Zastupitelskou demokracii, prosím

Děkuji, ale přímou demokracii nechci. Přiznám se totiž, že nevím, co všechno přesně dělá který můj zástupce, jako je starosta, krajský zastupitel, hejtman, senátor, poslanec, europoslanec a prezident. Nevím ani, jaké kvalifikace a schopnosti jsou pro jednotlivé posty nejvhodnější. Nevyznám se ve všech věcech, o kterých rozhodují a o kterých se vyjadřují. Neznám ani všechny kandidáty na tyto posty. Domnívám se, že tohle všechno neví většina voličů. Dokonce se o to třeba vůbec nezajímá. Byl bych proto rád, aby to za mě řešili jediní mnou volení zástupci. Zastoupili mě.

Obecní zastupitelé ať tedy volí starosty a zastupitele krajské. Krajští zastupitelé ať volí hejtmana a parlament. A parlament ať volí prezidenta a europoslance. Kdy jindy nás mají zastupitelé zastupovat, než při důležitých rozhodnutích? Nemůžeme nesouhlas s jejich zvolením řešit ubíráním jejich kompetencí. Nesouhlas řešme ve volbách.

Je přece mnohem pravděpodobnější, že volič zná zastupitele ze svého města nebo obce, než třeba europoslance. Volby se pak anonymizují za politické strany a voliči neznají lidi, které volí. Jenomže zastupitelé nejsou strany, ale lidé a ti mohou ze stran vystupovat, nebo jen hlasovat proti názoru strany.

Za posledních 12 let měl u nás možnost každý volič hlasovat nejméně dvacetkrát. To je více než 3x za dva roky. Aby mohl rozhodovat zodpovědně, musel si vybrat 20x  z široké palety nejrůznějších kandidátů, které samozřejmě neměl šanci všechny znát. Neznalostí svých volených zástupců tak dával mnohem větší moc do rukou stran, které sestavují svoje kandidátky. Hlasovat tak mohl mnohokrát, ale nevěda o kom. Jeho volba, více v rukou stran, se blížila k iluzi demokracie. Zastavme proto směřování k přímé demokracii.

Státní rozpočet na webu

Milá Aničko,

chceš-li se dozvědět více o státním rozpočtu, navštiv stránky BudováníStátu.cz nebo eStat.cz. Můžeš tam například zjistit, kolik peněz nedostane školství a jak velký dluh se kdy podařilo vytvořit. Web BudováníStátu.cz, který provozuje sdružení KohoVolit.eu, obsahuje rozklikávací rozpočet, na stránce eStat.cz najdeš i rozpočet na rok 2014. Přeji příjemné brouzdání.

Co je rovná a progresivní daň

Měli bychom si udělat pořádek v názvech daní. Současné pojmenování progresivní a rovné daně z příjmu totiž moc neodpovídá o jejich podstatě.Výběrčí daní z roku 1426 Tento článek se nesnaží vysvětlit pojmy, ale naopak kritizovat jejich pojmenování.

Když se skupina lidí dohodne, že si budou šetřit a přispívat všichni stejně, dá se říct, že jsou si v placení příspěvků rovni. Bez ohledu na to, kolik má kdo našetřeno nebo kolik kdo vydělává. Stejně tak, pokud všichni občané státu přispívají stejně (to skutečně znamená stejnou sumou peněz), jsou si v placení rovni. Říkejme tomu rovná daň.

Pokud ale v zájmu solidarity platí přímo úměrně více ti, kteří jsou schopni vydělat více peněz, už nejde o rovnou daň. Jejich daňové odvody rostou s jejich příjmy, a proto jde o daň růstovou, vzestupnou. Mělo by se jí proto říkat progresivní. Říká se jí ale manipulativně rovná (jako když se o cestě do kopce prohlásí, že je to rovina, jen nakloněná).

Další, méně spravedlivou variantou výpočtu daní je jejich růst nepřímo úměrný, kdy s daňovým základem roste nikoliv daň, ale její procentuální sazba. To znamená, že člověk, který vydělává víc, platí větší procento ze svého příjmu. Platí tedy víc, než u daně rostoucí přímo úměrně. Taková daň by se měla nazývat daní hyperprogresivní.

Samozřejmě ještě existuje daň, která se blíží k zmíněné rovné dani, totiž degresivní. Ta funguje opačně, procenta s rostoucím daňovým základem klesají a rozdíly v sumách placených daní se zmenšují. Odvody jsou tak u bohatších větší, ale ne zas o tolik.

Je jasné, že používané názvy jen tak změnit nejde, je ale dobré si uvědomit, co se pod nimi skrývá.

Proč není státní majetek v dobrých rukou krále Miroslava

V dobrých rukou krále Miroslava

Říká se, střežit jako oko v hlavě, jako by to byl můj vlastní. Už dávno se totiž ví, že nejlépe se každý postará o to, co je jeho. Svoje auto si řídí každý nejraději sám, rozhodně nesvěří řízení náhodnému stopaři. Kdo se ale stará o státní majetek? Nejsou to volení zástupci, jsou to jimi pověření „náhodní stopaři“.

Hmotnou zodpovědnost za státní majetek však nemá nikdo. Ani volení zástupci, ani „náhodní stopaři“ nemají žádný finanční zájem na tom, spravovat státní majetek dobře. Voliči na něj totiž moc nehledí. České dráhy? Co na tom že loni prodělaly 1,6 miliardy Kč, hlavně, že občas jede vlak. Státní majetek je v podstatě jako auto, které nemá stálého majitele a podle toho se s ním zachází. Takovému autu je tedy potřeba najít majitele. Státní majetek je potřeba privatizovat. Transparentně, samozřejmě. Jistě se hned vyrojí spousta argumentů, že by si měl stát udržet vliv, aby se „zlí kapitalisté nespikli proti lidu“. Ale od toho jsou přece zákony. Každé odvětví se nějak reguluje a je-li to veřejný zájem, regulace je vhodná. Ani s ní se to ale nesmí přehánět.

Státní „podnikání“ není nikdy tak produktivní jako soukromé. Provozovatel státního podniku má totiž mnohem menší motivaci, aby usiloval o prosperitu jemu svěřené společnosti (naivní sny komunistů o budovatelích vlasti nevyšly). Státní podnik je navíc snadno tunelovatelný, protože v něm není žádný jeho majitel, který by si podnikový majetek hlídal a jeho manažeři mohou snadnou podlehnout a začít se podílet na „odklánění“ peněz ze státního podniku (v dobách, kdy nic nebylo ničí, se naučila krást půlka Česka).

Bohužel nemáme krále Miroslava, nežijeme v pohádce, takže bude lepší, když se bude stát starat o co nejméně podniků a majetku.

Přímá demokracie není řešení

Zastupitelská demokracie vychází z toho, že ne každý člověk rozumí všemu a není schopen se ve všem orientovat. Proto si lidé volí několik zástupců, kteří to dělají spolu s jejich poradci za ně. Je to docela chytré. Méně chytré je tenhle systém zahodit a udělat referendum. Nebo přímou volbu prezidenta (všichni vidíme jak to dopadlo, někteří ostřeji).

Ano, zní to krásně, když se lidumilsky prohlásí, že si budou lidé rozhodovat sami za sebe. Já se ale přiznám, že toho nejsem vždycky schopen. Bouřlivě bylo prosazováno například referendum o radaru protiraketové obrany. Vyznáte se někdo např. v protiraketové obraně, mezinárodních vztazích a radiolokaci? A ještě natolik, abyste mohli rozhodnout o výstavbě radaru v Brdech? Já tedy ne.

Stejně tak si nejsem zcela jist, je-li většina obyvatel schopna rozhodnout, kdo by měl být českým prezidentem. Základy diplomacie se nevyučují ani na většině vysokých škol. Navíc málokdo dokáže vyjmenovat, co všechno takový prezident dělá a jaký by mě být rozsah jeho moci (to neví ani Zeman). Navrhované přímé volby hejtmanů a starostů jsou na tom stejně.

Od toho se volí parlament a krajští a obecní zastupitelé. Vybereme si naše zástupce, kteří se tomu budou věnovat a rozhodnou za nás. Jejich důležitým krokem by také mělo být vysvětlení jejich rozhodnutí zpět voličům. Třeba proč je dobrý nápad platit u lékaře. Většina lidí to totiž neví a myslí si, že je jen chtějí zlí politici obrat. Už jen to ukazuje, že přímá demokracie by selhala.

Pokud se vám nelíbí, jak rozhodují poslanci, rozhodně není moudrou cestou rozhodovat za ně, ale zvolit si příště jiné, důvěryhodnější. Samozřejmě jsou případy, kdy je referendum vhodné. Jedná se ale o lokální témata, kterým rozumí každý, třeba nové jméno ulice. Pro složitější problémy si volíme a platíme někoho jiného. Koho, to už je na nás.

Zeman splácí státní dluh

Miloš ZemanPočítejte s námi:

Nastupující prezident Miloš Zeman slíbil, že bude splácet státní dluh ze svého platu. Měsíčně pošle 60 000 korun na speciální fond. Státní dluh ČR však již loni překročil 1,668 bilionu korun.[1] Pro zjednodušení pomineme další nárůst dluhu, inflaci i splácení někým dalším. Jak dlouho bude státní dluh splácet sám a za jak dlouho splatí dluh 2 000 stejně štědrých dárců?

Přečíst celý článek »