výkladový, vyprávěcí, popisný, úvahový; někdy se vyčleňuje postup dialogický (dramata), ale vlastně to postup není, je to forma
–    informační postup – nejsnazší, sdělování fakt, málo rozvitá větná stavba, věty jednoduché, parazitní slova, výčty (např. Kup máslo, chleba, brambory atd.); používá se ve stylu prostě-sdělovacím, publicistickém, administrativní texty, prakticky-odborný styl
–    vyprávěcí postup – chronologický sled událostí, souvislý text, může být subjektivní, je koherentní, znalost sloves, synonymie, dobrá slovní zásoba, událost reálná nebo fiktivní; prosté sdělování, umělecká literatura (propracovanější kompozice) + publicistika (umělecká reportáž)
–    popisný postup – někoho nebo něco popisujeme – zvolíme postup (zleva doprava, shora dolů), subjektivní X objektivní, tvar 3.os, ind., prez., akt.
–     frekventovaná adjektiva, substantiva, předložky
–    popis prostý – klasika
–    popis umělecký – propracovaný, stylizovaný (líčení)
–    charakteristika – vnější a vnitřní
–    popis odborný – návody, recepty (prakticky odborný popis)
–    výkladový postup – odhaluje vztahy mezi jevy; hl. v odborných textech (v ostatních okrajově), musí konstatovat fakta (objektivní – nadčasově platné), složitější větná stavba, používání termínů, intertextovost
–    úvahový postup – typický postup pro styl esejistický, v textech odborných, v publicistice (analytické texty), v uměleckém stylu; nepředkládají se hotová fakta, dochází se k nim postupně pomocí úvahy
è    usouvztažněním slohového postupu a útvaru vzniká makrokompozice textu
–    u většiny textů se uplatňuje více slohových postupů

Přednáška stylistika 3.11 2011
6.přednáška
Slohová příznakovost jazykových prostředků
1. Hláskové příznaky
a) příznakové prostředky
b) bezpříznakové prostředky

další dělení:
a) obecné příznaky ———– 1. slohově neutrální
2. knižní, hovorové
b) funkčně-stylové příznaky——– kde se používají poetismy, termíny, publisismy)

variantnost= více variant
-stylově ——rovnocenné     =plní tutéž funkci ——př. bez lichoběžníka/ bez lichoběžníku=
diferencované =                                         dvojtvar, stylově nejsou rozlišeny,
stylově rovnocenné
popel= bez popela/ bez popelu/ popele
-3 tvary, rovnocenné stylově
-další příklady:
mažu   –   maži = nejsou stylově rovnocenné, jsou diferencované, maži = knižní tvar,
mažu= neutrální
mažou –  maží  = maží= knižní tvar
mažou= neutrální tvar

peču  –  peku = peku= archaický tvar ( mrtvý)
peču= živý tvar, používaný

Slohová příznakovost hláskových prostředků
-existují varianty, které mají rozdílný foném ( nebo hlásku)  a rozdíl se týká kvality nebo kvantity, musí se nacházet v kořenu slova
– př. být   –   bejt
oni   –   voni
úřad –   ouřad

-krátký/ dlouhý foném      umývárna/ umyvárna
škrábat/ škrabat
udávač/ udavač
=v mluveném projevu používáme jen jednu variantu, nikdy ne obě
-jsou nediferencované
-historické důvody-př. spát/ spat

-diferencované jsou ve slovníku zapsané u sebe – př. rozlévat/ rozlívat ( oboje spisovné)
rozlévat- neutrální, jde ke knižnosti
rozlívat- hovorové

polévka/ polívka
polévka-neutrální
polívka-hovorové

-kvalitativní varianty: nediferencované –př. oddechnout si / oddychnout si
—– spisovný výraz- oni, být, úřad
—–nespisovný výraz – voni, bejt, ouřad

-pravopisné varianty- dvě formy téhož
-př. tuberkulóza / tuberkulosa
tuberkulóza- publicistický projev
tuberkulosa- knižní, odborné výrazy

-varianty výslovnostní- existují možnosti jak vyslovit nějakou formu, z toho identifikujeme
rozdíl = jste/ ste            jste= vyšší stupeň výslovnosti, vyšší styl
ste= střední výslovnost  př. řbitov / hřbitov

další příklady:              jablko/ jabko   – vypustíme L = nižší výslovnost
který/ kerý
lepší/ lepčí
půjde/ pude
paní učitelka/ pančelka ( Mitter si není jist J  zda to do toho patří )
čeče

-někdy jsou dvojice, které jsou rozlišeny tak, že jeden je terminologizován ( ploténka/ plotýnka,   létat/ lítat)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..